TOMÁŠ DOLEŽAL

4. čvc, 2019

…a přečetli by si v novinách, že Krajský soud v Hradci Králové vydal miliardový majetek potomkům člena NSDAP Walderodeho…

V souvislosti s posledními událostmi spojenými s aktivitami tzv. Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho českých politických příznivců a podporovatelů se ve veřejné diskusi opět začíná nebezpečně rozmáhat určitá manipulace s našimi moderními dějinami. Zejména se to týká období II. světové války a událostí, které ji předcházely a které následovaly bezprostředně po ní. Ve světle role Německa a Němců (nikoli pouze nacistů) v těchto událostech je například nejnovější myšlenka spolkového ministra vnitra Horsta Seehofera a bavorského předáka landsmannschaftu Bernda Posselta – nadšeně podporovaná například politiky TOP 09, KDU-ČSL a Pirátů – na uspořádání příštího „sudetoněmeckého“ sjezdu v České republice nehoráznou drzostí.

Nenechat si podsunout pojem Sudety

Je tedy zas a znovu nutné připomenout si některá základní fakta: Už samotný termín Sudety (potažmo „sudetští Němci“) je historickou anomálií, respektive jde o výrazivo pocházející z nacistického prostředí, německého i česko-německého. Historik a archivář Vojtěch Šustek k tomu například uvádí: „Pojem Sudety považuji za ideologickou floskuli. Používání tohoto slova…považuji za významné dílčí vítězství německé revizionistické propagandy, které se podařilo do povědomí lidí implementovat nepravdivou představu, že takzvané Sudety jsou nějaký historicko-politicko-správní celek, jako je třeba Morava, Slezsko, nebo Bavorsko. Neexistuje pro to ale žádné historické opodstatnění, pokud se ovšem uživatel této floskule neztotožňuje s nacistickou ideologií.“ Tzv. Sudety nikdy nebyly žádným historickým, geografickým, natož autonomním či státotvorným celkem, proto je i jejich srovnávání s Krymem, Kosovem, Katalánskem a podobně zcela liché. Stejně tak je liché občasné fabulování o tom, jak by dopadlo tehdejší referendum o odtržení Sudet, které by bylo naplněním práva na sebeurčení sudetských Němců. Nikoli, nebylo. Němci toto své právo realizovali v podobě existence Německa, německého státu.

Ve vzpouře od samotného počátku

Německou jazykovou a národnostní menšinu v tehdejším Československu bychom tedy mohli nazvat českými (popř. moravskými či slezskými) Němci, kteří neobývali žádný souvislý pás území, ale žili v podstatě na území celého státu, včetně například Prahy, Brna, Bratislavy a dalších velkých mést, a to ve velkých počtech. A naopak, v pohraničních oblastech zase žilo nezanedbatelné množství Čechů. S rozmachem separatismu (a nacismu) v první Československé republice, politicky reprezentovaného Sudetoněmeckou stranou, začaly být pojmy Sudety a sudetští Němci svévolně vztahovány na celé pohraničí. Pod vlivem dobové atmosféry začali ve třicátých letech 20. století tento jazykový novotvar používat i českoslovenští politici a média. Značná část českých Němců odmítla uznat už samotné vytvoření Československa, které naopak Češi chápali jako svůj vytoužený samostatný a suverénní národní stát. Hned  po 28. říjnu 1918 se čeští Němci pokusili vyhlásit v pohraničí separatistické celky s cílem připojit je k Německu, respektive k Rakousku. Součástí Rakouské republiky se dle těchto představ měla stát mj. i města Brno, Olomouc a Jihlava se svým okolím.

