TOMÁŠ DOLEŽAL

12. bře, 2020

Proč si to myslet? 

Protože čelní představitelé EU se se svým postojem k demokracii ani netaji. A stále přitvrzují, jelikož se od uplatňování principu„rovnějších mezi rovnými“ v evropských institucích posouvají k aplikaci zásady „rovnějších nad nerovnými (bezprávnými)“ - kterými jsou zejména kritici současné podoby směřování evropské integrace.
 
Celý text zde:
 
 
Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 12.3.2020
2. bře, 2020

Pro živnostníky deptané EET má ekonom Tomáš Doležal řešení...

 
ROZHOVOR Víte, jak se nenápadně uvaří žába? Teplota v hrnci se zvyšuje pomalu tak, aby propásla okamžik, kdy je ještě možné vyskočit. Nevšimli jsme si, že „ekonomika se do značné míry, přes opačné proklamace, stala opět řízenou a plánovanou – závislou na tzv. rozpočtu EU?“ Prošvihli jsme okamžik, kdy se podnikatelské prostředí změnilo v dotační ráj pro korporace a kdy stovky byrokratických předpisů a norem dusí OSVČ, ale silní hráči si s nimi hravě poradí? Zmerčili jsme, že migranti poté, co se v Evropě adaptují a etablují, poznávají též „krásy a možnosti“ České republiky? Nejen na uvedené otázky odpovídá ekonom, politolog a politik Tomáš Doležal.
 

Co v devadesátých letech přišlo soukromé podnikání na rodinné bázi. Pak se objevily mezinárodní akciové společnosti. Není další etapou ve vývoji korporace, primárně „podnikající“ a „prosperující“ na bázi dotací?

Ano, tento proces není jen záležitostí posledních několika let. Je těsně spjatý s procesem tzv. globalizace, kdy se velké korporace už dávno a nepochybně staly důležitými (nestátními) aktéry světové politiky a samozřejmě o to více i vnitřní politiky jednotlivých států. Nejvíce jsou dotčeny menší a středně velké země, Česko nevyjímaje. Hlavně se však proměnila právě vnitřní hospodářská struktura podnikání v jednotlivých státech, a to fatálně. Jinými slovy zde narůstá nerovnost podmínek pro jednotlivé podnikatelské subjekty. Naprosto horší, až diskriminační, se stalo postavení živnostníků a malých či středních firem, zejména domácích, ve vztahu k velkým nadnárodním korporacím. V některých odvětvích, a není jich málo, dávno už de facto volný trh není. Neexistuje ani volný vstup do odvětví a konkurenční prostředí, vládnou tam politické direktivy, dotace, monopoly respektive kartely. Taktéž proklamovaná povrchová rovnost v pravidlech je výhodná pro největší firmy a často likvidační pro ty menší. To se týká už i míry daňového a odvodového zatížení a dalších povinností podnikatelů coby zaměstnavatelů. Například povinná platba 14 dnů nemocenské, delší placená dovolená, hrazení stravenek, nejrůznější ekologické a hygienické normy, EET, administrativní agenda atd. jsou pro velké korporace snesitelné, respektive je dokáží „optimalizovat“ a přizpůsobit se jim. Pro živnostníky a malé firmy jsou však enormní, často nezvladatelnou zátěží. Není ospravedlnitelné, že oba tyto segmenty mají stejné podmínky a že na ně stát klade stejné požadavky, ledaže by zájmem státu byla marginalizace malého domácího podnikání. Je ovšem možné, že tomu tak právě je. Celý uvedený proces byl – například i v Česku – rovněž akcelerován vstupem do EU a masivním nástupem evropských dotací do naší ekonomiky. Ty ji neskutečným způsobem deformovaly a učinily ji závislou na politickém rozhodování mimo naší zemi a na příslušných politických vazbách. Zbavily ji navíc svobody a férovosti, zlikvidovaly stovky firem, zdeformovaly mnohá odvětví, předaly je zahraniční konkurenci. Ekonomika se do značné míry, přes opačné proklamace, stala opět řízenou a plánovanou – závislou na tzv. rozpočtu EU (víceletý finanční rámec). Dobře vše vidíme právě na jednáních o jeho podobě na léta 2021 až 2027 o navýšení evropského rozpočtu. Česko je v naprosto nedůstojné roli chudých příbuzných a žadatelů o dotace. Je tomu tak jen proto, aby tón udávala právě deformovaná řízená ekonomika závislá na dotacích. Budoucnost tisíců (nejen) českých firem tak závisí nikoli na jejich ekonomické výkonnosti a schopnostech managementu, ale na politickém nastavení evropských dotací. Podmínky těchto dotací pro příští rozpočtové období, i vůči Česku, se mají navíc zpřísnit. To je v době, kdy se na jejich nastavení firmy adaptovaly, obzvláště nepříjemné. Má mj. dojít k velkým změnám ve financování zemědělství v podobě zastropování plateb. Vzniklá situace bude poškozovat státy, jejichž zemědělství je založeno na existenci velkých farem. Právě pro Česko bude vše krajně nevýhodné. Škodlivé důsledky přinese obdobně plánované zkrácení doby, za kterou má být dotace „kofinancována“, tj. kdy má být její část jejím příjemcem splacena, ze tří na dva roky. Výsledný stav bude pro malé a střední firmy opět téměř neúnosný. Jedná se tedy opět o krok, který jde „na ruku“ velkým korporacím. Poté, co už bylo podnikatelské prostředí jednou dotacemi deformováno, tak dochází k jakési „druhé vlně“ této deformace.vás přivedlo k zájmu o politiku?

Byl to spontánní, přirozený proces. Vliv měla rodinná výchova a tradice a také přístup k ohromnému množství literatury od nejranějšího dětství, a to včetně literatury samizdatové a exilové. Od školního věku jsem inklinoval k literatuře faktu, ke společenským vědám a zájmu o moderní dějiny. Odtud byl k zájmu o politickou historii a politiku jako takovou jen krůček.

Jakou máte pozici v politice, o jakou usilujete?

V rámci našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) jsem oblastním koordinátorem v okrese Praha-východ, v místě svého bydliště. Programově neusiluji o žádnou budoucí konkrétní pozici, jsem vděčný za každou novou výzvu, za každou zajímavou pracovní příležitost i v rámci politické činnosti, zvláště, když se jedná o odborné a expertní záležitosti. Chci psát, publikovat, podílet se na zajímavých projektech a byť malým dílem je ovlivnit.

Které události vás přivedly k zamyšlení, že něco v mainstreamových názorech či propagandě nehraje? Zvyšuje se (zrychluje se) četnost těchto událostí?

