NOVINKY IVK

23. čvn, 2018
Německá kancléřka Merkelová prohlásila při projevu v Berlíně k poválečnému odsunu Němců ze střední a východní Evropy, že „pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“ Tato slova nevyslovil předák nějaké extremistické okrajové skupinky, takto hovoří nejmocnější žena dnešní Evropy, té Evropy, v níž máme žít a věřit v úspěšnou budoucnost. Žádný poválečný německý kancléř se takovou nehoráznost neodvážil vyslovit...
 
Angela Merkelová vede zápas o svou politickou existenci. Svému přežití je schopna obětovat všechno, i slušnost a ohledy vůči sousedům a partnerům. Nechce zaplatit za velké chyby, kterých se dopustila, místo toho je schopna vyvolávat nejhorší přízraky z německé minulosti.
 
Generace jejích rodičů a prarodičů v drtivé většině přijaly za svou zvrácenou nacistickou myšlenku o rasově čistém panském národě a s německou důkladností se jí pokusily uskutečnit. Poválečný odsun Němců byl jen malou vlnou v moři zla a utrpení, které tato šílená myšlenka způsobila národům Evropy.
 
Kancléřka Merkelová a velká část vlivných německých elit dnes propadli druhému extrému – úsilí o rasovou čistotu nahradili snahou o maximální etnickou, kulturní a rasovou různorodost, v níž se má rozpustit německý národ zatížený nepohodlnou minulostí. A začali ji také rychle a ve velkém prostřednictvím masové migrace uskutečňovat. Opět mají pocit nadřazenosti, tentokrát morální, opět si dovolí školit, moralizovat a vnucovat své pochybné názory ostatním.
 
Uběhly tři roky a s nimi důsledky nesmyslné migrační politiky – rozložená EU, milióny neintegrovatelných Asijců a Afričanů, kteří začínají Německo měnit k obrazu svému, a rozčarování normálních Němců z perspektiv, které jim jejich kancléřka připravila. Německo a Evropa již budou navždy jiné, společná budoucnost a důvěra v ní byla prohospodařena, východiska nikdo nehledá. Namísto toho Merkelová otevírá Pandořiny skříňky tragické válečné a poválečné minulosti. Takového Německa je nutno se znovu bát. 
 
Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 23.6.2018
 
publikováno v deníku Právo 
 
Zdroj:
 
1. čvn, 2018

Vážené dámy, vážení pánové,

Sešli jsme se dnes na tomto památném místě, abychom vzpomněli 134. výročí narození prezidenta Edvarda Beneše a 76. výročí operace Anthropoid exilových československých branných sil za II. světové války. Tato výročí si připomínáme v roce mimořádně významném, kdy oslavujeme 100 let trvání naší moderní státnosti. Dvě jména, o nichž dnes budeme hovořit, mají pro existenci našeho státu zásadní význam – Edvard Beneš jako jeho spolutvůrce a obnovitel, a Reinhard Heydrich jako představitel největšího ohrožení naší státní i národní existence, jehož život ukončily výstřely hrdinných československých parašutistů. Protichůdné životní příběhy těchto dvou mužů se protnuly v květnu 1942 a jejich střetnutí jako by předznamenalo výsledek celého válečného zápasu evropských národů s německým nacismem a jeho hrůzami.

Prezident Edvard Beneš, od jehož narození uplynulo včera 134 let, je nepochybně jednou z nejvýznamnějších postav naší moderní historie. Byl aktérem všech klíčových historických událostí první poloviny dvacátého století a svými rozhodnutími zásadně a více než kdokoliv jiný ovlivnil naši zemi až do současnosti.

V roce 2004 přijala Poslanecká sněmovna zákon, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Přestože tento zákon, stejně jako celé Benešovo dílo a odkaz vyvolal kontroverze a spory, je neoddiskutovatelnou pravdou, že Benešův podíl na prosazení myšlenky české samostatnosti v historických hranicích českých zemí a jejich spojení se Slovenskem byl zcela zásadní. Nový stát však zdědil příliš mnoho slabin staré monarchie, především trvalý národnostní konflikt, který masarykovská republika nebyla schopna překonat ani vyřešit. S nástupem nacismu v Německu neměl nový stát šanci vedle obnovené agresivní velmoci přežít. Mnichov a zrada spojenců, exil a okupace vlasti nacistickým Německem byly pro Edvarda Beneše životním traumatem, který se snažil za každou cenu odčinit a zabránit možnosti jeho opakování. Snaha odčinit Mnichov jej vehnala do náruče Stalinovi, úsilí zajistit vnitřní bezpečnost země po válce k provedení odsunu Němců.

Ukončení tisíciletého soužití Čechů s Němci na našem území zapříčinila teroristická německá okupační politika, židovský holocaust a nacistické plány na obdobné řešení české otázky. Více než symbolem této politiky byl zastupující říšský protektor a šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhard Heydrich. Dnes musíme stále více čelit snahám vykreslit nacistickou genocidu jako společný tragický hřích evropských národů, protože v každém z nich se vyskytovali kolaboranti, udavači, sadisté a zločinci, kteří se podíleli na nacistickém vraždění vyhlazovaných obětí. A tak stále častěji slýcháme o „polském“ holocaustu, „českých“ koncentračních táborech atd. Je to nehorázná lež a nepřijatelné překrucování a falšování historie, kterou je nutno zásadně odmítnout.

Hrůza holocaustu není v sadismu jednotlivců, ale v tom, že se genocida stala oficiální politikou do té doby civilizovaného státu a ten použil svých mechanismů a průmyslových technologií k vyvražďování národů. Heydrich je přímo ztělesněním této zvrácené nacistické politiky – vysoký modrooký blondýn, vzdělaný, s širokými kulturními zájmy a vybraným vkusem, výkonný, přesný a systematický, milující manžel a otec a současně fanatický nacista, chladný a nemilosrdný organizátor a plánovač rasové genocidy a šéf bezpečnostního aparátu jehož se i nejvyšší nacisté právem obávali.

Rozkazem k jeho likvidaci Beneš a vykonavatelé Gabčík a Kubiš nejen prokázali celému světu, že se Češi s nacismem nesmířili, ale současně ukázali Hitlerovi a ostatním nacistickým pohlavárům, že za jejich zločiny bude následovat odplata. Proto patří atentát a parašutisté, kteří jej vykonali, navždy k největším hrdinům našeho národa a zaslouží si naši trvalou úctu a vzpomínku.

Edvard Beneš svůj boj s totalitami nakonec nevyhrál. Nástupu komunismu nedokázal zabránit, Stalin nestál o mosty mezi Východem a Západem a dohody z Jalty platily.

Přesto však můžeme s odstupem času říci, že Edvard Beneš ve svém životě uspěl. Jeho dílo žije. Samostatný český stát, o jehož vznik se zasloužil a který byl ještě na počátku minulého století i v českém prostředí nepředstavitelný, úspěšně přežil nejtěžší historické zkoušky, je pevný a stabilní a mezinárodně pevně zakotvený. Demokratická tradice, kterou mu Beneš s Masarykem dali do vínku, se ukázala jako hluboká a nevykořenitelná. Totality, s nimiž prohrával, zkrachovaly. Díky tomu můžeme dnes na tomto místě stát a připomínat si slavná výročí.

Autor: Jiří Weigl, projev přednesený na vzpomínkovém večeru u příležitosti 134. výročí narození prezidenta Edvarda Beneše a 76. výročí atentátu na Reinharda Heydricha, Brožíkova síň Staroměstské radnice, Praha, 29. května 2018., TGM, Praha, ČR, 1.6.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1136.html


 

17. kvě, 2018

Apokalyptičtí předvídači všeho špatného, kteří si na tom vybudovali celé své živobytí, už dávno hrozí suchem. U nás i po celém světě. Stalo se právě teď něco kvalitativně nového? Co např. u nás nenastalo v roce 1947? Myslím, že nikoli.

Po staletí se střídala období sušší i vlhčí, a to i v naší krajině. Některé výkyvy bývaly sezónní, některé několikaleté, některé trvaly i po celou generaci.

Které sucho nám hrozí? Nevíme, zda dvouleté, pětileté či stoleté, stejně jako nevíme, proč se současně mluví o oteplování a o suchu, když v minulosti vždy bývalo buď sucho (a chladno) nebo vlhko (a teplo).

Jistě, s vodou (jako se všemi dalšími přírodními zdroji) se musí zacházet hospodárně, ale k tomu nejlépe slouží cena, která je nejspolehlivějším indikátorem vzácnosti. Kdo ceny zdrojů pokřivuje, připravuje se o nejdůležitější ekonomickou informaci. To jsme dělali za komunismu, to děláme teď za Evropské unie. Je to stále stejné.

