2. bře, 2020

TOMÁŠ DOLEŽAL: Vyvolá evropské zelené šílenství zdražení masa, energií a všeho?

Pro živnostníky deptané EET má ekonom Tomáš Doležal řešení...

 
ROZHOVOR Víte, jak se nenápadně uvaří žába? Teplota v hrnci se zvyšuje pomalu tak, aby propásla okamžik, kdy je ještě možné vyskočit. Nevšimli jsme si, že „ekonomika se do značné míry, přes opačné proklamace, stala opět řízenou a plánovanou – závislou na tzv. rozpočtu EU?“ Prošvihli jsme okamžik, kdy se podnikatelské prostředí změnilo v dotační ráj pro korporace a kdy stovky byrokratických předpisů a norem dusí OSVČ, ale silní hráči si s nimi hravě poradí? Zmerčili jsme, že migranti poté, co se v Evropě adaptují a etablují, poznávají též „krásy a možnosti“ České republiky? Nejen na uvedené otázky odpovídá ekonom, politolog a politik Tomáš Doležal.
 

Co v devadesátých letech přišlo soukromé podnikání na rodinné bázi. Pak se objevily mezinárodní akciové společnosti. Není další etapou ve vývoji korporace, primárně „podnikající“ a „prosperující“ na bázi dotací?

Ano, tento proces není jen záležitostí posledních několika let. Je těsně spjatý s procesem tzv. globalizace, kdy se velké korporace už dávno a nepochybně staly důležitými (nestátními) aktéry světové politiky a samozřejmě o to více i vnitřní politiky jednotlivých států. Nejvíce jsou dotčeny menší a středně velké země, Česko nevyjímaje. Hlavně se však proměnila právě vnitřní hospodářská struktura podnikání v jednotlivých státech, a to fatálně. Jinými slovy zde narůstá nerovnost podmínek pro jednotlivé podnikatelské subjekty. Naprosto horší, až diskriminační, se stalo postavení živnostníků a malých či středních firem, zejména domácích, ve vztahu k velkým nadnárodním korporacím. V některých odvětvích, a není jich málo, dávno už de facto volný trh není. Neexistuje ani volný vstup do odvětví a konkurenční prostředí, vládnou tam politické direktivy, dotace, monopoly respektive kartely. Taktéž proklamovaná povrchová rovnost v pravidlech je výhodná pro největší firmy a často likvidační pro ty menší. To se týká už i míry daňového a odvodového zatížení a dalších povinností podnikatelů coby zaměstnavatelů. Například povinná platba 14 dnů nemocenské, delší placená dovolená, hrazení stravenek, nejrůznější ekologické a hygienické normy, EET, administrativní agenda atd. jsou pro velké korporace snesitelné, respektive je dokáží „optimalizovat“ a přizpůsobit se jim. Pro živnostníky a malé firmy jsou však enormní, často nezvladatelnou zátěží. Není ospravedlnitelné, že oba tyto segmenty mají stejné podmínky a že na ně stát klade stejné požadavky, ledaže by zájmem státu byla marginalizace malého domácího podnikání. Je ovšem možné, že tomu tak právě je. Celý uvedený proces byl – například i v Česku – rovněž akcelerován vstupem do EU a masivním nástupem evropských dotací do naší ekonomiky. Ty ji neskutečným způsobem deformovaly a učinily ji závislou na politickém rozhodování mimo naší zemi a na příslušných politických vazbách. Zbavily ji navíc svobody a férovosti, zlikvidovaly stovky firem, zdeformovaly mnohá odvětví, předaly je zahraniční konkurenci. Ekonomika se do značné míry, přes opačné proklamace, stala opět řízenou a plánovanou – závislou na tzv. rozpočtu EU (víceletý finanční rámec). Dobře vše vidíme právě na jednáních o jeho podobě na léta 2021 až 2027 o navýšení evropského rozpočtu. Česko je v naprosto nedůstojné roli chudých příbuzných a žadatelů o dotace. Je tomu tak jen proto, aby tón udávala právě deformovaná řízená ekonomika závislá na dotacích. Budoucnost tisíců (nejen) českých firem tak závisí nikoli na jejich ekonomické výkonnosti a schopnostech managementu, ale na politickém nastavení evropských dotací. Podmínky těchto dotací pro příští rozpočtové období, i vůči Česku, se mají navíc zpřísnit. To je v době, kdy se na jejich nastavení firmy adaptovaly, obzvláště nepříjemné. Má mj. dojít k velkým změnám ve financování zemědělství v podobě zastropování plateb. Vzniklá situace bude poškozovat státy, jejichž zemědělství je založeno na existenci velkých farem. Právě pro Česko bude vše krajně nevýhodné. Škodlivé důsledky přinese obdobně plánované zkrácení doby, za kterou má být dotace „kofinancována“, tj. kdy má být její část jejím příjemcem splacena, ze tří na dva roky. Výsledný stav bude pro malé a střední firmy opět téměř neúnosný. Jedná se tedy opět o krok, který jde „na ruku“ velkým korporacím. Poté, co už bylo podnikatelské prostředí jednou dotacemi deformováno, tak dochází k jakési „druhé vlně“ této deformace.vás přivedlo k zájmu o politiku?

Byl to spontánní, přirozený proces. Vliv měla rodinná výchova a tradice a také přístup k ohromnému množství literatury od nejranějšího dětství, a to včetně literatury samizdatové a exilové. Od školního věku jsem inklinoval k literatuře faktu, ke společenským vědám a zájmu o moderní dějiny. Odtud byl k zájmu o politickou historii a politiku jako takovou jen krůček.

Jakou máte pozici v politice, o jakou usilujete?

V rámci našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) jsem oblastním koordinátorem v okrese Praha-východ, v místě svého bydliště. Programově neusiluji o žádnou budoucí konkrétní pozici, jsem vděčný za každou novou výzvu, za každou zajímavou pracovní příležitost i v rámci politické činnosti, zvláště, když se jedná o odborné a expertní záležitosti. Chci psát, publikovat, podílet se na zajímavých projektech a byť malým dílem je ovlivnit.

Které události vás přivedly k zamyšlení, že něco v mainstreamových názorech či propagandě nehraje? Zvyšuje se (zrychluje se) četnost těchto událostí?

Šlo opět o kontinuální proces, jehož společným jmenovatelem byl až jakýsi fanatismus a posedlost zastánců té jediné správné pravdy a jediného správného a přípustného výkladu událostí při jejich politickém a mediálním prosazování a obhajobě. Jako zarážející jsem vnímal šíření nenávisti včetně osobních útoků vůči nositelům názorů opačných, anebo jen jiných. Můžeme jmenovat pojetí ekonomické transformace založené na konkrétním plošném pojetí privatizace, způsob rozdělení Československa, brutálně jednostranný pohled na jugoslávskou krizi a válku v Bosně a Kosovu, hanebné bombardování Srbska a Černé Hory s českým razítkem. Přelomová byla rovněž tzv. televizní krize a spacáková revoluce na přelomu let 2000/2001, což byla snad největší dílčí porážka demokracie a zákonnosti v moderních českých dějinách, jejíž hořké plody zakoušíme a sklízíme dodnes. Neřekl bych přímo, že se četnost těchto událostí zrychluje nebo zvyšuje, událost je vždy produktem konkrétního působení konkrétních subjektů. Nicméně podstata těchto jevů a jejich znaky zůstávají a prohlubují se. Stejně tak je tomu u příkopů mezi nedemokratickými ideology a propagandisty na jedné straně a konzervativními, tradičními demokraty a realisty na straně druhé.

Nepramení tzv. pravdoláskařské či sluníčkářské názory také z velkého strachu či pesimismu? Neusilují jejich nositelé alespoň o to „být morálně krásní a neušpinění“ před – v jejich očích neodvratným – kataklyzmatem civilizace?

Při vědomí určitého zjednodušení je na této tezi mnoho pravdivého. Lze zde identifikovat mnoho iracionálních faktorů, respektive určitého sektářství (pseudo)náboženského charakteru. Napadá mě v této souvislosti jeden starší bonmot: „Já, když nečemu nerozumím, tak prostě věřím…“ Určitou roli zde hraje i jakási davová nebo skupinová mentalita, příslušnost ke kastě vyvolených, projevující se například neuvěřitelným množstvím petičních akcí těchto lidí ke všem myslitelným tématům. Mají rovněž zálibu v demonstracích, stávkách, které mají spíše charakter kolektivních rituálů apod. Některé historické podobnosti nemusí být čistě náhodné. Do velké míry jde i o módní záležitost, sociologický, anebo psychologický fenomén. Při bližším ohledání můžeme identifikovat i značnou povrchnost, důraz na vnějškový efekt, emoce až hysterii.

Představuje Evropský zelený úděl (jinak též Zelená dohoda pro Evropu, European Green Deal nebo i nový zelený úděl) nějaký přelom v politice evropských elit, respektive držitelů moci?

Zcela jistě ano, možná i ve více ohledech. Zejména je tomu tak co se týče rychlosti jeho implementace z podoby idejí a teorií do praxe, to na evropské úrovni nemá obdoby. Například o zavedení společné evropské měny se diskutovalo desítky let, obdobně i o evropské ústavě, později o Lisabonské smlouvě. Zavedení Evropského zeleného údělu do praxe byla otázka týdnů, maximálně měsíců. Bez jakékoli racionální diskuse a oponentury inkorporovala nová Evropské komise celou agendu en bloc do svého programového prohlášení a nyní už se chystají příslušná konkrétní nařízení EU, coby nástroje sekundárního evropského práva, závazné pro všechny členské státy unie. Zároveň jde o naprostou rezignaci na racionální debatu a ekonomické aspekty problematiky, a to včetně budoucích socioekonomických dopadů zelené agendy na obyvatelstvo členských zemí. Rozhodlo se čistě na ideologické bázi a opět s až náboženských zápalem, ve stylu „There Is No Alternative“. Při bližším pohledu, což uzná každý příčetný ekonom, energetik apod., nemůže tato agenda založená mj. na radikální direktivní změně tzv. energetického mixu v členských státech (plošná dekarbonizace, odklon od jaderné energetiky, masivní vynucené zvyšování podílu obnovitelných zdrojů; v Česku to má být během deseti let nárůst z 6% na 32%) nevést k významné ekonomické recesi, inflaci, růstu spotřebitelských cen atd. V nezamýšleném důsledku pak patrně může Evropskou unií skutečně zatřást. Stane se tak i jinak, než si duchovní otcové a matky Evropský zelený úděl asi představovali. Může totiž miliony Evropanů přivést k tomu, že si položí otázku: “Je pro mě, pro mou zemi, členství v EU za těchto podmínek opravdu výhodné?“ Jde o vítěství ideologů ekologismu na všech frontách, o jakém se „starým“ původním zeleným typu Joschky Fischera nikdy ani nezdálo, a to byli členy vlád nejsilnější evropské mocnosti. Svědčí to mj. o „zelené“ obdobě tzv. pochodu institucemi, o skutečnosti, že zelené náboženství prostoupilo progresivistickou částí politického spektra, zejména v západní Evropě, skrz naskrz. Došlo do tradičních politických stran, akademického světa, neziskových organizací, hlavních médií, ale sekundárně i do velkých korporací.

Co může způsobit – na úrovni EU zvažované – razantní zdražování (zdanění) masa?

Efekt může být obdobný jako u Evropského zeleného údělu, jen podstatně rychlejší. Hrozí zvýšení spotřebitelských cen masa, komplementů i substitutů, likvidace mnoha evropských zemědělských podniků, zejména ve střední a východní Evropě. Náš region má navíc v rámci EU mnohem nevýhodnější dotační podmínky než „staré“ členské země. Ve střednědobém výhledu pak zdražení masa může způsobit taktéž „ochlazení“ vztahů nejvíce dotčených států vůči Evropské unii a vyvolat diskuse o členství v ní.

Jak hodnotíte připravované další etapy Babišovy EET?

EET je problematický projekt od samého počátku. Ne snad proto, že by stát měl zavírat oči před daňovými podvody, ale proto, že se opět postupovalo plošně, bez ohledu na dopady zaváděných opatření. Postiženi budou zejména zase malí živnostníci. Ve hře je ještě jeden faktor, neekonomický, ale snad ještě podstatnější. Jde o jev, o kterém hovoří například ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, když říká, teď parafrázuji, že je nepřijatelné, aby stát kohokoli nutil, aby musel používat při svém podnikání počítač. Zobecněno, jde o otázku oklešťování svobody, o všeprostupující elektronizaci a monitorování i soukromého, intimního prostoru. Podobného rázu a rodu je i přímé či nepřímé omezování hotovostních plateb, tlak na používání platebních karet, internetového bankovnictví. U něj už v podstatě ani mnohde neexistují alternativní varianty a způsoby chování a jednání, anebo jsou významně nákladnější a diskomfortnější. Bohužel, situace asi už nemá dobré nebo ideální řešení. Zřejmě by jím nebylo ani vyjmutí určitých profesí z EET, což by bylo nespravedlivé a diskriminační vůči těm podnikatelům, kteří už EET musí používat. Východiskem by mohlo být zavedení nízké paušální daně a zrušení povinnosti vést jakékoli účetnictví pro živnostníky, kteří EET poctivě aplikovali. Hranicí by mohla být například určitá výše ročního obratu. Šlo by také výši této daně modelovat podle výše tohoto obratu, přičemž by se podnikatelům důvěřovalo a nebyli by podezíráni plošně předem. Porušení zákona a podvod by mohla konstatovat až korektní kontrola popřípadě odvolací orgán, anebo soud.

Vloni jsme slavili výročí nazvané třicet let svobody. Jak jste ho vnímal?

Se smíšenými pocity. Zejména proto, že jsem se stal přímým účastníkem listopadu 1989. Byl jsem ve vedení stávkového výboru na střední škole, kterou jsem tehdy studoval. Pamatuji si, že pro nás tehdy byl zásadní právě návrat svobody a demokracie, politické plurality, svobodné soutěže a občanských a politických práv, a to bez omezování. Ve všech těchto oblastech nyní dochází k reversu či regresi. Jejich hlavními nositeli jsou pak často ti, kteří si odkaz listopadu 1989 přivlastnili a usurpovali, naprosto drze a neoprávněně. Mnohdy v té době ani nežili.

Běženci mají být opět rozdělováni do jednotlivých zemí. Co si představit pod pojmem „povinná solidarita“, s nímž přišla eurokomisařka pro vnitřní věci a pro migraci Ylva Johanssonová?

To je opět další klasická orwellovština, umělý eurojazyk, který symptomaticky a symbolicky ukazuje na nesmyslnost až zoufalost tohoto politického záměru, který je nyní „na stole“. Jde o tzv. Seehoferův plán, s nímž zřejmě přijde ve druhém pololetí letošního roku německé předsednictví Evropské rady. Jeho podstatou je unifikace azylového řízení pro celou EU, oživení Evropského azylového úřadu a přidělování žádostí o azyl na vstupu do EU jednotlivým členským zemím. Připravuje se tak přímý útok na současnou podobu evropské azylové a migrační politiky. Lze v tom spatřovat další pokus o omezení kompetencí národních států a jejich převod na nadnárodní úroveň. Zcela nepřijatelné!

Uvádí se, že k nám přicházejí migranti z jiných zemí Evropské unie, kde dostali, či čekají na azyl. V Česku pobývají, respektive se tu usazují. Žádná přesná čísla nejsou ale k dispozici...

Ano, a je těžké, ba nemožné, tyto statistiky vůbec za existence schengenského prostoru vést, prakticky bez kontroly na vnitřních hranicích, s tzv. schengenskými vízy apod. Jde, s lehkou nadsázkou řečeno, o jakési přerozdělení migrantů bez kvót. Poté, co se v Evropě adaptují a etablují, poznají též „krásy a možnosti“ České republiky.

A co jiní, nemuslimští příchozí?

Obecně platí, že o tom, kdo vstoupí a bude pobývat na území České republiky, musí výhradně rozhodovat pouze české státní orgány na základě detailního individuálního posouzení v intencích českého práva a dlouhodobé politické strategie. Co se týče nemuslimských příchozích, jde zejména o tzv. pracovní migraci, která je dlouhodobě standardním jevem dnešního světa i jeho historie. Je ale dobré si přiznat, že i tento jev má nejrůznější negativa. Dojde k nim zejména tehdy, když přesáhne únosnou mez a míru a začne například deformovat trh práce, srážet úroveň mezd a generovat i jiné, nikoli pozitivní, záležitosti, protiprávní či přímo kriminální povahy. Jedná se například o nelegální zaměstnávání a špinavé praktiky některých pracovních agentur vůči zahraničním pracovníkům i českému státu, okrádání státu a někdy až otrokářské móresy. Někdy a někde, v místech, kde se zahraniční pracovníci koncentrují, se neúnosně zvyšuje kriminalita, dochází k častému porušování narušování veřejného pořádku a rapidně se snižuje kvalita života českých občanů. Ale toto vše může český stát regulovat. Pokud je k tomu důvod, má tak činit velmi tvrdě.

Jak vlastně vidíte budoucnost Evropské unie po brexitu? Usadil se kal strachů, jak vše Británie ustojí?

Určitě ano, brexit je podstatný krok. Británie jej ustojí, to je jisté, což evropské demokraty, patrioty a kritiky unionistické federalizace a autoritářství posílí. Z druhé strany, což vidíme již teď, začne unijní vrchnost a některé velké členské státy utahovat dále šrouby. To opět vyvolá rezistentní „exitové“ tendence. Možných scénářů vývoje je několik – a záleží na mnoha okolnostech. Určitým předělem můžou být právě negativní ekonomické a sociální důsledky zelené agendy a klimatického utopismu. Následně si statisíce občanů reálně uvědomí skutečný „přínos“ evropské integrace. A samozřejmě, najdou své politické mluvčí a reprezentanty, ať už v rámci stávajících politických subjektů nebo u vzniknuvších nových. Určitým mementem může být i stupňující se tlak unijních orgánů na „neposlušné“ státy V4, hrozby sankcemi, vrchnostenský přístup. Na to jsou občané střední a východní Evropy z moderní historie citliví. Možná, že jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a například tradiční polská a maďarská „proevropskost“ ustoupí národní hrdosti a sebeúctě. Může se též stát, jak vidíme na jednání o rozpočtu EU, že mohou „do stolu“ praštit i někteří západní aktéři, tzv. čistí plátci typu Nizozemska, Dánska, Švédska, Rakouska či dokonce Francie. Připomeňme, že Francie nedávno zablokovala posun jednání o rozšíření EU o země západního Balkánu. Tento proces bude i nadále skutečně tvrdým prubířským kamenem jednoty a budoucnosti EU. Občané Nizozemska zase v referendu odmítli asociační dohodu EU s Ukrajinou. Není tedy rozhodně vyloučeno, že příští reakce těchto států na tyto Něměckem iniciované aktivity může být ještě drsnější. Vidle do evrospkého koncertu velmocí může hodit i to, až v ne tak vzdálené budoucnosti budou dominantní silou německé vlády tamní Zelení, proti kterým jsou například čeští Piráti umírnění konzervativci. Pak se může lehce rozpadnout i letitý tandem Německo-Francie, na němž EU stojí. Poté se budou dít věci….

Co byste poradil lidem, kteří přestali věřit běžnému výkladu událostí a chtějí se prezentovat jako nezávislé myslící osobnosti?

Těžko radit, tohle si musí v první řadě vypořádat každý sám se sebou, sám v sobě a s vlastním svědomím. Neocenitelnou roli hrají vlastní zkušenosti, intelektuální poctivost, neustálé sebevzdělávání se, sběr a konfrontace informací, jakkoli je to velmi těžké, zejména časově, jelikož v první řadě se každý musí starat o zabezpečení své osoby a své rodiny. Někomu může pomoci víra, někomu právě rodina a přátelé. Domnívám se nicméně, že nejde o těžký proces. V životě lidském jsou mnohem tvrdší a těžší situace a rozhodnutí. Říkat, co si myslím, je v podstatě jednoduché, člověk je jen takto zcela svobodný a najde vnitřní klid, když nemusí předstírat a lhát všem okolo i sám sobě. A hlavně, přes všechny komplikace, nežijeme v totalitě, a svobodné vyjádření názoru se neplatí životem a vězením. Když máme pochybnosti a obavy, vzpomeňme si na své předky z totalitních období, kteří – v nepoměrně těžší situaci – odvahu zůstat sami sebou měli. Jen díky nim jsme jako národ přežili.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 2.3.2020

Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Zbyněk Hutar.

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Vyvola-evropske-zelene-silenstvi-zdrazeni-masa-energii-a-vseho-Pro-zivnostniky-deptane-EET-ma-ekonom-Tomas-Dolezal-reseni-615269?