Šlo opět o kontinuální proces, jehož společným jmenovatelem byl až jakýsi fanatismus a posedlost zastánců té jediné správné pravdy a jediného správného a přípustného výkladu událostí při jejich politickém a mediálním prosazování a obhajobě. Jako zarážející jsem vnímal šíření nenávisti včetně osobních útoků vůči nositelům názorů opačných, anebo jen jiných. Můžeme jmenovat pojetí ekonomické transformace založené na konkrétním plošném pojetí privatizace, způsob rozdělení Československa, brutálně jednostranný pohled na jugoslávskou krizi a válku v Bosně a Kosovu, hanebné bombardování Srbska a Černé Hory s českým razítkem. Přelomová byla rovněž tzv. televizní krize a spacáková revoluce na přelomu let 2000/2001, což byla snad největší dílčí porážka demokracie a zákonnosti v moderních českých dějinách, jejíž hořké plody zakoušíme a sklízíme dodnes. Neřekl bych přímo, že se četnost těchto událostí zrychluje nebo zvyšuje, událost je vždy produktem konkrétního působení konkrétních subjektů. Nicméně podstata těchto jevů a jejich znaky zůstávají a prohlubují se. Stejně tak je tomu u příkopů mezi nedemokratickými ideology a propagandisty na jedné straně a konzervativními, tradičními demokraty a realisty na straně druhé.

Nepramení tzv. pravdoláskařské či sluníčkářské názory také z velkého strachu či pesimismu? Neusilují jejich nositelé alespoň o to „být morálně krásní a neušpinění“ před – v jejich očích neodvratným – kataklyzmatem civilizace?

Při vědomí určitého zjednodušení je na této tezi mnoho pravdivého. Lze zde identifikovat mnoho iracionálních faktorů, respektive určitého sektářství (pseudo)náboženského charakteru. Napadá mě v této souvislosti jeden starší bonmot: „Já, když nečemu nerozumím, tak prostě věřím…“ Určitou roli zde hraje i jakási davová nebo skupinová mentalita, příslušnost ke kastě vyvolených, projevující se například neuvěřitelným množstvím petičních akcí těchto lidí ke všem myslitelným tématům. Mají rovněž zálibu v demonstracích, stávkách, které mají spíše charakter kolektivních rituálů apod. Některé historické podobnosti nemusí být čistě náhodné. Do velké míry jde i o módní záležitost, sociologický, anebo psychologický fenomén. Při bližším ohledání můžeme identifikovat i značnou povrchnost, důraz na vnějškový efekt, emoce až hysterii.

Představuje Evropský zelený úděl (jinak též Zelená dohoda pro Evropu, European Green Deal nebo i nový zelený úděl) nějaký přelom v politice evropských elit, respektive držitelů moci?

Zcela jistě ano, možná i ve více ohledech. Zejména je tomu tak co se týče rychlosti jeho implementace z podoby idejí a teorií do praxe, to na evropské úrovni nemá obdoby. Například o zavedení společné evropské měny se diskutovalo desítky let, obdobně i o evropské ústavě, později o Lisabonské smlouvě. Zavedení Evropského zeleného údělu do praxe byla otázka týdnů, maximálně měsíců. Bez jakékoli racionální diskuse a oponentury inkorporovala nová Evropské komise celou agendu en bloc do svého programového prohlášení a nyní už se chystají příslušná konkrétní nařízení EU, coby nástroje sekundárního evropského práva, závazné pro všechny členské státy unie. Zároveň jde o naprostou rezignaci na racionální debatu a ekonomické aspekty problematiky, a to včetně budoucích socioekonomických dopadů zelené agendy na obyvatelstvo členských zemí. Rozhodlo se čistě na ideologické bázi a opět s až náboženských zápalem, ve stylu „There Is No Alternative“. Při bližším pohledu, což uzná každý příčetný ekonom, energetik apod., nemůže tato agenda založená mj. na radikální direktivní změně tzv. energetického mixu v členských státech (plošná dekarbonizace, odklon od jaderné energetiky, masivní vynucené zvyšování podílu obnovitelných zdrojů; v Česku to má být během deseti let nárůst z 6% na 32%) nevést k významné ekonomické recesi, inflaci, růstu spotřebitelských cen atd. V nezamýšleném důsledku pak patrně může Evropskou unií skutečně zatřást. Stane se tak i jinak, než si duchovní otcové a matky Evropský zelený úděl asi představovali. Může totiž miliony Evropanů přivést k tomu, že si položí otázku: “Je pro mě, pro mou zemi, členství v EU za těchto podmínek opravdu výhodné?“ Jde o vítěství ideologů ekologismu na všech frontách, o jakém se „starým“ původním zeleným typu Joschky Fischera nikdy ani nezdálo, a to byli členy vlád nejsilnější evropské mocnosti. Svědčí to mj. o „zelené“ obdobě tzv. pochodu institucemi, o skutečnosti, že zelené náboženství prostoupilo progresivistickou částí politického spektra, zejména v západní Evropě, skrz naskrz. Došlo do tradičních politických stran, akademického světa, neziskových organizací, hlavních médií, ale sekundárně i do velkých korporací.

Co může způsobit – na úrovni EU zvažované – razantní zdražování (zdanění) masa?

Efekt může být obdobný jako u Evropského zeleného údělu, jen podstatně rychlejší. Hrozí zvýšení spotřebitelských cen masa, komplementů i substitutů, likvidace mnoha evropských zemědělských podniků, zejména ve střední a východní Evropě. Náš region má navíc v rámci EU mnohem nevýhodnější dotační podmínky než „staré“ členské země. Ve střednědobém výhledu pak zdražení masa může způsobit taktéž „ochlazení“ vztahů nejvíce dotčených států vůči Evropské unii a vyvolat diskuse o členství v ní.

Jak hodnotíte připravované další etapy Babišovy EET?

EET je problematický projekt od samého počátku. Ne snad proto, že by stát měl zavírat oči před daňovými podvody, ale proto, že se opět postupovalo plošně, bez ohledu na dopady zaváděných opatření. Postiženi budou zejména zase malí živnostníci. Ve hře je ještě jeden faktor, neekonomický, ale snad ještě podstatnější. Jde o jev, o kterém hovoří například ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, když říká, teď parafrázuji, že je nepřijatelné, aby stát kohokoli nutil, aby musel používat při svém podnikání počítač. Zobecněno, jde o otázku oklešťování svobody, o všeprostupující elektronizaci a monitorování i soukromého, intimního prostoru. Podobného rázu a rodu je i přímé či nepřímé omezování hotovostních plateb, tlak na používání platebních karet, internetového bankovnictví. U něj už v podstatě ani mnohde neexistují alternativní varianty a způsoby chování a jednání, anebo jsou významně nákladnější a diskomfortnější. Bohužel, situace asi už nemá dobré nebo ideální řešení. Zřejmě by jím nebylo ani vyjmutí určitých profesí z EET, což by bylo nespravedlivé a diskriminační vůči těm podnikatelům, kteří už EET musí používat. Východiskem by mohlo být zavedení nízké paušální daně a zrušení povinnosti vést jakékoli účetnictví pro živnostníky, kteří EET poctivě aplikovali. Hranicí by mohla být například určitá výše ročního obratu. Šlo by také výši této daně modelovat podle výše tohoto obratu, přičemž by se podnikatelům důvěřovalo a nebyli by podezíráni plošně předem. Porušení zákona a podvod by mohla konstatovat až korektní kontrola popřípadě odvolací orgán, anebo soud.