Devadesát procent hlasů pro Sudetoněmeckou stranu

Od voleb v roce 1920 měli čeští Němci své zastoupení v Poslanecké sněmovně. Od roku 1926 měli politické zastoupení i v československé vládě. Ve dvacátých letech 20. století volila většina českých Němců převážně demokratické strany, avšak s nástupem Hitlera a nacismu v Německu vzrůstaly preference nacistů – Henleinovy a Frankovy Sudetoněmecké strany – i v Československu. V roce 1935 dokonce tato strana vyhrála celostátní volby, když získala 1 250 000 hlasů, což prezentovalo cca dvě třetiny oprávněných německých voličů. V obecních volbách na jaře roku 1938 získala Sudetoněmecká strana již bezmála 90 % hlasů českých Němců, což naprosto jednoznačně vypovídá o jejich tehdejších politických názorech, sympatiích a směřování. Čeští Němci posléze zahájili – v koordinaci s říšskoněmeckými soukmenovci – protesty a masový odpor. Situace vyvrcholila 12. září 1938, když Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku přímo zaútočil proti Československu, což podnítilo sudetské Němce k vlně ozbrojeného násilí. Ještě téže noci došlo k útokům henleinovských bojůvek proti policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků. Vše nakonec rezultovalo v neblaze známou Mnichovskou dohodu a připojení rozsáhlých historických českých území k Velkoněmecké říši.  Z těchto území bylo po září 1938 vyhnáno 171 000 osob, v drtivé většině samozřejmě Čechů, které „doprovodili“ někteří antinacističtí Němci. České obyvatelstvo se v těchto oblastech ocitlo v pozici naprosto bezprávné menšiny. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, v úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli vykonávat zaměstnání ve státní správě. Byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk a české vysílání rozhlasu. Docházelo ke konfiskaci českého (nejen) zemědělského majetku. To jen na okraj některých dnešních diskusí, ze kterých by laik mohl nabýt dojmu, že česko-německé násilí zahájili v podstatě až Češi 10. 5. 1945.

Alternativou byla krvavá občanská válka

Němečtí obyvatelé odtržených oblastí se (povětšinou s nadšením) stali občany (nacistického) Německa, ohromné množství z nich sloužilo ve Wehrmachtu a SS, jen jejich velmi malá část se stala aktivními odpůrci nacismu. Mnoho českých Němců se přímo a aktivně podílelo na perzekuci, včetně masového vraždění, Čechů (včetně Židů) v průběhu druhé světové války. Vítěznými mocnostmi autorizovaný poválečný odsun Němců (nejen) z Československa byl tehdy jediným možným, správným, realistickým i morálně oprávněným řešením situace. Alternativou byla pouze krvavá občanská válka, s mnoha oběťmi – zejména na německé straně – a časovaná bomba v základech československého (českého) státu. Z hlediska strategie a budoucnosti šlo o zřejmě nejdůležitější ideu a politické rozhodnutí prezidenta Beneše.

Úsměvy Daniela Hermana

Z dnešního pohledu lze zajisté litovat některých jednotlivých násilných excesů, které doprovázely například tzv. divokou fázi odsunu. K tomu je třeba podotknout, že ten, kdo neprožil na vlastní kůži hrůzy druhé světové války, nemá právo jejich tehdejší aktéry soudit. Odsun jako celek byl jednoznačně v pořádku. Spolu s dekrety prezidenta republiky z válečné a těsně poválečné doby, což byly Národním shromážděním schválené standardní, legální a legitimní právní akty, nikoli nějaké polosoukromé aktivity prezidenta Beneše, jak by mohlo vyplývat ze zlidovělého a věcně nepřesného termínu „Benešovy dekrety“, tvoří zásadní pilíř naší dnešní státnosti a suverenity. Tím spíše, že je jeden z vůdčích „milých (sudetoněmeckých) krajanů“ Daniela Hermana Bernd Posselt opakovaně posílá „na smetiště dějin“. Pro přesnost doplňme, že odsunuti nebyli tehdy zdaleka všichni českoslovenští Němci. Ti, kteří prokázali odbojovou činnost a antinacistické postoje, mohli, s československým občanstvím, zůstat. Bylo jich zhruba 250 000, takže se rozhodně nedá hovořit o slepém uplatnění kolektivní viny.

Nezapomeňme!

