ROZHOVORY

13. úno, 2019

Rozhovor Václava Klause pro Lidové noviny. O eurovolbách, brexitu a zahraniční i hospodářské politice vlády...

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Je u nás silná osobnost nebo politické uskupení, které byste byl schopen a ochoten volit?

Začít by se mělo debatou o ­tom, jaký je smysl nebo nesmysl Evropského parlamentu. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Evropský parlament není parlament, to víme všichni. Je to hra na parlament. Proto oběť někoho, kdo do něj chce kandidovat, je obdivuhodná. Člověk má pořád nutkání říkat, že každá příležitost se má využívat, tedy i Evropský parlament – z tohoto pohledu není úplně jedno, kdo do něj bude zvolen. Ale sám o sobě jsem k jeho významu velmi skeptický. Většinou je to odkladiště druhořadých politiků, pro které není dostatečná role doma. To je úvod mého názoru. Samozřejmě spoustu lidí uvažovalo, že založí nějaké strany, když ty dosavadní jim nevyhovují. Nevím, jestli se to nějak uskuteční.

Načal jste aktuální téma. Mezi europoslanci je trendem zakládat další a další nové strany. Naposledy s tím přišli pánové Jaromír Štětina a Pavel Telička. Není to přílišné drobení scény?

Zrovna tito dva pánové tím, že si zakládají vlastní strany, se předem odsoudili k záhubě. Takže myslím, že to je úplně bezvadný nápad. Doporučoval bych, aby si co nejvíce takových lidí zakládalo svou specifickou stranu do evropských voleb. To bych si velmi přál.

Vidíte u nás někoho, kdo z vašeho pohledu není druhořadým politikem a kandiduje nebo by měl kandidovat?

Nevím. Nevím. Nevidím. Neznám zřetelné politické seskupení, které by jednoznačně označovalo dnešní Evropskou unii za slepou uličku, za historický omyl. Taková strana se u nás neodvažuje profilovat. A protože si tohle myslím, tak u nás žádného svého koně nemám.

Neuvažoval jste o tom, že byste kandidoval vy sám?

Ale samozřejmě že jsme o tom uvažovali také. Ovšem už nemám pocit, že bych chtěl dojíždět jednou týdně do Bruselu autem a kodrcat se zase zpátky. To už se mi skoro nechce. Zejména role jednotlivých poslanců je tam tak marginalizována tím, jak mají šanci, respektive anti-šanci vůbec promluvit, vystoupit, něco říci. Jak mají vteřinová a ­nikoli seriózní vystoupení. Tak nevím, jestli tam je prostor něco vážného sdělit.

Koneckonců ty volby mají největší smysl pro doma. Nemají ani tak velký smysl pro to, jak dopadne hlasování mezi osmi stovkami stejně nedefinovaných europoslanců z dalších zemí. Je to jedna z platforem, jak promluvit o jistých tématech. V tomto případě logicky o tématech Evropské unie. To myslím, že je smyslem voleb a té kampaně.

Hovořil jste se synem Václavem o tom, že by do voleb šel on v čele nějakého uskupení?

Myslím, že syn vám na tyto otázky odpoví sám. Je v ODS, je v českém parlamentu a domnívám se, že to je parketa, na které chce něco dělat. A myslím si, že dnes a denně na rozdíl od jiných poslanců dělá.

Co by mělo být hlavním tématem evropských voleb?

Tématem by mělo být, jestli je smysluplné pokoušet se násilně unifikovat, glajchšaltovat hezký kontinent, který se jmenuje Evropa, a národní státy v něm. Jedině to je tématem těchto voleb a bohužel si myslím, že to takto vypointované nebude a voliči takto volit nepůjdou.

Dnes (čtvrtek 7.2.2019) britská premiérka Theresa Mayová jedná v ­Bruselu o prolomení patu, který nastal okolo brexitu, a o­ tzv. irské výjimce. Jak může jednání dopadnout?

Nejsem prognostik, na rozdíl od pana prezidenta. Nevím to. Británie nezvládla vyjednávání s Evropskou unií. Jestli zvládnout mohla, je věc úplně jiná. Protože Unie neměla od prvopočátku nejmenší zájem na nějakém pozitivním výsledku vyjednávání. Jejím jediným zájmem bylo vytrestat a ponížit Velkou Británii. Chraň bůh, že by chtěli dojít k nějakým závěrům, které by byly výhodné jak pro Británii, tak pro Evropskou unii. Proto to nemohlo dopadnout jinak. Což podle mého názoru neomlouvá Londýn, že v ­těch jednáních nevystupoval racionálně, připraveně, koncepčně.

Jakou jinou taktiku mohla Británie zvolit, aby uspěla?

Nechci radit na dálku, co měli dělat. To je mimo můj zájem a ambice. To bych si netroufal. Prostě měla jednoznačně říci, co si přeje. Měla mít jasný názor na výsledky a ne ustupovat v jednáních o tom či onom. Co bych si přál ohledně Velké Británie, to je úplně jiná debata. V každém případě respektuji většinové rozhodnutí Britů tento mylný konstrukt evropské integrace opustit. To měl být výsledek. Po skončení jednání měla Británie být sebevědomou, suverénní zemí. Teď myslím, že se jim to strašně zkomplikovalo.

Začíná se hovořit o posunutí druhého hlasování o brexitu na pozdější termín. Sílí proto hlasy varující před neřízeným brexitem, který by mohl nastat. Obáváte se, že může tato „divoká“ varianta ohrozit i českou ekonomiku? Například exportéři už svůj strach z jejích dopadů vyjádřili.

Exportéři se logicky bojí. Každé znejistění vztahů mezi zeměmi narušuje obchodní vztahy. Myslím, že Velká Británie mohla od začátku vyjednávat racionálně o ­jisté formě zóny volného obchodu. Mohlo to být všechno dávno jasné. Oni tento přístup nezvolili a je to totální selhání britské politiky. Protože tamní scéna je rozpolcená, stejně jako samotná Konzervativní strana, a nebyla schopna přijít s rozumnou taktikou. Proto tam zůstává řada lidí, kteří říkají, že „tvrdý brexit“ je zbytečně ostré slovo. Prostě brexit bez další dohody začíná být pro mnoho Britů východiskem.

Nedá mi, abych se nezeptal na nedávná slova Donalda Tuska, který hovořil o zvláštní sekci pekla pro architekty brexitu, kteří neměli plán, co bude po něm. Je to z jeho strany adekvátní slovník?

Myslím, že každé slovo, které pan Tusk vysloví, je nesmyslné. Proto nemůže být výjimkou ani tento výrok.

Nepodařilo se mu ale paradoxně to, o co se Evropská unie často marně snaží – totiž promluvit jednou jasně a srozumitelně?

Nevím. Pana Tuska prostě nemusím.

Malinko bych změnil téma. Jste v poslední době v kontaktu se Stevem Bannonem (někdejší hlavní stratég amerického prezidenta Donalda Trumpa), který před časem spustil iniciativu, v níž chtěl spojit různé nacionalistické subjekty napříč Evropou?

Když byste dal ve vaší otázce slovo nacionalistické do jistých uvozovek a nedal tomu negativní nádech, tak bych na ni odpověděl. Takhle nemohu. Myslím, že nazývat ambice celé řady lidí v­ Evropě nacionalismem, je pro mě naprosto nepřijatelné. Ale opakovaně říkám, že vím, že se jinak používá v angličtině slovo national, nationalism – od toho, jak my od Hitlera mluvíme o nacionalismu.

