NOVINKY IVK

14. pro, 2018

Je pro mne velkou poctou dostat letošní Petöfiho cenu, kterou uděluje maďarská Nadace pro výzkum historie a společnosti střední a východní Evropy a firma MOL...

Velký maďarský básník a revolucionář Sándor Petöfi by snad souhlasil s použitím svého jména při oceňování úsilí o svobodu ve střední Evropě. Svoboda byla důležitá v jeho éře, v roce 1848, a není o nic méně důležitá dnes.

Jako někdo, kdo prožil více než polovinu svého života v komunismu a byl svědkem jeho totálního selhání, jsem otázku svobody a demokracie vždy považoval za naprosto zásadní. Za poslední tři desetiletí jsem dostal několik cen, v jejichž názvu bylo slovo svoboda, ale tato cena – zde, v Maďarsku, a nyní, v momentě nepopiratelného úpadku svobody a demokracie v Evropě – je pro mne mimořádná. Pokusím se vysvětlit proč.

Její mimořádnost je způsobena explicitním spojením této ceny s historickým a legendárním jménem Sándor Petöfi. V České republice se s jeho jménem setkáváme už na střední škole, resp. setkávali jsme se s ním, než se nám školy „zevropeizovaly“. Víme, že je velkým maďarským národním básníkem, jednou z hlavních osobností maďarské revoluce v roce 1848 a – ve svém úsilí o nezávislost na Rakouském císařství – jedním z raných středoevropských bojovníků za národní suverenitu.

V  evropských zemích byla v 19. století řada podobných romantických „národních“ básníků (u nás Karel Hynek Mácha), ale ti většinou nebyli autory (či spoluautory) takového revolučního manifestu, jakým bylo Petöfiho „12 bodů“ nebo jeho Píseň národa.

Jeho manifest, který se snažil vyjádřit „co si maďarský národ přeje“, žádal svobodu tisku, nezávislou maďarskou vládu, parlament, který by byl vytvářen demokratickými parlamentními volbami a který by zrušil všechna stará feudální privilegia. Tyto požadavky byly revoluční v roce 1848, ale některé z nich by byly revoluční i nyní, v post-demokratické Evropské unii, v níž jednotlivé členské státy musí znovu usilovat o svou suverenitu.

Jméno Sándora Petöfiho se významným způsobem vynořilo 100 let po jeho předčasné smrti (ve věku pouhých 26 let) v dalším revolučním roce 1956, kdy skupina členů maďarské mládežnické organizace vytvořila tzv. Petöfiho kroužek, který se stal symbolem opozice vůči maďarské komunistické vládě. V Budapešti spoluorganizoval demonstraci, která  přerostla v celonárodní povstání maďarských demokratů proti komunistickým vládcům a utlačovatelům.

Petöfiho cena výslovně zdůrazňuje úsilí o svobodu ve střední Evropě. To je pro mne mimořádně důležité. Každý z nás má několik, někdy konkurenčních identit. Obvykle začínáme městem, kde jsme se narodili a já se proto velmi silně cítím být Pražákem. Další přirozenou identitou je národ, do něhož patříme. Jsem Čech a jsem na to hrdý. Přesto chci zdůraznit, že má další nesporná identita je středoevropská.

Díky tomu mám mnoho společného s Maďary, Slováky, Poláky, Rakušany a některými dalšími národy či národnostmi tohoto regionu. Můj pocit identity s lidmi ze severu, jihu, západu či východu Evropy je daleko slabší. A nejsem v tom osamocen. A opačně to platí stejně. To je jedním z hlavních důvodů neodstranitelné a neopravitelné slabosti evropské identity a vzhledem k tomu i slabosti celého dnešního konstruktivistického (protože ne autentického) evropského unifikačního projektu. Nastal čas, kdy je třeba přestat neutralisticky hovořit o tzv. evropské integraci. Toto slovo neříká vůbec nic o skutečných poměrech v Evropě, neříká nic o vztahu mezi evropskými národními státy a supranacionálními evropskými institucemi, neříká nic o skutečné nadvládě Bruselu.

Sándor Petöfi byl velmi „maďarský“. To je něco, co bychom měli oceňovat, zejména v „brave new world“ multikulturalismu, kontinentalismu, internacionalismu a globalismu současnosti. Neměli bychom se stydět za to, že národu dáváme v našem uvažování a jednání dominantní váhu – samozřejmě za předpokladu, že před koncept národa (a státu) vždy vkládáme dvě základní individualistické entity západní (a evropské) civilizace a kultury, kterými je člověk a rodina. Tato „svatá trojice“ nás definuje jako Evropany.

V naší dnešní situaci bychom se měli soustředit na několik zásadních věcí:

– my, kteří jsme odmítali komunismus, bychom se neměli smiřovat s pokusy ustanovit humanisticky se tvářící náboženství multikulturalismu jako náhradní náboženství západního světa;

– vědomi si křehkosti Západu a agresivity a bezohlednosti jeho nepřátel bychom měli zastavit křižáckou výpravu multikulturalistů proti západní civilizaci;

 – jako lidé, kteří věří v národní stát, bychom měli neustávat v boji s destruktivní evropskou ideologií, která je skryta v textu Lisabonské smlouvy a která usiluje o odstranění národního státu;

– my, kteří jsme v komunistické éře snili o vládě práva a občanských práv, bychom měli odmítat ideologii „humanrightismu“, neboli pokusu nahradit svobodu „právy“ (včetně úsilí zahrnout právo migrovat mezi lidská práva);

– jako předpoklad návratu ke svobodě bychom se měli zbavit dusivé politické korektnosti, která je jednou z realizací Orwellova „Newspeaku“.

Nemám ambici těchto svých několik vět označit jako „5 bodů“. Jsou velmi neúplné. Společně bychom měli přidat nejméně 7 dalších, abychom mohli soupeřit se Sándorem Petöfim. Spolu s ním však víme, že změna dnes dominantních evropských tendencí a trendů vyžaduje politickou odvahu a aktivní politickou angažovanost.  Naše spoluobčany bychom měli přesvědčit, že západní civilizace není něco pro vždy daného a že vyžaduje své strážce a obránce.

Sándor Petöfi bojoval za zrušení nedemokratických privilegií. I my bychom měli bojovat proti všem novým „feudalitám“ naší dnešní společnosti, proti nomenklatuře politických elit, proti moci bruselských úředníků, proti výsadám soudců a soudů, proti nedemokraticky fungujícím a neautenticky vytvořeným politickým NGO´s.

Sándor Petöfi zdůrazňoval význam národních institucí. V jednom ze svých 12 bodů žádal, aby maďarská vláda sídlila v Budapešti a ne někde v cizině. Myslel tím Vídeň. Kdyby žil dnes, určitě by nesouhlasil s tím, aby maďarská (stejně tak česká) vláda fakticky sídlila v Bruselu. Nesouhlasil by s tím, aby byly cíle transnacionální evropské integrace stavěny nad demokracii. Cítil by impotenci Evropy „sans frontières“. Věděl by, že svět bez hranic je světem bez občanů, a tudíž bez demokracie. Určitě by rozpoznal, že masová migrace není řešením mezigeneračních problémů stárnoucí evropské populace, ale cestou jak zničit evropskou kulturu a civilizaci.

Věděl by, že znovu stojíme na kritické křižovatce (jako to bylo v jeho roce 1848). Spoléhal by na moudrost obyčejných lidí a jejich demokraticky zvolených lídrů, nikoli na televizní celebrity, miláčky médií a neutrálně se tvářící přemoudřelé zahraniční poradce. Podporoval by odvážné politiky, kteří foukají proti „evropskému větru“. Snažil by se vybojovávat dnešní politické souboje, zejména by se odmítal smířit s postupným ubýváním demokracie v naší společnosti.

V dopise, v němž mně bylo oznámeno rozhodnutí udělit mi letošní Petöfiho cenu, bylo zdůrazněno, že touto cenou mají být honorováni hrdinové protikomunistických občanských hnutí i demokratických transformačních procesů po pádu komunismu.

Jsem přesvědčen, že dnes by tuto cenu měli primárně dostávat osobnosti čelící dnešním výzvám, osobnosti, které nechtějí pasivně přijímat život v další riskantní a nebezpečné éře historie, kdy jsou tradiční pilíře evropské společnosti ohrožovány novými „ismy“ a ideologiemi, už nikoli komunismem. Osobnosti, které nechtějí považovat dnešní hrozivé tendence za něco, s čím je třeba se smiřovat. Tito lidé by měli být podporováni a oceňováni dříve, než bude pozdě.

Ještě jednou Vám děkuji za udělení Petöfiho ceny.     

Václav Klaus, projev při udělení Petöfiho ceny v Budapešti, 10. prosince 2018. Překlad z angličtiny. Publikováno dne 13. prosince 2018 v týdeníku Reflex.

Autor: Václav Klaus, Budapešť, Maďarsko, TGM, Praha, ČR, 14.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1247.html


 

 

5. pro, 2018

V poslední listopadový den zemřel v úctyhodném věku 94 let – pro mne poslední velký – americký prezident George Bush.  Skoro se mi zdá zbytečné dodávat „Bush starší“. Jeho následovníky Clintona, Bushe mladšího a Obamu (mluvím o minulých prezidentech) za srovnatelně velké prezidenty považovat nemohu...

Byl prezidentem staré školy, sloužil (toto slovo používám opatrně, protože je často užíváno velmi neopatrně) primárně americkému lidu, nikoli sám sobě. Neusiloval o to být mediální celebritou, jeho hlavním zájmem nebylo stylizovat se a předvádět se. To už se dneska nenosí.

Prožil toho v politice hodně. Hodně se toho kolem něho událo (od jeho aktivní účasti ve II. světové válce do roku 1992, kdy skončil ve veřejných funkcích), ale nemyslím, že změnil dějiny. O to mu také ani nešlo. Tak ambiciózní nebyl. Byl americkým prezidentem v době, kdy Amerika vyhrála Studenou válku. Díky tomu byl v době svého prezidentování – v jen krátkou dobu trvajícím okamžiku unipolárního světa – lídrem, který neměl konkurenci.  

Byl svědkem konce komunismu a zrodu nových demokratických režimů. V tom prvním byl opravdu spíše svědkem. Tak velkou roli jako Ronald Reagan nebo Margaret Thatcherová v tom nesehrál, i když se dá jen spekulovat o tom, jakou roli hrál v letech 1981-89 jako Reaganův viceprezident. V tom druhém byl jedním z mála z těch, který se ze zrodu svobody na Východě upřímně radoval.  Zažil jsem to jak při první návštěvě české (tehdy ještě československé) politické delegace v Bílém domě v únoru 1990, tak při jeho první návštěvě Prahy v listopadu stejného roku (nikdy nezapomeneme na jeho slavný projev na Václavském náměstí).

George Bush byl prezidentem v době, kdy byli prezidenti ve společnosti ještě respektováni a on k tomu přispíval i tím, že nedělal nic, z čeho by mohl žít bulvár.  Byl prezidentem v éře politiky, kdy ještě nedominoval internet a Twitter, tedy v době, kdy ještě neexistovala dnešní naprostá rozpolcenost společnosti.

Byl velmi milý a srdečný, každý rok jsme si posílali vánoční (či novoroční) přání, vždy byl na své Christmas card – po americku – obklopen svou velkou rodinou, včetně nedávno zemřelé Barbary Bushové. Setkal jsem se s ním mnohokrát. V Praze, ve Washingtonu, na různých velkých pohřbech (ve Washingtonu na pohřbu prezidenta Reagana, v Jeruzalému na pohřbu premiéra Rabina, v Římě na pohřbu papeže Jana Pavla II.). Setkali jsme se např. při zahájení Olympijských her v Athénách v roce 2004 a nikdy nezapomenu na večeři v jeho (od nějakého řeckého magnáta zapůjčené) jachtě v athénském přístavu, kdy si evidentně užíval pozici „older statesman“. Nezapomenutelné pro mne je naprosto náhodné setkání v čínském Pekingu v obří budově Velkého paláce lidu na náměstí Nebeského klidu. Byl jsem tam na oficiální státní návštěvě a v té neskutečně velké budově, symbolizující čínskou moc, jsem ho potkal „bloudícího“ zcela samotného v tomto paláci. S čínskými lídry si viditelně dobře rozuměl, uměl s nimi jednat. Den poté jsme oba byli hlavními zahraničními řečníky na velké konferenci v jihočínském Hainanu, kterou pořádal čínský prezident.

Určitě jsem leccos zapomněl, ale nemohu nezmínit setkání poslední, které bylo v roce 2007 v jeho Presidential Library v texaském Houstonu. Tato jeho prezidentská knihovna byla v mnoha ohledech předlohou mé dnešní prezidentské knihovny, kterou je Institut Václava Klause. Ve svých „Zápiscích z jihu USA“ jsem 6. března 2007 napsal tyto věty: V jižanském Houstonu už je jaro. Teploměr ukazuje více než 20° C, všude jsou barevné květiny nám známých i neznámých tvarů, v umělém jezírku pod okny post-prezidentské kanceláře George Bushe staršího se na kamenech vyhřívají želvy.   Největším zážitkem bylo setkání s prezidentem Bushem, který si plně, ale velmi pracovně užívá své postprezidentování. Dokonale se mu daří tuto roli hrát. Má na to úřad, skoro se všemi rekvizitami prezidentského úřadu, má na to nadhled, rozhled, klid v duši. Dívá se na věci s dlouhodobějším pohledem, přemýšlí, poslouchá, vidí spíše trendy a tendence než poslední události, srovnává Čínu, kdy tam byl v 70.tých letech velvyslancem, s Čínou dnes, Rusko, když byl šéfem CIA, s Ruskem dnes, těší se, že Sarkozy, vyhraje-li, ubere z francouzského antiamerikanismu, vzpomíná na návštěvy Prahy, i na to, jak mluvil k plnému Václavskému náměstí. Nesmírně milá a přátelská schůzka – jako ostatně všechny předchozí – se z plánované půlhodiny protáhla na trojnásobek. Mne má docela rád. Novinářům řekl: „Jsem velmi potěšen, že tu prezident Klaus byl, hodně jsem se od něj dozvěděl o Evropě i o dalších věcech. Známe se už dlouho a stále mne udivuje svou silou i vůdcovskými schopnostmi, otevřeností a přátelstvím k Americe. A to pro mne, jako pro otce současného prezidenta, znamená hodně“ (citováno podle Idnes). Ochotně se vyfotografoval, jednotlivě, s každým členem delegace. Pouze po operaci obou kyčelních kloubů hůře chodí. Asi už nebude skákat padákem, jako před 3 lety při svých 80. tých narozeninách. Ale chlubil se mi, že musel skočit dvakrát, protože poprvé to televize nestihla zabrat.

Prezident Bush bude nám, Americe, ale i celému světu chybět. Jeho umírněná politika, zásadové jednání, ale nesklouznutí do extrému (tak demonstrované vítězstvím v první Irácké válce, přesně sledující mandát Rady bezpečnosti OSN, tedy nedobytí Bagdádu), je něčím, co si dnešní světoví politikové už ani neumí představit. Letošní novoročenku už tedy nepošlu.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 5.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1245.html


 

 

28. říj, 2018

Vážení přítomní, vážení televizní diváci,

děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu a jeho předsedovi Jaroslavu Vodičkovi za pozvání na toto, každoroční setkání. Letos je mimořádně slavnostní. Oslavujeme 100. výročí vzniku Československa, společného státu Čechů a Slováků a 100. výročí obnovení české státnosti. Prvně v dějinách ve formě republikánského zřízení. K dnešnímu výročí jsou organizovány stovky či tisíce veřejných shromáždění, výstav a koncertů i v nejzapadlejších koutech naší vlasti, ale nejsem si zcela jist, zda jsou konány s dostatečně důsledným domýšlením všech souvislostí, které před nás dnešek – současná Evropa a probíhající změna ambicí projektu evropské integrace – staví. 

