NOVINKY IVK

3. říj, 2019

Karel Gott byl fenoménem české i evropské hudební scény, jeho hlas i ohlas ve společnosti přesáhly oblast hudby i hranice naší země. Stal se všeobecně vnímaným symbolem doby, v níž několik generací až do současnosti u nás žilo...

Nespoléhal se pouze na svůj talent, celý život na sobě velmi pilně pracoval. Byl příkladem vzácné profesionality. Ve svém oboru se stal jednou z „výstavních značek“ naší země ve světě a jako jeden z mála českých umělců se v zahraničí v posledních desetiletích úspěšně prosadil.

I přes svůj věk a vážné onemocnění veřejně vystupoval téměř až do posledních dnů svého života. Jeho písně s námi zůstanou po mnoho let. V tomto smyslu od nás Karel Gott neodchází.

Jsem rád, že jsem v roce 2009 jako prezident republiky udělil Karlu Gottovi státní vyznamenání. Byla to do jisté míry i moje forma poděkování za to, že mne jeho písně provázely v průběhu celého mého dospělého života. Dobře se pamatuji na to, že jsem ho prvně viděl v roce 1959 v pražské taneční kavárně Vltava, kde nás tehdy oslňoval svou písní „Oči má sněhem zaváté“.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 3.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1405.html


 

 

28. zář, 2019

Vážený pane předsedo, dámy a pánové, vzácní hosté,

děkuji za pozvání na Vaše dnešní, vskutku historické shromáždění. Přijel jsem za Vámi do Brna proto, abych Vám vyjádřil svou podporu a abych svou přítomností demonstroval svou solidaritu s ambicemi Vašeho hnutí. Jsem tu i proto, že jsem jeden z těch, kteří připravili podklady pro téma zahraniční politiky Vašeho hnutí. Do dalších věcí se Vám moc plést nebudu. Syn by mi to ani nedovolil.

Přijel jsem do Brna rovnou z Číny, kde jsem o den zkrátil svou cestu. Zároveň jsem se panu kardinálu Dukovi omluvil z dnešní účasti na svatováclavských oslavách ve Staré Boleslavi. Chci tím zdůraznit, že mi o úspěch Vašeho politického uskupení jde.  

Domnívám se, že se zde dnes sešli lidé, kteří se – stejně jako já – necítí dobře v naší politice, kteří se nemohou smířit s chováním a jednáním našich politických stran a kteří už delší dobu nemají koho volit. My, kteří jsme zde, doufáme, že se Trikolóra natolik prosadí na naší politické scéně, že bude rozumné ji volit. Vyžaduje to ještě mnoho práce.

Sešli jsme se zde i proto, že začínáme mít vážnou obavu z toho, co se ve světě kolem nás – jak v naší vlastní zemi, tak na evropském kontinentě – děje. My starší si myslíme, že dochází k rozpadu světa, ve kterém jsme vyrostli, že dochází k útoku na svobodu jednotlivce, k útoku na rodinu jako základní jednotku uspořádání společnosti a k útoku na národní stát, který je předpokladem demokracie.

Tuto triádu – člověk, rodina, stát – považujeme za nedotknutelnou a scházíme se v Trikolóře proto, že jsme přesvědčeni o tom, že to ostatní politické strany necítí tak ostře a tak jasně jako my. Trikolóra klade důraz na normálnost, na zdravý rozum, na přirozený řád světa, na tradice a na osvědčené principy lidského chování a to je úžasný politický program.

Svět kolem nás i u nás je v obrovském pohybu. Napadlo by nás ještě před nedávnou dobou, že dojde k tak absurdnímu ataku genderismu na lidskou podstatu? Že se nejrůznější gay-parades stanou součástí našich životů? Že západní civilizace zaútočí na samu biologickou podstatu člověka a že místo otec a matka bude používán termín rodič 1 a rodič 2?  Že naše země fakticky akceptuje takové nesmysly, jako je pojem klimatická nouze? Že švédská školačka bude vybízet studenty ke stávkám proti vzdělání, že bude zvána do parlamentů různých zemí světa a před několika dny i k projevu na Valném shromáždění OSN? Že nám bude všechno možné i nemožné zakazováno pod heslem boje s tzv. „uhlíkovou stopou“? Že budou minulý týden v Praze studenti stávkovat pod heslem „chceme lepší klima“?