Nikdy nezapomenu na to, když jsem přijel v roce 1969 do USA na univerzitu a měl jsem tam přednášku. Popisoval jsem mimo jiné naše ambice 60. let zvolit si svou vlastní cestu. A kdosi z publika se ozval: „Ale to, co tady poslouchám, tak vy volíte nacionalismus.“ A my, kteří jsme byli zrovna obsazeni vojsky Varšavské smlouvy, tak pro mě označit to, co jsme tehdy chtěli, za nacionalismus, byla v podstatě urážka, kterou jsem nechtěl akceptovat. Ale pochopil jsem už tehdy před padesáti lety úplně jiné vyznění slova nacionální, nacionalistický v tamním světě a našem. Říkám to proto, že je hodně důležité, abychom si to uvědomili. Ale k otázce: další kontakt s Bannonem jsem neměl. Zase do té míry nejsem účastníkem takovýchto jednání. To se zeptejte pana Tomia Okamury. Ten to bude vědět daleko spíš.

Ještě k tomu Bannonovi. Několik hodin jsem s ním hovořil a­říkám, že má názory na Evropu a uspořádání světa, Trumpa a lidskou svobodu opravdu identické se mnou. Takže se od něj v žádném případě neodtahuji. Pouze nejsem v aktivní politice typu, že bych organizoval takováto setkání.

V jednu chvíli se hovořilo, že mezi politiky vytipovanými pro tuto spolupráci měl být i váš syn. Proto jsem se na to ptal.

Na to vám ostře odpovím, že to netuším. Nikdy jsem to neslyšel.

Pojďme domů. Vláda nejprve štědře rozdávala benefity, nyní začíná otáčet. Aktuálně hovoří o nutnosti ušetřit okolo padesáti miliard. Sledujete ten veletoč?

Nevím, jestli to je premiérův veletoč. Ekonomika evidentně zpomaluje. Dalo se to očekávat. Míra rychlosti toho zpomalování je samozřejmě neznámá. Názor na to se mění každý den. Všimli jste si, že se právě dělá první verze státního rozpočtu na rok 2020. Velmi hrubá. Neboli základní rozpočet na 2019 začal být sestavován loni na jaře. Na ministerstvu financí je hotový někdy v létě. Na podzim se odehrává politická bitva o rozpočet. To už je víceméně hraní si s malými čísly. Neboli odhadnout loni v létě, jak rychle bude probíhat ekonomické zpomalení Německa, Evropy a nás, je vážně obtížné. Za to nikomu nadávat nebudu.

Myslím, že byly veliké chyby, že jsme propásli možnost něco si ušetřit v době, kdy ekonomika neuvěřitelným způsobem pět let po sobě rostla. Teď se předhánět v tom, kdo je o kousek chytřejší, to je strašně laciné. Ono to totiž ani není žádné předhánění se. V dané chvíli, když je evidentní, že je pět let nepřetržitého ekonomického růstu, že nastane zpomalení, je triviální od pánů Kalousků a podobných sázet na to, že dojde k velkému ekonomickému zpomalení. To je laciná sázka. Tomu bych se nepoškleboval.

Jestli premiér Andrej Babiš dneska trochu brzdí, jestli jeho ministryně financí bude ještě důslednější, jestli se jim podaří zabrzdit šílené náměty paní ministryně Maláčové, jestli se ANO podaří prosadit svou sílu vůči svému velmi svéráznému politickému partnerovi ČSSD, který hraje vyloženě lacinou kartu dělat co největší blbosti a hlouposti a čekat na to, kdy už se Babiš vážně naštve a řekne: „Já už vás vyhodím, to není racionální chování pro naši zemi.“

Nemám žádné každodenní průzkumy. Nehraji si na to. Ale přece jen mám pocit, že k jistému zklidnění situace u nás došlo.

Myslíte v politice, nebo obecně ve společnosti?

Na politické scéně. Ale i v tom, jak se veřejnost dívá na politiku a ­věci kolem nás. Najednou není největší běs veřejnosti. Pokud ho někdo zase nerozpoutá vyhazováním květin prezidenta při státním svátku a nevyvolá mítink na Václavském náměstí, tak myslím, že v zemi je relativní klid. To je nepochybně něco pozitivního. Vidíme, že lidi nenaskakují na nonstop médii vytvářené a nafukované agendy, že jednou prezident dělá špatně tohle, podruhé ovlivňuje soudce, potřetí já nevím co. Jisté zklidnění vidím a tato země by to skutečně potřebovala.

Nevím, jestli ČSSD nechce hrát tu neklidnou kartu. Protože co dělá paní Maláčová... Možná ne záměrně, možná je natolik poblouzněně více než komunistická. Protože se mi zdá, že by KSČM měla problémy schvalovat její rozpočtové návrhy. Ale ji nepodceňuji, že to dělá z důvodu záměrné provokace svého koaličního partnera. U pana Petříčka už si tak nejsem jist. Myslím, že ten Pocheho maňásek je ve vládě jen proto, aby maximálně provokoval naprosto iracionálními výkony ministra zahraničí. Myslím, že se tím jenom má pořád demonstrovat slabost pozice premiéra Babiše. A zdá se, že on bude tak dlouho napínat tětivu luku... To vidím jako obrovský problém. My jsme nikdy neměli zahraniční politiku. Vždy jsme byli odmocnina politiky Evropské unie nebo přesněji Německa. Ale co dělá Petříček se svými pochvalami banderovcům a přijímáním krymských Tatarů... A co pan prezident přidává slovy, že chce pozvat nového venezuelského kvaziprezidenta, to jsou myslím naprosté hlouposti, které bychom snad jako rozumní lidé a rozumná země po sto letech existence dělat neměli.

Paní ministryně práce Maláčová a pan ministr zahraničí Petříček jsou podle vás v uvozovkách nejslabší kusy vlády?

Naopak jsou nejsilnější. Protože oni tu vládu determinují. O ostatních v podstatě skoro nic neslyšíte. Jedna osobnost v oblasti sociální a druhá v zahraniční politice dělají velice extrémní zásahy a návrhy. Myslím, že v cizině si nad panem Petříčkem musí ťukat na čelo.

Ještě bych se vrátil k vašemu předchozímu výroku o zklidnění situace ve společnosti. Je to dáno příznivou ekonomickou situací?

Lidé nepotřebují být nepřetržitě hnáni do nějakých konfliktních situací. Ekonomika přece jen dala jisté bohatství spoustě lidí. Téměř vynulováním nezaměstnanosti vytvořila situaci, která je neznámá v celé Evropě. V tomto smyslu jistý blahobyt není výzvou k zásadním soubojům.

V poslední době se hovoří o výměně některých členů Babišova kabinetu. Křeslo se prý opět kývá třeba pod ministrem dopravy Danem Ťokem. Sledujete víc jeho práci?

Tyto věci jsou pod mou rozlišovací úroveň. Že dálnice D1 je skandál nejen Ťokův, je naprosto jasné. Je pozoruhodné, jak se najednou přišlo na to, že by se tam mohly bariéry rozšířit a jak to najednou jezdí daleko snadněji. To je důkaz neschopnosti těchto lidí. Ale souhlasím s tím, že není úlohou ministra dopravy, aby měřil, kolik centimetrů se ještě dá posunout ta či ona bariéra na dálnici. Jestli své ministerstvo zvládá, to fakt nemám žádné hlubší informace, abych to posoudil.

Rýsuje se propuštění deseti procent státních zaměstnanců. Je to správná cesta, jak ušetřit a zároveň omezit byrokracii?

O tom, že jsme přehlušeni nekonečnou byrokracií, není sebemenších pochyb. Je z čeho krájet. A myslím, že řada státních institucí by ani nemrkla, kdyby desetina lidí musela odejít. Ale jinak dobře vím, že tak jak jsou nesmyslně nastaveny parametry naší legislativy, která nonstop bují a žádá více a více úředníků, aby na legislativu dohlíželi, tak mám strach, že spousta vládců státních úřadů dokáže, že oni prostě musejí mít ten a ten počet zaměstnanců, protože mají ty a ty úkoly dané našimi zákony. Začít je potřeba jinde. U té legislativy a tam, kde se mohou škrtnout různé instituce.

Premiér razí myšlenku zcela nové vládní čtvrti v Letňanech. Je potřebná?

