KOMENTÁŘE

25. úno, 2019

Autor bestselleru Černá labuť (The Black Swan z roku 2007, česky 2011) každé dva, tři roky vydává novou knihu a všechny se až moc dobře prodávají. Tato jejich extrémní prodávanost a popularita mne odváděly od toho, abych měl zájem si je přečíst. Recenze jeho nové knihy „Skin in the Game“ v posledním čísle časopisu Regulation (vydává CATO Institute) mne však motivuje, něco si od něho přečíst...

 

Recenzent George Leef (jehož texty často čtu) knihu chválí, ale mně teď nejde o knihu jako celek. Neviděl jsem ji. Chci uvést a tím zpopularizovat dvě myšlenky, které i Leef zdůrazňuje a které se mi zdají mimořádně pěkné a pro nás v současnosti vysoce relevantní.

 

Nassim Nicholas Taleb (profesor oboru „risk engineering“ na Newyorské univeritě) se velmi ostře vymezuje proti svým intelektuálním kolegům a označuje je vtipným akronymem IYI, Intellectuals Yet Idiots, česky možná IAI, intelektuálové avšak idioti. Jsou to podle něho lidé, kteří nemají prakticky žádné zkušenosti s reálným světem, ale mají dostatek titulů a vlivných pozic k tomu, aby nám diktovali, co máme dělat. Pro řadu z nás – ekonomů – je symbolické, že mezi tyto lidi zařazuje jména jako Ben Bernanke, Paul Krugman, Cass Sunstein, Tim Geithner a Thomas Piketty. Jejich chování označuje za parazitické. (Dnes ráno mi poslal hezký e-mail Martin Bejvl, který v něm píše o „nové aristokracii“, což je termín Petra Hampla. Asi se tím myslí totéž.)

 

Taleb se věnuje i tolik adorovanému vzdělání. Říká něco, co sice mnoho rozumných ekonomů už dávno ví, ale veřejnost jsme o tom nepřesvědčili. Bohatství národa podle něho není výsledkem úrovně vzdělání, ale právě naopak. Pouze bohaté země si mohou dovolit vydávat spoustu peněz na „risk-free“ (to jsou ti parazité) učitele a administrátory, kteří zabezpečují formální, ale často zcela neužitečné vzdělání. Tučně by měla být napsána jeho věta: „jen velmi málo přispívají ke zvyšování bohatství, ale o to více tohoto bohatství – on říká – absorbují.“ Všichni ti, kteří si myslí, že cestou k prosperitě je povinná návštěva univerzity pro každého, mají v Talebovi svého velkého odpůrce.

 

Asi začnu Taleba číst, jeho knihy všechny mám. Už mi je řada přátel darovala, ale já je zatím neotevřel.

 

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 25.2.2019

 

Zdroj:

 

http://institutvk.cz/clanky/1287.html


 

 

16. úno, 2019

Chcete dostat za 100 korun na účtu jen 90 korun v hotovosti? Václav Klaus hodnotí návrh Mezinárodního měnového fondu úplně oddělit hotovost od peněz v bankách s tím, že by centrální banka určovala kurz mezi těmito dvěma měnami...

V komunistické éře jsme byli zvyklí říkat, že „mráz přichází zKremlu“ (aspoň tak kdysi nazval svou známou knihu Zdeněk Mlynář), ale časy se mění. Dnes sice z Východu údajně přicházejí agenti s novičokem a Huawei, ale žádnou ideologii a žádné ideje nám nepřinášejí. Ideologie a ideje dnes už přicházejí výlučně ze Západu.

Institut Václava Klause se v jiných textech intenzivně zabývá kritikou importu ideologie liberální demokracie (viz náš text Obrana demokracie před liberální demokracií z června 2018), ale víme, že i v ekonomické oblasti státní intervencionismus a potlačování volného trhu přicházejí ze Západu.

Náš ekonomický systém nemá s volným trhem nic společného. Je to regulovaná ekonomika s obrovským rozsahem státní intervence všeho druhu. Autonomie ekonomického systému byla opět výrazně potlačena, v mnohém se to podobá dominanci politiky nad ekonomikou v komunistické éře.

Aktivistické projekty státního intervencionismu se rodí jako houby po dešti. V poslední době nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Jakkoli jsme dlouho byli fanoušky brettonwoodských institucí (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky), už dávno jsme na ně zanevřeli.

Nejvýrazněji to bylo předvedeno v mém projevu na Rhodském fóru v roce 2015 Future of International Development Institutions – Can Their Failures Be Even Bigger? (Budoucnost mezinárodních rozvojových institucí – mohou jejich selhání být ještě větší?).

Teď nám Mezinárodní měnový fond nabízí další dáreček, který je aktivistickým projektem par excellence.

Jak vyzrát na hotovost

Dvojice pracovníků MMF, Ind Ruchir Agarwal a Dánka Signe Krogstrupová, přichází s radikálním návrhem, jak učinit měnovou politiku centrálních bank efektivní. Svůj aktivismus prozrazují jedním z mezititulků svého textu na oficiálním blogu MMF: No room to maneuver (Není prostor na manévrování). Je to opak koncepcí Miltona Friedmana, k němuž se stále hlásím.

Agarwal a Krogstrupová chtějí za každou cenu vytvořit prostor pro aktivistické „manévrování“ měnovými veličinami. Jsou smutní z toho, že mimořádně nízké úrokové sazby od krize let 2008–2009 neumožňují žádný výrazný pokles těchto sazeb, a tím i rozhodnou aktivitu centrálních bank.

Vycházejí z teze, že historicky bylo při vážných recesích třeba snížit úrokové sazby o tři až šest procent. To podle nich mohou dnes udělat jen tři země Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – Turecko, Mexiko a Island. Jinde to udělat nejde.

Proto si keynesiánští aktivisté zoufají. Chtěli by zrušit existenci hotových peněz, protože pokud by byly všechny peníze na bankovních účtech, s úrokovými sazbami by se dalo leccos dělat – jít i výrazně do minusu. Existuje-li cash, hotovost, vysoce záporné úrokové sazby by vedly k přesunu veškerých peněz z bankovních účtů do formy hotovosti. To si aktivističtí centrální bankéři nemohou přát. To by jejich roli v ekonomice výrazně snížilo. Jsou si však vědomi toho, že se jim zcela zrušit hotové peníze rychle nepodaří.

Jedna země, dvě měny

Proto přicházejí s jiným revolučním návrhem, který je založen na myšlence rozdělit v jednotlivých zemích měnovou bázi na dvě separátní domácí měny – na hotovost a na elektronické (bankovní) peníze. Záměrem této myšlenky je získat vedle úrokové míry další nástroj centrálních bank, kterým by byla tzv. konverzní míra (the conversion rate) mezi těmito dvěma typy peněz.

Centrální banky by v takovém případě mohly manipulovat nejen s úrokovými sazbami, ale i s onou konverzní (přepočítávací) mírou. Kdyby měla hodnotu 0,9, znamenalo by to, že by majitel úsporného vkladu v bance za svých 100 korun (na účtu) dostal jen 90 korun (v hotovosti). Hotovosti by tím byly výrazně znehodnoceny a nevyplatilo by se držet peníze v této formě. Takto zkonstruovaný duální měnový systém by mohl úrokovým sazbám vrátit jejich – hypotetickou – regulační roli.

Tento návrh má jistě mnoho detailů k dořešení, ale jeho základní omyl a tragédie jsou naprosto evidentní. Jde o aktivistický projekt, jak „tlačit“ majitele peněz, aby se chovali podle toho, jak centrální banka mává svou taktovkou. Je to naprosto nepřijatelné. Jde o další krok k omezení lidské svobody.

Je půvabné, že i tak velký kritik detailů evropského měnového systému, ale zároveň velký obhájce jeho podstaty, německý profesor Hans-Werner Sinn, ve své poznámce k tomuto nápadu říká, že pokud by to Evropská centrální banka zavedla, byl by to důvod k tomu, aby Německo vystoupilo z eurozóny. Ještě že v ní nejsme.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 16.2.2019

Komentář napsán pro MF DNES

Zdroj:

www.mfdnes.cz


 

 

22. led, 2019

Připravovaná, ale svým obsahem a svými přípravami naprosto utajovaná smlouva o faktickém spojení Francie a Německa (většina poslanců CDU v Bundestagu říká, že o přípravě žádné takové smlouvy nikdy nic neslyšela), kterou mají podepsat nejvyšší představitelé Francie a Německa Macron a Merkelová 22. ledna v Cáchách, nemůže znamenat nic jiného, než faktickou resignaci těchto dvou evropských superelit na Evropskou unii...

Sice se budou Evropskou unií stále ohánět, ale v podstatě nám říkají, že je pro ně vytváření autentické evropské integrace příliš pomalé a že na ty, kteří evropský integrační proces brzdí, se už nebudou ohlížet. Mají k tomu každý z nich jiné důvody. Macron chce stát v čele Evropy, Merkelová chce, aby na ni bylo v dobrém vzpomínáno. Tímto svým zájmem o urychlenou vzájemnou integraci nám přiznávají, že dosavadní evropský integrační proces selhal a že je třeba začít znovu a jinak.

Na straně jedné bychom mohli brežněvovsky říci „eto vaše dělo“. Chtějí-li Francie s Německem vytvořit superstát (a společnou francouzsko-německou vládu), ať si to dělají. Ať se k nim dokonce, kdo chce, přidá. V každém případě je to náznak vytváření paralelního integračního projektu k dosavadní EU. A to už nás zajímat musí. Nejsme si bohužel jisti, zda to zajímá současnou českou politickou reprezentaci a její hlavní představitele. Máme strach, že ne. Bojíme se, že se budou pokoušet k této iniciativě servilně přidat.

Z toho mála, co je o připravované, údajně 16ti stránkové smlouvě veřejně známo, vyplývají některé záměry, které pro nás nejsou neutrální. Má jít o revizi výsledků 2. světové války tím, že by se Německo stalo stálým členem Rady bezpečnosti OSN? Rozumíme tím správně, že ne vedle Francie, ale místo Francie, resp. že by se členem Rady bezpečnosti stala nová entita Frankoněmecko? Nebo je to myšleno jinak?

Má být vytvořena „francouzsko-německá hospodářská zóna“ se společnými „pravidly“. Znamená to, že to budou jiná ekonomická pravidla, než která dnes platí v EU? Více centralistická, nebo více tržní než v dosavadní EU?

Má být budována „společná kultura ozbrojených sil“? To je evropská novořeč. Co to je společná vojenská kultura? Varovné jsou náznaky plánů na společné nasazení francouzsko-německých ozbrojených sil v boji proti „vnitřnímu a vnějšímu nepříteli“. Kdo je vnitřním nepřítelem? Všichni ti, kteří nesdílejí Macronem a Merkelovou definované „evropské hodnoty“? Nebo ti, kteří si dovolují kritizovat Brusel a jeho post-demokratický (to znamená nedemokratický) způsob vládnutí? Až uvidíme celou smlouvu, takovýchto záměrů tam jistě nalezneme daleko více.

Anglický týdeník The Economist píše, že Macron s Merkelovou obnoví „svůj slib“ (their vow). Termín vow se používá např. pro manželskou smlouvu. Opravdu je něco takového záměrem setkání v Cáchách? Sjednání nového dokumentu v nekulatém 56. výročí uzavření tzv. Elysejské smlouvy mezi de Gaullem a Adenaurem, kdy šlo o přechod od nepřátelství k partnerství, naznačuje, že staré partnerství Macronovi a Merkelové nestačí. Občanů svých zemí se na to ale radši neptali.

Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani Evropské unii. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století, bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor. 

Autor: Václav Klaus a kolektiv IVK, publikováno dne 22. ledna 2019 v deníku MF Dnes

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1272.html


 

 

14. lis, 2018

Replika Tomáše Halíka na můj text, kterým jsem reagoval na jeho článek v Lidových novinách (z 13. 10. 2018), v němž napadl prof. Piťhu a jeho letošní svatováclavské kázání, je chudá svým obsahem, ale o to agresivnější v osobních útocích a ve své manipulaci podstaty vzniklého sporu...

Nejde – alespoň z mé strany určitě ne – o osobní nebo prestižní spor. Je to součást vážného, věcného střetu o směřování západní civilizace a o naši budoucnost, i když to tak T. Halík nechce interpretovat.

Jeho druhý text na toto téma (v Lidových novinách dne 31. října, byl publikován i na Neviditelném psu 2. listopadu 2018) je zřetelným posunem. Nevím, jestli k lepšímu. Jeho autor, mistrovsky ovládající marxistickou dialektiku (ve které byl evidentně vzdělán a vychován a v níž jakýkoli výrok zároveň platí i neplatí), bez velkých skrupulí a bez jakéhokoli začervenání se ustupuje. Jeden z mnoha komentátorů jeho textu mi v osobní korespondenci napsal: „Halík prostě bere zpátečku“.

