ROZHOVORY

4. pro, 2020

Rozhovor s prezidentem Václavem Klausem...

Pane prezidente, daly by se prezidentské volby v USA interpretovat tak, že Amerika poklekla před levicovým progresivismem?

Do určité míry ano, protože Trump, ať byl jakýkoliv, ať se leckomu některé jednotlivosti jeho života, nebo jednotlivosti jeho chování nemusely líbit, ukázal se být poslední brzdou „pokrokářským“ tendencím současného světa. Pro nás je to obrovská ztráta, že on už tady nebude. Byl mezi významnými lidmi tohoto světa posledním, kdo ještě hájí národní stát před mezinárodními institucemi, a to je nejdůležitější téma dnešní doby.

Jak byste zhodnotil čtyři roky jeho prezidenství?

Myslím, že to ještě nikdo pořádně nehodnotil, protože jedna část společnosti ho démonizuje a vůbec nechce hodnotit. Druhá část společnosti se v rámci toho, že čelí této démonizaci, chová opačným způsobem jako protiváha. K vážné diskuzi může dojít až s určitým odstupem. Trump v americké společnosti rozhodně posunul některé věci směrem doprava. Myslím, že je to nesporné zejména v ekonomické oblasti.

Donalda Trumpa volilo mnoho Afroameričanů a přistěhovalců. Média přitom deklarovala, že tyto skupiny obyvatel jsou vůči prezidentovi nepřátelské. Jak si vysvětlujete tento rozpor?

Že to hlásá CNN nebo New York Times pro mě není žádný kánon moudrosti. Naopak je to pro mě velmi často posunutý názor. To nejsou neutrální novináři, ale agitátoři a aktivisté proti-trumpovského hnutí. V tomto smyslu nechci jejich výroky nijak diskutovat. Mě zaujala zpráva, kterou jsem zaregistroval náhodně včera, že New York Times, které já bych už desetiletí neotevřel, protože se tam nedá najít jediný smysluplný článek, najednou v posledním roce nebo dvou vyrostly na sedmi milionový náklad. To je něco, co New York Times neměly nikdy ve své historii.

I když pro našince z Prahy, nebo z Vaší Olomouce byly New York Times ty hlavní americké noviny, já, když jsem zažil půl roku studia na americké univerzitě, pochopil jsem, že tak již 150 km od New Yorku tam New York Times nehrají žádnou roli. Tisíc kilometrů od New Yorku už vůbec nevěděli, že něco takového existuje. To byly „intošské“ newyorkské noviny. Ale jestli se jejich náklad zvýšil na sedm milionů díky boji s Trumpem, tak to leccos o americké společnosti vypovídá a prozrazuje.

Vy jste nedávno v jednom ze svých textů poukázal na ideovou vyprázdněnost republikánské a demokratické strany. Tento trend je však vlastní mnoha politickým stranám v Evropě. Čím si myslíte, že dochází ke smazání těchto ideových kontur politických stran?

Myslím, že modernistická, nebo progresivistická pokrokářská doktrína popírá všechno minulé a popírá standardní politický diskurz. Popírá to, že je společnost rozdělená v principu svými názory na tzv. pravicové a levicové, což bylo řekněme nejméně jeden a půl ne-li dvě století vůbec východiskem politického uvažování. Stalo se módním to popírat a říkat, že žádná pravice a levice není a že je zbytečné zkoušet takhle ty strany precizně definovat a vymezovat. To zvítězilo ve světě a zvítězilo to i v Evropě. Zvítězilo to samozřejmě díky Václavu Havlovi také u nás. Politika se vytrácí.

Vytrácí se nejen pravicová a levicová politika, ale také politika jako taková, neboť jsou zde sny o technokratickém řízení společnosti. V tomto smyslu Babišovo, že chce stát řídit jako podnik, je pouze jedna z variant tohoto nepolitického řízení politiky. To je součást pokusu o expertní řízení společnosti. Toto nás pronásledovalo vždycky, ale jestli nás to něčím pronásleduje nyní, tak velmi silně v boji s covidem, respektive v tom, jak se vůbec s touto epidemií zachází. Ani zde to nemá být politika, mají to být experti, což je protimluv, neboť nic takového není možné. Každé proti-covidové opatření je více pravicové, nebo více levicové, více posilující stát, více posilující lidské individuum člověka. Tento boj je tady pořád, ale v Americe uvěřili, že tomu tak není.

Když citujete můj výrok, někde jsem tam doplnil větu, že ty obě strany – demokratická a republikánská – v USA jsou spíše karikaturou sebe sama. Musím přiznat, že na nich nic zajímavého nevidím a jsou to strany rozplizlé. To je také trošku produkt toho většinového systému. Když máte většinový systém a nemáte systém jako u nás, tedy nemáte více politických stran, tak je potom naprosto jasné, že ty dvě strany musí obsáhnout všechno. No, a aby obsáhly všechno, tak jsou každá de facto tichou koalicí tisíce různých pohledů a názorů.

V souvislosti s tím chci říct jednu úžasnou vzpomínku. My jsme obdivovali ten angloamerický systém, systém většinový a z toho plynoucí systém dvou stran. Ale musím vzpomenout, že když jsem přijel do Londýna za Johnem Majorem, který v tu chvíli vystřídal Margaret Thatcherovou na postu britského premiéra, a dorazil jsem akorát po skončení naší volební kampaně v roce 1992 do Downing Street 10, říkal jsem mu, jak jsem absolutně zničený, schvácený, protože v tom našem systému vládních koalic je vytvoření vlády téměř nadlidský úkol. A já dobře vidím, jak se stejně unavený John Major pousmál a říká – „no, v tom našem systému dvou stran je zase každá z nich obrovskou koalicí názorů. A sladit to dohromady je asi ještě horší, než je tomu u vás. Moje konzervativní strana je od levicových aktivistů až po super pravicové konzervativce“. Pochopil jsem, že to je opravdu neřešitelné.

V roce 2016 jsme v červnu zaznamenali Brexit, následně v listopadu byl Donald Trump vítězem voleb v USA, čili to vypadalo, že se vracíme k politice, která preferuje suverénní národní státy. Nyní po čtyřech letech to trošku vypadá pesimističtěji. Koho vlastně bude reprezentovat Joe Biden?

Já jsem nijak optimistický nebyl. Taková ohniska optimismu byla Velká Británie se svým Brexitem a Trump se svým vítězstvím v Americe, ale že by někde jinde došlo k nějaké změně v Evropě, to určitě ne. V Evropě v tu chvíli vládla „merkelovština“, „herzlich willkommen“ a zvaní migrantů. Pokus vyměnit obyvatelstvo Evropy jinými lidmi, když ti staří jako já nejsou nadějí pro budoucnost. Mimochodem velmi pozoruhodným autorem, s nímž jsem se několikrát setkal, je jmenovec Alberta Camuse, rovněž francouzský spisovatel Renaud Camus. On už před deseti lety protestoval proti Le Grand Remplacement – proti velké výměně. Mimochodem všiml jsem si, že kdesi vyšel český překlad jeho stěžejního díla, tak ho každému doporučuju.

Pane prezidente, jak se bude volba nového amerického prezidenta dotýkat nás v České republice?

Bezprostředně určitě nijak. Za „A“ si nic nenamlouvejme o vlivu České republiky a za „B“ si nic nenamlouvejme o americké politice. Amerika se na nás nedívá mikroskopem. Amerika se na nás dívá nějakým teleskopem a ten má ještě obrácený. Přes tento dalekohled je všechno ještě menší a opravdu do toho nedovidí. Nikdy nezapomenu na můj vážný rozhovor v Americe s člověkem, profesorem ekonomie, jehož dobře znám a který se stal náměstkem ministra financí za Obamovy vlády. Povídali jsme si kdesi ve Washingtonu v jeho kanceláři o světě a o amerických prioritách a preferencích. On mluvil asi hodinu o Asii, Africe, Latinské Americe, Číně a podobně a já jsem mu říkal – Davide, ale ty jsi teď za tu hodinu našeho povídání ještě nezmínil Evropu. On odvětil, že Evropa pro americkou politiku není moc významná. „Tam se pro nás nic neděje.“ Neboli já si myslím, že to je postoj amerických administrativ obecně. Je otázkou, jestli se objeví ještě někdo v dějinách, kdo jako Trump pronese svůj slavný projev z roku 2017 ve Varšavě, které je apoteózou národního státu a velkým poselstvím pro Evropany. V dohledné době z Ameriky nic takového nemůžeme očekávat.

Pane prezidente, přesuňme se nyní k nám. Letos máme 31. výročí od události 17. listopadu 1989. Jak jste tehdy prožil tento den?

Zmínil jste 17. listopad. Tento den budu mluvit veřejně nahlas na ulici a večer se zúčastním půlhodinové diskuze v jedné naší televizi. A v rámci této přípravy mě najednou blesklo, že se zabývám spoustou věcí, které nás dneska trápí. Od amerických voleb po covid. Od šíleného zadlužování České republiky dnešní vládou po maláčovskou revoluci v sociální politice atd. To všechno nyní prožíváme. Mám pocit, že vím, co říkat k různým tématům, ale najednou mě napadlo, co vlastně chci říkat k 17. listopadu? Myslím, že se nedá říkat nic jiného než stručné sdělení, že tehdy jsme svobodu a demokracii získali a teď to vypadá, že ji ztrácíme. To je jediné poselství, které z toho mohu naformulovat. Myslím, že není tak bezvýznamné.

Tehdy mládež demonstrovala proti myšlenkám marxismu, nyní je mládež ta, která ty myšlenky marxismu rehabilituje zpátky do společnosti. Čím si to vysvětlujete?

Nevím, jestli tehdy mládež demonstrovala proti marxismu. Myslím, že marxismus byl u nás v těch 80. letech mrtvý neméně než kdekoli jinde. To byla prázdná skořápka, kterou ta mládež už vůbec neznala. V druhé polovině 80. let už byla mládež málo politická. Diskurz ve společnosti byl velmi málo politicko-ideologický. To teď je daleko ideologičtější, neboť noví „pokrokáři“ nám vrátili ideologickou diskuzi. Osmdesátá léta už byla taková vyprázdněná. Jsem plně přesvědčen, že žáčci ve škole v druhé polovině 80. let v takovém tom pozdním komunismu už byli méně indoktrinováni, než jsou žáčci dneska u Vás v Olomouci v listopadu 2020. Takže mládež nebojovala proti marxismu. Mládež prostě chtěla svobodu. Chtěla demokracii a samozřejmě také chtěla mít takovou životní úroveň jako prosperující Západ, ale že by se věnovala marxismu, to si nemyslím.

Již v 90. letech ve Vaší knize tuším, že to byl sborník článků Evropa Václava Klause, dlouhodobě poukazujete na vzestup kulturního marxismu na Západě a varoval jste před ním už tenkrát. Co se stalo, že ten diskurz kulturního marxismu se v naší společnosti etabloval?

Nevím. Připouštím, že kdybych žil v Olomouci a chodil na Filozofickou fakultu, nebo poslouchal debaty, které se tam vedou, tak bych měl pocit, že jsem v marxismu daleko více, než v 80. letech. Myslím, že v 80. letech se v Olomouci žádné marxistické debaty nevedly. Ty se tam vedou až teď zase v posledních deseti, patnácti letech. Debatu o kulturním marxismu a neomarxismu jsem dlouho odmítal. Měl jsem pocit, že ta slova už jsou obsazená, že už mají své nějaké významy a já si dovedu doplnit, co to znamená. A teď se mně už nezdálo dostatečně produktivní použít tatáž slova znovu v dnešním diskurzu. Takže se k tomu vyjadřuju skoro nerad. Mně pro dnešní pokrokářské tendence chybí dobrý název, ale výlučně na kulturní marxismus bych je nepřeváděl. Je to pokus zneužít marxismus a použít jeho apel na boj utlačovaných proti nějakým zlým lidem na špičce. Tím ale, že došlo k totálnímu vyměnění těch utlačovaných, že už to dávno není žádný proletariát a dělnická třída, ale že jsou to nyní fiktivně vytvořené identity nejrůznějších menšin, tak možná nakonec přijmu tuhle terminologii. Ale dosud mně úplně vlastní není.

Kritická teorie Frankfurtské školy, není to bližší označení?

Kdysi, když jsem se učil marxismus, z něhož byla samozřejmě zkouška na vysoké škole, mohla určitě jedna z otázek být „tři zdroje a tři součásti marxismu“. To bylo okřídlené rčení a okřídlené slovo. Taky bych teď řekl tři zdroje a tři součásti nového pokrokářství. Určitě myslím, že to je ještě něco více. Jen jedna její dimenze je považovaná za neomarxismus. Myslím, že toho má v sobě více. Zdrojů a součástí toho dnešního opravdu extrémního levičáckého pokrokářství a progresivismu je víc než marxismu, ale tím ten marxismus ničím nehájím. Chraň bůh.

Jak se společnost dle Vás změnila za oněch 31 let?

Přeci jen mám v sobě nějaké scientistní myšlení z té mé ekonomie, a proto hovořit o tom, jak se společnost změnila, skoro nemohu. Když si na chvíli půjčím tento výrok „společnost se změnila“, myslím, že po listopadu 1989 došlo k vychýlení nebo k postrčení pomyslného kyvadla zleva napravo. Začaly dominovat myšlenky spíše pravicového typu než levicového. Tu levicovost ten komunismus tak zdiskreditoval, že v roce 1990 a následujících nebylo v naší diskusi taková ta komunisticko-marxistická klišé vůbec možné použít. To by se každý ostýchal. To by každý měl strach, že hned dostane strašnou ťafku, že volá po návratu komunismu. Takže v 90. letech bylo pomyslné kyvadlo tak vychýlené na jednu stranu, že tyto myšlenky nedominovaly, nepřevládaly, a i ta komunistická strana se vůbec neodvažovala otevřít pusu a něco takového vyslovit. Teď se to kyvadlo bohužel vrací zpátky. Pro mě nebyl žádný extrém, jak bylo toto kyvadlo nastavené v 90. letech. I tehdy jsme bojovali o každou myšlenku.

V dnešní době nelze opomenout téma koronaviru. Vy jste zmínil, že Covid-19 je instrumentem ke změně společnosti. Ke kvalitativní změně společnosti. Kdo tento instrument využívá?

Abych to upřesnil, jeden z mých textů se jmenoval Covid-19: Pouhá nemoc, nebo instrument k přeměně společnosti? Myslím, že teprve v tomto kontextu to dostane tu patřičnou váhu. Chci tím říct, že to není pouhá nemoc. Že to je nemoc, která dosáhla epidemických, nebo pandemických rozměrů, o tom není sebemenších pochyb a bylo by hloupé toto nějak popírat. I když já se covidu nebojím, a to jsem určitě věkově dávno rizikovou skupinou. Přesto nemám pocit, že mám být natolik úzkostlivý, abych měnil svůj život, svůj způsob života. To jsem neučinil a doufám, že to neučiním. Ale ta otázka má smysl jenom v tomto protikladu. Buď a nebo. Čili já tvrdím, že to není pouhá nemoc. Je to řadou lidí používáno k přeměně společnosti a jejích základních kontur. Chtěl bych zdůraznit ještě jednu věc, že to nezačalo Wuchanem někdy – a teď se hádejme, jestli v prosinci nebo v listopadu, nebo v lednu letošního roku. Nezačalo to ani navrátivšími se lyžaři z italských Dolomit někdy v únoru. Tato přeměna společnosti začala už dávno a teď jde jenom o to, že nikoli covid, ale koronavirus SARS-CoV-2 napadl už značně nemocnou společnost. Nemocnou nejenom nízkou imunitou, ale nemocnou svým strašlivým úprkem směrem nalevo a směrem od Západu. Ne na Východ, ale k něčemu úplně jinému. Je důležité právě to, že covid je dnes využíván k posílení cesty od svobody, demokracie a trhu k něčemu, co jsme dříve nazývali komunismem.

Dlouhodobě prosazujete názor, že státní rozpočet má být vyrovnaný. Nyní, ale směřujeme k obrovskému deficitu. Jak se na to díváte?

Nedávno jsem hledal nějaký citát ze svého projevu o Antonínu Švehlovi, našem ministerském předsedovi a asi nejvýznamnějším českém politikovi 20. let. Místo toho jsem na svém webu objevil, že jsem 20.února 2003 jako paradoxně svůj úplně poslední projev v poslanecké sněmovně v roli poslance osm dní předtím, než jsem vyhrál prezidentské volby, v němž jsem obhajoval zákon o povinně vyrovnaném státním rozpočtu. Předkládal jsem to tehdy jako návrh ODS jménem trojice předkladatelů. Jeden z nich bylo potom dlouholetý poslanec Martin Kocourek a druhý byl předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý.  Kdybyste si dneska přečetli to mé hřímání v poslanecké sněmovně 20. února proti šílenému Špidlovu deficitu, který tehdy hlásal své naprosto zhoubné předmaláčovské myšlenky, že zdroje jsou k dispozici, viděli byste, že jsem tehdy navrhoval podmínky, jestli smí být rozpočet deficitní, a když deficitní, tak jakým kvórem ho schvalovat, když deficitní více tak větším kvórem ve sněmovně a tak podobně. To je náznak mého myšlení v době, kdy tu nebyla Maláčová, ale byl Špidla. A když Špidla v momentu nikoliv ekonomického pádu, ale v momentu velmi slušného ekonomického vzestupu udělal 100 miliardový deficit, zatímco teď to vypadá na 500 miliardový v době bezprecedentního ekonomického pádu, myslím, že ten Špidla byl neskonale horší. I když si zároveň myslím, že to nakonec 500 miliard nebude, protože ta vláda neumí nic, ani ty peníze vyházet z oken.

Myslím, že slova, která jsem tehdy používal, platí bezezbytku i dnes. Takhle vyhazovat peníze, které si netisknete, je zlo. I když já věřím tomu, že paní Maláčová určitě sní o tom, že má u postele státní tiskárnu a že tam permanentně celou noc mačká tlačítka a tisknou se nové a nové peníze. Takhle to určitě není a bohužel vzniká dluh, který někdo bude muset zaplatit a nebudou ho platit generace moje, určitě už ne. Mám hrůzu, že ho budou splácet generace mých nikoli synů, ale i vnuků. Napadá mě, že když je jednomu mému vnukovi 23 let, mohou to být i vnuci mých vnuků. Ale k tomu už nic dalšího nového nemám co říci. Přečtěte si ten můj poslanecký projev z 20. února 2003.

Koronavirové restrikce přinesly nabídkový šok. Nastanou změny také na straně poptávky? Nevratné změny? Tedy změna chování spotřebitele?

Jsem rád, že zdůrazňujete, že je to nabídkový šok a že tím chceme říci, že se to nedá řešit jednoduchými poptávkovými opatřeními. Jestli si Maláčová myslí, že se tím „promaláčujeme“, tak to prostě není pravda. Je to nabídkový šok a ten je, trvá a ještě chvíli asi trvat bude, i když řada věcí naznačuje, že i ten virus se trošku vyčerpává. Šokující byla včerejší zpráva, že v Madridu mají otevřené všechny bary, ale nákazy tam dramaticky ubývá. U nás už to začíná vypadat, že si budou muset páni Prymulové nějaké nakažené domýšlet, aby měli důvod pořád propagovat ta svá opatření. Ten virus se zřejmě vyčerpává, protože mutuje, jak říkají rozumní imunologové. Mě zaujal výrok zakladatele naší imunologie, který říká, že v 99 % případů mutující virus slábne. Ta epidemie určitě dříve či později trošku ustoupí. Zůstane nám tady ale spousta věcí, které byly zavedeny ve všech těch lock-downech a karanténách. My ekonomové dobře víme, že platí tzv. ratchet effect, česky „efekt západky“, neboli jak je na ozubeném kolečku, když už se posune, tak už to nejde zpátky. Myslím, že se zavádí spousta opatření do lidské společnosti, která už těžko budou vratitelná. Do toho starého normálu se těžko vrátíme, nastane „new normal“ bez ohledu na to, jestli virus zmizí úplně.

Pane prezidente, Evropská unie není téměř v současném dění kolem pandemie vidět. Není již definitivní ukázka neautenticity evropských řešení?

Já to takhle nevidím. Evropská unie vylekána, zastrašena, nepřipravena nebyla první dva měsíce vidět. Nebylo o ní slyšet a někteří lehkomyslní odpůrci EU tleskali a řekli si: teď už se Evropská unie odepsala a občané jí to neprominou. Já jsem proti tomu vždy varoval. Nikoli, Evropská unie se pouze nadechovala k ještě prudšímu útoku. Už od června nebo července se vytvářením svých evropských fondů zadlužujících celé další generace přihlásila znovu o slovo a myslím, že v naprosté pohodě velí dále a bude nám dále diktovat své věci, které jsou pro lidi mého typu nepřijatelné.

Autor: Hanácký Večerník, ČR, 4.12.2020

Zdroj:

https://www.institutvk.cz/clanky/1662.html


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

15. lis, 2020

Korespondenční hlasováni bývalý prezident Václav Klaus považuje za zradu demokracie...

Kritizuje i další části amerického volebního systému. Je podle něj na úrovni rozvojové země před 100 let. Klaus to řekl v rozhovoru ČTK v reakci na americké prezidentské volby z minulého týdne. "To, co se při těch volbách dělo, je pro nás Evropany a Středoevropany absolutně nepřijatelné, a ta chatrnost, a tím i spornost amerických voleb, je do očí bijící a jenom to vybízí toho existujícího prezidenta (Donalda Trumpa), aby se tomu nějakým způsobem bránil," řekl Klaus. Způsob amerických voleb přirovnal k rozvojové zemi před 100 lety. Za dokazatelné případy považuje například hlasy od mrtvých voličů. Kritizuje také, že voliči nemuseli prokazovat svou totožnost nebo korespondenční hlasování.

Mimořádný povolební vývoj ve Spojených státech neočekává. "Amerika je a bude rozpolcená, pokud vyhraje (Joe) Biden, tak k žádné občanské válce nedojde, protože ta pravice je ukázněná a přece jenom státotvorná, pokud by vyhrál Trump, tak dojde k občanské válce, protože ta levice to nepřijme," řekl. Myslí si ale, "že to dopadne bidenovsky".

Výhra Bidena bezprostředně podle Klause pro Českou republiku nic znamenat nebude, pro svět a pro budoucnost svobody a demokracie ale důsledky vidí. Jeho vítězství bude znamenat "absolutní prohru role národního státu v dějinách" a adoraci integračních světových i kontinentálních organizací, řekl Klaus. "Takže to považuji za hrůzu hrůz a v tomto nepřímém působení to na Českou republiku vliv samozřejmě mít bude," dodal.

Trumpa považuje do budoucna za jedinou představitelnou brzdu vítězství neomarxistické levice v USA i na celém světě. Je podle něj také jasné, že spousta lidí v "té republikánské rozměklé, rozmělněné, nevýrazné, nedůrazné straně" nechtěla některé jeho výroky slyšet, a nechtěla ho proto volit. Zdůraznil zároveň, že pro Trumpa hlasovalo asi 49 procent voličů "té staré, dobré Ameriky, která prostě pořád chce ještě hodnoty minulých dekád a staletí udržovat, a která nechce, aby se Amerika převrátila v něco úplně jiného". V tom vidí ještě naději.

Naopak neočekává, že se změní přístup Ameriky k Evropě v oblasti obchodu a ekonomických vztahů. Bude to podle něj "obchod jako obvykle".

Klaus důrazně odmítl korespondenční hlasování. "Já považuji korespondenční hlasování za totální zradu myšlenky voleb a zradu myšlenky parlamentní demokracie," řekl. Jde podle něj o zrušení tajnosti voleb či zrušení povinnosti přijít na místo hlasování, kde poté dotyčný odvolí. "To je základní myšlenka voleb, jinak když toto v nich není, tak to přestává být volbami," poznamenal.

Nesouhlasí proto se zavedením korespondenčního hlasování v České republice, a to ani pro krajany. Krajanství si podle něj drtivá většina lidí zvolila dobrovolně. "Když chce žít v Arizoně, nebo v Jižní Austrálii nebo já nevím kde, tak z toho něco vyplývá. Nemohu chtít se zásadním způsobem vměšovat do života země, ve které jsem se byť před 50, 100 lety narodil," řekl. Volby jsou podle něj především například o otázkách školství, zdravotnictví či důchodů, které se krajanů netýkají. "Nemluvě o tom, že mám strach, že ti krajané většinou netuší, co ty politické strany ve skutečnosti žádají," dodal.

Soupeřit nyní bude rostoucí Čína a slábnoucí USA

Příští desetiletí budou konfliktem rostoucí Číny a upadajících Spojených států, domnívá se bývalý prezident Václav Klaus. Evropa podle něj směřuje k tomu, aby se stala historickým skanzenem. Po éře, kdy světu nejprve dominovaly Spojené státy a Sovětský svaz a posléze pouze Amerika, se nyní podle něj o slovo hlásí největší země světa Čína. V následujících desetiletích proto očekává konflikt rostoucí Číny a upadající moci a významu Spojených států. "Tento střet bude evidentně zesilován rozpadem západní civilizace a rozpadem Spojených států hnutími, které tam teď začínají dominovat na politické scéně, pokrokářsko-progresivistická, neomarxistická, levičácká hnutí typu Black Lives Matter a všechny jeho odrůdy," řekl. Tyto síly budou podle něj USA "strašlivě oslabovat" poté, co z prezidentského úřadu odejde Donald Trump.

Klaus není přesvědčen, že střetávání těchto velmocí musí nutně vést k otevřenému konfliktu válečného typu. "Na to si myslím že Čína je taková ta, abych použil staré lidovecké, tichá síla," podotkl. Čína podle něj tímto způsobem svou sílu nepoužívá, není netrpělivá a počká si na svou stále se zesilující a rozvíjející ekonomickou sílu, aby mohla co nejvíce docílit bez jakéhokoli válečného konfliktu.

Očekává, že bude zesilovat váha Indie, ale "při tom jistém chaosu indické centrální politiky" si nemyslí, že se stane velkým hráčem. Za vážnou sílu ale nepovažuje Evropskou unii, která podle něj ztrácí každodenně šanci kvůli své unifikaci v integračním modelu být významným faktorem světového dění. Rusko za významnou sílu považuje velikostí země, tradicemi nebo historickými návyky. "Ale svou ekonomickou silou určitě ne," poznamenal.

Rusko má ale podle něj větší šanci uspět než Evropa. Podotkl, že v "předkoronavirové éře" by si myslel, že se Evropa stane historickým skanzenem, který bude pomalu chřadnout a charakter skanzenu si dlouho udrží. "Tím, jak se sebeničí teď v koronavirových opatřeních, mám pocit, že i s tím skanzenem to nemusí být tak velkolepé," dodal.

Autor: Václav Klaus, ČTK, Praha, ČR, 15.11.2020

Zdroj:

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/klaus-volebni-system-usa-je-na-urovni-rozvojove-zeme/1958440


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

28. kvě, 2020
S moderátorem hovořili o rozkladu české zahraniční politiky, roli Evropské unie při řešení koronavirové krize, ale i o neblahém trendu vytváření umělého nepřátelství vůči některým cizím zemím...
 
Václav Klaus byl v pondělí dne 25. května 2020 hostem v pořadu Interview Martina Kováře vysílaném na Rádiu Zet. 
 
Audiozáznam rozhovoru naleznete na stránkách Rádia Zet kliknutím sem
 
 
Autor: IVK, Rádio ZET, Praha, ČR 28.5.2020
 
Zdroj:
 
 

 

4. lis, 2019

Rozhovor pro deník Právo...

Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989? Je známo, že jste byl ten den na univerzitě v Rakousku.

Opravdu jsem odjížděl z rakouského Lince, kde jsem mluvil na místní univerzitě. Přijel jsem do Prahy večer rychlíkem. Nebyly žádné mobilní telefony ani podobné přístroje, takže seděl-li člověk ve vlaku, tak netušil, co se děje v Praze.

Mnohokrát jsem už opakoval historku, která je nicméně pořád zásadní. Přijel jsem na prosecké sídliště a před domem jsem potkal svého staršího syna Václava, dnešního šéfa Trikolóry, který byl účastníkem toho, co se odehrávalo na Albertově a na Národní třídě, a tak tak se vyhnul brutálnímu zásahu policie. Vyprávěl mi, co se stalo, a řekl větu, kterou často opakuji: „Teď jsme my děti udělaly, co bylo možné, a teď je to na vás, na tatíncích.“ Dnes to může znít jako vyfabrikovaná historka, ale skutečně se to na Proseku v noci takhle stalo.

Tušil jste tehdy, že může dojít ke změně režimu v Československu? Tyto změny nakonec probíhaly ve všech zemích sovětského bloku.

My jsme je, kromě Rumunska, udělali nejpozději, což není často zdůrazňováno, a mělo by to stavět do jiného světla ty, kteří mají pocit, že hrdinnými činy porazili komunismus. Že k jeho pádu dojde, bylo naprosto jasné už delší dobu, šlo jen o to, kdy to bude a co bude ta poslední kapka, která to všechno způsobí.

V tomto smyslu to byla očekávaná věc. A ta poslední kapka bylo samozřejmě to, co se odehrálo 17. listopadu.

Dodnes se ale vedou debaty o tom, jaký podíl měli na pádu režimu demonstrující studenti, podle některých o něm spíš rozhodli lidé v zákulisí.

Byl to spontánní společenský proces. Vetuji jakékoliv spiklenecké teorie, že to udělal ten či onen bývalý tajemník ÚV KSČ. To je dětinský názor a divím se, že ho po třiceti letech ještě někdo vůbec může zmiňovat. Byl to společenský proces, do kterého zasáhla nečekaně brutální reakce policie.

To otevřelo lidem oči, ale komunismus byl už slabý, neschopný a nechtějící se bránit. To přece nebylo žádné naše vítězství nad komunismem, to byl pád komunismu. Jak jinak si lze vysvětlit totální nečinnost institucí komunistické strany, vlády, policie, armády, Lidových milicí? Nic se přece nestalo, systém se prostě rozpustil. Vím, že to hodně lidí, kteří chtějí být hrdiny sametové revoluce, nechce slyšet, ale bylo to tak.

Co se dělo v dalších dnech revoluce?

Samozřejmě jsme se všichni kontaktovali, domlouvali, scházeli. Druhý den jsme se sešli na Václaváku s Dušanem Třískou a Ondřejem Hejmou, byly tam desetitisíce lidí. Brzy jsem se zkontaktoval s lidmi kolem Václava Havla.

Z té doby pochází úsměvná legenda, jak vás prý Václav Havel představil tehdejšímu premiérovi Ladislavu Adamcovi jako doktora Volfa.

Nevím, kdo v posledních týdnech tuto historku vymyslel…

Já ji slyšel už před mnoha lety.

Ano, ale představil mě jako doktora Klause. Slovo Volf jsem poprvé slyšel někdy před dvěma týdny a velmi jsem se tomu podivil. To opravdu není pravda.

Jaká byla první jednání s Havlem? Znali jste se už od šedesátých let, ale vždy jste stáli na jiné straně.

My jsme v šedesátých letech společně seděli v redakční radě literárního měsíčníku Tvář a několikrát jsme spolu hovořili. V sedmdesátých letech jsme spolu žádné kontakty neměli a já jsem nikdy nebyl příznivcem toho, jak oni pojímali své disidentství, což je o mně všeobecně známo. To neříkám až dnes, to byl můj autentický postoj v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Věděl jsem, že tudy cesta nevede, že touto aktivitou disidentů se komunismus nezbourá. Nemluvě o tom, že jejich nejrůznější publikace pro mě byly strašlivě nalevo, byl to sociáldemokratismus, byly v tom prvky zelenání, kterých jsem se od prvopočátku děsil.

Nicméně při tom novém setkání s Václavem Havlem, což bylo v galerii U Řečických, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, mě Havel uvedl slovy – a začátek si možná nepamatuju přesně – „konečně tu my, herci, umělci a malíři máme někoho, kdo tomu rozumí“. Od té doby jsem už seděl v nejužším vedení Občanského fóra.

Jak jste si jako ekonom s umělci rozuměl?

Ne že bych neznal umělce, všichni jsme už měli nejrůznější vzájemná setkání v druhé polovině osmdesátých let. Takhle jsem se setkal i s Michaelem Kocábem, kterého jsem velmi obdivoval jako hudebníka. Pro mě to nebyl úplně jiný svět.

Museli jste ale mluvit o budoucím uspořádání země. Nebyly mezi vámi třecí plochy?

Velké rozhovory o budoucím uspořádání země tam tehdy nebyly. Dominovala negace k minulosti. A ti Havlové žádné velké představy o budoucnosti neměli. Nebyli politologové, sociologové, ekonomové, kteří by se těmito věcmi zabývali. Pro nás, klasické liberály bylo naprosto jasné, že chceme pluralitní parlamentní demokracii a svobodný, volný trh. Nepadalo v úvahu, že bychom uvažovali o něčem jiném.

Lidé kolem Václava Havla takto vůbec neuvažovali. Klasickou parlamentní demokracii s politickými stranami vůbec neměli ve svém hledáčku. Oni chtěli nejrůznější disidentská hnutí přeměnit v nová hnutí, která budou řídit společnost. Nenáviděli slovo „politická strana“. Mnohokrát jsem jim říkal: neblázněte, nespojujte slovo stranictví s komunistickou stranou. Ale oni šířeji a dále neviděli, strany odmítali a já jsem samozřejmě věděl, že na nich musí být parlamentní demokracie založena.

Takže to byl první velký spor o roli všech nejrůznějších neziskovek a organizací oproti politickým stranám. Tohle jsme ale v listopadu, prosinci 1989 ještě vůbec neřešili. Tam bylo jasným cílem zvládnout to, co se odehrává, bez konfliktu, který by ohrozil životy desetitisíců lidí, a provést přeměnu vlády z jedné do druhé.

Takový konflikt hrozil?

Šířily se fámy, že velitelství vojenského okruhu v Táboře se sem chystá poslat tanky. Zvolilo se, že do Tábora vyjede „mise“, a protože Kocáb měl tehdy velmi luxusní auto, tak jsme vyjeli Kocáb a já. Tam jsem pochopil, že to nejsou lidé, kteří by byli schopni něco takového udělat. To byla schlíplá skupinka důstojníků a generálů, která nás mlčky poslouchala a byla ráda, že s sebou nevedeme nějaké milicionáře nového typu.

Byla to bizarní akce, ale takových zážitků v té době bylo obrovské množství. Takže se řešily spíš tyto věci a Václav Havel, kterému šlo především o moc, řešil předání vlády.

Politická transformace, tedy přechod na volnou soutěž politických stran, se nicméně podařila. Jaký byl ten klíčový moment?

Já jsem rád, že to zmiňujete. Jsem zván k jedné přednášce za druhou a všude ode mě chtějí mluvit ke třiceti letům ekonomické transformace. Což samozřejmě akceptuji, a mám příležitost znovu vysvětlovat a odstraňovat všechny pokroucené interpretace jevů, které se tehdy staly. Ale výrazně si uvědomuju, že mě nikdo nezve k tématu třiceti let politické transformace. Ta přitom byla klíčová, ekonomická reforma by bez ní nemohla proběhnout. To bychom transformovali jako v Gruzii, Arménii, Kazachstánu nebo Číně.

Jádro veškerého politického sporu bylo, jestli zde budou strany, či ne. A v tom jsem sehrál nemenší roli než v transformaci ekonomického typu. Tím, že jsem v prvních volbách intenzivně vstoupil do politiky, kdy jsem získal nejvíc preferenčních hlasů, začal jsem jezdit po celé zemi, mluvit nonstop na náměstích. Ale moje skutečná přeměna v politika nastala na zářijovém sněmu OF, kde si členská základna zezdola vynutila zvolení předsedy a tím předsedou zvolila mě. K naprostému šoku Havlova kroužku kolem.

A jak dobře víte, pak už trvalo zhruba půl roku, kdy jsem věděl, že je nezbytné transformovat OF v normální politický subjekt, a to se stalo na sněmu v pražské Lucerně, kde necelých 30 procent členské základny, včetně známých tváří a ministrů, vytvořilo jiný politický subjekt, k ODS vytvořili alternativu Občanské hnutí. Založením ODS a mou likvidací
OF – a slovo likvidace myslím pozitivně – jsem udělal rozhodující nákrok ke vzniku standardní politické struktury.

Byli jsme první země v postkomunistickém světě, která tuto standardní strukturu vytvořila. Na levici komunistická strana, ČSSD, ve středu lidovci, napravo ODS a k mému smutku oddělivší se ODA. Pravice měla být jednotná a nebyla, což nás pronásledovalo celá devadesátá léta.

Byla podle vás chyba, že nebyla komunistická strana v 90. letech zakázána?

Přijal jsem rozhodnutí ponechat ji se všeobecným předpokladem, že „vyhyne“, že stárnutím členů přestane být relevantní politickou silou. Platila pro mě jednoznačná teze, že považuji za lepší, když původní komunisté zůstanou v instituci, která se jmenuje komunistická strana, než když přelepí ceduli a nazvou se stranou demokratické levice, jak se to stalo bez výjimky ve všech zemích střední a východní Evropy.

V Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku a samozřejmě v Rusku se zcela běžně stávali premiéry a prezidenty lidé, kteří byli ze „stran demokratické levice“, tedy přejmenovaní komunisté, zato u nás ta skupina lidí zůstala onálepkovaná, a proto vůbec nepadalo v úvahu, že by – až dodnes, po třiceti letech – takový post získali. To se mi v principu zdálo jako správné.

Jste známý tím, že obhajujete veškeré aspekty ekonomické transformace včetně těch kontroverzních. Vaši tehdejší spolupracovníci, například Jan Stránský nebo Tomáš Ježek, tak nekritičtí nebyli. Hovořili bez skrupulí o tom, že se tehdy kradlo.

Tito dva pánové volili tato tvrdá slova, ač byli významnými podílníky na tom, co se tenkrát dělo, pouze z frustrace. Že to nebyli oni, kdo byl považován za nositele a tahouna transformace. Je to smutné a nemám k tomu co říct. Oba byli mí kamarádi, oba měli větší ambice, než na co skutečně měli. Tomáš Ježek nikdy nevydýchal, že jsem ho ve své vládě neudělal ministrem privatizace, a já, jakkoliv jsem si velmi vážil jeho liberálních názorů, tak jsem věděl, že on je všechno, jen ne manažer, a proto jsem ho neudělal ministrem.

Tedy nepřipouštíte, že mohou mít v něčem pravdu? Že se v ekonomické reformě dělaly také chyby?

Ne. Nepřipouštím, a to z jednoho prostého důvodu. Je nesmysl mluvit o transformaci, takovém zásadním společenském procesu, a zároveň mluvit o chybách. To je metodologický omyl. Kdybychom neměli plnohodnotnou parlamentní demokracii a já byl diktátorem, něco mezi Hitlerem a Stalinem, tak bych mohl diktovat každý krok transformačního procesu, a kdybych ho nadiktoval špatně, pak by bylo fér, aby historie řekla, že došlo k chybám. Nic takového se neodehrálo: transformace byl proces, na kterém se podílely miliony lidí.

Pochybení se ale udála v zákonech. Ježek hovořil o tom, že chyba ve federálním zákoně umožnila pozdější rozkradení investičních fondů.

Zákony vznikaly tak, že se napsal návrh na vládě. Pak to dostali právníci a posunuli to směrem, kdy já jsem obracel oči v sloup a vůbec se mi to nelíbilo. Pak to šlo do tehdejšího parlamentu. Tam vládla nejrůznější, pomíchaná společnost lidí. Ti přidali tohle, ubrali tohle. A teď vznikne zákon.

To, že tam je, či není ten či onen paragraf, to není chyba. To je výsledek evolučního procesu vytváření zákonů a vy dobře víte, že zákony se novelizují dnes stejně intenzivně, jako jsme je novelizovali začátkem devadesátých let. Můžu být smutný z toho, že se stalo to, či ono, jen to odmítám označit triviálním slovem „chyba“.

Nechtěl jsem, aby vzniklo tolik investičních privatizačních fondů. Vylítli lidé z ODA a křičeli, že Klaus není dostatečně liberální. Já jsem si zoufal! A proti návrhu vlády pozměnili zákon tak, že to umožnilo bezbřehý vstup desítek či stovek subjektů do těchto fondů. Byla to chyba Klause? Ano, bylo to za jeho vlády, ale Klaus skřípal zuby. A takových věcí bylo tisíc.

Jako tehdejší premiér jste za to ale nesl odpovědnost.

Odpovědnost jsem měl, ale nevládl jsem parlamentu. Nebyl jsem carem, byl jsem pouze premiérem. Co napáchal za škody zákon o umožnění vzniku kampeliček. Já jsem se mohl zbláznit! Kampeličky prosazovala naprosto agresivní, se zjevně partikulárními zájmy, skupina lidí uvnitř ODS. Já neměl žádnou politickou sílu, abych tuto skupinu zmátořil a ovládl.

Oni tento zákon proti mé vůli navrhli parlamentu, vláda dala záporné stanovisko a parlament to navzdory vládě schválil. Kampeličky krachovaly, řada lidí přišla o své peníze. A co mám na to teď říct? Je to chyba transformace? Dušan Tříska používá termín „transformační nehody“.

Některé sporné privatizace se řešily i soudně. Díky vaší prezidentské amnestii a abolici jste přerušil stíhání například aktérům kauzy H-System.

Nikomu konkrétnímu jsem neudělil žádnou milost. Šéf H-Systemu Smetka mě deset let, když jsem byl prezidentem, žádal o udělení milosti a deset let jsem to rezolutně zamítal. Amnestie není konkrétní milost, to je obecný princip, který se netýká konkrétního člověka. Prezident nemá přístup do rozsudků soudů, aby věděl, kdo je, či není ve vězení. Zvolil jsem určitou formu délky soudního řízení, velikosti trestu atd. a řekl, že těm a těm se amnestuje trest. Místopřísežně říkám, že jsem panu Smetkovi deset let k jeho velikému smutku milost nikdy neudělil, protože by mě to ani nenapadlo.

