30. dub, 2018

IVK NEWS: Jindřich Novotný: Pohled zevnitř aneb podivné německé třeštění

Jsem český biolog žijící v Německu 22 let. Nejsem historik, ale mým koníčkem je dvacáté století – speciální zájem platí česko-německým vztahům. Německo je vskutku úžasná země: země přistěhovalců, země, kde každý má šanci – avšak zdá se to být pro tuto zemi požehnáním a prokletím zároveň.
 
Chtěl bych podotknout, že jsem v sedmnáctém roce ve státní službě v Bavorsku, což je samo o sobě dost pozoruhodné. Ano, žije se nám tu opravdu dobře, mám však pocit, že poslední vývoj zde (a v cele západní Evropě) spíše připomíná scénu z filmu Sedm statečných, kdy Steve McQueen povídá vtip o chlápkovi padajícím z mrakodrapu – v každém patře říká: „zatím je to dobrý…“.
 
Jednou z mnoha charakteristik německých postojů je věčná vina – za válku, holokaust atd. Je to prostě skutečnost, řekl bych dokonce přirozenost. Do jaké míry je tato vina neustálým opakováním (a to vlastním sebemrskačstvím i zlými jazyky z venku) oživována, by vydalo na samostatný článek. V jistém smyslu jde o neustálou vinu za vlastní existenci. A pokud existuje něco jako skupinové vědomí (nebo svědomí?), pak je právě toto jejím centrálním bodem. Toto dědictví i přes odstup několika generací ovšem bezpochyby ovlivňuje nadále celou německou politickou scénu, a to zcela zásadně. Mnoho souvislostí z historie jsem nevěděl anebo jen z knih a tedy ne do důsledků: takzvaný hospodářský zázrak, poválečný nedostatek mužů (7 milionů padlých a nezvěstných) a přistěhovalectví právě z Turecka a hlavně podivné a překotné tzv. „sjednocení“ atd.
 
Opět byla zvolena kancléřkou Angela Merkelová. Zdánlivá bezalternativnost nabídky spolu s tradičním konzervatisvismem německého voliče nakonec skutečně dovedla tuto narcistickou a realitě vzdálenou osobnost počtvrté do tohoto úřadu. Nyní nastala nebezpečná situace, kdy nejenže politiky nezajímají občané, ale občany už nezajímá politika. Já se najednou setkávám se šeptáním politických názorů na pracovišti. Jaký to paradox, když jsem si myslel, že něco takového už nikdy nezažiju natožpak v „západním“ Německu. Tlak na tzv. „politickou korektnost“ je obrovský, opačný názor skutečně může vést ke ztrátě pracovního místa atd. Jak daleko ještě tyto absurdní situace půjdou? Hranice mého dosud zdravého rozumu (common sense?) jsou vystaveny vážným zkouškám. V diskuzích s mými více či méně „intelektuálními“ přáteli se vždy nakonec ukáže (asi mě už nevnímají jako Čecha), že německá politika (samozřejmě!) prosazuje své národní zájmy. Je úsměvné stále poslouchat, jak důležité je přeci smíření s Francií?! Další malé státy nakonec nehrají až tak velkou roli… ty už se nějak budou muset přidat.
 
Po volbě Merkelové je pokračování všech těchto trendů v Německu zaručené. Rozpačitost ostatních evropských „koloniálních mocností“ tváří v tvář rozvojových zemí a především tzv. migrační krizi bude zcela jistě pokračovat. Jakákoli změna je těžko představitelná, pokud v evropských institucích zůstanou stejní lidé. Bez nejmenší bagatelizace říkám, že (zatím) občasné teroristické útoky nejsou takovým problémem, jakým bude skutečný demografický vývoj ve většině západních států – bylo by naivní si myslet, že se silné přistěhovalecké „menšiny“ nepřihlásí o politickou moc. Musím při tom myslet na opravdu zajímavou knihu Michela Houellebeqca Podvolení – tento román je hrozivě trefný alespoň co týče vývoje ve Francii.
 
A co tady v Německu? Bude se tu za pět nebo deset let o moc ucházet spíše umírněná muslimská strana čtyř milionů přistěhovalců z Turecka nebo spíše radikální strana arabských Novoevropanů? Je velmi naivní, spíše naduté si myslet, že noví obyvatelé, jež proudí masově ze zkrachovalých států, nechají své problémy doma. Stačí jenom investovat dostatek peněz na integraci atd. My to zvládneme!
 
Kde je tedy budoucnost? V kosmopolitní multi-kulti Evropě? V Evropě evropských hodnot a svobodného myšlení určitě ano, v Evropě „gated communities“ a no-go zón může být velmi zle – námi dosažený mír a životní úroveň nebyly zadarmo. Obávám se, že na takzvaný západ se žene obrovská (zpočátku pouze politická) nestabilita, jež může nakonec být fatální i pro tu vychvalovanou prosperitu.
 
Co na to „postkomunistické“ země střední Evropy? Naší českou přirozeností je na jedné straně komunistická zkušenost a ateistický pragmatismus na straně druhé. Jsme citliví vůči cizímu rozhodování o svém osudu – máme své tragické dějinné zkušenosti. Musíme opravdu kvůli zachování tzv. životní úrovně opravdu směřovat stejným směrem? Je to paradoxní, ale já bych momentální situaci viděl naopak jako velkou šanci, jak svobodu tak i životní úroveň v České republice zachovat i do budoucnosti. Různá káraní, kvóty a nařízení z Bruselu je třeba zásadně odmítnout. Naopak dávají nám záminku z takového společenství vystoupit a různých sociálních experimentů se nikdy neúčastnit.
 
Jsou vůbec tradiční národní státy přežitkem? Jsem přesvědčen, že rozhodně nejsou: globalizace sem nebo tam – zárukou prosperity je jediné fungující stát se vším co k tomu patří. Je však realistické, aby se Evropská unie rozpadla mírumilovně – takříkajíc sametově jako Československo? Obávám se, že v případě Unie to bude složitější. Je možné si představit např. „Visegradskou“ alternativu ze zemí tzv. východního bloku? Domnívám se, že určitě ano. Bylo by hezké se odklonit se společně, mohl by to být zajímavý útvar. Bylo by ovšem chytré jednat rychle, co nejdříve – a nemyslím, že bude třeba zavírat hranice pro pohyb osob nebo rušit ekonomické smlouvy apod. Vidíme na (bohužel nakonec váhavém) příkladu Británie, že konec světa rozhodně nenastává.
 
Obávám se, že čím déle tento stav latentně agresivního vyčkávaní bude trvat, tím to bude horší a složitější. Nechci malovat čerta na zeď, přesto: když myslím na rozpad Spojených amerických států v roce 1861, vidím značné analogie. I zde byl vývoj postupný a samozřejmě za ním stály politické a ekonomické neshody. Nejznámější spor – tedy o otrokářství resp. o svobodu „černé“ populace byl de facto jedním z mnoha. Jiskra tzv. secesní války, tedy bitva o pevnost Fort Sumter, byla jen záminkou k postupné eskalaci konfliktu. Rozdíly v tomto srovnání zůstávají značné – žijeme v jiné době, evropské státy mají svoji odlišnou kulturní historii, jsou nadále značně nezávislé atd. Na druhou stranu se obávám, že současní evropští politici ani zdaleka nedosahují formátu pragmatických vůdců jako řekněme Abrahama Lincolna, Jeffersona Davise či generálů-politiků Shermana, Leeho, nemluvě o tom, že Konfederanti i Unionisté mluvili stejným jazykem.
 
Je možné tento již nastoupený vývoj zvrátit? Myslím, že pokud zůstaneme odvážnými a přemýšlejícími občany, máme šanci. Jedním příkladem je např. zveřejnění tohoto článku – je zcela jisté, že v Německu by dnes už nemohl vyjít.
 
Autor: Jindřich Novotný, Německo, 30. 4. 2018
 
Zdroj: