KOMENTÁŘE

20. čvn, 2018

Trumpova cla, křik povrchních liberálů a evidentní problémy pokřivené globalizace...

Je to téma na dlouhý zásadní text. Následujících pár řádek je spíše jen vyjádřením názoru než uceleným souborem rigorózních argumentů. Moje „nekritika“ Trumpa vychází z toho, že dnes, tedy i před Trumpovými cly, ve světě nemáme systém volného trhu a že v nepřehledném systému současného přeregulovaného světa (zásahy, které jsou v rozporu s trhem) posun jednoho dílčího parametru – jakkoli izolovaně kritizovatelný – nemusí znamenat celkové zhoršení výchozího stavu. Vím, že to bude apriorně označováno za politicky nekorektní názor, ale je to tak.

Ekonomická teorie zahraničního obchodu je poměrně jednoduchá, resp. její jádro je prosté. Je apoteózou modelu dokonalé konkurence (navíc s dodatkem, že to, co nejde zajistit v jedné malé zemi, je dosažitelné v rámci ekonomiky celého světa). Je výkladem pozitivního efektu naprosté otevřenosti zemí a je požadavkem eliminace všech překážek volného pohybu zboží (a pracovních sil).

To říkají jak klasičtí ekonomové od Smitha po Ricarda, tedy lidé s autentickým liberálním postojem ke světu, tak „lidé davosští“, kteří se liberálně jen tváří. Ve skutečnosti jsou hlavními obhájci a exponenty dnešního typu ekonomické regulace (která se svým rozsahem začíná stále více blížit ekonomickému systému pozdního komunismu).

Malá odbočka ke slovu „lidé davosští“. Před několika týdny jsem měl příležitost dlouze hovořit se Stevem Bannonem a on při tomto rozhovoru k mému překvapení zcela automaticky použil „můj“ obrat „davosští lidé“. Řekl jsem mu, že jsem už před 13 lety publikoval článek s názvem „Homo Davosensis“ (Euro, únor 2005). Shodujeme se s Bannonem v tom, že jsou tito lidé falešnými obhájci velmi sporného a nejasného pojmu globalizace, který s volným trhem nemá nic společného.

Klasikové přišli před dvěma staletími s konceptem komparativních výhod, ze kterého plyne, že se má výroba toho či onoho zboží provádět na tom místě, v té zemi, kde je to nejlacinější, kde jsou nejnižší náklady. Jedině tak se maximalizuje celkový efekt. (Podobně se mají chovat jednotliví lidé jako pracovní síly, a mají si hledat místo, kde mohou získat nejvyšší mzdy a platy.)

Zůstáváme-li v rovině modelových předpokladů, nemohou být žádné námitky. Platí to však pouze při platnosti těchto předpokladů. Mezi ně patří, že nejsou žádné překážky obchodu a že nejsou žádné náklady pohybu pracovních sil (náklady migrace). Za překážky bývala primárně považována cla a celosvětová debata byla a je koncentrována na ně.

Cla jsou však v případě současné vysoce regulované ekonomiky jen vrškem ledovce (a jsou již do značné míry odstraněna či snížena systémem Světové organizace obchodu, WTO). Jednoduchá učebnicová teorie bere v úvahu jen cla a nikoli další formy státních zásahů a jen okrajově připomíná nejrůznější formy regulace dovozů, známé dovozní kvóty, a zejména nebere v úvahu voluntaristicky (a protekcionisticky) koncipované „standardy“ (hygienické, zdravotní, bezpečnostní, environmentální, pracovní, atd.), které jsou svými dopady neskonale významnější než cla samotná.

Pohyb pracovních sil není jen ekonomický fenomén. Má – jak vidíme velmi zřetelně na dnešní evropské migrační krizi – vedle efektivnostních ještě daleko významnější kulturně-civilizační aspekty. Zlobí nás, že stále není doceňován fundamentální rozdíl individuální a masové migrace. Klasičtí liberálové toto podceňují úplně, novodobí davosané to nepodceňují, protože o kulturně-civilizační rozvrat současného světa usilují záměrně.