Vloni jsme slavili výročí nazvané třicet let svobody. Jak jste ho vnímal?

Se smíšenými pocity. Zejména proto, že jsem se stal přímým účastníkem listopadu 1989. Byl jsem ve vedení stávkového výboru na střední škole, kterou jsem tehdy studoval. Pamatuji si, že pro nás tehdy byl zásadní právě návrat svobody a demokracie, politické plurality, svobodné soutěže a občanských a politických práv, a to bez omezování. Ve všech těchto oblastech nyní dochází k reversu či regresi. Jejich hlavními nositeli jsou pak často ti, kteří si odkaz listopadu 1989 přivlastnili a usurpovali, naprosto drze a neoprávněně. Mnohdy v té době ani nežili.

Běženci mají být opět rozdělováni do jednotlivých zemí. Co si představit pod pojmem „povinná solidarita“, s nímž přišla eurokomisařka pro vnitřní věci a pro migraci Ylva Johanssonová?

To je opět další klasická orwellovština, umělý eurojazyk, který symptomaticky a symbolicky ukazuje na nesmyslnost až zoufalost tohoto politického záměru, který je nyní „na stole“. Jde o tzv. Seehoferův plán, s nímž zřejmě přijde ve druhém pololetí letošního roku německé předsednictví Evropské rady. Jeho podstatou je unifikace azylového řízení pro celou EU, oživení Evropského azylového úřadu a přidělování žádostí o azyl na vstupu do EU jednotlivým členským zemím. Připravuje se tak přímý útok na současnou podobu evropské azylové a migrační politiky. Lze v tom spatřovat další pokus o omezení kompetencí národních států a jejich převod na nadnárodní úroveň. Zcela nepřijatelné!

Uvádí se, že k nám přicházejí migranti z jiných zemí Evropské unie, kde dostali, či čekají na azyl. V Česku pobývají, respektive se tu usazují. Žádná přesná čísla nejsou ale k dispozici...

Ano, a je těžké, ba nemožné, tyto statistiky vůbec za existence schengenského prostoru vést, prakticky bez kontroly na vnitřních hranicích, s tzv. schengenskými vízy apod. Jde, s lehkou nadsázkou řečeno, o jakési přerozdělení migrantů bez kvót. Poté, co se v Evropě adaptují a etablují, poznají též „krásy a možnosti“ České republiky.

A co jiní, nemuslimští příchozí?

Obecně platí, že o tom, kdo vstoupí a bude pobývat na území České republiky, musí výhradně rozhodovat pouze české státní orgány na základě detailního individuálního posouzení v intencích českého práva a dlouhodobé politické strategie. Co se týče nemuslimských příchozích, jde zejména o tzv. pracovní migraci, která je dlouhodobě standardním jevem dnešního světa i jeho historie. Je ale dobré si přiznat, že i tento jev má nejrůznější negativa. Dojde k nim zejména tehdy, když přesáhne únosnou mez a míru a začne například deformovat trh práce, srážet úroveň mezd a generovat i jiné, nikoli pozitivní, záležitosti, protiprávní či přímo kriminální povahy. Jedná se například o nelegální zaměstnávání a špinavé praktiky některých pracovních agentur vůči zahraničním pracovníkům i českému státu, okrádání státu a někdy až otrokářské móresy. Někdy a někde, v místech, kde se zahraniční pracovníci koncentrují, se neúnosně zvyšuje kriminalita, dochází k častému porušování narušování veřejného pořádku a rapidně se snižuje kvalita života českých občanů. Ale toto vše může český stát regulovat. Pokud je k tomu důvod, má tak činit velmi tvrdě.

Jak vlastně vidíte budoucnost Evropské unie po brexitu? Usadil se kal strachů, jak vše Británie ustojí?

Určitě ano, brexit je podstatný krok. Británie jej ustojí, to je jisté, což evropské demokraty, patrioty a kritiky unionistické federalizace a autoritářství posílí. Z druhé strany, což vidíme již teď, začne unijní vrchnost a některé velké členské státy utahovat dále šrouby. To opět vyvolá rezistentní „exitové“ tendence. Možných scénářů vývoje je několik – a záleží na mnoha okolnostech. Určitým předělem můžou být právě negativní ekonomické a sociální důsledky zelené agendy a klimatického utopismu. Následně si statisíce občanů reálně uvědomí skutečný „přínos“ evropské integrace. A samozřejmě, najdou své politické mluvčí a reprezentanty, ať už v rámci stávajících politických subjektů nebo u vzniknuvších nových. Určitým mementem může být i stupňující se tlak unijních orgánů na „neposlušné“ státy V4, hrozby sankcemi, vrchnostenský přístup. Na to jsou občané střední a východní Evropy z moderní historie citliví. Možná, že jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a například tradiční polská a maďarská „proevropskost“ ustoupí národní hrdosti a sebeúctě. Může se též stát, jak vidíme na jednání o rozpočtu EU, že mohou „do stolu“ praštit i někteří západní aktéři, tzv. čistí plátci typu Nizozemska, Dánska, Švédska, Rakouska či dokonce Francie. Připomeňme, že Francie nedávno zablokovala posun jednání o rozšíření EU o země západního Balkánu. Tento proces bude i nadále skutečně tvrdým prubířským kamenem jednoty a budoucnosti EU. Občané Nizozemska zase v referendu odmítli asociační dohodu EU s Ukrajinou. Není tedy rozhodně vyloučeno, že příští reakce těchto států na tyto Něměckem iniciované aktivity může být ještě drsnější. Vidle do evrospkého koncertu velmocí může hodit i to, až v ne tak vzdálené budoucnosti budou dominantní silou německé vlády tamní Zelení, proti kterým jsou například čeští Piráti umírnění konzervativci. Pak se může lehce rozpadnout i letitý tandem Německo-Francie, na němž EU stojí. Poté se budou dít věci….

Co byste poradil lidem, kteří přestali věřit běžnému výkladu událostí a chtějí se prezentovat jako nezávislé myslící osobnosti?