Pro mě je to naprostá hloupost. Vůbec ani nemám důvod se k tomu nějak silněji vyjadřovat.

Ani z konzervativního pohledu, že tady máme nějakou tradici institucí, Strakovy akademie, jichž bychom se vzdali?

No jasně. Považuji to za takový nesmysl, že jsem zásadně proti. Navíc tedy kdybychom to chtěli úplně obrátit, tak bych řekl, že by se teprve ukázalo, v kolika budovách je státní aparát v Praze rozlezlý. Kolik by tady vzniklo budov k využití aktivistickým, zeleným, genderovým iniciativám typu žižkovská Klinika. Takže kdyby náhodou Babiš chtěl tohle vystěhovat, tak tady v Praze vyvolá sto Klinik a bude to bezvadný příspěvek k pohodě a klidu hlavního města. To by se centrum Prahy stalo Klinikou.

Autor: Lidové Noviny, Václav Klaus, Praha, ČR, TGM, 13.2.2019

(Tomáš Tománek, Lidové noviny, 11. února 2019)

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1282.html


 

19. led, 2019

Rozhovor v deníku MF Dnes...

Po vašem téměř hodinovém novoročním rozhovoru pro TV Prima bylo hlavní zprávou, že nevylučujete kandidaturu na prezidenta, anebo do ní tlačíte svého syna Václava. Opravdu to tak je? 

Zaprvé, ten rozhovor na Primě považuji za významný a velmi obsažný. Tak na to také reaguje obrovská spousta lidí. Trval padesát dva minut a v padesáté minutě položila moderátorka otázku kandidatury na Hrad, což se stalo hlavním tématem médií. O tom ten rozhovor ale opravdu nebyl. Nemám pro vás v této souvislosti novou zprávu, tématem své prezidentské kandidatury se nezabývám jako hlavním tématem svého života. Nepovažuji ji za pravděpodobnou, i když vždy dodám slovíčka, že v politice platí: Nikdy neříkej nikdy. Stop. 

Tak že by kandidoval váš syn? 

Velmi si vážím politických a ideových názorů a postojů svého syna. Ale myšlenka, že by Klaus tlačil svého syna, se mi zdá „an overstatement“ (přehnané – pozn. red.). Nic takového jsem nedělal ani v tom rozhovoru na Primě. 

Zdálo se, že jste tam o své možné prezidentské kandidatuře spíš žertoval. S tím, že máte občanský průkaz platný až do roku 2052, tak proč ne. Bylo to ale opravdu jen žertování, nebo myšlenku, že byste se ucházel o funkci prezidenta, nevylučujete? 

Mám hrůzu, že chceme dělat vážný rozhovor, a zase sklouzáváte k téhle povrchní debatě. Je to ztráta času a čtverečních centimetrů vašeho drahocenného deníku. 

Ale i když jste na Primě přímo neřekl, že kandidovat chcete, dostalo se to do všech titulků… 

No, to uznejte, že je dobrý výsledek. 

Před námi jsou ale volby do europarlamentu. Jak popisují Hospodářské noviny v článku s půvabným titulkem Unie jde blíž k lidem, budou „referendem mezi možným posilováním nacionalismu“ a „liberálním evropanstvím“. Evropský parlament prý založil dvě webové stránky, aby lidé přišli k volbám. Jsou i dle vás tak důležité? 

To, že Evropská unie vytvořila webové stránky, tak to myslím, že toho moc neudělala. Naštěstí. Za daleko podstatnější příspěvek k předvolební atmosféře považuji včerejší zprávu, podle které soudruzi z Evropské komise navrhují, abychom už konečně v daňových otázkách přešli na většinový hlasovací systém. Že to okamžitě nevyvolalo nekonečnou reakci každého demokrata v Evropě i u nás, že to není hlavním tématem dnešních médií, to se mi zdá téměř fascinující. Umožnit, aby o tom, jaká má být výše daní v České republice, rozhodovali europoslanci či eurokomisaři v Bruselu, to je přece tak zásadní zásah do všeho, že doufám, že si to všichni voliči v evropských volbách dobře uvědomí. 

Možná to přebilo dění ve Velké Británii, kde premiérce Therese Mayové shodili dohodu o odchodu země z EU. Co jste tomu říkal a co to bude znamenat? 

Ten výsledek byl očekávaný, i když dle mého názoru nerozumný. Všechny debaty o brexitu byly poznamenány jedním zásadním nedorozuměním. Ve smyslu, že vyjednávají dva rovnocenní partneři, kteří mají zájem o blaho lidu svých zemí a o racionální vyřešení problému. To byl fatálně chybný předpoklad. V teorii her se používají hezké výroky, že jeden typ her jsou takzvané kooperativní hry a druhý nekooperativní. Myslím, že většina komentátorů i část Britů předpokládala, že jde o kooperativní hru, že obě strany mají zájem na dobrém výsledku. Fatální omyl. Byla to z definice nekooperativní hra, kdy jedna strana má zájem maximálně ponížit stranu druhou. Evropská unie a Komise měly zájem maximálně ponížit Velkou Británii, neměly vůbec žádný zájem na dobrém výsledku. Má to i druhou stránku: Británie nebyla schopna racionálně vyjednávat. Ale Evropská unie nechtěla vyjednávat. Ta chtěla Velkou Británii a všechny další potenciální zájemce o odchod z EU maximálně ponížit a vytrestat. 

Jaký to může mít další průběh? Část Britů už mluví o možnosti druhého referenda. 

Opravdu nevím. Jakákoli úvaha je věštění z věštecké koule, kterou nemám. Vím, že je Velká Británie fatálně rozpolcena. Je mnoho důvodů si myslet, že to Britové odpískají. Na druhé straně si mnozí z nás mysleli, že nemohou tak dobře zvolit v referendu o brexitu, takže možná budeme překvapeni i teď. 

V Česku před pěti lety přišlo k eurovolbám jen 18 procent lidí. Jak důležité budou nyní? 

Výchozí teze je jasná: čím více se do Evropského parlamentu dostane poslanců, kteří mají kritický pohled na dnešní strukturu, politiku a chování EU, tím lépe. Samozřejmě budu fandit všem, kteří budou v kampani vystupovat eurokriticky. Myslím ale, že u nás bohužel nevzniká důsledná proti EU strana. ODS to není. V žádném případě to není ANO ani ČSSD. Opět budu mít problém někoho v evropských volbách volit. Každopádně kampaň u nás nebude významná z hlediska výsledku. Je vlastně jedno, jestli ANO či Okamurova SPD bude mít o europoslance více a TOP 09 méně. Jde jen o to, zda kampaň umožní veřejné nastolení některých zásadních otázek ohledně naší budoucnosti ve stále více se integrující Evropě. 

V uplynulých měsících se pracovalo na novém uskupení, v němž by kandidátku do eurovoleb vedl váš syn Václav a podíleli se na ní i Strana svobodných občanů a Realisté. Nakonec z toho sešlo. Měl jste o tvorbě takové kandidátky informace a nemrzí vás, že do toho nakonec Václav Klaus mladší nešel? 

Neměl jsem o tom žádné informace a nevím, jestli to není spekulace. Se svým synem jsem o této věci neprohodil jediné slovo. Komentuji jeho různé politické výroky a jeho pravidelné pondělní komentáře pro Novinky.cz. Teď jsem mu poslal esemesku, v níž jsem mu chválil mimořádně úspěšný pondělní komentář o šílené žižkovské Klinice. To mě zajímá. Protože co se děje kolem té Kliniky, ty výroky, které zaznívají bez trestu – nemyslím tím zavření do vězení, ale tvrdou kritiku – to je neuvěřitelné. Zaznívají výroky o fetišizaci vlastnictví, o demokratizaci vlastnictví. Proč nikdo neřekne, že jsou to výroky, které bychom si po pádu komunismu vůbec nedovedli představit. Nemyslím, že by se v prvních letech po roce 1989 představitelé KSČM odvážili vyslovit, že by byli pro demokratizaci vlastnictví a že odmítají fetišizaci vlastnictví. To si tehdy nedovolil nikdo. To je totální popření ducha a principů naší radikální politické, ekonomické a ideové transformace po listopadu 1989. Toho se velmi bojím. 

Čím to, že se kolem Kliniky – partou squaterů obsazené budovy Správy železniční dopravní cesty – tak našlapovalo a neudělalo se zákonné rychlé a razantní řešení? 

Žijeme v politicky korektním světě, ve světě neuvěřitelné moci standardních médií i sociálních sítí. Politik ví, že když pošle policii, aby vyklidila Kliniku, bude za to karikován, zesměšňován, napadán. Jakmile policie něco udělá, bude označena za brutální a nedemokratickou. Bude to přirovnáváno k lednu 1989, kdy byl Palachův týden, a tak dále. Politici jsou neodvážní a zkrátka se toho bojí. U nás možná víc než kdekoli jinde na světě. Protože přece jen francouzská policie zasáhne, naše nikoli. Je to neodvaha politiků. Mimochodem, Kliniku považuji za neskonale důležitější než Evropské volby. 

Nicméně ke Klinice už jste svůj postoj řekl, takže se vraťme k eurovolbám. Kolem Vánoc se objevily spekulace, že byste nakonec do Evropského parlamentu mohl vést kandidátku vy sám. Nelákalo by vás to? 

Někdy v roce 2002 jsem přemítal, zda mohu vydržet sedět v českém parlamentu, a říkal si, že snad by byla varianta zkusit ten evropský. Naštěstí jsem byl zvolen prezidentem republiky a k vážnému rozhodování o těchto věcech nemuselo dojít. Dnes považuji Evropský parlament za antiparlament. A vím, že role jakéhokoli jednotlivce tam není ani marginální, ale nulová. To není parlament, tam se nediskutuje, tam poslanci nemohou vystupovat s vážnými projevy. To jsou všechno nomenklaturou evropského politického systému zorganizované a připravené debaty, kde mluví jenom vyvolení. Myslím, že být v Evropském parlamentu je ztráta času. My potřebujeme vybudovat silný domácí parlament, který by řekl Evropské unii NE. Navíc představa, že bych dojížděl každý týden 800 nebo kolik kilometrů do Bruselu, mi připadá neúnosná. 

Z dob, kdy jste býval prezidentem, si nepamatuji jedinou vaši přestřelku s ředitelem některé z bezpečnostních služeb. Jak vnímáte spory Miloše Zemana se šéfem BIS Michalem Koudelkou či s ředitelem Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) Dušanem Navrátilem? 

Zaprvé jsem v podobných situacích nevolil navenek takový ostrý tón, jaký používá dnešní prezident. Nicméně z těch několika vět, které proběhly veřejně v médiích, mám pocit, že má na práci všech našich bezpečnostních služeb – ať už se jmenují jakkoli – prakticky shodný názor jako já. Já je považuji za bezcenné. Jejich materiály jsem nikdy nečetl, protože jsem nechtěl ztrácet čas bezcennými zprávami, které většinou neobsahovaly vůbec nic zajímavého, vůbec nic přínosného. Většinou byly jen papouškováním názorů z médií, a to ještě v horší verzi. Takže na rozdíl od pana Špidly a dalších politiků jsem se zprávami těchto služeb nikdy nezabýval. 

Takže souhlasíte se Zemanem, že jsou to „čučkaři“? 

Čučkaři není moje slovo. Miloš Zeman někde v médiích řekl, že to je slovo mého syna. Stejně jako lepšolidi. Ale já to od syna nikdy neslyšel. Nicméně nevěřím zprávám těchto služeb, stejně jako nevěřím zprávám podobných amerických či britských služeb. Prostě to není můj svět. Nikdy jsem do něj nechtěl zapadnout, vždy jsem měl pocit, že politika se má hrát nahlas a před veřejností. A všechny teorie zákulisních her jsou pro mě nepřijatelné. Třicet let mě přesvědčilo, že mám pravdu. 

Ředitel NÚKIB Navrátil oznámil, že bezpečnostní hrozbou může být používání hardwaru a softwaru čínské firmy Huawei. Na to se začaly nabalovat další věci… 

(skáče do řeči) Nechte mě zareagovat na ten výrok. Považuji ho za směšný a dětinský. Nic víc k tomu říci neumím. To jsou lidé, kteří si jako děti hrají na písku s různými hračkami. Já samozřejmě žádný mobil Huawei nemám a nikdy jsem ho ani neviděl, používám starou dobrou tlačítkovou Nokii, tak mně snad žádná taková věc nehrozí. Ale jelikož lidé jako já tráví denně hodiny a hodiny studiem nejrůznějších textů, jejichž pomocí si dlouhodobě utvářejí názory na svět, tak myšlenka, že by mě mohl ovlivnit tweetující hacker z Číny jednou větou, je tak dětinská, že bych ty lidi poslal na nějaké vyšetření. 

Tou hrozbou spíš bylo myšleno, že lze pomocí hardwaru a softwaru sledovat a ovlivňovat různé věci. Není to vážné? 

Teď si představte, že Čína se sto čtyřicetkrát větším počtem obyvatel, než má Česká republika, může mít zájem sledovat, co se tady děje. V jakém pohledu? Ve své nejbujnější fantazii si to nedovedu představit. Myslím, že pro Čínu je zemička jako Česko zrnko v písku. A že by tady objevovala tendence, že sílí jedna politická strana na úkor druhé nebo se připravuje nějaký geniální průnik v technologiích či kosmickém výzkumu, to je opravdu zajímavá věc tak pro školáčky, ale nikoli pro vážně uvažující lidi. Tyhlety tajné služby holt musí sem tam s něčím takovým přicházet, protože jinak by si vůbec neospravedlnily důvod své existence a miliony, které stojí daňového poplatníka v naší zemi. Takže to za vážné opravdu nepovažuji.

Autor: MF DNES, Václav Klaus, Praha, ČR, 19.1.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1268.html


 

 

4. led, 2019

Rozhovor pro časopis Týden...

Otázka č. 1: Považujete projekt eurozóny za úspěšný? Případně v čem vidíte jeho největší přínos/ztrátu?

Odpověď: Zavedení eura (což je výstižnější dvojice slov než „projekt eurozóny“) není úspěchem. Naopak, stalo se to jedním z největších problémů celého projektu evropské integrace. Mnohé bylo jasné už předem: ekonomové většinově, i když s různou silou a naléhavostí, před zavedením jedné měny v neoptimální měnové zóně varovali. Politici je – opět většinově – neposlouchali. Domněnku, že zavedení společné měny povede k postupnému vytváření optimální měnové zóny, považovali lidé jako já od počátku za naprostý nesmysl. Za dvacet let zkušenosti s eurem byl tento omyl praxí potvrzen. Země eurozóny nejsou na konci roku 2018 blíže k optimální měnové zóně, než byly před dvaceti lety.

Euro bylo vždy politickým projektem a mělo za cíl přispět k politické integraci Evropy. Ta nevznikla. Ukázalo se, že není snadné ze skupiny různorodých zemí vytvořit politický „stát“, pokud po něm není společenská poptávka. A ona opravdu není. Ani fiskální unie se nevytvořila, z mého pohledu samozřejmě naštěstí.

Euro za dvacet let přispělo k rozpolcení Evropy. Zničilo evropský Jih a začíná více a více ničit i Francii. Je evidentní, že Jih chce peníze, nikoli politickou unifikaci. Euro řadu zemí výrazně poškodilo. Paradoxně jedinou „success story“ je Slovensko, které si svým výhodným vstupním měnovým kursem vytvořilo dostatečně velký kursový polštář. Funguje to, ale je tam – pro běžného občana – draho.

Empirická data nám nemilosrdně prozrazují, že eurozóna je nejpomaleji rostoucí ekonomickou zónou na celém světě. To nemůže nikdo racionálně uvažující považovat za úspěch.         

Otázka č. 2: Jakým největším hrozbám bude eurozóna v nejbližší budoucnosti čelit?

Odpověď: Neumím uvažovat v umělých kategoriích, jako je „eurozóna“. Ta je velmi spornou, velmi nejednolitou, nehomogenní ekonomickou entitou. Eurozóna jako celek nebude čelit ničemu. Mnoha problémům však budou čelit ty země eurozóny, kterým nevyhovuje dnešní měnový kurs eura a jednotná měnová politika.

Při jakékoli úvaze o budoucnosti by se mělo říci, jak se budou evropské elity vypořádávat se svým – zdá se, že v horizontu lidského života neřešitelným – problémem zvaným Řecko?  Jak bude odstraněno systémové riziko italských bank (a některých dalších bank evropského Jihu)? Co bude dělat eurozóna, resp. některé země eurozóny, po ukončení „kvantitativního uvolňování“, které minulý týden oznámil guvernér Draghi? Přežijí eurem znevýhodněné evropské země ukončení snadného financování rozpočtových deficitů, když evropská centrální banka přestane kupovat jejich státní dluhopisy? Jsou tyto země připraveny na „špatné počasí“, jaké přinesla např. krize let 2008-2009, atd.?

Na otázky tohoto typu dobré odpovědi nejsou k dispozici – pokud se stále vychází z nezbytnosti udržet jednotnou měnu v nehomogenním prostoru zemí, které sice chtějí peněžní transfery, ale nechtějí – pro mne oprávněně – totální likvidaci svého státu.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 4.1.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1260.html


 

 

31. pro, 2018

Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

Pane prezidente, letošní rok byl na domácí politické scéně dost živý. Celou první půlku roku zabralo sestavování vlády. Jak kabinet hodnotíte? Co ve vašich očích udělala dobrého či špatného?

Trápí nás hlavně věci typu pakt o uprchlících, pakt o migraci, problém Evropy jako takový, brexit, klimatologický summit v Katovicích, proti tomu, jestli se předkládá jeden zákon toho nebo onoho typu, to je marginálnější věc. Nemohu si pomoct, ale žádné zásadní a výrazné iniciativy státu nevnímám, nevidím, ale je tam tisíc malých věcí, které náš systém pořád posouvají k horšímu a horšímu. Tyto malé věci se špatně definují, špatně vypočítávají, žádná z nich není naprosto fatální. 

Stačí si vzpomenout na nedávno mým synem hezky zdramatizovanou debatu o zákazu alkoholu u vodáků, tak říkám záměrně, není to něco, co by zničilo náš stát a naši zemi, ale jde o jednu z dalších věcí, které když se sečtou, míra svobody se výrazně snižuje. Vláda nepůsobí politicky, vláda je v rukou na jedné straně neziskovek, které píšou materiály ministrům a na straně druhé v rukou různých lobbistických skupin, které usilují o efekty pro sebe. Celek, koncept, nadhled, ražení cesty vedoucí někam, nic z toho současná vláda rozhodně nenabízí a musím říct, že to nenabídla žádná vláda v posledních dvou desetiletých. 

Pro mě je to velmi frustrační věc. Člověk nerad říká, že je frustrován. Člověk by měl být aktivní, pozitivně bojovat a pokud řekne, že je frustrován, trošku to zní jako rezignační postoj. Jako svou rezignaci to nechápu, ale analyticky a popisně říkám, že neexistuje žádný koncept, kudy a jak by měla Česká republika jít. To je obrovská prohra. Vláda tato, vláda minulá, předminulá i předpředminulá, ty žádný nadhled, schopnost odstupu a jasný kompas v sobě neměly.

Andrej Babiš je premiérem už rok, preference jeho hnutí po volbách ještě rostou a to zvláště v poslední době poté, co proběhla kauza s jeho synem kolem Čapího hnízda, byť to jsou stále jen průzkumy. Kde se ta popularita bere? Je to o tom jízdném pro školáky a důchodce skoro zdarma nebo obědy pro děti ve školách? Lze vidět něco koncepčního do budoucna?

Dvě věci popisují dnešní stav. Též nepřeceňuji průzkumy, ale v podstatě více méně naznačují, že o žádnou revoluci nejde a Babiš udržuje svou pozici a žádné jeho problémy jeho pozici neponížily a nezhoršily. To je teze číslo jedna.

Myslím, že se mu daří využít atmosféru vytvořenou hloupostí opozičních politiků k obrazu svému a umožňuje mu, aby se tvářil, že je ze všech stran mučen, ponižován atd. Někteří naši spoluobčané na to slyší. To je vina těch, kteří hloupou politiku dělají a tím Babišovi umožňují, aby tuto kartu hrál. Má k tomu vzezření, umí se zatvářit jako mučená bytost, jeho hlas umí zaznít lítostivě. Nedivím se, že se jeho preference nezhoršují. 

A že se nezlepšuje nic dalšího? Myslím, že nemá co se zlepšovat. Nikdo z nás si nedovede představit, co je třeba za Piráty krom chaosu a totálně extrémně levicové anarchistické ideologie. Hlasů v průzkumech mají až moc. Nevím, že by měli vítězit na úkor Babiše, nedovedu si to představit. 

Nezmínili jsme ODS, vaše politické dítě.

Chování ODS považuji za úplné neštěstí. Že by měla našlápnuto k nějakým mimořádným výsledkům svou bezbarvostí, svou neodvahou jasně označit věci pravými jmény a svou prázdnotou, to si nedovedu představit. Považuji to za naprosto nešťastné. Takže výsledky průzkumů, to je prostě česká realita.

Nakolik se dá říci, že v popularitě hnutí ANO hrají roli zmíněné slevy na jízdné, zvyšování důchodů nebo uvažované obědy pro děti ve školách zdarma? Není to korumpování voličů? 

Je to kupování si voličů za příznivé předvolební zprávy. Můj syn napsal nedávno svůj pravidelný pondělní komentář, který nazval “Obědy ve školách zadarmo? Ať je zadarmo všechno!”. Ať si to každý přečte. Je tisíc důvodů si myslet, že je dobré, aby lidé měli větší přístup k tomu či onomu. My ekonomové jsme celou likvidaci komunistické ekonomiky a transformaci v ekonomiku tržní dělali na základě zásadní teze, že lidé mají být odměňováni a mají také platit cenu podle toho, jak odpovídá ekonomické realitě. 

To, co sledujeme, je pokus vymknout se ekonomickým zákonitostem a na tom byl založen komunismus. Co jízdným a školními obědy zdarma nabízí vládní politikové, to je návrat ke komunismu. Ať se na mě za tato slova neuráží. Tohle jsme my už dospělí ekonomové ze všech možných stran kritizovali v komunistické éře. Vyzývali jsme k návratu k ekonomickým realitám a mysleli jsme, že tuto transformaci jsme už udělali a teď vidíme, že se to z druhé strany vrací zpátky. Bohužel tomu nahrávají soudruzi z Evropské unie, takže naše vláda nevypadá jako jediná šílená. Je to hrůza hrůz. 

Když jsme dělali základní deregulaci, liberalizaci, privatizaci ekonomiky, tenkrát jsem razil trošku méně běžné slovo: desubsidizace. Zrušení jakýchkoli subvencí a dotací. Považovali jsme to za alfu a omegu celé ekonomické transformace. Navrátit ceny, mzdy a měnový kurz, kam patří. Toto byl základ, co jsme v 90. letech dělali. Dneska se vracíme do systému, který se ekonomicky minulému režimu více a více blíží.

Mluvil jste před chvílí o Pirátech, kteří zaznamenali obrovský volební úspěch v Praze, mají primátora. Jejich lídři si značně věří a říkají, že v příštích sněmovních volbách porazí Babiše. Může se to stát?

