KOMENTÁŘE

14. kvě, 2019

Právní Kocourkov v naší zemi dosáhl další dimenze nálezem Ústavního soudu rušícího rozsudek Nejvyššího správního soudu, který judikoval, že se jistý ostravský hoteliér dopustil diskriminace a byl za to v dalším řízení odsouzen k mírné pokutě 5 000 Kč. Ústavní soud říká, že by tímto zrušeným rozsudkem byla porušena svoboda projevu podle Listiny práv a svobod ve spojení s právem podnikat...

Kdo by se však z této na první pohled libě znějící zprávy začal těšit, že antidiskriminační šílenství v této zemi narazilo na hráz rozumu reprezentovanou nejvyšší právní institucí v zemi, bude hluboce zklamán. O nic takového se vůbec nejedná – antidiskriminace je stále zásadní prioritou. O tom svědčí jednak připravována novela antidiskriminačního zákona, která presumpci viny a vše další k hrůze všech rozumných lidí posouvá na vyšší stupeň, a k té Ústavní soud nepochybně žádné zásadní výhrady mít nebude. A za druhé, zmíněná kauza je o něčem úplně jiném – o tom, že Ústavním soudem je tímto povolena diskriminace selektivní a on sám si při tom přidělil právo rozhodovat, vůči komu může být uplatněna.

Podstata ostravské kauzy je následující – zmíněný hoteliér stanovil pro občany Ruska bizarní podmínku pro ubytování – musejí písemně vyjádřit nesouhlas s anexi Krymu. Podle ČOI i správní justice je to jasná diskriminace v rozporu se zákonem, pouze Ústavní soud v této nepřijatelné fantasmagorii nachází zalíbení a podobné chování v našem státě legalizuje. 

Ve skutečně svobodné společnosti by samozřejmě mělo platit, že každý podnikatel má právo mít klientelu, jakou chce, a stát mu do toho nemá co mluvit. Ale v takové společnosti přece nežijeme, naopak, všemožné státní orgány stále předepisují, vnucují omezení a kontrolují podnikání ze všech stran a antidiskriminace je vlajkovou lodí liberální demokracie, kterou se pyšníme.  Náš Ústavní soud však dnes řekl, že na Rusy se tato antidiskriminační ochrana nevztahuje.  Ty je možné činit jednotlivě odpovědnými za politiku své vlády a omezovat jejich práva ve srovnání s jinými. Ústavní soud svůj šokantní nález opírá o rozpor anexe Krymu s mezinárodním právem a svobodou projevu hostinského. Vše je podloženo právními autoritami, jako je hostinský Palivec z Haškova Švejka a doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci.

 Hoteliérovi však zjevně ve skutečnosti nešlo o postoj k anexi Krymu, protože hostů jiných národností se na tuto politickou otázku neptal, přestože i mezi nimi mohou být teoreticky zastánci Putinovy politiky. U Rusů naopak věděl, že pro ně písemně vyjádřený nesouhlas s politikou vlastní vlády může být osobně riskantní, a tak jejich ochota k podpisu bude minimální i v případě, že s anexí Krymu nesouhlasí. Šlo zkrátka o to, neubytovávat Rusy.

Že se mezi podnikateli mohou vyskytnout podivíni, kteří se chovají podobným způsobem k potenciálním zákazníkům, je smutné, ale možné. Takový přístup k podnikání sice není zrovna dobrou vizitkou jak onoho konkrétního podniku, tak nedělá dobrou reklamu českému pohostinství jako takovému, ale jde o výjimečný detail.

Aktivismus Ústavního soudu v této věci je ovšem zcela jiného kalibru. Zde již nejde o jednoho podivína s nacionálními a politickými antipatiemi, zde jde o jednu z nejvyšších ústavních autorit a o judikát, kterým jsou povinny se řídit ostatní instituce.

Na základě tohoto nálezu platí, že v České republice je možno diskriminovat kýmkoliv a kdekoliv Rusy s odvoláním na politické důvody.  To se v dnešní atmosféře může mnohým jednodušším povahám líbit, a s tím také zřejmě soudci ÚS kalkulovali.

Otevřeli však skutečně nechutnou Pandořinu skříňku, která bude přilévat olej do ohně naší názorově stále rozdělenější společnosti. Říkají si o napodobování takového chování, říkají si o vyvolávání politicky motivovaných provokací a konfliktů. A nepůjde pouze o Rusy. 

