NOVINKY IVK

7. srp, 2018

Odpověď Václava Klause na otázku Lidových novin...

Pan Bannon nabídl pomoc ve volbách do Evropského parlamentu ideově spřízněným stranám. Mohou být jeho rady užitečné, i když je evropská polická scéna z hlediska volebního systému i stran odlišná od USA? A vidíte na české politické scéně nějakou stranu (hnutí), která by ideově souzněla s Bannonovými názory?

Steve Bannon je originální a mimořádně inspirativní osobnost. Jeho větší angažovanost v Evropě by byla určitě žádoucí.

Vůbec nevadí odlišnost volebního systému a politických stran mezi Evropou a Amerikou, nemluvě o tom, že politické strany v Evropě vymírají a stávají se stále méně strukturovanými a ideově vymezenými politickými subjekty, v toto smyslu se „amerikanizují“.

Politický vývoj v Evropě a USA je v současnosti velmi podobný. Amerika už dávno není oním nedostižným ideálem tradiční demokracie, ke které jsme s nadšením vzhlíželi. Naopak. To negativní v současnosti stále více přichází z Ameriky. Tam s tím, co se dnes děje, mají (a Bannon má) větší zkušenost. V našem úsilí o obnovu základních prvků demokracie, o obhajobu tradičních evropských (a západních) hodnot, v našem boji proti progresivistické levici, proti arogantnímu a stále více rozpínajícímu establishmentu, proti „liberální demokracii“ stojíme mnozí v Evropě na stejné straně jako Steve Bannon v USA.

Rozbitá česká politická scéna je problémem sama o sobě. Žádná „Bannonova“ politická strana tu není, ale napříč celým politickým spektrem je spousta jednotlivců, kteří s Bannonem souzní. Já mezi ně patřím a při našem dvouhodinovém setkání letos v Budapešti jsme si velmi rozuměli.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 7.8.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1171.html


 

 

30. čvc, 2018

Tomáš Haas byl mimořádnou osobností české pravice. Byl v tomto ohledu naprostou výjimkou mezi našimi emigranty, kteří se po roce 1989  vraceli z USA a z Kanady. Všichni byli namočeni do amerického “liberálního” světa, jen Tomáš Haas byl mezi nimi bílou vránou...

Byl pro svobodu, demokracii a zdravý rozum. Byl proti politické korektnosti, multikulturalismu a nadbíhání migrantům v dnešní Evropě. Jeho texty a rozhovory byly pro nás pro všechny obrovskou posilou a potřebným osvěžením.

Byl blízkým přítelem IVK a musím prozradit, že byl vážným kandidátem na udělení Výroční ceny IVK za rok 2018. Budeme si dlouho vyčítat, že jsme to neudělali již v loňském roce. Teď už to nemůžeme dohnat, ale na Tomáše Haase nikdy nezapomeneme.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 30.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1169.html


 

 

27. čvc, 2018

Většina komentátorů a novinářů by ráda ve svém šablonovitém uvažování světa jako hlavního soupeře Spojených států stále viděla Rusko. Rádi by vzkřísili animozity z dob studené války a využívají každé příležitosti k tomu, aby staré bipolární rozložení světa oživovali...

Více než patrné to bylo z reakcí na poslední summit prezidentů Trumpa a Putina v Helsinkách. Navzdory tužkám těchto intelektuálů se svět za posledních téměř 30 let politicky výrazně proměnil a neméně významně se změnil i ekonomicky. Změnilo se i postavení, síla a zájmy jednotlivých velmocí. Trefně to vystihl v nedávném komentáři dr. Weigl: „Rusko dávno není pro USA globálním soupeřem a vyzyvatelem, byť se tak někdy samo halasně tváří. (…) Dnešní antagonismy jsou jinde. Evropa a Čína jsou z hlediska amerických zájmů daleko problematičtější.“

(http://institutvk.cz/clanky/1163.html)

Spojené státy ve své politice vždy významně sledovaly ekonomické zájmy a s rozpadem bipolárního světa váha ekonomické roviny diplomacie ještě posílila. Zajímavý a nekompromisní pohled v této souvislosti podávají data o ekonomické síle (tj. celkové velikosti HDP, nikoli ekonomické vyspělosti) jednotlivých zemí. Spojené státy si historicky drží z minulého století prvenství největší světové ekonomiky. Postavení a váha jejich soupeřů a tím i relativní váha Spojených států samotných se ale rychle proměňuje.

Ještě v polovině 80. let byl co do velikosti hrubého domácího produktu (HDP) po Spojených státech (velikosti tehdejšího HDP byla 4,3 bilionu amerických dolarů) na druhém místě Sovětský svaz s přibližně poloviční velikostí HDP oproti USA (2,2 bil.). Třetí byla v roce 1985 japonská ekonomika (1,4 bil.), s přibližně třikrát menší ekonomickou silou, navíc Japonsko od druhé světové války nebylo žádným mocenským soupeřem USA. Následovalo Německo (0,7 bil.) a Francie (0,6 bil.). Čínská ekonomika byla s tehdejšími 0,3 biliony dolarů jen asi 7 procenty amerického HDP a byla v celosvětovém žebříčku až na devátém místě.

Dnes je pořadí i váha jednotlivých zemí zcela jiná. Jednak pomalu klesá relativní váha USA ve světové ekonomice – v roce 1985 to bylo 26 procent, dnes 23 a předpovědi na rok 2023 počítají s 21 procenty. Změnil se i hlavní soupeř, který dál významně sílí. 

Rusko zůstalo sice vojenskou velmocí (a tím je ve hře i na poli zahraniční politiky) a svou rozlohou největší zemí světa zasahující do řady citlivých regionů, ale z ekonomického hlediska není pro Spojené státy žádným soupeřem. Rusko je se svým HDP o velikosti 1,7 bil. dolarů až jedenácté, těsně před Jižní Koreou a Španělskem. Naopak čínská ekonomika razantně posílila (viz graf 1) a dnešní HDP Číny dosahuje 14 bilionů dolarů, tedy zhruba 70 procent velikosti amerického HDP. Třetí zůstává Japonsko s 5,2 biliony (25 procent amerického HDP), následuje Německo s 4,2 biliony a Británie s 2,9 biliony dolarů (viz tabulka 1). V první desítce žebříčku ekonomických velmocí jsou čtyři evropské země (Německo, Británie, Francie a Itálie). Současná EU-28 představuje HDP o velikosti 19,7 bilionů dolarů, tedy téměř velikost americké ekonomiky (96 procent).

Prognózy potvrzují trend posledních desetiletí, kdy čínská ekonomika razantně posiluje. Ještě v roce 1990 bylo čínské HDP ani ne na 7 procenty amerického, na začátku milénia to bylo skoro 12 a nyní téměř 70 procent. Predikce Mezinárodního měnového fondu počítají, že čínská ekonomika dosáhne v roce 2023 88 procent velikosti americké ekonomiky. Síla a proměna ekonomických center světa možná lépe objasňuje, proč Trump (možná kontroverzně, ale rozhodně nekompromisně) v duchu americké tradice hájí ekonomické zájmy své země a nevěnuje tolik pozornosti Rusku, které pro něj nepřestavuje žádné ekonomické nebezpečí, a proč naopak tolik pozornosti věnuje, zejména v ekonomických věcech, Evropě a Číně.

Tabulka 1: Relativní velikost ekonomických soupeřů Spojených států (USA = 100)

1985

2018

USA

100

USA

100

SSSR

50,6

Čína

69,1

Japonsko

32,2

Japonsko

25,3

Německo

15,2

Německo

20,6

Francie

12,9

Británie

14,4

Čína

7,2

Rusko

8,4

   

EU-28

96,4

Zdroj: IMF (2018), vlastní výpočty z dat o HDP jednotlivých zemí.

Publikováno na serveru zdroj.cz

Autor: Martin Slaný, Praha, ČR, 27.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1167.html


 

 

25. čvc, 2018

Ve čtvrtek 19.7.2018 v diskusním pořadu České televize „Události, komentáře“ měli o Trumpově politice diskutovat Ladislav Jakl a pokrokářský akademik z Bostonu Igor Lukeš. Ten na Jaklovy argumenty ve prospěch Trumpovy politiky nebyl schopen věcně reagovat, na místo polemiky jej začal osobně hrubě urážet a požadoval, aby lidé Jaklova zjevu a názorů  nemohli své názory veřejně říkat...

Celý incident vyvolal ve veřejném prostoru vášnivou diskusi, která většinově odsoudila Lukešovo jednání, ale zaznělo v ní i něco velmi nebezpečného. A kvůli tomu protestujeme.

 Nejde totiž ani tak o konkrétní arogantní namyšlené hulvátství Igora Lukeše, ale o celkový postoj hlasatelů dnešní liberální demokracie ke svobodě slova, společenské diskusi a vůbec k demokracii. Z řad jejích předních hlasatelů se na internetu v kontextu duelu Jakl – Lukeš začalo ozývat, aby lidé jiných názorů než liberálně mainstreamových neměli přístup do veřejného prostoru. Týdeník Respekt to nazývá dáním přednosti kvalitní žurnalistice!!!

Ladislav Jakl, který deset let zastával funkci ředitele Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, býval poslancem a novinářem Lidových novin, nemá podle pokrokářů právo hovořit o americké politice. Bez jakýchkoliv argumentů je nenávistně urážen, nazýván lhářem a umlčován. A to jenom proto, že se odvážil zastat se současného amerického prezidenta. Tak daleko jsme se dostali za necelých třicet let od pádu komunismu.

Nástup totality má vždy podobné rysy –  potlačování svobody slova, umlčování nepohodlných názorů, snaha o perzekuci jejich nositelů, cenzura, názorový monopol a manipulace veřejností. Před měsícem jsme uveřejnili manifest IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“. Měli jsme pravdu. Boj o svobodu slova začal, demokracie je ve vážném ohrožení.

Autor: Stanovisko IVK, Praha, ČR, 25.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1166.html


 

 

17. čvc, 2018

Americká cla v letošním roce znovu vrátila do novinářského žargonu starý termín „obchodní válka“. Uvalení cel na úzký segment nespotřebního zboží (převážně ocel a hliník) je dramaticky líčeno jako „bezprecedentní ohrožení volného obchodu“. Zapomínáme přitom, že o návratu k protekcionismu se hovořilo před pouhými devíti lety, na počátku prvního funkčního období prezidenta Baracka Obama...

Obama krátce po inauguraci zavedl pětatřicetiprocentní cla na dovoz čínských pneumatik (údajně tak v americkém průmyslu „zachránil“ 1200 pracovních míst[1]). Koncem roku 2009 uvalila Obamova administrativa cla ve výši 10–16 % na čínské dovozy oceli. Dočasná cla ve výši 8–30 % zavedl na dováženou ocel také prezident Bush již v roce 2002, na konci minulého tisíciletí svou obchodní válku
(s Evropskou unií) svedl i prezident Clinton. Americký přístup k celní politice je tedy v čase neměnný. Cla patří do běžného arzenálu prezidentské politiky určené především domácím voličům.

Má-li být volný obchod ohrožen, musí však v prvé řadě existovat. Tradičními překážkami volného mezinárodního obchodu jsou cla a kvóty. Průměrná cla přitom od vzniku Všeobecné dohody o clech
a obchodu (GATT) v roce 1947 výrazně klesala. Jestliže po zavedení Smoot-Hawleyho sazebníku[2] bylo na americké importy uvaleno clo v průměrné výši 53 %, v letech 1950–1969 klesla průměrná celní sazba na 12 % a po roce 2000 dokonce na necelá 4 % (viz obrázek 1).

Obrázek 1 Vývoj průměrné výše cel na americké dovozy

Všechny tradiční překážky volného obchodu však existují i v současnosti. Evropská unie vykazovala v roce 2017 nenulová cla na celkem 14 140 položek ze svého celního sazebníku[3], zatímco Spojené státy uvalují clo na 10 745 obchodovaných položek.

Spojené státy i Unie uplatňují nejvyšší průměrná cla na dovoz mléčných výrobků, alkoholu, tabáku
a cukru (viz obrázek 2). V Evropské unii jsou přitom průměrná cla na zemědělské zboží oproti Spojeným státům ještě vyšší. Nejvyšší celní sazbu uplatňují Spojené státy na vybrané položky dováženého alkoholu (360 %), Evropská unie pak na vybrané zemědělské dovozy (až 366 %).

Obrázek 2 Nejvyšší průměrné celní sazby v USA a EU

Takzvané netarifní překážky obchodu (např. hygienické, bezpečnostní nebo environmentální „standardy“[4]) jsou považovány za moderní pokus, jak obejít mezinárodně schválená nízká cla. Ve skutečnosti netarifní překážky obchodu používal už Karel IV., když povoloval cizím kupcům obchodování na českém území pouze prostřednictvím domácích obchodníků,[5] i velký obchodní válečník Otto von Bismarck, který zakázal v roce 1878 dovoz rakouského dobytku do Německa pod záminkou hrozby šíření nákazy.[6]

Celosvětově vzrostl v letech 2007–2017 počet zaváděných netarifních omezení o 63 % (z 1846 na 3024). Počet netarifních bariér obchodu uvalených Evropskou unii ve stejném období vzrostl dokonce o 66 %, zatímco původně velmi chráněný americký trh naopak snížil netarifní překážky obchodu
o 40 % (viz obrázek 3). Tato omezení mohou uplatňovat dokonce i jednotlivé členské státy Evropské unie vůči ostatním členům. Nejvíce necelních překážek dnes uplatňuje Uganda (201), hned za ní pak Evropská unie (94). Spojené státy oproti tomu zavedly 75 netarifních překážek obchodu, Čína 56, Rusko devět a Velká Británie pouze jednu.

Mezinárodní obchod dnes, stejně jako po většinu světových hospodářských dějin, volný není
a hlavní hráči v čele s Evropskou unií na něm zájem nemají. Ostatně, už Adam Smith psal: „Očekávat ve Velké Británii úplné obnovení svobody obchodu není ovšem o nic méně nesmyslné, než doufat, že se tam jednou zřídí nějaká Oceana nebo Utopie. Nezdolatelný odpor tomu kladou nejen předsudky společnosti, ale i soukromé zájmy mnoha jednotlivců.[7]“ Ani Trumpova administrativa, ani Evropská komise se těmto atavistickým merkantilistickým tendencím nijak nevymykají.

Obrázek 3 Vývoj počtu netarifních omezení obchodu v letech 2007–2017

Autor: Hana Lipovská, Praha, ČR, 17.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1161.html