Klasická teorie zahraničního obchodu navíc vůbec nebere v úvahu existenci nejrůznějších „globálních“ organizací a jimi prováděnou „nadprodukci“ regulačních opatření, které jsou jednotlivé státy nuceny přijímat. Stoupenci dnešní formy globalizace chtějí světovou vládu, chtějí podřízenost jednotlivých zemí této vládě a chtějí světovou regulaci všeho a všech. Ani v nejmenším nechtějí volný trh.

V tomto komplexnějším pohledu jsou Trumpova cla v dnešním přeregulovaném světě zanedbatelným detailem, který ve svém celkovém efektu může i nemusí mít negativní efekt. Hlavně jde o to, že Trumpovi kritici o znaménku a velikosti tohoto efektu žádnou specifickou znalost nemají.

Autor: Václav Klaus, odpověď do ankety Newsletteru IVK, 20.6.2018

Publikováno v MF Dnes

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1142.html


 

 

15. kvě, 2018

Americké vypovězení mezinárodní jaderné dohody s Íránem není pouze vyjádřením frustrace prezidenta Trumpa ze špatné smlouvy sjednané jeho předchůdcem, která prý není dostatečnou zárukou před jadernými ambicemi islamistického íránského režimu. Trumpův krok není pouhým siláckým gestem, ale má daleko hlubší význam...

Je definitivním potvrzením toho, že pokus o „přeformátování“ Blízkého východu zahájený tzv. Arabským jarem a pokračující syrskou občanskou válkou a podivným fenoménem Islámského státu skončil zcela jinak než byla původní očekávání. Arabský svět je sice rozbit a zmítán náboženskými sektářskými střety více než kdykoliv před tím. Dvě klíčové arabské země Blízkého východu – Sýrie a Irák v důsledku toho přestaly existovat, stejně jako Libye a Jemen na periférii, ale region se nestal bezpečnějším. Naopak, v přímém ohrožení se ocitl Izrael, neboť se v jeho sousedství pevně usadily íránské ozbrojené síly, které spolu s ruským letectvem pomohly spřátelenému alavitskému režimu Bašára Asada porazit sunnitské islamistické povstalce podporované a vyzbrojované Západem.

Dnes se v plné nahotě vyjevila hořká pravda o debaklu ambiciózní blízkovýchodní politiky amerických neokonů, kteří ovládali americkou zahraniční politiku za prezidentů Bushe i Obamy – podařilo se jim vojensky zničit sekularistické arabské nacionalistické režimy v klíčových zemích Iráku a Sýrii. Nebyli je však schopni nahradit žádnou stabilní prozápadní alternativou. Naopak tím vytvořili mocenské vakuum, jež zaplnila jiná protizápadní mocnost s dalekosáhlými mesianistickými ambicemi – šíitský Írán, kde již 40 let vládne svérázný teokratický režim.

Přes poměrně bizarní vládnoucí politickou doktrínu je dnešní Írán osmdesátimiliónová velká země, která pro Izrael a západní zájmy na Blízkém východě představuje daleko větší hrozbu. Přímo ohroženy se cítí ropné monarchie Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií, které strach z Íránu sbližuje s Izraelem. Pro ten je souvislý šíitský pás na sever od jeho hranic od Libanonu až po Írán na východě nejvážnější hrozbou od války v roce 1967, s tím, že íránské raketové síly a jaderné ambice v bezprostředním sousedství znamenají zcela pro Izrael zásadní potenciální existenční hrozbu.