Tyto myšlenky a postoje nevznikly v České republice. Environmentalismus, multikulturalismus, genderismus a feminismus nejsou českými fenomény. Tyto módní ideologie k nám nejsou dováženy z Východu, ale ze Západu. Trikolóra by se měla pokusit proti těmto idejím a ideologiím vystupovat jednoznačně, podobně jako to už řadu let ve svých článcích a projevech činí Váš zakladatel. Nemůže to být jen na něm.

Dovolte mi říci pár slov k tématu, pro který jsem sem byl dnes pozván, k tématu zahraniční politiky. Vycházíme ze smutné zkušenosti, že Česká republika dlouhodobě postrádá samostatnou, suverénní a sebevědomou zahraniční politiku, která by vycházela z našich vlastních národních zájmů. V předchozích desetiletích jsme si – nejprve v područí nedemokratického Sovětského svazu, potom v bratrském objetí zdánlivě demokratické Evropské unie – zvykli pasivně akceptovat řešení a rozhodnutí, která velmi často byla v konfliktu s naším národním zájmem. To by mělo skončit.

Od všech dnešních významných českých politických seskupení, od vlivných médií i od povýšeně se tvářících intelektuálních kruhů slyšíme, že nemůžeme jinak, že žádná alternativa neexistuje. Tento způsob uvažování nesmíme přijmout.

Nebude to však snadné. Lidé u nás stále ještě neberou dostatečně v úvahu to, že se o našich životech rozhoduje mimo území České republiky, a navíc lidmi, kteří naší zemi neznají a nerozumí jí a jimž naše národní zájmy nic neříkají. Proto nic českého nehájí a hájit nemohou.

My jsme přesvědčeni o tom, že slovo národní zájem není žádná prázdná fráze. Naším národním zájmem je něco velmi konkrétního: je jím zachování České republiky jako nezávislého, suverénního národního státu a zajištění jeho bezpečnosti, územní integrity a prosperity pro současnost i pro budoucí generace.

Za základ a prioritu české zahraniční politiky považujeme dobré vztahy s našimi sousedy. Platí to jak pro nadstandardní bilaterální vztahy se Slovenskem, tak pro vztahy se státy V4, s Polskem a Maďarskem, s nimiž nás pojí tragická zkušenost komunismu, a tím i odpor k novým či staronovým společenským utopiím.

Máme zájem o dobré vztahy s Německem a Rakouskem. Německo, hegemon současné Evropské unie, je naším největším hospodářským partnerem. Temné a tragické okamžiky česko-německé historie považujeme za uzavřené a rozhodnutí, která byla provedena po skončení II. světové války za nezpochybnitelné. Odmítáme účelové „evropské“ přepisování německo-českých a česko-německých dějin. To máme povinnost říkat zcela rezolutně.

Chceme pěstovat dobré vztahy i k historicky a kulturně blízkému Rakousku. Chceme rozvíjet vzájemně výhodné vztahy i s dalšími zeměmi světa, včetně Ruska a Číny.

Současnou podobu Evropské unie považujeme za vysoce problematickou. Víme, že je třeba dosavadní metody a mechanismy evropské integrace od základu změnit.

Jsme pro evropskou spolupráci, která je předpokladem stability a prosperity na evropském kontinentu. Zásadně však odmítáme snahu vytvořit za zády evropských národů – cestou oslabení a postupné likvidace evropských národních států – centralizovaný evropský superstát, novou globální velmoc ovládanou západoevropskými elitami. Současná podoba EU, jejímž vyvrcholením byla Lisabonská smlouva, přivedla Evropskou unii do hluboké strukturální a politické krize.

Demokracie v Evropě je tím vážně ohrožena. Většinu ztracených pravomocí členských zemí je třeba těmto zemím vrátit. Čím méně jich zůstane v Bruselu, tím lépe bude pro Evropu. Zásadní revizi zasluhují všechny hlavní pilíře evropské integrace, především euro a Schengen.

