NOVINKY IVK

13. říj, 2018

Když jsem v lednu letošního roku dostal Vaše pozvání, nejdříve jsem nevěřil, že IKEM pořádá ekonomickou konferenci. Myslel jsem, že je to omyl. Byl jsem však rezolutně ubezpečen, že to omyl není...

Když jsem si minulý týden přečetl v programu, že zde dnes bude přede mnou přednášet prof. Höschl o syndromu vyhoření, byl jsem znovu znejistěn. Nezdálo se mi to být ekonomickým tématem. Tomuto pojmu navíc nerozumím. Jako laik jsem si vždycky myslel, že je tento módní výrok pouhou zástěrkou přiznání, že v určitých případech nemocí není k dispozici žádná vhodná kauzální hypotéza. Škoda, že jsem přišel pozdě, mohl jsem být v tomto ohledu poučen.

Vyzvali jste mne promluvit o perspektivách Evropy, což mne vybízí k bonmotu, že je Evropa vyhořelá a že proto žádné perspektivy a žádnou budoucnost nemá. A že na to není žádný lék.  V této zkratce to ode mne vypadá jako nadsázka, ale já jsem přesvědčen, že to příliš daleko od pravdy není. Dovolte mi k obhajobě tohoto názoru říci pár slov.

Začnu optimistickou tezí, že nežijeme ve stacionárním světě a že se v dnešní době v Evropě něco významného mění. Status quo není udržitelný. Nezdar současné formy evropské integrace začal už být příliš evidentní. Éra výlučné apologetiky Evropské unie skončila. Pronést kritickou řeč k EU už není žádným hrdinským činem. Dnes je normální, ne-li dokonce povinné Evropskou unii kritizovat, i když jen v určitých mezích. To dělají skoro všichni – s výjimkou bruselské administrativy a na ni napojených skupin eurofilních aktivistů v jednotlivých členských zemích.

Člověk musí být mimořádně zarputilý, necitlivý a ideologicky předpojatý, aby tragické defekty Evropské unie neviděl. Přesto je můj příliš ostrý pohled u nás i v Evropě ojedinělý. Na rozdíl od politicky korektní, tedy povolené kritiky EU jsem přesvědčen, že dlouhou dobu známé defekty EU jsou vrozenými vadami, tedy nikoli parciálními chybami, které je možné vyřešit ve starých kolejích jdoucími reformami. Ostrost mého pohledu, kterou radši avizuji hned na počátku, je spojena s mými životními zkušenostmi. Ty mi říkají, že v tomto případě ani reformy, ani něco jako perestrojka nestačí.

V komunistické éře jsme – alespoň někteří z nás – ostře vnímali nejenom nesvobodu a ponižující osobní útlak, ale i arogantní konstruktivismus lidské společnosti, hrubou manipulaci lidí, intenzivní indoktrinaci mladých generací a v neposlední řadě revoluční ambice vytvořit „nového komunistického člověka“. To nás trápilo více než nemožnost cestovat i než nízká životní úroveň. Začínám mít z dnešní EU stejný pocit.

Nad tehdejší naivitou západoevropských intelektuálů jsme sice kroutili hlavami, ale jejich revoltou, která začala v 60. letech, způsobené změny samotné podstaty západního světa jsme bohužel dlouho nedoceňovali a nebrali dostatečně v úvahu. Mysleli jsme si, že na Západě zůstává všechno při starém, že i přes ničivá 60. léta bude starý dobrý Západ existovat i nadále. Teprve v 90. letech, po našem tzv. návratu do Evropy, jsme zjistili, že tomu tak není.

Po pádu komunismu jsme uskutečnili fundamentální systémovou změnu, neboť jsme věděli, že dílčí reformy nestačí. Chtěli jsme tržní ekonomiku, nechtěli jsme německé soziale Marktwirtschaft. Chtěli jsme klasickou parlamentní demokracii s ideologicky jasně definovanými politickými stranami, nikoli post-demokratické instituce Evropské unie. Chtěli jsme tradiční uspořádání lidských vztahů, rodinu v klasickém stylu. Dnešní realita v naší zemi a v celé Evropě je pro mne ve všech těchto ohledech velkým zklamáním.