Situace je velmi vážná. Ve hře je bezpečnost Izraele a arabských ropných monarchií, ve hře je přežití íránského režimu, ve hře jsou nově posílené pozice a zájmy Ruska na Blízkém východě, ve hře je snaha o znovuobnovení amerického vlivu v regionu. Jaderná smlouva je pouze vrcholek ledovce vážných střetů a rozporů mezi regionálními mocnostmi i globálními velmocemi, které se řeší v pohyblivých píscích kdysi velmi neodpovědně destabilizovaného regionu Blízkého východu. Ohrožen je celý svět. Měli bychom to vědět.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 15.5.2018

publikováno na serveru Zdroj.cz

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1131.html


 

 

 

10. kvě, 2018
Na počátku letošního roku, při plánování našich akcí na rok 2018, jsme v IVK přemýšleli o tom, zda máme naším standardním seminářem určitě ne oslavit, ale připomenout dvousté výročí narození Karla Marxe. Nakonec jsme tento nápad opustili, a to ze dvou hlavních důvodů. Marx už nikoho z nás moc nezajímá a navíc kolem sebe nemáme nikoho, kdo se dnes Marxem – byť i třeba ze zcela odlišných ideových pohledů – zabývá. Nikdo už v naší zemi v dnešní době o Marxovi nepíše ani kritické, ani obdivné knihy...
 
Jedna věc však změnila můj postoj. Město Trevír, kde se v roce 1818 Marx narodil, dostalo z Číny darem velikou, pět a půl metru vysokou Marxovu sochu (nevěděl jsem, že do Trieru, česky Trevíru, ročně proudí statisíce Číňanů). Město dar – přes spory na radnici – přijalo a rozhodlo se sochu v den výročí Marxova narození instalovat (resp. odhalit, zbavit „ochranného“ zabalení). Ani to by mou pozornost a zájem nevzbudilo.
 
Zhruba před dvěma měsíci obletěla Evropu nečekaná zpráva, že při této příležitosti přednese v Trevíru slavnostní projev nejvyšší funkcionář Evropské unie Jean-Claude Juncker. To mnozí z nás musí chápat jako formální uznání Marxe, jako ostentativní přehlédnutí všech negativních, s ním spojených věcí a jako propojení Marxe s myšlenkou Evropské unie. Marx se ostatně velmi pohrdlivě vyjadřoval o evropských národních státech (moc nehezky mluvil i o naší zemi, radši to ani nebudu opakovat) a předvídal – v jím navrhovaném ideálním světě – jejich konec. Juncker se možná považuje za uskutečňovatele této myšlenky. Jinak si to vysvětlit neumím.
 
Německá AfD na to reagovala uspořádáním skutečně „alternativní“ (nikoli oslavné) akce, na kterou mne pozvala jako hlavního řečníka. Tím jsem se prvně v životě dostal do tohoto krásného historického města nedaleko Lucemburska na březích řeky Mosely (je tu všude k dostání úžasné bílé moselské víno). Trevír je považován za nejstarší německé město založené před více než 2000 lety. Pyšní se řadou „římských“ památek – patří mezi ně Porta Nigra, amfiteátr, Konstantinova bazilika, císařské lázně, a řada dalších. Pro mne neznámé, netušené. (Přes Trevír jsem pouze jel vlakem. Bylo to před neuvěřitelnými 56 lety na basketbalové turnaje do Lucemburska a Belgie.) Je to takové opravdu typické „evropské“ město se spoustou (díky Erasmu kočujících, nevím, jestli se učících) studentů. Dávají městu velmi „uvolněnou“, mám-li to říci zdvořile, atmosféru. A je to atmosféra hodně levicová.
 
V průvodci města je Marx označován jako „nejslavnější syn Trevíru“, což je jistě pravda. Je tam Marxův rodný dům, je tam zachovalý dům, ve kterém bydlel, je tam gymnázium, kde studoval. Předseda AfD Trevír, profesor matematiky a religionistiky, mi říkal, že studoval na „Marxově“ gymnáziu. Čili, ještě je funkční. Na ulicích visí plakáty s nápisem „Marx sind wir“(Marx jsme my) a úplná rarita je to, že semafory pro chodce mají na zelené i červené barvě panáčka v podobě Marxe.
 