Prostřednictvím masové migrace – podporované evropskými elitami a Schengenem umožněné – dochází k nevratným změnám ve složení původních národů Evropy. Ani to si nepřejeme, pro Evropu jako celek, ale hlavně pro nás i pro země v našem okolí.  

Máme své zkušenosti s absurditou dotací. Evropská dotační politika navíc není nástrojem pro vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými členskými zeměmi. Stala se nástrojem k získávání výhod na trhu a k jeho narušování. Je semeništěm korupce a nové zbytečné byrokracie. Evropské dotace si nepřejeme.

Odmítáme snahy o vytváření paralelních evropských vojenských struktur. Mír v Evropě trvá již 74 let, déle než Evropská unie. Je to především zásluhou NATO. Právě naše členství v NATO je pro Českou republiku klíčem k zabezpečení naší vnější bezpečnosti.

Vážení delegáti, v naší zemi jsou vážná témata a zásadní hrozby, které nikdo neřeší, ale na které naši občané očekávají jasné a jednoznačné postoje a stanoviska. Věřím, že se jich konečně dočkají právě od Vás. Vyžaduje to práci, elán, racionální chování a jednání.

Přeji Vám, aby se Vám to dařilo.

Autor: Václav Klaus, ustavující sněm hnutí Trikolora, Cosmopolitan Bobycentrum, Brno, 28. září 2019.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1401.html


 

23. zář, 2019

Stanovisko IVK ke dni 23. 9. 2019...

Globální hysterie kolem boje s klimatickou změnou (už se takticky neříká „globální oteplování“) a masové demonstrace dětí a mládeže organizované po celém světě ukazují obří sílu dnešní mediální manipulace. Jde skutečně o velmi bizarní událost – děti a mladí lidé požadují po vládách svých zemí, aby zastavily změny klimatu a zajistily, že klima na planetě zůstane stále stejné. Cíl je to nedosažitelný a nesmyslný – klima na Zemi se mění neustále po miliardy let a bude se měnit dále. Demonstranti však tvrdí, že mají hluboký existenční strach a od politiků požadují okamžitou, blíže nespecifikovanou, ale radikální akci, která je ho má zbavit.

Tento pocit však nezískali na základě vlastní zkušenosti nebo v důsledku nějakých zjevných skutečných a zažitých hrozeb, ale výlučně z informací zprostředkovávaných jim sdělovacími prostředky. Absolutně věří vědecké teorii, která v současnosti probíhající změny klimatu na naší planetě zredukovala na důsledek jediné příčiny – údajně člověkem způsobeného zvyšování koncentrace skleníkového plynu CO2 v atmosféře. Zredukovat celý obří a nesmírně komplexní systém vlivů na vývoj klimatických poměrů na planetě na jedinou příčinu a postavit do jejího centra člověka je sám o sobě z vědeckého hlediska přinejmenším pochybný přístup a je také stále předmětem vědeckých sporů. Drtivá většina veřejnosti o nich nic neví a není schopna je posoudit. Je však permanentně bičována hrůzu vzbuzujícími informacemi mediálního a politického mainstreamu, že se blíží katastrofa, která nás zničí, pokud nezačneme pykat za hříchy svého dosavadního rozmařilého konzumního života v západní společnosti a nepodřídíme se omezením a změnám, které nám moudří aktivisté, vědci a politici nadiktují.

Věda se v této situaci stala jediným, avšak velmi nespolehlivým arbitrem. V sekulární západní společnosti byla postavena na místo náboženství jako zdroj nezpochybnitelné pravdy, přestože vědecké poznání je vždy omezené, vyvíjí se a historie přináší nepřeberné množství příkladů vědeckých omylů a tragických důsledků zneužití zvulgarizovaných dílčích vědeckých poznatků (nacismus, komunismus aj.). Donedávna okrajová přírodní věda klimatologie se rázem dostala do centra globální pozornosti. Jejím představitelům se dostává pozice jakýchsi novodobých velekněží, kteří pozemšťanům přinášejí varovná poselství bohů, s nimiž jen oni umějí komunikovat. Klimatologové se tak dostávají do těžkého konfliktu zájmů. Svou dnešní prestiž, neomezené prostředky a globální pozornost si udrží pouze tehdy, budou-li naplňovat poptávku po varovných výzvách a katastrofických proroctvích. Důkaz, že klimatické změny nejsou způsobeny člověkem a nejsou jím zastavitelné, by měl za následek sestup z piedestalu a návrat do ústraní skromně placených vědeckých pracovišť. A tak 9 z 10 klimatologů správně ví, že příčinou všeho klimatického zla je pravděpodobně člověk, a mají zajištěn život v centru pozornosti, tučné granty a letenky zdarma na konference a summity kolem celé planety.

Lidé se bojí a mají potřebu se bát. Je příznačné, že nejvíce se bojí ti na blahobytném Západě a hlavně tam, kde by údajné oteplování planety přineslo pravděpodobně největší benefity. A tak se za klima nedemonstruje v pouštní Káhiře nebo ve vyprahlém Dillí či na vysychajícím brazilském severovýchodě, ale hlavní problém se změnou klimatu mají mladí lidé a děti ve Skandinávii, jejíž velká část je dnes kvůli chladnému podnebí liduprázdná.

Je rovněž pozoruhodné, že se právě dnes lidé bojí hlavně změn klimatu a že od svých vlád nebo mezinárodního společenství nepožadují rychlé a radikální řešení těch problémů, které jejich životy ohrožují skutečně, bezprostředně a každodenně, jako jsou nemoci, hlad, nedostatek pitné vody atd. Nikdo nedemonstruje ani proti nečinnosti vlád vůči takovým potenciálním fatálním globálním hrozbám, jako je například riziko pádu kosmického tělesa, což již v minulosti prokazatelně způsobilo gigantickou planetární katastrofu.

Je zjevné, že o klima v celé kampani ve skutečnosti ani tak nejde. Klimatická změna má oproti pádu asteroidu pro manipulátory tu výhodu, že lze lidem namlouvat, že ji lze odvrátit dlouhodobou změnou chování lidí. To je ovšem zjevná a lživá manipulace. I kdybychom přistoupili na tezi, že klimatické změny nemají přírodní příčiny, ale působí je člověk, dosáhnout viditelných změn představuje obří a velmi nesnadno kontrolovatelný úkol na několik minimálně staletí. Klima má na rozdíl od počasí dlouhodobý charakter, takže viditelných změn se generace dnešních demonstrantů ani jejich dětí a vnuků nepochybně nedočkají, i kdyby byly jejich požadavky dnes okamžitě vyslyšeny.

Klima je v dnešní manipulativní kampani pouze nástrojem, jakýmsi beranidlem, jímž má být změněna společnost. Začínají nám tvrdit, že bez radikální společenské změny nelze změnit chování člověka a zlikvidovat tak emise, které zamořují atmosféru. Ty prý způsobila průmyslová civilizace a její nekontrolovatelný rozmach v posledních staletích, který má na svědomí kapitalismus. Znamená to tedy zlikvidovat kapitalismus a svobodnou společnost, které umožňují nezodpovědné chování k planetě. Lidská svoboda přestala být základní hodnotou, stala se hrozbou.

Boj proti změně klimatu dávno není nevinnou aktivitou altruistů, kterým jde o ochranu přírody a životních podmínek na zemi. Je to bohužel velmi nebezpečná ideologie, v níž o přírodu a vědeckou pravdu jde až na posledním místě. Klimatický alarmismus je jednou z hlavních součástí moderního levicového progresivismu a jeho hlavní zbraní v útoku na tradiční západní kapitalistickou společnost, o jejíž radikální přeměnu usiluje. Pod záminkou boje s klimatickou změnou jsou salámovou metodou prostřednictvím mezinárodních organizací, globální sítě neziskovek, médií a kolaborujících politiků lidem na celém světě vnucovány příkazy a zákazy, jež je mají podřídit státní kontrole a globálnímu vládnutí.

