KOMENTÁŘE

4. dub, 2019

První osoba množného čísla v nadpisu není překlepem...

Mluvíme skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše. Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý euovský domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.

Rozhodnutí britské veřejnosti ve všelidovém hlasování v roce 2016, zvaném brexit, jsme interpretovali jako svobodné rozhodnutí většiny občanů jedné členské země Evropskou unii opustit. Důvodem byla jejich nespokojenost s tím, že stále více rozhodování o Velké Británii nebylo prováděno v britském parlamentu a britskou vládou, ale v bruselských byrokratických strukturách. Jen a jedině, a právě o tom, bylo hlasování o brexitu.

Nemůžeme přijmout dnešní rozpliznutí debaty na toto téma, její převedení na detaily a technikálie. Je důsledkem dosud neúspěšných jednání o realizaci brexitu mezi britskou vládou, sice rozpačitou, ale přesvědčenou o nezbytnosti dovést do konce téměř revoluční rozhodnutí britské veřejnosti (jakkoliv mnozí nejsme přesvědčeni o motivacích britské premiérky Mayové a o jejím způsobu vyjednávání s EU) a byrokratickým aparátem Evropské unie.

Dnešní situace – po opakovaných hlasováních v britském parlamentu a po tvrdošíjném lpění vedení EU na své pozici – je v každém případě strašlivou prohrou všech evropských demokratů, kteří viděli v brexitu záblesk naděje do budoucnosti. Dnešní situace bohužel není náhodná, skoro se nám chce říci, že je nevyhnutelná. Velká Británie byla při těchto jednáních nejasná, nedůrazná, nepřesvědčivá, což odráží vnitřní rozpolcenost jak Velké Británie, tak britské Konzervativní strany. Britští vyjednávači, počínaje premiérkou Mayovou, která se nikdy netajila svým pozitivním vztahem k Evropské unii, očekávali normální vyjednávání, při němž by obě strany měly zájem dobrat se pozitivního výsledku. To byl fatální omyl.

V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednávači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – velikou prohrou. Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.

My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka Mayová nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát. Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.

Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 4.4.2019

Václav Klaus, publikováno v deníku MF Dnes dne 3. dubna 2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1314.html


 

 

 

22. bře, 2019

Ideologie klimatického alarmismu, přesněji strašení lidí údajně lidmi způsobeným globálním oteplováním je jedním z hlavních témat současnosti...

Velký počet jednotlivců – zejména politiků, novinářů a nekvalitních vědců – ale i řada institucí (zejména OSN a Evropská unie) a bohužel i velký business zneužívají mírné zvýšení průměrných globálních teplot, které nastalo v minulém stolení (zhruba o 0,7 °C), k radikálním zásahům do života milionů či spíše miliard lidí na celém světě. Protestů proti této ideologické, nikoli vědecké doktríně jsou ve světě publikovány každý den desítky či stovky, ale pořád je to málo. Někteří lidé mají zavřené oči a zacpané uši a žádné seriózní protiargumenty slyšet nechtějí.

Je nesmírně dobře, že se Vítězslav Kremlík nedá odradit. Že nepřetržitě píše, přednáší a diskutuje, že organizuje svůj protialarmistický blog klimaskeptik.cz. Ze všech svých sil se snaží vystupovat proti klimatickému alarmismu. Jeho už dlouholetá (ač je nesmírně mladý) aktivita je v naší neodvážné, kvůli diktátu politické korektnosti přeopatrné době velmi potřebná. Patří k malé skupince českých autorů – Kutílek, Motl, Svoboda, ale i Klaus – kteří se po boku obrovského, stále narůstajícího množství podobných „skeptiků“ na celém světě snaží ukázat faleš celé této ideologie.

Téma knihy „ Obchodníci se strachem“, jejíž nultou verzi jsem od autora dostal jako dárek k narozeninám již před dvěma roky (už tehdy jsem ji pozorně přečetl a mám ji dodnes pečlivě podtrhanou), je mimořádně aktuální. Svou kvalitou a přesvědčivostí je významným příspěvkem nejen k naší domácí, ale i k celosvětové diskusi na toto téma. Je integrální součástí širšího protestu proti tomuto útoku na lidskou svobodu. Vítězslav Kremlík dobře ví, že klimatický alarmismus není soubojem s klimatem, ale pokusem o omezení lidské svobody. Klima je k tomu jen nástrojem či záminkou.