Stesky na nepřízeň počasí mají vždy jeden hlavní cíl: vylobovat si veřejnou podporu nějakého typu podnikání. Proto vždy, když slyšíme, že je moc zima, moc teplo, moc mrzne, málo mrzne, moc prší, málo prší, moc fouká, málo fouká, moc sněží, málo sněží, očekáváme útok na peníze daňových poplatníků.

Dnešní sucho, které zřetelně cítím na své jihočeské chalupě, znamená méně trávy (a méně jejího sekání), méně vody ve studni, méně hub. Hlavně ale očekávám obrovské posílení moci všech zelených ideologů a pisálků. To je strašně nepříjemné a nebezpečné.

Autor: Václav Klaus, odpověď na otázku časopisu Respekt., TGM, Praha, ČR, 17.5.2018

Publikováno v časopisu Respekt č. 20/2018.

Zdroje:

http://institutvk.cz/clanky/1133.html


 

5. kvě, 2018

Děkuji za pozvání na dnešní setkání, které, alespoň doufám, je akcí protestní. Že tedy není ani oslavou, ale ani pouhým pasivním připomenutím Karla Marxe. Přišli jsme sem proto, abychom varovali před bagatelizováním vlivu, který Marx po celých uplynulých dvě stě let ve světě měl, a stále ještě má.

Nehodlám zde teď rozebírat jeho dílo a polemizovat s jeho hlavními, už tisíckrát rozebíranými a kritizovanými tezemi, na to jsou akce jiné. Nejsem ale ani pro lacinou trivializaci Marxe. Nezjednodušujme si to. Marx byl – ať se nám to líbí nebo nelíbí – významným reprezentantem společenských věd a jedním z největších a nejúspěšnějších ideologů v dějinách, i když v mém oboru, tj. v ekonomii, měl a má druhořadý význam. Půl století si pamatuji výrok jednoho z největších ekonomů druhé poloviny dvacátého století Paula Samuelsona, že Marx sice byl významný „social scientist“, ale v ekonomii byl „postricardiáncem menšího významu“. Vyslovil to v roce 1968, v okamžiku stopadesátého výročí Marxova narození, kdy Marxova hvězda pořád ještě stála hodně vysoko (ač jsme mnozí její falešný svit už tehdy dobře viděli).

Dnešní den je třeba využít jako výzvu k přemýšlení o tom, k čemu mohou zdánlivě nevinné, na první pohled scientistně a akademicky vyslovované myšlenky ambiciózního, nesmírně pracovitého a cílevědomého intelektuála ve světě, který čeká na své radikální věrozvěsty, vést. To říkám jako někdo, kdo prožil více než čtyři desetiletí svého života v politickém, ekonomickém a sociálním systému, který Marx svým dílem předurčil, propagoval a svou předstíranou vědeckostí v očích mnoha lidí legitimizoval. A jako někdo, kdo Marxe před téměř šedesáti lety povinně studoval.

Často se dostáváme do konfliktu s názorem Marxových věrných stoupenců, kteří jsou i dnes přesvědčeni, že Marx světu odevzdal skvělé myšlenky, ale že ty nebyly správně pochopeny, interpretovány a realizovány. Že bylo jeho učení zneužito, zjednodušeno, ztrivializováno.S tím zásadně nesouhlasím. Jeden významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho trivializaci. Přesně to se – oprávněně – stalo Marxovi. Marx se stal ikonou socialismu a komunismu.

Jeho útok na kapitalismus a tržní ekonomiku předznamenal celé dvacáté století se všemi jeho ničivými ideologiemi a praktikami. A hrozí s překvapivě narůstající silou i ve století dvacátém prvním. Marx kapitalismus a tržní ekonomiku odstranit chtěl a navíc dobře věděl (a říkal to výslovně), že uskutečnění komunistického ideálu vyžaduje diktaturu proletariátu. Diktatura, byť ne proletariátu, byla po roce 1917 v Rusku a později v dalších zemích světa – s desítkami, ne-li stovkami miliónů obětí – zavedena. Marx k tomu přispěl výrazně.