Nedal se tehdy text amnestie formulovat tak, že by z něj byla vyloučena závažná hospodářská kriminalita?

Slovo „závažná hospodářská kriminalita“ je měkký pojem. Zvolil jsem kritérium délky trestního řízení. Diskutovat o tom, jestli je závažná kriminalita to, co se deset, patnáct let táhne, jestli něco bylo, nebo nebylo vytunelování toho či onoho podniku, to nemůže prezident v žádném případě posoudit, nepřísluší mu to. To je pouze politická hra se mnou. Nakonec pan Smetka si celý trest odseděl a já netušil, že tam je ještě někdo jiný, kdo je stále popotahován soudy, a ty soudy nerozhodly.

Podle aktuálního průzkumu CVVM by si pětina občanů raději přála diktaturu než demokracii. Soudí, že za komunismu bylo lépe. Co to vypovídá o společenské atmosféře třicet let po revoluci?

Ti lidé asi cítí, že jejich život byl tehdy snazší a lepší. Má to generační souvislost, nejrůznější osobní aspekty. To, že život dnes není ideální a idylický a leckdo je nespokojený s tím, co se dnes děje, není výzva k návratu diktatury.

Lidé, co byli na vojně, si stěžovali, jak to byla špatná chvíle jejich života, ale uplyne pár let, sedí v hospůdce a celý večer si vypráví neuvěřitelně humorné a zajímavé historky z vojny. To, že naši sociologové hloupě interpretují tyto průzkumy, je jeden z tragických omylů současnosti. Já sám jsem větším kritikem soudobé éry než soudruzi z Milionu chvilek, ale není v tom negace polistopadové éry.

Svoboda je nižší, než byla před dvaceti lety, demokracie je omezenější, trh regulovanější a národní suverenita je zásadně potlačována Evropskou unií. Jsem velkým kritikem současnosti, ale vůbec to k polistopadové éře nevztahuji. To by byla nedůstojná přesmyčka.

Autor: Jan Martinek, Právo, 2. listopadu 2019 (Praha, ČR, 4.11.2019)

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1420.html


 

 

28. říj, 2019

Rozhovor pro deník Blesk.cz...

Jak vnímáte fakt, že Miloš Zeman bude 17. listopadu v Lánech a nepůjde na toto výročí mezi lidi?

Tak já k těm 30 letům vydám knihu, pronesu celou řadu projevů a vystoupení. Zúčastňuji se toho a zúčastním, odříkávám jedno zahraniční pozvání za druhým, protože si myslím, že mám být tady, a ne lítat do Washingtonu. Já se tím intenzivně zabývám a myslím, že k tomu mám promlouvat. Druhá věc je, jestli se v dnešní bláznivé vyhrocené atmosféře Milionů chvilek mám promenádovat po Národní třídě a dostat se tam do konfliktu s aktivisty z nějakých neziskovek, kteří Klause nechtějí vidět.

Tedy nikde nebudete?

To nebudu teď prozrazovat, protože kdyby ano, tak tam budou stát bojůvky různých četníků demokracie a určitě by se chtěly utkat.

Kdybyste byl ještě nyní prezidentem, udělal byste to, co Miloš Zeman?

Nechci mluvit za něho. Po určitých zkušenostech podle mě nemá pocit, že by se měl znova zúčastňovat 17. listopadů na Albertově, aby po něm házeli vajíčka a rajská jablíčka. To je nedůstojné a nikomu to nepomůže. Já myslím, že on má svoji pravdu v tom, že on byl na tom Albertově a na Národní třídě před 30 lety a možná by stálo za to, aby si ti, kteří ho tak kritizují, položili otázku, jestli tam oni byli taky.

Co si budete 17. listopadu připomínat vy? Co vám přinesl za výhody?

My žijeme v absolutně jiném světě, v zemi, která se nedá s tou zemí před 30 lety porovnat. Když vidím to vaše studio, které je s kvalitnější technikou a vybavením, než měla tehdy televize, a máme najednou takových studií v Praze asi 20 nebo 30. Když vyjdu ven, uvidím jiné budovy, jiné obchody, jiná auta, jinak se chovající lidí. Je to fatální změna. A mně jde o to, že ta změna se podařila, a nějaké osobní výhody, které z toho mám, jsou druhořadé.

Vy jste 17. listopadu byl v zahraničí, do Občanského fóra (OF) jste ale vstoupil, a to z Prognostického stavu, kterému se říkalo Jakešova věštírna...

Jsem na světě poměrně dlouho a o Prognostickém ústavu jsem nikdy neslyšel, že by to byla Jakešova věštírna. Začínal jsem na Akademii věd, odkud jsem byl vyhozen v roce 1968, pak jsem trávil celá léta jako bankovní úředník a na chviličku jsem byl přijat do onoho Prognostického ústavu, jehož název je naprosto klamavý. Ten s prognózováním neměl nic společného. To byla prostě skupina lidí kolem Valtra Komárka, která chtěla něco dělat se systémem. My jsme kritizovali komunismus, to bylo naším každodenním chlebem.

Cítil jste každopádně, že jste jiný než lidé, kteří vás obklopovali v OF?

OF byla široká skupina lidí. S některými jsem si rozuměl velmi, s některými méně. Ale ta masa členů OF mě nakonec proti vůli té úzké skupinky disidentů zvolila předsedou, takže já nestál proti fóru, bylo to naopak. Jedna věc je, že tam byli někteří lidé jiní, druhá věc, že někteří z nich zapšklí, že nevyhrávali volby, a stali se nepřáteli.

Dobře, a kdy v té užší organizaci OF třeba zaznělo slovo kapitalismus?

Já mám strach, že nikdy. To jsem já řekl někdy v lednu 1990 v Československé televizi. Tedy že chceme kapitalismus. A to se řada lidí z OF i federální vlády zhrozila, také lidi kolem Čalfy. A to sdělení, že nechceme 60. léta, že nechceme socialismus s lidskou tváří ani žádné třetí cesty, ale změnu systému, jsem říkal vždy razantně. A nemyslím, že to tak chtěli všichni slyšet, a to nakonec vedlo i k rozpadu OF a vytvoření ODS.

Mluvili jsme s Oskarem Krejčím, poradcem předrevolučního premiéra Adamce. A Havel prý byl socialista…

Já teď nechci docílit toho, abych jen komentoval Václava Havla, ale tohle já musím potvrdit. Václav Havel byl socialistou, a navíc hodně zeleným socialistou.“

Dovedete říci, proč vy jste to viděl jinak?

Měl jsem tu výhodu, že jsem byl po roce 1968 jako nepřítel vyhozen z Akademie věd. Díky tomu jsem se na rozdíl od svých kolegů nemusel chovat tak, aby se to komunistické vrchnosti líbilo.

Neměla ale ta cesta k tomu kapitalismu i privatizace být pozvolnější? On vás kvůli tomu kritizoval i váš někdejší šéf Komárek.

Nedávno jsem řekl, že Havel byl z jiného těsta. Ale i Komárek byl z jiného těsta. To byl komunistický centrální plánovač, který měl pocit, že kdyby on vládl zemi, tak by to řízení ekonomiky dělal moudřeji. Takže nevím, proč bych měl vyjadřovat názory, které by jeho potěšily.

Vy máte zvláštní dar s někým brutálně nesouhlasit, pak ho vyznamenat – to je případ Valtra Komárka. Anebo pak věrně stát po jeho boku – to je zase Miloš Zeman. Jak si ho pamatujete z té polistopadové doby?

Ideové spory vedu jen s tím, s kým mám pocit, že má smysl polemizovat. Ano, chtěl jsem ocenit Komárka, a to ne státním vyznamenáním, ale prezidentskou plaketou. Já proti němu osobně nic neměl a vždy jsme spolu vycházeli. A Miloš Zeman je také velkou osobností posledních 30 let, jakkoliv ve spoustě věcí stál na druhé straně. Kdybych já dnes měl rozhodovat, zda Zemanovi udělit, či neudělit státní vyznamenání, tak bych řekl, že si ho zaslouží. A myslím, že takto bychom se na politiku měli dívat všichni.

A jak na Zemana tedy vzpomínáte?

My jsme s Milošem Zemanem vedli fatální spor už někdy v květnu 1968 na akci v Radiopaláci na Vinohradech, kam přišel tisíc lidí a hádali se ekonomové s prognostiky. V 70. a 80. letech toho tvrdého ataku na všechno možné jsme měli k sobě blíž, protože jsme byli proti Husákům a Jakešům na stejné straně. Když se blížil Listopad, už se ty cesty začaly rozdělovat, protože jsme viděli svět, který by měl následovat, každý jinak. V roce 1998, kdy nás Václav Havel chtěl vyšachovat z politiky, jsme zase pochopili, že je lepší táhnout za jeden provaz. A to bych řekl, že s výkyvy trvá dodnes.

Co ta kritika, že jeho projevy a články o zaostalosti Československa byly plné neověřitelných údajů? Že nebyl nikdy tak erudovaný, jak se rád ukazoval?

Miloš Zeman vystudoval Vysokou školu ekonomickou, něco si přečetl, ale čistým ekonomem nikdy nebyl. A to neříkám jako kritiku. Jeho bavila společnost jako celek a vyzobával v druhé polovině 80. let mnoha lidem známé negativní charakteristiky. On to uměl hezky říci, a proto to získalo pozornost.

Před 5 lety jste řekl Blesku, že Havel byl na rozdíl od vás »princátko«. On zase měl prý pocit, že ho poučujete. Proč jste si nesedli?

My jsme skutečně byli každý jiný lidsky, lidskými postoji, politickými názory, jiným způsobem vzdělání. Já celý život tvrdě sportoval, desetiletí hrál Československou basketbalovou ligu. Miloš Zeman i Václav Havel jsou lidé, kteří v životě nevzali míč do ruky. Oni byli trochu jiní, ale to nekritizujme. Já nedovedu ocenit politické traktáty Václava Havla, což neznamená, že bych hodnotil negativně jeho lidskou činnost v 70. a 80. letech.

A co ty názory, že dnešní rozdělená společnost potřebuje nového Havla?

To je dětinský názor. Společnost se může velmi výjimečně sjednotit, má-li společný cíl. Lidé chtěli před 30 lety konec režimu a v tu chvíli táhli za jeden provaz. Že by toto bylo specifickým produktem osobnosti Václava Havla, to myslím, že ne, ale to není jeho kritika. Za chvíli se pak ta společnost velmi rychle rozutekla, začaly se projevovat protichůdné zájmy a ta jednota vymizela. Nevidím šanci, že nějaká osobnost by ji dnes uměla vrátit zpátky. To bychom museli mít shodný cíl, musel by být atak na tento režim. Ale jakkoliv já cítím velmi kriticky svět, ve kterém žiji, nemyslím, že většinovým názorem české veřejnosti je, že systém musí být změněn.

Nebyla chyba, že po konci totality se nějak významně nezakročilo proti papalášům či mocnářům, kteří nařizovali mlátit, zatýkat a perzekvovat? Milouš Jakeš bere důchod kolem 20 tisíc a chodí na akce KSČM, takřka nikdo nebyl v base...

My jsme vždy věděli, že souboj s těmito jednotlivostmi toho minulého režimu by nás mohl svést z cesty boje s tím režimem jako takovým. Nemluvě o tom, že já jsem v tu chvíli měl na starost ten obrovský úkol ekonomické transformace a do vyrovnávání se s komunistickou minulostí se spíš pletla ta Havlova svita. Tam zvítězil názor, že nejsme jako oni, a takové ty větičky. Takže ti právníci, ti Rychetští, kteří mají teď plnou pusu moudrostí, byli proti tomu nějak zásadně zasáhnout. Mně asi vadí tisíc věcí v dnešním světě, vadí mi, co říká soudruh Juncker a jeho nástupkyně Ursula von der Leyenová. Velikost důchodu Milouše Jakeše jako zásadní problém dnešní doby fakt nevidím.

A co argumenty zaznívající v diskuzích, že 30 let po revoluci je v čele vlády »bývalý estébák« s podporou komunistů?

Já jsem nikdy nebyl s Andrejem Babišem v nějakém pozitivním vztahu či kontaktu. Nikdy jsme spolu ani vážně nemluvili, ani se nesetkali...

Byl vám asi před deseti lety na narozeninách, z toho jsou fotky.

To, že mi někdo podal ruku k narozeninám, je nevážná hříčka, která za debatu nestojí. Ano, já bych v dnešní společnosti chtěl změnit spoustu věcí, ale to vyžaduje jistou obrodu politiky, což vyžaduje zásadní obrodu jasně definovaných politických stran, které by mohly znovu zahájit vážnou politickou diskusi. To u nás není. Podařilo se ponížit strany, jako je ČSSD, došlo k úpadku dnešní ODS. Když tyhle dvě tradiční strany nevzkvetou, tak tady budou vládnout Piráti a ANO. A to je věc, která mě děsí. Jednotlivci v čele těch stran pro mě mají druhořadý význam.

V pondělí 28. října dostanete z rukou Miloše Zemana státní vyznamenání. Jaké jste měl pocity, když jste se to dozvěděl? Uvažoval jste nad tím, jestli ho přijmete?

Kdybych se dnes postavil do čela nějaké polemiky o tom, jestli já chci nebo nechci z rukou prezidenta Miloše Zemana vyznamenání, tak přece všichni víte, že by to znamenalo, že já se stavím na Letnou po bok demonstrantů a bourám tento stát. To ode mě nikdo nemůže chtít. Já si toho státu tolik vážím, že to vyznamenání odmítám karikovat a dělat kolem toho nějaké hrátky. Pamatuji si, že jistou nelásku mi vyvolalo vyznamenání Karla Gotta, kterému Václav Havel žádnou medaili nedal. Spousta lidí mě tehdy atakovala i z mých intelektuálních světů, že to je přece zpěvák pop-music a čím si to zasloužil.

Autor: Vera Renovica, deník Blesk, 25. října 2019, Praha, ČR, 28.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1413.html