KOMENTÁŘE

14. lis, 2018

Replika Tomáše Halíka na můj text, kterým jsem reagoval na jeho článek v Lidových novinách (z 13. 10. 2018), v němž napadl prof. Piťhu a jeho letošní svatováclavské kázání, je chudá svým obsahem, ale o to agresivnější v osobních útocích a ve své manipulaci podstaty vzniklého sporu...

Nejde – alespoň z mé strany určitě ne – o osobní nebo prestižní spor. Je to součást vážného, věcného střetu o směřování západní civilizace a o naši budoucnost, i když to tak T. Halík nechce interpretovat.

Jeho druhý text na toto téma (v Lidových novinách dne 31. října, byl publikován i na Neviditelném psu 2. listopadu 2018) je zřetelným posunem. Nevím, jestli k lepšímu. Jeho autor, mistrovsky ovládající marxistickou dialektiku (ve které byl evidentně vzdělán a vychován a v níž jakýkoli výrok zároveň platí i neplatí), bez velkých skrupulí a bez jakéhokoli začervenání se ustupuje. Jeden z mnoha komentátorů jeho textu mi v osobní korespondenci napsal: „Halík prostě bere zpátečku“.

Ano. Opouští svou, v řadě předchozích textů a výroků evidentní obhajobu modernistické ideologie liberální demokracie, genderismu, masové migrace a dalších podobných konceptů. Falešně se pasuje do pozice jakéhosi vyváženého středu mezi fundamentalistickými pozicemi radikálních stoupenců a odpůrců genderové ideologie. To však možné není. Ve středu se „sedět“ nedá. Zejména kněz musí v těchto věcech zaujmout jasnou, jednoznačnou pozici. Navíc, je-li on střed, kdo stojí na straně dnešního útočného progresivismu (a pokrokářství)?

Nejprve dvě trochu osobní poznámky. Nelíbí se mu můj údajný, ale jím samotným vytvořený postoj, který nazývá „my Klaus“. Říká „Klaus se vyjadřuje v plurálu maiestaticu“, což však není pravda. Náš text pro Lidové noviny byl podepsán „Václav Klaus a kolektiv IVK“ a já neznám důvod, proč Lidové noviny druhou polovinu tohoto podpisu vynechaly. Na našich webových stránkách je to správně. Byl to opravdu text kolektivu IVK, nikoli jen můj. Proto často používané množné číslo.

Druhá poznámka míří na Tomáše Halíka. Těžko obhajitelné je to, že se čtenářům v tomto konkrétním textu odvažuje sdělovat, že jsou jeho knihy doporučovány ke čtení kněžími po celém světě a že je zván k přednáškám na teologické fakulty v Evropě, Latinské Americe, Africe a Austrálii. Neodvážil bych se argumentovat tím, na kolika univerzitách jsem přednášel, kolik jsem dostal čestných doktorátů a kde všude vydali mé knihy. To není žádný argument. Halík to však dělá. Je to čisté vychloubání se.

Úsměvné je i to, když Halík píše, že je „v době infekčního populismu zvyklý čelit záplavě zlobných reakcí, které se rády vydávají za většinový hlas lidu“. Nepřeceňuje se trochu? Byla těch reakcí skutečná záplava? A vydávaly se za „většinový hlas lidu“? Nevím, odhadoval bych, že se jejich pisatelé pouze odvažovali panu Halíkovi sdělovat, že jeho názory nejsou výlučné a nesporné a že je mnoho lidí v naší zemi nesdílí. Že mnozí z nich dokonce vidí svět úplně jinak než on. Hodnotit dnešní éru jako éru „infekčního populismu“ je také zcela neadekvátní. To jen Halíkové označují každého za populistu[1].  

V jednom ze svých nedávných kázání (29. 7. 2018) Tomáš Halík prohlašoval, že se nesmíme bát postavit se proti většinovému názoru a dodával: „nebojme se mediálního lynče populistů“. Většinový názor je populismus? To je půvabné. Halík je vším, co dělá, reprezentantem většinového mínění soudobých intelektuálních elit, které ovládají současná média. Opravdu má pocit mediálního lynče? Myslí tím pár nesouhlasných článků, jež mediální mainstream milosrdně dovolil, aby vzbudil zdání existence názorové plurality? Je možné, aby všechny – vůči sobě nesouhlasné názory – označil za články psané „pro bulvární proruské internetové servery“? To je paranoidní výrok. Žádné takové servery u nás neznám.

Je třeba odmítnout i evidentní Halíkovy lži. Neostýchá se napsat, že Putinovo Rusko je pro “katolické ‚ultra‘ a pro protiunijní klausovce ‚náš vzor‘ v boji proti zkaženému Západu“. Nedovedu si představit, kde mohl v mých výrocích nebo ve výrocích kteréhokoli z mých kolegů najít, že je dnešní Putinovo Rusko „náš vzor“. To už je skutečně na pováženou. Taková svévolná manipulace je i Halíka nedůstojná a pro nás nepřijatelná.

Za zcela absurdní považuji Halíkovo tvrzení, že v případě prof. Piťhy „šlo o zneužití posvátného prostoru a liturgické slavnosti k vyvolávání paniky, strachu a beznaděje“. Já jsem Piťhovo kázání chápal jako varování před nebezpečím, které přináší Istanbulská úmluva a genderová ideologie. Je nás mnoho, kteří se Istanbulské úmluvy a genderové ideologie oprávněně bojíme.

Halík žije ve svém podivném světě. Máme mu věřit, že „v katolické církvi – u nás bohužel za podpory episkopátu – se šíří hysterie proti Istanbulské úmluvě a genderové ideologii“ (citát z předchozího Halíkova článku)? Opravdu se v církvi šíří hysterie? Pravdou je spíše to, že katolická církev k tomuto zásadnímu tématu naší současnosti a zejména naší budoucnosti dlouhodobě více méně mlčí. Místo ní promlouvají ideologové Istanbulské úmluvy a zastánci genderové ideologie jako Tomáš Halík. Ti druzí se – trochu z obavy z možné reakce papeže Františka – bojí něco zásadního říci.

Tomáš Halík píše, že v éře veřejných informací o „zvrácenostech a pokrytectví v nezanedbatelném procentu katolického kléru“ by si měl každý kazatel „uložit bobříka kající zdrženlivosti“. To je moc pěkné. Aplikuje to i na sebe? Má se kázat jen a pouze – v úzkém smyslu definované – evangelium? Drží se tohoto principu on sám? Jako člověk stojící mimo církev musím říci, že to – alespoň zvenku – vypadá tak, že jestli existuje v českých zemích kněz, proslulý svými politickými kázáními, pak je to právě Tomáš Halík.

Nám, kterým jde nikoli o vnitřní souboj uvnitř katolické církve, ale o svobodu a demokracii v celé společnosti, u Tomáše Halíka nesmírně vadí jeho neschopnost či neochota rozpoznat evidentní totalitní tendence dominantních módních ideologií naší doby. Ty považujeme za skutečné ohrožení naší současnosti. Soubojem s nimi však nelze získat přízeň mainstreamových medií, o kterou Halíkovi tolik jde.

Souhlasím s právníkem Tomášem Břicháčkem, že je Istanbulská úmluva „navzdory zaštítění chvályhodným cílem boje proti násilí na ženách ve skutečnosti radikálním ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu, který směřuje k převýchově společnosti, honu na čarodějnice a represi“ (viz jeho blog na idnes.cz). Petr Piťha použil možná nadsazené formulace, ale vyjádřil tím svou (a mou) obavu z vývoje evropské společnosti.

Halíkův text mnoho neříká, mnoho explicitních tezí (či hypotéz) neformuluje a proto se s jeho autorem dá jen těžko věcně polemizovat. Alespoň tedy těchto „několik slov“.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, TGM, 14.11.2018


[1] V tom se podobá své ideové souputnici Madeleine Albrightové, která také udělala nemalý ideový posun ve své letošní knize „ Fascism: A Warning“. Australský recenzent její knihy D. McCann (v časopise Quadrant, září, 2018) se názvem své recenze přesně trefuje: „Fascists Wherever She Looks“. I Halík vidí populisty všude, kde s ním nesouhlasí.

Václav Klaus, Replika na Halíkův text „Klaus hájí neobhajitelné“ v Lidových novinách ze dne 31. října, publikováno dne 13. listopadu 2018 v Lidových novinách.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1240.html


 

 

21. srp, 2018

Rok 1968 pro nás není dávno zapomenutou historií. I po půlstoletí, které od něho uplynulo, je součástí našich současných životů. Přesto – nebo právě proto – je třeba, aby byl zasazen do správného kontextu a aby nebyl desinterpretován[1]. 

V souvislosti s právě probíhajícím padesátým výročím jednoho z „osmičkových“ roků našich dějin se ukazuje, že tomu tak není. Je připomínán pouze okamžik jeho tragického konce (a jeho ničivé následky v následujících letech). To je sice více než potřebné, ale téměř vůbec není připomínáno delší dobu trvající, velmi pozitivní, mnohé slibující, v podstatě velmi optimistické období našich moderních dějin, které tomuto smutnému konci předcházelo. I to byla nezapomenutelná část našich životů.

Není možné přijmout přemoudřelý, ex-post zformulovaný výrok, který nedávno použil Milan Uhde při hodnocení Škvoreckého Miráklu: ideje šedesátých let, tzv. obrodného procesu, pokládal Škvorecký a zdá se, že i Uhde, „za neodpovědné třeštění, které nutně vyvolá okupační zákrok sovětské armády, jenž vrhne poměry zpátky do padesátých let“ (Kontexty, č. 3, 2018, str. 58). S plnou zodpovědností říkám, že toto nebyl v této době ani můj, ale ani většinový pocit. To, co 21. srpnu 1968 předcházelo, nebylo nezodpovědným třeštěním. Byl to vážný pokus s komunismem něco udělat.

Éru šedesátých let jsem prožíval už jako dospělý, své znalosti nemám jen z vyprávění nebo z četby. Už jsem také nebyl dětsky naivní. Šikovu reformu jsem si již tehdy dovolil veřejně kritizovat zprava, za což mne mnozí osmašedesátníci neměli rádi, ale tak negativistický postoj, do jakého se dnes někteří lidé stylizují, jsem tehdy nezastával a ani jsem se s ním v této podobě nesetkával. Snad jen u věčných škarohlídů, nebo u těch, kteří zmeškali včas se k éře šedesátých let – když to ještě vypadalo nadějně – připojit. 

Jestli jsem už tehdy něco považoval za přehnané, pak to byly naivní iluze tzv. osmašedesátníků (a zejména to, jak na těchto svých iluzích lpěli i po srpnu 1968), ale o třeštění nešlo. Šlo o významný, a navíc autentický, společenský pohyb. 

Druhou polovinu šedesátých let jsem spolu s celou generací svých vrstevníků považoval za mimořádnou příležitost, kterou jsme tehdy dostali, kterou jsme měli povinnost využít a kterou jsme měli za úkol v budoucnu zúročit. Za sebe si troufám říci, že jsme svou zkušenost šedesátých let po listopadu 1989 v mnohém pozitivně zúročili. Alespoň někteří z nás. Díky tomu jsme – ve srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi – razantněji a koncepčněji vstoupili do let devadesátých. Nemuseli jsme nic objevovat. Základní věci jsme měli ujasněné.

Události roku 1968 nebyly ani třeštěním, ani nebyly náhodou. Nespadly z nebe, byly logickým pokračováním procesů, které se u nás prosazovaly od počátku 60. let. Byly výrazem nespokojenosti s komunismem. Respektuji to, že má z této doby každý, kdo ji prožil, svůj – v mnohém se odlišující – osobní prožitek a zkušenost. Spisovatelé např. připomínají konferenci o Kafkovi, ekonomové relativně radikální ekonomickou reformu. Jiní vzpomínají na celkové, všemi pociťované viditelné uvolnění „poměrů“. Řadu věcí jsme však všichni vnímali shodně.   

Když jsem byl v roce 1969 při svém studiu v Americe požádán napsat o našem roce 1968 článek do tamního univerzitního časopisu, zmínil jsem v něm, že změny u nás začaly v okamžiku, kdy se po budovatelských písních a po sovětských častuškách začalo zpívat „Na okně seděla kočka“, kdy se zrodily první jazzové kluby, Fialkova pantomima, kdy Pavel Sedláček zpíval své rokenroly (zpívá je ostatně dodnes), kdy vznikla československá filmová vlna, Divadlo za branou, atd.

Jako sice teprve začínající, ale už publikující a přednášející ekonom považuji za klíčové to, co se událo v ekonomické sféře. Na počátku 60. let došlo k vážnému ekonomickému problému, který byl poměrně rychle „onálepkován“ slovem, které se k socialismu (či komunismu) vůbec nehodilo. Byl označen za hospodářskou krizi. Ekonomika se zastavila, plánovaný ekonomický růst se nedostavil a tím se zhroutila – na základě mylných, protože příliš optimistických prognóz připravená – 3. pětiletka. Byl to šok pro všechny, zejména pro ještě zcela stalinistické komunistické vedení. Krize přece – z definice – patřily ke kapitalismu, ne ke komunismu.

Tato událost vyvolala i v tehdejších podmínkách relativně seriózní diskusi o tom, proč se to stalo.  Protože ekonomický pokles nebyl považován za náhodu, začalo se mluvit i o nezbytných změnách ekonomického systému. Měl jsem štěstí, že jsem – sice ještě jako elév, jako aspirant v Ekonomickém ústavu ČSAV – mohl být u toho, i když reformu připravili ekonomové o generaci starší. 

Tzv. Šikova reforma, založená na – v mnohém problematické – mixáži plánování a prvků tržní ekonomiky, byla připravena a nejvyššími politickými orgány schválena již na konci první poloviny 60. let a v život uvedena 1. ledna 1966. Zdůrazňuji to proto, že se dnes mluví jen o roce 1968. Vedla k nemalému oslabení síly plánovacího centra a k výraznému posílení pravomocí podnikové sféry. Došlo k rozsáhlé decentralizaci ekonomického rozhodování. Československému hospodářství to pomohlo. Reforma se stala známou po celém světě v éře, kdy i na Západě koketovali s – naprosto zhoubnou – myšlenkou konvergence ekonomických systémů.

Podobný „reformní“ vývoj probíhal i v dalších sférách společnosti, a to zcela spontánně – jen ekonomická reforma byla „schválena“ shora. Bouřlivý vývoj v kultuře, v mediích, v akademické sféře nebyl nikým, k žádnému datu, explicitně schvalován či povolován. Prostě nastal. Ekonomická reforma však svou „oficiálností“ změnila společenskou atmosféru a otevřela dveře dalším změnám. Najednou začalo být možné kritizovat všechno možné (i nemožné), společnost se díky tomu výrazně proměňovala. Strach ustoupil, politická moc „měkla“. Indoktrinace určitě nebyla větší než dnes, v éře Evropské unie. Kritiku „táhla“ kultura, zejména film, divadlo, literatura, kulturní týdeníky a měsíčníky. Ostrost této kritiky v průběhu 60. let evidentně narůstala. Mířila stále hlouběji k samotné podstatě systému.

Za zmínku stojící politické změny však nastaly až v lednu 1968 výměnou generálního tajemníka ÚV KSČ. Padl všemocný Antonín Novotný. Teprve v této chvíli uslyšeli lidé jako já, tedy i lidé aktivní a angažovaní, prvně jméno Alexandra Dubčeka, který byl kompromisním řešením. Nebyl mužem šedesátých let, byl mužem roku 1968 a zejména srpna 1968. To dnes mnoho lidí neví. 

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (samozřejmě na příkaz a pod vedením Sovětského svazu) tento nadějný vývoj rázně ukončila. Byla tragédií pro celou zemi i pro mnohé z nás osobně. Bylo to naše velmi ponižující pokoření. Následující dvě desetiletí byla pro většinu z nás léty ztracenými, beznadějnými, deprimujícími. I já jsem byl vyhozen z Akademie věd (jako vůdčí nemarxistická „síla“ v československé ekonomii, jak napsal tehdejší ministr financí Rohlíček), dvacet let jsem žádnou akademickou práci nemohl vykonávat, nemohl jsem učit na vysoké škole, nemohl jsem jezdit na Západ, nemohl jsem psát, resp. psát jsem mohl, ale mé texty nebyly publikovány (nebo jen velmi okrajově). 

Přesto i toto neštěstí naší zemi pomohlo. Leccos významného miliony lidí pochopily. Komunismu po roce 1968 nevěřil už téměř nikdo. Proto v listopadu 1989 nemohla zvítězit snaha komunismus vylepšit (a tím snad i zachránit). Shrnutě řečeno: „vylepšování komunismu bylo ambicí roku 1968. Rok 1989 byl odmítnutím komunismu. Listopad 1989 nebyl pokračováním roku 1968.“ 

Nechtěli jsme „socialismus s lidskou tváří“, nechtěli jsme žádnou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. V roce 1989 jsme chtěli kapitalismus, skutečný trh a pluralistickou parlamentní demokracii. To ne všichni na Západě pochopili, resp. chtěli pochopit. Určitě to také nepochopili mnozí naši osmašedesátníci[2]. 

To, co se u nás dělo v 60. letech, bylo naším vlastním, zcela autonomně probíhajícím procesem, který byl nezávislý na tehdejším vývoji v západní Evropě a Americe. I tam byl rok 1968 významným předělem, ale to, co se dělo tam, známé barikády v Paříži a Berlíně, vycházelo ze zcela jiných idejí a ideologií. A také ze zcela odlišných prožitků a zkušeností. 

Na Západě v šedesátých letech nastal hodnotový zvrat. Probíhala západní verze kulturní revoluce (která s čínskou kulturní revolucí tehdejší doby neměla mnoho společného, i když se i u stávkujících studentů objevovaly obrázky nejen Mao Ce-tunga, ale i Fidela Castra a Che Guevary). 

V myšlenkovém světě se prosazoval postupný nárůst významu a vlivu neomarxismu (s Marcusem, Frommem a Habermasem). Probíhaly útoky na zdravý rozum, na chování a názory generace rodičů, na existující uspořádání společnosti, na řád, na všeobecně přijaté formy lidského jednání a tradice. Byly atakovány autority a jakýkoli respekt vůči nim. Rodil se agresivní enviromentalismus a spolu s ním dodnes trvající pokusy vrátit lidstvo před éru průmyslové revoluce. Posilovala myšlenka pozitivních lidských práv (jako popírání konceptu práv občanských). Rodila se ideologie multikulturalismu a sílilo pošlapávání samotných kořenů západní civilizace. Zesilovaly útoky na křesťanství a s ním spojené hodnoty. Mohu-li to shrnout – utvářel se liberální řád bez konzervativních základů. Teď už je – v éře tzv. liberální demokracie[3] – v podstatě dobudován. 

My jsme v roce 1968 v tehdejším Československu chtěli něco úplně jiného, než co chtěli „revolucionáři“ na Západě. Chtěli jsme politickou a ekonomickou svobodu. Na Západě naopak chtěli konec kapitalismu, konec svobodné tržní ekonomiky, konec buržoazního řádu, konec respektu k tradicím a zvykům, konec buržoazní morálky. Tyto dvě ambice roku 1968 byly naprosto odlišné. 

Současné problémy Evropy nevznikly kvůli našemu roku 1968, ale kvůli dědictví, které západní Evropě a Americe přinesl západní rok 1968. Tehdejší obrat nás dovedl až k dnešní tragédii Evropy (a celého Západu). Dnes se prosazující vysoce neblahé a nebezpečné tendence se zrodily tenkrát. Dnes prožíváme převážně už jen důsledky tehdejších změn. V literatuře jsem nedávno objevil hezký termín „dlouhý rok 1968“. Ano, je mimořádně dlouhý, ale bohužel ne ten náš, ale ten jejich. Ten náš skončil „normalizací“[4], ten jejich právě prožíváme. Teprve teď začínáme být „normalizováni“. 

Okupace Československa Sovětským svazem, trvající více než dvě desetiletí, má i dnes své dozvuky. U mnoha lidí zničila schopnost dívat se i čtvrt století po pádu komunismu na Rusko neutrálníma očima. Rusko je stále démonizováno a mnozí lidé se – promyšleně i nepromyšleně – připojují k zesilování mezinárodního napětí a k vyvolávání nové studené války. „Komunistický“ rok 1968 by k tomu neměl být zneužíván.

Nemohu si odpustit poznámku k dnešní migrační krizi. A k argumentům, že západní Evropa tehdy ochotně pomáhala českým migrantům, kteří tam po srpnu 1968 odcházeli. Ano, odcházeli, většina za lepším, svobodnějším, bohatším životem (za dobrovolně zaplacenou nesmírně vysokou cenu ztráty své vlasti), nikoli za bezpracnými sociálními dávkami, menšina z obavy z osobního fyzického ohrožení. Tehdejší a dnešní migraci bychom neměli zkratkovitě porovnávat. 

V roce 1968 to byla spontánní, zcela jednorázová, konkrétní událostí vyvolaná, nikým neorganizovaná migrace, navíc uskutečňovaná uvnitř jedné civilizační, kulturní i náboženské entity. Dnes jde o zcela odlišný fenomén.

Václav Klaus, rozvinutí projevu „Prager Frühling im Kontext der sechziger Jahre“ v dolnorakouském městě Weitra, 5. srpna 2018. 

Publikováno v deníku MF Dnes dne 18. srpna 2018

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 21.8.2018


[1] Jeden z čtenářů mého rukopisu mi připomněl (vlastně připomněla), že nejstaršímu členovi dnešní Babišovy vlády bylo v roce 1968 pouze 14 let a že jen 15% dnešních Čechů přesáhlo tehdy věk 18 let.   

[2] Vzpomínám si, jak jsem musel o Vánocích 1989 mezi čtyřma očima naše postoje dlouze vysvětlovat našemu nejvýznamnějšímu reformátorovi 60. let prof. Šikovi (je fér říci, že to přijal a – na rozdíl od jiných – nám následně neházel klacky pod nohy).

[3] O tom více v Manifestu IVK „ Obrana demokracie před liberální demokracií“, Newsletter Plus, červen, 2018. Přetisknuto v časopise Echo č. 25, 21. června 2018

[4] Toto slovo nepatří do mého slovníku, nevím, co bylo normalizováno.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1176.html


 

20. čvn, 2018

Trumpova cla, křik povrchních liberálů a evidentní problémy pokřivené globalizace...

Je to téma na dlouhý zásadní text. Následujících pár řádek je spíše jen vyjádřením názoru než uceleným souborem rigorózních argumentů. Moje „nekritika“ Trumpa vychází z toho, že dnes, tedy i před Trumpovými cly, ve světě nemáme systém volného trhu a že v nepřehledném systému současného přeregulovaného světa (zásahy, které jsou v rozporu s trhem) posun jednoho dílčího parametru – jakkoli izolovaně kritizovatelný – nemusí znamenat celkové zhoršení výchozího stavu. Vím, že to bude apriorně označováno za politicky nekorektní názor, ale je to tak.

Ekonomická teorie zahraničního obchodu je poměrně jednoduchá, resp. její jádro je prosté. Je apoteózou modelu dokonalé konkurence (navíc s dodatkem, že to, co nejde zajistit v jedné malé zemi, je dosažitelné v rámci ekonomiky celého světa). Je výkladem pozitivního efektu naprosté otevřenosti zemí a je požadavkem eliminace všech překážek volného pohybu zboží (a pracovních sil).

To říkají jak klasičtí ekonomové od Smitha po Ricarda, tedy lidé s autentickým liberálním postojem ke světu, tak „lidé davosští“, kteří se liberálně jen tváří. Ve skutečnosti jsou hlavními obhájci a exponenty dnešního typu ekonomické regulace (která se svým rozsahem začíná stále více blížit ekonomickému systému pozdního komunismu).

Malá odbočka ke slovu „lidé davosští“. Před několika týdny jsem měl příležitost dlouze hovořit se Stevem Bannonem a on při tomto rozhovoru k mému překvapení zcela automaticky použil „můj“ obrat „davosští lidé“. Řekl jsem mu, že jsem už před 13 lety publikoval článek s názvem „Homo Davosensis“ (Euro, únor 2005). Shodujeme se s Bannonem v tom, že jsou tito lidé falešnými obhájci velmi sporného a nejasného pojmu globalizace, který s volným trhem nemá nic společného.

Klasikové přišli před dvěma staletími s konceptem komparativních výhod, ze kterého plyne, že se má výroba toho či onoho zboží provádět na tom místě, v té zemi, kde je to nejlacinější, kde jsou nejnižší náklady. Jedině tak se maximalizuje celkový efekt. (Podobně se mají chovat jednotliví lidé jako pracovní síly, a mají si hledat místo, kde mohou získat nejvyšší mzdy a platy.)

Zůstáváme-li v rovině modelových předpokladů, nemohou být žádné námitky. Platí to však pouze při platnosti těchto předpokladů. Mezi ně patří, že nejsou žádné překážky obchodu a že nejsou žádné náklady pohybu pracovních sil (náklady migrace). Za překážky bývala primárně považována cla a celosvětová debata byla a je koncentrována na ně.

Cla jsou však v případě současné vysoce regulované ekonomiky jen vrškem ledovce (a jsou již do značné míry odstraněna či snížena systémem Světové organizace obchodu, WTO). Jednoduchá učebnicová teorie bere v úvahu jen cla a nikoli další formy státních zásahů a jen okrajově připomíná nejrůznější formy regulace dovozů, známé dovozní kvóty, a zejména nebere v úvahu voluntaristicky (a protekcionisticky) koncipované „standardy“ (hygienické, zdravotní, bezpečnostní, environmentální, pracovní, atd.), které jsou svými dopady neskonale významnější než cla samotná.

Pohyb pracovních sil není jen ekonomický fenomén. Má – jak vidíme velmi zřetelně na dnešní evropské migrační krizi – vedle efektivnostních ještě daleko významnější kulturně-civilizační aspekty. Zlobí nás, že stále není doceňován fundamentální rozdíl individuální a masové migrace. Klasičtí liberálové toto podceňují úplně, novodobí davosané to nepodceňují, protože o kulturně-civilizační rozvrat současného světa usilují záměrně.

Klasická teorie zahraničního obchodu navíc vůbec nebere v úvahu existenci nejrůznějších „globálních“ organizací a jimi prováděnou „nadprodukci“ regulačních opatření, které jsou jednotlivé státy nuceny přijímat. Stoupenci dnešní formy globalizace chtějí světovou vládu, chtějí podřízenost jednotlivých zemí této vládě a chtějí světovou regulaci všeho a všech. Ani v nejmenším nechtějí volný trh.

V tomto komplexnějším pohledu jsou Trumpova cla v dnešním přeregulovaném světě zanedbatelným detailem, který ve svém celkovém efektu může i nemusí mít negativní efekt. Hlavně jde o to, že Trumpovi kritici o znaménku a velikosti tohoto efektu žádnou specifickou znalost nemají.

Autor: Václav Klaus, odpověď do ankety Newsletteru IVK, 20.6.2018

Publikováno v MF Dnes

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1142.html


 

 

15. kvě, 2018

Americké vypovězení mezinárodní jaderné dohody s Íránem není pouze vyjádřením frustrace prezidenta Trumpa ze špatné smlouvy sjednané jeho předchůdcem, která prý není dostatečnou zárukou před jadernými ambicemi islamistického íránského režimu. Trumpův krok není pouhým siláckým gestem, ale má daleko hlubší význam...

Je definitivním potvrzením toho, že pokus o „přeformátování“ Blízkého východu zahájený tzv. Arabským jarem a pokračující syrskou občanskou válkou a podivným fenoménem Islámského státu skončil zcela jinak než byla původní očekávání. Arabský svět je sice rozbit a zmítán náboženskými sektářskými střety více než kdykoliv před tím. Dvě klíčové arabské země Blízkého východu – Sýrie a Irák v důsledku toho přestaly existovat, stejně jako Libye a Jemen na periférii, ale region se nestal bezpečnějším. Naopak, v přímém ohrožení se ocitl Izrael, neboť se v jeho sousedství pevně usadily íránské ozbrojené síly, které spolu s ruským letectvem pomohly spřátelenému alavitskému režimu Bašára Asada porazit sunnitské islamistické povstalce podporované a vyzbrojované Západem.

Dnes se v plné nahotě vyjevila hořká pravda o debaklu ambiciózní blízkovýchodní politiky amerických neokonů, kteří ovládali americkou zahraniční politiku za prezidentů Bushe i Obamy – podařilo se jim vojensky zničit sekularistické arabské nacionalistické režimy v klíčových zemích Iráku a Sýrii. Nebyli je však schopni nahradit žádnou stabilní prozápadní alternativou. Naopak tím vytvořili mocenské vakuum, jež zaplnila jiná protizápadní mocnost s dalekosáhlými mesianistickými ambicemi – šíitský Írán, kde již 40 let vládne svérázný teokratický režim.

Přes poměrně bizarní vládnoucí politickou doktrínu je dnešní Írán osmdesátimiliónová velká země, která pro Izrael a západní zájmy na Blízkém východě představuje daleko větší hrozbu. Přímo ohroženy se cítí ropné monarchie Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií, které strach z Íránu sbližuje s Izraelem. Pro ten je souvislý šíitský pás na sever od jeho hranic od Libanonu až po Írán na východě nejvážnější hrozbou od války v roce 1967, s tím, že íránské raketové síly a jaderné ambice v bezprostředním sousedství znamenají zcela pro Izrael zásadní potenciální existenční hrozbu.

Situace je velmi vážná. Ve hře je bezpečnost Izraele a arabských ropných monarchií, ve hře je přežití íránského režimu, ve hře jsou nově posílené pozice a zájmy Ruska na Blízkém východě, ve hře je snaha o znovuobnovení amerického vlivu v regionu. Jaderná smlouva je pouze vrcholek ledovce vážných střetů a rozporů mezi regionálními mocnostmi i globálními velmocemi, které se řeší v pohyblivých píscích kdysi velmi neodpovědně destabilizovaného regionu Blízkého východu. Ohrožen je celý svět. Měli bychom to vědět.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 15.5.2018

publikováno na serveru Zdroj.cz

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1131.html


 

 

 

10. kvě, 2018
Na počátku letošního roku, při plánování našich akcí na rok 2018, jsme v IVK přemýšleli o tom, zda máme naším standardním seminářem určitě ne oslavit, ale připomenout dvousté výročí narození Karla Marxe. Nakonec jsme tento nápad opustili, a to ze dvou hlavních důvodů. Marx už nikoho z nás moc nezajímá a navíc kolem sebe nemáme nikoho, kdo se dnes Marxem – byť i třeba ze zcela odlišných ideových pohledů – zabývá. Nikdo už v naší zemi v dnešní době o Marxovi nepíše ani kritické, ani obdivné knihy...
 
Jedna věc však změnila můj postoj. Město Trevír, kde se v roce 1818 Marx narodil, dostalo z Číny darem velikou, pět a půl metru vysokou Marxovu sochu (nevěděl jsem, že do Trieru, česky Trevíru, ročně proudí statisíce Číňanů). Město dar – přes spory na radnici – přijalo a rozhodlo se sochu v den výročí Marxova narození instalovat (resp. odhalit, zbavit „ochranného“ zabalení). Ani to by mou pozornost a zájem nevzbudilo.
 
Zhruba před dvěma měsíci obletěla Evropu nečekaná zpráva, že při této příležitosti přednese v Trevíru slavnostní projev nejvyšší funkcionář Evropské unie Jean-Claude Juncker. To mnozí z nás musí chápat jako formální uznání Marxe, jako ostentativní přehlédnutí všech negativních, s ním spojených věcí a jako propojení Marxe s myšlenkou Evropské unie. Marx se ostatně velmi pohrdlivě vyjadřoval o evropských národních státech (moc nehezky mluvil i o naší zemi, radši to ani nebudu opakovat) a předvídal – v jím navrhovaném ideálním světě – jejich konec. Juncker se možná považuje za uskutečňovatele této myšlenky. Jinak si to vysvětlit neumím.
 
Německá AfD na to reagovala uspořádáním skutečně „alternativní“ (nikoli oslavné) akce, na kterou mne pozvala jako hlavního řečníka. Tím jsem se prvně v životě dostal do tohoto krásného historického města nedaleko Lucemburska na březích řeky Mosely (je tu všude k dostání úžasné bílé moselské víno). Trevír je považován za nejstarší německé město založené před více než 2000 lety. Pyšní se řadou „římských“ památek – patří mezi ně Porta Nigra, amfiteátr, Konstantinova bazilika, císařské lázně, a řada dalších. Pro mne neznámé, netušené. (Přes Trevír jsem pouze jel vlakem. Bylo to před neuvěřitelnými 56 lety na basketbalové turnaje do Lucemburska a Belgie.) Je to takové opravdu typické „evropské“ město se spoustou (díky Erasmu kočujících, nevím, jestli se učících) studentů. Dávají městu velmi „uvolněnou“, mám-li to říci zdvořile, atmosféru. A je to atmosféra hodně levicová.
 
V průvodci města je Marx označován jako „nejslavnější syn Trevíru“, což je jistě pravda. Je tam Marxův rodný dům, je tam zachovalý dům, ve kterém bydlel, je tam gymnázium, kde studoval. Předseda AfD Trevír, profesor matematiky a religionistiky, mi říkal, že studoval na „Marxově“ gymnáziu. Čili, ještě je funkční. Na ulicích visí plakáty s nápisem „Marx sind wir“(Marx jsme my) a úplná rarita je to, že semafory pro chodce mají na zelené i červené barvě panáčka v podobě Marxe.
 

Na akci AfD jsem přednesl projev, jehož česká verze vyšla v Právu (5. května), česká i německá jsou na mé webové stránce. Nebudu je opakovat. Na tiskové konferenci – hojně citované u nás i v Německu – jsem zdůrazňoval, že

- dnešní den musí být varováním před bagatelizováním ničivého vlivu, který Marx měl a dosud má;

- že není možné přistoupit na tezi, že bylo jeho učení zneužito, neboť Marx zničit kapitalismus a trh opravdu chtěl a věděl, že k tomu musí použít diktaturu proletariátu;

- že jsem žil čtyři desetiletí v systému, který Marx propagoval a svým dílem legitimizoval;

- že je postavení jeho obřího pomníku výsměchem dějinám a výsměchem obětí režimů, které vznikly na bázi Marxova učení (mé slovo výsměch obletělo svět – viz Wall Street Journal);

- že je neuvěřitelné, že je přítomen nejvyšší představitel EU, což potvrzuje vliv Marxe na náš dnešek (i na progresivistický, v podstatě marxiánský projekt Evropské unie).

Kvalitní byly projevy předsedy AfD Porýní-Westfálska U. Jungeho, poslance Bundestagu P. Bystroně a dalších řečníků z regionální AfD. Seriózní byla i dlouhá diskuse, která následovala po našich projevech. Po skončení jsme šli na sklenku vína na nedaleké náměstí, plné oněch kočujících studentů. Překvapením bylo, že nám číšník přinesl letáky proti AfD vytvořené a rozdávané protestujícími organizacemi (před budovou, kde byla naše akce jich však bylo méně než příslušníků velmi pozorně a opatrně se chovající policie). Mezi těmito organizacemi byly

- das Multikulturelle Zentrum;

- die Katholische Studierende Jugend;

- Trier für alle;

- Die Falken;

- Die Kosmopolitische Plattform Trier.

Tímto letákem svolávali své příznivce před hotel, kde se konala akce AfD (v pátek večer), a na sobotu ráno organizovali pochod městem s heslem „Solidarita místo nenávisti“. (AfD také organizovala svůj průvod, policie však obě skupiny držela důsledně odděleně. Já už jsem ale byl na cestě do Prahy.)

Tento leták obsahuje neuvěřitelné výroky – že se akce AfD účastní i „ultranacionalistický a homofobní český exprezident Václav Klaus“, že „nová pravice“ propaguje „nenávist a rasismus“, že je „ideologie AfD zločinem proti lidskosti“, atd. Nic takového jsem na akci AfD neviděl a neslyšel. (Šlo opravdu o Marxe, ani migrace nebyla tento večer žádným velkým tématem.) Tento leták je samozřejmě exces, problémem je spíše velmi nebezpečný mainstreamový názor.

Trevírský deník „Trierischer Volksfreund“ (slovo přítel lidu mne zaujalo) sice relativně objektivně referoval o pátečním shromáždění AfD i o hlavních projevech. Z mého projevu citovali „ničivé působení Marxe“ (já ale mluvil o vlivu Marxe, Einfluss nikoli Wirkung) a o tom, že je tato socha „pomníkem dávno zašlé slávy“, což jsem skutečně řekl.

Podstatnější je článek šéfredaktora tohoto deníku Thomase Rotta. Odmítá černobílé vidění světa, odmítá řešit, zda je lepší kapitalismus nebo socialismus, protože existuje „třetí cesta sociální tržní ekonomiky“. Právě tou je podle něho dnešní Německo a za to je třeba bojovat. S tímto článkem v ruce jsem se trochu smutně vracel do Prahy. Ale stálo to za to.

Autor: Václav Klaus, 9. května 2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1129.html