Vítězslav Kremlík bojuje s pokusy umlčet jakoukoli kritiku této zhoubné doktríny, protestuje proti pokusům hlasy skeptiků, to znamená těch, kteří odmítají toto nové ateistické náboženství přijmout a velmi trefně (na straně 331 původního nultého vydání) říká, že v současnosti „naše média nejsou o mnoho svobodnější než v éře Rudého práva“. Ano, tak silně a tak špatně to cítím i já. Zejména proto je třeba Kremlíkovu knihu číst, a já bych dodal, číst s tužkou v ruce a studovat.

Autor v této své knize předvádí mimořádnou šíři názorů a znalostí, předvádí interdisciplinaritu v tom nejlepším slova smyslu, odvažuje se pustit do nesmírně širokého, špatně definovaného tématu. Ač student společenských věd (anglistiky a historie na Filozofické fakultě Palackého univerzity) demonstruje v této své knize velmi kvalitní přírodovědecké znalosti, což je v tomto tématu nezbytné. Patří mezi ty, kteří vidí (a propagují a dramatizují) neobhajitelnost monokauzální vazby mezi emisemi CO2 a průměrnou globální teplotou, a upozorňuje na celou řadu faktorů, které vývoj globálních teplot v čase ovlivňují.

Jeho velkou výhodou je to, že je historikem, který umí jevy současnosti zasazovat do kontextu dějin lidstva. Pro nehistoriky mohou být objevné jeho odkazy na změny klimatu v době kamenné, na klimatem vyvolané války v době bronzové, na zmizení Vikingů z Grónska, na pád Říše římské, atd. Velkým poučením pro nás pro všechny je vývoj klimatu v posledním tisíciletí, který s tím, co se děje právě dnes, velmi těsně souvisí.

Vítězslav Kremlík oprávněně kritizuje „věřící klimatického náboženství“ a i klimatologii označuje za „angažovanou vědu“ (str. 329). Průhledná, na první pohled viditelná angažovanost klimatologie (a klimatologů) tuto vědní disciplínu evidentně degraduje. Mluvím o tom ve své, předloni vydané knize „Zničí nás klima nebo boj s klimatem“ (Grada Publishing, a. s. 2017), v níž se pokouším důrazně odlišovat „standardní, svým záběrem a svými výchozími hypotézami dobře vymezené vědy (fyzika, chemie, biologie, ale i např. ekonomie) od takzvaně komplexních, multidisciplinárních či interdisciplinárních věd či disciplín“ (str. 52). Já k tomu dodávám, že tyto vědy považuji za nedisciplinované, ale to autorovi nebudu podsouvat.

Vítězslav Kremlík mluví v této souvislosti o postnormální vědě (opět jsou to myšlenky, které jsem rozvíjel ve výše citované knize v kapitole nazvané „ Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii“). Tyto postnormální, angažované vědní disciplíny usilují o vstup do politiky. Vítězslavem Kremlíkem je to diskutováno pod heslem politika místo vědy.

Věřím, že si tato živě a přesvědčivě napsaná kniha u nás najde své čtenáře a že se stane významným příspěvkem k našemu, dosud ne příliš úspěšnému souboji s klimatickým alarmismem.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 22.3.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1305.html


 

 

15. bře, 2019

V poslední době se u nás stalo módou považovat za nejvýznamnější výročí českého dvacátého století roky 1918, 1968 a 1989. Jako někdo, kdo se narodil v období protektorátu a druhé světové války (tři dny před vpádem Hitlera do Sovětského svazu), se nemohu smířit s tím, že jsou tragická výročí let 1938 a 1939 v současnosti připomínána daleko méně. A hlavně méně, než si zaslouží. Dá se to snadno prokázat zcela nepřiměřenou odlišností mediálního pokrytí loňského padesátého výročí 21. srpna 1968 a letošního osmdesátého výročí 15. března 1939.

Nepovažuji tento rozdíl za vysvětlitelný pouze odlišným časovým odstupem těchto dvou událostí ode dneška. Nevznikl tím, že v  případě roku 1939 už jde pro většinu našich spoluobčanů o osobně neprožitou událost. Tento rozdíl je neobhajitelný! Vyhlášení německého protektorátu znamenalo likvidaci posledních zbytků české státnosti, resp. toho, co z ní zůstalo po Mnichovu. Byla to vlastně likvidace státnosti československé, neboť ve stejné chvíli zrozený Slovenský štát jakousi slovenskou státnost prvně v dějinách naopak nastoloval. Jsem si jist, že je podceňování tohoto výročí nenáhodnou věcí. Tento „příspěvek“ k našemu zapomínání má evidentní cíl: tehdejší strašlivý zásah Německa do našich dějin odsouvat do pozadí. A přispívat tím k převypravování naší historie tak, aby se více hodila do dnešního evropského narativu (abych použil toto módní, pro mne však cizí slovo).

Německo je dnes pro nás spřátelenou zemí. Je hlavním symbolem Evropské unie (a faktickým demiurgem jejího vývoje) a proto jeho problematická, dodnes nedostatečně vysvětlená (protože nevysvětlitelná) minulost už nemá být příliš často zmiňována. A když, tak jedině v symbióze s neuvěřitelně proradným pokusem některých našich „lepšolidí“ symetrizovat vinu Čechů a Němců za 2. světovou válku (a holokaust) připomínáním nepěkných českých činů, ke kterým docházelo při odsunu sudetských Němců, případně ahistorickým odsuzováním odsunu jako takového.

Při přípravě a podpisu česko-německé deklarace v lednu 1997 jsem při složitých jednáních s německým kancléřem Helmutem Kohlem pokusy o jakoukoli symetrizaci viny rezolutně odmítal. A jsem rád, že se formulace tohoto typu do deklarace dostaly.    

S nerovným posuzováním 15. března 1939 a 21. srpna 1968 se smířit nemohu. Nesouhlasím s názory, že březen 1939 způsobil Hitler (jednotlivec, který už dávno nežije), zatímco srpen 1968 způsobili Rusové (národ, který je – snad – věčný). Drtivá většina lidí by považovala za absurdní vyjádřit to úplně opačně – říci, že za březen 1939 mohou Němci a za srpen 1968 (paradoxně Ukrajinec) Brežněv. Takto si s historií zahrávat nesmíme.

Patnáctý březen 1939 byl v každém případě největší tragédií našeho národa celého dvacátého století. Tato formulace není ode mne pokusem o marginalizaci okupace naší země v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy a už vůbec ne jejích důsledků. Ta byla pro nás další velkou tragédií. Mnozí jsme ji zažívali osobně (a její důsledky nesli bezprostředně), i když ani v tomto případě už nás není tolik. Trochu podceňujeme plynutí času. V roce 1968 dosáhlo dospělého věku méně než 15 % dnes žijících občanů České republiky. Přesto zůstává toto výročí součástí našich životů – na rozdíl od 15. března 1939, který klíčovým okamžikem zůstal asi už jen pro generaci mých rodičů a prarodičů. A ti už nežijí.

Dnešní hodnocení událostí let 1938 a 1939 považuji za velkou chybu. Březen 1939 byl jedinečný a zásadní v tom, že tehdy šlo, resp. začalo jít o bytí či nebytí našeho národa. Nejen našeho státu. Nacisté se svými likvidačními plány netajili. Hrozilo, že náš národ bude opravdu zničen. To je třeba připomínat i dnes. Nelze to bagatelizovat současnými pokusy nově konstruovat evropské dějiny tak, aby se hodily dnešku.

Jak výstižně říká Ivo Strejček (v posledním čísle Newsletteru IVK), dnešní módní „europeisticky pokřivený výklad dějin má sloužit ke konstruování nové společnosti, osvobozené od minulosti a zbavené předsudků založených na historických zkušenostech“. Ano, dnešní zacházení s výročím 15. března je pokusem na některé historické zkušenosti zapomenout a vymazat je z paměti. Je pokusem považovat nás všechny, i naše předky, za viníky, resp. spoluviníky tehdejších evropských historických tragédií se stejnou mírou viny.

Aleš Valenta (ve stejném Newletteru, který byl věnován tomuto tragickému 80. výročí) netriviálně připomíná, že jsme 15. března 1939 „byli okupováni nacistickým Německem“. Proto „nesmíme zapomínat nebo z politicky účelových důvodů vypouštět ani jeden z obou pojmů“. Okupace to byla nacistická i německá.

Moc si toho z té doby pamatovat nemohu, ale opakovanou noční domácí prohlídku – a děs v očích rodičů – si pamatuje i malé dítě. Pamatuji se i na houkání sirén v okamžicích spojeneckých náletů (i nedaleko místa na pražských Vinohradech, kde jsme bydleli, bylo bombardováním zničeno několik činžovních domů). Vzpomínám si, jak jsem byl – spolu se svou mladší sestrou – odváděn, ona odnášena, do špatně osvětleného sklepa, kde jsme hodiny čekali na konec náletů). Vzpomínám si na tanky v den osvobození – vím, že na sobě neměly symboly americké, ale sovětské. I to už dnes začíná být zapomínáno, zamlčováno, resp. ponovu – politicky korektně – interpretováno.

Nemohu mít pochopení pro postoje pana Posselta ze sudetoněmeckého landsmanšaftu a jemu podobných lidí. V třicátých letech se sice nemluvilo o „evropských elitách“, to je dnešní slovo, ale jedno tehdejší poznání z událostí září 1938 a března 1939 musí zůstat konstantou našich životů – na evropské politické elity se spoléhat nedá. Pro ně jsme málo důležití. To platilo tehdy, to platí i dnes.

A nakonec musím uvést jednu málo známou věc, kterou často nezmiňujeme. I u dnešních německých politiků se v rozhovoru vždy, dříve nebo později, vrátí otázka, zda by nebylo možné s tím odsunem (a s majetky) něco udělat. Já jim rezolutně říkám, že to možné není. Minulost je minulostí, už se stala, nedá se předělat (nebo prožít jinak), musíme ji přijmout. A vyvodit z ní poučení. Když začnou o smiřování, říkám, že nejsem s Němci nesmířen. A že je úkolem pro každého z nás smířit se hlavně se svou vlastní minulostí.  

Autor: Václav Klaus, publikováno dne 14. března 2019 v deníku Právo, TGM, Praha, ČR, 15.3.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1302.html


 

25. úno, 2019

Autor bestselleru Černá labuť (The Black Swan z roku 2007, česky 2011) každé dva, tři roky vydává novou knihu a všechny se až moc dobře prodávají. Tato jejich extrémní prodávanost a popularita mne odváděly od toho, abych měl zájem si je přečíst. Recenze jeho nové knihy „Skin in the Game“ v posledním čísle časopisu Regulation (vydává CATO Institute) mne však motivuje, něco si od něho přečíst...

 

Recenzent George Leef (jehož texty často čtu) knihu chválí, ale mně teď nejde o knihu jako celek. Neviděl jsem ji. Chci uvést a tím zpopularizovat dvě myšlenky, které i Leef zdůrazňuje a které se mi zdají mimořádně pěkné a pro nás v současnosti vysoce relevantní.

 

Nassim Nicholas Taleb (profesor oboru „risk engineering“ na Newyorské univeritě) se velmi ostře vymezuje proti svým intelektuálním kolegům a označuje je vtipným akronymem IYI, Intellectuals Yet Idiots, česky možná IAI, intelektuálové avšak idioti. Jsou to podle něho lidé, kteří nemají prakticky žádné zkušenosti s reálným světem, ale mají dostatek titulů a vlivných pozic k tomu, aby nám diktovali, co máme dělat. Pro řadu z nás – ekonomů – je symbolické, že mezi tyto lidi zařazuje jména jako Ben Bernanke, Paul Krugman, Cass Sunstein, Tim Geithner a Thomas Piketty. Jejich chování označuje za parazitické. (Dnes ráno mi poslal hezký e-mail Martin Bejvl, který v něm píše o „nové aristokracii“, což je termín Petra Hampla. Asi se tím myslí totéž.)

 

Taleb se věnuje i tolik adorovanému vzdělání. Říká něco, co sice mnoho rozumných ekonomů už dávno ví, ale veřejnost jsme o tom nepřesvědčili. Bohatství národa podle něho není výsledkem úrovně vzdělání, ale právě naopak. Pouze bohaté země si mohou dovolit vydávat spoustu peněz na „risk-free“ (to jsou ti parazité) učitele a administrátory, kteří zabezpečují formální, ale často zcela neužitečné vzdělání. Tučně by měla být napsána jeho věta: „jen velmi málo přispívají ke zvyšování bohatství, ale o to více tohoto bohatství – on říká – absorbují.“ Všichni ti, kteří si myslí, že cestou k prosperitě je povinná návštěva univerzity pro každého, mají v Talebovi svého velkého odpůrce.

 

Asi začnu Taleba číst, jeho knihy všechny mám. Už mi je řada přátel darovala, ale já je zatím neotevřel.

 

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 25.2.2019

 

Zdroj:

 

http://institutvk.cz/clanky/1287.html


 

 

16. úno, 2019

Chcete dostat za 100 korun na účtu jen 90 korun v hotovosti? Václav Klaus hodnotí návrh Mezinárodního měnového fondu úplně oddělit hotovost od peněz v bankách s tím, že by centrální banka určovala kurz mezi těmito dvěma měnami...

V komunistické éře jsme byli zvyklí říkat, že „mráz přichází zKremlu“ (aspoň tak kdysi nazval svou známou knihu Zdeněk Mlynář), ale časy se mění. Dnes sice z Východu údajně přicházejí agenti s novičokem a Huawei, ale žádnou ideologii a žádné ideje nám nepřinášejí. Ideologie a ideje dnes už přicházejí výlučně ze Západu.

Institut Václava Klause se v jiných textech intenzivně zabývá kritikou importu ideologie liberální demokracie (viz náš text Obrana demokracie před liberální demokracií z června 2018), ale víme, že i v ekonomické oblasti státní intervencionismus a potlačování volného trhu přicházejí ze Západu.

Náš ekonomický systém nemá s volným trhem nic společného. Je to regulovaná ekonomika s obrovským rozsahem státní intervence všeho druhu. Autonomie ekonomického systému byla opět výrazně potlačena, v mnohém se to podobá dominanci politiky nad ekonomikou v komunistické éře.

Aktivistické projekty státního intervencionismu se rodí jako houby po dešti. V poslední době nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Jakkoli jsme dlouho byli fanoušky brettonwoodských institucí (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky), už dávno jsme na ně zanevřeli.

Nejvýrazněji to bylo předvedeno v mém projevu na Rhodském fóru v roce 2015 Future of International Development Institutions – Can Their Failures Be Even Bigger? (Budoucnost mezinárodních rozvojových institucí – mohou jejich selhání být ještě větší?).

Teď nám Mezinárodní měnový fond nabízí další dáreček, který je aktivistickým projektem par excellence.

Jak vyzrát na hotovost

Dvojice pracovníků MMF, Ind Ruchir Agarwal a Dánka Signe Krogstrupová, přichází s radikálním návrhem, jak učinit měnovou politiku centrálních bank efektivní. Svůj aktivismus prozrazují jedním z mezititulků svého textu na oficiálním blogu MMF: No room to maneuver (Není prostor na manévrování). Je to opak koncepcí Miltona Friedmana, k němuž se stále hlásím.

Agarwal a Krogstrupová chtějí za každou cenu vytvořit prostor pro aktivistické „manévrování“ měnovými veličinami. Jsou smutní z toho, že mimořádně nízké úrokové sazby od krize let 2008–2009 neumožňují žádný výrazný pokles těchto sazeb, a tím i rozhodnou aktivitu centrálních bank.

Vycházejí z teze, že historicky bylo při vážných recesích třeba snížit úrokové sazby o tři až šest procent. To podle nich mohou dnes udělat jen tři země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – Turecko, Mexiko a Island. Jinde to udělat nejde.

Proto si keynesiánští aktivisté zoufají. Chtěli by zrušit existenci hotových peněz, protože pokud by byly všechny peníze na bankovních účtech, s úrokovými sazbami by se dalo leccos dělat – jít i výrazně do minusu. Existuje-li cash, hotovost, vysoce záporné úrokové sazby by vedly k přesunu veškerých peněz z bankovních účtů do formy hotovosti. To si aktivističtí centrální bankéři nemohou přát. To by jejich roli v ekonomice výrazně snížilo. Jsou si však vědomi toho, že se jim zcela zrušit hotové peníze rychle nepodaří.

Jedna země, dvě měny

Proto přicházejí s jiným revolučním návrhem, který je založen na myšlence rozdělit v jednotlivých zemích měnovou bázi na dvě separátní domácí měny – na hotovost a na elektronické (bankovní) peníze. Záměrem této myšlenky je získat vedle úrokové míry další nástroj centrálních bank, kterým by byla tzv. konverzní míra (the conversion rate) mezi těmito dvěma typy peněz.

Centrální banky by v takovém případě mohly manipulovat nejen s úrokovými sazbami, ale i s onou konverzní (přepočítávací) mírou. Kdyby měla hodnotu 0,9, znamenalo by to, že by majitel úsporného vkladu v bance za svých 100 korun (na účtu) dostal jen 90 korun (v hotovosti). Hotovosti by tím byly výrazně znehodnoceny a nevyplatilo by se držet peníze v této formě. Takto zkonstruovaný duální měnový systém by mohl úrokovým sazbám vrátit jejich – hypotetickou – regulační roli.

Tento návrh má jistě mnoho detailů k dořešení, ale jeho základní omyl a tragédie jsou naprosto evidentní. Jde o aktivistický projekt, jak „tlačit“ majitele peněz, aby se chovali podle toho, jak centrální banka mává svou taktovkou. Je to naprosto nepřijatelné. Jde o další krok k omezení lidské svobody.

Je půvabné, že i tak velký kritik detailů evropského měnového systému, ale zároveň velký obhájce jeho podstaty, německý profesor Hans-Werner Sinn, ve své poznámce k tomuto nápadu říká, že pokud by to Evropská centrální banka zavedla, byl by to důvod k tomu, aby Německo vystoupilo z eurozóny. Ještě že v ní nejsme.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 16.2.2019

Komentář napsán pro MF DNES

Zdroj:

www.mfdnes.cz