Těžko radit, tohle si musí v první řadě vypořádat každý sám se sebou, sám v sobě a s vlastním svědomím. Neocenitelnou roli hrají vlastní zkušenosti, intelektuální poctivost, neustálé sebevzdělávání se, sběr a konfrontace informací, jakkoli je to velmi těžké, zejména časově, jelikož v první řadě se každý musí starat o zabezpečení své osoby a své rodiny. Někomu může pomoci víra, někomu právě rodina a přátelé. Domnívám se nicméně, že nejde o těžký proces. V životě lidském jsou mnohem tvrdší a těžší situace a rozhodnutí. Říkat, co si myslím, je v podstatě jednoduché, člověk je jen takto zcela svobodný a najde vnitřní klid, když nemusí předstírat a lhát všem okolo i sám sobě. A hlavně, přes všechny komplikace, nežijeme v totalitě, a svobodné vyjádření názoru se neplatí životem a vězením. Když máme pochybnosti a obavy, vzpomeňme si na své předky z totalitních období, kteří – v nepoměrně těžší situaci – odvahu zůstat sami sebou měli. Jen díky nim jsme jako národ přežili.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 2.3.2020

Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Zbyněk Hutar.

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Vyvola-evropske-zelene-silenstvi-zdrazeni-masa-energii-a-vseho-Pro-zivnostniky-deptane-EET-ma-ekonom-Tomas-Dolezal-reseni-615269?


 

25. úno, 2020

Vrcholným orgánem připravované Konference o budoucnosti Evropy má být plenární zasedání, vytvořené tak, aby zcela dominovali zástupci delegovaní nadnárodními orgány EU na úkor volených zástupců občanů členských států...

Nová Evropská komise (EK), jako jeden ze svých prvních zásadních kroků, navrhla uspořádání tzv. Konference o budoucnosti Evropy a vytyčila její obecný rámec. Má jím být debata nad dlouhodobou, komplexní a udržitelnou ekonomickou, environmentální, bezpečnostní a sociální strategií EU po roce 2020. Obecně proklamovaným cílem této strategie pak má být – vzletnými slovy řečeno – ekonomika zaměřená na lidi a prostředí, ve kterém žijí.

Zatnout tipec vůli lidu

Teze k přípravě Konference obsahují některá již známá hesla z unijní frazeologie, například:

  • Evropská unie musí být silnější,
  • EU se musí stát celosvětově nejvíce konkurenceschopnou, sociálně inkluzívní a klimaticky neutrální ekonomikou,
  • realizace ekonomiky orientované na blahobyt obyvatel EU vyžaduje řešení založená na meziodvětvové spolupráci a investice do veřejných služeb,
  • členské státy EU a EK úzce spolupracují s evropskými i vnitrostátními sociálními partnery a občanskou společností.

Objevuje se ovšem také poměrně nevině znějící, ale o to nebezpečnější heslo, že

  • základem evropské integrace bude rovnováha mezi hospodářským růstem a sociálním pokrokem, jejímž předpokladem je naplňování Evropského pilíře sociálních práv zaručujícího rovnost příležitostí, přístup na trh práce, spravedlivé pracovní podmínky, sociální ochranu a sociální začleňování včetně odstraňování chudoby a získávání vzdělání.

Posledně uvedený bod není nic jiného než pokus obejít základní smlouvy EU (primární evropské právo) a převést sociální politiku mezi společné unijní politiky řízené nadnárodními orgány EU, přestože podle smluvního nastavení má jít jednoznačně o oblast veřejné politiky, která je zcela v gesci suverénních národních států. To musíme, jako Česká republika, rázně odmítnout v samém zárodku!

Na agoře šlápnou neziskovky na krk

Evropský parlament také přijal k uspořádání Konference 15. 1. 2020 zvláštní usnesení, které stanoví některé její základní parametry. Vrcholným orgánem Konference má být plenární zasedání, které by tvořilo 135 zástupců Evropského parlamentu (dle všeho vybraných prakticky pouze z řad „vládní koalice“ EU – lidovců, socialistů a progresivistických liberálů – bez zastoupení eurokritických hlasů), dále pak 27 zástupců členských států (vlád) EU, 2 až 4 členové parlamentů každého členského státu EU, 3 členové Evropské komise, 4 zástupci Evropského hospodářského a sociálního výboru, 4 zástupci Výboru regionů EU a zástupci tzv. sociálních partnerů na evropské úrovni. Znamená to, že na tomto fóru budou zcela dominovat zástupci delegovaní nadnárodními orgány EU na úkor volených zástupců občanů členských států. Je tedy evidentní, že z hlediska způsobu svého vzniku a složení se jedná o naprosto nedemokratické a nereprezentativní těleso. Kromě zasedání plenárního shromáždění mají v rámci Konference probíhat tematická setkání (agory) odrážející priority budoucí EU – na nich má být přítomno vždy 200 až 300 delegátů vybraných tzv. nezávislými institucemi (vesměs jde o politické neziskové organizace /spolu/financované z fondů EU), minimálně po 3 účastnících z každého členského státu EU. Kromě toho se mají uskutečnit nejméně dvě setkání evropské mládeže ve věku 16 až 25 let. Zde se má jednat o „uplatňování odborných znalostí a zkušenosti nevládních organizací, akademických, vědeckých, výzkumných a ideových institucí.“

Demokracie? Ne, eurosamohana!

Opět jde tedy o nedemokratický a nereprezentativní prvek, tato fóra (agory) budou taktéž obsazována naprosto mimo jakýkoli volební klíč, pouze na základě jakéhosi principu expertokracie či nongovernmentalismu – pochopitelně v úzkém (i finančním) napojení na EU. Výstupem této Konference by měla být konkrétní doporučení, která příslušné instituce promítnou do právně závazných opatření – odvolávajíc se na očekávání občanů a zúčastněných stran.

Konference o budoucnosti EU by měla být zaměřena na následující priority:

  • evropské hodnoty, základní práva a svobody,
  • demokratické a institucionální aspekty EU,
  • environmentální výzvy a klimatická krize,
  • sociální spravedlnost a rovnost,
  • ekonomické problémy a záležitosti zaměstnanosti včetně zdaňování.

Konference bude slavnostně zahájena 9. 5. 2020. První pracovní plenární zasedání začne v polovině července 2020.

Ale tu o jezinkách už známe, Ursulo!

Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové proklamuje, že cílem Konference nemá být nic menšího než otázka změny fungování Evropské unie. Komise zde zcela jistě nastolí téma zavedení legislativní iniciativy Evropského parlamentu. A to jako celku, což je, vzhledem k jeho složení, velmi nebezpečné. Momentálně je europarlamentní většina snad ještě více federalistická než sama Komise, jako rozumnější se jeví naopak snížení kompetencí i počtu členů europarlamentu. Dále bude rovněž „na stole“ i otázka rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na půdě Rady EU do dalších oblastí: zahraniční politiky, sociální politiky, daňové politiky. To je další černá můra pro svobodu, demokracii a národní suverenitu.

