KOMENTÁŘE

17. čvc, 2019

V šedesátých letech jsem měl jako mladý ekonom Československé akademie věd možnost být u přípravy tehdejší relativně radikální ekonomické reformy, která se pokoušela o nemožné – sloučit dva nekompatibilní ekonomické systémy, centrální plánování a tržní ekonomiku...

Proveditelnost, či neproveditelnost takovéto konvergence však nebylo možné prokázat, protože tato ekonomická reforma – spolu se všemi dalšími doprovodnými politickými změnami – byla sovětskými komunistickými vůdci považována za natolik nebezpečnou, že se v srpnu 1968 rozhodli vyslat půl milionu vojáků Varšavské smlouvy, aby tento náš vývoj násilím zastavili. Nazývali ho kontrarevolucí. Na Západě je toto období známé jako Pražské jaro.

Byl jsem považován za jednoho z antikomunistických a antimarxistických ekonomů, a proto jsem byl z Akademie věd vyhozen. Dalších 20 let jsem musel strávit v relativně podřadných zaměstnáních, a to až do listopadu 1989, kdy jsem se stal členem první nekomunistické vlády. Je tomu už téměř 30 let. V těchto posledních třiceti letech jsem se postupně stal ministrem financí, zakladatelem politické strany, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny, dvakrát prezidentem České republiky a současně s tím i přítelem Hillsdale College. Tak jednoduché to bylo.

Byl jsem rozhodujícím tvůrcem české ekonomické transformace, která po téměř půl století centrálního plánování vytvořila v naší zemi tržní ekonomiku. Spolu se svým slovenským kolegou premiérem Mečiarem jsem byl jedním ze dvou hlavních organizátorů přátelského a mírumilovného rozdělení Československa. Byl jsem to já, kdo poslal do Bruselu dopis s žádostí o naše členství v Evropské unii (v roce 1996). Byl jsem také intenzivně zapojen do jednání o členství naší země v NATO. Opakovaně jsem potkal všechny americké prezidenty té doby (stejně jako jejich předchůdce).

Všechny tyto mé zkušenosti byly asi pro prezidenta Hillsdale College Larryho Arnna hlavním důvodem, aby se mne zeptal, zda bych zde nepromluvil o Rusku. Nejsem specialista na Rusko. Řadu let jsem byl považován za odpůrce Ruska (nebo lépe řečeno Sovětského svazu). Po pádu komunismu jsem se snažil pomoci navázat normální, standardní, vzájemně výhodné bilaterální vztahy mezi našimi dvěma zeměmi bez ohledu na to, že byly nejproduktivnější roky mého života (komunismus se zhroutil, když mi bylo téměř 50 let) velmi negativně ovlivněny sovětským imperialismem.

Tento můj osobní prožitek mne nijak nezaslepil. Nedémonizuji Rusko nebo jeho současného prezidenta. Respektuji (a myslím, že bychom to měli dělat všichni), že Rusko má své vlastní autentické národní zájmy, které jsou bezpochyby rozdílné od zájmů naší a vaší země. Stejně tak je nepochybné, že ruský politický, hospodářský a sociální systém je postaven na velmi odlišných základech, než jsou ty naše.

To je ostatně i důvodem, proč je ruský systém politicky méně demokratický a více autoritářský, než bychom považovali za přijatelné. Ruská ekonomika se nachází pod viditelnou, a to velmi tvrdou rukou státního intervencionismu mnohem více, než je tomu v našich zemích. Neviditelná ruka trhu je tam potlačena více než u nás. Lidská svoboda je omezena daleko více než v naší části světa, ale přesto platí, že je komunismus v Rusku už dávno minulostí. Ruský systém je systémem kontrolovaným v daleko větší míře než v našich zemích, ale rozdílnost mezi Ruskem a námi (a vámi) je v míře a rozsahu státního intervencionismu, nikoli v jeho samotné podstatě. Měli bychom si přiznat, že také naše země se dnes vyznačují rozsáhlým státním intervencionismem.