Skutečná politická soutěž idejí a politických programů byla v dnešní Evropě nahrazena politickou korektností, moralistickými výroky, enormní mediální manipulací, ale – v neposlední řadě – i mlčením a tabuizováním řady důležitých témat. Žijeme v politicky korektním (to znamená neupřímném), více a více monoideologickém světě, který je svými věrozvěsty prezentován jako svět neideologický, v němž bude unikátní evropský mix konzervativních a liberálních hodnot platit navěky.

Není tomu tak. Už dávno neplatí. Mluví se např. o demokratickém deficitu dnešní EU. Její protagonisté a ideologové to však jako negativum nevidí, z jejich pohledu je to naopak obrovská výhoda. Umožňuje jim to uskutečňovat své nedemokratické plány bez ohledu na názory občanů evropských zemí. Evropský démos, lid v politickém slova smyslu, nejen nepotřebují, ale ani nechtějí. Ten by jim jejich plány znemožňoval. A protože politický lid existuje jen v národních státech, jsou „staré“ evropské státy hlavním předmětem ataku dnešních evropských progresivistů. Proto se snaží tyto státy maximálně oslabit. Otázka, zda je možné, aby země střední a východní Evropy uhájily v Evropské unii svou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlastního života.

Raná post-komunistická éra byla v naší zemi úspěšná, ale obávám se, že jsme v následujícím vývoji prošli pohybem po jakési U křivce. To špatné se vrací. Naše zřetelné a nepochybně pozitivní změny na počátku byly vystřídány pomalým návratem k více socialistickému, více centralistickému, více etatistickému, méně svobodnému a méně demokratickému systému, než jaký jsme si přáli a než k jakému jsme po roce 1989 vykročili.

Bylo to částečně způsobeno námi samotnými, naší nedostatečnou vírou ve svobodu, volný trh a v historii osvědčené hodnoty, zvyky, tradice a vzorce chování. Bylo to ale v nemalé míře způsobeno i naším v podstatě naivním, málo pozorným a, jak vidíme dnes, neomluvitelně nezodpovědným vstupem do post-demokratické, transnacionální a supranacionální, centralisticky organizované Evropské unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neusiluje o volný trh a přehlíží staré dobré kulturní a civilizační evropské tradice.

Naše země se po dlouhých desetiletích komunismu chtěla aktivně zúčastňovat běžného evropského dění. V tom pro nás nebyla a ani dnes není alternativa. Po čtyřech desetiletích naší uzavřenosti v poloautarkickém sovětském impériu jsme chtěli být součástí přátelské spolupráce evropských národů. Chtěli jsme se opět stát normální evropskou zemí. Je pouze politickým atakem říkat, že někdo z nás chce jít místo do Evropy kamsi na Východ. Já nikoho takového neznám. Členství v Evropské unii jsme však nepotřebovali jako z vnějšku přicházející garanci našeho vypořádání se s komunismem. V tomto ohledu jsme od Západu žádnou pomoc nejen nepotřebovali a ani jsme ji nedostali.

Spojovat naše široce chápané polistopadové ambice s účastí v evropském integračním procesu bylo možné a smysluplné pouze v před-Maastrichtské éře. Méně smysluplné je to dnes, v éře post-Maastrichtské a zejména post-Lisabonské. Těmito dvěma smlouvami byl evropský integrační, v podstatě liberalizační proces transformován v unifikační, více a více centralistický a dirigistický proces. V důsledku toho je – jak se dnes a denně přesvědčujeme – suverenita jednotlivých členských zemí EU věcí minulosti.

Dnes dominantní EU-ideologie (kterou nazývám evropeismem) narušuje klíčové, historicky prověřené pilíře tradiční evropské společnosti:

národní stát je považován za podhoubí nacionalismu (a válek) a proto je nahrazován regiony;

rodina je narušována agresivním genderismem a feminismem, prosazováním různých typů registrovaného partnerství a manželství osob stejného pohlaví a zpochybňováním přirozené sexuální orientace mužů a žen;

- v národním společenství původně pevně zakořeněný člověk, je odsouván na druhou kolej, má se stát Evropanem. Je snaha vytvořit nového evropského člověka, jakéhosi „homo bruxellarum“. Je uměle podporováno smíchávání občanů různých evropských zemí a – zejména v poslední době – je podporována a organizována masová migrace jednotlivců bez evropských kořenů do Evropy[1].

