15. kvě, 2020

TOMÁŠ DOLEŽAL: Koněv nikomu nevadil. Zvedl to až Kolář, aby se zviditelnil

Politolog a dlouholetý občan Prahy 6...

ROZHOVOR A nechceme nelegální migranty. Každý stát má povinnost ochránit bezpečnost svých občanů. EU státem není. Ještě než z ní ale vystoupíme, můžeme zatnout tipec jejím nejšílenějším nápadům. Nevyběhnou s námi ale, až Bruselu navždy zamáváme? Primář Blažej z Nemocnice na kraji města řekl: „Smetou jen toho, kdo se nechá!“ Musíme si najít zatím v okolních vládách kamarády, radí tohle a všechno, co jste už četli výše, ekonom, politolog a politik Tomáš Doležal. A dodává: „Nejde jen o země Visegrádu. Pokud se k nám budou ještě znát, když stavíme pomníky krvavým pohůnkům nacistů.“

Kvůli nebezpečí nákazy koronavirem se začalo s tzv. chytrou karanténou. Byl tím ovšem ohledně ochrany osobnosti překročen příslovečný Rubikon. Lidé a jejich kontakty jsou elektronicky sledováni, i když musí dát svolení. Co tomu říkáte?

Možná přišel čas zavést chytrou hranici. Pod tímto pojmem si představuji určitý komplex právních institutů a technických opatření, jak vysvětluji níže. Nejde o žádné znovuzadrátování hranic. Přeshraniční spolupráce začala hned po listopadu 1989, dávno před vstupem naší země a okolních států Visegrádské čtyřky do Evropské unie. Šlo o iniciativu zdola organizovanou státy, městy, starosty, různými spolky. Je to také souhrn přirozených individuálních aktivit.

Tisíce lidí po obou stranách hranic se spolu seznámily a spolupracují. V sousedících zemích kooperují také hasiči, policie a nemocnice. Zvláštní kapitolu představují pendleři, kteří k plné spokojenosti všech zúčastněných stran našli zaměstnání na druhé straně hranic, nebo naopak k nám dojíždějí. Lidé rádi překračují zelenou hranici jako turisté, dělají si malé výlety do sousední země. Nemusejí jet na Maledivy, ale třeba i během jednoho dne poznají jiné zvyky, jiný svět, mohou si hledat a nacházejí za humny“ přátele.

A proč vlastně potřebujeme vědět o každém šustnutí?

Protože každý stát, je-li státem, má právo vědět, kdo k němu přes hranice přichází. Jinak není státem a není s to ochránit bezpečnost svých občanů, což je jedna ze základních funkcí státnosti. Evropská unie státem není, takže nemůžeme například svěřit Španělsku nebo Řecku, aby rozhodovaly, kdo do EU vstoupí.

Třebaže existují tzv. Dublinské dohody, které určovaly a stále dosud formálně stanovují, že například vpuštěná osoba požádá o azyl v první zemi EU, praxe je bohužel jiná a vůli Evropské unie a mnoha jejích členských států, včetně hraničních, aby dodržovaly svá vlastní nařízení, nevidím. Za situace, kdy vnitřní, ale de facto ani vnější, unijní hranice nejsou střeženy, nelze kontrolovat, kam se azylant nebo osoba čekající na azyl zatoulá. Nemělo by se zapomínat na případ údajného znásilnění z loňského června, který se stal v polích u severočeské obce Lukavec.

Podle serveru iDnes přicestoval obžalovaný do Česka vlakem poté, co ho v Německu pustili z vězení. Předtím už byl prý vyšetřován ve věci vyhrožování sociálnímu pracovníkovi. Muž v Německu v minulosti údajně neúspěšně žádal o azyl a měl dva roky na opuštění země. Úřady ho zařadily mezi osoby určené k deportaci, ale protože neměl žádné doklady a nekomunikoval, nemohly ho prý deportovat do vlasti. Případ se vleče, snad stále není uzavřen.

Dnes k potřebě znovu důsledně začít kontrolovat hranice přibyly i hygienické důvody. To znamená, že občané ze zemí, kde koronavirus zasáhl obyvatelstvo mnohem masivněji než u nás, by neměli mít zcela volný přístup do Česka. Když ovšem přeci jen, doufejme, že oficiálně, přijedou, musí do karantény. K tomu, aby se uhlídali všichni nelegální příchozí a cizinci z covidem masivně napadených zemí, potřebujeme výše zmíněnou chytrou hranici.

Jak by režim chytré hranice vypadal z technického hlediska?

Člověk s mobilním telefonem by byl automaticky vyhodnocen při přechodu hranic. Osoba bez mobilu, kalkulující s tím, aby nebyla zachycena, by mohla být vysledována kamerami, namátkově malými drony či termosenzory nainstalovanými na stromech v lese. Termočidla by byla umístěna i na stožárech pro přenos mobilního signálu. Časem by mohly pomoci třeba nízkoletící družice s iontovým motorem, pokud se vyvine. Nejjednodušší jsou samozřejmě kamery. Ty už se instalují i na naše silnice a umějí i nahlížet do aut. Na letištích jsou všude. Samozřejmě je možné se schovat do auta, ale největší síla je v kombinaci informací – z telefonu, z kamer, atd. Takže i když se člověk snaží schovat, někdy musí ven. V té chvíli ovšem zanechá stopu.

Ostatně 1. května přišla zpráva, že policie už o povolení hlídat hranice drony v jednom úseku zažádala. Shrnu-li svůj předchozí výklad, tak reinstalovat ostnaté dráty a obnovovat výjezdní doložky nikdo nechce. Případný bezvízový styk v žádném případě neznamená volné a libovolné přecházení hranic pro lidi, kteří nemají občanství některého ze států EU. A už úplně něco jiného je tzv. volný pohyb osob v rámci EU, který de facto znamená volný pohyb pracovních sil, možnost občana jednoho členského státu EU bez větších bariér pracovat v jiném členském státě. Současný stav je neúnosný, hotová anarchie. SPD je pro svobodu pohybu, cestování, turismus, svobodnou obchodní výměnu atd. Z bezpečnostních, zdravotních a dalších důvodů je však nutné mít úplnou a jasnou kontrolu nad územím českého státu a jeho hranicemi.

Nebyla by navrhovaná technická řešení drahá? A co právo na soukromí?

Začít se musí, postupně lze systém zdokonalovat. Ochrana bezpečnosti, života a zdraví obyvatel Česka váží víc než rizika plynoucí z nekontrolovaného pohybu osob a požadavky na ochranu soukromí vždy a všude. Pořád jde o řádově nižší diskomfort než v případě osobních fyzických kontrol.

SPD prosazuje odchod z EU, tzv. czexit. Nesmetli by nás, když Británii dělají v Bruselu takové potíže?

V prvé řadě bych citoval slavný výrok primáře Blažeje z kultovního seriálu Nemocnice na kraji města: „Smetou jen toho, kdo se nechá!“ Ale vážně: Každý exit je a bude individuální a bude mít jiný charakter. Závisí na historické podmíněnosti, aktuální politické a mezinárodní situace, typu a charakteru odcházející země, vyjednávacích pozicích stran, taktice, strategii, vstupních návrzích a cílech atd.

V normální situaci, bez politické předpojatosti, by se dalo očekávat, že strany, na principu win-win a vzájemné budoucí oboustranné výhodnosti, zvolí taková řešení, které například v ekonomické oblasti zachovají nástroje bezcelní zóny volného obchodu mezi sebou. Na britském příkladu ovšem vidíme, že Evropská unie, což ovšem není nějaká entita nad vodami, ale reprezentace národních vlád členských zemí, které jí dávají k jednání mandát, se neřídí racionálními motivy, ale uraženou ješitností a touhou po pomstě.

Jistou nadějí může být představa, že do tohoto jednotného chóru hodí napříště některá rozumnější vláda (maďarská nebo jiná) pomyslné vidle. Evropská unie není zdaleka jen zóna volného obchodu, těch několik jejích pozitiv naprosto anihilují negativa. Ta jsou jak obsahová (společná azylová, migrační, vnější obchodní, zemědělská, energetická politika, ekonomicky zničující Zelená dohoda, Pilíř sociálních práv, společná měna atd.) tak formální, což znamená stále užší unifikaci, kdy většina agend a rozhodnutí je tlačena na sílu většinovým hlasováním. Proto ani případná „nedohoda“ ve formě hypotetického (třeba částečně) divokého czexitu nemusí být žádnou tragédií. Svoboda a suverenita státu jsou vyšší hodnoty než procento bilance vnější obchodní politiky.

