KOMENTÁŘE

1. říj, 2019

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951...

Dobová upoutávka na tuto knihu říká:

„Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36-38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu - listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonisaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americkonacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“

Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat. 

Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov- Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.

A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl to rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.

Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným.

Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo?

Pakt Molotov – Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.

Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě.

Pakt Molotov – Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy, obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulsivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal.

Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát.  Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V Mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit.  Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával.  Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou.

Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby  - jako argument především pro své skeptické  generály  - měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici, jako ve válce první.

Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brest-litevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.

Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov – Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda.

Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se při tom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou Wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit.

Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti Třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si Německo - sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzívností Hitlera a doplatil na to.

Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty.

Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený  poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945 je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou První republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu.

Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocem.

Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí.

Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním Mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později.

Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.

I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jemu osobně v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil Postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.

Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.

Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží.  Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem.

A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 1.10.2019

Publikováno v Literárních novinách, č. 10/2019, str. 6 – 7.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1403.html


 

 

 

24. zář, 2019

Projev mladé švédské aktivistky Grety Thunbergové na summitu o klimatu v newyorském sídle OSN vyvolal bouřlivé reakce. Nutno říci, že její slova byla taktéž bouřlivá...

Za to, co se z mladé školačky Grety stalo, můžou podle bývalého prezidenta Václava Klause její rodiče. Exprezident pro PL použil přirovnání s norskou sociální službou Barnevernet, která často kontroverzně odebírá rodičům jejich děti, že by teď měla konat v případě rodičů Grety. Ta je sice Švédka, nicméně Klausova slova měla evidentně upozornit na to, čeho se podle něho její rodiče dopustili.

Projev mladé švédské aktivistky Grety Thunbergové na summitu o klimatu v newyorském sídle OSN vyvolal bouřlivé reakce. Nutno říci, že její slova byla taktéž bouřlivá. 

Za to, co se z mladé školačky Grety stalo, můžou podle bývalého prezidenta Václava Klause její rodiče. Exprezident pro PL použil přirovnání s norskou sociální službou Barnevernet, která často kontroverzně odebírá rodičům jejich děti, že by teď měla konat v případě rodičů Grety. Ta je sice Švédka, nicméně Klausova slova měla evidentně upozornit na to, čeho se podle něho její rodiče dopustili.

„Greta je oběť fanatiků klimatického alarmismu a není k ní důvod se vyjadřovat. Je to ještě dítě a vůči jejím rodičům by měl zakročit norský Barnevernet,“ říká pro ParlamentníListy.cz bývalá hlava státu.

Podle Václava Klause je závažnější skutečnost, že byla vůbec na půdu Organizace spojených národů pozvána, za čímž stojí generální tajemník Guterres.

„Musím se spíše vyjádřit k člověku, který ji do OSN pozval, což je António Guterres. Ten býval docela normálním ministerským předsedou Portugalska a já jsem s ním nejednou mluvil. Teď se ale asi zbláznil, a bohužel nejen on,“ sdělil exprezident Klaus pro PL.

Autor: parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 24.9.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vaclav-Klaus-st-At-Gretu-sebere-Barnevernet-Generalni-tajemnik-OSN-se-zblaznil-597112


 

 

16. zář, 2019

Prezident Zeman na návštěvě v Srbsku rozbouřil českou politiku a média svými výroky o Kosovu a záměru jednat o zrušení uznání jeho suverenity naší zemí...

Miloš Zeman je znovu pod palbou. Že by Kosovo bylo úspěšným projektem a vzornou demokracií se ale odváží tvrdit málokdo ze Zemanových kritiků. Rovněž fakt, že se ve chvíli fatální srbské národní krize česká oficiální politika od svého tradičního historického přítele a spojence Srbska zbaběle odvrátila a podpořila amputaci jeho historické kosovské součásti, je věc, o níž se ani Zemanovým zavilým odpůrcům nechce příliš nahlas hovořit a obhajovat ji. Paralela s naším Mnichovem, oddělením Sudet a zbabělým chováním našich tehdejších spojenců vůči nám je více než zřejmá.