Ano. Opouští svou, v řadě předchozích textů a výroků evidentní obhajobu modernistické ideologie liberální demokracie, genderismu, masové migrace a dalších podobných konceptů. Falešně se pasuje do pozice jakéhosi vyváženého středu mezi fundamentalistickými pozicemi radikálních stoupenců a odpůrců genderové ideologie. To však možné není. Ve středu se „sedět“ nedá. Zejména kněz musí v těchto věcech zaujmout jasnou, jednoznačnou pozici. Navíc, je-li on střed, kdo stojí na straně dnešního útočného progresivismu (a pokrokářství)?

Nejprve dvě trochu osobní poznámky. Nelíbí se mu můj údajný, ale jím samotným vytvořený postoj, který nazývá „my Klaus“. Říká „Klaus se vyjadřuje v plurálu maiestaticu“, což však není pravda. Náš text pro Lidové noviny byl podepsán „Václav Klaus a kolektiv IVK“ a já neznám důvod, proč Lidové noviny druhou polovinu tohoto podpisu vynechaly. Na našich webových stránkách je to správně. Byl to opravdu text kolektivu IVK, nikoli jen můj. Proto často používané množné číslo.

Druhá poznámka míří na Tomáše Halíka. Těžko obhajitelné je to, že se čtenářům v tomto konkrétním textu odvažuje sdělovat, že jsou jeho knihy doporučovány ke čtení kněžími po celém světě a že je zván k přednáškám na teologické fakulty v Evropě, Latinské Americe, Africe a Austrálii. Neodvážil bych se argumentovat tím, na kolika univerzitách jsem přednášel, kolik jsem dostal čestných doktorátů a kde všude vydali mé knihy. To není žádný argument. Halík to však dělá. Je to čisté vychloubání se.

Úsměvné je i to, když Halík píše, že je „v době infekčního populismu zvyklý čelit záplavě zlobných reakcí, které se rády vydávají za většinový hlas lidu“. Nepřeceňuje se trochu? Byla těch reakcí skutečná záplava? A vydávaly se za „většinový hlas lidu“? Nevím, odhadoval bych, že se jejich pisatelé pouze odvažovali panu Halíkovi sdělovat, že jeho názory nejsou výlučné a nesporné a že je mnoho lidí v naší zemi nesdílí. Že mnozí z nich dokonce vidí svět úplně jinak než on. Hodnotit dnešní éru jako éru „infekčního populismu“ je také zcela neadekvátní. To jen Halíkové označují každého za populistu[1].  

V jednom ze svých nedávných kázání (29. 7. 2018) Tomáš Halík prohlašoval, že se nesmíme bát postavit se proti většinovému názoru a dodával: „nebojme se mediálního lynče populistů“. Většinový názor je populismus? To je půvabné. Halík je vším, co dělá, reprezentantem většinového mínění soudobých intelektuálních elit, které ovládají současná média. Opravdu má pocit mediálního lynče? Myslí tím pár nesouhlasných článků, jež mediální mainstream milosrdně dovolil, aby vzbudil zdání existence názorové plurality? Je možné, aby všechny – vůči sobě nesouhlasné názory – označil za články psané „pro bulvární proruské internetové servery“? To je paranoidní výrok. Žádné takové servery u nás neznám.

Je třeba odmítnout i evidentní Halíkovy lži. Neostýchá se napsat, že Putinovo Rusko je pro “katolické ‚ultra‘ a pro protiunijní klausovce ‚náš vzor‘ v boji proti zkaženému Západu“. Nedovedu si představit, kde mohl v mých výrocích nebo ve výrocích kteréhokoli z mých kolegů najít, že je dnešní Putinovo Rusko „náš vzor“. To už je skutečně na pováženou. Taková svévolná manipulace je i Halíka nedůstojná a pro nás nepřijatelná.

Za zcela absurdní považuji Halíkovo tvrzení, že v případě prof. Piťhy „šlo o zneužití posvátného prostoru a liturgické slavnosti k vyvolávání paniky, strachu a beznaděje“. Já jsem Piťhovo kázání chápal jako varování před nebezpečím, které přináší Istanbulská úmluva a genderová ideologie. Je nás mnoho, kteří se Istanbulské úmluvy a genderové ideologie oprávněně bojíme.

Halík žije ve svém podivném světě. Máme mu věřit, že „v katolické církvi – u nás bohužel za podpory episkopátu – se šíří hysterie proti Istanbulské úmluvě a genderové ideologii“ (citát z předchozího Halíkova článku)? Opravdu se v církvi šíří hysterie? Pravdou je spíše to, že katolická církev k tomuto zásadnímu tématu naší současnosti a zejména naší budoucnosti dlouhodobě více méně mlčí. Místo ní promlouvají ideologové Istanbulské úmluvy a zastánci genderové ideologie jako Tomáš Halík. Ti druzí se – trochu z obavy z možné reakce papeže Františka – bojí něco zásadního říci.

Tomáš Halík píše, že v éře veřejných informací o „zvrácenostech a pokrytectví v nezanedbatelném procentu katolického kléru“ by si měl každý kazatel „uložit bobříka kající zdrženlivosti“. To je moc pěkné. Aplikuje to i na sebe? Má se kázat jen a pouze – v úzkém smyslu definované – evangelium? Drží se tohoto principu on sám? Jako člověk stojící mimo církev musím říci, že to – alespoň zvenku – vypadá tak, že jestli existuje v českých zemích kněz, proslulý svými politickými kázáními, pak je to právě Tomáš Halík.

Nám, kterým jde nikoli o vnitřní souboj uvnitř katolické církve, ale o svobodu a demokracii v celé společnosti, u Tomáše Halíka nesmírně vadí jeho neschopnost či neochota rozpoznat evidentní totalitní tendence dominantních módních ideologií naší doby. Ty považujeme za skutečné ohrožení naší současnosti. Soubojem s nimi však nelze získat přízeň mainstreamových medií, o kterou Halíkovi tolik jde.

Souhlasím s právníkem Tomášem Břicháčkem, že je Istanbulská úmluva „navzdory zaštítění chvályhodným cílem boje proti násilí na ženách ve skutečnosti radikálním ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu, který směřuje k převýchově společnosti, honu na čarodějnice a represi“ (viz jeho blog na idnes.cz). Petr Piťha použil možná nadsazené formulace, ale vyjádřil tím svou (a mou) obavu z vývoje evropské společnosti.

Halíkův text mnoho neříká, mnoho explicitních tezí (či hypotéz) neformuluje a proto se s jeho autorem dá jen těžko věcně polemizovat. Alespoň tedy těchto „několik slov“.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, TGM, 14.11.2018


[1] V tom se podobá své ideové souputnici Madeleine Albrightové, která také udělala nemalý ideový posun ve své letošní knize „ Fascism: A Warning“. Australský recenzent její knihy D. McCann (v časopise Quadrant, září, 2018) se názvem své recenze přesně trefuje: „Fascists Wherever She Looks“. I Halík vidí populisty všude, kde s ním nesouhlasí.

Václav Klaus, Replika na Halíkův text „Klaus hájí neobhajitelné“ v Lidových novinách ze dne 31. října, publikováno dne 13. listopadu 2018 v Lidových novinách.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1240.html


 

 

21. srp, 2018

Rok 1968 pro nás není dávno zapomenutou historií. I po půlstoletí, které od něho uplynulo, je součástí našich současných životů. Přesto – nebo právě proto – je třeba, aby byl zasazen do správného kontextu a aby nebyl desinterpretován[1]. 

V souvislosti s právě probíhajícím padesátým výročím jednoho z „osmičkových“ roků našich dějin se ukazuje, že tomu tak není. Je připomínán pouze okamžik jeho tragického konce (a jeho ničivé následky v následujících letech). To je sice více než potřebné, ale téměř vůbec není připomínáno delší dobu trvající, velmi pozitivní, mnohé slibující, v podstatě velmi optimistické období našich moderních dějin, které tomuto smutnému konci předcházelo. I to byla nezapomenutelná část našich životů.

Není možné přijmout přemoudřelý, ex-post zformulovaný výrok, který nedávno použil Milan Uhde při hodnocení Škvoreckého Miráklu: ideje šedesátých let, tzv. obrodného procesu, pokládal Škvorecký a zdá se, že i Uhde, „za neodpovědné třeštění, které nutně vyvolá okupační zákrok sovětské armády, jenž vrhne poměry zpátky do padesátých let“ (Kontexty, č. 3, 2018, str. 58). S plnou zodpovědností říkám, že toto nebyl v této době ani můj, ale ani většinový pocit. To, co 21. srpnu 1968 předcházelo, nebylo nezodpovědným třeštěním. Byl to vážný pokus s komunismem něco udělat.

Éru šedesátých let jsem prožíval už jako dospělý, své znalosti nemám jen z vyprávění nebo z četby. Už jsem také nebyl dětsky naivní. Šikovu reformu jsem si již tehdy dovolil veřejně kritizovat zprava, za což mne mnozí osmašedesátníci neměli rádi, ale tak negativistický postoj, do jakého se dnes někteří lidé stylizují, jsem tehdy nezastával a ani jsem se s ním v této podobě nesetkával. Snad jen u věčných škarohlídů, nebo u těch, kteří zmeškali včas se k éře šedesátých let – když to ještě vypadalo nadějně – připojit. 

Jestli jsem už tehdy něco považoval za přehnané, pak to byly naivní iluze tzv. osmašedesátníků (a zejména to, jak na těchto svých iluzích lpěli i po srpnu 1968), ale o třeštění nešlo. Šlo o významný, a navíc autentický, společenský pohyb. 

Druhou polovinu šedesátých let jsem spolu s celou generací svých vrstevníků považoval za mimořádnou příležitost, kterou jsme tehdy dostali, kterou jsme měli povinnost využít a kterou jsme měli za úkol v budoucnu zúročit. Za sebe si troufám říci, že jsme svou zkušenost šedesátých let po listopadu 1989 v mnohém pozitivně zúročili. Alespoň někteří z nás. Díky tomu jsme – ve srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi – razantněji a koncepčněji vstoupili do let devadesátých. Nemuseli jsme nic objevovat. Základní věci jsme měli ujasněné.

Události roku 1968 nebyly ani třeštěním, ani nebyly náhodou. Nespadly z nebe, byly logickým pokračováním procesů, které se u nás prosazovaly od počátku 60. let. Byly výrazem nespokojenosti s komunismem. Respektuji to, že má z této doby každý, kdo ji prožil, svůj – v mnohém se odlišující – osobní prožitek a zkušenost. Spisovatelé např. připomínají konferenci o Kafkovi, ekonomové relativně radikální ekonomickou reformu. Jiní vzpomínají na celkové, všemi pociťované viditelné uvolnění „poměrů“. Řadu věcí jsme však všichni vnímali shodně.   

Když jsem byl v roce 1969 při svém studiu v Americe požádán napsat o našem roce 1968 článek do tamního univerzitního časopisu, zmínil jsem v něm, že změny u nás začaly v okamžiku, kdy se po budovatelských písních a po sovětských častuškách začalo zpívat „Na okně seděla kočka“, kdy se zrodily první jazzové kluby, Fialkova pantomima, kdy Pavel Sedláček zpíval své rokenroly (zpívá je ostatně dodnes), kdy vznikla československá filmová vlna, Divadlo za branou, atd.

Jako sice teprve začínající, ale už publikující a přednášející ekonom považuji za klíčové to, co se událo v ekonomické sféře. Na počátku 60. let došlo k vážnému ekonomickému problému, který byl poměrně rychle „onálepkován“ slovem, které se k socialismu (či komunismu) vůbec nehodilo. Byl označen za hospodářskou krizi. Ekonomika se zastavila, plánovaný ekonomický růst se nedostavil a tím se zhroutila – na základě mylných, protože příliš optimistických prognóz připravená – 3. pětiletka. Byl to šok pro všechny, zejména pro ještě zcela stalinistické komunistické vedení. Krize přece – z definice – patřily ke kapitalismu, ne ke komunismu.

Tato událost vyvolala i v tehdejších podmínkách relativně seriózní diskusi o tom, proč se to stalo.  Protože ekonomický pokles nebyl považován za náhodu, začalo se mluvit i o nezbytných změnách ekonomického systému. Měl jsem štěstí, že jsem – sice ještě jako elév, jako aspirant v Ekonomickém ústavu ČSAV – mohl být u toho, i když reformu připravili ekonomové o generaci starší. 

Tzv. Šikova reforma, založená na – v mnohém problematické – mixáži plánování a prvků tržní ekonomiky, byla připravena a nejvyššími politickými orgány schválena již na konci první poloviny 60. let a v život uvedena 1. ledna 1966. Zdůrazňuji to proto, že se dnes mluví jen o roce 1968. Vedla k nemalému oslabení síly plánovacího centra a k výraznému posílení pravomocí podnikové sféry. Došlo k rozsáhlé decentralizaci ekonomického rozhodování. Československému hospodářství to pomohlo. Reforma se stala známou po celém světě v éře, kdy i na Západě koketovali s – naprosto zhoubnou – myšlenkou konvergence ekonomických systémů.

Podobný „reformní“ vývoj probíhal i v dalších sférách společnosti, a to zcela spontánně – jen ekonomická reforma byla „schválena“ shora. Bouřlivý vývoj v kultuře, v mediích, v akademické sféře nebyl nikým, k žádnému datu, explicitně schvalován či povolován. Prostě nastal. Ekonomická reforma však svou „oficiálností“ změnila společenskou atmosféru a otevřela dveře dalším změnám. Najednou začalo být možné kritizovat všechno možné (i nemožné), společnost se díky tomu výrazně proměňovala. Strach ustoupil, politická moc „měkla“. Indoktrinace určitě nebyla větší než dnes, v éře Evropské unie. Kritiku „táhla“ kultura, zejména film, divadlo, literatura, kulturní týdeníky a měsíčníky. Ostrost této kritiky v průběhu 60. let evidentně narůstala. Mířila stále hlouběji k samotné podstatě systému.

Za zmínku stojící politické změny však nastaly až v lednu 1968 výměnou generálního tajemníka ÚV KSČ. Padl všemocný Antonín Novotný. Teprve v této chvíli uslyšeli lidé jako já, tedy i lidé aktivní a angažovaní, prvně jméno Alexandra Dubčeka, který byl kompromisním řešením. Nebyl mužem šedesátých let, byl mužem roku 1968 a zejména srpna 1968. To dnes mnoho lidí neví. 

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (samozřejmě na příkaz a pod vedením Sovětského svazu) tento nadějný vývoj rázně ukončila. Byla tragédií pro celou zemi i pro mnohé z nás osobně. Bylo to naše velmi ponižující pokoření. Následující dvě desetiletí byla pro většinu z nás léty ztracenými, beznadějnými, deprimujícími. I já jsem byl vyhozen z Akademie věd (jako vůdčí nemarxistická „síla“ v československé ekonomii, jak napsal tehdejší ministr financí Rohlíček), dvacet let jsem žádnou akademickou práci nemohl vykonávat, nemohl jsem učit na vysoké škole, nemohl jsem jezdit na Západ, nemohl jsem psát, resp. psát jsem mohl, ale mé texty nebyly publikovány (nebo jen velmi okrajově). 

Přesto i toto neštěstí naší zemi pomohlo. Leccos významného miliony lidí pochopily. Komunismu po roce 1968 nevěřil už téměř nikdo. Proto v listopadu 1989 nemohla zvítězit snaha komunismus vylepšit (a tím snad i zachránit). Shrnutě řečeno: „vylepšování komunismu bylo ambicí roku 1968. Rok 1989 byl odmítnutím komunismu. Listopad 1989 nebyl pokračováním roku 1968.“ 

Nechtěli jsme „socialismus s lidskou tváří“, nechtěli jsme žádnou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. V roce 1989 jsme chtěli kapitalismus, skutečný trh a pluralistickou parlamentní demokracii. To ne všichni na Západě pochopili, resp. chtěli pochopit. Určitě to také nepochopili mnozí naši osmašedesátníci[2]. 

To, co se u nás dělo v 60. letech, bylo naším vlastním, zcela autonomně probíhajícím procesem, který byl nezávislý na tehdejším vývoji v západní Evropě a Americe. I tam byl rok 1968 významným předělem, ale to, co se dělo tam, známé barikády v Paříži a Berlíně, vycházelo ze zcela jiných idejí a ideologií. A také ze zcela odlišných prožitků a zkušeností. 

Na Západě v šedesátých letech nastal hodnotový zvrat. Probíhala západní verze kulturní revoluce (která s čínskou kulturní revolucí tehdejší doby neměla mnoho společného, i když se i u stávkujících studentů objevovaly obrázky nejen Mao Ce-tunga, ale i Fidela Castra a Che Guevary). 