Dokud budeme nuceni v EU setrvávat, respektive do doby, než v Česku proběhne závazné celostátní referendum o (ne)setrvání naší země v Evropské unii, je třeba usilovat o blok zemí, které by k šíleným, nejen zeleným a migračním, plánům řekly ne. Nadějné jsou země, které jsou nám kulturně blízko. Jde kromě naší republiky o Slovensko, Polsko, Maďarsko, tj. státy tzv. Visegrádské čtyřky, ale také o Rakousko a Itálii. V úvahu v některých ohledech připadají další státy středovýchodní Evropy, tedy Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko. Ne náhodou jde vesměs o země, kde se částečně nebo úplně rozprostírala rakousko-uherská monarchie. Máme spolu něco odžito, často ještě dnes uvažujeme podobně. Tato historicko-geopolitická konstanta politiky a mezinárodních vztahů je často zanedbávána, ovšem vždy hraje důležitou, ne-li rozhodující roli, zejména v období krizí, kdy se, takříkajíc, láme chleba. Proto určitě doporučuji pozornost studiu politické geografie a geopolitiky tzv. středoevropského prostoru.

Ano, u zemí Visegrádu chápu, tam byla i společná komunistická minulost. Máme ale opravdu tolik společného s Itálií a s Rakouskem?

Rakousko a Itálie, respektive severní Itálie, Lombardie a Benátsko, jsou země a regiony, pro které platí výše řečené. Nacházíme tu kulturní a historickou blízkost s jádrem střední Evropy, pro které jsou typické společné dějiny, společná podoba stranicko-politického systému založená na poměrném volebním systému či silný konzervativní akcent vyplývající z katolické víry. Ta ovšem není jen stroze protestantsky asketická. Vyskytuje se silný patriotismus, včetně regionálního, roli hrají hodnoty prověřené staletími, celým regionem prošla historie stýkání a potýkání s Němci a „velkým“ Německem. Obdivujeme ohromnou sílu a touhu udržet vlastní národní existenci a suverenitu, nezaniknout znovu v nějaké říši jako provincie.

Ať už si o rakouském kancléři Kurzovi myslíme cokoli, a často oprávněně, ve vztahu k Česku a střední Evropě jen to nejhorší, jde asi o největší současný evropský politický talent. Jeho vliv v EU je vyšší než rakouský nominální „podíl na moci“. V zastavení tzv. migračních kvót, nebo nyní v boji o evropské koronavirové dluhopisy a jejich podobu, hrál rozhodující roli. Rovněž v jiných případech velmi často, společně například s Nizozemci, narušuje dřívější dlouhodobou jednohlasnost západního křídla Evropské unie.

tálie je po odchodu Británie jedním z klíčových hráčů Evropské unie. Je navíc tvrdě postižená třemi krizemi – migrační, finanční (bankovní) a koronavirovou. Na prvních dvou má zásadní podíl Německo a Německem dominovaná EU, v té třetí je tvrzení, že EU Itálii nepomohla, nepřípadným eufemismem. Také vnímání EU se v očích Italů, dříve motoru evropské integrace, významně proměnilo – a není opravdu divu. Odchod z eurozóny je dnes legitimní součástí italského politického diskursu a italexit už tak není zakázaným termínem. Uvidíme, jak souběh oněch tří krizí zatřese italskou politickou scénou a její podobou v příštích parlamentních volbách.

Z pohledu Česka a Visegrádské čtyřky je pak podstatné, že pro zablokování návrhu či přijetí rozhodnutí v Radě EU je třeba tzv. blokační menšina, která obnáší minimálně čtyři země současně reprezentující minimálně 35 procent obyvatel členských států EU. A ta je pro nás bez participace Rakouska a Itálie prakticky nedosažitelná.

Kdyby se ona blokační menšina vytvořila, jak by fungovala?

Jsem skeptický k vytváření dalších formalizovaných entit, jednání by probíhala na základě společných zájmů na operativním bilaterálním základě, popřípadě by bylo možné využít již existující formát Středoevropské iniciativy, což je sdružení pro přeshraniční regionální spolupráci, jehož členy je osmnáct zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Hlavní sídlo iniciativy se nachází shodou okolností v italském Terstu, městě s víc než bohatou tradicí prolínání sousedních příbuzných kulturních vlivů. V předsednictví Středoevropské iniciativy se jednotlivé země po roce střídají, každý rok na podzim se také scházejí předsedové vlád členských států.

Těsně před příchodem pandemie jste v PL psal o amerických volbách…

Ohledně USA a nadcházejících voleb určitě platí, že covid-19 do nich vstoupil jako pověstný deus ex-machina a vítězství Donalda Trumpa není zdaleka tak jisté, jako bylo před půl rokem. V médiích se stále objevují zprávy o tom, že ve většině průzkumů už vede Joe Biden, ale všechny tyto tzv. průzkumy operují s tím, jako by USA v případě prezidentských voleb byly jedním volebním obvodem. To je ovšem naprosto zavádějící, protože prezidentské volby v USA jsou nepřímé, voliči volí nejprve tzv. sbor volitelů, který až následně volí prezidenta USA.

Pro republikánského, respektive demokratického kandidáta je tedy důležité získat v onom sboru většinu. Tento sbor se volí na úrovni jednotlivých států USA, v každém státě je tolik volitelů, kolik má příslušný stát zákonodárců ve federálním kongresu. Je tedy docela dobře možné, že prezidentem USA je zvolena osoba, která získá celostátně méně hlasů než její soupeř.

Přesně k tomu došlo v roce 2016, kdy byl Donald Trump zvolen poprvé. Zcela rozhodující je pak vítězství v tzv. swing states, což jsou státy, kde je historicky výsledek otevřený a proměnlivý, na rozdíl od desetiletí tradičních republikánských nebo demokratických států, kde pro jednu či naopak druhou stranu ani nemá cenu vést volební kampaň. Ve světle koronavirové krize, jejíž dlouhodobé dopady budou, respektive už jsou, zejména sociálně-ekonomické, je i důležité, že na jejím úplném počátku odstoupil kandidát levého křídla Demokratické strany Bernie Sanders, který by měl za stávajících okolností nepochybně větší šanci Trumpa porazit než tradiční kandidát establishmentu Biden. Nechme už ale dumání o vzdáleném světě, hleďme si toho, nač máme sílu a co můžeme ovlivnit, tj. našeho okolí.

Pražský primátor Hřib se nedávno dopustil výroků k Pražskému povstání, kde zazněly překvapivé soudy. Co vy na to?

Jde o záležitost, která plně zapadá do kontextu masivní snahy přepsat moderní české dějiny, zejména příčiny, průběh a výsledky druhé světové války v duchu Orwellova „Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost…“ Je to trapné, ubohé, nebezpečné, podlé a hanebné vůči těm, kteří padli za naši svobodu a fyzické přežití. Komunální politici poškozují zájmy České republiky a poklonkují nacistickým a esesáckým vrahům Čechů a Slováků za mlčení slabé vlády.

Jak hodnotíte sokolovský incident? Na hřbitově sovětských zajatců byla při pietní slavnosti sňata vlajka USA. Přitom Amerika onen tábor osvobodila a zasadila se o důstojné pohřbení obětí.

O incidentu vím jen z médií. Jde o další nehoráznost, tentokrát s opačným znaménkem, která je důsledkem teď již neskrývaného a nesmírně ostrého a vulgárního boje o minulost a rozeštvávání společnosti, což nevěstí do budoucna nic dobrého.

Zaslechl jsem názor, že Koněvova socha symbolizovala totalitní éru. Byla postavena v roce 1980 v době největšího útlaku servilní vládou, kterou dosadil SSSR po invazi v roce 1968. Prý pomníku není škoda, protože v Praze je už přeci hezká socha od Karla Pokorného nazvaná Sbratření. Na vysvětlující tabuli vedle maršálova pomníku se navíc uváděly jeho poválečné aktivity při potlačování svobody v různých zemích…

Občanem Prahy 6 jsem byl 29 let a tak dobře vím, že Koněvova socha nikomu relevantnímu do roku 2017 nevadila, nebylo to politické téma. Probíhaly u ní pietní akty, často za účasti představitelů Ministerstva obrany, parlamentu atd.… Nekonal se proti ní žádný reálný odpor místních obyvatel. Téma zvedl až starosta Prahy 6 Kolář pro své celostátní zviditelnění, podobně jako je tomu u aktivit jiných egomaniaků v komunální sféře. Máme plnou svobodu slova a bádání, nechť každý o Koněvovi publikuje podle svého. Vysvětlující tabule nic neřeší, nejde o žádný akt objektivity, vždy jsou zase poplatné době, autorovi atd…

Tabule s jiným pohledem v jiném kontextu by mohly být instalovány pomalu ke každé osobnosti, která má v Česku sochu. I u jiných vojevůdců a velitelů existují mnohé pochybnosti nebo činy, které jsou, jemně řečeno, kontroverzní, ať už jde o Pattona, McArthura apod. Pro naše účely je to irelevantní. Socha Koněva není žádným symbolem totalitní éry, to platilo možná pro pomník Stalina na Letné a pro jiné sochy.

Pokud by byl maršál vnímán opravdu negativně, rozhořčení občané by jeho pomník strhli nebo požadovali odstranění hned po listopadu 1989, jako tomu mnohde bylo u soch Lenina či Gottwalda. Ovšem Koněvova socha byla – a je – symbolem osvobození Československa od genocidní německé okupace. Takto ji chápala a chápe drtivá většina lidí. Útoky na pomník byly vedeny takřka výhradně od osob, které v době její instalace vůbec nežily.

Co pomník vlasovcům? Někteří z nich měli temnou minulost, potlačovali Varšavské povstání v roce 1944, kdy bylo masově vražděno, okrádáno a znásilňováno civilní obyvatelstvo, až prý dokonce proti nim Himmler zakročil…

Více pramenů skutečně hovoří o tom, že krutost „vlasovců“, tj. zběhů z Rudé armády a následných nacistických pohůnků, a jejich varšavského velitele Kaminského byla moc už i na tamní nacistyMimochodem, obdobně mnozí Němci hovořili o krutosti a sadismu chorvatských, ukrajinských, lotyšských či estonských esesáků popřípadě dozorců v koncentračních táborech. Mnozí „vlasovci“ účastnící se potlačování a zvěrstev Varšavského povstání byli poté v květnu 1945 v Praze. Dnes mají tito nacističtí poskokové a sadisté v Řeporyjích pomník.

Je to evropský unikát v negativním slova smyslu a nebetyčná ostuda Česka. Mimochodem, dnes některými českými politiky oslavovaný vlasovovský velitel Buňačenko, který se angažoval několik květnových hodin v roce 1945 v Praze při svém probíjení k Američanům, aktivně a tvrdě bojoval v řadách nacistických armád proti anglo-americkým armádám v Normandii. Tím padá oblíbená fráze, kterou opakují mnozí dnešní adoranti vlasovců, že šlo totiž o demokraty, jejímž cílem bylo pouze bojovat proti sovětskému bolševismu. Nikoli. Řeči se vedou, voda teče, ale na novém řeporyjském pomníku vlasovcům v Praze je umístěna plastika sovětského tanku pokrytého německou přilbou. Jestli toto není propagace německé nacistické armády, tak co by asi bylo?

Koronavirus vyvolává sociální bídu. Jaké jsou návrhy SPD na řešení?

Ano, dopady mimořádných opatření v důsledku pandemie, mezi jinými, mohou ohrozit některé nízkopříjmové skupiny občanů, matky-samoživitelky, občany pracující na částečné úvazky a dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práci, občany v dluhových a exekučních pastech, kteří pracovali tzv. mimo systém a o práci přišli jako první a je otázkou, kdy ji dostanou zpět, a jestli vůbec, v některých odvětvích už možná ne. To souvisí s dalším segmentem, který bude velmi postižen. Jde o drobné živnostníky a malé s.r.o., zvláště v některých odvětvích a v některých regionech. V SPD se sociální problematice dlouhodobě věnuje poslankyně Lucie Šafránková, jak o tom informují mnohé články publikované právě v Parlamentních listech.

SPD k vládním návrhům mimořádných koronavirových sociálně-ekonomických zákonů navrhla cca dvě desítky pozměňovacích návrhů, které chtěly ekonomickou pomoc a kompenzace učinit spravedlivějšími, solidárnějšími a adresnými, zacílit je na ty krizí nejpostiženější. Ovšem vládní a vládu podporující poslanci vše smetli ze stolu. Zejména nás to neuvěřitelně mrzí ve vztahu k nízkopříjmovým pracujícím s dětmi – typicky vůči samoživitelkám na menších pracovních úvazcích nebo činných na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti (DPP a DPČ). Ty dlouho zůstávají prakticky bez pomoci, bez nároku na mimořádné ošetřovné při zavření škol, bez nároku na kompenzační bonus, jestliže byly zároveň OSVČ, atd… Podobně to platí i v případě pracujících nebo podnikajících invalidních důchodců. V této souvislosti je zajímavý i údaj Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), že zdaleka největší část nových nezaměstnaných v dubnu tvořili právě občané dříve pracující na DPP, DPČ a zkrácené pracovní úvazky, zejména ženy.

Autor: Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Zbyněk Hutar, Praha, ČR, 15.5.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Politolog-a-dlouholety-obcan-Prahy-6-Konev-nikomu-nevadil-Zvedl-to-az-Kolar-aby-se-zviditelnil-Egomaniak-623926