Prohlášení

17. lis, 2019
Současná masmédia prezentují názory vládnoucích vrstev, jejich pohled na dějiny, ať už takový, kterému věří, či takový, kterému chtějí věřit, nebo ho prostě jen zneužívají. To se týká i událostí 17. listopadu 1939 a českého odporu proti německé okupaci, událostí těch dní, a obětí, konkrétně osoby Václava Sedláčka...
 
Základním mýtem současné historie, který je šířen napříč veřejností, veřejnoprávními a mediálními sdělovacími prostředky a napříč školní výukou je, že hlavním motorem událostí roku 1939 byla intelektuální elita. V důsledku toho se minimalizuje role, některých obětí, jako byl například učeň Václav Sedláček. Ten byl stejně jako Jan Opletal těžce zraněn během demonstrací 28. října 1939, ale na rozdíl od Jana Opletala, zemřel už týž den a nedostalo se mu takové slávy. Události let 1939 a 1989 byly důsledkem mnoha jednotlivců, skupin a organizací i dějinných změn.
 
Mýty: 17. Listopad 1939 & Václav Sedláček, publikujeme v souvislosti s rokem 1989, jehož třicáté výročí se v současné době slaví napříč liberálně demokratickým zřízením. Realita, která je zahalena tímto mýtem, začíná již 28. října 1939, během oslav vzniku Československé republiky, které se změnily v demonstrace a shromáždění proti okupaci. Šlo o celospolečenskou reakci všech česky-mluvících vrstev s různou intenzitou v různých skupinách. Reakci proti cizí okupaci. A šlo především o reakci pravicovou a nacionalistickou, jak jsme již zmínili v článku „Dějiny podle altright: 17. listopad – svátek padlých národovců“ na stránkách Nová buržoazie.
 
Realita
 
Tváří tvář událostem posledních měsíců a let, kdy vidíme oklešťování lidské svobody ze strany masmédií, ze strany kulturního aparátu a kulturní a intelektuální fronty, dospíváme k závěru, že v roce 1989 se v zásadě nestalo nic. Nic, co by přineslo skutečnou svobodu a jen
jedna nesvoboda byla nahrazena nesvobodou jinou. Vraťme se tedy k roku 1939, který byl událostmi spojenými s popravou českých nacionalistických a vlasteneckých studentů. Studenti nebyli hnacím motorem českého odporu proti cizí okupaci, byli jeho nedílnou, někde kriticky důležitou, jinde druhořadou, ale nepopiratelnou součástí.
 
Dnes je tato situace, ta dějinná událost vydávána za boj demokracie a demokratických studentů proti totalitě. Svůj podíl na tom má paradoxně i minulý režim, pod jehož záštitou, respektive záštitou Československého svazu mládeže, proběhla i demonstrace 17. listopadu 1989. V roce 1939, ale šlo o národní a lidový odpor, který se rozšířil napříč všemi vrstvami společnosti.
 
Didaktika
 
Podstatou liberálního mýtu, mýtu liberálních elit, který je nám předkládán každoročně, téměř ve formě, někdejších prvomájových pochodů a oslav Říjnové revoluce (která vlastně taky proběhla v listopadu…), je vyzvednout na rozhodující pozice určitou vrstvu lidí, která se dokázala nejvíce přizpůsobit vývoji v roce 1989, uchopit politickou a ekonomickou moc, zneužít ji ve svůj prospěch a srazit zbytek účastníků stávek, demonstrací a odporu vůči minulému režimu, do prachu.
 
Strategickým a dlouhodobým cílem této propagandy bylo stanovit mýtus, který by umožnil vládnoucím elitám zneužívat nejslabší, z hlediska morálky nejohebnější a z hlediska vlastní vůle nejkřehčí a nejmanipulovatelnější – tedy studenty a mládež. Studenti nevedli
nepokoje a odpor v roce 1939, ale na této proto-propagandě zneužívané svazáky, byli využiti v roce 1989 a jako dědičnou genetickou informaci tuto propagandu předávají dál a snaží se udržet mýtus.
 
Dnes jsou tito lidé uctívanými kultovními vůdci s různými funkcemi a pozicemi, napříč úřady a státním aparátem, a to včetně ombudsmanů, senátorů, ale šlo i o bývalé ministry a co je horší, jde o lidi, kteří vychovávají a připravují, ještě horší generaci. Takovou, která se 16. listopadu shromáždila, aby svrhla legitimní vládu a nastolila vládu vyvolenou „studenty z 89“ a jejich pohrobky.
 
A není to jen Václav Sedláček, komu je věnován tento článek. Úcta náleží i jeho bratru, Karlu Sedláčkovi, který tak zahynul jako český patriot v boji proti cizí okupační mocnosti.
 