To, co se dnes děje v Evropě, je prováděno pod záštitou politické korektnosti, multikulturalismu a human-rightismu. Tyto „ismy“ se staly hlavním opodstatněním pro zablokování vážné diskuse o základních tématech naší doby, pro potlačování svobody slova, pro indoktrinaci nových generací a pro umlčování opozice. Dnešní stupeň manipulace a indoktrinace evropské společnosti připomíná těm z nás, kteří jsme se vždy snažili žít s otevřenýma očima, éru pozdního komunismu.

Zejména my – se svou zkušeností komunismu – máme specifickou zodpovědnost. Měli bychom se stát strážci starých dobrých evropských hodnot a tradic. Jsem přesvědčen, že v tomto smyslu máme jisté komparativní výhody, které na Západě nemají. Nepovažuji za přehnané, když opakovaně říkám, že musíme Západu pomoci, aby se k němu vrátil Západ

Nejde jen o ideové věci. V Evropě jsou přehlíženy dobře viditelné nepříznivé signály z reálného světa, mezi něž patří:

- dlouhotrvající evropská ekonomická stagnace (řada EU zemí se dodnes nedostala na úroveň předkrizového roku 2007);

- evidentní zaostávání Evropy oproti rychle rostoucímu „zbytku světa“ (zejména oproti Asii);

- dluhová krize nemalého počtu členských států eurozóny, zejména v jejím jižním křídle;

- trvale vysoká míra nezaměstnanosti;

- chaos spojený s masovou migrací;

- neschopnost vypořádat se s rozhodnutím jedné členské země EU opustit;

- z ekonomického pohledu neobhajitelná energetická politika, atd.

Bez ohledu na to, bylo-li to tak původně zamýšleno a veřejně deklarováno, nebo zda se to tak vyvinulo postupně až v průběhu posledních desetiletí (tak nějak „za pochodu“), Evropská unie (i její obě předcházející institucionální formy – EHS a ES) ve skutečnosti byla a je

1. pokusem zbavit se v Evropě tradiční, historií prověřené, základní konstitutivní entity jak vnitrostátního, tak mezinárodního uspořádání westfálského typu (vzniklého po třicetileté válce), kterou je národní, či na bázi dominantního národa vytvořený stát. Od tohoto momentu nastal historicky unikátní rozmach Evropy a její vyčlenění se – politicky, ekonomicky, ale i kulturně a civilizačně – od zbytku světa. Právě teď se této obrovské výhody zbavujeme.

Komplementární k tomu je úsilí nahradit stát uměle vytvořenou celokontinentální entitou, která má být alternativním – a podle dogmat ideologie multikulturalismu – kvalitativně lepším zdrojem identity obyvatel evropského kontinentu. Paralelním cílem je – likvidací malých států – vytvořit velmoc schopnou být svou velikostí významným a respektovaným hráčem v celosvětovém měřítku;

2. pokusem odstraněním hranic usnadnit v Evropě pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. Masivní podporou pohybu lidí mimo území jejich původních států se mělo přispět k postupnému vytváření – v minulosti fakticky neexistující (pouze ex-post postulované a normativně proklamované) – evropské identity. Tato identita se měla dotvářet podporou migrace uvnitř Evropy. (Když ani to nestačilo, byl dán impuls k rozředění národních států migrací ze zemí mimo Evropu.

3. pokusem zajistit v Evropě přesun maxima rozhodování na centrální, nejlépe celokontinentální úroveň, neboť různá selhání trhu a zejména všechny negativní spillover-efekty jsou považovány za odstranitelné jedině zesílenou centrální regulací. Je to založeno na nedůvěře k trhu a na představě, že v ekonomických aktivitách dominují externality nad „internalitami“, resp. na tezi, že je boj s externalitami mnohem důležitější než starání se o systémové předpoklady racionálního chování ekonomických subjektů, tedy než starání se o trh;

4. jeden z klíčových prvků evropské unifikace, euro, bylo a je nezodpovědným a riskantním pokusem abstrahovat od faktické heterogenity evropského ekonomického prostoru a je ambicí toto území uměle homogenizovat (tedy zploštit a osekat) vytvořením jednotné evropské měny.

Bez uvědomění si a důsledného domyšlení těchto čtyř definičních charakteristik současné verze evropské intergrace a bez eventuální připravenosti je opustit, upravit, zrevidovat nemá sebemenší smysl diskutovat jakékoli dílčí technicko-organizační či legislativně-ekonomické aspekty současné EU. Nemá smysl diskutovat ani návrhy případných parciálních změn.

Jako první ničivý moment jsem uvedl rozbíjení westfálského uspořádání Evropy, oslabování či úplné potlačování národních států a vytváření nadnárodní, celokontinentální entity. Stále opakovaná teze, že je to potřebné pro to, aby byly v Evropě odstraněny války, je neudržitelná (a je nedůstojné o ní vážně mluvit). Každý rozumný člověk ví, že druhou světovou válku nezpůsobil národní stát, ale Hitler a jeho nacistická ideologie, navíc ve střetu s ideologií komunistickou, i když ta v tom asi byla až druhotná. Hitlera ostatně nakonec porazily právě a jedině národní státy (a ne nadnárodní instituce) a jejich schopnost mobilizovat své, svým vlastenectvím motivované občany k obraně států, které považovali za své vlastní.

Oslabování a vyprazdňování národních států (a paralelně s tím jdoucí proces zesilování evropské centralizace) v Evropě potlačuje demokracii. Ta vyžaduje autentický demos (politický lid) a ten – jak ukázala historie – mimo národní stát existovat nemůže. Unifikační proces proto vede k de-demokratizaci Evropy, ke vzniku post-demokratické společnosti. Na kontinentální úrovni a v impériích a říších demokracie existovat nemůže. To vyslovit už dávno není novou, a už vůbec ne revoluční myšlenkou.

Likvidaci národních států si však demos v členských státech EU nepřeje. Přejí si to pouze politické, mediální, akademické a kulturní elity, které fascinuje možnost vládnout (či alespoň radit) celému kontinentu. Ty se také nesmírně radují z oslabení demokratické, voličské kontroly vzdálením se od svých voličů dostatečně daleko.

Další, mnou výše zmíněnou ambicí evropské integrace bylo vytvořit velký ekonomický prostor, velký trh, což je v principu blahodárné. O tom není pochyb. Druhotným efektem vzniku velkého otevřeného prostoru, prostoru bez hranic, i následkem zvýšené mobility lidí, je rozbíjení národní identity a posilování identity evropské. To je – pro dnešní evropské elity – žádoucím vedlejším efektem.

Economies of scale, úspory ze zvětšujícího se rozsahu, podle všech standardních učebnic v ekonomice existují, ale v reálném světě vysoce regulovaných trhů mají své limity a svá omezení. Těmi jsou disefekty plynoucí z narůstající vysoce centralizované regulace trhu. O důsledcích zbytečné centralizace toho víme díky komunismu dost.

Likvidace hranic má ale ještě další nepříjemné účinky, které byly po celá desetiletí díky nepromyšlenému a nezodpovědnému propagování Schengenu zcela opomíjeny. Zřetelně se projevily až při zrodu masové migrace. Ekonomové musí rezolutně odmítnout falešné teze o migrantech jako o žádoucím přílivu pracovních sil, neboť dnešní migranti nepřicházejí do Evropy jako pracovní síly a navíc máme v Evropě pracovních sil dostatek (v EU je více než 20 miliónů nezaměstnaných).

Dnešní masová migrace destabilizuje Evropu politicky, ekonomicky i civilizačně-kulturně a ke vzniku oné kýžené evropské identity v žádném případě nepřispívá. Masovou migrací se dosavadní slabá unijní identita nezvyšuje, nýbrž oslabuje.

Odpůrci trhu, a těmi jsou v drtivé většině evropští politici a je obklopující fellow travelers (evropská byrokracie, evropská média a akademici), bojují s trhem zveličováním defektů – či selhání – trhu (a zcela zapomínají na ještě daleko větší defekty státu) a dělají to i tím, že se od ekonomů naučili slovo „externalita“. Ekonomové by měli říci zcela rezolutně, že externality v ekonomické aktivitě nedominují a že je jen velmi málo – svými důsledky významných – externalit, které se projevují i na celokontinentální úrovni[2].

Externality bývají postulovány jako významný důvod pro hledání celoevropských řešení. Musím trvat na tom, že je sice koncept externalit nesmírně užitečným instrumentem ekonomické analýzy, ale že se může stát i velmi nebezpečným způsobem, jak ekonomickou argumentaci zcela torpédovat. A právě to se – zejména v souvislosti s argumentací environmentalistů – v současnosti v Evropě děje.

Vzpomenu-li si na své dlouhé debaty s významnými evropskými státníky v 90. letech, vždy mne fascinovalo

- podceňování faktické heterogenity evropských ekonomik a - víra v to, že integrační (a zejména unifikační) proces povede k rychlé homogenizaci ekonomik a ne-li, pak aspoň k vytvoření politické unie, která bude důsledky této heterogenity fiskálními transfery solidárně vykompenzovávat. Nic takového však nenastalo.

V této analýze bych mohl dlouho pokračovat. Odkazuji na celou řadu svých článků, projevů, knih. Z mých slov je snad opravdu jasné, že mám strach, že Evropa žádnou dobrou budoucnost nemá. 

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 13.10.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1216.html

Václav Klaus, Podklad pro vystoupení na Ekonomické konferenci Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, Park Holiday Congress&Wellness hotel, Praha - Benice, 11. října 2018.


[1] O tom více v knize Klaus, V., Weigl, J., Stěhování národů s. r. o., Olympia, Praha, 2015.

[2] Několik dopravních tahů a produktovodů (ropovodů a plynovodů) snad opravdu má kontinentální povahu, ale – za prvé – vznikaly i bez EU (Orient Expres, letecké spoje) a – za druhé – i teď jsou v EU předmětem bezskrupulózní politiky velkých evropských hráčů (viz debata o severní či jižní větvi plynovodu), nikoli úsilím o maximalizaci ekonomického efektu pro občany jednotlivých evropských zemí.


 

 

7. srp, 2018

Odpověď Václava Klause na otázku Lidových novin...

Pan Bannon nabídl pomoc ve volbách do Evropského parlamentu ideově spřízněným stranám. Mohou být jeho rady užitečné, i když je evropská polická scéna z hlediska volebního systému i stran odlišná od USA? A vidíte na české politické scéně nějakou stranu (hnutí), která by ideově souzněla s Bannonovými názory?

Steve Bannon je originální a mimořádně inspirativní osobnost. Jeho větší angažovanost v Evropě by byla určitě žádoucí.

Vůbec nevadí odlišnost volebního systému a politických stran mezi Evropou a Amerikou, nemluvě o tom, že politické strany v Evropě vymírají a stávají se stále méně strukturovanými a ideově vymezenými politickými subjekty, v toto smyslu se „amerikanizují“.

Politický vývoj v Evropě a USA je v současnosti velmi podobný. Amerika už dávno není oním nedostižným ideálem tradiční demokracie, ke které jsme s nadšením vzhlíželi. Naopak. To negativní v současnosti stále více přichází z Ameriky. Tam s tím, co se dnes děje, mají (a Bannon má) větší zkušenost. V našem úsilí o obnovu základních prvků demokracie, o obhajobu tradičních evropských (a západních) hodnot, v našem boji proti progresivistické levici, proti arogantnímu a stále více rozpínajícímu establishmentu, proti „liberální demokracii“ stojíme mnozí v Evropě na stejné straně jako Steve Bannon v USA.

Rozbitá česká politická scéna je problémem sama o sobě. Žádná „Bannonova“ politická strana tu není, ale napříč celým politickým spektrem je spousta jednotlivců, kteří s Bannonem souzní. Já mezi ně patřím a při našem dvouhodinovém setkání letos v Budapešti jsme si velmi rozuměli.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 7.8.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1171.html


 

 

30. čvc, 2018

Tomáš Haas byl mimořádnou osobností české pravice. Byl v tomto ohledu naprostou výjimkou mezi našimi emigranty, kteří se po roce 1989  vraceli z USA a z Kanady. Všichni byli namočeni do amerického “liberálního” světa, jen Tomáš Haas byl mezi nimi bílou vránou...

Byl pro svobodu, demokracii a zdravý rozum. Byl proti politické korektnosti, multikulturalismu a nadbíhání migrantům v dnešní Evropě. Jeho texty a rozhovory byly pro nás pro všechny obrovskou posilou a potřebným osvěžením.

Byl blízkým přítelem IVK a musím prozradit, že byl vážným kandidátem na udělení Výroční ceny IVK za rok 2018. Budeme si dlouho vyčítat, že jsme to neudělali již v loňském roce. Teď už to nemůžeme dohnat, ale na Tomáše Haase nikdy nezapomeneme.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 30.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1169.html


 

 

27. čvc, 2018

Většina komentátorů a novinářů by ráda ve svém šablonovitém uvažování světa jako hlavního soupeře Spojených států stále viděla Rusko. Rádi by vzkřísili animozity z dob studené války a využívají každé příležitosti k tomu, aby staré bipolární rozložení světa oživovali...

Více než patrné to bylo z reakcí na poslední summit prezidentů Trumpa a Putina v Helsinkách. Navzdory tužkám těchto intelektuálů se svět za posledních téměř 30 let politicky výrazně proměnil a neméně významně se změnil i ekonomicky. Změnilo se i postavení, síla a zájmy jednotlivých velmocí. Trefně to vystihl v nedávném komentáři dr. Weigl: „Rusko dávno není pro USA globálním soupeřem a vyzyvatelem, byť se tak někdy samo halasně tváří. (…) Dnešní antagonismy jsou jinde. Evropa a Čína jsou z hlediska amerických zájmů daleko problematičtější.“

(http://institutvk.cz/clanky/1163.html)

Spojené státy ve své politice vždy významně sledovaly ekonomické zájmy a s rozpadem bipolárního světa váha ekonomické roviny diplomacie ještě posílila. Zajímavý a nekompromisní pohled v této souvislosti podávají data o ekonomické síle (tj. celkové velikosti HDP, nikoli ekonomické vyspělosti) jednotlivých zemí. Spojené státy si historicky drží z minulého století prvenství největší světové ekonomiky. Postavení a váha jejich soupeřů a tím i relativní váha Spojených států samotných se ale rychle proměňuje.

Ještě v polovině 80. let byl co do velikosti hrubého domácího produktu (HDP) po Spojených státech (velikosti tehdejšího HDP byla 4,3 bilionu amerických dolarů) na druhém místě Sovětský svaz s přibližně poloviční velikostí HDP oproti USA (2,2 bil.). Třetí byla v roce 1985 japonská ekonomika (1,4 bil.), s přibližně třikrát menší ekonomickou silou, navíc Japonsko od druhé světové války nebylo žádným mocenským soupeřem USA. Následovalo Německo (0,7 bil.) a Francie (0,6 bil.). Čínská ekonomika byla s tehdejšími 0,3 biliony dolarů jen asi 7 procenty amerického HDP a byla v celosvětovém žebříčku až na devátém místě.

Dnes je pořadí i váha jednotlivých zemí zcela jiná. Jednak pomalu klesá relativní váha USA ve světové ekonomice – v roce 1985 to bylo 26 procent, dnes 23 a předpovědi na rok 2023 počítají s 21 procenty. Změnil se i hlavní soupeř, který dál významně sílí. 