Navzdory všem těmto problémům je současná ruská společnost daleko více svobodná než kdykoli ve své historii. Nepřijímám argumenty, že ruský systém byl v 90. letech lepší než je dnes – neměli bychom zaměňovat svobodu s anarchií, chaosem a nedostatkem řádu.

Jsem si vědom toho, že se tato má pozice liší od mainstreamového pohledu současných amerických kremlologů. Troufám si však tvrdit, že tak jak se mýlili v minulosti a nechápali a špatně vykládali sovětský komunistický systém a jeho osud, tak se mýlí znovu i dnes.

Neměli bychom mít aprioristické předsudky. Neměli bychom žít v minulosti, neměli bychom si plést současnou Ruskou federaci se Sovětským svazem minulosti, nebo současné ruské politické lídry s Leonidem Brežněvem, jako to dělají někteří lidé na Západě a ve střední a východní Evropě s cílem získávat ve svých zemích laciné politické body.

Sleduji vývoj v Rusku v posledních dvou desetiletích s velkým zájmem a – doufám – i s dostatečnou pokorou a respektem. Proto nemám stejný povýšenecký postoj, jaký mají někteří „experti“ na Rusko. Vývoj Ruska v postkomunistické éře považuji za relativní úspěch – pakliže se na něj díváme s náležitou a férovou historickou perspektivou. Alternativním měřítkem je pro mě hrůzný obraz Andreje Amalrika popsaný v jeho známé knize Přežije Sovětský svaz rok 1984? Musím se přiznat, že když jsem tuto knihu četl před téměř 50 lety, krátce poté co armády Sovětského svazu napadly Československo, měl jsem strach, že by to mohl být velmi pravděpodobný a v každém případě snadno představitelný obraz této země po skončení komunismu. Bál jsem se toho a jsem rád, že se to nestalo.

Jak už jsem řekl na počátku, nejsem žádným odborníkem na Rusko, jsem – snad – expertem na přechod od komunismu ke kapitalismu, od totalitarismu k pluralitní demokracii, od centrálního plánování k tržnímu hospodářství. Udělali jsme to velmi odlišně než v Rusku a proto je jiný i výsledek.

My jsme – velmi rychle – liberalizovali, deregulovali a privatizovali ekonomiku, což se v případě Ruska nestalo. Rozhodující část reforem byla v naší zemi provedena již v první polovině devadesátých let. Rusko – země mnohem větší a mnohem komplikovanější než Česká republika, s odlišným dědictvím a s mnohem delší dobou komunismu – toto neudělalo. Všechny nevyhnutelné transformační kroky a opatření byly provedeny pouze polovičatě.

Rusové naprosto selhali v makroekonomické politice – měnová a fiskální politika nebyly dostatečně opatrné – a nevyhnutelná hyperinflace, která toho byla důsledkem, zničila vše, zejména důvěryhodnost ruského vedení té doby. (Mimochodem, Česká republika byla jedinou postkomunistickou zemí, která nemusela provádět měnovou reformu.)

Rusko nemělo jasnou transformační vizi, nemělo politiky, kteří by byli schopni ji formulovat a vysvětlovat lidem. Gorbačov ani Jelcin to nedokázali. Byli příliš spojeni se starým komunistickým režimem. Nesnažili se vytvořit standardní (ideologicky dobře definované) politické strany. Bez skutečných politických stran však ruské vlády a ruští premiéři nemohly začít budovat své vlastní politické zázemí. Vždy byli izolovanými jednotlivci.

Putin není výjimkou. Uspěl v konsolidaci země a významně přispěl k jejímu elementárnímu fungování. Narušil systém politicky a ekonomicky mocných oligarchů (kteří do dnešních dní tragicky vládnou na Ukrajině). Zavedl jistou míru ekonomické racionality, samozřejmě nikoli za nulovou cenu, zejména co se týče demokracie. Jeho specifický „trade-off“ mezi řádem a demokracií je bezpochyby velmi diskutabilní. Zcela jistě by to nebyla a není volba naše, ale každopádně bychom o tom měli hovořit této terminologii, nikoli hovořit o „říši zla“. Tak jednoduché to totiž není. Rozpoutání nové éry studené války by nepomohlo ani Rusku, ani nám.

Jsem přesvědčen, že bez skutečných politických stran není možné mít plnohodnotnou parlamentní demokracii. Říkal jsem podobné věty již před 20-30 lety, když jsem měl pocit, že Rusko – jednak kvůli své minulosti před komunismem (neexistovala zde žádná demokratické tradice), jednak kvůli své nejdelší, nejvíce utlačující a nejničivější éře komunismu, kterou si prošlo – mělo na nějaký čas omluvu. Dnes, tři dekády po pádu komunismu, si tím nejsem jist.

Z hlediska České republiky se dnešní role Ruska při ovlivňování našeho osudu blíží nule. Neměli bychom bojovat staré bitvy. Skutečný souboj v našich společnostech – jak v Evropě, tak v Americe – je mezi těmi, kteří chtějí svobodu, nezávislost a svobodné trhy, a těmi, kteří se nás snaží ovládat různými neliberálními manipulačními ideologiemi, jako je environmentalismus, multikulturalismus, humanrightismus, feminismus a genderismus, transnacionalismus, atd. Žádný z těchto ismů v Rusku ani na Východě nevznikl. K naší velké lítosti si je dnes dovážíme ze Západu. Je ironií osudu, že je právě toto posledním důsledkem pádu komunismu, ke kterému došlo před třiceti lety.

Václav Klaus, 11. července 2019. Today´s Russia: The Consequences of an only Incompletely Realized Systemic Transformation, poznámky pro Hillsdale Cruise Talk, Hillsdale Cruise, Velká Británie, červen 2019. Překlad z angličtiny Filip Šebesta.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 17.7.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1367.html


 

 

 

14. kvě, 2019

Právní Kocourkov v naší zemi dosáhl další dimenze nálezem Ústavního soudu rušícího rozsudek Nejvyššího správního soudu, který judikoval, že se jistý ostravský hoteliér dopustil diskriminace a byl za to v dalším řízení odsouzen k mírné pokutě 5 000 Kč. Ústavní soud říká, že by tímto zrušeným rozsudkem byla porušena svoboda projevu podle Listiny práv a svobod ve spojení s právem podnikat...

Kdo by se však z této na první pohled libě znějící zprávy začal těšit, že antidiskriminační šílenství v této zemi narazilo na hráz rozumu reprezentovanou nejvyšší právní institucí v zemi, bude hluboce zklamán. O nic takového se vůbec nejedná – antidiskriminace je stále zásadní prioritou. O tom svědčí jednak připravována novela antidiskriminačního zákona, která presumpci viny a vše další k hrůze všech rozumných lidí posouvá na vyšší stupeň, a k té Ústavní soud nepochybně žádné zásadní výhrady mít nebude. A za druhé, zmíněná kauza je o něčem úplně jiném – o tom, že Ústavním soudem je tímto povolena diskriminace selektivní a on sám si při tom přidělil právo rozhodovat, vůči komu může být uplatněna.

Podstata ostravské kauzy je následující – zmíněný hoteliér stanovil pro občany Ruska bizarní podmínku pro ubytování – musejí písemně vyjádřit nesouhlas s anexi Krymu. Podle ČOI i správní justice je to jasná diskriminace v rozporu se zákonem, pouze Ústavní soud v této nepřijatelné fantasmagorii nachází zalíbení a podobné chování v našem státě legalizuje. 

Ve skutečně svobodné společnosti by samozřejmě mělo platit, že každý podnikatel má právo mít klientelu, jakou chce, a stát mu do toho nemá co mluvit. Ale v takové společnosti přece nežijeme, naopak, všemožné státní orgány stále předepisují, vnucují omezení a kontrolují podnikání ze všech stran a antidiskriminace je vlajkovou lodí liberální demokracie, kterou se pyšníme.  Náš Ústavní soud však dnes řekl, že na Rusy se tato antidiskriminační ochrana nevztahuje.  Ty je možné činit jednotlivě odpovědnými za politiku své vlády a omezovat jejich práva ve srovnání s jinými. Ústavní soud svůj šokantní nález opírá o rozpor anexe Krymu s mezinárodním právem a svobodou projevu hostinského. Vše je podloženo právními autoritami, jako je hostinský Palivec z Haškova Švejka a doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci.

 Hoteliérovi však zjevně ve skutečnosti nešlo o postoj k anexi Krymu, protože hostů jiných národností se na tuto politickou otázku neptal, přestože i mezi nimi mohou být teoreticky zastánci Putinovy politiky. U Rusů naopak věděl, že pro ně písemně vyjádřený nesouhlas s politikou vlastní vlády může být osobně riskantní, a tak jejich ochota k podpisu bude minimální i v případě, že s anexí Krymu nesouhlasí. Šlo zkrátka o to, neubytovávat Rusy.

Že se mezi podnikateli mohou vyskytnout podivíni, kteří se chovají podobným způsobem k potenciálním zákazníkům, je smutné, ale možné. Takový přístup k podnikání sice není zrovna dobrou vizitkou jak onoho konkrétního podniku, tak nedělá dobrou reklamu českému pohostinství jako takovému, ale jde o výjimečný detail.

Aktivismus Ústavního soudu v této věci je ovšem zcela jiného kalibru. Zde již nejde o jednoho podivína s nacionálními a politickými antipatiemi, zde jde o jednu z nejvyšších ústavních autorit a o judikát, kterým jsou povinny se řídit ostatní instituce.

Na základě tohoto nálezu platí, že v České republice je možno diskriminovat kýmkoliv a kdekoliv Rusy s odvoláním na politické důvody.  To se v dnešní atmosféře může mnohým jednodušším povahám líbit, a s tím také zřejmě soudci ÚS kalkulovali.

Otevřeli však skutečně nechutnou Pandořinu skříňku, která bude přilévat olej do ohně naší názorově stále rozdělenější společnosti. Říkají si o napodobování takového chování, říkají si o vyvolávání politicky motivovaných provokací a konfliktů. A nepůjde pouze o Rusy. 

Aktivismus, selektivní účelovost a politická zaujatost, které Ústavní soud svým pochybným nálezem demonstroval, jsou dalším příkladem smutné proměny této původně právem respektované ústavní instituce.

Autor: Jiří Weigl, Praha, ČR, 14.5.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1330.html


 

 

30. dub, 2019
Komentář pro Hospodářské noviny & odpověď na anketu deníku Právo...
 
Odpověď Václava Klause na anketu deníku Právo ohledně patnácti let České republiky v EU:

Pane prezidente, jak hodnotíte 15 let členství České republiky v EU ?

Jednou věcí je vážná analýza, druhou věcí je rychlé shrnutí a vyjádření spíše pocitů o této věci. Žádný jednoduchý ukazatel, který by kvantitativně řekl „plus nebo mínus“ neexistuje. Ať nám nikdo nenalhává, že by ho mohl eventuálně najít a rychle v přehledné a přesvědčivé formě předat nám všem. Proto musím použít nadsázku.

Vstup do EU bych porovnal s koupením si velmi drahého lístku na nejmodernější parník historie – Titanic. Na tomto parníku se chvíli vezeme, stálo to hodně a stojí to víc a víc, ale nikdo neuvažuje o tom, že brzy narazíme na ledovec, který mnozí vidíme, ale většina se tváří, že neexistuje.

Autor: Václav Klaus, publikováno v deníku Právo dne 30. dubna 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1328.html


Václav Klaus: Evropská unie byla a je institucí velmi spornou pro deník Hospodářské noviny

Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti.

Teď necítím potřebu hledat špatně měřitelná a špatně agregovatelná data o tom, jestli je netto efekt našeho členství v EU pozitivní či negativní. Jsou to data velmi měkká. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, různé aquaparky a cyklostezky, atd.?

Zvolím jinou cestu. Pokusím se připomenout své názory na tyto věci publikované již před naším vstupem do EU.  

Abych si nevymýšlel, vzal jsem si k ruce svou knihu „Evropa Václava Klause“[1] (datace mé předmluvy je 14. dubna 2004, tedy dva týdny před naším vstupem do EU). Kniha obsahuje 43 článků a projevů, které jsem napsal či přednesl za předcházejících 11 let. Ukazuje se, že všechno už bylo známo a řečeno.

V lednu 1993 jsem ve Frankfurtu řekl: „Evropa nebyla nikdy založena na panevropské jednotě, na velkém evropském státě, a nikdy jí neprospělo, když se ji někdo pokoušel, ať už pod jakoukoli ideologií sjednotit“ (str. 15). Velmi raně jsem odlišoval integraci a unifikaci (květen 1994, str. 17). Již v projevu před Parlamentním shromážděním Rady Evropy jsem mluvil o falešné ideologii evropeismu (leden 1995, str. 34). O snaze „prefabrikovat všechny Evropany ve speciální druh, který by mohl být nazván Homo europeus“ (str. 48) jsem mluvil na konferenci britské Konzervativní strany v  Blackpoolu v říjnu 1995. Opakovaně jsem ostře kritizoval blížící se vznik eura (např. v rakouském Alpbachu v srpnu 1996, str. 63). Odmítal jsem euroskepticismus a kritizoval euronaivismus (v Bonnu, v březnu 1998, str. 82). V prosinci 1998 jsem na konferenci Mladých konzervativců v Praze asi prvně pronesl svůj výrok „nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ (str. 84).

Důrazně jsem v říjnu 1999 ve Frankfurter Algemeine Zeitung trval na tom, že „do Evropské unie nevstupujeme proto, abychom mohli čerpat peníze ze strukturálních fondů. Chceme tam vstoupit proto, že máme sebevědomí spolurozhodovat o tom, co se v Evropě a v Evropské unii děje a jak bude dále postupovat integrační proces.“ O migraci jsem se prvně kriticky zmiňoval v dubnu 2000 (str. 109). Rozhodování zvnějšku, tedy z Bruselu, jsem popisoval jako „vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji – vypůjčením si z psychologie – termínu intimní prostor“ (str. 129). Tuto přirozenou lidskou obavu z ohrožení intimního prostoru nikdo nesmí označovat za nacionalismus! Podobně jsem v říjnu 2000 v dramatické kampani kolem dánského referenda odmítal hrubé útoky na heslo „mysleme dánsky“ a tázal se: „Je to bohapustý nacionalismus? Nebo je to legitimní strach ze ztráty něčeho dlouhými staletími pracně budovaného?“ (str. 136).

Že se jedná o vážné věci, jsem se snažil naznačovat v roce 2001, kdy jsem blížící se uzavření smlouvy s EU diskutoval v článku nazvaném „Romantické flirtování, nebo blížící se manželská smlouva?“ V diskusi o „evropské ústavě“ jsem v září 2003 zdůrazňoval svou známou tezi „nenechme se okřikovat, že jsme proti Evropě. Jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a produktivní Evropu.“ (str. 179).

Dnes se stalo módou používat pěknou Goodhartovu analogii o lidech, kteří jsou „somewheres“ a těch, kteří jsou „anywheres“. V prosinci 2003 jsem v MfD psal o „jisté kosmopolitně uvažující skupině“ (str. 80), která věří v možnost „expertního, neutrálně byrokratického uvažování a apolitické právnické racionality, což staví mezinárodní komunitu nad základní autoritu demokracie“ (str. 181).

V lednu 2004 jsem napsal, že „jednotná měna vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost“ (str. 188) a citoval jsem jednoho z mála francouzských liberálů Anthony de Jasaye a jeho úžasně prorocký výrok o „fiskálním černém pasažérství“. Ve stejné chvíli jsem kritizoval evropskou „harmonizaci“ všeho možného i nemožného a označil to za „macdonaldizaci našeho kontinentu“ (str. 196).

Poslední článek 15 let staré knihy končil výzvou „udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno“ (str. 209).

Toto dlouhé citování z mých veřejně publikovaných textů – které se mi i dnes zdají vysoce aktuální – chtělo připomenout zejména mladším generacím a také těm, kteří rychle zapomínají, že jsme o tom všem věděli a vážně to diskutovali. Kéž by taková diskuse byla možná i v dnešní politicky korektní, a proto nesvobodné době.

Autor: Václav Klaus, publikováno dne 29. dubna v deníku Hospodářské noviny

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1326.html


 

4. dub, 2019

První osoba množného čísla v nadpisu není překlepem...

Mluvíme skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše. Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý euovský domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.

Rozhodnutí britské veřejnosti ve všelidovém hlasování v roce 2016, zvaném brexit, jsme interpretovali jako svobodné rozhodnutí většiny občanů jedné členské země Evropskou unii opustit. Důvodem byla jejich nespokojenost s tím, že stále více rozhodování o Velké Británii nebylo prováděno v britském parlamentu a britskou vládou, ale v bruselských byrokratických strukturách. Jen a jedině, a právě o tom, bylo hlasování o brexitu.

Nemůžeme přijmout dnešní rozpliznutí debaty na toto téma, její převedení na detaily a technikálie. Je důsledkem dosud neúspěšných jednání o realizaci brexitu mezi britskou vládou, sice rozpačitou, ale přesvědčenou o nezbytnosti dovést do konce téměř revoluční rozhodnutí britské veřejnosti (jakkoliv mnozí nejsme přesvědčeni o motivacích britské premiérky Mayové a o jejím způsobu vyjednávání s EU) a byrokratickým aparátem Evropské unie.

Dnešní situace – po opakovaných hlasováních v britském parlamentu a po tvrdošíjném lpění vedení EU na své pozici – je v každém případě strašlivou prohrou všech evropských demokratů, kteří viděli v brexitu záblesk naděje do budoucnosti. Dnešní situace bohužel není náhodná, skoro se nám chce říci, že je nevyhnutelná. Velká Británie byla při těchto jednáních nejasná, nedůrazná, nepřesvědčivá, což odráží vnitřní rozpolcenost jak Velké Británie, tak britské Konzervativní strany. Britští vyjednávači, počínaje premiérkou Mayovou, která se nikdy netajila svým pozitivním vztahem k Evropské unii, očekávali normální vyjednávání, při němž by obě strany měly zájem dobrat se pozitivního výsledku. To byl fatální omyl.

V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednávači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – velikou prohrou. Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.

My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka Mayová nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát. Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.

Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 4.4.2019

Václav Klaus, publikováno v deníku MF Dnes dne 3. dubna 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1314.html


 

 

 

22. bře, 2019

Ideologie klimatického alarmismu, přesněji strašení lidí údajně lidmi způsobeným globálním oteplováním je jedním z hlavních témat současnosti...

Velký počet jednotlivců – zejména politiků, novinářů a nekvalitních vědců – ale i řada institucí (zejména OSN a Evropská unie) a bohužel i velký business zneužívají mírné zvýšení průměrných globálních teplot, které nastalo v minulém stolení (zhruba o 0,7 °C), k radikálním zásahům do života milionů či spíše miliard lidí na celém světě. Protestů proti této ideologické, nikoli vědecké doktríně jsou ve světě publikovány každý den desítky či stovky, ale pořád je to málo. Někteří lidé mají zavřené oči a zacpané uši a žádné seriózní protiargumenty slyšet nechtějí.

Je nesmírně dobře, že se Vítězslav Kremlík nedá odradit. Že nepřetržitě píše, přednáší a diskutuje, že organizuje svůj protialarmistický blog klimaskeptik.cz. Ze všech svých sil se snaží vystupovat proti klimatickému alarmismu. Jeho už dlouholetá (ač je nesmírně mladý) aktivita je v naší neodvážné, kvůli diktátu politické korektnosti přeopatrné době velmi potřebná. Patří k malé skupince českých autorů – Kutílek, Motl, Svoboda, ale i Klaus – kteří se po boku obrovského, stále narůstajícího množství podobných „skeptiků“ na celém světě snaží ukázat faleš celé této ideologie.

Téma knihy „ Obchodníci se strachem“, jejíž nultou verzi jsem od autora dostal jako dárek k narozeninám již před dvěma roky (už tehdy jsem ji pozorně přečetl a mám ji dodnes pečlivě podtrhanou), je mimořádně aktuální. Svou kvalitou a přesvědčivostí je významným příspěvkem nejen k naší domácí, ale i k celosvětové diskusi na toto téma. Je integrální součástí širšího protestu proti tomuto útoku na lidskou svobodu. Vítězslav Kremlík dobře ví, že klimatický alarmismus není soubojem s klimatem, ale pokusem o omezení lidské svobody. Klima je k tomu jen nástrojem či záminkou.

Vítězslav Kremlík bojuje s pokusy umlčet jakoukoli kritiku této zhoubné doktríny, protestuje proti pokusům hlasy skeptiků, to znamená těch, kteří odmítají toto nové ateistické náboženství přijmout a velmi trefně (na straně 331 původního nultého vydání) říká, že v současnosti „naše média nejsou o mnoho svobodnější než v éře Rudého práva“. Ano, tak silně a tak špatně to cítím i já. Zejména proto je třeba Kremlíkovu knihu číst, a já bych dodal, číst s tužkou v ruce a studovat.

Autor v této své knize předvádí mimořádnou šíři názorů a znalostí, předvádí interdisciplinaritu v tom nejlepším slova smyslu, odvažuje se pustit do nesmírně širokého, špatně definovaného tématu. Ač student společenských věd (anglistiky a historie na Filozofické fakultě Palackého univerzity) demonstruje v této své knize velmi kvalitní přírodovědecké znalosti, což je v tomto tématu nezbytné. Patří mezi ty, kteří vidí (a propagují a dramatizují) neobhajitelnost monokauzální vazby mezi emisemi CO2 a průměrnou globální teplotou, a upozorňuje na celou řadu faktorů, které vývoj globálních teplot v čase ovlivňují.

Jeho velkou výhodou je to, že je historikem, který umí jevy současnosti zasazovat do kontextu dějin lidstva. Pro nehistoriky mohou být objevné jeho odkazy na změny klimatu v době kamenné, na klimatem vyvolané války v době bronzové, na zmizení Vikingů z Grónska, na pád Říše římské, atd. Velkým poučením pro nás pro všechny je vývoj klimatu v posledním tisíciletí, který s tím, co se děje právě dnes, velmi těsně souvisí.

Vítězslav Kremlík oprávněně kritizuje „věřící klimatického náboženství“ a i klimatologii označuje za „angažovanou vědu“ (str. 329). Průhledná, na první pohled viditelná angažovanost klimatologie (a klimatologů) tuto vědní disciplínu evidentně degraduje. Mluvím o tom ve své, předloni vydané knize „Zničí nás klima nebo boj s klimatem“ (Grada Publishing, a. s. 2017), v níž se pokouším důrazně odlišovat „standardní, svým záběrem a svými výchozími hypotézami dobře vymezené vědy (fyzika, chemie, biologie, ale i např. ekonomie) od takzvaně komplexních, multidisciplinárních či interdisciplinárních věd či disciplín“ (str. 52). Já k tomu dodávám, že tyto vědy považuji za nedisciplinované, ale to autorovi nebudu podsouvat.

Vítězslav Kremlík mluví v této souvislosti o postnormální vědě (opět jsou to myšlenky, které jsem rozvíjel ve výše citované knize v kapitole nazvané „ Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii“). Tyto postnormální, angažované vědní disciplíny usilují o vstup do politiky. Vítězslavem Kremlíkem je to diskutováno pod heslem politika místo vědy.

Věřím, že si tato živě a přesvědčivě napsaná kniha u nás najde své čtenáře a že se stane významným příspěvkem k našemu, dosud ne příliš úspěšnému souboji s klimatickým alarmismem.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 22.3.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1305.html