Na akci AfD jsem přednesl projev, jehož česká verze vyšla v Právu (5. května), česká i německá jsou na mé webové stránce. Nebudu je opakovat. Na tiskové konferenci – hojně citované u nás i v Německu – jsem zdůrazňoval, že

- dnešní den musí být varováním před bagatelizováním ničivého vlivu, který Marx měl a dosud má;

- že není možné přistoupit na tezi, že bylo jeho učení zneužito, neboť Marx zničit kapitalismus a trh opravdu chtěl a věděl, že k tomu musí použít diktaturu proletariátu;

- že jsem žil čtyři desetiletí v systému, který Marx propagoval a svým dílem legitimizoval;

- že je postavení jeho obřího pomníku výsměchem dějinám a výsměchem obětí režimů, které vznikly na bázi Marxova učení (mé slovo výsměch obletělo svět – viz Wall Street Journal);

- že je neuvěřitelné, že je přítomen nejvyšší představitel EU, což potvrzuje vliv Marxe na náš dnešek (i na progresivistický, v podstatě marxiánský projekt Evropské unie).

Kvalitní byly projevy předsedy AfD Porýní-Westfálska U. Jungeho, poslance Bundestagu P. Bystroně a dalších řečníků z regionální AfD. Seriózní byla i dlouhá diskuse, která následovala po našich projevech. Po skončení jsme šli na sklenku vína na nedaleké náměstí, plné oněch kočujících studentů. Překvapením bylo, že nám číšník přinesl letáky proti AfD vytvořené a rozdávané protestujícími organizacemi (před budovou, kde byla naše akce jich však bylo méně než příslušníků velmi pozorně a opatrně se chovající policie). Mezi těmito organizacemi byly

- das Multikulturelle Zentrum;

- die Katholische Studierende Jugend;

- Trier für alle;

- Die Falken;

- Die Kosmopolitische Plattform Trier.

Tímto letákem svolávali své příznivce před hotel, kde se konala akce AfD (v pátek večer), a na sobotu ráno organizovali pochod městem s heslem „Solidarita místo nenávisti“. (AfD také organizovala svůj průvod, policie však obě skupiny držela důsledně odděleně. Já už jsem ale byl na cestě do Prahy.)

Tento leták obsahuje neuvěřitelné výroky – že se akce AfD účastní i „ultranacionalistický a homofobní český exprezident Václav Klaus“, že „nová pravice“ propaguje „nenávist a rasismus“, že je „ideologie AfD zločinem proti lidskosti“, atd. Nic takového jsem na akci AfD neviděl a neslyšel. (Šlo opravdu o Marxe, ani migrace nebyla tento večer žádným velkým tématem.) Tento leták je samozřejmě exces, problémem je spíše velmi nebezpečný mainstreamový názor.

Trevírský deník „Trierischer Volksfreund“ (slovo přítel lidu mne zaujalo) sice relativně objektivně referoval o pátečním shromáždění AfD i o hlavních projevech. Z mého projevu citovali „ničivé působení Marxe“ (já ale mluvil o vlivu Marxe, Einfluss nikoli Wirkung) a o tom, že je tato socha „pomníkem dávno zašlé slávy“, což jsem skutečně řekl.

Podstatnější je článek šéfredaktora tohoto deníku Thomase Rotta. Odmítá černobílé vidění světa, odmítá řešit, zda je lepší kapitalismus nebo socialismus, protože existuje „třetí cesta sociální tržní ekonomiky“. Právě tou je podle něho dnešní Německo a za to je třeba bojovat. S tímto článkem v ruce jsem se trochu smutně vracel do Prahy. Ale stálo to za to.