Dnes je důvod slavit. V mnoha ohledech žijeme v nejpříznivější době naší více než tisícileté historie.  Měli bychom proto jasně, hrdě a sebevědomě říci, že založení Československa – přes všechny peripetie, kterými jsme za uplynulých 100 let procházeli – považujeme za jednoznačné pozitivum, které si nikdy a nikým nesmíme nechat znesvětit. Zejména ne těmi, kteří si naši samostatnost a suverenitu nikdy nepřáli a kteří v ní viděli (a vidí) jen chyby a rizika.

Česká republika je dnes úspěšnou a prosperující zemí, která žije v bezpečí, která nemá žádné vážné problémy se svými sousedy a která nečelí bezprostřednímu vnějšímu ohrožení. Před 100 lety to bylo jiné a jiné to bylo i  ve většině okamžiků minulého století.

Původně koncipovaný státní útvar, Československo, pohromadě sice celých těchto sto let nevydržel, ale náš rozchod se Slovenskem, ke kterému došlo před čtvrt stoletím, byl velmi přátelský, nevyvolal mezi našimi národy žádné nepřátelství, a i my Češi máme radost, že se – podobně jako nám – dobře daří i Slovákům.

Ukončení existence habsburské monarchie, ke kterému došlo přesně před 100 lety, bylo vyvrcholením úspěšného emancipačního procesu našeho národa, započatého dávno předtím. Přiznejme si, že tento proces – s výjimkou státní samostatnosti – Rakousko-uherská monarchie v mnoha směrech umožňovala. To zásadně přispělo k postupnému vytváření moderní české společnosti. Teprve v říjnu 1918 jsme ale mohli vykročit svou vlastní cestou. Dnes s pokorou a se slovy díků připomínáme osobnosti a události, které jsou s tehdejším  prosazením naší státnosti a národní suverenity spojeny.

Zde není prostor pro vážnou diskusi naší moderní historie, ale v jedné věci bychom měli být spravedliví, resp. spravedlivější. Budování národa bylo výsledkem práce celých generací. Pokud bychom dnes zůstávali jen u poněkud prázdného adorování tatíčka Masaryka, u – pro nás vlídného – jednání prezidenta Wilsona či u unikátní role legionářů a nepřipomínali tehdejší aktivity, pocity a prožitky milionů občanů naší země a zejména jejich odhodlání přispět k tomu, abychom se po mnoha staletích stali suverénní a samostatnou zemí, dělali bychom chybu. Dělalo ji a dělá ji i dnes mnoho našich komentátorů, historiků i politiků. Nezapomínejme na to, že žádná zahraniční akce nemůže vyhrát, pokud nemá dostatečné domácí zázemí. Ne náhodou převrat 28. října 1918 proběhl tady, v Praze, u nás. To leckdo ani dnes nechce slyšet.

Kritiků vzniku našeho původního málo homogenního a ambiciózními menšinami oslabovaného státu bylo vždycky dost, ale žádnou realistickou alternativu k našemu tehdejšímu jednání nikdo nenabídl. Protože neexistovala. Myslí někdo vážně, že jsme se měli přimknout k rozvrácenému a poraženému Německu či Rakousku?

Dvacátým osmým říjnem 1918 vznikl pro ty z nás, kteří se cítíme být dědici tehdejších událostí, nesnadný závazek náš samostatný stát udržet, rozvíjet a předat generacím, které přijdou po nás. Splnění tohoto úkolu nebylo nikdy a není ani dnes samozřejmostí. Ani dnes nad námi není jen modré nebe bez mráčků. Nové výzvy zejména přináší Evropská unie a její dnešní vývoj. Pro vstup do tohoto nadnárodního svazku nehlasovala většina našich spoluobčanů se záměrem éru započatou 28. říjnem 1918 ukončit a stát se znovu pouhou provincií, byť jinak koncipovaného integračního seskupení.

Hlasovala pro vstup proto, že věřila ve výhody spolupráce svobodných evropských demokratických států. Dnes jsme však účastníky nahrazování plodné a produktivní spolupráce členských států procesem unifikace Evropy, který omezuje suverenitu a postavení jednotlivých evropských států, zejména těch malých. Znovu se po nás pod nejrůznějšími záminkami chce, abychom se vzdávali rozhodování o významné části našich životů  na základě  velmi problematické hypotézy, že nám bude – lépe než my sami sobě – vládnout historické zátěže a národní příslušnosti zbavená nadnárodní byrokracie a její profesionální experti.  

V dnešní atmosféře Evropy, která státům a historickým národům v nich přátelsky nakloněna není, se – stejně jako před 100 lety – musíme zamýšlet nad významem a smyslem existence našeho státu. I nyní se musíme o náš stát a o blaho jeho občanů strachovat. Slábnutí Západu a jeho rezignace na hodnoty, které v minulosti vytvářely jeho sílu a velikost, vyvolaly dnešní masovou migraci, která je nakročením ke změně národnostních, etnických, kulturních i hodnotových poměrů na našem kontinentě. Trápí nás, že to vládnoucí elity evropských zemí buď nevědí, nebo vědět nechtějí.