V nedávných dnech jsme si připomínali výročí hrdinského činu československých parašutistů Kubiše a Gabčíka, kteří 27. 5. 1942 poslali na věčnost Reinharda Heydricha, říšského protektora, který reálně plánoval (a postupně uskutečňoval) likvidaci českého národa. Následný teror a vraždění Čechů, včetně vyhlazení Lidic, řídil z pozice státního tajemníka K. H. Frank, jeden z předáků „sudetských“ Němců.
Kdyby se dnes, hypoteticky, Kubiš, Gabčík a jejich kamarádi probudili, vyšli z krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje a koupili si na Karlově náměstí noviny, kde by se dočetli, že Krajský soud v Hradci Králové vydal miliardový majetek (zabavený hned v roce 1945 za kolaboraci!) potomkům člena NSDAP Walderodeho, že český velvyslanec v Německu Podivínský pronesl pozdravný přátelský projev na sjezdu Sudetoněmeckého sdružení a že jeden z těchto příštích sjezdů má, za potlesku části české politické scény, proběhnout v České republice, zřejmě by své zbraně pozvedli znovu…

(autory článku jsou ekonom a politolog Tomáš Doležal a Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny zvolený za politické hnutí SPD)

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 4.7.2019

Zdroj:
 

24. čvn, 2019

Nedávné znásilnění šestnáctileté dívky v Lukavci u Terezína Abdallahem I. D. a následná diskuse pomohly poodhalit procesy a jevy, které s případem více či méně souvisí a jež by možná jinak zůstaly skryty...

Jedním z nich je právě podoba veřejné debaty o tomto nechutném činu, respektive některé její aspekty. Byli jsme svědky místy až zuřivého odsouzení nikoli samotného kriminálního aktu, ale toho, že o něm média informují a že se o něm hovoří na sociálních sítích. V neposlední řadě jsme nevěřícně pozorovali snahy o relativizaci zločinu. 

Popírání vede k novému tmářství

Komplexnější příčiny a kořeny výše zmíněných projevů by asi nejlépe demaskovali odborníci z oblasti sociologie a psychologie (či psychiatrie), nicméně už nyní můžeme konstatovat, že se zde projevuje jakýsi „syndrom popírání“. Ten spočívá v obhajobě vlastních názorů a postojů (v tomto případě na nelegální migraci a tzv. multikulturalismus)  a také v neochotě přiznat omyl a chybu až do pověstných hořkých konců. Zároveň jsou zcela určitě přítomny i hlasy, které tyto činy (ke kterým v souvislosti s nelegální migrací, islamizací a afrikanizací společnosti dochází v západní Evropě už, bohužel, běžně a teď se pomalu přesouvají i na východ) přímo omlouvají a považují je za nutný (a neškodný) doprovodný jev jinak skvělých trendů.

Důležitým fragmentem této diskuse je otázka odpovědnosti za to, co se na poli v Lukavci stalo, respektive její záměrné zastírání a popírání. V této souvislosti se například objevuje „argument“, že v Česku ročně dojde k 12 000 znásilněním, tak proč vůbec o zločinu v Lukavci veřejně mluvit. Ač se to na první pohled možná nezdá, v této rovině se už dotýkáme oblasti základních funkcí státu, mezi něž bezesporu patří ochrana bezpečí jeho obyvatel, zejména pak zajištění maximální prevence a minimalizace (vše)možných potenciálních rizik.

Německo iniciovalo pošlapávání práva

Policista samozřejmě nemůže preventivně hlídkovat v každé ložnici a za každý trestný čin je primárně odpovědný jeho pachatel. Stejně tak ovšem, jako se u každé pojistné škodní události zjišťuje míra zavinění (byť třeba nedbalostního charakteru) a to, zda jí šlo předejít či zabránit, můžeme tyto záležitosti zkoumat a identifikovat i u jednotlivých konkrétních násilných trestných činů. Poté můžeme objektivně konstatovat, že například duševně nemocná žena by v roce 2014 nezavraždila studenta ve Žďáru nad Sázavou, kdyby předtím nedal konkrétní soudce souhlas k jejímu propuštění z detenčního zařízení. Podobně v roce 1990 by nedošlo k hrůzné vraždě novorozence, kdyby její pachatel nebyl „beneficientem“ předcházející Havlovy amnestie. Příčinná a logická souvislost zde nepochybně je. Existuje i v lukaveckém případě a je politického charakteru.

V širším smyslu jde o bezprecedentní porušování pravidel a právních předpisů EU v oblasti migrační politiky, které bylo jednoznačnou příčinou a katalyzátorem tzv. migrační krize ze strany států na vnější hranici EU a zejména Německa, které toto masivní pošlapávání práva iniciovalo, podněcovalo a podporovalo. Dále se pak jedná o praktický denní výkon (anebo nečinnost) jednotlivých členských států EU (opět v první řadě Německa) migrační, azylové a readmisní (návratové, vyhošťovací) politiky, který je naprosto nedostatečný, benevolentní a tristní, což „zezadu“ podporují desítky neziskových a právních organizací hájící tzv. základní práva nelegálních migrantů, což je samo o sobě protimluv a logický nonsens. Tato „práva“ z pohledu příslušných neziskovek spočívají v doživotním oprávnění těchto ilegálů žít na území států EU z peněz jejich občanů, nemít žádné povinnosti a nepodléhat zákonům hostitelských zemí.

Nemohou být vyhoštěni ani po spáchání závažného trestného činu

Garantem výše popsaného postoje je pak samotný Soudní dvůr Evropské unie, který již v několika případech z poslední doby opakovaně konstatoval, že tzv. uprchlíci, kterým v domovské zemi hrozí pronásledování, nemohou být ze zemí Evropské unie vyhoštěni ani poté, co zde spáchají závažný trestný čin. Soudní dvůr EU v Lucemburku v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že odepření či odejmutí práva na azyl nemá vliv na nárok na ochranu poskytovanou na základě Ženevské konvence či Listiny základních práv EU (součást Lisabonské smlouvy). Dokud u azylanta panují důvodné obavy z pronásledování v zemi původu, musí se s ním, dle Soudního dvora EU, zacházet jako s uprchlíkem nehledě na to, zda mu bylo postavení uprchlíka formálně přiznáno. To je důvodem skutečnosti, že například Česká republika nesmí vyhostit Čečence, kterému ministerstvo vnitra udělilo azyl v roce 2006, když byl ještě předtím odsouzen ke tříletému trestu za loupež. Tento Čečenec byl přitom posléze ještě odsouzen na devět let odnětí svobody za další loupež a vydírání. Příslušný trest si měl odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ministerstvo vnitra mu kvůli opakovaným zločinům v roce 2014 azyl odebralo, proti čemuž se muž odvolal. Když Městský soud v Praze odvolání zamítl, obrátil se cizinec s kasační stížností na Nejvyšší správní soud, jenž věc předal Soudnímu dvoru EU. Ten dal onomu Čečenci za pravdu.

Bezpečí lidí versus rychlost odbavení zboží

Obdobného charakteru je zřejmě i případ Abdallaha I. D., kterému v roce 2017 německé úřady odmítly azyl udělit a vystavily mu pouze tzv. vízum pro strpění. Vyhoštěn ovšem dosud nebyl (jakkoli se o tom v našich médiích spekulovalo), přestože má u našich sousedů za sebou již výkon tří trestů odnětí svobody za násilné činy i majetkové delikty, z nichž poslední mu skončil pár hodin předtím, než zaútočil v Lukavci. Zde se posunujeme po „spirále odpovědnosti“ o krok dále. Šlo onomu činu zabránit (resp. jde obdobným činům v ČR zabránit pro futuro), když předtím (opakovaně) selhaly příslušné unijní a německé orgány? Za současného právního stavu, bohužel, nejspíše ne. Do budoucna ovšem cesta existuje. Je jí opuštění tzv. schengenského prostoru, který není ani institutem volného pohybu osob a zboží, ani garantem bezvízového styku ČR se zahraničím, jakkoli to tak mnozí politici nepravdivě prezentují, ale (jen a pouze) teritoriem, kde se na hranicích států, které jsou jeho součástí, neprovádějí kontroly přecházejících osob. Pokud by byl Abdallah I. D. (a jemu podobní) na česko-německém hraničním přechodu nucen předložit doklad, s nejvyšší pravděpodobností by k nám, po nahlédnutí do příslušné databáze, nebyl vpuštěn a jeho budoucí oběť by nebyla vystavena zraněním a těžké a dlouhodobé psychické újmě.

Příště může obdobný případ skončit ještě hůře, třeba zmařením jiného života. Političtí reprezentanti českého státu by si v této souvislosti měli položit otázku, co je z hlediska národních zájmů vyšší hodnotou. Je to ochrana bezpečí a životů českých občanů, nebo rychlost odbavení osobní a kamionové dopravy na státních hranicích?

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 24.6.2019