Pro mě je skoro nemožné, že mohli mít i těch 17 procent v Praze. To mám pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Každý pátý člověk, kterého potkáte, když jdete po ulici, volil Piráty. 

Tohle počítání, každý třetí, pátý atd. se mi vrylo do paměti při nejúspěšnějších volbách, které jsem s ODS v Praze v roce 1992 měl. Na mé Praze 9 na Proseku volilo ODS 49,2 procenta. Dobře vím, že po vyhlášení výsledků jsem šel v sobotu pozdě odpoledne po Proseku a tak jsem si říkal, že každý druhý člověk mě volil. Šel jsem po ulici, míjel lidi a říkal si: tenhle mě volil, tenhle ne, tenhle ano atd. Mám to vryto v hlavě jako obrovskou vnitřní informaci, že ty volební výsledky nejsou abstraktní čísla, ale lidé, které potkáváte. Takže fakt, že Piráti mají téměř každého pátého člověka, je pro mě zpráva jako z jiného světa. 

Mluvíte o jiném světě, ale pokud v běžné politické soutěži uspějí, neměli by dostat šanci řídit zemi?

Nastane-li to, bude to rozhodně platit. Myslím si ale, že do té doby by měly trochu zmoudřet standardní politické strany jako ODS, lidovci i sociální demokraté a říct: tohle snad nesmíme dopustit, to je konec světa, udělejme něco.

Vraťme se k závěru rozhovoru na začátek končícího roku. Miloš Zeman obhájil prezidentský mandát. Předpokládám, že jeho kroky či výroky sledujete. Překvapilo vás něco během letošního roku?

Čekal jsem, že své druhé volební období zahájí trošku mírnějším a smírnějším tónem. Opravdu jsem nebyl spokojen s jeho inaugurační řečí a myslím, že jsme to reakcí našeho institutu dali veřejně najevo. V průběhu roku prezident Zeman dělá, co dělat umí a chce. S některými věcmi sice hluboce nesouhlasím. U jiných věcí, které prezident Zeman říká, musím konstatovat díky za to. Jde o jeho racionální antipřístup k migraci a rozumnější pohled na to, kde je reálné nebezpečí vůči naší zemi, jestli jde z daleké Číny, Ruska nebo možná spíš ze Západu. V těchto věcech musím uznat, že je dobře, že to aspoň někdo říká, protože politické strany, dnešní tzv. demokratické síly ve sněmovně se něco takového vůbec neodvažují říkat. Politici z těchto stran jsou zbabělí, neodvážní.

Minulý týden jsem byl v Budapešti, kde jsem dostal Petöfiho cenu, to byl takový maďarský Karel Hynek Mácha. Debata v Maďarsku je úplně jiná, jejich ministerský předseda hraje jasnou politickou kartou, věci jsou nazývány normálními jmény, nehraje se falešná hra. Tohle bychom potřebovali u nás, ale politická reprezentace, vládní ani opoziční, toho není schopna.

Závěrem trochu výhled do nového roku. Co nás čeká? Je na obzoru nějaká výrazná krize? Mnozí ekonomové začínají varovat před krizí stále hlasitěji.

Ekonomickou stránku bych teď nezačínal, bylo by to na jiný rozhovor. Musím nicméně zopakovat jeden bonmot, který za to stojí. Jeden strašně chytrý americký ekonom ohledně předvídání dalších krizí řekl: já znám slavné nositele Nobelovy ceny za ekonomii, kteří se holedbají s tím, že předpověděli 14 z posledních čtyř krizí. V této nadsázkové ironické větě je obrovská hloubka. 

Tím, že vůbec nepředvídali krizi v letech 2008 a 2009, jsou ekonomové trošku vytrestaní a teď se sichrují. Zajišťují se tím, že mluví o krizi, která může přijít, aby pak nevypadali jako naprostí hlupáci. 

Ptáte-li se na můj názor, tak myslím, že bezprostřední důvody pro krizi ve světové, evropské a naší ekonomice, nejsou. Zpomalení růstu ano, ale důvody mluvit o krizi bych spojoval právě s tím bonmotem na začátku.

Určitě očekávejme v příštím roce nepřetržitý tlak na přijímání bláznovství klimatologického rázu, tlak na omezování svobodného ježdění v autech, nucení používání solární energie a další oblasti. Šrouby se utahují každý den a budou utahovány určitě dále. 

Děsím se posilování genderismu a feministického šílenství. 

Děsím se vítězství zelených nad normálními lidmi a nad zdravým rozumem. Co jsme si všichni prožívali s dálnicí D1, bylo fatální vítězství zelené ideologie. 

Mám strach, co bude Evropská unie dělat s Velkou Británií. Dění kolem brexitu je skutečně děsivé. Impérium Evropy předvádí, jak se s odpůrci EU nemazlí. Myslím, že Alexander Tomský to někde řekl. EU se skutečně s odpůrci nemazlí, v Bruselu je jim úplně jedno, co bude v Británii nebo jiných zemích unie. Oni chtějí trestat a ponižovat Velkou Británii za to, že si troufla říct, že EU není to dobré. 

Autor: Václav Klaus, Radim Panenka, Parlamentní listy, Praha, ČR, 31.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1259.html


 

 

15. čvc, 2018

Rozhovor Václava Klause pro Deník...

Když jste v roce 1989 vstupoval do Občanského fóra, přemýšlel jste jen o demokracii a tržním hospodářství, nebo jste uvažoval o nějakých přívlastcích?

Už do OF jsem vstupoval se zásadní polemikou. Pro havlisty byl rok 1989 de facto pokračování pokusu, který vyvrcholil v roce 1968. Pro lidi mého typu to bylo naopak diametrální popření roku 1968 a nastoupení úplně jiné cesty. V tom jsme se lišili od prvopočátku. Kupodivu v bleděmodrém ten rozkol a nemožnost se domluvit přetrvává dodnes.

Co je špatného na tom, když lidé prosazují sociálně tržní ekonomiku?

O Vánocích 1989 jsem se setkal s nositelem ekonomické koncepce roku 1968 Otou Šikem. Přišel ke mně domů na prosecké sídliště a divil se, jaké tam jsou miniaturní byty. Sondoval, jestli tady bude místo pro navázání na jeho teorii třetí cesty, kterou tady před dvaceti lety kázal a během emigrace se v ní ještě utvrdil. Řekl jsem mu rezolutně, že ne. Na rozdíl od jiných emigrantů, kteří se tady v 90. letech pletli se svými velmi osobními ambicemi a vznešenými řečmi o Československu, to Šik akceptoval a pravil, že se vrací do Švýcarska. Za to jsem mu vyloženě vděčný. A teď k tomu přívlastku sociální. Kdysi jsem napsal článek, kde jsem uvedl zásadní věc, že nejdůležitější je, kde se to slovo sociální nachází. Je-li před pojmem tržní ekonomika, nebo za ním. Odmítám sociálně tržní ekonomiku, ale naprosto přijímám termín tržní ekonomika s racionální sociální politikou. To platilo na začátku 90. let stejně jako dnes.

Ptám se na to proto, že jste symbolem transformace státem řízené ekonomiky na tržní hospodářství. Přitom po celých 28 let a nyní, kdy vzniká vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů ještě intenzivněji, se vznášejí otazníky nad způsobem, který jste zvolil. Tím, jak právníci kulhali za ekonomy, docházelo ke spoustě nespravedlností. Netrápí vás to?

Vetuji výrok, že právníci kulhali za ekonomy. Právníci prostě neměli názor a občas pouze převáděli do právnických formulek věty, které jsme jim poradili. Žádná právnická škola, která by chtěla transformovat společnost a ekonomiku, u nás nebyla. Vy jste použila slovo nespravedlnosti. To naprosto odmítám. My jsme nespravedlivě zdědili socialistické hospodářství, které jsme potřebovali změnit v tržní ekonomiku, založenou na soukromém vlastnictví a volně se pohybujících cenách. Nevím, co je nespravedlností. Snad to, že pan Kellner zbohatl 150tisíckrát více než já? To není nespravedlnost, ale známka toho, že byl 150tisíckrát šikovnější než já.

Nemůžete přece popřít, že spousta lidí se k velkému majetku dostala cestou různých podvodů a že se na kuponové privatizaci přiživili nejrůznější šíbři.

Šíbři se přiživují na lidské společnosti od okamžiku, kdy se lidstvo stalo lidstvem. Šíbr je slovo, které existuje ve všech jazycích světa, i tam, kde žádný komunismus a transformaci ekonomiky neměli. A jaký princip podvodů máte na mysli? My jsme přece zvolením kuponové privatizace zkusili zatnout tipec všem těm šíbrům. To byl zásadní předpoklad možnosti vyhnout se tomu, co se dělo v zemích okolo nás, například v Maďarsku, kde docházelo k tzv. spontánní privatizaci, při níž si podniky přivlastnili jejich manažeři. Tomu jsme chtěli za každou cenu zabránit. Kuponová privatizace nedala nikdy nikomu šanci k podvodu. Rozhodlo se, že se touto metodou budou privatizovat konkrétní podniky, a každý člověk dostal nabídku, aby se toho zúčastnil. Spousta lidí na ní vydělala, minimálně tím, že si za tisícikorunu koupila kuponovou knížku a pokud nechtěla investovat, prodala ji různým Koženým nebo Kocábům a získala desetinásobek. Nevím, co je to za podvod.

Právě ty privatizační fondy.

Ale možnost založit investiční privatizační fond měl teoreticky každý, mě by to nenapadlo, neuměl bych to, když pominu, že jsem byl ministr financí. Jiní se ale do toho pustili a zbohatli. Tak to prostě v kapitalismu chodí.

Chtěl jste, aby tu vznikl silný český kapitalismus, a z toho důvodu jste nedal přednost prodeji průmyslových podniků zahraničním zájemcům?

Teď už jsme v jiné době, ale tehdy byla myšlenka prodeje jednoho jediného podniku zahraničnímu majiteli považována levicí za strašlivou drzost. S tím jsem soucítil, nikoli z apriorních ideologických důvodů, ale chtěl jsem, abychom zůstali pány domu, ve kterém bydlíme. Proto také byla kuponová privatizace podmíněna českým občanstvím. Nikdo si už dnes nevzpomene na dramatické ataky mezinárodních investičních společností a bank, které se mohly zbláznit, že to bylo bez nich, že jsme je z kuponové privatizace vyšachovali. To byl hlavní důvod jejich agresivní kritiky námi zvolené metody ekonomické transformace.

Po dvaceti letech ve sněmovně vznikla komise, která má prošetřit okolnosti privatizace OKD. Ani kvůli tomu nemáte výčitky svědomí? Doly přece skončily v českých rukou, ale nedopadlo to zrovna na jedničku.

Nezlobte se, ale to je jiný příběh. My jsme na začátku nabídli, že majetek zůstane v českých rukou, avšak další stupeň jsme už ovlivnit nemohli, novému vlastníkovi jsme nemohli diktovat, co s tím udělá dál. My jsme hledali, jak stále opakuje jeden ze spolutvůrců kuponové privatizace Dušan Tříska, nikoli ideální učebnicové majitele, ale první soukromé vlastníky. Jestli to poté někdo rychle prošustroval, nebo okamžitě pod rukou prodal někomu dalšímu, eventuálně si na tom vybudoval kapitálovou mocnost, je další věc, kterou jsme nemohli řešit. Pokud to někdo udělal špatně, je směšné za to kritizovat nás a je chybné mluvit o podvodech a nespravedlnostech. My jsme nastavili výchozí laťku a pak už to bylo na jiných. Někdo se s tím, co dostal do vínku, stane Karlem Gottem a někdo zpívá na vesnických tancovačkách pro 60 posluchačů.

Na ekonomickou transformaci asi nikdy nebude jednoznačný pohled, zato rozdělení Československa je zvlášť v posledních turbulentních letech vnímáno jako majstrštyk, který položil základy vynikajícím vztahům obou národních států.

Ani vteřinu jsem nepochyboval o tom, že by se to nemělo podařit, o úspěchu rozdělení. Ani vteřinu jsem neuvažoval o tom, že by naše vztahy v budoucnu nebyly vynikající. Naopak jsem věděl, že se nekonečně vylepší, protože bude jasné, co je moje a co je tvoje, a nebudeme se o to přetahovat v jakémsi nedefinovaném mišmaši.

Naopak i dvacet let po podpisu opoziční smlouvy je vám vyčítáno, že jste účelovým povolebním spojenectvím s Milošem Zemanem narušil férové politické prostředí, v němž je jasné, kdo je nalevo, a kdo napravo. Místo toho nastoupily kšeftíky a zákulisní dohody. Proč jste na to přistoupil?

V momentě, kdy žádná strana nezískala parlamentní většinu, se muselo hledat nějaké náhradní řešení. Podobně nedobře dopadly volby v roce 1996, takže byla uzavřena první opoziční smlouva, opět mezi dvojicí Zeman-Klaus, a v podstatě stejná, jen v opačném gardu. Byla to tedy identická story s jediným obrovským rozdílem. Ta první v roce 1996 byla uzavřena na Hradě za přítomnosti Václava Havla, zatímco ta druhá bez něj. A proto havlisté se svým vlivem v médiích spustili kanonádovou nenávist proti opoziční smlouvě číslo dvě, ač byla jen obrácenou kopií té předešlé. Ve skutečnosti to bylo řešení voliči dané neřešitelné situace. Někteří nenávistní lidé, protože to bylo bez nich, dodnes křičí, že to bylo řešení špatné. Na opoziční smlouvu jedna i dvě je třeba se dívat dnešníma očima. Současná beznaděj na politické scéně je varovným mementem, že se politici nebyli schopni domluvit na něčem takovém, jako byla tehdejší opoziční smlouva, takže jsme tři čtvrtě roku neměli vládu, a proto všechny ty podivné zápletky, které se dnes už jmenují jenom hra o Pocheho. Dokládá to absenci schopnosti politiků domluvit se na něčem racionálním a výsledek je hrozný. Dnešek tak dokládá mimořádné pozitivum volby tehdejšího nestandardního řešení.

Jinak řečeno, vy byste se po výsledku voleb v roce 2017 s Andrejem Babišem domluvit dokázal, kdybyste stál v čele ODS?

Nemám rád spekulativní otázky, už totiž nemám ten prožitek sezení s politiky v jedněch parlamentních lavicích, denního obědvání a hádání se. Připomínám, že naposled jsem byl ve vládě koncem roku 1997 a členem sněmovny jsem přestal být zvolením prezidentem v únoru 2003. Už to není moje generace a moje skupina lidí. Vaše otázka mě nutí říkat, jestli bych dopustil, aby to takhle dopadlo a dostalo se to do slepé uličky. Odpověď je složitá. Pan Babiš je velmi specifická bytost a naprosto nikdo nezná jeho skutečné názory. Respektive mám obavu, že on autentické ideové názory nemá, není tudíž důvod se na něj zlobit, či nezlobit. 

Andrej Babiš říká, že hnutí ANO je pro všechny. 

To říkali havlisté v Občanském fóru taky. Vzpomínáte na památné heslo voleb v červnu 1990 Politické strany jsou pro straníky, OF je pro všechny? Vymyslel ho Vladimír Železný, který radil Petru Pithartovi. Nevím, jestli je dnes na něj ještě pyšný, protože už musí vědět, že potřebné jsou ty strany, ne něco pro všechny. 

Vy spatřujete nebezpečí v tom, že politické scéně dominuje hnutí ANO, které má 78 poslanců, 30 procent preferencí a říká, že je tu pro všechny? 

Nebezpečné to je, OK. Ale také je to realita, která vznikla loňskými říjnovými volbami. Úlohou politiků bylo z té hloupé a naprosto nešťastné skutečnosti něco vytvořit, aby to tak nebezpečné nebylo. Tvůrčí politik by neměl kalouskovsky křičet, že Babiš je zlo, ale měl by se pokusit z velmi špatné situace vytěžit maximum, aby se nemusel stydět za to, jakým směrem se vyvíjí naše země. Myslím, že vazba Andreje Babiše na doleva mířící sociální demokraty s podporou komunistů je tak špatná varianta, že kdyby došlo k nějaké formě jiné domluvy, bylo by to lepší. Je-li pravda, jak všichni říkají, že pan Babiš nemá žádnou ideovou kotvičku či kompas, pak šlo o to, kdo se s ním bude koalovat a kam ho bude tlačit. Kdyby měl pevnou kotvu, nikam ho nedostrkají. Mě by doleva nikdo neutlačil. Ale když ji nemá, je možné ho tlačit doleva, nebo doprava. V důsledku chování české pravice bylo Babišovi nabídnuto, aby se nechal tlačit doleva. To považuji za hrůzný výsledek, jehož budeme všichni brzy litovat. 

Nedávno jste zaujal širší veřejnost manifestem, v němž hovoříte o zásadním střetu mezi občanstvem a establishmentem, vládnoucími elitami. Shrnul jste to do hesla demokracie versus liberální demokracie. Tím jsme se opět dostali k přívlastkům, které nemáte rád. Co vám vadí na sousloví liberální demokracie? 

Slova liberální i demokracie jsou hezká a mají pozitivní konotace. Když je ale spojíte, dostanete kočkopsa, tudíž nic pěkného. Jako trh je bez přívlastků, je bez nich také demokracie. Musím ovšem říct, že demokracie versus liberální demokracie není primárně český spor, byť Václav Havel a jeho družina by zajisté systém liberální demokracie hájili. Fundamentální otázkou dneška se to stalo díky importu ze západní Evropy, kde došlo k té přesmyčce, transformaci od čisté demokracie k liberální. Česká vina je až druhotná. 

Opravdu si myslíte, že hlavním mottem dneška je ambice menšin, ať už jde o národnosti, sexuální orientaci či náboženství, ovládnout vůli většiny, byť ta ve volbách rozhodla jinak? Jak to ty menšiny dělají? 

Demokracie respektovala celek, v minulosti to byl nejčastěji národní stát, a pohybovala se v jeho rámci. To bylo umožňováno standardními demokratickými procedurami, na jejichž základě vládl ten, kdo vyhrál volby. Současná doba toto odmítá, jakémukoli celku se posmívá, národní stát je nonstop atakován. Mimochodem u nás to začal Václav Havel s čecháčkovstvím. Tehdy jsem se strašně vztekal, protože jsem to považoval za posměšný výrok, který si tento národ po půl století komunismu prostě nezasloužil. A oni ho používali velmi agresivně a namyšleně. Dneska celek také nikoho nezajímá, nikdo se s ním neidentifikuje a každý si myslí, že bude obhajovat jen svoje dílčí a skupinové zájmy. Obrat v roce 1968 byl od kolektivismu k individualismu. Dnešní obrat je k hájení skupinových zájmů, vy jste použila slovo menšinových. Slovo skupinový by se mělo do té debaty vrátit. Jednotlivec a jeho svobody jsou opět pošlapávány, vítězí skupinové zájmy. A skupiny jsou ty menšiny. Už před dvaceti lety jsem mluvil o nové refeudalizaci společnosti: léna, cechy.

Korporáty.

Ano, proto jsem to vztahoval ke korporátnímu státu. Klasická demokracie chtěla něco jiného, vycházela z jedince, ne z různých kolektivit, které jsou ovšem menšinami.

Pochopila jsem správně, že liberální demokracie je z vašeho pohledu větší nebezpečí než třeba Rusko?

To určitě. Rusko nás nijak neohrožuje, mně ani vám tady na Hanspaulce nic nedělá. Liberální demokracie nás zasahuje dnes a denně tisíci zákony, které schvaluje parlament a často nevycházejí z naší domácí dílny. Můj syn napsal trefný komentář, v němž píše, že se od loňských voleb přijalo jedenáct zákonů nebo novel, ale jen tři z toho byly domácí, ostatní je povinná recepce evropské legislativy. Evropská unie v pojetí, do jakého se vyvinula, je hlavní nástroj, jak se celá tato nová ideologie k nám dostává. Rozbila národní státy, kde demokratické principy tu lépe, tu hůře fungovaly, ale v EU nic z toho fungovat nemůže. Dostal jsem teď text jednoho rakouského bloggera, který se nazývá Konzervativní rebel a hodnotí výsledky posledního evropského summitu. Říká tam moc hezky: Mnoho slov, mnoho Junckerových polibků, žádné činy. To je pěkná sumarizace. Nikoho přitom nezajímá, co povinně a bez povšimnutí přebíráme do našeho právního řádu z Bruselu. Pamatuji si, že jsem jako prezident vetoval zákon o námořní dopravě, neboť žádné námořní loďstvo nemáme. Některý z levicových poslanců se rozčílil, že to byla legislativa EU a když přijde pokuta za prodlení, měl bych to za ČR zaplatit já.

A přesto není u nás politik, Petrem Fialou počínaje přes Vojtěcha Filipa a konče Milošem Zemanem, který by nemluvil o českých národních zájmech. Jak to jde dohromady?

Žádný z těchto tří české národní zájmy důsledně nehájí. Jedna věc je vznešeně o tomto sousloví licitovat, to umí kdejaký politik. Tady jde ale přece o něco úplně jiného, o reálné politické kroky, o přijetí či nepřijetí věcí, které k nám ze světa putují. Nedávno jsem byl na každoročním aténském semináři a tam jeden bývalý britský ministr Blairovy vlády řekl, že země visegrádské čtyřky odmítají sdílet core european values čili základní evropské hodnoty. Zaprvé nevím, kdo má právo definovat je, jestli pan Juncker – zvlášť po svém extempore s Marxem – nebo pan Tusk. Zadruhé země Visegrádu neodmítají core european values, ale konkrétní projekty a akce, které dnes v Evropě probíhají. To je fundamentální rozdíl. A stejné je to s těmi českými národními zájmy.

V roce 2003 jste z mého pohledu nečekaně zvítězil v nepřímé prezidentské volbě. Do Španělského sálu vcházel s největšími ambicemi Miloš Zeman, jenže ČSSD to překombinovala. Vladimír Špidla mi řekl, že jejím dohodnutým kandidátem měl být Otakar Motejl, který by asi vyhrál. Jaká byla vaše strategie, díky níž jste soupeře převálcoval?

Štěpení v sociální demokracii existovalo už tenkrát, na zemanovce a ostatní. Tehdejší volba byla do určité míry jejím produktem. Zeman nedocenil, jakou veš, míněno Vladimíra Špidlu, si dal do kožichu. To se mu vymstilo, což se politikům stává. ČSSD byla a je rozpolcená, to je evidentní. A pak si myslím, že jsem si to odpracoval. Moje projevy byly pilovaná dílka, na která se všichni těšili. Zeman si myslel, že stačí přijít s rukama v kapsách a říct pár bonmotů. Ukázalo se, že to nestačilo.

Přímá prezidentská volba v roce 2023 asi udělá tečku za velkými jmény prvních 30 let existence České republiky. Tedy pokud mi teď neřeknete, že se do ní přihlásíte...

Loni při volbách jsem dostal nový občanský průkaz, který má platnost do roku 2052. Prohlédl jsem si ho a poznamenal, že to je 35 let čili můžu ještě sedmkrát kandidovat na prezidenta, tak se všichni bojte. 

Autor: Václav Klaus, Kateřina Perknerová, Deník, 15.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1160.html