Bojte se Jourové

V současnosti, naštěstí, není patrná přílišná ochota členských států k velkým institucionálním změnám. To se ale může pod sjednoceným tlakem Konference, Komise a Evropského parlamentu a vnitřního vývoje v jednotlivých členských státech během oněch dvou let, bohužel, změnit. Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová má v rámci Konference za úkol připravit revizi celého designu a proces voleb členů Evropského parlamentu – a to včetně systému tzv. spitzenkandidatů, návrhů na zavedení nadnárodního volebního obvodu, společných nadnárodních kandidátních listin společných pro celou EU a reformy volebního práva EU. Sledujeme-li kroky Věry Jourové v roli eurokomisařky, je opravdu na místě velký strach…

Do takové EU jsme nevstupovali. Referendum!

Podle představ Evropské komise i europoslanců federalistické parlamentní většiny by se výsledky této revize měly promítnout už do podoby příštích voleb do Evropského parlamentu, které se budou konat v roce 2024. Tento koncept musíme opět zcela zásadně odmítnout v samém jeho zárodku– i za cenu ostrého střetu ČR a české členky Komise. Změna primárních smluv EU je mezivládní proces, a to bez ohledu na nejrůznější pokusy a snahy interpretovat jej odlišně. Pokud by tedy teoreticky došlo k podání návrhů na takové změny v uspořádání EU, které by se týkaly podoby primárního práva a revize zakladatelských smluv, musíme trvat na tom, bez výjimek a kompromisů, aby o nich měli možnost hlasovat všichni občané ČR v celostátním referendu – a to pochopitelně včetně případného návrhu změn podoby a pravidel evropských voleb. V souvislosti s blížící se Konferencí o budoucnosti Evropy tedy rozhodně není na místě jakýkoli optimismus. I proto, že předsednictvo této Konference by mělo být tvořeno zástupci institucí EU, zejména členy Evropského parlamentu – padl už i návrh, zcela v duchu hesla „nejhorší nakonec“ na osobu, která by měla stát v čele tohoto předsednictva. Má jí být starý známý zastáncem tvrdé unifikace EU a nadnárodních principů na úkor kompetencí a suverenetity členských států: Belgičan Guy Verhofstadt. Máme se tedy rozhodně na co „těšit“.

Autor: Tomáš Doležal, Jiří Kobza, Praha, ČR, 25.2.2020

(Autory článku jsou Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny zvolený za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), a ekonom a politolog Tomáš Doležal)

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Kobza-Tomas-Dolezal-EU-neco-chysta-Odvalte-kamen-frazi-a-najdete-totalitni-cervy-614565?


 

 

17. úno, 2020

Ačkoliv ji oficiálně odmítáme, plíživě nám ji zezadu podstrčili...

Jednoho dne se možná probudíme do noční můry. Z našeho fondu pojištění vkladů budou zachraňovány zahraniční banky.

Včera, prakticky bez povšimnutí, prošel do tzv. druhého čtení v Poslanecké sněmovně vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Dohoda o převádění a sdílení příspěvků do tzv. Jednotného fondu pro řešení krizí (IGA).

A v parláči si hlasujte o obojcích pro kočky

Dne 18. prosince 2013 dosáhli ministři financí na mimořádném zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci EU dohody o obecném přístupu k návrhu nařízení o jednotném rezolučním mechanismu (SRM), který tvoří jeden z klíčových pilířů tzv. bankovní unie. Společně s odsouhlasením obecného přístupu k návrhu SRM se ministři financí dohodli též na uzavření paralelní mezivládní Dohody o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí (IGA), která by řešila některé otázky související zejména s ustavením Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF). Smluvními stranami, na které se vztahují veškerá práva a povinnosti IGA, jsou všechny členské státy eurozóny a dále ty členské státy Evropské unie, které se chtějí účastnit jednotného mechanismu dohledu (SSM), resp. ty země, které se rozhodnou pro účely dohledu navázat s Evropskou centrální bankou (ECB) úzkou spolupráci. Česká republika by měla převzít práva a povinnosti smluvní strany dnem případného přijetí eura jako své měny, nebo dnem vstupu do úzké spolupráce s ECB (např. formou členství v bankovní ještě před vstupem do eurozóny, na což jsou permanentní tlaky z expertního a poradenského zázemí vlády i unijních struktur). Poté na Česko přecházejí veškeré povinnosti ze smlouvy automaticky, bez dalšího hlasování v národním parlamentu, podobně jako u nedávno schváleného tzv. fiskálního kompaktu.

Británie se může chechtat

Smlouvu podepsaly všechny členské státy EU kromě (tehdy ještě člena EU) Velké Británie a Švédska, což znamená států, které odmítají euro, respektive mají z něj vyjednanou výjimku. Projednávání IGA v Poslanecké sněmovně nebylo v minulém volebním období dokončeno. Proto je jí nyní předkládáno znovu. IGA obsahuje zejména úpravu převedení finančních prostředků z národních fondů pro řešení krizí smluvních stran. Jeho výsledný text dle mnoha ekonomů nezaručuje spravedlivé rozdělení nákladů mezi jednotlivé centrální banky skupiny smluvních států v případě problémů řešených rezolucí skupiny. Po ratifikaci se IGA stane součástí našeho právního řádu, přičemž platí zásada, že vyhlášené mezinárodní smlouvy mají vždy přednost před vnitrostátními zákony. Ratifikací dohody IGA vznikla v rámci EU de facto plnohodnotná bankovní unie. Přitom Česká republika patřila od počátku mezi ty členské státy EU, které se explicitně odmítly na bankovní unii podílet.

Je to marný, je to marný, je to marný

Připomeňme si v této souvislosti výroky několika osobností, které mají z ekonomického či politického hlediska k tématu rozhodně co říci. Václav Klaus, 2013: „Projekt bankovní unie lze vnímat jako pokus o vytvoření doplňku měnové unie a další krok na cestě k dotvoření unie fiskální. Teď vážně hrozí, že budou z našeho fondu pojištění vkladů zachraňovány zahraniční banky.“ Vladimír Tomšík, emeritní člen Rady ČNB: „Realizace toho, čemu se dnes říká ‚bankovní unie‘ má potenciál zcela zásadním způsobem změnit fungování českého finančního sektoru a s tím i na dlouhé roky ovlivnit celý hospodářský vývoj u nás.“ Stanislava Janáčková, ekonomka VŠE a ČNB: „V této vysoké politické hře je obsažen další obrovský hazard – hazard s důvěrou občanů evropských zemí. Ti mají být ‚salámovou metodou‘, bez reálné možnosti spolurozhodovat, zataženi do projektu politické unie.“

Ukřižováni na směrnicích

Ministerstvo financí ČR vypracovalo v této souvislosti dokument Studie dopadu účasti či neúčasti ČR v bankovní unii. Podle závěru této studie z roku 2015 „nevyplývá pro ČR doporučení usilovat za současných podmínek o vstup do bankovní unie, ale spíše vyčkat dalšího vývoje, ten následně vyhodnotit a znovu zvážit další postup.“ Za základní a nejdůležitější pilíř bankovní unie je pokládána Směrnice o krizovém řízení 2014/59/EU označovaná zkratkou BRRD. Česká republika, která oficiálně není a nechce být členským státem bankovní unie, plně implementovala tuto klíčovou směrnici do českého práva zákony č. 374/2015 Sb. (Zákon o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu) a zákonem č. 375/2015 Sb. (Zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů). Bez většího zájmu ze strany politiků, médií či odborné veřejnosti tak Česká republika (již cca před pěti lety) přistoupila k nejdůležitějšímu článku bankovní unie, které se zároveň verbálně odmítá účastnit!