A tak zní opět tirády o porušování ústavy a nabourávání oficiální české zahraniční politiky hlavou státu, protože za ní má odpovídat vláda.  Naše země přitom de facto už dlouho žádnou jednotnou vlastní zahraniční politiku nemá.  Dávno si ji zprivatizovali jednotliví politici a vztahy vůči zahraničí používají v rámci vnitropolitického boje ve svůj osobní nebo stranický prospěch bez velkého ohledu na zájmy země. A tak můžeme s úžasem sledovat, jak někteří pražští starostové mohou svévolně vyvolávat a vytvářet zahraničně-politické krize a ničit pracně budované vztahy s významnými zeměmi jenom tak, z vlastního zájmu a rozhodnutí, a vláda, která za zahraniční politiku odpovídá, se zmůže pouze na prohlášení, že nemůže nic dělat, protože starostové mají mandát od svých voličů, a tak prý si mohou dělat, co chtějí. Média tomu tleskají.

Je-li tomu tak, potom prezident republiky, který v přímé volbě získal ze všech politiků nejvyšší počet hlasů, podle ústavy „zastupuje stát na venek“ a v zahraniční politice má zásadní kompetence, je v této logice zcela oprávněn provádět vlastní zahraniční politiku a spíše než starostové má právo korigovat oficiální postoje vlády, obzvláště ve věci tak sporné, jakou byl hanebný postoj minulých českých vlád ke kosovské krizi a jejímu řešení.

O tom, že by samozřejmě bylo lepší se domluvit na zahraniční politice, která by vycházela z českých národních zájmů a ne z parciálních priorit jednotlivců a stran, a také jí na všech úrovních jednotně uskutečňovat, není sporu. K tomu ale v české politice ochota, odvaha a odpovědnost bohužel tradičně chybějí.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 16.9.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1389.html


 

 

29. srp, 2019

Řada z nás se snaží dávat veřejně najevo svůj nesouhlas s iracionálním, populistickým a evidentně nevědeckým klimatickým alarmismem už dlouhou dobu...   

Někteří z nás roky, mnozí celá desetiletí. Ve svém projevu zde v Erice jsem v roce 2012 řekl: „tato doktrína je ideologií, ne-li náboženstvím. Existuje nezávisle na klimatologické vědě. Spory, které vede, nejsou o teplotě, ale jsou součástí soudobého konfliktu ideologií… Tato doktrína je volně propojenou kaskádou argumentů, není monolitickým konceptem, a tím se nemohla stát předmětem vážného vědeckého zkoumání.“[1]

Nemám sebemenší důvod tento svůj sedm let starý výrok měnit. Letošní teplé léto v Evropě není žádným protiargumentem, i když si to řada lidí myslí. Přesto se něco změnilo. Ne v přírodě, ale ve společnosti.

Prezentací svých katastrofických scénářů zahájili v poslední době klimatičtí alarmisté rozsáhlou ofenzívu, zatímco mlčící většina, tedy normální lidé se zdravým rozumem, mlčí a jsou v defenzivě. Na straně jedné tohoto střetu je radikalismus, populismus, iracionalita, apriorismus, chabé argumenty, monology a ideologická klišé, na druhé straně rozumný a uvážlivý postoj dospělých, zralých lidí, rozum, racionalita, víra v dialog, kritické myšlení a přecitlivělost na módní ideologie. Jsem přesvědčen, že tímto popisem situace nepřeháním. Spor není o teplotě, spor je o radikální změně lidské společnosti a našeho způsobu života, je o omezení naší svobody, což jedna strana tohoto střetu požaduje a snaží se to té druhé vnutit.