Autor: 7.Republika.cz, Praha, ČR, 17.11.2019
24. kvě, 2019

Rozhodli jsme se pro tyto volby podpořit kandidátku SPD. Jako jediná má šanci se do Europarlamentu z naší "vlastenecké scény" probojovat...

Vůči vedení SPD máme silné výhrady. Nicméně je důležité, aby v EP byl zástupce euroskeptické, antiislámské a antimigrační strany.

Naším hlavním kandidátem je generál Hynek Blaško v.v., ten má číslo 8, na kandidátce SPD s číslem 28. Tato kandidátka obsahuje osobnosti typu:

Lídr kandidátky Ivan David (psychiatr, býv. ministr zdravotnictví)
Josef Nos (disident a muzikant)
Tomáš Doležal (asistent poslance parlamentu ČR)
František Mitterwald
atd...

SPD směřuje, pokud se do EP dostane do nové frakce, kterou bude mít pod patronátem Matteo Salvini, z Italské strany Lega, který tyto věci konzultuje se Stevem Bannonem a jeho hnutím The Movement. V této frakci bude i německá Alternativa pro Německo, francouzské Národní sdružení Marine Le Pen, holandská strana Svobody Wilderse, Svobodní z Rakouska, Strana Finů. Vyjednává se také s Orbánem a jeho Fidesz a polskou Právo & Spravedlnost. Za Slovensko pak Sme Rodina.

Půjde tedy o frakci, kde bude většina stran a hnutí, které chtějí EU změnit, nebo opustit.

Volbou SPD, volíte Salviniho frakci !

Tak přejeme šťastnou ruku !

Autor: 7Republika.cz, Praha, ČR, 24.5.2019


 

1. kvě, 2019
Před dvěma lety "přibil" na vrata německého kancléřství Martin Konvička teze 7Republiky o vstupu ČR do EU. Za ty dva roky se na nich nic nezměnilo, ba naopak...
 
Letos, 1. května, to je patnáct let od doby, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. Této tragické události předcházelo fakticky zmanipulované referendum v červnu 2003. Většina lidí si může vzpomenout na tehdejší mediální masáž, na to, jak masmédia propagovala jen jedno správné rozhodnutí, a sice přistoupení do eurosvazu. Našemu národu bylo v televizi a rozhlase předkládáno jen jedno stanovisko, jedny argumenty a jeden pohled. Kritika vstupu do eurosvazu byla odsuzována jako proruská, zpátečnická, komunistická, fašistická a kdovíjaká.
 
Nikdo nemluvil o stinné stránce takzvaných dotací – že jde o úplatky či sociální dávky, které křiví trh, generují závislost, vytvářejí koupenou a věrnou kastu „dotovaných“, kteří se za příslib dotací odnaučují myslet. Nepokládáme takzvané čerpání dotací za nic pozitivního. Čím méně bude naše země čerpat, tím menší bude její závislost.

Dotace umožňují politické vydírání členských států. Matteo Renzi, dnes již poražený a zbankrotovaný premiér Itálie, Martin Schulz, ambiciózní německý eurosocialista, či velitel Gestapa Thomas de Maiziére, ti všichni chtějí odebráním dotací trestat členské země, kladoucí důraz na uchování národních tradic a ochranu hranic. Takový návrh by nemohl padnout, kdyby dotace nebyly mocenským nástrojem.

Dalším tajemstvím, které před námi Evropská unie a její čeští kolaboranti skrývali, je fakt, že tzv. euro, společná měna unie, je ve skutečnosti novou německou markou. Je budována Německem, ve prospěch Německa, podle poměrů v Německu. Není vhodná pro státy se slabšími ekonomikami. Výsledkem je chronická recese v Řecku, Itálii, Španělku a dalších zemích.

Nikdo nám neřekl, že evropský parlament není zákonodárným sborem, že skutečným orgánem moci je autokratická Evropská komise, plně ovládaná Německem, Lucemburskem a Francií. Nikdo se nešířil ani o dominanci Evropské centrální banky, kterou odhalila až finanční a hospodářská krize posledních let.

Tato krize rovněž odhalila, že pravidla platí jen pro některé. Zatímco Řecko bylo trestáno za svou rozpočtovou nezodpovědnost, Německo nebylo za porušování pravidel a předpisů, nikterak penalizováno. Od roku 1999 do roku 2010, Německo šestkrát porušilo stanovenou hranici rozpočtového schodku. Francie rovněž šestkrát. Nestalo se nic.