Hlavním nástrojem je mediální manipulace, jež se v dnešní kampani symbolizované Gretou Thunbergovou odhaluje v celé své odpudivosti. Je příznačné, že předmětem zneužití jsou v ní právě děti a mladí lidé, na které je zacílena. Ti jsou skupinou nejbezbrannější, bez životních i profesních zkušeností, naivní, idealistickou a důvěřivou. Všechny totality moderní doby ustanovovaly svou nadvládu nad společností s pomocí zneužité, chytlavou ideologií poblázněné a zfanatizované mládeže (jen vzpomeňme na komsomolce, hitlerjugend, či na Rudé gardy v Maově Číně, jejichž rukama uskutečnil Velký kormidelník svou tragickou Velkou kulturní revoluci). Chiliastický charakter dnešní hysterie dotváří i postava švédské dívky Gréty, jejíž dětská nevinnost má připomínat mesianismus středověkých náboženských hnutí (Jana z Arku, křížová výprava dětí apod.). Především v severských zemích s jejich tradicí protestantské morálky je to působivý faktor, stejně jako znovu rozehrávané náboženské téma o vině, trestu a pokání, dnes pouze v nových kulisách. Thunbergová ve svém poselství neapeluje na rozum, znalost a vědění. Vyzývá k opuštění školních lavic a zastavení práce, neapeluje na své příznivce, aby dobrovolně pracovali a žili v souladu s klimatickou vírou. Chce vše po státu, chce, aby zakazoval, reguloval a určoval život jiným. Velmi zvláštní poselství.

Skutečnost, že dnešní pokrokáři neváhají a nestydí se ve své propagandě oživovat ty nejzavrženíhodnější vzory a postupy známé z tragické totalitní minulosti je důkazem jejich absolutního pohrdání veřejností a její schopnosti kriticky myslet.

Příznačné je, že západní politici, ti zkušení staří cynici, kteří nepodléhají citům a o planetě a možnostech její záchrany vědí své, tuto chiliastickou hysterii podporují. Celá kampaň má prominentní místo ve sdělovacích prostředcích, ze švédské dívky se za její páteční záškoláctví stala světová celebrita a vzor hodný následování. Státní školské systémy jsou zneužity k šíření této hysterie a propagandy. Ideologická indoktrinace dětí a jejich zneužívání politickou propagandou, ještě nedávno důkaz pokleslosti totalitních režimů, je znovu vynášeno jako příklad odpovědnosti a uvědomělosti. Vše slouží jednomu účelu, nic není spontánní, Gréta a její demonstrace jsou pouhý nástroj pro dosažení dalekosáhlých cílů pokrokářů.

Přijde new-yorský summit, přijdou další klimatické konference a mezinárodní pakty, EU si vše bere za své. Budou mít společný cíl – ovládnout nikoliv klima, ale nás, tentokrát pod záminkou záchrany planety. Zakážou svobodu pohybu, automobilismus a letectví – produkují emise CO2, zakážou svobodu slova - klimatická pravda je jen jedna, ostatní jsou fake news, zruší volný trh a svobodu podnikání, zakážou soukromé vlastnictví, budou detailně určovat, co smíme a nesmíme. Po drobných krůčcích se to dnes a denně kolem nás děje. Cíle jsou staré, změnila se pouze argumentace. Dnes nejde o proletariát, ale o planetu. Informační technologie umožní neomezenou kontrolu lidského chování i myšlení. Orwellovský svět se blíží rychlostí, kterou by ještě před nedávnem nikdo nečekal.

Většinová veřejnost je stále bohorovně klidná. Výstřelky alarmistů sleduje pouze zpovzdálí a nezúčastněně. Představa, že by nám někdo zakázal odjet zase v pátek autem na chalupu, nepřijde nikomu na mysl. Insideři v byznysu dávno vědí, že na klimatické hysterii mohou pěkně vydělat, nemilosrdného trhu se bát nemusejí. Stačí mít přístup k dotacím a zařídit ty správné regulace. Zaplatí to veřejnost. Velký byznys je dnes spojencem progresivistů. V kruzích mladších elit se vytváří pocit, že podporovat progresivistickou levici je in a navíc se vyplatí. Někomu. Je to atmosféra připomínající předválečné období a nástup další totality po válce. Velmi tomu napomáhá výměna generací a odchod těch, kteří s komunistickou totalitou měli vlastní zkušenost. Hrozba, že se historie bude znovu opakovat, je velká.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 23.9.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1396.html


 

 

21. zář, 2019

Teze pro vystoupení v Golem Clubu...