V posledních letech se nám několikrát zdálo, že aktivisté téměř náboženské doktríny klimatického alarmismu trochu ustupují, že už jsou unaveni, že začínají uznávat neudržitelnost svých argumentů, a že jak vědecké teorie, tak statistická data jasně prokázaly, že doktrína globálního oteplování – založená na jednoduchém vztahu mezi lidmi způsobenými emisemi CO2 a globální teplotou – není obhajitelná. Zdálo se nám i to, že byla jednoznačně prokázána i neserióznost takových lidí, jako jsou Al Gore, Rajendra Pachauri, Nicolas Stern. Bohužel tomu tak není. Doktrína prosazovaná již od konce 80. let Mezinárodním panelem o klimatických změnách (IPCC) stále dominuje. Není možné popřít jí citováním stovek textů, které nesouhlasí s arogantní argumentací typu „věda už je uzavřena“, kterou používají ti, kteří tento klimatický alarmismus rozšiřují po celém světě.

Reprezentačním shrnutím opačných názorů jsou publikace NIPCC (Nevládního mezinárodního panelu o klimatických změnách). Tato organizace vydala letos již svou pátou publikaci v sérii Climate Change Reconsidered, která byla tentokráte věnována primárně otázce fosilních paliv[2]. Její autoři hned v úvodu zdůrazňují, že se „soustřeďují na výzkum, který je přehlížen nebo ignorován Mezivládním panelem IPCC (který organizuje OSN)“. Vyslovují mnoho pochybností a argumentů a velké problémy vidí zejména v klimatologických modelech, které tato skupina vědců používá: „tyto modely prognózují daleko větší oteplování než to, které v minulých desetiletích nastalo, a než to, které je pravděpodobné, že nastane v budoucnosti. Mezi roky 1979 a 2016 modely „prognózovaly“ dvojnásobné zvýšení teplot, než jaké ve skutečnosti bylo“. To jsou pro mne, který strávil léta konstruováním ekonometrických modelů, které jsou svou podstatou podobné modelům klimatickým, námitky zásadní.

Když jsem dokončoval tento svůj text, dostal jsem článek napsaný bývalým oficiálním německým recenzentem IPCC Peterem Dietzem[3]. Obhajuje rozhodnutí prezidenta Trumpa vystoupit z Pařížské klimatické dohody a tvrdí, že zdvojnásobení emisí CO2 bude vést ke zvýšení teploty pouze o 0,6oC, když se všechny relevantní faktory – velmi často ignorované IPCC – vezmou v úvahu. Mohl bych citovat další autory. Z toho všeho pro mne plyne jediný možný závěr: věda není uzavřena a organizovat hluboké změny ve světové ekonomice (a zejména v energetice) na základě této „neuzavřené“ vědy je dětinskou chybou.

Mýlili jsme se, když jsme předpokládali, že klimatický aktivismus končí. Teď, v létě 2019, zejména v Evropě velmi jasně vidíme, že bývalá, dlouhá léta existující rovnováha mezi články a projevy obhajujícími tuto alarmistickou doktrínou, a těmi, kteří ji odmítají, byla narušena. Radikální propaganda doktríny klimatického alarmismu debatu vyhrála

Bez jakýchkoli nových vědeckých objevů, hypotéz či teorií a bez nových statistických dat, která by ukazovala změnu trendu, jsme svědky nové vlny radikálních veřejných proklamací blížící se apokalypsy. Jsme svědky dosud neznámých ústupků dospělých politiků, respektovaných akademiků, obvykle arogantních novinářů a sebevědomých byznysmenů vůči šestnáctileté aktivistce. Mladá a naivní švédská dívka vyučuje starší generace a ty se tváří, že to akceptují.

Středoškolští studenti po celé Evropě, včetně České republiky, která byla v této věci donedávna velmi skeptická, organizují „Pátky pro budoucnost“ a odmítají chodit do školy. Český vůdce tohoto hnutí oznámil, že považuje „za zbytečné vzdělávat se pro svou budoucnost, protože není jasné, zda vzhledem ke klimatickým změnám nějaká budoucnost vůbec bude“. Obávám se, že iracionalita začíná dominovat nad více méně racionálním způsobem myšlení, který v lidské společnosti až dosud převažoval.