Před dvěma lety jsem na tomto místě řekl, že je třeba dělat všechno pro to, „aby, až si za dva roky budeme připomínat sté narozeniny našeho státu, bylo ještě co slavit.“  Dva roky uplynuly a mnozí z nás tento úkol cítíme ještě silněji než kdykoli předtím.

Děkuji Vám za pozornost.                                     

Václav Klaus, Vystoupení na Slavnostním shromáždění k 100. výročí vzniku České republiky na Vítkově, Praha, 28. října 2018.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 28.10.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1226.html


 

 

19. říj, 2018

Vážený pane profesore,

děkuji za Váš dopis, ze kterého cítím, že Vás osobně trápí reakce na Vaše nedávné kázání v katedrále. Určitě víte, že jsem nejen já, ale i celý náš Institut v této věci plně na Vaší straně. Stejně jako Vy se děsíme toho, co se dnes ve světě děje, a snažíme se na mnoha fórech doma i v cizině vystupovat v duchu Vašeho myšlení. Až budete mít chvilku času, přijďte si o tom k nám do IVK popovídat.

Výroky pana Halíka považujeme za skandální, možná s ním vstoupíme do veřejné diskuse, ale také si vždy říkáme, že mu tím zbytečně zvyšujeme statut. Něco však možná uděláme. Píšete, že akademická obec přikrčeně mlčí. Nevím, jestli jsme akademická obec, ale my v žádném případě nemlčíme.

Synovi Vaše poděkování velmi rád vyřídím, zkusil jsem mu včera volat, ale on mi za chvíli napsal SMS, že je se školským výborem Parlamentu v Rusku a že se právě vrací z jednání v Dumě J.

Jedna jediná poznámka. Ať si to přejete, či nikoliv, svým kázáním – stejně jako několika předchozími – jste vstoupil do „otevřeného ringu“ politického souboje. Použil jste silná, jasná, potřebná slova, ale zdá se mi, že se ostré protireakci trochu divíte. To není správné. V té oblasti, do které jste se ve svém kázání pustil, musí člověk s takovými reakcemi počítat. To je má dlouholetá životní zkušenost. Není možné očekávat ohledy a přátelské reakce.

Ještě jednou nabízím setkání buď u nás v IVK, nebo kdekoli jinde.

Se srdečným pozdravem

Václav Klaus, V Praze dne 18. října 2018

Autro: TGM, Praha, ČR, 19.10.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1220.html


 

 

13. říj, 2018

Když jsem v lednu letošního roku dostal Vaše pozvání, nejdříve jsem nevěřil, že IKEM pořádá ekonomickou konferenci. Myslel jsem, že je to omyl. Byl jsem však rezolutně ubezpečen, že to omyl není...

Když jsem si minulý týden přečetl v programu, že zde dnes bude přede mnou přednášet prof. Höschl o syndromu vyhoření, byl jsem znovu znejistěn. Nezdálo se mi to být ekonomickým tématem. Tomuto pojmu navíc nerozumím. Jako laik jsem si vždycky myslel, že je tento módní výrok pouhou zástěrkou přiznání, že v určitých případech nemocí není k dispozici žádná vhodná kauzální hypotéza. Škoda, že jsem přišel pozdě, mohl jsem být v tomto ohledu poučen.

Vyzvali jste mne promluvit o perspektivách Evropy, což mne vybízí k bonmotu, že je Evropa vyhořelá a že proto žádné perspektivy a žádnou budoucnost nemá. A že na to není žádný lék.  V této zkratce to ode mne vypadá jako nadsázka, ale já jsem přesvědčen, že to příliš daleko od pravdy není. Dovolte mi k obhajobě tohoto názoru říci pár slov.

Začnu optimistickou tezí, že nežijeme ve stacionárním světě a že se v dnešní době v Evropě něco významného mění. Status quo není udržitelný. Nezdar současné formy evropské integrace začal už být příliš evidentní. Éra výlučné apologetiky Evropské unie skončila. Pronést kritickou řeč k EU už není žádným hrdinským činem. Dnes je normální, ne-li dokonce povinné Evropskou unii kritizovat, i když jen v určitých mezích. To dělají skoro všichni – s výjimkou bruselské administrativy a na ni napojených skupin eurofilních aktivistů v jednotlivých členských zemích.

Člověk musí být mimořádně zarputilý, necitlivý a ideologicky předpojatý, aby tragické defekty Evropské unie neviděl. Přesto je můj příliš ostrý pohled u nás i v Evropě ojedinělý. Na rozdíl od politicky korektní, tedy povolené kritiky EU jsem přesvědčen, že dlouhou dobu známé defekty EU jsou vrozenými vadami, tedy nikoli parciálními chybami, které je možné vyřešit ve starých kolejích jdoucími reformami. Ostrost mého pohledu, kterou radši avizuji hned na počátku, je spojena s mými životními zkušenostmi. Ty mi říkají, že v tomto případě ani reformy, ani něco jako perestrojka nestačí.

V komunistické éře jsme – alespoň někteří z nás – ostře vnímali nejenom nesvobodu a ponižující osobní útlak, ale i arogantní konstruktivismus lidské společnosti, hrubou manipulaci lidí, intenzivní indoktrinaci mladých generací a v neposlední řadě revoluční ambice vytvořit „nového komunistického člověka“. To nás trápilo více než nemožnost cestovat i než nízká životní úroveň. Začínám mít z dnešní EU stejný pocit.