Aktivismus, selektivní účelovost a politická zaujatost, které Ústavní soud svým pochybným nálezem demonstroval, jsou dalším příkladem smutné proměny této původně právem respektované ústavní instituce.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 14.5.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1330.html


 

 

30. dub, 2019
Komentář pro Hospodářské noviny & odpověď na anketu deníku Právo...
 
Odpověď Václava Klause na anketu deníku Právo ohledně patnácti let České republiky v EU:

Pane prezidente, jak hodnotíte 15 let členství České republiky v EU ?

Jednou věcí je vážná analýza, druhou věcí je rychlé shrnutí a vyjádření spíše pocitů o této věci. Žádný jednoduchý ukazatel, který by kvantitativně řekl „plus nebo mínus“ neexistuje. Ať nám nikdo nenalhává, že by ho mohl eventuálně najít a rychle v přehledné a přesvědčivé formě předat nám všem. Proto musím použít nadsázku.

Vstup do EU bych porovnal s koupením si velmi drahého lístku na nejmodernější parník historie – Titanic. Na tomto parníku se chvíli vezeme, stálo to hodně a stojí to víc a víc, ale nikdo neuvažuje o tom, že brzy narazíme na ledovec, který mnozí vidíme, ale většina se tváří, že neexistuje.

Autor: Václav Klaus, publikováno v deníku Právo dne 30. dubna 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1328.html


Václav Klaus: Evropská unie byla a je institucí velmi spornou pro deník Hospodářské noviny

Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti.

Teď necítím potřebu hledat špatně měřitelná a špatně agregovatelná data o tom, jestli je netto efekt našeho členství v EU pozitivní či negativní. Jsou to data velmi měkká. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, různé aquaparky a cyklostezky, atd.?

Zvolím jinou cestu. Pokusím se připomenout své názory na tyto věci publikované již před naším vstupem do EU.  

Abych si nevymýšlel, vzal jsem si k ruce svou knihu „Evropa Václava Klause“[1] (datace mé předmluvy je 14. dubna 2004, tedy dva týdny před naším vstupem do EU). Kniha obsahuje 43 článků a projevů, které jsem napsal či přednesl za předcházejících 11 let. Ukazuje se, že všechno už bylo známo a řečeno.

V lednu 1993 jsem ve Frankfurtu řekl: „Evropa nebyla nikdy založena na panevropské jednotě, na velkém evropském státě, a nikdy jí neprospělo, když se ji někdo pokoušel, ať už pod jakoukoli ideologií sjednotit“ (str. 15). Velmi raně jsem odlišoval integraci a unifikaci (květen 1994, str. 17). Již v projevu před Parlamentním shromážděním Rady Evropy jsem mluvil o falešné ideologii evropeismu (leden 1995, str. 34). O snaze „prefabrikovat všechny Evropany ve speciální druh, který by mohl být nazván Homo europeus“ (str. 48) jsem mluvil na konferenci britské Konzervativní strany v  Blackpoolu v říjnu 1995. Opakovaně jsem ostře kritizoval blížící se vznik eura (např. v rakouském Alpbachu v srpnu 1996, str. 63). Odmítal jsem euroskepticismus a kritizoval euronaivismus (v Bonnu, v březnu 1998, str. 82). V prosinci 1998 jsem na konferenci Mladých konzervativců v Praze asi prvně pronesl svůj výrok „nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ (str. 84).

Důrazně jsem v říjnu 1999 ve Frankfurter Algemeine Zeitung trval na tom, že „do Evropské unie nevstupujeme proto, abychom mohli čerpat peníze ze strukturálních fondů. Chceme tam vstoupit proto, že máme sebevědomí spolurozhodovat o tom, co se v Evropě a v Evropské unii děje a jak bude dále postupovat integrační proces.“ O migraci jsem se prvně kriticky zmiňoval v dubnu 2000 (str. 109). Rozhodování zvnějšku, tedy z Bruselu, jsem popisoval jako „vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji – vypůjčením si z psychologie – termínu intimní prostor“ (str. 129). Tuto přirozenou lidskou obavu z ohrožení intimního prostoru nikdo nesmí označovat za nacionalismus! Podobně jsem v říjnu 2000 v dramatické kampani kolem dánského referenda odmítal hrubé útoky na heslo „mysleme dánsky“ a tázal se: „Je to bohapustý nacionalismus? Nebo je to legitimní strach ze ztráty něčeho dlouhými staletími pracně budovaného?“ (str. 136).

Že se jedná o vážné věci, jsem se snažil naznačovat v roce 2001, kdy jsem blížící se uzavření smlouvy s EU diskutoval v článku nazvaném „Romantické flirtování, nebo blížící se manželská smlouva?“ V diskusi o „evropské ústavě“ jsem v září 2003 zdůrazňoval svou známou tezi „nenechme se okřikovat, že jsme proti Evropě. Jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a produktivní Evropu.“ (str. 179).

Dnes se stalo módou používat pěknou Goodhartovu analogii o lidech, kteří jsou „somewheres“ a těch, kteří jsou „anywheres“. V prosinci 2003 jsem v MfD psal o „jisté kosmopolitně uvažující skupině“ (str. 80), která věří v možnost „expertního, neutrálně byrokratického uvažování a apolitické právnické racionality, což staví mezinárodní komunitu nad základní autoritu demokracie“ (str. 181).

V lednu 2004 jsem napsal, že „jednotná měna vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost“ (str. 188) a citoval jsem jednoho z mála francouzských liberálů Anthony de Jasaye a jeho úžasně prorocký výrok o „fiskálním černém pasažérství“. Ve stejné chvíli jsem kritizoval evropskou „harmonizaci“ všeho možného i nemožného a označil to za „macdonaldizaci našeho kontinentu“ (str. 196).

Poslední článek 15 let staré knihy končil výzvou „udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno“ (str. 209).

Toto dlouhé citování z mých veřejně publikovaných textů – které se mi i dnes zdají vysoce aktuální – chtělo připomenout zejména mladším generacím a také těm, kteří rychle zapomínají, že jsme o tom všem věděli a vážně to diskutovali. Kéž by taková diskuse byla možná i v dnešní politicky korektní, a proto nesvobodné době.

Autor: Václav Klaus, publikováno dne 29. dubna v deníku Hospodářské noviny

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1326.html


 

4. dub, 2019

První osoba množného čísla v nadpisu není překlepem...

Mluvíme skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše. Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý euovský domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.

Rozhodnutí britské veřejnosti ve všelidovém hlasování v roce 2016, zvaném brexit, jsme interpretovali jako svobodné rozhodnutí většiny občanů jedné členské země Evropskou unii opustit. Důvodem byla jejich nespokojenost s tím, že stále více rozhodování o Velké Británii nebylo prováděno v britském parlamentu a britskou vládou, ale v bruselských byrokratických strukturách. Jen a jedině, a právě o tom, bylo hlasování o brexitu.

Nemůžeme přijmout dnešní rozpliznutí debaty na toto téma, její převedení na detaily a technikálie. Je důsledkem dosud neúspěšných jednání o realizaci brexitu mezi britskou vládou, sice rozpačitou, ale přesvědčenou o nezbytnosti dovést do konce téměř revoluční rozhodnutí britské veřejnosti (jakkoliv mnozí nejsme přesvědčeni o motivacích britské premiérky Mayové a o jejím způsobu vyjednávání s EU) a byrokratickým aparátem Evropské unie.

Dnešní situace – po opakovaných hlasováních v britském parlamentu a po tvrdošíjném lpění vedení EU na své pozici – je v každém případě strašlivou prohrou všech evropských demokratů, kteří viděli v brexitu záblesk naděje do budoucnosti. Dnešní situace bohužel není náhodná, skoro se nám chce říci, že je nevyhnutelná. Velká Británie byla při těchto jednáních nejasná, nedůrazná, nepřesvědčivá, což odráží vnitřní rozpolcenost jak Velké Británie, tak britské Konzervativní strany. Britští vyjednávači, počínaje premiérkou Mayovou, která se nikdy netajila svým pozitivním vztahem k Evropské unii, očekávali normální vyjednávání, při němž by obě strany měly zájem dobrat se pozitivního výsledku. To byl fatální omyl.

V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednávači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – velikou prohrou. Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.

My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka Mayová nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát. Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.

Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 4.4.2019

Václav Klaus, publikováno v deníku MF Dnes dne 3. dubna 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1314.html


 

 

 

22. bře, 2019

Ideologie klimatického alarmismu, přesněji strašení lidí údajně lidmi způsobeným globálním oteplováním je jedním z hlavních témat současnosti...

Velký počet jednotlivců – zejména politiků, novinářů a nekvalitních vědců – ale i řada institucí (zejména OSN a Evropská unie) a bohužel i velký business zneužívají mírné zvýšení průměrných globálních teplot, které nastalo v minulém stolení (zhruba o 0,7 °C), k radikálním zásahům do života milionů či spíše miliard lidí na celém světě. Protestů proti této ideologické, nikoli vědecké doktríně jsou ve světě publikovány každý den desítky či stovky, ale pořád je to málo. Někteří lidé mají zavřené oči a zacpané uši a žádné seriózní protiargumenty slyšet nechtějí.

Je nesmírně dobře, že se Vítězslav Kremlík nedá odradit. Že nepřetržitě píše, přednáší a diskutuje, že organizuje svůj protialarmistický blog klimaskeptik.cz. Ze všech svých sil se snaží vystupovat proti klimatickému alarmismu. Jeho už dlouholetá (ač je nesmírně mladý) aktivita je v naší neodvážné, kvůli diktátu politické korektnosti přeopatrné době velmi potřebná. Patří k malé skupince českých autorů – Kutílek, Motl, Svoboda, ale i Klaus – kteří se po boku obrovského, stále narůstajícího množství podobných „skeptiků“ na celém světě snaží ukázat faleš celé této ideologie.

Téma knihy „ Obchodníci se strachem“, jejíž nultou verzi jsem od autora dostal jako dárek k narozeninám již před dvěma roky (už tehdy jsem ji pozorně přečetl a mám ji dodnes pečlivě podtrhanou), je mimořádně aktuální. Svou kvalitou a přesvědčivostí je významným příspěvkem nejen k naší domácí, ale i k celosvětové diskusi na toto téma. Je integrální součástí širšího protestu proti tomuto útoku na lidskou svobodu. Vítězslav Kremlík dobře ví, že klimatický alarmismus není soubojem s klimatem, ale pokusem o omezení lidské svobody. Klima je k tomu jen nástrojem či záminkou.

Vítězslav Kremlík bojuje s pokusy umlčet jakoukoli kritiku této zhoubné doktríny, protestuje proti pokusům hlasy skeptiků, to znamená těch, kteří odmítají toto nové ateistické náboženství přijmout a velmi trefně (na straně 331 původního nultého vydání) říká, že v současnosti „naše média nejsou o mnoho svobodnější než v éře Rudého práva“. Ano, tak silně a tak špatně to cítím i já. Zejména proto je třeba Kremlíkovu knihu číst, a já bych dodal, číst s tužkou v ruce a studovat.

Autor v této své knize předvádí mimořádnou šíři názorů a znalostí, předvádí interdisciplinaritu v tom nejlepším slova smyslu, odvažuje se pustit do nesmírně širokého, špatně definovaného tématu. Ač student společenských věd (anglistiky a historie na Filozofické fakultě Palackého univerzity) demonstruje v této své knize velmi kvalitní přírodovědecké znalosti, což je v tomto tématu nezbytné. Patří mezi ty, kteří vidí (a propagují a dramatizují) neobhajitelnost monokauzální vazby mezi emisemi CO2 a průměrnou globální teplotou, a upozorňuje na celou řadu faktorů, které vývoj globálních teplot v čase ovlivňují.

Jeho velkou výhodou je to, že je historikem, který umí jevy současnosti zasazovat do kontextu dějin lidstva. Pro nehistoriky mohou být objevné jeho odkazy na změny klimatu v době kamenné, na klimatem vyvolané války v době bronzové, na zmizení Vikingů z Grónska, na pád Říše římské, atd. Velkým poučením pro nás pro všechny je vývoj klimatu v posledním tisíciletí, který s tím, co se děje právě dnes, velmi těsně souvisí.

Vítězslav Kremlík oprávněně kritizuje „věřící klimatického náboženství“ a i klimatologii označuje za „angažovanou vědu“ (str. 329). Průhledná, na první pohled viditelná angažovanost klimatologie (a klimatologů) tuto vědní disciplínu evidentně degraduje. Mluvím o tom ve své, předloni vydané knize „Zničí nás klima nebo boj s klimatem“ (Grada Publishing, a. s. 2017), v níž se pokouším důrazně odlišovat „standardní, svým záběrem a svými výchozími hypotézami dobře vymezené vědy (fyzika, chemie, biologie, ale i např. ekonomie) od takzvaně komplexních, multidisciplinárních či interdisciplinárních věd či disciplín“ (str. 52). Já k tomu dodávám, že tyto vědy považuji za nedisciplinované, ale to autorovi nebudu podsouvat.

Vítězslav Kremlík mluví v této souvislosti o postnormální vědě (opět jsou to myšlenky, které jsem rozvíjel ve výše citované knize v kapitole nazvané „ Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii“). Tyto postnormální, angažované vědní disciplíny usilují o vstup do politiky. Vítězslavem Kremlíkem je to diskutováno pod heslem politika místo vědy.

Věřím, že si tato živě a přesvědčivě napsaná kniha u nás najde své čtenáře a že se stane významným příspěvkem k našemu, dosud ne příliš úspěšnému souboji s klimatickým alarmismem.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 22.3.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1305.html


 

 

15. bře, 2019

V poslední době se u nás stalo módou považovat za nejvýznamnější výročí českého dvacátého století roky 1918, 1968 a 1989. Jako někdo, kdo se narodil v období protektorátu a druhé světové války (tři dny před vpádem Hitlera do Sovětského svazu), se nemohu smířit s tím, že jsou tragická výročí let 1938 a 1939 v současnosti připomínána daleko méně. A hlavně méně, než si zaslouží. Dá se to snadno prokázat zcela nepřiměřenou odlišností mediálního pokrytí loňského padesátého výročí 21. srpna 1968 a letošního osmdesátého výročí 15. března 1939.

Nepovažuji tento rozdíl za vysvětlitelný pouze odlišným časovým odstupem těchto dvou událostí ode dneška. Nevznikl tím, že v  případě roku 1939 už jde pro většinu našich spoluobčanů o osobně neprožitou událost. Tento rozdíl je neobhajitelný! Vyhlášení německého protektorátu znamenalo likvidaci posledních zbytků české státnosti, resp. toho, co z ní zůstalo po Mnichovu. Byla to vlastně likvidace státnosti československé, neboť ve stejné chvíli zrozený Slovenský štát jakousi slovenskou státnost prvně v dějinách naopak nastoloval. Jsem si jist, že je podceňování tohoto výročí nenáhodnou věcí. Tento „příspěvek“ k našemu zapomínání má evidentní cíl: tehdejší strašlivý zásah Německa do našich dějin odsouvat do pozadí. A přispívat tím k převypravování naší historie tak, aby se více hodila do dnešního evropského narativu (abych použil toto módní, pro mne však cizí slovo).

Německo je dnes pro nás spřátelenou zemí. Je hlavním symbolem Evropské unie (a faktickým demiurgem jejího vývoje) a proto jeho problematická, dodnes nedostatečně vysvětlená (protože nevysvětlitelná) minulost už nemá být příliš často zmiňována. A když, tak jedině v symbióze s neuvěřitelně proradným pokusem některých našich „lepšolidí“ symetrizovat vinu Čechů a Němců za 2. světovou válku (a holokaust) připomínáním nepěkných českých činů, ke kterým docházelo při odsunu sudetských Němců, případně ahistorickým odsuzováním odsunu jako takového.

Při přípravě a podpisu česko-německé deklarace v lednu 1997 jsem při složitých jednáních s německým kancléřem Helmutem Kohlem pokusy o jakoukoli symetrizaci viny rezolutně odmítal. A jsem rád, že se formulace tohoto typu do deklarace dostaly.    

S nerovným posuzováním 15. března 1939 a 21. srpna 1968 se smířit nemohu. Nesouhlasím s názory, že březen 1939 způsobil Hitler (jednotlivec, který už dávno nežije), zatímco srpen 1968 způsobili Rusové (národ, který je – snad – věčný). Drtivá většina lidí by považovala za absurdní vyjádřit to úplně opačně – říci, že za březen 1939 mohou Němci a za srpen 1968 (paradoxně Ukrajinec) Brežněv. Takto si s historií zahrávat nesmíme.

Patnáctý březen 1939 byl v každém případě největší tragédií našeho národa celého dvacátého století. Tato formulace není ode mne pokusem o marginalizaci okupace naší země v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a už vůbec ne jejích důsledků. Ta byla pro nás další velkou tragédií. Mnozí jsme ji zažívali osobně (a její důsledky nesli bezprostředně), i když ani v tomto případě už nás není tolik. Trochu podceňujeme plynutí času. V roce 1968 dosáhlo dospělého věku méně než 15 % dnes žijících občanů České republiky. Přesto zůstává toto výročí součástí našich životů – na rozdíl od 15. března 1939, který klíčovým okamžikem zůstal asi už jen pro generaci mých rodičů a prarodičů. A ti už nežijí.

Dnešní hodnocení událostí let 1938 a 1939 považuji za velkou chybu. Březen 1939 byl jedinečný a zásadní v tom, že tehdy šlo, resp. začalo jít o bytí či nebytí našeho národa. Nejen našeho státu. Nacisté se svými likvidačními plány netajili. Hrozilo, že náš národ bude opravdu zničen. To je třeba připomínat i dnes. Nelze to bagatelizovat současnými pokusy nově konstruovat evropské dějiny tak, aby se hodily dnešku.

Jak výstižně říká Ivo Strejček (v posledním čísle Newsletteru IVK), dnešní módní „europeisticky pokřivený výklad dějin má sloužit ke konstruování nové společnosti, osvobozené od minulosti a zbavené předsudků založených na historických zkušenostech“. Ano, dnešní zacházení s výročím 15. března je pokusem na některé historické zkušenosti zapomenout a vymazat je z paměti. Je pokusem považovat nás všechny, i naše předky, za viníky, resp. spoluviníky tehdejších evropských historických tragédií se stejnou mírou viny.

Aleš Valenta (ve stejném Newletteru, který byl věnován tomuto tragickému 80. výročí) netriviálně připomíná, že jsme 15. března 1939 „byli okupováni nacistickým Německem“. Proto „nesmíme zapomínat nebo z politicky účelových důvodů vypouštět ani jeden z obou pojmů“. Okupace to byla nacistická i německá.

Moc si toho z té doby pamatovat nemohu, ale opakovanou noční domácí prohlídku – a děs v očích rodičů – si pamatuje i malé dítě. Pamatuji se i na houkání sirén v okamžicích spojeneckých náletů (i nedaleko místa na pražských Vinohradech, kde jsme bydleli, bylo bombardováním zničeno několik činžovních domů). Vzpomínám si, jak jsem byl – spolu se svou mladší sestrou – odváděn, ona odnášena, do špatně osvětleného sklepa, kde jsme hodiny čekali na konec náletů). Vzpomínám si na tanky v den osvobození – vím, že na sobě neměly symboly americké, ale sovětské. I to už dnes začíná být zapomínáno, zamlčováno, resp. ponovu – politicky korektně – interpretováno.

Nemohu mít pochopení pro postoje pana Posselta ze sudetoněmeckého landsmanšaftu a jemu podobných lidí. V třicátých letech se sice nemluvilo o „evropských elitách“, to je dnešní slovo, ale jedno tehdejší poznání z událostí září 1938 a března 1939 musí zůstat konstantou našich životů – na evropské politické elity se spoléhat nedá. Pro ně jsme málo důležití. To platilo tehdy, to platí i dnes.

A nakonec musím uvést jednu málo známou věc, kterou často nezmiňujeme. I u dnešních německých politiků se v rozhovoru vždy, dříve nebo později, vrátí otázka, zda by nebylo možné s tím odsunem (a s majetky) něco udělat. Já jim rezolutně říkám, že to možné není. Minulost je minulostí, už se stala, nedá se předělat (nebo prožít jinak), musíme ji přijmout. A vyvodit z ní poučení. Když začnou o smiřování, říkám, že nejsem s Němci nesmířen. A že je úkolem pro každého z nás smířit se hlavně se svou vlastní minulostí.  

Autor: Václav Klaus, publikováno dne 14. března 2019 v deníku Právo, TGM, Praha, ČR, 15.3.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1302.html