1. Děkuji za další pozvání na Vaši besedu. Byl jsem zde již mnohokrát a i mnozí z Vás toho byli účastni. Mám strach, že už Vám nemám co nového říci. To, čeho jsme svědky, je pořád stejné, ne-li horší. Tento můj výrok není přihlášením se ani k Milionům chvilek, ani k TOP09, ani k České televizi.

2. V těchto dnech jsem dokončil malou knížku k 30. výročí pádu komunismu. Několik mých přátel četlo její rukopis, byl mezi nimi i Dušan Tříska. Většině se to líbilo, ale věčný rebel Dušan mi napsal, že je to defenzivní, defétistické, pesimistické. Snažil jsem se po jeho slovech do textu něco optimistického dodat, ale moc se mi to nedařilo – já nemohu vytvářet falešné iluze. Celý svůj život bojuji s Wunschdenken, s wishful thinking a musím a chci v tom pokračovat i teď. 

3. Nevidím šanci na změnu – abych použil ekonomickou terminologii – in the short run, ale ani in the medium run. Keynes k tomu dodával, že in the long run, we are all dead. To příliš optimistické není. V této knížce dnešní éru přirovnávám k éře Havlíčka a Masaryka, kteří doporučovali drobnou práci, spolkaření, vzdělávání se, nikoli revoluci. Zdá se mi, že jsme v podobné fázi. Revolucionáři nebo naivkové mezi námi to slyšet nechtějí.

4. Bylo by hlavně třeba, aby to takto jasně cítila a pochopila i celá naše politická scéna. Ta bojuje proti Babišovi a Zemanovi, vytváří permanentní, ale zcela povrchní střety, nechce se zabývat podstatou. Nechce ocenit, co zrovna tito dva v zásadních tématech dnešní doby dělají správně, nebo alespoň lépe než ti druzí. Mám na mysli masovou migraci, genderistický atak na rodinu a na přirozenou podstatu člověka, likvidaci národního státu evropeizací a globalizací, zelenou ideologii klimatického alarmismu atd. To jsou věci, o které dnes jde. Mimořádně nešťastné je, že Babiš nemá žádného vážného soupeře, žádného protihráče.

5. Naši nevítězové posledních parlamentních a prezidentských voleb jejich výsledek nepřijali, a tím permanentně destabilizují naši zemi. Vyvrcholením toho jsou Miliony chvilek, což je pokus o český Majdan a o velmi riskantní chaotizaci naší země. Z toho plynoucí rozhádanost a politické nepřátelství (až nenávist) neumožňují zabývat se vážnými věcmi. Mezi ně řadím:

– jak zabránit zelenání České republiky, když už zelená Evropa jako celek a zejména Německo? Toto téma získalo – poněkud nečekaně – v posledním roce novou kvalitu. Už to přestalo být výlučným tématem zelených extremistů a úplných naivistů;

– jak zvládnout zpomalení ekonomického růstu, ne-li recesi, která – podle nejrůznějších indicií – může v blízké době nastat? Víkendová zpráva, že vláda plánuje na příští rok zvýšení mandatorních výdajů o 7,3 %, i když je zřejmé, že budeme šťastni, když bude ekonomika růst alespoň o 2 %, je naprosto varovná. Které jiné výdaje státu budou snižovány?

– jak ubránit náš, v dnešní době děsivě poškozovaný vzdělávací systém. Ve své dnešní formě produkuje slabé, nedostatečně vzdělané budoucí generace;

– jakou obrannou strategii volit proti stálé rozpínavosti EU, resp. proti oslabování státnosti a suverenity České republiky? V pátek budu mluvit na konferenci v Římě na panelu nazvaném „Europe after the EP Elections“. Očekávám, že budu se svými názory – že je Evropská unie stejně špatná jako předtím – považován za naprostého extrémistu;

– jak transformovat naši zahraniční politiku, aby se stala skutečně českou zahraniční politikou. Dnešní debaty o soše maršála Koněva, o Kosovu či o Číně jsou jasným důkazem toho, že žádnou zahraniční politiku nemáme, resp. že se naše politika snaží zalíbit mocným tohoto světa, nikoli českým občanům.