Nad tehdejší naivitou západoevropských intelektuálů jsme sice kroutili hlavami, ale jejich revoltou, která začala v 60. letech, způsobené změny samotné podstaty západního světa jsme bohužel dlouho nedoceňovali a nebrali dostatečně v úvahu. Mysleli jsme si, že na Západě zůstává všechno při starém, že i přes ničivá 60. léta bude starý dobrý Západ existovat i nadále. Teprve v 90. letech, po našem tzv. návratu do Evropy, jsme zjistili, že tomu tak není.

Po pádu komunismu jsme uskutečnili fundamentální systémovou změnu, neboť jsme věděli, že dílčí reformy nestačí. Chtěli jsme tržní ekonomiku, nechtěli jsme německé soziale Marktwirtschaft. Chtěli jsme klasickou parlamentní demokracii s ideologicky jasně definovanými politickými stranami, nikoli post-demokratické instituce Evropské unie. Chtěli jsme tradiční uspořádání lidských vztahů, rodinu v klasickém stylu. Dnešní realita v naší zemi a v celé Evropě je pro mne ve všech těchto ohledech velkým zklamáním.

Skutečná politická soutěž idejí a politických programů byla v dnešní Evropě nahrazena politickou korektností, moralistickými výroky, enormní mediální manipulací, ale – v neposlední řadě – i mlčením a tabuizováním řady důležitých témat. Žijeme v politicky korektním (to znamená neupřímném), více a více monoideologickém světě, který je svými věrozvěsty prezentován jako svět neideologický, v němž bude unikátní evropský mix konzervativních a liberálních hodnot platit navěky.

Není tomu tak. Už dávno neplatí. Mluví se např. o demokratickém deficitu dnešní EU. Její protagonisté a ideologové to však jako negativum nevidí, z jejich pohledu je to naopak obrovská výhoda. Umožňuje jim to uskutečňovat své nedemokratické plány bez ohledu na názory občanů evropských zemí. Evropský démos, lid v politickém slova smyslu, nejen nepotřebují, ale ani nechtějí. Ten by jim jejich plány znemožňoval. A protože politický lid existuje jen v národních státech, jsou „staré“ evropské státy hlavním předmětem ataku dnešních evropských progresivistů. Proto se snaží tyto státy maximálně oslabit. Otázka, zda je možné, aby země střední a východní Evropy uhájily v Evropské unii svou identitu, je kardinálním tématem naší doby i mého vlastního života.

Raná post-komunistická éra byla v naší zemi úspěšná, ale obávám se, že jsme v následujícím vývoji prošli pohybem po jakési U křivce. To špatné se vrací. Naše zřetelné a nepochybně pozitivní změny na počátku byly vystřídány pomalým návratem k více socialistickému, více centralistickému, více etatistickému, méně svobodnému a méně demokratickému systému, než jaký jsme si přáli a než k jakému jsme po roce 1989 vykročili.

Bylo to částečně způsobeno námi samotnými, naší nedostatečnou vírou ve svobodu, volný trh a v historii osvědčené hodnoty, zvyky, tradice a vzorce chování. Bylo to ale v nemalé míře způsobeno i naším v podstatě naivním, málo pozorným a, jak vidíme dnes, neomluvitelně nezodpovědným vstupem do post-demokratické, transnacionální a supranacionální, centralisticky organizované Evropské unie. Ta nedbá na parlamentní demokracii, neusiluje o volný trh a přehlíží staré dobré kulturní a civilizační evropské tradice.

Naše země se po dlouhých desetiletích komunismu chtěla aktivně zúčastňovat běžného evropského dění. V tom pro nás nebyla a ani dnes není alternativa. Po čtyřech desetiletích naší uzavřenosti v poloautarkickém sovětském impériu jsme chtěli být součástí přátelské spolupráce evropských národů. Chtěli jsme se opět stát normální evropskou zemí. Je pouze politickým atakem říkat, že někdo z nás chce jít místo do Evropy kamsi na Východ. Já nikoho takového neznám. Členství v Evropské unii jsme však nepotřebovali jako z vnějšku přicházející garanci našeho vypořádání se s komunismem. V tomto ohledu jsme od Západu žádnou pomoc nejen nepotřebovali a ani jsme ji nedostali.

Spojovat naše široce chápané polistopadové ambice s účastí v evropském integračním procesu bylo možné a smysluplné pouze v před-Maastrichtské éře. Méně smysluplné je to dnes, v éře post-Maastrichtské a zejména post-Lisabonské. Těmito dvěma smlouvami byl evropský integrační, v podstatě liberalizační proces transformován v unifikační, více a více centralistický a dirigistický proces. V důsledku toho je – jak se dnes a denně přesvědčujeme – suverenita jednotlivých členských zemí EU věcí minulosti.

Dnes dominantní EU-ideologie (kterou nazývám evropeismem) narušuje klíčové, historicky prověřené pilíře tradiční evropské společnosti:

národní stát je považován za podhoubí nacionalismu (a válek) a proto je nahrazován regiony;

rodina je narušována agresivním genderismem a feminismem, prosazováním různých typů registrovaného partnerství a manželství osob stejného pohlaví a zpochybňováním přirozené sexuální orientace mužů a žen;

- v národním společenství původně pevně zakořeněný člověk, je odsouván na druhou kolej, má se stát Evropanem. Je snaha vytvořit nového evropského člověka, jakéhosi „homo bruxellarum“. Je uměle podporováno smíchávání občanů různých evropských zemí a – zejména v poslední době – je podporována a organizována masová migrace jednotlivců bez evropských kořenů do Evropy[1].

To, co se dnes děje v Evropě, je prováděno pod záštitou politické korektnosti, multikulturalismu a human-rightismu. Tyto „ismy“ se staly hlavním opodstatněním pro zablokování vážné diskuse o základních tématech naší doby, pro potlačování svobody slova, pro indoktrinaci nových generací a pro umlčování opozice. Dnešní stupeň manipulace a indoktrinace evropské společnosti připomíná těm z nás, kteří jsme se vždy snažili žít s otevřenýma očima, éru pozdního komunismu.

Zejména my – se svou zkušeností komunismu – máme specifickou zodpovědnost. Měli bychom se stát strážci starých dobrých evropských hodnot a tradic. Jsem přesvědčen, že v tomto smyslu máme jisté komparativní výhody, které na Západě nemají. Nepovažuji za přehnané, když opakovaně říkám, že musíme Západu pomoci, aby se k němu vrátil Západ

Nejde jen o ideové věci. V Evropě jsou přehlíženy dobře viditelné nepříznivé signály z reálného světa, mezi něž patří:

- dlouhotrvající evropská ekonomická stagnace (řada EU zemí se dodnes nedostala na úroveň předkrizového roku 2007);

- evidentní zaostávání Evropy oproti rychle rostoucímu „zbytku světa“ (zejména oproti Asii);

- dluhová krize nemalého počtu členských států eurozóny, zejména v jejím jižním křídle;

- trvale vysoká míra nezaměstnanosti;

- chaos spojený s masovou migrací;

- neschopnost vypořádat se s rozhodnutím jedné členské země EU opustit;

- z ekonomického pohledu neobhajitelná energetická politika, atd.

Bez ohledu na to, bylo-li to tak původně zamýšleno a veřejně deklarováno, nebo zda se to tak vyvinulo postupně až v průběhu posledních desetiletí (tak nějak „za pochodu“), Evropská unie (i její obě předcházející institucionální formy – EHS a ES) ve skutečnosti byla a je

1. pokusem zbavit se v Evropě tradiční, historií prověřené, základní konstitutivní entity jak vnitrostátního, tak mezinárodního uspořádání westfálského typu (vzniklého po třicetileté válce), kterou je národní, či na bázi dominantního národa vytvořený stát. Od tohoto momentu nastal historicky unikátní rozmach Evropy a její vyčlenění se – politicky, ekonomicky, ale i kulturně a civilizačně – od zbytku světa. Právě teď se této obrovské výhody zbavujeme.

Komplementární k tomu je úsilí nahradit stát uměle vytvořenou celokontinentální entitou, která má být alternativním – a podle dogmat ideologie multikulturalismu – kvalitativně lepším zdrojem identity obyvatel evropského kontinentu. Paralelním cílem je – likvidací malých států – vytvořit velmoc schopnou být svou velikostí významným a respektovaným hráčem v celosvětovém měřítku;

2. pokusem odstraněním hranic usnadnit v Evropě pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. Masivní podporou pohybu lidí mimo území jejich původních států se mělo přispět k postupnému vytváření – v minulosti fakticky neexistující (pouze ex-post postulované a normativně proklamované) – evropské identity. Tato identita se měla dotvářet podporou migrace uvnitř Evropy. (Když ani to nestačilo, byl dán impuls k rozředění národních států migrací ze zemí mimo Evropu.

3. pokusem zajistit v Evropě přesun maxima rozhodování na centrální, nejlépe celokontinentální úroveň, neboť různá selhání trhu a zejména všechny negativní spillover-efekty jsou považovány za odstranitelné jedině zesílenou centrální regulací. Je to založeno na nedůvěře k trhu a na představě, že v ekonomických aktivitách dominují externality nad „internalitami“, resp. na tezi, že je boj s externalitami mnohem důležitější než starání se o systémové předpoklady racionálního chování ekonomických subjektů, tedy než starání se o trh;

4. jeden z klíčových prvků evropské unifikace, euro, bylo a je nezodpovědným a riskantním pokusem abstrahovat od faktické heterogenity evropského ekonomického prostoru a je ambicí toto území uměle homogenizovat (tedy zploštit a osekat) vytvořením jednotné evropské měny.

Bez uvědomění si a důsledného domyšlení těchto čtyř definičních charakteristik současné verze evropské intergrace a bez eventuální připravenosti je opustit, upravit, zrevidovat nemá sebemenší smysl diskutovat jakékoli dílčí technicko-organizační či legislativně-ekonomické aspekty současné EU. Nemá smysl diskutovat ani návrhy případných parciálních změn.

Jako první ničivý moment jsem uvedl rozbíjení westfálského uspořádání Evropy, oslabování či úplné potlačování národních států a vytváření nadnárodní, celokontinentální entity. Stále opakovaná teze, že je to potřebné pro to, aby byly v Evropě odstraněny války, je neudržitelná (a je nedůstojné o ní vážně mluvit). Každý rozumný člověk ví, že druhou světovou válku nezpůsobil národní stát, ale Hitler a jeho nacistická ideologie, navíc ve střetu s ideologií komunistickou, i když ta v tom asi byla až druhotná. Hitlera ostatně nakonec porazily právě a jedině národní státy (a ne nadnárodní instituce) a jejich schopnost mobilizovat své, svým vlastenectvím motivované občany k obraně států, které považovali za své vlastní.

Oslabování a vyprazdňování národních států (a paralelně s tím jdoucí proces zesilování evropské centralizace) v Evropě potlačuje demokracii. Ta vyžaduje autentický demos (politický lid) a ten – jak ukázala historie – mimo národní stát existovat nemůže. Unifikační proces proto vede k de-demokratizaci Evropy, ke vzniku post-demokratické společnosti. Na kontinentální úrovni a v impériích a říších demokracie existovat nemůže. To vyslovit už dávno není novou, a už vůbec ne revoluční myšlenkou.

Likvidaci národních států si však demos v členských státech EU nepřeje. Přejí si to pouze politické, mediální, akademické a kulturní elity, které fascinuje možnost vládnout (či alespoň radit) celému kontinentu. Ty se také nesmírně radují z oslabení demokratické, voličské kontroly vzdálením se od svých voličů dostatečně daleko.

Další, mnou výše zmíněnou ambicí evropské integrace bylo vytvořit velký ekonomický prostor, velký trh, což je v principu blahodárné. O tom není pochyb. Druhotným efektem vzniku velkého otevřeného prostoru, prostoru bez hranic, i následkem zvýšené mobility lidí, je rozbíjení národní identity a posilování identity evropské. To je – pro dnešní evropské elity – žádoucím vedlejším efektem.

Economies of scale, úspory ze zvětšujícího se rozsahu, podle všech standardních učebnic v ekonomice existují, ale v reálném světě vysoce regulovaných trhů mají své limity a svá omezení. Těmi jsou disefekty plynoucí z narůstající vysoce centralizované regulace trhu. O důsledcích zbytečné centralizace toho víme díky komunismu dost.

Likvidace hranic má ale ještě další nepříjemné účinky, které byly po celá desetiletí díky nepromyšlenému a nezodpovědnému propagování Schengenu zcela opomíjeny. Zřetelně se projevily až při zrodu masové migrace. Ekonomové musí rezolutně odmítnout falešné teze o migrantech jako o žádoucím přílivu pracovních sil, neboť dnešní migranti nepřicházejí do Evropy jako pracovní síly a navíc máme v Evropě pracovních sil dostatek (v EU je více než 20 miliónů nezaměstnaných).

Dnešní masová migrace destabilizuje Evropu politicky, ekonomicky i civilizačně-kulturně a ke vzniku oné kýžené evropské identity v žádném případě nepřispívá. Masovou migrací se dosavadní slabá unijní identita nezvyšuje, nýbrž oslabuje.

Odpůrci trhu, a těmi jsou v drtivé většině evropští politici a je obklopující fellow travelers (evropská byrokracie, evropská média a akademici), bojují s trhem zveličováním defektů – či selhání – trhu (a zcela zapomínají na ještě daleko větší defekty státu) a dělají to i tím, že se od ekonomů naučili slovo „externalita“. Ekonomové by měli říci zcela rezolutně, že externality v ekonomické aktivitě nedominují a že je jen velmi málo – svými důsledky významných – externalit, které se projevují i na celokontinentální úrovni[2].

Externality bývají postulovány jako významný důvod pro hledání celoevropských řešení. Musím trvat na tom, že je sice koncept externalit nesmírně užitečným instrumentem ekonomické analýzy, ale že se může stát i velmi nebezpečným způsobem, jak ekonomickou argumentaci zcela torpédovat. A právě to se – zejména v souvislosti s argumentací environmentalistů – v současnosti v Evropě děje.

Vzpomenu-li si na své dlouhé debaty s významnými evropskými státníky v 90. letech, vždy mne fascinovalo

- podceňování faktické heterogenity evropských ekonomik a - víra v to, že integrační (a zejména unifikační) proces povede k rychlé homogenizaci ekonomik a ne-li, pak aspoň k vytvoření politické unie, která bude důsledky této heterogenity fiskálními transfery solidárně vykompenzovávat. Nic takového však nenastalo.

V této analýze bych mohl dlouho pokračovat. Odkazuji na celou řadu svých článků, projevů, knih. Z mých slov je snad opravdu jasné, že mám strach, že Evropa žádnou dobrou budoucnost nemá. 

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 13.10.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1216.html

Václav Klaus, Podklad pro vystoupení na Ekonomické konferenci Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, Park Holiday Congress&Wellness hotel, Praha - Benice, 11. října 2018.


[1] O tom více v knize Klaus, V., Weigl, J., Stěhování národů s. r. o., Olympia, Praha, 2015.

[2] Několik dopravních tahů a produktovodů (ropovodů a plynovodů) snad opravdu má kontinentální povahu, ale – za prvé – vznikaly i bez EU (Orient Expres, letecké spoje) a – za druhé – i teď jsou v EU předmětem bezskrupulózní politiky velkých evropských hráčů (viz debata o severní či jižní větvi plynovodu), nikoli úsilím o maximalizaci ekonomického efektu pro občany jednotlivých evropských zemí.