KOMENTÁŘE

12. lis, 2019
Děkuji za pozvání na dnešní konferenci, která se koná u příležitosti blížícího se 30. výročí pádu komunismu...
 
Děkuji Českému rozhlasu a jejímu generálnímu řediteli, že se jejího uspořádání ujal. Mnozí z nás pronášíme v těchto dnech na nejrůznějších fórech doma i v cizině k tomuto tématu řadu projevů, ale kombinace zahraničních a českých účastníků, jaká se zde sešla dnes, je zcela specifická. Rád zde znovu potkávám prezidenta Lecha Walesu a připomínám si, že jsme se společně zúčastnili podobné vzpomínkové konference před pěti lety v Ženevě.
 
Pád komunismu, spojený v naší zemi s událostmi 17. listopadu 1989, je v každém případě největší událostí našich novodobých dějin. Byla to událost vysoce pozitivní. Vedla k radikální proměně našich životů. Umožnila rychlé zahájení hluboké politické a ekonomické transformace naší společnosti, která nám – jak si dnes a denně ověřujeme – umožnila stát se v relativně velmi krátké době normální, plnohodnotnou evropskou zemí. Právě o to nám po celou dobu komunistické nesvobody šlo. Vývoj po roce 1989 byl nesporným úspěchem a nenechme si tento náš pocit a tuto naši jistotu nikým vzít.
 
Cíle, které jsme si tehdy kladli, byly srozumitelné.  Byla jimi svoboda, demokracie, tržní ekonomika a národní suverenita. Tyto čtyři atributy normální, vyspělé evropské společnosti jsme více než čtyři desetiletí postrádali. A velmi nám chyběli. Takto jsme si své cíle před 30 lety formulovali nejen my, v tehdejším Československu, dnes České republice, velmi podobně si je formulovali naši kolegové a přátelé v dalších zemích střední a východní Evropy.
 
Lišili jsme se v přídavných jménech, které byly těmto podstatným jménům občas přidávány. Svobodu jsme chtěli všichni, pluralistickou parlamentní demokracii také (místo tzv. lidové demokracie komunismu a místo tzv. liberální demokracie, kterou v současnosti hlásá novodobá evropská a americká levice). Chtěli jsme trh bez jej oklešťujících adjektiv a hlavně jsme chtěli národní suverenitu (místo brežněvovské omezené suverenity, která se skutečnou suverenitou neměla nic společného).
 
Tyto základní cíle byly – s různou rychlostí a s různou hloubkou a úplností – ve své podstatě realizovány. Proto jsme brzy získali pocit, že si nezasloužíme být – záměrně pejorativně – nazývány postkomunistickými zeměmi. Autoři tohoto výroku nás tímto způsobem vydělují ze západní Evropy. To jsem vždy považoval za neakceptovatelné. Svými základními politickými, ekonomickými a sociálními institucemi a svou nezpochybnitelnou příslušností k evropské kultuře a civilizaci jsme maximálně zeměmi exkomunistickými.
 
Tento rozdíl je velmi důležitý. Komunismem jsme sice mnoho ztratili, ale i něco zcela unikátního získali. Prožitek komunismu nás vybavil zvýšenou mírou sensitivity na nejrůznější prvky oslabování svobody, demokracie, volného trhu a národní suverenity ve srovnání s tím, jak to cítí země západní a jižní Evropy, které komunismem neprošly. To se dnes – velmi pozitivně – projevuje i tím, že se země Visegradské čtyřky staví daleko kritičtěji k různým nebezpečným tendencím dnešní doby. Naší dnešní doby, poznamenané vítězným tažením multikulturalismu, genderismu, environmentalismu a transnacionalismu, což jsou ideologie (či světonázory), které na západě Evropy v současnosti vítězí a se kterými jsme v listopadu 1989 v žádném případě nepočítali. Označuji je za druhá nebezpečí, tím prvním byl komunismus.
 
Naším dnešním úkolem je trvat na svém, ale přitom se snažit zabránit vzniku nových, tentokrát sice nikoli železných, ale přesto nemilých a nepříjemných opon uvnitř Evropy.  Musíme se proto vrátit k obhajobě našich čtyř listopadových atributů přirozeného, normálního světa. Světa, který se jako přirozený a normální jevil nám, našim rodičům a prarodičům, světa, který podobným způsobem snad ještě vnímají a oceňují naše děti, ale už daleko méně naši vnuci a vnučky.
 
Ještě před nedávnou dobou by nás nenapadlo, že dojde k tak obrovskému ataku genderismu na lidskou podstatu. Že se nejrůznější gay-parades stanou součástí našich životů. Že západní civilizace zaútočí na samu biologickou podstatu člověka a že místo otec a matka bude používán termín rodič 1 a rodič 2.  Že naše země fakticky akceptuje takové nesmysly, jako je pojem klimatická nouze. Že švédská školačka bude vybízet studenty ke stávkám proti vzdělání, že bude zvána do parlamentů a k projevu na Valném shromáždění OSN. Že nám bude všechno možné i nemožné zakazováno pod heslem boje s tzv. „uhlíkovou stopou“. Že budou studenti stávkovat pod heslem „chceme lepší klima“. Atd., atd.  
 
Dnes zde není dostatečně velký prostor pro podrobnou diskusi těchto témat. Dnes je však třeba je alespoň avizovat a vyzvat k jejich vážné diskusi. Právě to by mělo být produktem letošního výročí, letošních oslav třiceti let Evropy bez železné opony. Teď už nám železná opona v minulém provedení nehrozí, i když si na boji s tímto neexistujícím nebezpečím řada lidí stále ještě zajišťuje svoji existenci (a pobyt ve veřejné mediální a politické sféře). Už je to 30 let, už by to mělo skončit. V roce 1948 také nikdo neřešil, že teprve před třiceti lety došlo k rozpadu rakousko-uherské monarchie, že u nás skončilo císařství a že vznikla republika.
 
Naší povinností je odhalovat hrozby doby dnešní, nikoli stále utíkat k hrozbám doby minulé. Dnes nehrozí komunismus s velkým K, ale hrozí nové, neméně nebezpečné „ismy“, ve svém synergickém efektu podobně nebezpečné.  Bohužel je neumíme dobře souhrnně nazvat, pro jejich součet nemáme název, a i proto se jim nedostatečně bráníme.
 
V anketě, kterou k tomuto tématu před několika týdny uspořádal náš institut (odpovědi jsme publikovali v  říjnovém Newsletteru IVK) odpověděl v podobném duchu jeden z dotázaných, že „problémem dnešního nebezpečí je to, že – oproti komunismu a nacismu – pro něj nemáme žádné jednotné pojmenování.“ Připojil k tomu doplňkovou tezi, že „co nelze krátce a výstižně pojmenovat, to se špatně identifikuje. Demokracii momentálně neohrožuje ucelený ideologický politický systém, ale směs mnoha vzájemně se podporujících ideologií.“ (Václav Vlk st.). Tím velmi pěkně vyjádřil i můj názor. Věřím, že si tento problém stále více lidí začíná uvědomovat.
 
Děkuji za pozornost.
 
Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 12.11.2019
 
Zdroj:
 
 
 
10. lis, 2019

Děkuji za pozvání na dnešní významné setkání...

Které se koná v jednom – alespoň pro mne – ze symbolů Bratislavy, v hotelu Carlton, kde jsem bydlel při své první návštěvě tohoto města před šedesáti lety. Děkuji i za to, že Slovenská obchodní a průmyslová komora pozvala při přípravě tohoto setkání ke spolupráci i Institut Václava Klause. Opravdu si toho vážíme.

 Jsem rád, že mne dnešní konference přivádí po delší době znovu do Bratislavy a že je to navíc v předvečer 30. výročí největší události našich moderních dějin, kdy došlo k pádu komunismu a k zahájení hluboké společenské, politické i ekonomické transformace obou našich zemí – tehdy ještě ve společném státě. Prvními třemi roky našeho radikálního transformačního procesu jsme prošli společně, základy naší transformace byly proto téměř identické. Neměli bychom na to zapomínat.

 Rád vzpomínám na spolupráci s řadou Vašich politiků a ekonomů, některých už zcela zapomenutých, některých však stále ještě viditelných – i z Prahy – na slovenské politické scéně. Měli jsme shodné cíle – svobodu, demokracii, tržní ekonomiku, národní suverenitu. V mnohém jsme uspěli, ale jistou hořkost cítím. Tuto mou hořkost však způsobilo něco jiného než náš transformační proces. Příčiny této mé hořkosti jsou nové, k nesvobodě směřující ideologie, které k nám přicházejí z venku a které se u nás střetávají jen s malou schopností se jim bránit. Často nám k tomu chybí nejen schopnosti, ale i vůle, často nás oslabuje naše nejednota a naše vzájemná nevraživost. Na základní principy naší polistopadové éry riskantně zapomínáme a tím se do jisté míry vracíme zpět.

 Asi bych to měl více vysvětlit. V těchto dnech vychází v Praze má knížka s názvem, který tyto mé pocity poměrně přesně vyjadřuje: 30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět.[1] Nevím, je-li něco podobného dominantním pocitem na Slovensku, dokonce předpokládám, že nikoli. Netvrdím ani to, že je tento můj postoj vyjádřením názoru významné části české veřejnosti, nechci mluvit za ni, ale je to v každém případě stále se zesilující pocit a názor můj.

 V polovině právě uplynulého třicetiletého období bych to takto neřekl. Zejména na počátku, v první dekádě, to bylo jiné. Dlouho jsme se pohybovali po vzestupné fázi křivky připomínající obrácené U, ale teď už jsme delší dobu v její fázi sestupné. Tato křivka má na horizontální ose čas, na vertikální ose ony čtyři atributy našeho transformačního procesu – svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a národní suverenitu. Nikoli bohatství země, nikoli HDP na hlavu. Chtěli jsme daleko více než zlepšení materiální stránky našich životů, chtěli jsme více než plné supermarkety.[2] Vím, že se tyto čtyři cíle nedají přímo kvantifikovat, ale to nevadí. Jedná se o naše vnímání těchto jevů, stačí kvalitativní soud.

 Přes všechny naše podobnosti předpokládám, že ono obrácené U má úplně jiný tvar v České republice než na Slovensku. Moje hypotéza je, že počáteční vzestup na Slovensku sice nebyl tak rychlý, že vrchol této křivky přišel později, ale že její pokles je v současnosti mírnější. To nepochybně ovlivňuje i názor obou zemí na Evropskou unii a na náš vlastní společenský vývoj. My jsme po křivce obráceného U ušli větší kus a jsme asi v  jiné fázi této křivky. V méně optimistické fázi.

 Teprve teď se dostávám k tématu dnešní konference, k budoucnosti Evropské unie, ale měl bych předem říci, že mám obavu, že zde dnes nejsem tím správným řečníkem. Nemám k dispozici žádnou křišťálovou kouli. O budoucnosti Evropské unie nejsem schopen věštit a už vůbec ne o postavení České a Slovenské republiky v ní. Umím – snad – analyzovat minulost a současnost a skrz houštinu obrovského množství protichůdných jevů a procesů vidět dominantní trendy a tendence. Předesílám, že podle mého názoru tyto trendy a tendence nemíří dobrým směrem.

 Neřeknu asi nic nového. Jsem známý svou ostrou kritikou dnešní formy evropské integrace, ale nejsem si jist, zda je brána dostatečně vážně a zda je pochopeno, že se moje kritika netýká jen některých okrajových jevů Evropské unie. Týká se samotné její podstaty. Vím, že to ode mne není politicky korektní výrok. Dokonce si nejsem jist, zda tento můj postoj na konferenci Slovenské obchodní a průmyslové komory vůbec patří. Nevím, mám-li na tuto kritiku v přítomnosti jednoho z předních politiků Evropské unie, člena Evropské rady, slovenského premiéra, nárok. Nechtěl bych ho stavět do nepříjemné situace.

 Svůj názor však vyjádřit musím. Dnešní formu a tvar Evropské unie považuji za odvrácení se od původních myšlenek evropského integračního procesu. S těmito myšlenkami se hned po II. světové válce více méně ztotožnila většina obyvatel západní Evropy a i my jsme se na tento vývoj souhlasně dívali přes „železnou oponu“. Nás se však na ně nikdo neptal. Původním záměrem bylo zajistit maximální možnou spolupráci suverénních evropských států formou její institucionalizace – vytvořením společenství evropských států, nejprve jen v ekonomické oblasti, později i v oblastech dalších. Slovo společenství států zůstalo jako definiční charakteristika této instituce. Stále znovu se přesvědčuji o tom, že drtivá většina lidí nedoceňuje, že původní koncept společenství států, který respektoval státní suverenitu, byl již v roce 1992 opuštěn. Je to překvapivé, protože je to už dlouhých 27 let. Absence vážné debaty o těchto věcech je fatálním defektem a přispívá k nedostatečnému pochopení vývoje evropského integračního procesu. Ve veřejném prostoru dominuje apologetika tohoto procesu, kritická analýza chybí.

 Že svět nikdy nezůstane dlouho stát na jednom místě, že dochází k přirozenému evolučnímu vývoji jakékoli instituce, muselo být očekáváno, ale že dojde k takovému zlomu a k takové změně její samotné podstaty, k jaké došlo Maastrichtskou a později Lisabonskou smlouvou, drtivou většinou Evropanů očekáváno nebylo. A nejen to, dlouho to jimi nebylo domýšleno. Hloubka této změny není pochopena dodnes. Malá přesmyčka jednoho písmene v názvu z ES na EU znamenala fundamentální změnu celého konceptu.

 Podílet se na evropské integraci jsme se chtěli. V České republice jsem to byl já, kdo jako předseda vlády poslal přihlášku do Evropské unie a kdo jako prezident republiky smlouvu o našem přistoupení k EU podepsal. Přeměnit naši zemi ve stále méně významnou a stále méně samostatnou a méně suverénní součást evropského, nadměrně centralizovaného postdemokratického státu našim záměrem nebylo. Naše referenda před vstupem do EU – s daleko větším procentem odpovědi ano ve Slovenské než v České republice – byla o něčem jiném. Byla „pouze“ o tom, zda se podílet na evropské integraci. Nebyla o tom, zda otevřít dveře postupnému ztrácení naší suverenity a právní subjektivity.

 Vážná společenská debata o takto ostře formulované otázce v České republice neproběhla, a – nemýlím-li se – neproběhla ani na Slovensku. Skutečná podstata dnešní formy evropské integrace není v našich zemích, ale nejen v nich, dostatečně pochopena. My to však – na rozdíl od zemí západní a jižní Evropy – spolu s dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky začínáme stále více vnímat. Naše komunistická minulost nám dala vyšší míru sensitivity, větší ostrost vidění, než mají lidé v západní Evropě, kde podobná zkušenost chybí. Ukazuje se, že prožitek komunismu nebyl jen ztrátou. Byl i unikátním učebním procesem, který každému nebyl dán.

 V Evropské unii obě naše země už 15 let jsou. Je možné se s tím smířit a snažit se – v ekonomické hantýrce – maximalizovat možný efekt z členství uvnitř tohoto konstruktu (při daných omezeních), nebo je možné se s tím nesmířit. To první vyžaduje usilovat o co největší objem evropských dotací, o co největší počet cest politiků do Bruselu, o co největší počet úředníků, které se nám podaří umístit v bruselských institucích, o maximum černého pasažérství v této instituci, o co nejméně otevřených konfliktů s bruselskou byrokracií.

 To není můj přístup. Já chci změnu, a to změnu fundamentální. Nechci perestrojku, ale systémovou změnu. Tu je možné docílit uvnitř EU jen její radikální proměnou, nebo vně EU jejím opuštěním. Nejsem planým optimistou, možnost uskutečnění ani jedné z těchto variant v představitelné budoucnosti nevidím. Obávám se, že ani pro jednu z nich nejsou vytvořeny elementární předpoklady. Proto očekávám pokračování dnešního stavu, Angličané tomu říkají „muddling through“.

 Změnu podstaty (a tím i efektů) Evropské unie nečekám hlavně proto, že po skutečné změně není mezi občany evropských členských států dostatečná poptávka. Změna jejich myšlení je brzděna bezskrupulózní demagogickou aktivitou nevládních a neziskových – z Bruselu placených – organizací, problematickým vystupováním málo zodpovědných univerzitních a akademických kruhů a podstatu problému nechápajícím chováním tzv. uměleckých celebrit. Brzděno je to i všudypřítomnou propagandou bezproblémovosti evropského integrování. To všechno je zesilováno i tím, že neexistuje objektivní mediální informování, že média přestala být médii. Je nám prezentována jen jedna pravda, jsme konfrontováni s jednostrannou indoktrinací tzv. evropskou myšlenkou.

 Nevím, co by mohlo Evropskou unií skutečně otřást, když to nezpůsobila

- největší ekonomická krize za posledních devět desetiletí, ke které došlo v letech 2008-2009, a ani ji následující pomalý, velmi nepřesvědčivý ekonomický růst;

- velmi bolestivá dluhová krize řady členských států EU v bezprostředně následujícím období, která vehnala do nemalých existenčních problémů velké skupiny obyvatel zemí jižního křídla EU;

- ničivá migrační krize roku 2015 trvající do dnešních dnů a čekající na svůj nový impuls, který může přijít každý den;

- výsledek britského referenda o opuštění EU Velkou Británií, který byl pro celou Evropu významným signálem nesouhlasu velké země se způsobem  evropského integrování.

 Aby mi bylo dobře rozuměno. Po krizích tohoto typu v žádném případě nevolám. Nejsem pirátem, ale zodpovědným politikem. Zamýšlím se vážně nad možnou dynamikou evropského integračního procesu.

 Vycházím z toho, že není pravda, že Evropská unie tyto čtyři krize překonala a že se z nich poučila. Ona jejich důsledky pouze přijala a tváří se, že se nic nestalo a že je vše zapomenuto. Hlubší krizi v následujícím období nepředpokládám. Proto žádnou významnější změnu nečekám. Očekávám více méně stacionární vývoj, což v relaci k vývoji ve zbytku světa znamená pokračující ztrátu pozice Evropy. To by mělo trápit nás všechny, ale zejména naše děti a vnoučata, ale ty si užívají své páteční záškoláctví.

 Jsem na Slovensku. Věřím, že se Vaše mladá země se všemi těmito problémy popere lépe než ta naše, už trochu pasivní Česká republika. O jednu věc však musíme usilovat. Ani v jedné z našich zemí nesmíme dopustit likvidaci standardního politického systému. Ten je předpokladem jakékoli cesty vpřed.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 10.11.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1423.html


 

18. říj, 2019

Často můžeme v různých komentářích a výrocích politických propagandistů, kteří problémy dneška stále tvrdošíjně redukují na údajný konflikt hodný Západ vs. zlý Východ...

Slyšet pohoršené zatracování „zaostalých“ postkomunistických zemí, že se staví na odpor soudobým pokrokářským politickým trendům přicházejícím ze Západní Evropy a USA a že si střední Evropa s tou západní méně a méně rozumí. Znovu je v kursu ona povýšená karatelská a pohrdavá dikce vůči našincům, nehodným přijmout všechna zaručená západní dobrodiní.

Jak dokazují výsledky nejrůznějších voleb, tato nafoukaná propaganda velký úspěch nemá, ba naopak, silný odpor proti současným poměrům a politickým trendům vzrůstá na samotném Západě. Co se vlastně stalo?

Když se před třiceti lety zhroutil komunismus, vypadala v představách většiny lidí u nás situace naprosto jasně. Extrémně radikální levicová utopie byla totálně zdiskreditována a lidé toužili po návratu do normální evropské společnosti, tak jak ji pamatovali jejich rodiče a prarodiče. Základním hodnotovým rysem této vysněné a zidealizované západní společnosti byla svoboda jednotlivce, tolik postrádaná všemi ve zglajchšaltované komunistické společnosti zavřené za ostnatými dráty. Svoboda žít si podle svého, svoboda mít různé názory a veřejně je říkat, svoboda vlastnit a podnikat, to vše jsme si spojovali se Západem a kvůli tomu jsme k němu chtěli patřit. Základním argumentem byl materiální blahobyt, který svobodná společnost na rozdíl od komunistické totality umožňovala ve velkém vytvářet.

Hesla a východiska komunismu, která byla tak svůdná pro předchozí generace, na velmi dlouhou dobu ztratila svůj apel, zdiskreditována neúspěšnou praxí tzv. reálného socialismu. Na dlouho se v našich podmínkách zdála spojena se zaostalou východní byzantskou ruskou tradicí, která se na ni shodou historických okolností nalepila. Dodnes u nás přežívá a je stále uměle vyvolávána představa, že komunismus je ruská ideologie a z Ruska navěky hrozí nebezpečí jejího opětovného návratu k nám.

Zahlušeni vlastní omezenou historickou pamětí a pod dojmem této propagandy zapomínáme, že kořeny a kolébka komunistické ideologie, která napáchala tolik zla, není na Východě, ale v západní Evropě. Zapomínáme, že Západ přímou lekci z praktického uskutečňování radikální progresivistické utopie nikdy na vlastní kůži nezažil, získal ji pouze zprostředkovaně v době studené války, a ta před třiceti lety skončila. Nemá prožitek a tudíž ani imunitu před dalšími progresivistickými utopiemi podobného charakteru.

Kořeny levicových utopií jsou na evropském Západě velmi hluboké a můžeme je úspěšně hledat již ve středověkých náboženských herezích a v evropské reformaci. Zcela zjevnou kolébku všech levicových utopií novověké minulosti i dneška pak představuje osvícenství.

Základní a nejdůležitější ideou, na níž je celý tento ideový směr vystavěn, je idea rovnosti. Představa rovnosti všech lidí je tím nejpopulističtějším tvrzením, jehož chytlavost a ničivá síla jsou nezměrné. Přitom je to zcela nereálný a spekulativní myšlenkový konstrukt, který se neopírá o pozemskou skutečnost ani lidskou zkušenost. Lidé si nejsou rovni ani v okamžiku zrození, ani nikdy později. Jsou nadáni rozdílnou genetickou výbavou a žijí v rozdílných materiálních a společenský podmínkách. Jsou různě nadaní, silní, velcí, zdraví, vzdělaní, rodí se do různých materiálních podmínek, žijí v odlišných prostředích, v různých společnostech, jsou muži a ženami atd. atd. Ze všech těchto důvodů jsou si celoživotně velmi nerovni a různý způsob, charakter a kvalita jejich životů tomu odpovídají.

Prohlásíme-li v rozporu s touto zjevnou skutečností, že přes to přese všechno jsou si lidé rovni, implicitně tak vyslovujeme nárok na změnu existujících evidentně nerovných podmínek lidské existence a na jejich jakési vyrovnání. To mobilizuje všechny, kteří jsou se svým současným životem nějak nespokojeni.

Tuto brizantní ideu obsahuje již křesťanství, které rovnost lidí postuluje, ale pouze před Bohem, a tím ji odsouvá de facto z pozemského světa. Přesto historie ukazuje, že i tato náboženská představa rovnosti byla schopna zažehnout dlouhotrvající válečné konflikty a zcela změnit tvář Evropy. Především protestantismus je ve své hloubi nesen myšlenkou rovnosti lidí před Bohem a jejich individuální odpovědností vůči němu za svůj život i život společenství. Tyto myšlenky sehrály velkou úlohu při vzniku kapitalismu a moderní společnosti, jak ukázal Max Weber, ale vytvořily i žité hodnoty a vzorce chování, které naopak dnes působí klima příznivé pro moderní kolektivistický progresivismus dneška. Ne nadarmo je protestantský sever jeho baštou, zatímco katolický jih zatím více odolává.

Z myšlenky rovnosti lidí pak vychází myšlenka lidských práv, která z původně osvobozující revoluční ideje zmutovala v doktrínu, v jejímž jménu dochází dnes k destrukci západní společnosti, jakou jsme znávali a do níž jsme se chtěli vracet.

Představa mimo konkrétního člověka a mimo společnost existujících abstraktních lidských práv je pokusem ustavit konvencí racionalistický řád společenským vztahům, který by nahradil náboženství, ale uchoval si jeho nadpřirozenou autoritu povýšením lidských práv na jakousi mimo konkrétní společnost existující přírodní sílu. Ve skutečnosti jde pouze a jenom o společenskou konvenci odpovídající konkrétní situaci západní společnosti v té které době, jež může být fakticky libovolně měněna. Věčného na ní není nic a universalistické ambice, které ji provázejí, a snaha vnucovat neustále extendující změť tzv. lidských práv jiným lidským společenstvím, která takovou potřebu necítí, prošla odlišným kulturním vývojem a mají jiné tradice, je spíše než co jiného výrazem nadřazeného západního imperialismu.

Idea rovnosti doprovázená koncepcí lidských práv vytvářejí představu nárokovosti, ať se již jedná o materiální blahobyt či společenské postavení jednotlivce. Nikoliv odpovědnost každého za život svůj, své rodiny a své země, ale nárok, natažená ruka vůči – státu. Celá doktrína lidských práv je etatistická samou svou podstatou, neboť pouze stát je schopen garantovat nároky plynoucí z neustále bobtnajících „lidských práv“ a zajistit v jejich duchu „rovnost“ mezi lidmi. Občan se stává klientem státu, podléhá mu, nemůže bez něho v žádném okamžiku existovat.

Ideál rovnosti lidí ve společnosti je v praxi neuskutečnitelný. Vždy bude existovat rozpor plynoucí z rozdílů mezi vládnoucími a ovládanými, bohatými a chudými, mladými a starými, mezi muži a ženami. Nerovnost ve výsledku lidské činnosti je neodstranitelná, nerovnost v příležitostech je pouze částečně omezitelná, ale vždy bude reálně existovat. Takový stav je přirozený a do značné míry může být považován z meritokratického hlediska za spravedlivý. Z hlediska zbožštěné rovnosti je však nepřijatelný.

To má mnohostranné důsledky. Na jedné straně je moderní společnost lapena do pasti nekonečné antidiskriminační kampaně dělící lidi do skupin podle nejrůznějších absurdních kolektivních identit, politické korektnosti a feministického a genderového šílenství.

Na další straně přináší zbožštění rovnosti na světlo světa znovu starou marxistickou představu, že minulý i existující svět a jeho uspořádání jsou nelegitimní a morálně nepřijatelné, protože ideál rovnosti nenaplňují či dokonce popírají. Náš starý svět si nezasluhuje zachování, ale naopak radikální změnu. Minulost je morálně nepřijatelná, společenské vztahy falešné. Vše je nezbytné změnit, neboť všichni mají na všechno právo a stát je povinen to zajistit.

Starý komunismus absolutizoval údajná ekonomická práva lidí, jako bylo právo na práci, podle jejíhož vykonaného množství měli být lidé odměňování až do doby, než rozvoj výrobních sil umožní aplikovat zásadu „každému podle jeho potřeb“. V marné snaze uskutečnit ideál rovnosti metodami revolučního násilí zrušil komunismus soukromé vlastnictví výrobních prostředků, řečeno marxistickou terminologií, ale byl schopen vytvořit pouze totalitně udržovanou uzavřenou nedostatkovou ekonomiku s nivelizovanou všeobecně nízkou životní úrovní.

Debakl komunistické utopie v porovnání s tradiční, přirozeně se vyvíjející svobodnou západní společností byl ohromující. Obětem komunismu byla věc v drtivé většině jasná, blahobytné západní společnosti však nikoliv. Čím bohatší se Západ stával a čím méně se musel strachovat o existenční problémy, tím přitažlivější se začaly stávat velké zdánlivě všelidské ideály, jako je rovnost mezi lidmi, lidské zdraví, planeta a její udržitelný vývoj atd. Svoboda jednotlivce, jejíž vybojování umožnilo dosáhnout ohromného civilizačního rozmachu západní civilizace, se začala považovat po pádu komunismu za věčnou danost, později dokonce za nebezpečné ohrožení udržitelných poměrů na planetě.

 Fukuyamův „konec dějin“ jakoby symbolizoval tento namyšlený a nezodpovědný pohled na svět a společnost, který Západ po konci studené války ovládl. Přesvědčení, že blahobyt je věčný a je na něj nárok, prosáklo všemi společenskými vrstvami Západu spolu s bezstarostností a totální nezodpovědností.

Moderní progresivisté šli ještě dále než staří klasici marxismu-leninismu. Neomezili svou aktivitu pouze na boj proti soukromému vlastnictví a kapitalismu a opustili marxistické uhranutí materiální (výrobní) základnou společnosti. Poučení vyvodili i z toho, že radikální revoluční metody prosazení pokrokářské ideologie ji dlouhodobě spíše zdiskreditovaly. Zaměřili se proto na snahu změnit samotné základy tradičního uspořádání lidské společnosti, jako jsou národ, rodina a dokonce samotná lidská identita jednotlivce. V optice zbožštěné rovnosti je považují za nositele věčného útlaku a diskriminace různě definovaných minorit, za prostředí v němž se reprodukují škodlivé stereotypy, čímž označují tradiční společenské role a fungování společnosti.

Fascinováni příkladem velkých narativů, které stojí v základu světových náboženství a po tisíciletí formují struktury, hodnoty společnosti a chování lidí, věří dnešní levicoví progresivisté, že je možno člověka a lidskou společnost libovolně proměnit, budou-li použity vhodné metody, šikovná manipulace a odstraněny existující společenské překážky, které tomu brání.

Po skončení studené války se tak Západ stal bitevním polem, na němž se progresivistická levice snaží znovu uskutečnit starou utopii o zrušení starého přirozeného světa a jeho nahrazením světem novým, vybudovaným podle pokrokářského sociálně-inženýrského designu. Ve světě nadvlády médií a informačních technologií již není potřeba revolučního násilí, vše lze uskutečnit postupně převýchovou a mediální manipulací při získání dostatečného vlivu na státní a mezinárodní orgány a instituce.

A tak jsme v posledních dekádách svědky neustálého a koncentrovaného „dlouhého pochodu“ pokrokářů státními, mezinárodními, vzdělávacími, mediálními aj. institucemi západního světa. Po třiceti letech ovládají téměř veškerý politický, mediální a intelektuální mainstream a jeho prostřednictvím šíří a vnucují progresivistickou agendu do celého světa.

Tak jako starý marxismus-leninismus měl své pověstné tři součásti, moderní pokrokářství rovněž stojí na třech pilířích – je to masová migrace, genderová ideologie a klimatický alarmismus.

Podpora masové migrace představuje zásadní útok na národní státy, které jsou překážkou progresivistického internacionalismu a globalismu, feminismus a podpora homosexuálních sňatků mají oslabit a rozložit rodinu, jako základní společenskou jednotku, a transgenderová ideologie má za cíl změnit základní lidskou identitu tak, jak na ní svět dosud stál. Vše je postupně dávkováno a protlačováno z mezinárodní úrovně, především v rámci OSN a v Evropě EU, jejichž aparáty pokrokáři kompletně ovládli.

Vše, co narušuje, rozbíjí a rozkládá tradiční západní společnost a její instituce, je podporováno. Např. muslimská migrace a islám jsou podporovány, ale pouze pokud přicházejí na Západ, protože jsou tradiční západní původně křesťanské společnosti cizorodé, neintegrují se do ní a existencí paralelních společenských struktur jí rozbíjejí, přestože jsou progresivistickým prioritám a tématům velmi nepřátelské a hodnotově neslučitelné. V muslimských zemích se islám jinak žádné podpoře pokrokářů netěší a je považován za stejného nepřítele jako ostatní tradiční ideologie.

Homosexualita a homosexuální svazky jsou propagovány jako přirozený výraz vrozené danosti, jež si zasluhuje plné zrovnoprávnění v rodinných vztazích. Současně a ve zjevném rozporu s tím však progresivisté hlásají, že pohlavní identita má být věcí volby a že rozdílné společenské role mužů a žen jsou diskriminační podvod bílé maskulinní tradice.

Vše je opřeno o zvulgarizované a z kontextu vytrhané dílčí poznatky různých vědeckých disciplín, neboť „věda“ v sekularizované západní společnosti nahrazuje úlohu náboženství a dává tak těmto názorům jakési „vyšší“ posvěcení.

V poslední době je nejúčinnější manipulace progresivistů západní veřejností založena na šíření strachu a pocitu viny. K oběma těmto emocím je veřejnost na dnešním Západě mimořádně náchylná, neboť se právem obává, že vysoký životní standard a sociální vymoženosti státu blahobytu nebudou dlouho udržitelné s tím, jak se bohatství a ekonomický výkon přesouvá postupně do Asie. Oním strašákem je klimatická změna, která prý fatálně ohrožuje naší planetu, a je výsledkem rozmařilé existence lidstva. Nic nevadí, že se klima v historii Země měnilo a mění trvale a že nejsme schopni kvantifikovat podíl člověka na těchto změnách. Globálně je však šířena naprosto bizarní a na vodě stojící představa, že je v silách současného lidstva kontrolovat a vytvářet klima na naší planetě podle svých představ. Staré zdiskreditované komunistické heslo „poručíme větru, dešti“ je bez uzardění vnucováno politiky a médii lidem znovu jako realita a program.

Klimatický alarmismus je nesmírně nebezpečný v tom, že je postaven na zcela antihumánních premisách. Slouží posvátnému vyššímu cíli- záchraně planety, a tudíž člověk a jeho svoboda, po staletí základní téma západní civilizace, musejí ustoupit do pozadí. Ve jménu planety jsou opouštěny demokratické principy a omezována svoboda člověka. Ani lidská práva již nejsou posvátná, planeta má prý přednost. Reálná moc je předávána více a více do rukou nikomu neodpovědných aktivistů, mediálních manipulátorů a údajných vědců, jejichž vůle je prostřednictvím mezinárodních paktů a organizací vnucována celému světu. Cílem je globální vláda nad uměle homogenizovaným lidstvem – nová děsivá utopie západního progresivismu.

Tento ideový proud působí a funguje decentralizovaně, ale koncentrovaně. Jeho jednotlivé priority jsou protlačovány separátně a nikdo je explicitně neoznačuje za součásti jednotné ideologické agendy. A tak vedeme spory o homosexuální manželství, či o podíl člověka na klimatických změnách jakožto o věcných problémech, nikoliv jako o konstrukcích jedné radikální levicové utopické ideologie, které jsou uměle vnášeny a vnucovány (v našem případě obvykle zvenčí) do veřejné debaty.

Tlak této moderní levicové ideologie narůstá každým dnem a je evidentní, že její propagátoři a hybatelé nejsou ochotni vést žádné vážné diskuse a tolerovat jiné názory. Nesouhlas je označen za lež a populismus, jiný názor za fake news, je oslavována a zaváděna cenzura a potlačována svoboda slova. Dnes už nestačí vynucování pouhé politické korektnosti, vůči názorovým odpůrcům už jsou běžně používány různé formy represe, osobních postihů a zastrašování.

O tom, jak je tento boj vyhrocený, svědčí „studená občanská válka“ progresivistů s prezidentem Trumpem v USA nebo rapidně se horšící situace v zemích EU. Ofenzíva progresivistů vyvolává odpor stále větší části mlčící většiny občanů a společnost dramaticky polarizuje. Hrozí nebezpečí, že v této situaci tradiční západní demokratické politické systémy ztrácejí svoji funkčnost, neboť žádná strana není ochotna připustit volební prohru a realizaci politiky druhé strany.

Celý západní svět se ocitá na fatální křižovatce a my s ním.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 18.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1408.html


 

 

 

1. říj, 2019

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951...

Dobová upoutávka na tuto knihu říká:

„Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36-38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu - listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonisaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americkonacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“

Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat. 

Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov- Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.

A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl to rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.

Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným.

Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo?

Pakt Molotov – Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.

Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě.

Pakt Molotov – Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy, obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulsivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal.

Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát.  Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V Mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit.  Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával.  Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou.

Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby  - jako argument především pro své skeptické  generály  - měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici, jako ve válce první.

Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brest-litevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.

Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov – Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda.

Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se při tom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou Wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit.

Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti Třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si Německo - sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzívností Hitlera a doplatil na to.

Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty.

Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený  poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945 je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou První republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu.

Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocem.

Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí.

Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost Mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním Mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později.

Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.

I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jemu osobně v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil Postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.

Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.

Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží.  Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem.

A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 1.10.2019

Publikováno v Literárních novinách, č. 10/2019, str. 6 – 7.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1403.html


 

 

 

24. zář, 2019

Projev mladé švédské aktivistky Grety Thunbergové na summitu o klimatu v newyorském sídle OSN vyvolal bouřlivé reakce. Nutno říci, že její slova byla taktéž bouřlivá...

Za to, co se z mladé školačky Grety stalo, můžou podle bývalého prezidenta Václava Klause její rodiče. Exprezident pro PL použil přirovnání s norskou sociální službou Barnevernet, která často kontroverzně odebírá rodičům jejich děti, že by teď měla konat v případě rodičů Grety. Ta je sice Švédka, nicméně Klausova slova měla evidentně upozornit na to, čeho se podle něho její rodiče dopustili.

Projev mladé švédské aktivistky Grety Thunbergové na summitu o klimatu v newyorském sídle OSN vyvolal bouřlivé reakce. Nutno říci, že její slova byla taktéž bouřlivá. 

Za to, co se z mladé školačky Grety stalo, můžou podle bývalého prezidenta Václava Klause její rodiče. Exprezident pro PL použil přirovnání s norskou sociální službou Barnevernet, která často kontroverzně odebírá rodičům jejich děti, že by teď měla konat v případě rodičů Grety. Ta je sice Švédka, nicméně Klausova slova měla evidentně upozornit na to, čeho se podle něho její rodiče dopustili.

„Greta je oběť fanatiků klimatického alarmismu a není k ní důvod se vyjadřovat. Je to ještě dítě a vůči jejím rodičům by měl zakročit norský Barnevernet,“ říká pro ParlamentníListy.cz bývalá hlava státu.

Podle Václava Klause je závažnější skutečnost, že byla vůbec na půdu Organizace spojených národů pozvána, za čímž stojí generální tajemník Guterres.

„Musím se spíše vyjádřit k člověku, který ji do OSN pozval, což je António Guterres. Ten býval docela normálním ministerským předsedou Portugalska a já jsem s ním nejednou mluvil. Teď se ale asi zbláznil, a bohužel nejen on,“ sdělil exprezident Klaus pro PL.

Autor: parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 24.9.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vaclav-Klaus-st-At-Gretu-sebere-Barnevernet-Generalni-tajemnik-OSN-se-zblaznil-597112