Kolaborantská propaganda se nezabývala zemědělskými kvótami, nástrojem západoevropských farmářů na ochranu konkurencí z nových států EU, ani o obrovském a nezadržitelně rostoucím počtu absurdních regulací, které dusí hospodářskou iniciativu, znepřehledňují právní prostředí, ničí celá hospodářská odvětví a v neposlední řadě škodí přírodě a životnímu prostředí, které mají deklarativně chránit.

Pokrytectví a lži vedou k nesmyslné zahraniční politice: Provokacím vůči Rusku, nezodpovědnému dobrodružství na Ukrajině, a nabubřelého izolacionalismu, který se nyní, po vítězství amerického prezidenta Donalda Trumpa, přelévá až k nenávistné rétorice vůči

Spojeným státům americký. Nakonec se z Evropské unie stane jen svaz Francie a Německa, z něhož i Francie vystoupí.

Posledním tabu, o kterém se před vstupem do EU nehovořilo, byl doutnající konflikt s politickým islámem, který byl již tehdy, před 13 lety, bedlivým pozorovatelům zřejmý. Dnešní EU – to je absurdní divadlo, kde jsou pod záminkou neprovokování náboženských fanatiků ukrajovány fundamentální demokratické svobody jako je svoboda slova, svoboda shromažďování a svoboda vědeckého bádání a kulturní tvorby. Je to svět, kde jsou práva jedné náboženské menšiny stavěna nad práva všech ostatních. Je to svět, který je čím dál nebezpečnější pro ženy, děti, osoby s menšinovou sexuální orientací. Současné vedení EU, a vláda Angely Merkelové, tento chronický problém proměnila v problém akutní, když během takzvané migrační krize odmítla chránit vlastní hranice. Nyní se, pod záminkou takzvané solidarity, snaží svůj vlastní problém vyvézt do zemí, které jej nezavinily. Ustupováním politickému islámu se EU zpronevěřila všem hodnotám, na nichž byla založena.

Evropská Unie mohla být společným prostorem spolupráce, prosperity, demokratických svobod a nerušeného rozvoje a vzájemného obohacování evropských národ. Místo toho se stala byrokratickým molochem, který si neumí ani ochránit vlastní hranice, ale absurdně se snaží reglementovat veškeré aktivity svých obyvatel, napadá jejich tradice a odlišnosti. Taková Unie musí zaniknout – a zanikne.

Autor: 7Republika.cz, Praha, ČR, 1.5.2019


 

28. říj, 2018

Po sto let jsme snažili s většími a menšími úspěchy udržet národní samostatnost. Během těch peripetií jsme dosáhli  faktického etnického státu. Ten je nyní je ohrožen a musíme ho udržet!

Ohrožen je podrýváním ducha, korupcí mládeže, multi-kulturou, ekonomickým okrádáním místních obyvatel, podporou lúzy na úkor pracovitých obyvatel, míšením se s cizími či podřadnými vlivy, a migrací.

Po sto let nám byla za vzor západní liberální demokracie. Ta nyní na západě selhává. Není to nic překvapivého - z hlediska naší země selhal "západ" během pouhého století dvakrát či třikrát. Prvně liberální demokraté nedokázali zajistit mírový středoevropský prostor ve prospěch zdejších relativně nepočetných národů. Po druhé si ušili na sebe oprátku spoluprací s komunisty. A po třetí nás zavedli do jha anti-evropské takzvané „unie“.  Budujme tedy stát na našich principech a ne na cizích. Budujeme stát pro nás a ne pro cizí. Spolupracujeme s opravdovými Evropany, kteří chtějí Evropu původních evropských států a jejich obyvatel a vztahují se k tradici antické Evropy.

Jakým směrem se vydat? Člověk má mít svobody tolik, dokud to neohrožuje jeho stát. Stát má jen taková práva, dokud neohrožuje národ. Stát je organickým celkem. Stát je založen na moci a v případě naší republiky byl i vybojován a znovuvybojován mocí v její nejkrystaličtější podobě, v podobě národní armády. Naše jednotky historicky prošly Zborovem a Duklou, bojovaly na nebi Británie a u Dunkirku, v písčitých dálkách Tobruku… A náš lid se nikdy nevzdal. Ani v dobách komunismu se občané nebáli s režimem bojovat.

Proto se opět dokážeme dostat ze situace, kdy místní pseudo-elita slouží jiným. Jedno poučení mějme. Nezadejme si s cizími ideologiemi. Ať nám slouží to, co nám sloužit bude. Moc má patřit našim občanům a to různě podle zásluh. Moc musí skutečně patřit našim lidem, ne jen teoreticky, ale reálně.

Byli jsme a budem!

Autor: 7Republika.cz, Praha, ČR, 28.10.2018


 

1. kvě, 2018
První máj, národní práce čas!
 
Opět je tady „Svátek práce“, svátek dělnictva a pracujících, v českých zemích tradičně
slavený většinou politických stran, a ani altright nehodlá zůstat stranou, byť zatím jen v písemné formě. Může se to zdát překvapivé, ale vzdor historickému původu, 7republika věří ve význam a úlohu „Svátku práce“ v minulosti, současnosti i budoucnosti.
 
Jen krátce k historii. Svátek práce se slaví od roku 1890. Rok předtím byl přijat Druhou
socialistickou internacionálou jako svátek u příležitosti poctění obětí „Haymarketského masakru“, kdy policie brutálně rozehnala dělnickou demonstraci v Chicagu, 1. května 1886. Demonstranti žádali osmihodinovou pracovní dobu. Římskokatolická církev slaví Svátek práce od roku 1955, kdy ho zasvětila sv. Josefu, patronu dělníků. V Německu byl zaveden nacismem, v Československu zaveden oficiálně komunismem, ale všude hrál svou úlohu.
 
7Republika schvaluje odkaz Svátku práce, respektive Prvního máje, protože jeho podstatou
je snížení sociálních rozdílů, které se neofeudálové a oligarchové snaží zvětšovat. Podstatou Prvního máje je, aby se výsledky prosperity a růstu moderního kapitalismu, dostali i k zaměstnancům.
 
Ovšem, Svátek práce se stane skutečným svátkem práce, až bude věnován všem pracujícím,
tedy i živnostníkům, drobným podnikatelům, obchodníkům, vizionářské buržoazii a produktivním kapitalistům. Současný Svátek práce musí mít za cíl sjednotit pracující proti parazitickým neofeduálům a oligarchii, proti pobíratelům nejhorších možných dávek, dotací. Proti těm, kteří opovrhují prací, tedy i proti akademickým elitám, havlistům, liberálům a salónním bolševikům.
 
Národní Svátek práce musí sjednotit národní pracující vrstvy proti našim nepřátelům –
zahraničním oligarchům, novodobé aristokracii a elitářům, kteří štvou zaměstnance proti
zaměstnavatelům, producenty proti spotřebitelům, živnostníky proti podnikatelům a všechny ostatní vrstvy navzájem proti sobě, pod heslem „rozděl a panuj!“
 
Tito aristokratičtí parazité jsou navíc ti, kteří každý rok ze země vyvádí stamiliardy korun
v dividendách, daňových rájích a jinými způsoby. Každý rok zmizí 700,000,000,000 Kč, podle
nejnovějších údajů. Každý zaměstnaný obyvatel ČR by ročně mohl získat 150,000 Kč, pokud by
nedocházelo k těmto masovým krádežím.
 
7Republika zároveň předkládá sociální požadavky, které mají pomoci všem členům našeho
národa, ale zejména těm nejpotřebnějším. U příležitosti Svátku práce, 7Republika žádá:
 
1. Čeští zaměstnanci patří mezi klidné a rozvážné, nebouří se jako socialisty zdivočelí
západoevropští zaměstnanci. Žádáme, aby podnikatelé tento fakt, podpořený výrazným
ekonomickým růstem země, reflektovali a přidali zaměstnancům, nebo zkrátili pracovní dobu na 7 hodin bez snížení mezd. Produktivita práce a technologický pokrok tomu odpovídají!
 
2. K zlepšení životní situace všech, žádáme snížení DPH na dvě sazby, 5% pro základní
zboží a 10% pro ostatní výrobky a služby.
 
3. K zlepšení ekonomické a sociální situace vyloučených regionů žádáme snížení
přímých daní pro tamější podnikatele, podporu veřejných a soukromých investic a další
motivace. Žádáme celorepublikové snížení DPPO z 19% na 15%.
 
4. Žádáme zřízení pracovního dozoru v zahraničních super korporacích a
oligarchických podnicích, které budou dohlížet na dodržování pracovního práce. Přestaňme být pracovní kolonií Německa a domácích oligarchů!
 
5. Pro snížení stamiliardových každoročních krádeží, žádáme zdanění dceřiných firem
všech podniků se sídlem v daňových rájích!
 
Takové jsou nynější sociální požadavky 7Republiky. Nepodporujeme jejich prosazování
stávkami a výtržnostmi, apelujeme na národně socialistické a vlastenecké strany v parlamentu,
zejména SPD a KSČM, aby tyto požadavky přijali za své cíle!
 

Autor: 7REPUBLIKA.cz, Praha, ČR, 1.5.2018