Autor: Václav Klaus, 9. května 2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1129.html


 

30. dub, 2018
Jsem český biolog žijící v Německu 22 let. Nejsem historik, ale mým koníčkem je dvacáté století – speciální zájem platí česko-německým vztahům. Německo je vskutku úžasná země: země přistěhovalců, země, kde každý má šanci – avšak zdá se to být pro tuto zemi požehnáním a prokletím zároveň.
 
Chtěl bych podotknout, že jsem v sedmnáctém roce ve státní službě v Bavorsku, což je samo o sobě dost pozoruhodné. Ano, žije se nám tu opravdu dobře, mám však pocit, že poslední vývoj zde (a v cele západní Evropě) spíše připomíná scénu z filmu Sedm statečných, kdy Steve McQueen povídá vtip o chlápkovi padajícím z mrakodrapu – v každém patře říká: „zatím je to dobrý…“.
 
Jednou z mnoha charakteristik německých postojů je věčná vina – za válku, holokaust atd. Je to prostě skutečnost, řekl bych dokonce přirozenost. Do jaké míry je tato vina neustálým opakováním (a to vlastním sebemrskačstvím i zlými jazyky z venku) oživována, by vydalo na samostatný článek. V jistém smyslu jde o neustálou vinu za vlastní existenci. A pokud existuje něco jako skupinové vědomí (nebo svědomí?), pak je právě toto jejím centrálním bodem. Toto dědictví i přes odstup několika generací ovšem bezpochyby ovlivňuje nadále celou německou politickou scénu, a to zcela zásadně. Mnoho souvislostí z historie jsem nevěděl anebo jen z knih a tedy ne do důsledků: takzvaný hospodářský zázrak, poválečný nedostatek mužů (7 milionů padlých a nezvěstných) a přistěhovalectví právě z Turecka a hlavně podivné a překotné tzv. „sjednocení“ atd.
 
Opět byla zvolena kancléřkou Angela Merkelová. Zdánlivá bezalternativnost nabídky spolu s tradičním konzervatisvismem německého voliče nakonec skutečně dovedla tuto narcistickou a realitě vzdálenou osobnost počtvrté do tohoto úřadu. Nyní nastala nebezpečná situace, kdy nejenže politiky nezajímají občané, ale občany už nezajímá politika. Já se najednou setkávám se šeptáním politických názorů na pracovišti. Jaký to paradox, když jsem si myslel, že něco takového už nikdy nezažiju natožpak v „západním“ Německu. Tlak na tzv. „politickou korektnost“ je obrovský, opačný názor skutečně může vést ke ztrátě pracovního místa atd. Jak daleko ještě tyto absurdní situace půjdou? Hranice mého dosud zdravého rozumu (common sense?) jsou vystaveny vážným zkouškám. V diskuzích s mými více či méně „intelektuálními“ přáteli se vždy nakonec ukáže (asi mě už nevnímají jako Čecha), že německá politika (samozřejmě!) prosazuje své národní zájmy. Je úsměvné stále poslouchat, jak důležité je přeci smíření s Francií?! Další malé státy nakonec nehrají až tak velkou roli… ty už se nějak budou muset přidat.
 
Po volbě Merkelové je pokračování všech těchto trendů v Německu zaručené. Rozpačitost ostatních evropských „koloniálních mocností“ tváří v tvář rozvojových zemí a především tzv. migrační krizi bude zcela jistě pokračovat. Jakákoli změna je těžko představitelná, pokud v evropských institucích zůstanou stejní lidé. Bez nejmenší bagatelizace říkám, že (zatím) občasné teroristické útoky nejsou takovým problémem, jakým bude skutečný demografický vývoj ve většině západních států – bylo by naivní si myslet, že se silné přistěhovalecké „menšiny“ nepřihlásí o politickou moc. Musím při tom myslet na opravdu zajímavou knihu Michela Houellebeqca Podvolení – tento román je hrozivě trefný alespoň co týče vývoje ve Francii.
 
A co tady v Německu? Bude se tu za pět nebo deset let o moc ucházet spíše umírněná muslimská strana čtyř milionů přistěhovalců z Turecka nebo spíše radikální strana arabských Novoevropanů? Je velmi naivní, spíše naduté si myslet, že noví obyvatelé, jež proudí masově ze zkrachovalých států, nechají své problémy doma. Stačí jenom investovat dostatek peněz na integraci atd. My to zvládneme!
 
Kde je tedy budoucnost? V kosmopolitní multi-kulti Evropě? V Evropě evropských hodnot a svobodného myšlení určitě ano, v Evropě „gated communities“ a no-go zón může být velmi zle – námi dosažený mír a životní úroveň nebyly zadarmo. Obávám se, že na takzvaný západ se žene obrovská (zpočátku pouze politická) nestabilita, jež může nakonec být fatální i pro tu vychvalovanou prosperitu.
 
Co na to „postkomunistické“ země střední Evropy? Naší českou přirozeností je na jedné straně komunistická zkušenost a ateistický pragmatismus na straně druhé. Jsme citliví vůči cizímu rozhodování o svém osudu – máme své tragické dějinné zkušenosti. Musíme opravdu kvůli zachování tzv. životní úrovně opravdu směřovat stejným směrem? Je to paradoxní, ale já bych momentální situaci viděl naopak jako velkou šanci, jak svobodu tak i životní úroveň v České republice zachovat i do budoucnosti. Různá káraní, kvóty a nařízení z Bruselu je třeba zásadně odmítnout. Naopak dávají nám záminku z takového společenství vystoupit a různých sociálních experimentů se nikdy neúčastnit.
 
Jsou vůbec tradiční národní státy přežitkem? Jsem přesvědčen, že rozhodně nejsou: globalizace sem nebo tam – zárukou prosperity je jediné fungující stát se vším co k tomu patří. Je však realistické, aby se Evropská unie rozpadla mírumilovně – takříkajíc sametově jako Československo? Obávám se, že v případě Unie to bude složitější. Je možné si představit např. „Visegradskou“ alternativu ze zemí tzv. východního bloku? Domnívám se, že určitě ano. Bylo by hezké se odklonit se společně, mohl by to být zajímavý útvar. Bylo by ovšem chytré jednat rychle, co nejdříve – a nemyslím, že bude třeba zavírat hranice pro pohyb osob nebo rušit ekonomické smlouvy apod. Vidíme na (bohužel nakonec váhavém) příkladu Británie, že konec světa rozhodně nenastává.
 
Obávám se, že čím déle tento stav latentně agresivního vyčkávaní bude trvat, tím to bude horší a složitější. Nechci malovat čerta na zeď, přesto: když myslím na rozpad Spojených amerických států v roce 1861, vidím značné analogie. I zde byl vývoj postupný a samozřejmě za ním stály politické a ekonomické neshody. Nejznámější spor – tedy o otrokářství resp. o svobodu „černé“ populace byl de facto jedním z mnoha. Jiskra tzv. secesní války, tedy bitva o pevnost Fort Sumter, byla jen záminkou k postupné eskalaci konfliktu. Rozdíly v tomto srovnání zůstávají značné – žijeme v jiné době, evropské státy mají svoji odlišnou kulturní historii, jsou nadále značně nezávislé atd. Na druhou stranu se obávám, že současní evropští politici ani zdaleka nedosahují formátu pragmatických vůdců jako řekněme Abrahama Lincolna, Jeffersona Davise či generálů-politiků Shermana, Leeho, nemluvě o tom, že Konfederanti i Unionisté mluvili stejným jazykem.
 
Je možné tento již nastoupený vývoj zvrátit? Myslím, že pokud zůstaneme odvážnými a přemýšlejícími občany, máme šanci. Jedním příkladem je např. zveřejnění tohoto článku – je zcela jisté, že v Německu by dnes už nemohl vyjít.
 
Autor: Jindřich Novotný, Německo, 30. 4. 2018
 
Zdroj: