NOVINKY IVK

18. čvn, 2019

Obvykle píšu zápisky o dojmech z nějaké země, ale plavba kolem britských ostrovů je něco jiného – plujete kolem a do země jen několikrát nakouknete...

Většinou jste na lodi, s lidmi z lodi. Na lodi jsou i jiní cestující, ale zhruba 200 z nich jsou lidé, kteří jsou sponzory, přáteli, bývalými studenty, rodiči či prarodiči dnešních studentů této unikátní malé univerzity v Michiganu (kde jsem už několikrát přednášel.)

Je to univerzita konzervativní, pravicová, sochy na půdě univerzitního kampusu představují Reagana, Thatcherovou, Churchilla, Misese a Hayeka, žádná jiná taková vysoká škola na světě není. Podobná cruise je pořádána už několik let, vždy s několika pozvanými řečníky. Když jsem si přečetl seznam účastníků, zjistil jsem, že jsou to samí Američané, jedinou výjimkou byl můj dlouholetý přítel John O´Sullivan, ale i ten je kosmopolitním Britem. Býval hlavním autorem projevů Margaret Thatcherové (a moc jsem se toho od něho naučil, a stále učím).

Začínali jsme v Londýně, o čemž svědčí i moje fotka z londýnského mostu přes Temži a v pozadí - příliš pomalu se pohybující – obří londýnské kolo, které mne pronásledovalo i v noci v mém hotelovém pokoji. Nikdy jsem si neuvědomoval, kolik je v Londýně soch maršálů, generálů, politiků – prostě, bylo to po staletí velké impérium. A impéria bojují.   

Zajímavá maličkost – ve velmi chráněném areálu Scotland Yardu je veliké parkoviště, kde byly nejčastěji zastoupeným autem naše škodovky. Asi jim je prodáváme lacino. 

Loď vystartovala následující den za Southamptonu (a zase se tam vrátí). Pojede skoro čtrnáct dnů kolem britských ostrovů a „Evropy“ se nedotkne.

Přednášky, kvůli kterým jsem byl na tuto plavbu pozván, se konají v obřím „divadle“, pro několik set posluchačů. Je neuvěřitelné, co všechno se do takové velké lodi vejde. Budu komentovat jen některé akce. Zaujala mne hned první s názvem „Nepřetržité vyšetřování Trumpa“. Americký novinář z Fox News velmi kriticky popisoval americkými demokraty a částí republikánů organizovanou štvanici na demokraticky zvoleného prezidenta. Publikum bylo evidentně na Trumpově straně. (Něco podobného zažíváme u nás doma také – volby nejsou respektovány a média hrají vždy stejnou hru – rozeštvávat lidi.)   

Plavba anglickým kanálem (The Channel) je velmi klidná a mírumilovná, žádné velké mořské vlny tu nejsou. Kdekdo mi doporučoval Kinedryl, říkal jsem, že nevím proč. Jen abych se nerouhal. Povinná (a nemilosrdně kontrolovaná) výuka používání záchranných prostředků byla exemplárním případem praktické aplikace principu předběžné opatrnosti v jeho extrémní podobě. Připomínalo mi to pravidelná protiatomová cvičení za komunismu – ale zlobilo to asi jenom mne, Američané ještě zatleskali. Takhle asi také tleskají používání tohoto principu v případě obhajoby doktríny lidmi způsobeného globálního oteplování. Ještě, že tady na lodi žádné vedro není! Dnes jsem si chtěl sednout k poolu, ale bylo jen 12°C –  proto svetr a deka.

Chtěl jsem napsat, jak mne zlobí, že velké mezinárodní firmy, včetně provozovatele této lodi, provozují multikulturalismus v praxi – každý číšník a číšnice je z jiné země a jiného světadílu. Večer se mi zdálo, že dominují Filipínci, Indové, Malajci, pak mne oslovila Slovenka a když píši tyto řádky, Ruska. Víno mi teď nalévá Srbka Katarina. Já v tom vidím záměr kosmopolitů – hranice mezi státy a národy co nejvíce zlikvidovat. Všichni se přece můžeme mít rádi, to si asi myslí i šéfové EU. Já samozřejmě také mohu mít rád třeba Junkera, ale asi jenom tak, jako měl hrdina Orwellova 1984 Winston Smith nakonec rád svého komisaře O´Briena.

Měl jsem projev o Rusku, který byl v této americké komunitě překvapivě velmi dobře přijat (je anglicky na www.klaus.cz). Překvapivě dobře přijat, i když není vůbec v souladu s dnešní americkou zahraničně-politickou doktrínou.

Zdůrazňoval jsem ve svém projevu, že se nepovažuji za experta na Rusko, že jsem naopak desítky let svého života byl obětí sovětského imperiálního stylu politiky, ale že můj životní prožitek

- mne neoslepil (didn´t blind my eyes) a že mne nezbavil zdravého rozumu;

- že máme respektovat Rusko jaké je a nemyslet si, že ho můžeme siláckými výroky zvenku předělat;

- že je dnešní Rusko politicky méně demokratické a více autoritativní (než např. ČR a USA), ale že „communism is over“ a že bychom proto neměli mít povýšenecký „patronizing attitude“. I když Rusko volí jinou proporci „řádu a demokracie“ než my, není to „říše zla“.

Posluchače jsem překvapil grafem a statistickými daty. Vezmeme-li rok 1990 za 100, HDP na hlavu vzrostl v USA na 250 %, v ČR na 300 % a v Rusku na 321%. Samozřejmě z úplně jiného základu, ale jistá informace o Rusku to je.

Specifická komunita lidí na této „bohaté“ lodi je. Včera jsem se ptal na večeři, kterou pořádal prezident Hillsdale College Larry Arnn, svého souseda, kde žije a co dělá. Řekl, že ve Phoenixu (byl jsem tam dvakrát, šílené vedro) a že je investor.   Ptal jsem se, na čem nejvíce vydělal, řekl mi, že na tom, že koupil práva k filmu Star Wars. To asi nebyla špatná investice.

Několik z účastníků plavby mělo prarodiče z naší země. Jeden z nich se mne ptal, zda jsem znal Beneše a Jana Masaryka (se kterým se on v USA setkal). Usoudil jsem, že asi vypadám ještě starší, než jsem. Řekl jsem mu, že jsem v Praze viděl – jako sedmiletý – Benešův pohřeb. Stál jsem s rodiči někde u Muzea, na horní části Václavského náměstí.

Vlastně píši o plavbě, ne o Británii. Jedna z možností vidět Británii (přesněji Skotsko) byla návštěva Edinburghu, kde měla loď ráno v 8 hodin zakotvit. Těšil jsem se zopakovat si pár hodin v tomto krásném městě (kde jsem na univerzitě před mnoha lety dostal čestný doktorát) a položit květinu k soše Adama Smithe, zakladatele ekonomické vědy, který se v tomto městě narodil. Ukázalo se, že byl příliš velký vítr a vysoké vlny a loď nemohla přistát a plula dál. Kdybych byl platícím pasažérem, asi bych se hodně zlobil. Protože nejsem, mám další den odpočinku (že jsou příliš velké vlny, pasažéři na lodi netuší – nešlo zase spíše o princip (nepatřičné) předběžné opatrnosti? Ale to už je asi moje zaujatost. Nebo laxnost?)

Moře je krásné, majestátné, veliké. A hučí. Rouhal jsem se, když jsme jeli přes Channel. Moře se mi zdálo být jako veliký jihočeský rybník, ale plout dále na sever, Severním mořem, a obeplout Skotsko, ukazuje moře zcela jiné. Deprimují mne na lodi po horní palubě joggující, vodu v lahvi v jedné ruce, spolucestující. (Ale následující den už mi to také nedalo a i já chodil – nikoli běhal – po palubě!)

Nemám chuť jet dlouhou cestu autobusem do Glasgow, procházím se radši po malém přístavním městě Greenock, abych viděl normální Skotsko. Je to naprosto deprimující. Moje neumělá fotka hlavní ulice města to dokazuje.

Tady se čas zastavil a nikam nemíří. Nedovedu si představit, jakou motivaci tito lidé museli mít, když v referendu volili, zde LEAVE nebo REMAIN. Nevím, co mohli očekávat od toho či onoho výsledku. Svou slavnější minulost město už dávno zapomnělo (pyšní se tím, že se zde v roce 1736 narodil a dlouhá leta žil velký „inženýr, vynálezce a vědec“ James Watt, jedna z významných osobností průmyslové revoluce 18. století).

Na lodi vidím americké televizní kanály. Není to moc utěšený pohled. Probíhají demokratické primárky na prezidentské volby, které budou už na konci příštího roku. Bývalý guvernér Colorada, kandidát do prezidentských voleb, byl na velkém předvolebním shromáždění vypískán, když řekl „socialismus is not the solution“. Ano, pro americké demokraty, kteří se nesmírně posunuli doleva, je výrok tohoto typu nepřijatelný.

Oni si evidentně socialismus přejí, i když – ve své neznalosti a naivitě – netuší, co to znamená. V jednom americkém průzkumu mladých do 25 let se 51 % vyslovilo pro socialismus, jen 43 % pro kapitalismus. Nevím, co si o tom myslí naši páteční záškoláci, velebící „klimatickou“ Grétu. Zprávy o pražském pokusu o Majdan, které ke mne na dálku doléhaly, také nejsou příliš povzbudivé.

Můj druhý projev byl nazván „Národní suverenita a neřešitelnost problému Evropské unie“. I ten našel mezi americkými konzervativci spoustu slov uznání. Mé teze byly jasné:

– národní suverenita a národní identita jsou pro nás věcmi zásadními (nejsme „občany světa“ jak to chtěl prezident Obama, ani občany Evropy);

– úspěšně a rychle jsme provedli transformaci komunismu v kapitalismus, ale chtěli jsme i národní suverenitu;

– tu nám v posledních desetiletích radikálně pozměněná Evropská unie neumožňuje (a umožnit nechce). Ta chce národní státy v Evropě zrušit, místo „Europe of nations“, chce „Europe of Brussels“;

– hlavní „výdobytky“ nové verze evropské integrace – euro a Schengen – lidem v Evropě nic dobrého nepřinesly;

– zničující je zejména masová migrace, která je záměrem evropských politických elit a má směřovat k vytvoření „nového bruselského člověka“. Masová migrace nepřišla živelně, spontánně. Je spojena s multikulturalismem a progresivismem liberální demokracie, i s pseudohumanismem politické korektnosti;

– nakonec jsem zmínil téma brexitu, porovnal to s naší zkušeností s exitem Slovenska a s naším přátelským, a pro obě strany výhodným, řešením této věci.

Pro mnoho posluchačů to bylo téměř zjevením, dostal jsem hned několik nabídek okamžitě začít učit na amerických univerzitách, ale takovou radost – abych „ujel do ciziny“ – našim pravdoláskařům neudělám.

Náš milý honorární konzul v Belfastu Milan Mládek (nic společného s Ivanem Mládkem, Medou Mládkovou, ani se socialistickým ministrem Janem Mládkem) si detailně pamatoval na mou státní návštěvu Belfastu před 12 lety a hezky mne povozil po Belfastu a venkovském okolí. Do Severního Irska přišel v roce 1951 jako dvacetiletý, úspěšně tady dodnes funguje v byznysu i jako náš honorární konzul. Bylo to moc hezké setkání. Ve svých 89 letech zcela bravurně řídí auto. Podobně skvělého honorárního konzula máme přes moře – ve skotském Edinburghu Paula Millara, kterému jsem dal před lety státní vyznamenání.

Sedět a psát na lodi je úžasné, i když je písmo trochu roztřesené. Začínám chápat, že se na lodi dá psát kniha. Můj přítel John O´Sullivan mi každé ráno reportoval, kolik toho napsal. Nějaký jeho článek čtu určitě každý měsíc, musím se přiznat, že jsem si od něj „převzal“ někdy před 15 lety jeho termín „evropeismus“ a stále se ho pokouším používat a rozvíjet. Jeho manželka Melissa je duší společenského života lodi a nevynechá jedinou exkurzi. (Já vynechávám.) Má schopnost vstřebávat nové a nové cestovatelské zážitky se stále více snižuje (já ekonomicky říkám, že marginální výnosy se začínají blížit nule.) Abych se přiznal, bez zájmu jsem se v Belfastu díval na velkolepé (a hojně navštěvované) muzeum Titaniku, ve městě, kde byla tato loď postavena a spouštěna na vodu. Lidé z Belfastu jsou na to velmi pyšní.

V televizi jsem sledoval D-Day, vylodění v Normandii, je moc pěkné, jak to Britové berou vážně. Na lodi se dá nejen psát, ale i číst. Pár dní před odjezdem jsem radostně zjistil, že česky vyšla další – v pozůstalosti nalezená kniha – esejů, memoárů, historizujících textů – jednoho z největších spisovatelů střední Evropy (on by ale asi radši řekl „podunajské kotliny“) Sándora Máraie. Už jsem nečekal, že ještě něco dalšího od něho najdu, ale jeho knížka „Chtěl jsem mlčet“ je úžasná. Je ve stylu jeho známé Zpovědi, kterou jsme mnozí před lety s nadšením četli. Šíře jeho znalostí, historický záběr, lehkost psaní je velikým vzorem. Narozený v Košicích vidí celou střední Evropu, a i když vždy hájí předtrianonské Maďarsko, umí se na něj dívat velmi kriticky. Našinec vzpomíná na Václava Černého a jeho Pláč koruny české, ale nic dalšího u nás na této úrovni nikdy nevzniklo.

Kniha začíná dnem „anšlusu“, kdy Hitler obsadil bez jediného výstřelu Rakousko a autor v tomto dni vidí klíčový bod celého následujícího vývoje střední Evropy. Začíná větou: „Chtěl jsem mlčet. Pak mne však oslovil čas a já zjistil, že mlčet je nemožné“. To je mimořádně inspirující věta. Má teď člověk mlčet při pokusech o majdan na Václavském náměstí? Děsí mne hlasy těch, kteří říkají, že to ještě není tak hrozné. Nemohu akceptovat tento lehkovážný pohled – možná, že to z lodi vidím špatně. Ale to si Márai mohl myslet také, když se procházel ono ráno po budapešťské Rybářské baště a uctivě zdravil podobně tiše se procházející zmatené chodce.

Márai hezky říká: Chamberlain mlčel, mlčel i Roosevelt, jediný, kdo věděl, že „vyčkávání je k ničemu a rozhodnutí je nevyhnutelné“ byl Churchill. Na lodi jsem si o Churchillovi dlouze povídal s prezidentem Hillsdallu prof. Arnnem, který se Churchillem celoživotně zabývá a je jeho hlavním životopiscem a vykladačem. 

Moc se mi líbí Máraiův pohled na Rakousko (v 19. století). Říká „rakouský režim zvaný absolutismus byl „gemildert durch Schlamperei“ (překladatelka pod čarou píše „zmírněný lajdáctvím“). Tentýž den jsem přednášel Američanům na lodi něco o komunismu. Divili se, co všechno jsme v komunismu mohli, co jsme znali, co jsme četli, a já používal stejný argument: „komunismus byl v něčem drsný a důsledný, v něčem měkký, v každém případě plný děr a nedůsledností“. Máraiovo „zmírněno lajdáctvím“ je básnicky cennější.

Vyjadřuje i moje pocity, když píše, že „každičký můj pocit i osobní úděl jsou provázány s maďarstvím“. Ani já se nepovažuji za nacionalistu, ale každý můj pocit je spojený s češstvím. „Nemohu se ideje maďarského národa zříci, dokud žiji a tvořím“, říká Marai. Řekl bych to stejně. Ještě, že se Sandor Márai nedožil dnešní Evropské unie. Snad by mne svými názory nezklamal.

Márai původně nechtěl tento svůj text publikovat. Věděl, že je moc přísný. „Pány vyhnala z Maďarska komunistická revoluce. Sluhové v něm ale zůstali.“ Horní Uhry (slovo Slovensko Márai nepoužívá) „byly připojeny k jednomu z potomků podunajské oblasti spíchnutému nedočkavou šovinistickou jehlou, k Československu“, což my neradi slyšíme. Mně ale nejde o recenzi této knihy, pouze o připomenutí tohoto úžasného autora, který napsal i něco jiného než „Svíce dohořívají“, které je u nás poměrně čtené.

Na lodi jsem s předstihem dostal letošní první narozeninový dort.  

Plavba kolem Anglie byla nikoli s Angličany, ale s Američany, proto tyto zvláštní, necestovatelské zápisky.

Autor: Václav Klaus, Spíše esej než systematické zápisky z Hillsdale College Cruise, dne 17. června 2019. (18.6.2019)

Zdroj:


5. čvn, 2019

Mimořádně nenávistné přijetí, kterého se Donaldu Trumpovi dostává od mediálního a politického mainstreamu na státní návštěvě ve Velké Británii, i komentáře v evropských i na našich médiích o ní jasně ukazují, kudy v dnešním světě vede zásadní frontová linie...

To, co si například vůči představiteli hlavního britského spojence dovolí provádět labouristický londýnský starosta Sádiq Chán, muslim pákistánského původu a koncentrát multikulturního pokrokářského ideálu, je za hranicí jakékoliv přijatelnosti. Předseda labouristů Jeremy Corbyn se chová podobně. Americkému prezidentovi nebylo dokonce umožněno vystoupit v britském parlamentu, zatímco čínskému prezidentovi ctihodní britští poslanci nadšeně po projevu tleskali.

Tak daleko postoupila progresivistická hniloba na dnešním Západě. Trumpova Amerika je nepřítel, nikoliv Čína. Kdyby Putin neprosazoval konzervativní hodnoty, ale šířil gender a multikulti, byl by rovněž kamarád.

U nás to mnohým dochází ztěžka. Jak napravo, tak nalevo. Především zapadlí čeští pokrokáři mají před sebou náročnou lekci. Piráti budou nepochybně za své protičínské exhibice brzy ve své zelené evropské frakci vytaháni za uši. Protivník arcinepřítele je přece přítel.

Naše média však hlavně zajímá, že se Trump nepoklonil královně a Melanie neudělala pukrle. Nemohou pochopit, že hlava nejmocnější země světa, kterou reprezentuje, se nechová jako britský poddaný a že královna je pro něho partnerka, nikoliv suverénka. Protokol neprotokol. To jen u nás má člověk občas pocit, že britská královna a její rodina jsou i naši panovníci, jakou pozornost všem banalitám kolem nich v našem veřejném prostoru věnujeme.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 5.6.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1353.html

https://twitter.com/RoyalFamily/status/1135651871635451904

 


 

 

28. kvě, 2019

V sobotu 25. května 2019 ve večerních hodinách byl v pražském metru fyzicky napaden náš dlouholetý kolega, člen Institutu Václava Klause a před nedávnem Parlamentem ČR zvolený člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pan Ladislav Jakl...

Hulákání útočníka, kterým svůj útok doprovázel, jednoznačně potvrzují, že šlo o politicky motivovaný čin s cílem napadnout, zastrašit a zranit člověka s odlišnými politickými názory.

Jde o čin s mimořádnou společenskou závažností! Naprosto zásadně a se vší rozhodností takové počínání odsuzujeme a věříme, že okolnosti tohoto činu budou důsledně vyšetřeny, pachatel (nebo pachatelé) tohoto odporného útoku budou urychleně dopadeni a s vědomím závažnosti činu i odpovídajícím způsobem potrestáni.

Tak ohavný čin by se nestal, kdyby v České republice nebylo soustavně a cíleně zvyšováno politické napětí těmi, kteří si jiný než svůj vlastní názor neumí představit, těmi, kteří každého člověka s odlišným politickým názorem veřejně urážejí, ostouzejí a dlouhodobě beztrestně brutálně verbálně napadají. Tak ohavný čin by se nestal, kdyby proti zvolení Ladislava Jakla členem RRTV nebyla vedena tak nesmiřitelná a útočná politická kampaň. Viníme ty, kteří po léta nerespektují výsledky demokratických voleb a politickou moc chtějí získat mimo demokratické volby prostřednictvím rozvášněných davů na náměstích a spřátelených médií. V takové atmosféře je už pouze malý krůček k tomu, aby si leckdo vyložil tento stav jako normu, ve které je dovoleno naprosto všechno – včetně hrubých fyzických útoků a pokusů likvidovat lidi s odlišným názorem. O tom, kam taková doba vedla a v co vyústila, nás dostatečně trpce poučila historie 30. let minulého století v Německu.

Pozoruhodné je, že česká média – s výjimkou serverů Echo24 a Parlamentní listy – o této brutální události mlčí, ačkoliv například v porovnání s napadením poslance Feriho (jehož incident plnil česká média po dlouhý čas) je zjevné, že v případě Ladislava Jakla šlo o daleko agresivnější útok.