Dnešní stupeň iracionality je – jako společenský a masový jev – něčím zcela novým. Ti z nás, kteří prožili komunismus, si vzpomínají, že jsme se jako školáci smáli starému komunistickému heslu „poručíme větru a dešti“. Naši učitelé se před 60-70 lety ani nepokoušeli toto heslo obhajovat. Věděli, že je nesmyslem, věděli, že je to pouhá komunistická propaganda. Dnešní učitelé – v éře politické korektnosti a při používání zcela nedemokratických metod blokování „nekorektních“ názorů – se něco podobného říci neodváží nebo, což je ještě horší, jsou sami podporovateli klimatického alarmismu.

Lidé se mohou mýlit, historie vědy to dokazuje, ale v minulosti bylo šíření jak racionálních, tak bláznivých myšlenek a ideologií daleko pomalejší. Vědci a na ně napojení ideologové nemívali internet, facebook a twitter a nebyli schopni vytvořit si tak mocné lobby, jako je tomu dnes. I politický systém nebyl nikdy tak otevřený (a bezbranný) vůči iracionálním myšlenkám. Jsme konfrontováni s nespontánně vzniklou klimatickou psychózou, která je novým jevem. Je organizována a politicky podporována.

Ideologové tohoto nového náboženství rádi používají silná slova a my bychom měli reagovat stejným způsobem. Jinak nebudeme slyšet. Oni nás považují za popírače klimatických změn, i když naše myšlení je založeno na historickými fakty potvrzeném předpokladu, že se klima mění nepřetržitě. Proto nepovažujeme dnešní klima a jeho změny za něco zvláštního. To oni jsou popírači klimatických změn. Průměrnou teplotu a klima prvních šesti-sedmi desetiletí minulého století považují za fixní bod, který bychom měli udržet „ať to stojí, co to stojí“. To je nehistorický a nevědecký přístup.

Studium minulosti je důležité. Souhlasím s Petrem Vaníčkem, kanadským profesorem geofyziky na univerzitě v New Brunswick, že „příroda byla schopna způsobovat klimatické změny daleko větší, než ty, které jsme viděli v posledních dvou stech letech, v nichž aktivity člověka údajně způsobily tak velký rozdíl“[4]. To je racionální výrok v očích nás, v očích těch, kteří v klimatické změny věří.

Ve svém vystoupení zde v Erice před dvěma lety jsem se také dotknul tématu „vědy v éře post-demokracie“[5]. Řekl jsem, že toto politické uspořádání způsobuje „ztrátu svobodné výměny názorů, ztrátu elementárního respektu k odlišnému názoru a ztrátu respektu k autoritám jakéhokoli typu“ (str. 2). Říkal jsem, že i přes stále rostoucí počet vědeckých knih a článků dochází „k vysokému stupni intelektuálního konformismu (neznámého za minulá staletí) a post-moderní intelektuální monokultury a k vytváření monoideologického světa“ (str. 3). Zmínil jsem i „stádní instinkt vědců a jejich konformismus“. To všechno je velmi zřetelné právě v debatě o globálním oteplování.

Musí nastat návrat k standardním, ideologicky jasně definovaným politickým stranám, které – doufejme – zahájí racionální výměnu politických názorů. Ta musí přesvědčit mlčící většinu, že „je neudržitelné předpokládat, že je velmi malé zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře Země (0,04) hlavní příčinou oteplování, které nastalo od Malé doby ledové“ (5, str. 6).

Existuje nebezpečí, bohužel s vysokou pravděpodobností uskutečnění, že politici svět v podobě, jak ho známe, zničí. Ve svém projevu ve Štrasburku[6] prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyen výslovně řekla, že chce, aby se „Evropa do roku 2050 stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem světa“ (mimochodem, slovo klimaticky neutrální je velmi podivný výrok). Chce snížit emise CO2 během deseti let o 50 %, chce předložit „Zelený plán pro Evropu“ a „Evropský klimatický zákon“. Myšlenky tohoto typu by byly nepředstavitelné před několika lety dokonce i v jejím Německu a dnes to vypadá tak, že budou tvořit podstatu „nové EU“ pod jejím vedením.

Vědci v Erice (a v celém světě) by měli promluvit nahlas dříve, než bude pozdě.                                                                         

Václav Klaus, Vystoupení na 52. Semináři o planetárních hrozbách, Světová federace vědců, Erice, Itálie, 19. srpna 2019. Překlad z angličtiny. Pubikováno v týdeníku ECHO dne 29. srpna 2019.



[1] Klaus, V., The Man-made Contribution to Ongoing Global Warming Is Not a Planetary Emergency, Erice, 2012, https://www.klaus.cz/clanky/3165

[2] NIPCC, Climate Change Reconsidered II: Fossil Fuels, The Heartland Institute, Arlington Heights, USA, 2019. http://climatechangereconsidered.org/wp-content/uploads/2018/12/Front-Matter.pdf

[3] Dietze, P., Wie gross ist eigentlich der CO2-Klimaeinfluss?, Fusion, No. 2/2018.

[4] Vaníček, P., Why I am skeptic when it comes to man-made climate change, IVK, Prague, 2019, v tisku.

[5] Klaus, V., Science in the Age of Post-Democracy: A Few Tentative Remarks, Erice, 2017, https://www.klaus.cz/clanky/4153

[6] Ursula von der Leyen, Opening Statement in the European Parliament Plenary Session, Štrasburk, 16. července 2019.

Psáno pro týdeník ECHO

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 29.8.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1385.html


 

17. čvc, 2019

V šedesátých letech jsem měl jako mladý ekonom Československé akademie věd možnost být u přípravy tehdejší relativně radikální ekonomické reformy, která se pokoušela o nemožné – sloučit dva nekompatibilní ekonomické systémy, centrální plánování a tržní ekonomiku...

Proveditelnost, či neproveditelnost takovéto konvergence však nebylo možné prokázat, protože tato ekonomická reforma – spolu se všemi dalšími doprovodnými politickými změnami – byla sovětskými komunistickými vůdci považována za natolik nebezpečnou, že se v srpnu 1968 rozhodli vyslat půl milionu vojáků Varšavské smlouvy, aby tento náš vývoj násilím zastavili. Nazývali ho kontrarevolucí. Na Západě je toto období známé jako Pražské jaro.

Byl jsem považován za jednoho z antikomunistických a antimarxistických ekonomů, a proto jsem byl z Akademie věd vyhozen. Dalších 20 let jsem musel strávit v relativně podřadných zaměstnáních, a to až do listopadu 1989, kdy jsem se stal členem první nekomunistické vlády. Je tomu už téměř 30 let. V těchto posledních třiceti letech jsem se postupně stal ministrem financí, zakladatelem politické strany, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny, dvakrát prezidentem České republiky a současně s tím i přítelem Hillsdale College. Tak jednoduché to bylo.

Byl jsem rozhodujícím tvůrcem české ekonomické transformace, která po téměř půl století centrálního plánování vytvořila v naší zemi tržní ekonomiku. Spolu se svým slovenským kolegou premiérem Mečiarem jsem byl jedním ze dvou hlavních organizátorů přátelského a mírumilovného rozdělení Československa. Byl jsem to já, kdo poslal do Bruselu dopis s žádostí o naše členství v Evropské unii (v roce 1996). Byl jsem také intenzivně zapojen do jednání o členství naší země v NATO. Opakovaně jsem potkal všechny americké prezidenty té doby (stejně jako jejich předchůdce).

Všechny tyto mé zkušenosti byly asi pro prezidenta Hillsdale College Larryho Arnna hlavním důvodem, aby se mne zeptal, zda bych zde nepromluvil o Rusku. Nejsem specialista na Rusko. Řadu let jsem byl považován za odpůrce Ruska (nebo lépe řečeno Sovětského svazu). Po pádu komunismu jsem se snažil pomoci navázat normální, standardní, vzájemně výhodné bilaterální vztahy mezi našimi dvěma zeměmi bez ohledu na to, že byly nejproduktivnější roky mého života (komunismus se zhroutil, když mi bylo téměř 50 let) velmi negativně ovlivněny sovětským imperialismem.

Tento můj osobní prožitek mne nijak nezaslepil. Nedémonizuji Rusko nebo jeho současného prezidenta. Respektuji (a myslím, že bychom to měli dělat všichni), že Rusko má své vlastní autentické národní zájmy, které jsou bezpochyby rozdílné od zájmů naší a vaší země. Stejně tak je nepochybné, že ruský politický, hospodářský a sociální systém je postaven na velmi odlišných základech, než jsou ty naše.

To je ostatně i důvodem, proč je ruský systém politicky méně demokratický a více autoritářský, než bychom považovali za přijatelné. Ruská ekonomika se nachází pod viditelnou, a to velmi tvrdou rukou státního intervencionismu mnohem více, než je tomu v našich zemích. Neviditelná ruka trhu je tam potlačena více než u nás. Lidská svoboda je omezena daleko více než v naší části světa, ale přesto platí, že je komunismus v Rusku už dávno minulostí. Ruský systém je systémem kontrolovaným v daleko větší míře než v našich zemích, ale rozdílnost mezi Ruskem a námi (a vámi) je v míře a rozsahu státního intervencionismu, nikoli v jeho samotné podstatě. Měli bychom si přiznat, že také naše země se dnes vyznačují rozsáhlým státním intervencionismem.

Navzdory všem těmto problémům je současná ruská společnost daleko více svobodná než kdykoli ve své historii. Nepřijímám argumenty, že ruský systém byl v 90. letech lepší než je dnes – neměli bychom zaměňovat svobodu s anarchií, chaosem a nedostatkem řádu.

Jsem si vědom toho, že se tato má pozice liší od mainstreamového pohledu současných amerických kremlologů. Troufám si však tvrdit, že tak jak se mýlili v minulosti a nechápali a špatně vykládali sovětský komunistický systém a jeho osud, tak se mýlí znovu i dnes.

Neměli bychom mít aprioristické předsudky. Neměli bychom žít v minulosti, neměli bychom si plést současnou Ruskou federaci se Sovětským svazem minulosti, nebo současné ruské politické lídry s Leonidem Brežněvem, jako to dělají někteří lidé na Západě a ve střední a východní Evropě s cílem získávat ve svých zemích laciné politické body.

Sleduji vývoj v Rusku v posledních dvou desetiletích s velkým zájmem a – doufám – i s dostatečnou pokorou a respektem. Proto nemám stejný povýšenecký postoj, jaký mají někteří „experti“ na Rusko. Vývoj Ruska v postkomunistické éře považuji za relativní úspěch – pakliže se na něj díváme s náležitou a férovou historickou perspektivou. Alternativním měřítkem je pro mě hrůzný obraz Andreje Amalrika popsaný v jeho známé knize Přežije Sovětský svaz rok 1984? Musím se přiznat, že když jsem tuto knihu četl před téměř 50 lety, krátce poté co armády Sovětského svazu napadly Československo, měl jsem strach, že by to mohl být velmi pravděpodobný a v každém případě snadno představitelný obraz této země po skončení komunismu. Bál jsem se toho a jsem rád, že se to nestalo.

Jak už jsem řekl na počátku, nejsem žádným odborníkem na Rusko, jsem – snad – expertem na přechod od komunismu ke kapitalismu, od totalitarismu k pluralitní demokracii, od centrálního plánování k tržnímu hospodářství. Udělali jsme to velmi odlišně než v Rusku a proto je jiný i výsledek.

My jsme – velmi rychle – liberalizovali, deregulovali a privatizovali ekonomiku, což se v případě Ruska nestalo. Rozhodující část reforem byla v naší zemi provedena již v první polovině devadesátých let. Rusko – země mnohem větší a mnohem komplikovanější než Česká republika, s odlišným dědictvím a s mnohem delší dobou komunismu – toto neudělalo. Všechny nevyhnutelné transformační kroky a opatření byly provedeny pouze polovičatě.

Rusové naprosto selhali v makroekonomické politice – měnová a fiskální politika nebyly dostatečně opatrné – a nevyhnutelná hyperinflace, která toho byla důsledkem, zničila vše, zejména důvěryhodnost ruského vedení té doby. (Mimochodem, Česká republika byla jedinou postkomunistickou zemí, která nemusela provádět měnovou reformu.)

Rusko nemělo jasnou transformační vizi, nemělo politiky, kteří by byli schopni ji formulovat a vysvětlovat lidem. Gorbačov ani Jelcin to nedokázali. Byli příliš spojeni se starým komunistickým režimem. Nesnažili se vytvořit standardní (ideologicky dobře definované) politické strany. Bez skutečných politických stran však ruské vlády a ruští premiéři nemohly začít budovat své vlastní politické zázemí. Vždy byli izolovanými jednotlivci.

Putin není výjimkou. Uspěl v konsolidaci země a významně přispěl k jejímu elementárnímu fungování. Narušil systém politicky a ekonomicky mocných oligarchů (kteří do dnešních dní tragicky vládnou na Ukrajině). Zavedl jistou míru ekonomické racionality, samozřejmě nikoli za nulovou cenu, zejména co se týče demokracie. Jeho specifický „trade-off“ mezi řádem a demokracií je bezpochyby velmi diskutabilní. Zcela jistě by to nebyla a není volba naše, ale každopádně bychom o tom měli hovořit této terminologii, nikoli hovořit o „říši zla“. Tak jednoduché to totiž není. Rozpoutání nové éry studené války by nepomohlo ani Rusku, ani nám.

Jsem přesvědčen, že bez skutečných politických stran není možné mít plnohodnotnou parlamentní demokracii. Říkal jsem podobné věty již před 20-30 lety, když jsem měl pocit, že Rusko – jednak kvůli své minulosti před komunismem (neexistovala zde žádná demokratické tradice), jednak kvůli své nejdelší, nejvíce utlačující a nejničivější éře komunismu, kterou si prošlo – mělo na nějaký čas omluvu. Dnes, tři dekády po pádu komunismu, si tím nejsem jist.

Z hlediska České republiky se dnešní role Ruska při ovlivňování našeho osudu blíží nule. Neměli bychom bojovat staré bitvy. Skutečný souboj v našich společnostech – jak v Evropě, tak v Americe – je mezi těmi, kteří chtějí svobodu, nezávislost a svobodné trhy, a těmi, kteří se nás snaží ovládat různými neliberálními manipulačními ideologiemi, jako je environmentalismus, multikulturalismus, humanrightismus, feminismus a genderismus, transnacionalismus, atd. Žádný z těchto ismů v Rusku ani na Východě nevznikl. K naší velké lítosti si je dnes dovážíme ze Západu. Je ironií osudu, že je právě toto posledním důsledkem pádu komunismu, ke kterému došlo před třiceti lety.

Václav Klaus, 11. července 2019. Today´s Russia: The Consequences of an only Incompletely Realized Systemic Transformation, poznámky pro Hillsdale Cruise Talk, Hillsdale Cruise, Velká Británie, červen 2019. Překlad z angličtiny Filip Šebesta.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 17.7.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1367.html