To je sukus mého dnešního sdělení přátelům Golem Clubu.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 21.9.2019

Pravidelná úterní debata Golem Clubu, Golem Club, Praha, 17. září 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1392.html


 

 

11. zář, 2019

Václav Klaus uvítal dnešní vyjádření prezidenta Miloše Zemana týkající se sporného a unáhleného uznání Kosova českou vládou v roce 2008...

Ministr zahraničí Petříček a plejáda dalších okamžitých kritiků Miloše Zemana z řad české politiky by si předtím, než začnou vykřikovat své “silácké” soudy, měli dostudovat a připomenout některá historická fakta, nejsou-li jim dostatečně známá z hodin dějepisu ve škole.

Prezident Zeman by měl být za svůj dnešní krok, kdy volá po iniciování zpětvzetí českého uznání Kosova, oceněn, nikoliv zkritizován – navíc povětšinou těmi, kteří mají jindy plná ústa slov o masarykovských ideálech. Připomeňme si, že Tomáš Garrigue Masaryk v době, kdy zakládal Československo, cestoval po světě právě na srbský pas, nebo že Jugoslávie byla jedinou socialistickou zemí, která v roce 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy Československo nezradila a mobilizovala.

Srbský velvyslanec v Praze tehdy prezidentu Klausovi sdělil, že Srbové nebrali nijak osobně, když Kosovo uznaly země jako Finsko nebo Holandsko, ale krok české vlády je hluboce zasáhl.

Přečtěte si proto znovu krátký text, který v roce 2008 napsal prezident republiky Václav Klaus o tom, proč se po uznání Kosova Schwarzenbergovou diplomacií styděl.

Hluboce stydět by se nyní měli ti, kteří mají drzost prezidenta Zemana za jeho statečný postoj k Srbsku kritizovat.

Autor: Petr Macinka, Praha, ČR, 11.9.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1388.html

Jak jsem se styděl: Václav Klaus pro MF Dnes, 24. 5. 2008

Nebývá zvykem, že prezident republiky informuje o svých setkáních s velvyslanci. Mé páteční rozloučení se srbským velvyslancem je však důvodem k  výjimce.

Že se s uznáním Kosova Českou republikou nemohu smířit, je dostatečně známé. Velmi mne však zneklidnila slova pana velvyslance Vereše, když mi říkal, že Srbové nebrali nijak osobně, že Kosovo uznaly takové země jako Finsko, Holandsko či Německo, ale krok české vlády že je zasáhl. Stejně tak mne zasáhlo, když pak v rozhovoru připomenul několik příznačných momentů z historie našich dvou zemí. Například to, že:

- v období I. světové války T. G. Masaryk jezdil po světě (a zakládal samostatné Československo) se srbským pasem, když mu c.k. Rakousko-Uhersko pas odebralo;

- v průběhu II. světové války byl dědeček pana velvyslance Vereše v Jugoslávii zatčen gestapem za to, že byl známým masarykovcem a benešovcem;

- otec pana velvyslance po válce studoval v Praze a byl po roce 1948 našimi úřady poslán domů, protože se nechtěl zříci svého prezidenta Tita ve prospěch Stalina;

- v srpnu 1968 při našem přepadení vojsky Varšavské smlouvy Jugoslávie jako jediná země mobilizovala.

A nyní pan velvyslanec odjíždí v neděli ráno do Srbska, protože se téměř všemi přáteli opuštěné Srbsko nemůže smířit se středečním krokem naší vlády.

Myslel jsem, že svým rychlým pozváním srbského velvyslance před jeho nechtěným odjezdem vydám alespoň malý signál lidem u nás i v Srbsku, že se na vztazích Čechů k Srbům nic nemění. Byl jsem rád, když mi řekl, že si nesmírně váží toho, že jsem jediný prezident, který něco takového udělal. Netušil jsem však, že se budu také muset stydět.

Autor: Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 24.5.2008

Zdroj:

https://www.klaus.cz/clanky/1782