(Euro)vydírání slavilo úspěch

Výše uvedené kroky se tak staly v přímé souvislosti s tím, že v roce 2015 podala Evropská komise žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie na Česko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko kvůli neaplikování této směrnice (BRRD) do jejich vnistrostátních právních řádů. Tehdejší ministr financí Babiš poté podal návrh, aby byly příslušné „implementační“ zákony schváleny ve Sněmovně již v prvním čtení, neboť „ již bylo zahájení řízení o porušení Smlouvy o fungování Evropské unie proti ČR. V opačném případě se zvyšuje riziko značného finančního postihu.“ Příslušné předlohy byly nakonec schváleny 13. 11. 2015. Vydírání ze strany oné „demokratické a přátelské EU“ slavilo úspěch…

Každým škubnutím se zařezávají hlouběji

Body, kterými dále je (či bude) Česká republika připoutána k bankovní unii, jsou také Garanční systém finančního trhu, který zaštiťuje původní Fond pojištění vkladů i onen novější Fond pro řešení krize. K bankovní unii nás rovněž váže právě v Parlamentu aktuálně projednávaná Dohoda o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí. Oficiálně prý pro Českou republiku nevyplývají z této Dohody žádné povinnosti. Předkládací zpráva pro Parlament ze dne 11. 9. 2014, kdy se zde začala pojednávat poprvé, ovšem obsahuje mj. i odstavec následujícího znění: „Vzhledem k silné hospodářské provázanosti ČR s eurozónou a zejména faktu, že zhruba 70 % bilančních aktiv českého bankovního sektoru je pod kontrolou vlastníků ze zemí eurozóny, je však pravděpodobné, že IGA bude mít hospodářské dopady na ČR i tehdy, nebude-li se jí ČR sama účastnit. Nelze tedy vyloučit zejména nepřímé hospodářské dopady IGA na ČR. Rozsah těchto dopadů bude závislý na mnoha dílčích parametrech dosažené dohody a dalších okolnostech, a proto jej v tuto chvíli nelze spolehlivě odhadnout.“

Nedej Bože!

Za tohoto stavu je tedy nepřijatelným hazardem hlasovat pro ratifikaci této dohody. Česká republika se dostala do komplikované situace, kdy v rétorické rovině sice členství v bankovní unii odmítá, zatímco v ní, minimálně částečně, už je. Po přijetí IGA by vnucení kompletního členství v této unii Česku už bylo velmi jednoduché. Odtud už je do eurozóny skutečně jen onen pověstný krůček… Je sice tedy teoreticky možné, že zůstaneme de iure oficiálně stát mimo bankovní unii až do (nedej Bože) případného přijetí eura. Rizika, kvůli kterým jsme účast v ní od počátku odmítali, nám však hrozí stále, možná více než kdykoli dříve. Navíc při existujícím vnějším i vnitřním tlaku na vstup Česka do bankovní unie i bez přijetí eura. Ratifikace smlouvy IGA by jej ještě zvýšila. Proto je pro nepřijatelná.

Autor: Tomáš Doležal & Jiří Kobza, Praha, ČR, 17.2.2020

(Autory článku jsou Jiří Kobza, člen Poslanecké sněmovny zvolený za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), a ekonom a politolog Tomáš Doležal.)

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jiri-Kobza-Tomas-Dolezal-Zni-zrady-euro-zvon-IGA-je-trojsky-kun-bankovni-unie-613661?


 

 

 

4. úno, 2020

Tento týden odstartoval v USA proces tzv. primárních voleb, na jehož konci budeme znát jméno kandidáta Demokratické strany, který 3. listopadu vyzve prezidenta Donalda Trumpa k souboji o Bílý dům na další čtyřleté volební období.

Primární volby představují v rámci politického systému USA naprosto dominantní formu způsobu výběru kandidátů jednotlivých politických stran (je pochopitelné, že zejména těch dvou relevantních, tj. Demokratů a Republikánů) do volených úřadů na jednotlivých lokálních stupních veřejné správy, od místního po federální. Tento mechanismus představuje širokou základnu (před)výběru jednotlivých kandidátů, jelikož se jej účastní straníci (členové politických stran), dále jejich přesvědčení (často registrovaní) podporovatelé, ale i „běžní“ nerozhodnutí voliči.

Spojáče jsou různorodé

Po formální stránce neexistuje pro institut primárních voleb centrální legislativní regulace, jejich konkrétní podobu určují vrcholné orgány politických stran a po technicko-organizační stránce pak exekutivní orgány na státní a (nižší) lokální úrovni v závislosti na místní legislativě. Právě také i z tohoto důvodu se podoby primárních voleb stát od státu liší. Liší se rovněž i po stranické linii. Odlišným způsobem totiž primární volby probíhají na úrovni jednotlivých států v Demokratické straně, respektive v Republikánské straně. V procesu výběru kandidátů na úřad prezidenta USA představují primární volby naprosto zásadní fázi nominačního procesu, která vyvrcholí na celostátních stranických sjezdech (konventech) volbou finálního kandidáta jednotlivých stran.

Hladce a obrace

Primární volby jsou několikaměsíčním soubojem prezidentských kandidátů jednotlivých politických stran o konečnou stranickou nominaci a o „postup“ do samotné závěrečné všelidové volby prezidenta USA (resp. do celonárodní volby Kolegia volitelů prezidenta). Technicky a procedurálně jde o volbu delegátů klíčových nominačních stranických sjezdů.

Z hlediska „designu“ podoby primárních voleb rozeznáváme dvě základní techniky (mechanismy, systémy výběru):

Jednak jde o (dnes dominantní) klasické volby probíhající na základě přímého, rovného a tajného hlasování, kdy volič realizuje svůj záměr osobně, vhozením volebního lístku do volební urny za plentou. Historicky starším a nyní méně četným mechanismem jsou tzv. caucuseses, stranická shromáždění, kdy se na místní úrovni schází skupiny voličů a sympatizantů jednotlivých stran (a kandidátů). V rámci diskusí a debat pak vybírají (nikoli nutně klasicky volí) jednotlivé delegáty. Probíhá to převážně aklamačním způsobem, popřípadě technikami, pro které není typická tajnost hlasovacího aktu. Tento způsob primárních voleb je ovšem dlouhodobě marginalizován. Děje se tak de facto od vzniku a etablování standardních politických stran.