Napadení našeho spolupracovníka Ladislava Jakla nedovolíme zlehčovat. Útok na něho, stejně jako na kohokoliv jiného pro jejich odlišné politické názory, je překročením všech myslitelných, představitelných a tolerovatelných mezí v demokratické společnosti.

Ohrožením demokracie v naší zemi nejsou ve svobodných volbách zvolení politikové Andrej Babiš a Miloš Zeman, jak bez ustání tvrdí ti, kteří ve volbách opakovaně neuspěli. Přímým ohrožením demokracie je nerespektování odlišných názorů, které ústí v takové brutální fyzické napadení názorových oponentů, jehož jednou z obětí se Ladislav Jakl stal.

A právě toto jsou chvíle, kdy má svobodná společnost dát najevo, že svobody, mezi které patří i právo na neomezenou obhajobu různých názorů, bude rozhodně bránit.

Věříme, že zdravotní stav Ladislava Jakla se brzy výrazně zlepší a že tento útok nezanechá žádné trvalejší následky na jeho zdraví.

Autor: Václav Klaus, Ivo Strejček, Jiří Weigl, Hana Lipovská, Filip Šebesta, Petr Macinka, 28. května 2019

Zdroj:

https://www.klaus.cz/clanky/4404


 

26. kvě, 2019

Bývalý prezident Václav Klaus během probíhajících voleb do Evropského parlamentu ostře kritizoval stávající vedení EU. Podle něj je hlavním cílem Bruselu likvidace národních států. Na diskusním setkání s podnikateli v Brně prohlásil, že jakákoliv diskuse o budoucí integraci unie je podle něj diskusí o budoucnosti české státnosti, která je v ohrožení...

Václav Klaus ostře kritizoval vyprázdněnost předvolebních diskusí v České republice. „Jeden rozhlasový reportér se mě zeptal na názor ohledně dvojí kvality potravin. Uvedl to jako jedno z hlavních předvolebních témat,“ postěžoval si bývalý prezident, podle kterého za dvojí kvalitu Unie nenese žádnou odpovědnost.

„To je naprostá hloupost a nepochopení. Jakkoliv bych vyčítal Evropské unii všechna možná zla, to opravdu není jejich vina. Je to záležitostí výrobců, kteří chtějí maximalizovat zisk,“ říká Václav Klaus. „Ale je to jen zástupné téma,“ dodal.

Eliminace národních států

Hlavním předvolebním tématem měla podle něj být diskuse o budoucnosti národních států. „Evropská unie má totiž jediný cíl: vymazat národní státy z mapy Evropy. Stávající lídři vyzývají k vytvoření mnohem těsnějších vazeb v unii. Ale to je ve skutečnosti výzva k likvidaci České republiky, Rakouska a dalších států. Evropské volby tedy rozhodnou o tom, zda tito lídři posílí nebo oslabí,“ tvrdí bývalý prezident.

Jakákoliv domácí diskuse o integraci Evropské unie je ve skutečnosti diskusí o české státnosti, myslí si bývalá hlava státu. „Je chybou si myslet, že Evropská unie je zárukou míru. To jsou jen proklamace, nesmysl. Naopak současná Evropská unie plodí nacionalismus, třecí plochy a neklid.“

Evropská unie není podle Klause ani symbolem demokracie. „Její instituce přece nejsou demokratické. Naopak. Bohužel málokdo to řekne nahlas. Ministr financí Francie nedávno proklamoval, že Evropská unie je impérium. A to se ke státům chová jako podřízeným jednotkám.“ Klaus si proto myslím že unie demokratickou rozhodně není.

Přeregulovanost a „fungující“ euro

Zároveň tvrdí, že organizace není ani zdrojem prosperity. „Tu ničí přeregulovanost a společná měna, tedy euro. Vždyť EU je nejpomaleji rostoucí ekonomickou zónou na světě. Ostatní rostou mnohem rychleji. Opak si jen namlouváme,“ prohlásil Klaus.

Přítomné pak Klaus překvapil tvrzením, že euro ve skutečnosti funguje. Ale hned vysvětlil, že pouze jako neblahý politický nástroj. Euro údajně oslabuje jih Evropy a zesiluje vliv severu. Zvětšuje ekonomické rozdíly mezi zeměmi eurozóny a nutí státy k větší integraci a vytvoření jednotného fiskálního systému.

„Před mnoha lety jsem diskutoval o jednotné měně s bývalým německým kancléřem Helmutem Kohlem,“ doplnil bývalý prezident. „Ten říkal, že euro nikdy nebude ekonomickým nástrojem. Je to politický instrument politické unifikace a centralizace,“ zakončil.

Demografická katastrofa

Klaus kritizoval i jeden z dalších ekonomických pilířů unie, volný pohyb pracovních sil. „Vždyť ekonomicky devastuje slabší země,“ myslí si. „Ničí periferii a posiluje centrum. Je to demografická i ekonomická pohroma.“

Podle Klause je to srovnatelné s oběma válkami. „Země jako Rumunsko, Bulharsko Polsko nebo i Pobaltí se vylidňují. Lidé míří za prací na západ. Třeba Lotyšů bylo před 30 lety 2,9 milionu, dnes jich je skoro o milion méně. Ty země se bohužel vylidňují, což je děsivé,“ uzavřel na diskusi s podnikateli Václav Klaus.

Autor: Idnes.cz, Praha, ČR, 26.5.2019

16. kvě, 2019

Přiznám se, že se mi do Číny moc nechtělo. Po celá léta jsem nejrůznější pozvání tohoto typu odmítal. Důvodů k tomu byla celá řada...

Začnu tím, že je taková dlouhá cesta pro člověka v mém věku nemalou zátěží, čehož jsem si dobře vědom. Nejezdím proto objevovat neznámá místa, nejezdím ani na dalekou dovolenou. Chci se něco dozvědět, chci mluvit s lidmi. Nevím, jestli mi to tři dny v Číně poskytnou. Vždy se v cizině také snažím něco říci, to znamená, že hledám někoho, kdo by má „moudra“ (ale i unikátní zkušenosti ze života v dvou politických a ekonomických systémech) chtěl slyšet.

Těsně před touto cestou do Číny jsem byl na malé konferenci v bavorském Freilassingu a na velké „Lecture“ v Amsterdamu (700-800 posluchačů). Tam jsem měl v obou případech pocit, že mluvím k publiku, které mne chce poslouchat. Bez toho mluvit neumím. V Číně je to v drtivé většině případů nějaká nijak nedefinovaná konference, tentokrát pod záminkou „nové hedvábné stezky“ či „iniciativy pásu a cesty“, bez jakéhokoli dalšího vymezení. Člověk navíc mluví v jazyce (v angličtině), kterému Číňané stále ještě málo rozumí, a vy nemáte sebemenší jistotu, jaká je kvalita překladu. Zkušenosti nebývají dobré. Hlavně mi ale není jasné, zda mají zájem něco z mých témat slyšet. A zda je zájem slyšet i něco, co slyšet nechtějí. Znám názorově blízké Číňany, ale ti se na konference, kam já přijedu z Evropy, nedostanou. A v tom je celý problém. Mé dnešní psaní však není kritikou Číny, je naopak výrazem uznání toho, jak velikou cestu Čína od mé první návštěvy před čtvrt stoletím urazila.

Let z Vídně přes celou Asii – kolem Moskvy, Tomska, Ulánbátaru do Šanghaje – je dlouhý, trvá 10 hodin. Pohodlný rakouský Boing 777 (kupodivu ne Airbus) je příjemný, sedm druhů kávy také jinde nebývá. Uvědomuji si, že letím prvně do Číny nikoli na státní návštěvu. Ta bývá lecčím usnadněna. Nečekáte na letišti, cestu zrychlují policejní auta, dveře se před Vámi otevírají. Uvidíme.

Vítá mne krásné ranní sluníčko odrážející se v moři plném stovek lodí. V šest ráno je na letišti v Šanghaji 17°C. Letiště je „trochu“ větší než to pražské. Asi stokrát

Po krátkém odpočinku a převléknutí se jedeme vlakem do Nankingu (teď se píše Nanjing). Nádraží vypadá jako letiště. Stejné „rentgenové“ kontroly, stejný problém s mou umělou kyčlí, stejné nádražní restaurace a prodejny všeho možného (všech značek), stejná pohyblivá schodiště. Vlak přijíždí a odjíždí absolutně přesně. Na obrazovce v každém vagoně stále ukazují rychlost – vlak jel celou dobu mezi 300-310 km za hodinu. Se dvěma zastávkami jsme vzdálenost přes 300 km jeli jednu a čtvrt hodiny.

Nanking, od 14. století až do II. světové války hlavní město Číny, je moderním mrakodrapovým velkoměstem, které má 8 milionů obyvatel. Město je absolutně čisté, plné zeleně a pečlivě zalévaných stromů a květin, obrovské množství aut. Když jsem byl v Číně prvně před 25 lety, bylo málo aut, dominovala jízdní kola. Začínaly motorky. Dnes jsou po celém Nankingu rozseta žlutá kola (u nás zeleno-černo-bílá), která se uvádějí v život zastrčením platební karty nebo spíše už jen mobilním telefonem. Bydlím v 57. patře hotelu, malý „západní“ oběd byl v 78. patře.

Životní úroveň a ekonomická vyspělost provincie Ťiang-su, která má 70 milionů obyvatel, je na úrovni České republiky. S výjimkou některých zemědělských oblastí už Čína dávno není chudou zemí. V Číně se pracuje. Podobně jako v minulosti u nás se i svátek 1. máje další sobotu napracovával.

V Nankingu bylo 31oC. „Užil“ jsem si to hodinovou návštěvou velkolepého a velmi pietně koncipovaného (ve srovnání s některými evropskými muzei zločinů komunismu) památníku tzv. nankingského masakru, ke kterému došlo v prosinci 1937, když Japonci dobyli toto (tehdejší) hlavní město Číny. Odhady zavražděných civilistů za několik dní (maximálně tří týdnů) přesahují 300 tisíc. Druhá světová válka v této části světa začala s tímto tragickým předstihem. Jsem rád, že jsem tam mohl položit květiny a trpělivě odpovídat čínským televizím. (Mimochodem, znají Lidice.)

V Nankingu, v obřím moderním koncertním centru, zahajovala právě ten večer své koncertní turné Česká filharmonie za účasti významných představitelů této provincie. Koncert jsem měl tu čest zahájit. V noci jsem toho moc v letadle nenaspal, jít přímo na koncert není snadné, ale přesto se mi zdálo, že se Česká filharmonie v tomto obřím sále se svými jemnými Dvořákovými romancemi (ale i Smetanou a Janáčkem) trochu ztrácela. Číňani však nadšeně tleskali.

Čínská ekonomika „letí“, i když v loňském roce s tempem růstu 6,5 % za tři desetiletí nejpomaleji. Toto tempo růstu je pro Evropu něčím nepředstavitelným, EU (a hlavně Eurozóna) bude letos ráda, jestli dosáhne růstu ve výši 1%. Spíše nikoli. Je spousta vážných prací o kvalitě čínských statistických dat, pečlivě jsem je před cestou studoval, ale obří ekonomický růst v podstatě není zpochybňován.

Něco jiného je politický vývoj. Tam žádná změna nenastává a nedávno uzákoněné změny (prodloužení volebního období prezidenta, zpomalení výměn dalších funkcionářů, což v minulosti dávalo čínskému politickému systému určitou dynamiku) naznačují, že se nic neděje. Jednou věcí je, že žádné změny nepřicházejí shora, ale otázkou je, zda je po nich poptávka zdola. Nevím, neumím posoudit. U jednotlivců taková poptávka určitě existuje, ale v masovém měřítku asi ne. Jistý sociální kontrakt byl uzavřen, potichu a bezalternativně – rychlé zvyšování životní úrovně, pořádek (čistota ve městech, žádní bezdomovci), útok na korupci a oligarchii za cenu zřeknutí se jakýchkoli politických, demokratizačních ambicí. Asi by to někdo uměl zformulovat lépe, ale tak to na mne dlouhodobě, a po této návštěvě zvlášť, působí.

Nepřijetí tohoto kontraktu je nemilosrdně trestáno. Ke sledování chování lidí jsou používány metody staré, tradiční, známé už od Kalvína, ale i nové založené na moderní technice. Všude, skoro všude jsou bezpečnostní kamery. Člověk je stále sledován. Velká pozornost byla v Číně věnována vývoji techniky rozpoznávání obličejů – přeběhnete ulici na červenou a několik hodin je Váš obličej ukazován na velké obrazovce u této křižovatky. Bezohledný chodec srazil cyklistku, kamerami byl dodatečně rozpoznán, ukázalo se, že to byl Čech. Stal se z toho konzulární případ. Všechna data se ukládají a zpracovávají. I z veškerého vašeho chování v obchodech – co kupujete, se ví a zaznamenává. Je tu určitý „kreditový“ systém (jako na našich vysokých školách), za „špatné“ věci se kredity odebírají. V databázích si můžete přečíst, kolik kreditů ještě máte k dispozici. Neuvěřitelné.

Ale pozor! Lidé chtějí být dobrými občany, proto se snaží tyto „kredity“ neztrácet. Člověk nutně vzpomíná na všechny utopie a antiutopie, na Huxleyho, Orwella a Zamjatina. Zdá se, že už jsme tam. (Aby na to naši bojovníci za rušení hotovostních peněz nezapomínali.)

Další den jedeme po dálnici (nic jiného tam není) asi 300 km do slavného „vodního“ města Wuzhenu (takové čínské Benátky), kde se koná konference, na kterou jsem vlastně přijel. Je to v úplně jiné provincii Tongsiang v blízkosti Šanghaje (v blízkosti znamená asi 150 km). Po cestě vidím spíše města a továrny než zemědělství, ale všude kolem dálnice je pečlivě pěstovaná zeleň a na stovkách kilometrů naprosto čisto. Wuzhen je tisíc let staré město, výletní místo Číňanů, v nedělní odpoledne jich tam – velmi nedělně oblečených – chodí tisíce. Zdá se, že jsou v dobré náladě.

Konference patřící do projektu čínské iniciativy Belt and Road (pásu a cesty) přilákala desítky čínských politiků a byznysmenů a desítku členů mezinárodního boardu bývalých prezidentů a premiérů, včetně mne. Nevěřil jsem svým očím, že tam byl i bývalý – z počátku 90. let – italský premiér D´Alema, který se Číňanům chlubil tím, že do Číny jezdil jako předseda italské mládežnické komunistické organizace už v 70. letech. (Moc jsme si nerozuměli.)

Wuzhen (i s okolím má asi 300 tisíc obyvatel) je velmi spektakulárním vodním městem. Amatérsky udělané fotografie to snad dokazují. Stovky či tisíce slavnostně vyšňořených Číňanů si 31oC ve stínu velmi užívaly, nikdo neměl nedbalé západní oblečení, nikdo neměl „módní“ díry v džínách, nikdo neprovokoval svým chováním. Nebyl tam jediný Evropan, ale žádnou pozornost jsme nebudili. Číňané se chovají uctivě, klidně, a sebevědomě. Město začalo být budováno před tisíci lety. Jak při obědě, tak při večeři jsme tam zažili skutečně čínskou kuchyni, ta pražská čína je trochu jiná.

Aby nebylo cestování málo, v noci jsme ještě přejeli do Šanghaje. Toto město, které má oficiálně 25 milionů obyvatel, neoficiálně 30 milionů, není možné navštívit. To je jako navštívit Českou republiku za jeden den (a dvě noci). Hotel Intercontinental (asi jich je tu ale víc), ve kterém jsem strávil dvě noci, je asi 20 km od centra města. Město je prostě obří. Je prakticky celé nové, něco staršího než několik desetiletí tu neexistuje. I slavné historické budovy na nábřeží „Dlouhé řeky“, slavný Bund, se v moderních vysokých budovách ztrácejí. Před 25 lety jsem si na tomto slavném nábřeží uvědomil (a od té doby nezapomněl), že Evropa není pupek světa. Teď jsem si to jenom potvrdil. Budeme-li dále zaostávat (a loudat se), budeme se muset – v Evropě – spokojit s rolí zajímavého skanzenu. Nevím, jestli to Evropané vědí.

Pozoruhodné je navštívit hlavní budhistický chrám, který je obklopen mrakodrapy. Byl sice značně poničen za Maovy „kulturní revoluce“, ale dnes žije a i v tomto kontextu působí velmi impozantně. Bydlí tam jen třicet mnichů a jejich hlavní představitel se se mnou ochotně fotografoval. Nevím, jestli mu vadí dnešní zřetelný úbytek víry v různá světová náboženství (včetně toho jeho) a obklíčenost jeho chrámu obřími „chrámy“ moderního světa. Neprozradil to.

Hlavní konferenční den této „putující“ konference bylo pondělí. Bylo to o „Belt and Road Initiative“, iniciativě „pásu a cesty“, která je masivní ambicí Číny „integrovat se“ (nejprve ekonomicky) do Euroasie a vlastně do celého světa. Můj projev (anglicky na www.klaus.cz) se snažil dotknout tohoto tématu z našeho pohledu. Teď to nebudu rozvíjet. Číně jde primárně o čínské investice ve světě, České republice jde naopak o hledání trhů ve světě, včetně Číny. Čínský trh je stále extensivně chráněn („protected“) a to je třeba v Číně stále připomínat. Oni to moc nevědí nebo nechápou.

Buďme ale při zemi. Máme Číně co nabízet? Nabízet v objemu, který může být pro Čínu zajímavý? Nikdy nezapomenu na to, jak jeden vysoký čínský politický představitel chválil červené víno, které jsme mu nabídli k večeři na Pražském hradě. Chtěl ho okamžitě začít dovážet. Přítomný šéf moravského vinařství se zaradoval, ale ukázalo se, že je schopen dodávat víno tak pro dvě čínské vesnice. Neměli bychom se přeceňovat. Hledejme si partnery na úrovni měst a provincií, nikoli na úrovni celé Číny. Tam se nedá dohodnout skoro nic – jakkoliv velký na tom může být – třeba i na obou stranách – politický zájem.

Úterní ranní cesta z hotelu na letiště (čínské ráno rovná se díky časovému posunu naše půlnoc) je „pouhých“ 70 km. Pořád jedete městem.

Demokracie našeho typu (dokonce ani její slabý odvar ve formě dnešní evropské post-demokracie) v Číně není. Blahosklonné sebevědomí čínských řečníků na konferenci by bylo u nás dosud něco málo představitelné. I když různí mladí sociální demokrati a piráti se od toho prakticky moc neliší. Asi se tam jezdili učit.

Na závěr trochu teoretičtější poznámku. V anglicky vydávaném čínském deníku Global Times, který v hotelu dostáváte automaticky do pokoje, byl 13. května publikován článek „Rivalita Číny a USA není střetem civilizací“. Jeho autorem byl čínský akademik Song Wei, profesor Renmin univerzity. Byla to jeho reakce na článek ředitelky odboru plánování politiky v americkém State Departementu (ministerstvo zahraničí) Kiron Skinnerové z 29. dubna. Skinnerová označila americké soupeření s Čínou „za boj“ s odlišnou civilizací a odlišnou ideologií, což se Spojeným státům – podle ní – ještě nikdy v historii nestalo!? V případě Sovětského svazu a studené války to podle ní byl boj „uvnitř rodiny Západu“. To je pěkné téma. Čínský profesor trvá na tom, že Čína nebojuje, že respektuje a buduje mezinárodní řád (a nenabourává ho), že rival je něco jiného než nepřítel, odmítá stavět ideologii na stejnou úroveň jako civilizaci a je přesvědčen o tom, že i přes odlišné ideologie mezi Čínou a USA neexistují „nesmiřitelné civilizační rozdíly“.

Říká, že tradiční čínská kultura, včetně konfuciánství, taoismu a budhismu, vždy separovala náboženství od veřejného života a nepřijímala jednotu církve a státu. Navíc, díky globalizaci jsou prý v Číně americká kultura a životní styl vítány. Myslí, že se čínská a americká kultura mohou doplňovat a nikoli spolu bojovat. Čína prý potřebuje víc individualismu, protože jedině tak se dá zvýšit sociální vitalita Číny, zatímco Amerika potřebuje víc kolektivismu, aby se otupovaly střety mezi sociálními vrstvami a etnickými skupinami.

To je veliké téma, toto je z mé strany k němu jen několik krátkých poznámek z paluby letadla Austrian Airlines na cestě Šanghaj-Vídeň. Považuji za povzbudivé, že je toto téma takto explicitně diskutováno v čínském deníku. I tato moje krátká, bez cest třídenní návštěva Číny v prostoru Nanking – Wuzhen – Šanghaj mi i v tomto ohledu v mnohém otevřela oči.

PS: Právě jsem si v letadle přečetl, že je v Číně 742 lyžařských areálů a že tam lyžuje 13,2 milionu lidí. Všechno je tam prostě ve velkém.              

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 16. 5. 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1335.html