NOVINKY IVK

30. led, 2019
Ve Vídni se právě konala konference s názvem "Vídeňský kongres." Té se zúčastnil i český exprezident Václav Klaus, ale také ministryně zahraničí Rakouska Karin Kneissl, nebo rakouský ministr dopravy, inovací a technologií Norbert Hofer...
 
Název "Vídeňský kongres", se jasně odkazuje ke kongresu mocností po konci Francouzského císařství Napoleona I. Konal se od roku 1. října 1814 do 9. června 1815 ve Vídni, kde tehdy ministr zahraničí Rakouského císařství Klemens Metternich, jako tvůrce "politiky rovnováhy", nastolil tzv. "snahu o naprostý klid v Evropě." Na Vídeňském kongresu bylo poprvé postulováno právo národů na sebeurčení.
 
Na tom letošním měl projev Václav Klaus.
 
"Má země není méně evropská než západní státy jako Irsko," prohlásil český exprezident ve svém příspěvku nazvaném "Mezi Východem a Západem - budoucí role Evropy." Vyjádřil se též k Rusku, které chápe jako "důležitého hráče" pro EU.
 
Ohledně brexitu český politik zalitoval, že mezi EU a Londýnem nepanuje při vyjednáváních o vystoupení Británie z unie dostatek "spolupráce" a žertem nabídl své zkušenosti z dělení Československa. Kritizoval také smlouvu o užší spolupráci Francie a Německa, kterou kancléřka Angela Merkelová a prezident Emmanuel Macron podepsali minulý týden v západoněmeckých Cáchách.
 
Ministryně zahraničí Rakouska za Svobodné (FPÖ) Karin Kneissl, ve svém projevu zdůraznila, že Evropa musí být konkurenceschopná jak vůči USA tak i Číně. Konference se konala právě v prostorách Ministerstva zahraničí Rakouska. Dále se pak probírali možnosti střední Evropy a vzájemné spolupráce.
 
Autor: IVK, Václav Klaus, Vídeň, Rakousko, TGM, Praha, ČR, 30.1.2019
 
Zdroj:
 
Projev Václava Klause v němčině:
 
 

http://comsult.create-connections.com/

 
21. led, 2019

Několik dní po brutálním útoku na poslance spolkového sněmu Franka Magnitze v Brémách, jímž zatím vyvrcholila dlouhodobá násilná kampaň krajní levice proti AfD, oznámil nový prezident spolkové vnitřní rozvědky Thomas Haldenwang, že jeho úřad podezírá AfD z ohrožení německé ústavy. V hantýrce úřadu se AfD stala tzv. „zkušebním případem“ (Prüffall), u nějž se bude nyní zkoumat, zda je toto podezření relevantní a zda by měla AfD být podrobena vlastnímu obávanému dohledu (Beobachtung)...

Haldenwang tvrdí, že zejména mládežnická organizace AfD (JA-Mladá alternativa) a národně orientované křídlo kolem předsedy duryňské zemské organizace Björna Höckea se opakovaně dopouštějí výroků nepřátelských vůči cizincům nebo ústavě. Existují prý nicméně indicie, že politika AfD jako celku je namířena proti demokratickému ústavnímu pořádku.

Postup rozvědky nepřekvapil. Plně zapadá do kontextu boje německých elit proti pravici, tj. především proti AfD. Vychází vstříc dlouhodobému požadavku zejména SPD a Zelených, aby byla AfD podrobena dohledu rozvědky. A rovněž koresponduje s dávnou spolkovou tradicí zneužívání rozvědky k politickému boji proti nepohodlné pravicové konkurenci. Předseda AfD Alexander Gauland prohlásil, že rozvědka jednala pod politickým a společenským tlakem.

Vlastní obávaný dohled rozvědky (Beobachtung) tedy zatím na AfD uvalen nebyl. Ale již nynější stav vede ke stupňování vnitrostranických třenic a nepochybně zvýší obavy Němců před vstupem do AfD či jakoukoli její veřejnou podporou. Deník Die Welt napsal, že ve straně se připravuje strategie, jak zabránit, aby neonacisté nezneužívali demonstrace pořádané AfD; do té doby by strana neměla žádné veřejné akce pořádat… Skupina umírněných v AfD spatřuje v této situaci šanci, jak se definitivně zbavit národně-konzervativního křídla. Několik jednotlivců již oznámilo odchod ze strany.

Letos na podzim se konají v Braniborsku, Sasku a Duryňsku zemské volby, ve kterých má AfD naději na velmi dobrý výsledek; v Sasku by podle průzkumů mohla i zvítězit. Je zřejmé, že vládnoucí elity udělají vše proto, aby tomu zabránily.  A to i s použitím domněle nezávislé rozvědky.

Autor: Aleš Valenta, Praha, ČR, 21.1.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1269.html


 

 

20. pro, 2018

Může Evropa pokračovat dál jako dosud? Ne, nemůže, je třeba s tím začít něco zásadního dělat...

Na letošním Euro Business Breakfastu nebudu mluvit ani o české ekonomice (což bylo tématem mnoha mých vystoupení na tomto každoročním setkání), ani o české domácí politice, i když mi to nedá, abych nevyslovil alespoň jednu tezi, kterou považuji za klíčovou: nedávný pokus našich tzv. demokratických sil o politický převrat upřímným zájmem o český stát motivován nebyl. Byl to další z chabých a bezkoncepčních pokusů určité skupiny našich nespokojených spoluobčanů vyjádřit nesouhlas s výsledky nedávných – zcela demokraticky proběhlých – prezidentských a parlamentních voleb siláckými výroky na náměstích a na sociálních sítích.

Jak prozrazuje na pozvánce uvedený nadpis mého vystoupení, chci dnes mluvit o Evropě, vlastně spíše o nás, o naší pasivitě, o absenci jakékoli svébytné české pozice vůči Evropské unii. Toto naše chování považuji z řady důvodů, které se pokusím vysvětlit, za dnes už neudržitelný postoj české politiky. Důsledky naší nepolitiky, naší neodvahy vymezit se, jsou stále zjevnější a ničivější. Realizace utopického projektu evropského sjednocování je všechno, jen ne úspěch. Kdy už si to naši politikové uvědomí a řeknou to nahlas?

I o tomto tématu jsem na tomto fóru nejednou hovořil a mnozí z Vás si – stejně jako já – určitě kladou otázku, zda se k němu ještě dá říci něco nového, něco, co by diskusi, ale hlavně naše chování a jednání, někam posouvalo? Důvodů, proč si právě teď klást tuto otázku, je celá řada. Jedním z nich, relativně aktuálním, jsou květnové volby do Evropského parlamentu, protože ty bychom tentokráte neměli propást. Neměli bychom se tvářit, že se nás netýkají, nemělo by se jich i v příštím roce zúčastnit jen 18,2 % voličů (jak tomu bylo před pěti lety). 

Pokusím se tedy dnes promluvit o Evropě, resp. o tom, co vyplývá  z právě kulminující ambice dnešních evropských politických elit Evropskou unii ovládnout a přetvořit k obrazu svému. Ten jejich určitě není obrazem naším.

Milan Kundera před více než půl stoletím napsal divadelní hru „Majitelé klíčů“ a pro mne, mou generaci i řadu našich spoluobčanů je od té doby tento slovní obrat součástí našeho slovníku. Mnozí z nás jsme přesvědčeni, že dnešní euroelity nemají nárok být majiteli klíčů k Evropě. Ta patří nám všem. Oni nám ji ale chtějí ukrást. Jsou Evropany jen naoko. Mají své vlastní – velmi neevropské – zájmy. Chtějí se i nadále dobře živit politikou a líbí se jim příležitost, kterou jim nabízí Evropská unie – vymanit politiku z demokratické kontroly, která stále ještě existuje uvnitř jednotlivých evropských států, ale která neexistuje, protože existovat nemůže, na celoevropské, kontinentální úrovni.

Chci se dnes spolu s Vámi zamyslet nad tím, zda se máme smiřovat s tím, co se dnes v Evropě děje, zda to máme pasivně přijímat a zda máme rezignovat na svobodu a demokracii a na český stát. Jsem přesvědčen, že jak svoboda a demokracie, tak i suverénní český stát nejsou s dnešní Evropskou unií (a s její stále se prohlubující centralizací a unifikací) kompatibilní.

Žádné společenské uspořádání, žádná alespoň trochu funkční kolektivní entita, není jen administrativní, technickou či procedurální konstrukcí. Pro svou smysluplnou existenci vyžaduje přítomnost autentického pocitu identity těch, kteří do této entity patří. Bez něj se jedná o prázdnou nádobu. Před několika dny jsem v Budapešti dostal Petöfiho cenu, která je udělována za příspěvek k prohlubování svobody a demokracie ve střední Evropě. Velmi si tohoto ocenění vážím právě kvůli důrazu na střední Evropu.