Rusko zůstalo sice vojenskou velmocí (a tím je ve hře i na poli zahraniční politiky) a svou rozlohou největší zemí světa zasahující do řady citlivých regionů, ale z ekonomického hlediska není pro Spojené státy žádným soupeřem. Rusko je se svým HDP o velikosti 1,7 bil. dolarů až jedenácté, těsně před Jižní Koreou a Španělskem. Naopak čínská ekonomika razantně posílila (viz graf 1) a dnešní HDP Číny dosahuje 14 bilionů dolarů, tedy zhruba 70 procent velikosti amerického HDP. Třetí zůstává Japonsko s 5,2 biliony (25 procent amerického HDP), následuje Německo s 4,2 biliony a Británie s 2,9 biliony dolarů (viz tabulka 1). V první desítce žebříčku ekonomických velmocí jsou čtyři evropské země (Německo, Británie, Francie a Itálie). Současná EU-28 představuje HDP o velikosti 19,7 bilionů dolarů, tedy téměř velikost americké ekonomiky (96 procent).

Prognózy potvrzují trend posledních desetiletí, kdy čínská ekonomika razantně posiluje. Ještě v roce 1990 bylo čínské HDP ani ne na 7 procenty amerického, na začátku milénia to bylo skoro 12 a nyní téměř 70 procent. Predikce Mezinárodního měnového fondu počítají, že čínská ekonomika dosáhne v roce 2023 88 procent velikosti americké ekonomiky. Síla a proměna ekonomických center světa možná lépe objasňuje, proč Trump (možná kontroverzně, ale rozhodně nekompromisně) v duchu americké tradice hájí ekonomické zájmy své země a nevěnuje tolik pozornosti Rusku, které pro něj nepřestavuje žádné ekonomické nebezpečí, a proč naopak tolik pozornosti věnuje, zejména v ekonomických věcech, Evropě a Číně.

Tabulka 1: Relativní velikost ekonomických soupeřů Spojených států (USA = 100)

1985

2018

USA

100

USA

100

SSSR

50,6

Čína

69,1

Japonsko

32,2

Japonsko

25,3

Německo

15,2

Německo

20,6

Francie

12,9

Británie

14,4

Čína

7,2

Rusko

8,4

   

EU-28

96,4

Zdroj: IMF (2018), vlastní výpočty z dat o HDP jednotlivých zemí.

Publikováno na serveru zdroj.cz

Autor: Martin Slaný, Praha, ČR, 27.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1167.html


 

 

25. čvc, 2018

Ve čtvrtek 19.7.2018 v diskusním pořadu České televize „Události, komentáře“ měli o Trumpově politice diskutovat Ladislav Jakl a pokrokářský akademik z Bostonu Igor Lukeš. Ten na Jaklovy argumenty ve prospěch Trumpovy politiky nebyl schopen věcně reagovat, na místo polemiky jej začal osobně hrubě urážet a požadoval, aby lidé Jaklova zjevu a názorů  nemohli své názory veřejně říkat...

Celý incident vyvolal ve veřejném prostoru vášnivou diskusi, která většinově odsoudila Lukešovo jednání, ale zaznělo v ní i něco velmi nebezpečného. A kvůli tomu protestujeme.

 Nejde totiž ani tak o konkrétní arogantní namyšlené hulvátství Igora Lukeše, ale o celkový postoj hlasatelů dnešní liberální demokracie ke svobodě slova, společenské diskusi a vůbec k demokracii. Z řad jejích předních hlasatelů se na internetu v kontextu duelu Jakl – Lukeš začalo ozývat, aby lidé jiných názorů než liberálně mainstreamových neměli přístup do veřejného prostoru. Týdeník Respekt to nazývá dáním přednosti kvalitní žurnalistice!!!

Ladislav Jakl, který deset let zastával funkci ředitele Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, býval poslancem a novinářem Lidových novin, nemá podle pokrokářů právo hovořit o americké politice. Bez jakýchkoliv argumentů je nenávistně urážen, nazýván lhářem a umlčován. A to jenom proto, že se odvážil zastat se současného amerického prezidenta. Tak daleko jsme se dostali za necelých třicet let od pádu komunismu.

Nástup totality má vždy podobné rysy –  potlačování svobody slova, umlčování nepohodlných názorů, snaha o perzekuci jejich nositelů, cenzura, názorový monopol a manipulace veřejností. Před měsícem jsme uveřejnili manifest IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“. Měli jsme pravdu. Boj o svobodu slova začal, demokracie je ve vážném ohrožení.

Autor: Stanovisko IVK, Praha, ČR, 25.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1166.html