Je známá jeho aktivistická a intelektuály burcující teze, že myslitelé nesmějí svět pouze vykládat, ale že ho musí i měnit. To se mu skutečně podařilo. Komunistické diktatury dvacátého století od Marxe oddělit nelze, jakkoli by si to jeho dnešní stoupenci tolik přáli.

Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku. Tento pomník je totiž produktem dneška, dneška, který svobodnou společnost a tržní ekonomiku opět odsouvá do pozadí. Je to i dnes prováděno v duchu Marxova učení, tentokráte převedeného do formy kulturního marxismu (nedaleko od Trevíru vzniklé frankfurtské školy Adorna, Horkheimera a Habermase).

Znovu se nám vrací – byť v nových podobách a pod novými prapory, tentokráte méně rudými, o to více zelenými a duhovými – revoluční utopismus, který kapitalismus dnešní doby považuje za stejné selhání, za jaké ho před sto padesáti lety, kdy dokončoval svůj Das Kapital, považoval Marx. Tento revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním nepřítelem.

Co zrodilo Marxe a tisíce či spíše miliony jeho následovníků? Byla to především nepokora před člověkem a lidskými dějinami. Tváří v tvář nespravedlnostem a nedokonalostem, kterých je v každé lidské společnosti dostatek, Marx a marxisté prosadili názor, že je nutné starý svět zbourat a začít jakoby od nuly, jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu navázat na minulost a spokojit se s dílčími, my ekonomové bychom řekli marginálními změnami. Marxismus vznikl jako plod nepochopení a/nebo nerespektování společenských zákonitostí a samotné lidské podstaty. Vznikl na bázi předpokladu, že jsou lidé v zásadě stejní, že jsou pouhou součástí celku, který může a musí být řízen shora, nikoli být evolučně utvářen na základě svobody a svobodného jednání každého jednotlivce.

Marxismus je třeba znát i dnes. Nepřetržitě vznikají nové, pro svobodu člověka nesmírně nebezpečné ideologie, které sice na první pohled nemají s původním marxismem nic společného, ale ve skutečnosti jsou budovány na stejném základě. Proto nesmí být dnešní výročí oslavou Marxe a marxismu, ale varováním před ním. Musí být výzvou k zamyšlení a k otevření očí. A k „prokouknutí“ těch ideologií, které – ač si to leckdy nepřiznávají – z marxismu přímo či nepřímo, vědomě či nevědomě, vycházejí.

Je mimo veškeré chápání, že se dnešního odhalování Marxova pomníku účastní nejvyšší představitel Evropské unie. Pro řadu lidí je to překvapení a zklamání. Pro mne nikoliv. Pro mne je to přiznání vlivu, který Marx na náš dnešek a na progresivistický, téměř marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má.

Autor: Václav Klaus, podklad pro vystoupení na akci „AfD gegen Marx-Kult“, Best Western Hotel, Trevír, 4. května 2018., Publikováno dnes, TGM, Praha, ČR, 5.5.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1127.html

http://institutvk.cz/clanky/1126.html

https://www.youtube.com/watch?v=apQDa4oEtyc&t=3s


 

 

4. kvě, 2018

Václav Klaus vystoupí v německém Trevíru proti opětovnému vytváření kultu Karla Marxe...

Bývalý prezident České republiky Václav Klaus se dnes 4. května 2018 v německém městě Trevír (Trier) zúčastní série akcí pořádaných Alternative für Deutschland varujících před opětovným vytvářením kultu osobnosti Karla Marxe (AFD gegen Marx-Kult).

Vystoupení Václava Klause v Trevíru lze m.j. vnímat i jako vyjádření nesouhlasu s oficiální účastí předsedy Evropské komise J. C. Junckera na slavnostním odhalení sochy Karla Marxe, které v Trevíru proběhne ve stejný den (4. května 2018). Sochu nechala zhotovit Komunistická strana Čínské lidové republiky, aby ji u příležitosti oslavy 200. výročí Marxova narození věnovala jeho rodnému městu.

„Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považuji za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku. Je mimo veškeré chápání, že se odhalování Marxova pomníku účastní nejvyšší představitel Evropské unie. Je to přiznání vlivu, který má Marx na náš dnešek a na progresivistický, téměř marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie,“ říká bývalý prezident České republiky Václav Klaus.

Autor: Petr Macinka, Institut Václava Klause, Praha, ČR, 4.5.2018