Každý z nás cítíme identity různé síly. Já se primárně cítím být Pražákem a Čechem. To jsou pro mne identity nejsilnější, ale hned potom následuje můj pocit sounáležitosti se střední Evropou. Cítím identitu s Maďary, Poláky, Rakušany, samozřejmě se Slováky, a s některými dalšími národy středoevropského prostoru.

Naopak, můj pocit identity se severem, jihem, východem a západem Evropy je daleko slabší, což je hlavní příčinou mé (a myslím, že nejen mé) schopnosti či spíše neschopnosti identifikovat se s Evropou jako celkem. To je také důvodem toho, proč nejsem příznivcem evropského unifikačního projektu a proč si myslím, že nemá své opodstatnění.

Ti z nás, kteří se těmito tématy dlouhodobě intenzivně zabývají, by neměli mlčet a za svou povinnost by měli považovat seznamovat českou veřejnost s tím, co to ta Evropská unie vlastně je. Neznalost těchto věcí je u nás, i když nejen u nás, děsivá. Nedávno se mne jeden vzdělaný člověk, vysokoškolských profesor, ptal: „Co je to ten evropský komisař, co ten člověk dělá, kde se to slovo vzalo?“ a „Co vlastně má za funkci evropský parlament?“. Nevěřil jsem svým očím, vlastně uším. Takto by se člověk o entitě, která ho zajímá, vyjadřovat nemohl. EU ho evidentně nezajímá, což je při míře, ve které nás – i jeho samého – ovlivňuje, neomluvitelný postoj.

Dobře znám politologický výraz „voter ignorance“, což je hezký a užitečný termín propagovaný tzv. školou veřejné volby (public choice school). Ta svým analytickým, velmi neromantickým pohledem na politiku vysvětluje, proč má volič racionální důvod leccos nevědět. Argumentuje tím, že něco vědět je nákladné (měřeno hlavně vynaloženým časem) a proti tomu stojí, jako efekt, jenom velmi slabý hlas jednotlivého voliče, který celkový výsledek voleb rozhodnout nemůže.

Některé neznalosti však tímto způsobem omluvitelné nejsou. Neznalost institucí a mechanismu fungování EU není náhodná. A není pouhou racionální volbou voliče. Je budována záměrně. Je založena na cílené manipulaci veřejného míněníEvropská unie předstírá, že je něco jiného, než co ve skutečnosti je.

Je třeba vyjasnit si pojmy, nezacházet s nimi ledabyle. Měli bychom začít tím, že přestaneme používat neutralistický, dnešní podstatu Evropské unie desinterpretující pojem integrace, neboť v Evropě v podstatě jde už dávno o něco úplně jiného, než co toto slovo původně – před 50–60 lety – znamenalo. Už to dávno není spolupráce suverénních evropských států. Slovo integrace do jisté míry odpovídalo první fázi poválečného evropského vývoje, dokud byla – ještě před Maastrichtskou smlouvou, která byla podepsána v roce 1992 – jako název používána zkratka ES, neboli Evropské společenství.

Nová zkratka EU, zrozená právě touto Maastrichtskou smlouvou, je symbolem jiné fáze evropského unifikačního procesu. Jejím cílem je vytvoření jedné supranacionální entity, nadřazené – samostatnosti zbaveným – členským státům. Toto uspořádání má nahradit od westfálského míru v 17. století existující a za normativní ideál považovanou Evropu národních států[1] Teď začnou apologeti dnešní evropské unifikace mluvit o dobrovolně sdílené suverenitě a budou si to dovolovat říkat nám, kteří jsme nedobrovolně zažili Brežněvovu „omezenou“ suverenitu. I ta byla příkladem jedné verze sdílené suverenity.

Nemějme sebemenší iluze. V současnosti je cílem evropských liberálních politických, akademických, kulturních a mediálních elit likvidace národního státu. Obhajují to frázemi o tom, že odstranění národního státu zabraňuje válkám v Evropě, že je EU nejvíce ze všeho „mírovým projektem“. Toto tvrzení, jako pokus o popis reality, je naprostou karikaturou dnešní evropské skutečnosti a je naprosto lživou interpretací minulosti, zejména příčin vzniku dvou světových válek minulého století.

Národní stát (nebo kolem dominantního národa organizovaný stát) je nenahraditelným a nezastupitelným předpokladem politické svobody a demokracie. Jen v tomto uspořádání má smysl mluvit o občanství a občanovi. V nadnárodní struktuře se člověk (nechce se mi říci občan) nemůže chovat občansky. Dnešní Evropská unie je toho důkazem. Evropská vláda je souborem nikomu se nezodpovídajících komisařů, evropský parlament je parlamentem jen podle jména a některých vnějších znaků, evropské soudy jsou ztělesněním s demokracií neslučitelné soudcokracie.

Dnes dominující evropeismus je součástí širších procesů jak v realitě, tak v myšlenkovém světě. Zásadní problém vidím v nedávno uskutečněném přerodu systému demokracie v systém liberální demokracie. Proběhl potichu, bez fanfár a oslav, ale v intelektuálním prostředí o to důrazněji a účinněji. K tomuto tématu jsme v našem institutu v červnu letošního roku vydali manifest s názvem „Obrana demokracie před liberální demokracií“.[2]  Tento přerod znamená „radikální a velmi nebezpečné zúžení, ne-li naprostou devalvaci a degradaci pojmu demokracie“.[3] Obě slova – jak liberální, tak demokracie – vypadají na první pohled pěkně. V  jejich spojení však nejde ani o liberalismus, ani o demokracii. Evropské politické elity to nechtějí slyšet.

Demokracie je – což bylo původně naprostou revolucí – vládou většiny, která respektuje celek, ale i existenci nejrůznějších částí (moderně menšin), z nichž se tento celek skládá. Liberální demokracie je naopak společenstvím menšin, které žádný respekt k celku, jehož jsou součástí, nemají a které tvrdě prosazují a hájí své skupinové zájmy bez ohledu na to, jsou-li ve svém součtu slučitelné.

V poslední době toto všechno dostává další dimenzi soubojem dnešních evropských liberálních elit s běžnými občany, s normálními lidmi, ohledně otázek rodiny, genderu, lidské přirozenosti. Tomu se u nás v poslední době nejvíce věnují Jiří Weigl[4] a Aleš Valenta[5].

Jiří Weigl odmítá údajnou „vědeckost“ zdůvodňování a obhajoby těchto postojů. „Rozbití dosavadního společenského uspořádání – národů, rodiny, mužských a ženských rolí a dokonce pohlavní identity jako takové a její přeměna na individuální, společensky akceptovanou volbu se prezentují jako nevyhnutelný výsledek pokroku vědy a vědeckého poznání biologických a společenských mechanismů.“ Považuje to naopak za zcela nevědecký, vrcholně voluntaristický postoj, který – ve svém pyšném elitářství – nás chce měnit. Mluvím o tom  i dnes, v souvislosti s mým dnešním tématem, protože s Jiřím Weiglem souhlasím v tom, že „tento spor o zásadní lidské hodnoty a společenské uspořádání je dnes hlavním antagonismem doby a nahradil starý sociální konflikt“. I proto standardní ekonomická témata ustupují ve společenském diskursu do pozadí.

Podobně píše Aleš Valenta ve své nedávné polemice s Václavem Bělohradským, že „genderový blud“, resp. teorie o pohlaví coby sociálním konstruktu, vede k tomu, že „starý dobrý svobodný Západ“ dnes leží v troskách a že vznikl „nový Západ“, v němž je zásadně zpochybněna idea svobody. Svůj text končí slovy „po desítkách let pilné práce se západním liberálním intelektuálům podařilo hrdý a sebevědomý Západ proměnit v jeho trapnou karikaturu“.

Jsem realista, přesto – nebo právě proto – jsem přesvědčen, že nastal čas pro zásadní změnu evropského uspořádání a pro rezolutní změnu našeho oficiálního postoje k evropským institucím a k ideologii evropeismu.[6]Nevidím řešení v izolovaném exitu České republiky z Evropské unie, i když bych se mu neprotivil. Je to však málo realistický postoj a postup. Příklad Velké Británie je více než výmluvný. Chtějme změnu, která bude důsledně vycházet

– z obhajoby národního státu jako základního prvku evropského soužití (což bylo původně samozřejmostí, od Maastrichtské smlouvy už však není);

– z návratu k alespoň formální rovnosti členských států EU, jinak řečeno z návratu k nepřehlasovatelnosti jednotlivého členského státu (což platilo až do Lisabonské smlouvy);

– z deideologizace EU a z radikálního oslabení jejích byrokratických struktur, z ukončení nadvlády úředníka nad občanem, ze zmenšení kompetencí bruselských institucí;

– z opuštění dvou základních unifikačních programů EU – společné evropské měny a Schengenu (což v původním konceptu evropské integrace také nebylo).

Kolem těchto myšlenek je třeba budovat novou Evropu, ve které by mělo smysl žít.  

Václav Klaus, vystoupení na Euro Business Breakfast, restaurace Mlýnec, Praha, 13. prosince 2018. Publikováno v týdeníku Euro č. 51 - 52, dne 17. prosince 2018.



[1] Teď začnou apologeti dnešní evropské unifikace mluvit o dobrovolně sdílené suverenitě a budou si to dovolovat říkat nám, kteří jsme nedobrovolně zažili Brežněvovu „omezenou“ suverenitu. I ta byla příkladem jedné verze sdílené suverenity.   

[2] Newsletter Plus, IVK, Praha, červen 2018, https://www.klaus.cz/clanky/4283

[3] Klaus, V. Vystoupení na úvodním představení Manifestu IVK proti liberální demokracii, Obecní dům, Praha, 26. června, https://www.klaus.cz/clanky/4288

[4] Weigl, J., „Nepodléhejme pseudovědeckému ničení přirozeného společenského řádu“

[5] Valenta, A., „Václava Bělohradského účtování se západní civilizací“ deník Právo 12. 12. 2018

[6] O evropeismu jako ideologii jsem prvně psal už v roce 2006, Klaus, V., „Co je evropeismus?“, CEP, Praha, 2006, přetisknuto v MfD, https://www.klaus.cz/clanky/1278 

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 20.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1250.html


 

14. pro, 2018

Je pro mne velkou poctou dostat letošní Petöfiho cenu, kterou uděluje maďarská Nadace pro výzkum historie a společnosti střední a východní Evropy a firma MOL...

Velký maďarský básník a revolucionář Sándor Petöfi by snad souhlasil s použitím svého jména při oceňování úsilí o svobodu ve střední Evropě. Svoboda byla důležitá v jeho éře, v roce 1848, a není o nic méně důležitá dnes.

Jako někdo, kdo prožil více než polovinu svého života v komunismu a byl svědkem jeho totálního selhání, jsem otázku svobody a demokracie vždy považoval za naprosto zásadní. Za poslední tři desetiletí jsem dostal několik cen, v jejichž názvu bylo slovo svoboda, ale tato cena – zde, v Maďarsku, a nyní, v momentě nepopiratelného úpadku svobody a demokracie v Evropě – je pro mne mimořádná. Pokusím se vysvětlit proč.

Její mimořádnost je způsobena explicitním spojením této ceny s historickým a legendárním jménem Sándor Petöfi. V České republice se s jeho jménem setkáváme už na střední škole, resp. setkávali jsme se s ním, než se nám školy „zevropeizovaly“. Víme, že je velkým maďarským národním básníkem, jednou z hlavních osobností maďarské revoluce v roce 1848 a – ve svém úsilí o nezávislost na Rakouském císařství – jedním z raných středoevropských bojovníků za národní suverenitu.

V  evropských zemích byla v 19. století řada podobných romantických „národních“ básníků (u nás Karel Hynek Mácha), ale ti většinou nebyli autory (či spoluautory) takového revolučního manifestu, jakým bylo Petöfiho „12 bodů“ nebo jeho Píseň národa.

Jeho manifest, který se snažil vyjádřit „co si maďarský národ přeje“, žádal svobodu tisku, nezávislou maďarskou vládu, parlament, který by byl vytvářen demokratickými parlamentními volbami a který by zrušil všechna stará feudální privilegia. Tyto požadavky byly revoluční v roce 1848, ale některé z nich by byly revoluční i nyní, v post-demokratické Evropské unii, v níž jednotlivé členské státy musí znovu usilovat o svou suverenitu.

Jméno Sándora Petöfiho se významným způsobem vynořilo 100 let po jeho předčasné smrti (ve věku pouhých 26 let) v dalším revolučním roce 1956, kdy skupina členů maďarské mládežnické organizace vytvořila tzv. Petöfiho kroužek, který se stal symbolem opozice vůči maďarské komunistické vládě. V Budapešti spoluorganizoval demonstraci, která  přerostla v celonárodní povstání maďarských demokratů proti komunistickým vládcům a utlačovatelům.

Petöfiho cena výslovně zdůrazňuje úsilí o svobodu ve střední Evropě. To je pro mne mimořádně důležité. Každý z nás má několik, někdy konkurenčních identit. Obvykle začínáme městem, kde jsme se narodili a já se proto velmi silně cítím být Pražákem. Další přirozenou identitou je národ, do něhož patříme. Jsem Čech a jsem na to hrdý. Přesto chci zdůraznit, že má další nesporná identita je středoevropská.

Díky tomu mám mnoho společného s Maďary, Slováky, Poláky, Rakušany a některými dalšími národy či národnostmi tohoto regionu. Můj pocit identity s lidmi ze severu, jihu, západu či východu Evropy je daleko slabší. A nejsem v tom osamocen. A opačně to platí stejně. To je jedním z hlavních důvodů neodstranitelné a neopravitelné slabosti evropské identity a vzhledem k tomu i slabosti celého dnešního konstruktivistického (protože ne autentického) evropského unifikačního projektu. Nastal čas, kdy je třeba přestat neutralisticky hovořit o tzv. evropské integraci. Toto slovo neříká vůbec nic o skutečných poměrech v Evropě, neříká nic o vztahu mezi evropskými národními státy a supranacionálními evropskými institucemi, neříká nic o skutečné nadvládě Bruselu.

Sándor Petöfi byl velmi „maďarský“. To je něco, co bychom měli oceňovat, zejména v „brave new world“ multikulturalismu, kontinentalismu, internacionalismu a globalismu současnosti. Neměli bychom se stydět za to, že národu dáváme v našem uvažování a jednání dominantní váhu – samozřejmě za předpokladu, že před koncept národa (a státu) vždy vkládáme dvě základní individualistické entity západní (a evropské) civilizace a kultury, kterými je člověk a rodina. Tato „svatá trojice“ nás definuje jako Evropany.

V naší dnešní situaci bychom se měli soustředit na několik zásadních věcí:

– my, kteří jsme odmítali komunismus, bychom se neměli smiřovat s pokusy ustanovit humanisticky se tvářící náboženství multikulturalismu jako náhradní náboženství západního světa;

– vědomi si křehkosti Západu a agresivity a bezohlednosti jeho nepřátel bychom měli zastavit křižáckou výpravu multikulturalistů proti západní civilizaci;

 – jako lidé, kteří věří v národní stát, bychom měli neustávat v boji s destruktivní evropskou ideologií, která je skryta v textu Lisabonské smlouvy a která usiluje o odstranění národního státu;

– my, kteří jsme v komunistické éře snili o vládě práva a občanských práv, bychom měli odmítat ideologii „humanrightismu“, neboli pokusu nahradit svobodu „právy“ (včetně úsilí zahrnout právo migrovat mezi lidská práva);

– jako předpoklad návratu ke svobodě bychom se měli zbavit dusivé politické korektnosti, která je jednou z realizací Orwellova „Newspeaku“.

Nemám ambici těchto svých několik vět označit jako „5 bodů“. Jsou velmi neúplné. Společně bychom měli přidat nejméně 7 dalších, abychom mohli soupeřit se Sándorem Petöfim. Spolu s ním však víme, že změna dnes dominantních evropských tendencí a trendů vyžaduje politickou odvahu a aktivní politickou angažovanost.  Naše spoluobčany bychom měli přesvědčit, že západní civilizace není něco pro vždy daného a že vyžaduje své strážce a obránce.

Sándor Petöfi bojoval za zrušení nedemokratických privilegií. I my bychom měli bojovat proti všem novým „feudalitám“ naší dnešní společnosti, proti nomenklatuře politických elit, proti moci bruselských úředníků, proti výsadám soudců a soudů, proti nedemokraticky fungujícím a neautenticky vytvořeným politickým NGO´s.

Sándor Petöfi zdůrazňoval význam národních institucí. V jednom ze svých 12 bodů žádal, aby maďarská vláda sídlila v Budapešti a ne někde v cizině. Myslel tím Vídeň. Kdyby žil dnes, určitě by nesouhlasil s tím, aby maďarská (stejně tak česká) vláda fakticky sídlila v Bruselu. Nesouhlasil by s tím, aby byly cíle transnacionální evropské integrace stavěny nad demokracii. Cítil by impotenci Evropy „sans frontières“. Věděl by, že svět bez hranic je světem bez občanů, a tudíž bez demokracie. Určitě by rozpoznal, že masová migrace není řešením mezigeneračních problémů stárnoucí evropské populace, ale cestou jak zničit evropskou kulturu a civilizaci.

Věděl by, že znovu stojíme na kritické křižovatce (jako to bylo v jeho roce 1848). Spoléhal by na moudrost obyčejných lidí a jejich demokraticky zvolených lídrů, nikoli na televizní celebrity, miláčky médií a neutrálně se tvářící přemoudřelé zahraniční poradce. Podporoval by odvážné politiky, kteří foukají proti „evropskému větru“. Snažil by se vybojovávat dnešní politické souboje, zejména by se odmítal smířit s postupným ubýváním demokracie v naší společnosti.

V dopise, v němž mně bylo oznámeno rozhodnutí udělit mi letošní Petöfiho cenu, bylo zdůrazněno, že touto cenou mají být honorováni hrdinové protikomunistických občanských hnutí i demokratických transformačních procesů po pádu komunismu.

Jsem přesvědčen, že dnes by tuto cenu měli primárně dostávat osobnosti čelící dnešním výzvám, osobnosti, které nechtějí pasivně přijímat život v další riskantní a nebezpečné éře historie, kdy jsou tradiční pilíře evropské společnosti ohrožovány novými „ismy“ a ideologiemi, už nikoli komunismem. Osobnosti, které nechtějí považovat dnešní hrozivé tendence za něco, s čím je třeba se smiřovat. Tito lidé by měli být podporováni a oceňováni dříve, než bude pozdě.

Ještě jednou Vám děkuji za udělení Petöfiho ceny.     

Václav Klaus, projev při udělení Petöfiho ceny v Budapešti, 10. prosince 2018. Překlad z angličtiny. Publikováno dne 13. prosince 2018 v týdeníku Reflex.

Autor: Václav Klaus, Budapešť, Maďarsko, TGM, Praha, ČR, 14.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1247.html


 

 

5. pro, 2018

V poslední listopadový den zemřel v úctyhodném věku 94 let – pro mne poslední velký – americký prezident George Bush.  Skoro se mi zdá zbytečné dodávat „Bush starší“. Jeho následovníky Clintona, Bushe mladšího a Obamu (mluvím o minulých prezidentech) za srovnatelně velké prezidenty považovat nemohu...

Byl prezidentem staré školy, sloužil (toto slovo používám opatrně, protože je často užíváno velmi neopatrně) primárně americkému lidu, nikoli sám sobě. Neusiloval o to být mediální celebritou, jeho hlavním zájmem nebylo stylizovat se a předvádět se. To už se dneska nenosí.

Prožil toho v politice hodně. Hodně se toho kolem něho událo (od jeho aktivní účasti ve II. světové válce do roku 1992, kdy skončil ve veřejných funkcích), ale nemyslím, že změnil dějiny. O to mu také ani nešlo. Tak ambiciózní nebyl. Byl americkým prezidentem v době, kdy Amerika vyhrála Studenou válku. Díky tomu byl v době svého prezidentování – v jen krátkou dobu trvajícím okamžiku unipolárního světa – lídrem, který neměl konkurenci.  

Byl svědkem konce komunismu a zrodu nových demokratických režimů. V tom prvním byl opravdu spíše svědkem. Tak velkou roli jako Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová v tom nesehrál, i když se dá jen spekulovat o tom, jakou roli hrál v letech 1981-89 jako Reaganův viceprezident. V tom druhém byl jedním z mála z těch, který se ze zrodu svobody na Východě upřímně radoval.  Zažil jsem to jak při první návštěvě české (tehdy ještě československé) politické delegace v Bílém domě v únoru 1990, tak při jeho první návštěvě Prahy v listopadu stejného roku (nikdy nezapomeneme na jeho slavný projev na Václavském náměstí).

George Bush byl prezidentem v době, kdy byli prezidenti ve společnosti ještě respektováni a on k tomu přispíval i tím, že nedělal nic, z čeho by mohl žít bulvár.  Byl prezidentem v éře politiky, kdy ještě nedominoval internet a Twitter, tedy v době, kdy ještě neexistovala dnešní naprostá rozpolcenost společnosti.

Byl velmi milý a srdečný, každý rok jsme si posílali vánoční (či novoroční) přání, vždy byl na své Christmas card – po americku – obklopen svou velkou rodinou, včetně nedávno zemřelé Barbary Bushové. Setkal jsem se s ním mnohokrát. V Praze, ve Washingtonu, na různých velkých pohřbech (ve Washingtonu na pohřbu prezidenta Reagana, v Jeruzalému na pohřbu premiéra Rabina, v Římě na pohřbu papeže Jana Pavla II.). Setkali jsme se např. při zahájení Olympijských her v Athénách v roce 2004 a nikdy nezapomenu na večeři v jeho (od nějakého řeckého magnáta zapůjčené) jachtě v athénském přístavu, kdy si evidentně užíval pozici „older statesman“. Nezapomenutelné pro mne je naprosto náhodné setkání v čínském Pekingu v obří budově Velkého paláce lidu na náměstí Nebeského klidu. Byl jsem tam na oficiální státní návštěvě a v té neskutečně velké budově, symbolizující čínskou moc, jsem ho potkal „bloudícího“ zcela samotného v tomto paláci. S čínskými lídry si viditelně dobře rozuměl, uměl s nimi jednat. Den poté jsme oba byli hlavními zahraničními řečníky na velké konferenci v jihočínském Hainanu, kterou pořádal čínský prezident.

Určitě jsem leccos zapomněl, ale nemohu nezmínit setkání poslední, které bylo v roce 2007 v jeho Presidential Library v texaském Houstonu. Tato jeho prezidentská knihovna byla v mnoha ohledech předlohou mé dnešní prezidentské knihovny, kterou je Institut Václava Klause. Ve svých „Zápiscích z jihu USA“ jsem 6. března 2007 napsal tyto věty: V jižanském Houstonu už je jaro. Teploměr ukazuje více než 20° C, všude jsou barevné květiny nám známých i neznámých tvarů, v umělém jezírku pod okny post-prezidentské kanceláře George Bushe staršího se na kamenech vyhřívají želvy.   Největším zážitkem bylo setkání s prezidentem Bushem, který si plně, ale velmi pracovně užívá své postprezidentování. Dokonale se mu daří tuto roli hrát. Má na to úřad, skoro se všemi rekvizitami prezidentského úřadu, má na to nadhled, rozhled, klid v duši. Dívá se na věci s dlouhodobějším pohledem, přemýšlí, poslouchá, vidí spíše trendy a tendence než poslední události, srovnává Čínu, kdy tam byl v 70.tých letech velvyslancem, s Čínou dnes, Rusko, když byl šéfem CIA, s Ruskem dnes, těší se, že Sarkozy, vyhraje-li, ubere z francouzského antiamerikanismu, vzpomíná na návštěvy Prahy, i na to, jak mluvil k plnému Václavskému náměstí. Nesmírně milá a přátelská schůzka – jako ostatně všechny předchozí – se z plánované půlhodiny protáhla na trojnásobek. Mne má docela rád. Novinářům řekl: „Jsem velmi potěšen, že tu prezident Klaus byl, hodně jsem se od něj dozvěděl o Evropě i o dalších věcech. Známe se už dlouho a stále mne udivuje svou silou i vůdcovskými schopnostmi, otevřeností a přátelstvím k Americe. A to pro mne, jako pro otce současného prezidenta, znamená hodně“ (citováno podle Idnes). Ochotně se vyfotografoval, jednotlivě, s každým členem delegace. Pouze po operaci obou kyčelních kloubů hůře chodí. Asi už nebude skákat padákem, jako před 3 lety při svých 80. tých narozeninách. Ale chlubil se mi, že musel skočit dvakrát, protože poprvé to televize nestihla zabrat.

Prezident Bush bude nám, Americe, ale i celému světu chybět. Jeho umírněná politika, zásadové jednání, ale nesklouznutí do extrému (tak demonstrované vítězstvím v první Irácké válce, přesně sledující mandát Rady bezpečnosti OSN, tedy nedobytí Bagdádu), je něčím, co si dnešní světoví politikové už ani neumí představit. Letošní novoročenku už tedy nepošlu.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 5.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1245.html