Nejde o rej bafuňářů

Do – v prvopočátku nepříliš regulované a pravidly svázané – procedury začala postupem doby vstupovat jednotlivá omezující opatření a proces začal získávat určitou jednotu a řád. Mezi těmito opatřeními lze na prvních místech jmenovat podmínku nutnosti shromáždění určitého počtu podpisů jednotlivými kandidáty a dále povinnost uhradit jistý nevratný „účastnický“ poplatek. Ve většině států federace byl proces primárních voleb aplikován do konce 50. let 20. století. Současně ovšem po celou tuto dobu hrál velmi podstatnou roli – na podobu výběru finálních kandidátů (i skrze výběr části delegátů na rozhodující stranické sjezdy) – vliv vedení jednotlivých politických stran, což platilo zhruba do 70. let 20. století. Poté se – i díky McGovernově a Fraserově reformě – systém primárek významně zdemokratizoval, zejména v prostředí Demokratické strany (Republikánská strana byla a je v uplatňování reforem svých primárních voleb vlažnější). Od té doby díky tomu míra vlivu primárních voleb na konečný výsledek hlasování stranického sjezdu mnohonásobně vzrostla a stejně tak se markantně zvýšil samotný zájem o kandidaturu. Klíčovým momentem bylo zejména významné zvýšení podílu delegátů volených právě v primárních volbách na nominačních stranických sjezdech, kdy získávají výraznou početní převahu nad tzv. superdelegáty, nevolenými delegáty, virilisty a stranickými elitami, u nichž je účast na nominačním sjezdu odvozena z jejich současných či minulých stranických či státních pozic. Proces nominace jednotlivých kandidátů se rozhodně stal soutěživějším. Paralelně s tím se umenšila role politických stran. Současně ale vzrostla i důležitost role finančních prostředků v předvolebních kampaních kandidátů, respektive jejich schopnosti zabezpečit si financování volební kampaně z prostředků soukromých donorů.

Jen si nesplést pojmy s dojmy

Pokud jde o jednotlivé typy primárních voleb, existuje zde více možností a kritérií dělení:

V přímých volbách voliči hlasují přímo pro osoby, které kandidují na daný konkrétní úřad (jde o alternativu používanou na nižších lokálních úrovních vládnutí). V procesu „prezidentských“ primárních voleb (i když nejen tam) jsou využívány výhradně nepřímé primární volby, ve kterých voliči rozhodují o tom, kteří delegáti příslušných politických stran budou zvoleni na rozhodující stranický nominační sjezd.

Z hlediska volební techniky pak rozeznáváme tzv. preferenční primární volby, kdy volič na lístku zaškrtává jméno konkrétního kandidáta (byť zároveň hlasuje pro určitou skupinu delegátů) a tzv. primární volby pro výběr delegátů, kdy vybírá přímo jednotlivé konkrétní delegáty, u jejichž jména je vždy v závorce uvedeno jméno (prezidentského) kandidáta, jehož tito potenciální delegáti preferují. Otevřené primární volby jsou volbami, kterých se může zúčastnit kterýkoli registrovaný volič bez ohledu na okolnost, ke které straně názorově inklinuje. Platí ovšem podmínka, že může v daném termínu a typu voleb hlasovat pouze v primárních volbách jedné z politických stran. V uzavřených volbách mohou naopak hlasovat jen ti voliči, kteří se oficiálně prohlásí (registrují) za sympatizanty či podporovatele konkrétní dané politické strany. Z hlediska způsobu, jakým se přepočítávají hlasy voličů odevzdané v primárních volbách na počet hlasů (mandátů) jednotlivých delegátů na celonárodní stranické sjezdy, identifikujeme též dva základní typy převodu (přepočtu), tj. většinový a poměrný:

Většinový systém (winner-take-all): kandidát vítězstvím v určitých primárních volbách získává hlasy všech delegátů daného státu na celonárodní sjezd. Tuto techniku používá Republikánská strana. V proporčním (poměrném) systému primárních voleb, který používají Demokraté, jsou delegáti na sjezd rozdělováni v poměru k počtu hlasů, které jednotliví kandidáti v primárních volbách získali.

Rozhodne se do třešní?

Volební účast v primárních volbách bývá vždy nižší než v klasických všeobecných volbách a liší se také v různých státech podle jejich významu v celém volebním procesu, zejména tedy z hlediska pořadí, v jakém se z termínového hlediska chronologicky hlasuje. Význam dříve proběhnuvších primárních voleb je významně vyšší než těch (nej)pozdějších. Obecně platí, že voličstvo, které se primárních voleb účastní, je ideologicky radikálnější než průměrný volič jednotlivých politických stran. V praxi tedy jde v případě republikánů o hodnotově velmi konzervativní východiska a ekonomicky spíše o liberální přístupy. Co se týká Demokratů, tak jsou projevovány společensko-kulturně velmi liberální hodnoty a ekonomicky – řekněme – více etatistické. Prezidentské primárky probíhají vždy v prvé polovině toho kalendářního roku, ve kterém se konají prezidentské volby, přičemž Demokratická i Republikánská strana mají pevně daná pravidla, která přesně určují, ve kterém období se jejich primární volby mohou konat. To znamená, že je vymezen časový rámec, v němž se (všechny) primární volby musí odehrát. V současné době jde o období počínající prvním úterkem v březnu (supervolební úterý) a končící druhým úterkem v červnu.

Kdo dřív přijde, toho jen tak nevystrnadí

Jak již bylo zmíněno výše, primární volby, které proběhnou dříve, mají na celkovou podobu nominačního procesu disproporčně vyšší vliv než ty ostatní. Z tohoto důvodu proto můžeme již delší dobu pozorovat proces, který je v americkém veřejném politickém diskursu nazýván „front-loading“. Jde o snahu stranických reprezentací na úrovni jednotlivých států posunout své primární volby co nejblíže směrem k začátku volebního roku. Tyto jednotlivé státní stranické reprezentace tedy lobbují za to, aby se primární volby v „jejich“ státě uskutečnily co nejdříve. Termíny primárních voleb nejsou regulovány samotnými státy, ale národními sjezdy politických stran respektive rozhodnutími centrálních orgánů politických stran. Politické strany se proto současně pokouší disproporci vyšší volební a nominační váhy států, kde se primární volby odehrají dříve, vyrovnat prostřednictvím přidělení vyššího počtu delegátů na finálním stranickém nominačním sjezdu naopak těm státům, ve kterých se primární volby konají později. Jinak samozřejmě platí axiom, že nejvíce delegátů lze získat v lidnatějších státech. V tomto smyslu je zastoupení jednotlivých států na sjezdech obou hlavních politických stran do velké míry proporční.

Nenudí se ani otrlí

Z hlediska celkové volební a nominační aritmetiky jsou tedy více ceněná ona termínově časnější vítězství jednotlivých kandidátů, a to jak z hlediska následného vyššího zájmu médií a případných sponzorů, tak i z pohledu jakési „poziční výhody“ vůči ostatním protikandidátům. Rok, ve kterém se konají prezidentské volby, začíná tradičně stranickými shromážděními (caucusy) v Iowě a primárními volbami ve státě New Hampshire. Poté následují primární volby v Jižní Karolíně a stranická shromáždění v Nevadě. Z hlediska celkového průběhu nominačního a volebního procesu je velmi důležitým dnem tzv. supervolební úterý (v současné době první úterý v březnu). V tento den Republikánská i Demokratická strana zahajují tzv. řádné období primárních voleb. Z tohoto úhlu pohledu jsou, s lehkou nadsázkou řečeno, ty primární volby, které proběhnou dříve, primárními volbami předčasnými či mimořádnými. Z uvedených důvodů je tedy docela často již během března téměř jisté, anebo minimálně vysoce pravděpodobné, kteří z kandidátů získají stranickou nominaci. Jsou-li výsledky primárních voleb vyrovnané, kandidáti mezi sebou soupeří přibližně do poloviny června, kdy období vymezené pro primární volby končí.

Bez superdelegátů se celý cirkus neobejde

Fakt, že určitý kandidát získá nejvyšší počet hlasů ve stranických primárních volbách, ještě neznamená, že se automaticky stává vítězem a že bude svou politickou stranou skutečně nominován do finálového prezidentského souboje. O těchto finálních kandidátech hlasují teprve delegáti příslušných stranických sjezdů, přičemž ne všichni jejich delegáti (minimálně jde o výše zmíněné tzv. superdelegáty) jsou tam vázáni hlasovat pro určitého konkrétního kandidáta. Ke stranickým nominačním sjezdům (které se odehrávají v letních měsících) a tzv. superdelegátům, zasloužilým stranickým politikům a osobnostem, jež mohou promlouvat do výběru prezidentského kandidáta své strany bez ohledu na mínění voličů, lze ještě dodat následující: Tito superdelegáti existují v obou hlavních politických stranách USA, mnohem významnější roli však hrají u Demokratů. Republikánského nominačního sjezdu se naposledy (v roce 2016) zúčastnilo 168 osob plnících roli superdelegátů, zatímco u Demokratů jich bylo 714. Co se týká počtu sjezdových delegátů „vygenerovaných“ a rozdělovaných v procesu stranických primárních voleb, v Demokratické straně jich v roce 2016 bylo celkem 4051, v Republikánské straně pak 2472. Vedle nich ovšem figurují ještě výše zmíněné počty superdelegátů. U Republikánů tvoří onu „superdelegátskou“ sestavu straničtí předsedové a dva nižší funkcionáři z každé lokální organizace na úrovni jednotlivých států USA. Je ovšem politickou zvyklostí, že tyto trojice hlasují na stranickém konventu vždy pro uchazeče, který v „jejich“ státě zvítězil v primárních volbách. V tomto ohledu jsou tedy republikánští superdelegáti spíše doplňkem nominačního systému, protože jejich hlasování odpovídá mínění většiny voličů a sympatizantů strany v oblasti, kterou zastupují.

V Demokratické straně je situace odlišná. Skupinu 714 superdelegátů na posledním konventu tvořilo:

  • 20 takzvaných zasloužilých vůdčích osobností strany (bývalí prezidenti a viceprezidenti, předsedové obou komor Kongresu a užší vedení strany),
  • 21 sloužících guvernérů,
  • 46 sloužících senátorů,
  • 193 sloužících poslanců – kongresmanů,
  • a 434 členů širšího stranického vedení a straníků zvolených jako superdelegáti ve stranických organizacích ve svých domovských státech.
  • Přitom platí, že demokratičtí superdelegáti mohou na konventu hlasovat zcela volně, jen podle svého vědomí a svědomí.

Stojí snad Bernie nalevo od KSČM?

Jakkoli oněch 714 superdelegátů představuje oproti 4051 řádným delegátům sjezdu jen cca šestinovou menšinu, v realitě a praxi procesu primárních voleb je to značná a důležitá síla. Aby totiž některý kandidát získal pro celkové nominační vítězství dostatečný počet řádných delegátů, musel by drtivě zvítězit alespoň ve čtyřech velkých státech typu Kalifornie, Floridy, Ohia nebo Michiganu, což nebývá obvyklé ani pravděpodobné. Je proto docela dobře představitelné, že hlasy superdelegátů mohou do finálového prezidentského souboje „katapultovat“ i takového stranického kandidáta, který v procesu primárních voleb nezískal nejvyšší počet delegátů rozhodujícího stranicého konventu. Může se tak stát zejména tehdy, je-li výsledek primárních voleb velmi těsný, což může být právě i případ letošních demokratických primárek, kde – podle posledních průzkumů – je docela pravděpodobné vítězství sotře levicového veterána Bernieho Sanderse, což rozhodně není favorit demokratického establishmentu…Pokud jde o celostátní průzkumy, dotahuje se Bernie Sanders na favorita demokratického mainstreamu Joe Bidena, centristu a viceprezidenta Baracka Obamy. Oba totiž oscilují okolo hranice 25 %, což se nachází prakticky v intervalu tzv. statistické chyby.

Na dobrou noc trochu swingu…

Ovšem v jednokolovém většinovém systému, kde se navíc nevolí ihned přímo prezident, ale zmíněné Kolegium volitelů, není podstatný celostátní procentní průměr, ale to, který kandidát dokáže na svou stranu získat většinu těchto volitelů – tzn. výsledky voleb na úrovni jednotlivých států, zejména těch nejlidnatějších, anebo v tzv. swing states, což jsou státy, kde je – tradičně a historicky – voličská podpora Demokratů a Republikánů vyrovnaná. Na tyto státy se volební kampaně obou kandidátů logicky zaměřují. Jde mj. o Floridu (29 volitelů), Pensylvánii (20 volitelů), Ohio (18 volitelů), Michigan (16 volitelů) – a právě i o oba státy, kde primárky odstartují, Iowu (7 volitelů) a New Hampshire (4 volitelé).Právě v těchto posledních dvou jmenovaných státech podle všech relevantních průzkumů vede Bernie Sanders. V Iowě činí jeho náskok před Bidenem cca 5 až 10 % a v New Hampshire vede ještě výrazněji. Pokud se tyto predikce potvrdí v nejbližších hodinách i v realitě, získá Bernie do dalších bojů obrovský bonus. Čeká nás nesmírně zajímavý americký volební rok – s celosvětovým dopadem.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 4.2.2020

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Dolezal-Spousti-se-americka-pred-volebni-megashow-Supervolebni-utery-uz-za-mesic-612390