V myšlenkovém světě se prosazoval postupný nárůst významu a vlivu neomarxismu (s Marcusem, Frommem a Habermasem). Probíhaly útoky na zdravý rozum, na chování a názory generace rodičů, na existující uspořádání společnosti, na řád, na všeobecně přijaté formy lidského jednání a tradice. Byly atakovány autority a jakýkoli respekt vůči nim. Rodil se agresivní enviromentalismus a spolu s ním dodnes trvající pokusy vrátit lidstvo před éru průmyslové revoluce. Posilovala myšlenka pozitivních lidských práv (jako popírání konceptu práv občanských). Rodila se ideologie multikulturalismu a sílilo pošlapávání samotných kořenů západní civilizace. Zesilovaly útoky na křesťanství a s ním spojené hodnoty. Mohu-li to shrnout – utvářel se liberální řád bez konzervativních základů. Teď už je – v éře tzv. liberální demokracie[3] – v podstatě dobudován. 

My jsme v roce 1968 v tehdejším Československu chtěli něco úplně jiného, než co chtěli „revolucionáři“ na Západě. Chtěli jsme politickou a ekonomickou svobodu. Na Západě naopak chtěli konec kapitalismu, konec svobodné tržní ekonomiky, konec buržoazního řádu, konec respektu k tradicím a zvykům, konec buržoazní morálky. Tyto dvě ambice roku 1968 byly naprosto odlišné. 

Současné problémy Evropy nevznikly kvůli našemu roku 1968, ale kvůli dědictví, které západní Evropě a Americe přinesl západní rok 1968. Tehdejší obrat nás dovedl až k dnešní tragédii Evropy (a celého Západu). Dnes se prosazující vysoce neblahé a nebezpečné tendence se zrodily tenkrát. Dnes prožíváme převážně už jen důsledky tehdejších změn. V literatuře jsem nedávno objevil hezký termín „dlouhý rok 1968“. Ano, je mimořádně dlouhý, ale bohužel ne ten náš, ale ten jejich. Ten náš skončil „normalizací“[4], ten jejich právě prožíváme. Teprve teď začínáme být „normalizováni“. 

Okupace Československa Sovětským svazem, trvající více než dvě desetiletí, má i dnes své dozvuky. U mnoha lidí zničila schopnost dívat se i čtvrt století po pádu komunismu na Rusko neutrálníma očima. Rusko je stále démonizováno a mnozí lidé se – promyšleně i nepromyšleně – připojují k zesilování mezinárodního napětí a k vyvolávání nové studené války. „Komunistický“ rok 1968 by k tomu neměl být zneužíván.

Nemohu si odpustit poznámku k dnešní migrační krizi. A k argumentům, že západní Evropa tehdy ochotně pomáhala českým migrantům, kteří tam po srpnu 1968 odcházeli. Ano, odcházeli, většina za lepším, svobodnějším, bohatším životem (za dobrovolně zaplacenou nesmírně vysokou cenu ztráty své vlasti), nikoli za bezpracnými sociálními dávkami, menšina z obavy z osobního fyzického ohrožení. Tehdejší a dnešní migraci bychom neměli zkratkovitě porovnávat. 

V roce 1968 to byla spontánní, zcela jednorázová, konkrétní událostí vyvolaná, nikým neorganizovaná migrace, navíc uskutečňovaná uvnitř jedné civilizační, kulturní i náboženské entity. Dnes jde o zcela odlišný fenomén.

Václav Klaus, rozvinutí projevu „Prager Frühling im Kontext der sechziger Jahre“ v dolnorakouském městě Weitra, 5. srpna 2018. 

Publikováno v deníku MF Dnes dne 18. srpna 2018

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 21.8.2018


[1] Jeden z čtenářů mého rukopisu mi připomněl (vlastně připomněla), že nejstaršímu členovi dnešní Babišovy vlády bylo v roce 1968 pouze 14 let a že jen 15% dnešních Čechů přesáhlo tehdy věk 18 let.   

[2] Vzpomínám si, jak jsem musel o Vánocích 1989 mezi čtyřma očima naše postoje dlouze vysvětlovat našemu nejvýznamnějšímu reformátorovi 60. let prof. Šikovi (je fér říci, že to přijal a – na rozdíl od jiných – nám následně neházel klacky pod nohy).

[3] O tom více v Manifestu IVK „ Obrana demokracie před liberální demokracií“, Newsletter Plus, červen, 2018. Přetisknuto v časopise Echo č. 25, 21. června 2018

[4] Toto slovo nepatří do mého slovníku, nevím, co bylo normalizováno.

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1176.html