ROZHOVORY

4. lis, 2019

Rozhovor pro deník Právo...

Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989? Je známo, že jste byl ten den na univerzitě v Rakousku.

Opravdu jsem odjížděl z rakouského Lince, kde jsem mluvil na místní univerzitě. Přijel jsem do Prahy večer rychlíkem. Nebyly žádné mobilní telefony ani podobné přístroje, takže seděl-li člověk ve vlaku, tak netušil, co se děje v Praze.

Mnohokrát jsem už opakoval historku, která je nicméně pořád zásadní. Přijel jsem na prosecké sídliště a před domem jsem potkal svého staršího syna Václava, dnešního šéfa Trikolóry, který byl účastníkem toho, co se odehrávalo na Albertově a na Národní třídě, a tak tak se vyhnul brutálnímu zásahu policie. Vyprávěl mi, co se stalo, a řekl větu, kterou často opakuji: „Teď jsme my děti udělaly, co bylo možné, a teď je to na vás, na tatíncích.“ Dnes to může znít jako vyfabrikovaná historka, ale skutečně se to na Proseku v noci takhle stalo.

Tušil jste tehdy, že může dojít ke změně režimu v Československu? Tyto změny nakonec probíhaly ve všech zemích sovětského bloku.

My jsme je, kromě Rumunska, udělali nejpozději, což není často zdůrazňováno, a mělo by to stavět do jiného světla ty, kteří mají pocit, že hrdinnými činy porazili komunismus. Že k jeho pádu dojde, bylo naprosto jasné už delší dobu, šlo jen o to, kdy to bude a co bude ta poslední kapka, která to všechno způsobí.

V tomto smyslu to byla očekávaná věc. A ta poslední kapka bylo samozřejmě to, co se odehrálo 17. listopadu.

Dodnes se ale vedou debaty o tom, jaký podíl měli na pádu režimu demonstrující studenti, podle některých o něm spíš rozhodli lidé v zákulisí.

Byl to spontánní společenský proces. Vetuji jakékoliv spiklenecké teorie, že to udělal ten či onen bývalý tajemník ÚV KSČ. To je dětinský názor a divím se, že ho po třiceti letech ještě někdo vůbec může zmiňovat. Byl to společenský proces, do kterého zasáhla nečekaně brutální reakce policie.

To otevřelo lidem oči, ale komunismus byl už slabý, neschopný a nechtějící se bránit. To přece nebylo žádné naše vítězství nad komunismem, to byl pád komunismu. Jak jinak si lze vysvětlit totální nečinnost institucí komunistické strany, vlády, policie, armády, Lidových milicí? Nic se přece nestalo, systém se prostě rozpustil. Vím, že to hodně lidí, kteří chtějí být hrdiny sametové revoluce, nechce slyšet, ale bylo to tak.

Co se dělo v dalších dnech revoluce?

Samozřejmě jsme se všichni kontaktovali, domlouvali, scházeli. Druhý den jsme se sešli na Václaváku s Dušanem Třískou a Ondřejem Hejmou, byly tam desetitisíce lidí. Brzy jsem se zkontaktoval s lidmi kolem Václava Havla.

Z té doby pochází úsměvná legenda, jak vás prý Václav Havel představil tehdejšímu premiérovi Ladislavu Adamcovi jako doktora Volfa.

Nevím, kdo v posledních týdnech tuto historku vymyslel…

Já ji slyšel už před mnoha lety.

Ano, ale představil mě jako doktora Klause. Slovo Volf jsem poprvé slyšel někdy před dvěma týdny a velmi jsem se tomu podivil. To opravdu není pravda.

Jaká byla první jednání s Havlem? Znali jste se už od šedesátých let, ale vždy jste stáli na jiné straně.

My jsme v šedesátých letech společně seděli v redakční radě literárního měsíčníku Tvář a několikrát jsme spolu hovořili. V sedmdesátých letech jsme spolu žádné kontakty neměli a já jsem nikdy nebyl příznivcem toho, jak oni pojímali své disidentství, což je o mně všeobecně známo. To neříkám až dnes, to byl můj autentický postoj v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Věděl jsem, že tudy cesta nevede, že touto aktivitou disidentů se komunismus nezbourá. Nemluvě o tom, že jejich nejrůznější publikace pro mě byly strašlivě nalevo, byl to sociáldemokratismus, byly v tom prvky zelenání, kterých jsem se od prvopočátku děsil.

Nicméně při tom novém setkání s Václavem Havlem, což bylo v galerii U Řečických, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, mě Havel uvedl slovy – a začátek si možná nepamatuju přesně – „konečně tu my, herci, umělci a malíři máme někoho, kdo tomu rozumí“. Od té doby jsem už seděl v nejužším vedení Občanského fóra.

Jak jste si jako ekonom s umělci rozuměl?

Ne že bych neznal umělce, všichni jsme už měli nejrůznější vzájemná setkání v druhé polovině osmdesátých let. Takhle jsem se setkal i s Michaelem Kocábem, kterého jsem velmi obdivoval jako hudebníka. Pro mě to nebyl úplně jiný svět.

Museli jste ale mluvit o budoucím uspořádání země. Nebyly mezi vámi třecí plochy?

Velké rozhovory o budoucím uspořádání země tam tehdy nebyly. Dominovala negace k minulosti. A ti Havlové žádné velké představy o budoucnosti neměli. Nebyli politologové, sociologové, ekonomové, kteří by se těmito věcmi zabývali. Pro nás, klasické liberály bylo naprosto jasné, že chceme pluralitní parlamentní demokracii a svobodný, volný trh. Nepadalo v úvahu, že bychom uvažovali o něčem jiném.

Lidé kolem Václava Havla takto vůbec neuvažovali. Klasickou parlamentní demokracii s politickými stranami vůbec neměli ve svém hledáčku. Oni chtěli nejrůznější disidentská hnutí přeměnit v nová hnutí, která budou řídit společnost. Nenáviděli slovo „politická strana“. Mnohokrát jsem jim říkal: neblázněte, nespojujte slovo stranictví s komunistickou stranou. Ale oni šířeji a dále neviděli, strany odmítali a já jsem samozřejmě věděl, že na nich musí být parlamentní demokracie založena.

Takže to byl první velký spor o roli všech nejrůznějších neziskovek a organizací oproti politickým stranám. Tohle jsme ale v listopadu, prosinci 1989 ještě vůbec neřešili. Tam bylo jasným cílem zvládnout to, co se odehrává, bez konfliktu, který by ohrozil životy desetitisíců lidí, a provést přeměnu vlády z jedné do druhé.

Takový konflikt hrozil?

Šířily se fámy, že velitelství vojenského okruhu v Táboře se sem chystá poslat tanky. Zvolilo se, že do Tábora vyjede „mise“, a protože Kocáb měl tehdy velmi luxusní auto, tak jsme vyjeli Kocáb a já. Tam jsem pochopil, že to nejsou lidé, kteří by byli schopni něco takového udělat. To byla schlíplá skupinka důstojníků a generálů, která nás mlčky poslouchala a byla ráda, že s sebou nevedeme nějaké milicionáře nového typu.

Byla to bizarní akce, ale takových zážitků v té době bylo obrovské množství. Takže se řešily spíš tyto věci a Václav Havel, kterému šlo především o moc, řešil předání vlády.

Politická transformace, tedy přechod na volnou soutěž politických stran, se nicméně podařila. Jaký byl ten klíčový moment?

Já jsem rád, že to zmiňujete. Jsem zván k jedné přednášce za druhou a všude ode mě chtějí mluvit ke třiceti letům ekonomické transformace. Což samozřejmě akceptuji, a mám příležitost znovu vysvětlovat a odstraňovat všechny pokroucené interpretace jevů, které se tehdy staly. Ale výrazně si uvědomuju, že mě nikdo nezve k tématu třiceti let politické transformace. Ta přitom byla klíčová, ekonomická reforma by bez ní nemohla proběhnout. To bychom transformovali jako v Gruzii, Arménii, Kazachstánu nebo Číně.

Jádro veškerého politického sporu bylo, jestli zde budou strany, či ne. A v tom jsem sehrál nemenší roli než v transformaci ekonomického typu. Tím, že jsem v prvních volbách intenzivně vstoupil do politiky, kdy jsem získal nejvíc preferenčních hlasů, začal jsem jezdit po celé zemi, mluvit nonstop na náměstích. Ale moje skutečná přeměna v politika nastala na zářijovém sněmu OF, kde si členská základna zezdola vynutila zvolení předsedy a tím předsedou zvolila mě. K naprostému šoku Havlova kroužku kolem.

A jak dobře víte, pak už trvalo zhruba půl roku, kdy jsem věděl, že je nezbytné transformovat OF v normální politický subjekt, a to se stalo na sněmu v pražské Lucerně, kde necelých 30 procent členské základny, včetně známých tváří a ministrů, vytvořilo jiný politický subjekt, k ODS vytvořili alternativu Občanské hnutí. Založením ODS a mou likvidací
OF – a slovo likvidace myslím pozitivně – jsem udělal rozhodující nákrok ke vzniku standardní politické struktury.

Byli jsme první země v postkomunistickém světě, která tuto standardní strukturu vytvořila. Na levici komunistická strana, ČSSD, ve středu lidovci, napravo ODS a k mému smutku oddělivší se ODA. Pravice měla být jednotná a nebyla, což nás pronásledovalo celá devadesátá léta.

Byla podle vás chyba, že nebyla komunistická strana v 90. letech zakázána?

Přijal jsem rozhodnutí ponechat ji se všeobecným předpokladem, že „vyhyne“, že stárnutím členů přestane být relevantní politickou silou. Platila pro mě jednoznačná teze, že považuji za lepší, když původní komunisté zůstanou v instituci, která se jmenuje komunistická strana, než když přelepí ceduli a nazvou se stranou demokratické levice, jak se to stalo bez výjimky ve všech zemích střední a východní Evropy.

V Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku a samozřejmě v Rusku se zcela běžně stávali premiéry a prezidenty lidé, kteří byli ze „stran demokratické levice“, tedy přejmenovaní komunisté, zato u nás ta skupina lidí zůstala onálepkovaná, a proto vůbec nepadalo v úvahu, že by – až dodnes, po třiceti letech – takový post získali. To se mi v principu zdálo jako správné.

Jste známý tím, že obhajujete veškeré aspekty ekonomické transformace včetně těch kontroverzních. Vaši tehdejší spolupracovníci, například Jan Stránský nebo Tomáš Ježek, tak nekritičtí nebyli. Hovořili bez skrupulí o tom, že se tehdy kradlo.

Tito dva pánové volili tato tvrdá slova, ač byli významnými podílníky na tom, co se tenkrát dělo, pouze z frustrace. Že to nebyli oni, kdo byl považován za nositele a tahouna transformace. Je to smutné a nemám k tomu co říct. Oba byli mí kamarádi, oba měli větší ambice, než na co skutečně měli. Tomáš Ježek nikdy nevydýchal, že jsem ho ve své vládě neudělal ministrem privatizace, a já, jakkoliv jsem si velmi vážil jeho liberálních názorů, tak jsem věděl, že on je všechno, jen ne manažer, a proto jsem ho neudělal ministrem.

Tedy nepřipouštíte, že mohou mít v něčem pravdu? Že se v ekonomické reformě dělaly také chyby?

Ne. Nepřipouštím, a to z jednoho prostého důvodu. Je nesmysl mluvit o transformaci, takovém zásadním společenském procesu, a zároveň mluvit o chybách. To je metodologický omyl. Kdybychom neměli plnohodnotnou parlamentní demokracii a já byl diktátorem, něco mezi Hitlerem a Stalinem, tak bych mohl diktovat každý krok transformačního procesu, a kdybych ho nadiktoval špatně, pak by bylo fér, aby historie řekla, že došlo k chybám. Nic takového se neodehrálo: transformace byl proces, na kterém se podílely miliony lidí.

Pochybení se ale udála v zákonech. Ježek hovořil o tom, že chyba ve federálním zákoně umožnila pozdější rozkradení investičních fondů.

Zákony vznikaly tak, že se napsal návrh na vládě. Pak to dostali právníci a posunuli to směrem, kdy já jsem obracel oči v sloup a vůbec se mi to nelíbilo. Pak to šlo do tehdejšího parlamentu. Tam vládla nejrůznější, pomíchaná společnost lidí. Ti přidali tohle, ubrali tohle. A teď vznikne zákon.

To, že tam je, či není ten či onen paragraf, to není chyba. To je výsledek evolučního procesu vytváření zákonů a vy dobře víte, že zákony se novelizují dnes stejně intenzivně, jako jsme je novelizovali začátkem devadesátých let. Můžu být smutný z toho, že se stalo to, či ono, jen to odmítám označit triviálním slovem „chyba“.

Nechtěl jsem, aby vzniklo tolik investičních privatizačních fondů. Vylítli lidé z ODA a křičeli, že Klaus není dostatečně liberální. Já jsem si zoufal! A proti návrhu vlády pozměnili zákon tak, že to umožnilo bezbřehý vstup desítek či stovek subjektů do těchto fondů. Byla to chyba Klause? Ano, bylo to za jeho vlády, ale Klaus skřípal zuby. A takových věcí bylo tisíc.

Jako tehdejší premiér jste za to ale nesl odpovědnost.

Odpovědnost jsem měl, ale nevládl jsem parlamentu. Nebyl jsem carem, byl jsem pouze premiérem. Co napáchal za škody zákon o umožnění vzniku kampeliček. Já jsem se mohl zbláznit! Kampeličky prosazovala naprosto agresivní, se zjevně partikulárními zájmy, skupina lidí uvnitř ODS. Já neměl žádnou politickou sílu, abych tuto skupinu zmátořil a ovládl.

Oni tento zákon proti mé vůli navrhli parlamentu, vláda dala záporné stanovisko a parlament to navzdory vládě schválil. Kampeličky krachovaly, řada lidí přišla o své peníze. A co mám na to teď říct? Je to chyba transformace? Dušan Tříska používá termín „transformační nehody“.

Některé sporné privatizace se řešily i soudně. Díky vaší prezidentské amnestii a abolici jste přerušil stíhání například aktérům kauzy H-System.

Nikomu konkrétnímu jsem neudělil žádnou milost. Šéf H-Systemu Smetka mě deset let, když jsem byl prezidentem, žádal o udělení milosti a deset let jsem to rezolutně zamítal. Amnestie není konkrétní milost, to je obecný princip, který se netýká konkrétního člověka. Prezident nemá přístup do rozsudků soudů, aby věděl, kdo je, či není ve vězení. Zvolil jsem určitou formu délky soudního řízení, velikosti trestu atd. a řekl, že těm a těm se amnestuje trest. Místopřísežně říkám, že jsem panu Smetkovi deset let k jeho velikému smutku milost nikdy neudělil, protože by mě to ani nenapadlo.

Nedal se tehdy text amnestie formulovat tak, že by z něj byla vyloučena závažná hospodářská kriminalita?

Slovo „závažná hospodářská kriminalita“ je měkký pojem. Zvolil jsem kritérium délky trestního řízení. Diskutovat o tom, jestli je závažná kriminalita to, co se deset, patnáct let táhne, jestli něco bylo, nebo nebylo vytunelování toho či onoho podniku, to nemůže prezident v žádném případě posoudit, nepřísluší mu to. To je pouze politická hra se mnou. Nakonec pan Smetka si celý trest odseděl a já netušil, že tam je ještě někdo jiný, kdo je stále popotahován soudy, a ty soudy nerozhodly.

Podle aktuálního průzkumu CVVM by si pětina občanů raději přála diktaturu než demokracii. Soudí, že za komunismu bylo lépe. Co to vypovídá o společenské atmosféře třicet let po revoluci?

Ti lidé asi cítí, že jejich život byl tehdy snazší a lepší. Má to generační souvislost, nejrůznější osobní aspekty. To, že život dnes není ideální a idylický a leckdo je nespokojený s tím, co se dnes děje, není výzva k návratu diktatury.

Lidé, co byli na vojně, si stěžovali, jak to byla špatná chvíle jejich života, ale uplyne pár let, sedí v hospůdce a celý večer si vypráví neuvěřitelně humorné a zajímavé historky z vojny. To, že naši sociologové hloupě interpretují tyto průzkumy, je jeden z tragických omylů současnosti. Já sám jsem větším kritikem soudobé éry než soudruzi z Milionu chvilek, ale není v tom negace polistopadové éry.

Svoboda je nižší, než byla před dvaceti lety, demokracie je omezenější, trh regulovanější a národní suverenita je zásadně potlačována Evropskou unií. Jsem velkým kritikem současnosti, ale vůbec to k polistopadové éře nevztahuji. To by byla nedůstojná přesmyčka.

Autor: Jan Martinek, Právo, 2. listopadu 2019 (Praha, ČR, 4.11.2019)

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1420.html


 

 

28. říj, 2019

Rozhovor pro deník Blesk.cz...

Jak vnímáte fakt, že Miloš Zeman bude 17. listopadu v Lánech a nepůjde na toto výročí mezi lidi?

Tak já k těm 30 letům vydám knihu, pronesu celou řadu projevů a vystoupení. Zúčastňuji se toho a zúčastním, odříkávám jedno zahraniční pozvání za druhým, protože si myslím, že mám být tady, a ne lítat do Washingtonu. Já se tím intenzivně zabývám a myslím, že k tomu mám promlouvat. Druhá věc je, jestli se v dnešní bláznivé vyhrocené atmosféře Milionů chvilek mám promenádovat po Národní třídě a dostat se tam do konfliktu s aktivisty z nějakých neziskovek, kteří Klause nechtějí vidět.

Tedy nikde nebudete?

To nebudu teď prozrazovat, protože kdyby ano, tak tam budou stát bojůvky různých četníků demokracie a určitě by se chtěly utkat.

Kdybyste byl ještě nyní prezidentem, udělal byste to, co Miloš Zeman?

Nechci mluvit za něho. Po určitých zkušenostech podle mě nemá pocit, že by se měl znova zúčastňovat 17. listopadů na Albertově, aby po něm házeli vajíčka a rajská jablíčka. To je nedůstojné a nikomu to nepomůže. Já myslím, že on má svoji pravdu v tom, že on byl na tom Albertově a na Národní třídě před 30 lety a možná by stálo za to, aby si ti, kteří ho tak kritizují, položili otázku, jestli tam oni byli taky.

Co si budete 17. listopadu připomínat vy? Co vám přinesl za výhody?

My žijeme v absolutně jiném světě, v zemi, která se nedá s tou zemí před 30 lety porovnat. Když vidím to vaše studio, které je s kvalitnější technikou a vybavením, než měla tehdy televize, a máme najednou takových studií v Praze asi 20 nebo 30. Když vyjdu ven, uvidím jiné budovy, jiné obchody, jiná auta, jinak se chovající lidí. Je to fatální změna. A mně jde o to, že ta změna se podařila, a nějaké osobní výhody, které z toho mám, jsou druhořadé.

Vy jste 17. listopadu byl v zahraničí, do Občanského fóra (OF) jste ale vstoupil, a to z Prognostického stavu, kterému se říkalo Jakešova věštírna...

Jsem na světě poměrně dlouho a o Prognostickém ústavu jsem nikdy neslyšel, že by to byla Jakešova věštírna. Začínal jsem na Akademii věd, odkud jsem byl vyhozen v roce 1968, pak jsem trávil celá léta jako bankovní úředník a na chviličku jsem byl přijat do onoho Prognostického ústavu, jehož název je naprosto klamavý. Ten s prognózováním neměl nic společného. To byla prostě skupina lidí kolem Valtra Komárka, která chtěla něco dělat se systémem. My jsme kritizovali komunismus, to bylo naším každodenním chlebem.

Cítil jste každopádně, že jste jiný než lidé, kteří vás obklopovali v OF?

OF byla široká skupina lidí. S některými jsem si rozuměl velmi, s některými méně. Ale ta masa členů OF mě nakonec proti vůli té úzké skupinky disidentů zvolila předsedou, takže já nestál proti fóru, bylo to naopak. Jedna věc je, že tam byli někteří lidé jiní, druhá věc, že někteří z nich zapšklí, že nevyhrávali volby, a stali se nepřáteli.

Dobře, a kdy v té užší organizaci OF třeba zaznělo slovo kapitalismus?

Já mám strach, že nikdy. To jsem já řekl někdy v lednu 1990 v Československé televizi. Tedy že chceme kapitalismus. A to se řada lidí z OF i federální vlády zhrozila, také lidi kolem Čalfy. A to sdělení, že nechceme 60. léta, že nechceme socialismus s lidskou tváří ani žádné třetí cesty, ale změnu systému, jsem říkal vždy razantně. A nemyslím, že to tak chtěli všichni slyšet, a to nakonec vedlo i k rozpadu OF a vytvoření ODS.

Mluvili jsme s Oskarem Krejčím, poradcem předrevolučního premiéra Adamce. A Havel prý byl socialista…

Já teď nechci docílit toho, abych jen komentoval Václava Havla, ale tohle já musím potvrdit. Václav Havel byl socialistou, a navíc hodně zeleným socialistou.“

Dovedete říci, proč vy jste to viděl jinak?

Měl jsem tu výhodu, že jsem byl po roce 1968 jako nepřítel vyhozen z Akademie věd. Díky tomu jsem se na rozdíl od svých kolegů nemusel chovat tak, aby se to komunistické vrchnosti líbilo.

Neměla ale ta cesta k tomu kapitalismu i privatizace být pozvolnější? On vás kvůli tomu kritizoval i váš někdejší šéf Komárek.

Nedávno jsem řekl, že Havel byl z jiného těsta. Ale i Komárek byl z jiného těsta. To byl komunistický centrální plánovač, který měl pocit, že kdyby on vládl zemi, tak by to řízení ekonomiky dělal moudřeji. Takže nevím, proč bych měl vyjadřovat názory, které by jeho potěšily.

Vy máte zvláštní dar s někým brutálně nesouhlasit, pak ho vyznamenat – to je případ Valtra Komárka. Anebo pak věrně stát po jeho boku – to je zase Miloš Zeman. Jak si ho pamatujete z té polistopadové doby?

Ideové spory vedu jen s tím, s kým mám pocit, že má smysl polemizovat. Ano, chtěl jsem ocenit Komárka, a to ne státním vyznamenáním, ale prezidentskou plaketou. Já proti němu osobně nic neměl a vždy jsme spolu vycházeli. A Miloš Zeman je také velkou osobností posledních 30 let, jakkoliv ve spoustě věcí stál na druhé straně. Kdybych já dnes měl rozhodovat, zda Zemanovi udělit, či neudělit státní vyznamenání, tak bych řekl, že si ho zaslouží. A myslím, že takto bychom se na politiku měli dívat všichni.

A jak na Zemana tedy vzpomínáte?

My jsme s Milošem Zemanem vedli fatální spor už někdy v květnu 1968 na akci v Radiopaláci na Vinohradech, kam přišel tisíc lidí a hádali se ekonomové s prognostiky. V 70. a 80. letech toho tvrdého ataku na všechno možné jsme měli k sobě blíž, protože jsme byli proti Husákům a Jakešům na stejné straně. Když se blížil Listopad, už se ty cesty začaly rozdělovat, protože jsme viděli svět, který by měl následovat, každý jinak. V roce 1998, kdy nás Václav Havel chtěl vyšachovat z politiky, jsme zase pochopili, že je lepší táhnout za jeden provaz. A to bych řekl, že s výkyvy trvá dodnes.

Co ta kritika, že jeho projevy a články o zaostalosti Československa byly plné neověřitelných údajů? Že nebyl nikdy tak erudovaný, jak se rád ukazoval?

Miloš Zeman vystudoval Vysokou školu ekonomickou, něco si přečetl, ale čistým ekonomem nikdy nebyl. A to neříkám jako kritiku. Jeho bavila společnost jako celek a vyzobával v druhé polovině 80. let mnoha lidem známé negativní charakteristiky. On to uměl hezky říci, a proto to získalo pozornost.

Před 5 lety jste řekl Blesku, že Havel byl na rozdíl od vás »princátko«. On zase měl prý pocit, že ho poučujete. Proč jste si nesedli?

My jsme skutečně byli každý jiný lidsky, lidskými postoji, politickými názory, jiným způsobem vzdělání. Já celý život tvrdě sportoval, desetiletí hrál Československou basketbalovou ligu. Miloš Zeman i Václav Havel jsou lidé, kteří v životě nevzali míč do ruky. Oni byli trochu jiní, ale to nekritizujme. Já nedovedu ocenit politické traktáty Václava Havla, což neznamená, že bych hodnotil negativně jeho lidskou činnost v 70. a 80. letech.

A co ty názory, že dnešní rozdělená společnost potřebuje nového Havla?

To je dětinský názor. Společnost se může velmi výjimečně sjednotit, má-li společný cíl. Lidé chtěli před 30 lety konec režimu a v tu chvíli táhli za jeden provaz. Že by toto bylo specifickým produktem osobnosti Václava Havla, to myslím, že ne, ale to není jeho kritika. Za chvíli se pak ta společnost velmi rychle rozutekla, začaly se projevovat protichůdné zájmy a ta jednota vymizela. Nevidím šanci, že nějaká osobnost by ji dnes uměla vrátit zpátky. To bychom museli mít shodný cíl, musel by být atak na tento režim. Ale jakkoliv já cítím velmi kriticky svět, ve kterém žiji, nemyslím, že většinovým názorem české veřejnosti je, že systém musí být změněn.

Nebyla chyba, že po konci totality se nějak významně nezakročilo proti papalášům či mocnářům, kteří nařizovali mlátit, zatýkat a perzekvovat? Milouš Jakeš bere důchod kolem 20 tisíc a chodí na akce KSČM, takřka nikdo nebyl v base...

My jsme vždy věděli, že souboj s těmito jednotlivostmi toho minulého režimu by nás mohl svést z cesty boje s tím režimem jako takovým. Nemluvě o tom, že já jsem v tu chvíli měl na starost ten obrovský úkol ekonomické transformace a do vyrovnávání se s komunistickou minulostí se spíš pletla ta Havlova svita. Tam zvítězil názor, že nejsme jako oni, a takové ty větičky. Takže ti právníci, ti Rychetští, kteří mají teď plnou pusu moudrostí, byli proti tomu nějak zásadně zasáhnout. Mně asi vadí tisíc věcí v dnešním světě, vadí mi, co říká soudruh Juncker a jeho nástupkyně Ursula von der Leyenová. Velikost důchodu Milouše Jakeše jako zásadní problém dnešní doby fakt nevidím.

A co argumenty zaznívající v diskuzích, že 30 let po revoluci je v čele vlády »bývalý estébák« s podporou komunistů?

Já jsem nikdy nebyl s Andrejem Babišem v nějakém pozitivním vztahu či kontaktu. Nikdy jsme spolu ani vážně nemluvili, ani se nesetkali...

Byl vám asi před deseti lety na narozeninách, z toho jsou fotky.

To, že mi někdo podal ruku k narozeninám, je nevážná hříčka, která za debatu nestojí. Ano, já bych v dnešní společnosti chtěl změnit spoustu věcí, ale to vyžaduje jistou obrodu politiky, což vyžaduje zásadní obrodu jasně definovaných politických stran, které by mohly znovu zahájit vážnou politickou diskusi. To u nás není. Podařilo se ponížit strany, jako je ČSSD, došlo k úpadku dnešní ODS. Když tyhle dvě tradiční strany nevzkvetou, tak tady budou vládnout Piráti a ANO. A to je věc, která mě děsí. Jednotlivci v čele těch stran pro mě mají druhořadý význam.

V pondělí 28. října dostanete z rukou Miloše Zemana státní vyznamenání. Jaké jste měl pocity, když jste se to dozvěděl? Uvažoval jste nad tím, jestli ho přijmete?

Kdybych se dnes postavil do čela nějaké polemiky o tom, jestli já chci nebo nechci z rukou prezidenta Miloše Zemana vyznamenání, tak přece všichni víte, že by to znamenalo, že já se stavím na Letnou po bok demonstrantů a bourám tento stát. To ode mě nikdo nemůže chtít. Já si toho státu tolik vážím, že to vyznamenání odmítám karikovat a dělat kolem toho nějaké hrátky. Pamatuji si, že jistou nelásku mi vyvolalo vyznamenání Karla Gotta, kterému Václav Havel žádnou medaili nedal. Spousta lidí mě tehdy atakovala i z mých intelektuálních světů, že to je přece zpěvák pop-music a čím si to zasloužil.

Autor: Vera Renovica, deník Blesk, 25. října 2019, Praha, ČR, 28.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1413.html


 

 

22. říj, 2019

Rozhovor Václava Klause k nadcházejícímu 30. výročí sametové revoluce...

Proč je kuponová privatizace tolik kritizovaná?
Primárně proto, že jí nebylo porozuměno. Dodnes ji někteří lidé nepochopili – její smysl a cíl. Kuponová privatizace je kritizována řadou politiků a dalších lidí proto, že ji nevymýšleli oni, že ji vymyslel ten darebný Klaus. Dále: byla strašlivě zpochybněna zahraničními experty, poradci, investičním bankéři, kteří měli za úkol lovit jednotlivé podniky pro své klienty, své firmy a často pro sebe sama. Ale kuponová privatizace jim řekla: ne, to zůstává tady, holoubci, to je pro naše občany. Ti nás pak nenáviděli. Teď se to zdá málo pochopitelné, ale v té chvíli téma vyprodání naší ekonomiky do zahraničí bylo zásadním tématem veřejných debat. Lidé si to prostě nepřáli. Novináři si to nepřáli. Teď jsou najednou strašně chytří a říkají, že se všechno mělo prodat nějakým Volkswagenům.

Právě privatizace mladoboleslavské Škody se považuje za úspěšný model privatizace. Nemělo se jít více touto cestou?
Lidé si strašně pletou úspěch několika viditelných privatizací, což není jen mladoboleslavská Škodovka, ale i třeba Nestlé, které koupilo české čokoládovny. Drtivou většinu stovek, tisíců našich podniků nikdo ve světě neznal a neměl o ně sebemenší zájem. Mluvit o tom, že tady stály tisíce ochotných kupců připravených k přímým prodejům, to je hloupost. Ovšem dnes je to módní záležitost.

My jsme měli povinnost udělat to tak, aby se náš občan, který neměl žádný zděděný kapitál, nebyl světovým tenistou vydělávajícím hromady peněz v zahraničí, mohl podílet na transformaci a na privatizačním procesu. To byla dominantní, totální ambice. Ať teď někdo říká, že byla špatná. Budu se s ním hádat do konce svého života.

Co bylo z transformace nejriskantnější?
Každého metodologicky poučuji, že změna systému se nedá zužovat na jednotlivé body, které v něm byly. Šlo o transformaci jako celek a jeho politické prosazení. Pokud jde o body, klíčový byl samozřejmě 1. leden 1991 – liberalizace cen a zahraničního obchodu. Člověk nemohl odhadnout, co přesně po 40 letech zmrazených cen najednou udělá jejich uvolnění. Jaké budou řetězové reakce. Stejné to bylo se zahraničním obchodem, kde jsme žili s minimální devizovou rezervou. Předstupněm bylo nalezení devizového kurzu koruny, s nímž by se do těchto základních kroků šlo. A to jsem se strašlivě utkal – ne s Valtrem Komárkem (tehdejší místopředseda federální vlády – pozn. red.), který chtěl marku za tři koruny, to byly hlouposti. Ale s misí Mezinárodního měnového fondu (MMF), která sem přijela s tím, že jsme tu devalvaci koruny měli udělat ještě daleko větší. Poprvé v historii MMF se ministrovi financí podařilo poslat misi domů. Do té doby to bylo tak, že když mise řekla, padl třeba indonéský prezident. Ale já jsem měl takový odborný statut, že mise odjela a MMF nám pak poslal jiné lidi. To byl heroický úspěch. To, že ten „můj“ devizový kurz vydržel až do roku 1997, tedy sedm či osm let, je známka toho, že jsme zvolili správně. Stanovení kurzu byla klíčová věc, z níž člověk nespal.

Co se v rámci ekonomické přeměny nejvíce povedlo? A co naopak ne?
Nemám pocit, že jsme měli něco udělat úplně, úplně, úplně jinak. Nediskutujme o tom, jak se do zákona o tom či onom nedostala věta, kterou navrhli různí Rychetští nebo Zemanové. Klíčové bylo, že jsme udrželi transformační elán a směřování mnoho, mnoho let. Do doby, než se to začalo politicky lámat. Než si naši koaliční partneři lidovci a Jan Kalvoda (tehdejší šéf ODA – pozn. red.) začali troufat, že už není třeba hájit každý krok, že už jsme překonali rozhodující fázi. Pak se začalo ledacos opouštět. Pak se Zemanové strašně mobilizovali ke svým tvrdým výrokům. Začal určitý proces uvnitř ODS. Tehdy se začalo ztrácet transformační tempo. To je pro mne to podstatné. Jestli v tom či onom zákoně mělo být to či ono, to nevím, to se nedá říct.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Můžeme diskutovat o tom, zda bylo rozumné, aby vzniklo tolik investičních privatizačních fondů. Mě tohle vůbec nenapadlo. Říkal jsem si, proboha, pochopí všichni lidé, jak nakládat se svými kupony (investiční kupony s investičními body na nákup privatizovaného majetku, které si občané mohli v počtu 1000 bodů v každé ze dvou privatizačních vln koupit spolu s kuponovou knížkou za 1035 korun – pozn. red.)? Tenkrát jsem svolal bankéře, zda by velké banky neměly založit privatizační fond. Byla by to šance pro tetičky z Orlických hor a babičky ze Šumavy, aby samy nezacházely s kupony, ale mohly říci, dáváme je do tohoto fondu, udělejte to za nás. Tak jsme připravili zákon o fondech. A co se nestalo: údajní liberálové totálně rozvolnili všechny podmínky pro založení fondu. A já jsem se mohl uvztekat. Prohrál jsem. A fondů byly desítky. Některé z nich si to vůbec nezasloužily. A teď se zeptejme: čí to byla chyba? Ano, já jsem byl v té době předsedou vlády. Ale strašlivě jsem s tím bojoval. Takže: je to moje chyba? Proto myslím, že nemá cenu takhle hledat jednotlivosti.

Proč stát tak dlouho čekal s privatizací velkých bank?
Úvaha o tom, že by bylo možné zprivatizovat banky, prodat je zemanovsko-sobotkovsky za korunu a pak teprve začít privatizovat tisíce malých, středních a velkých podniků, to je dětinský názor. Je jasné, že banky musely přijít na řadu v nějaké pozdější fázi. My jsme opravdu nejprve potřebovali malou i velkou privatizací odstátnit gró české ekonomiky. Dětinský, hloupý názor, nejvíce hrála ODA s panem Kalvodou v čele. On tomu opravdu nerozuměl.

Mluví se o tom, že dnešní montovny a nízké platy jsou výsledkem privatizačních chyb.
To je naprostý nesmysl. Odlišme vlastní transformaci a privatizaci od postprivatizačního a posttransformačního období. To jsou úplně jiné fenomény. Dominanci montoven vytvořilo preferování zahraničních vlastníků oproti českým a investiční pobídky směřované k tomu, aby k nám přicházely nejrůznější firmy ze Západu.

Je Česko montovnou?
Já bych to slovo nikdy nepoužil. Je to urážka celé řady kvalitních českých podniků. Každý hledá svou komparativní výhodu a produkt, který je schopen vyrobit a prodat. Říkat tomu nafoukaně a silácky montovna, to je urážka. Nemám k tomu co dodat. Že se mi nelíbí, jak vznikají podél dálnic obrovská překladiště, no dobře. Já jsem tohle nediktoval a ani jsem to nechtěl. A také to vzniklo až dlouho po nás.

Jak se formovala skupina hlavních architektů transformace a pozdějších členů polistopadových vlád?
Myslím, že jádro těch, kdo po listopadu 1989 byli ministry a náměstky ministrů, se zrodilo na mých seminářích v SBČS (Státní banka československá – pozn. red.). Scházela se tam jednou měsíčně asi stovka lidí, celkem asi osm let, než to policie v roce 1986 zarazila. Tam mohli lidé poměrně volně diskutovat. Druhým zdrojem nepochybně bylo seskupení lidí kolem Prognostického ústavu ČSAV. Byly to dvě skupinky lidí, kteří dlouze a vášnivě diskutovali o ekonomických věcech a kteří byli v momentě, kdy spadla poslední kapka a došlo ke zhroucení komunismu, v podstatě připraveni. Vklouzli jsme do těch vládních a ministerských funkcí úplně přirozeně. Bylo to jiné, než když se stane ministrem někdo v současnosti. My jsme byli připraveni o možnost mít jakoukoliv kariéru, v těch sedmdesátých a osmdesátých letech vyhozeni z Akademie věd a podobně. Ale celá ta léta jsme studovali.

Proč proti seminářům policie zasáhla?
Zdá se, že Státní bezpečnost semináře po celou dobu sledovala. Impulzem se stal myslím v pořadí padesátý seminář, který neměl žádné výslovné téma. Téma vždy drží řečníka trošku při zemi a nutí ho být věcný. Na tom padesátém semináři, kde téma nebylo a kam přišla řada řečníků, zazněly daleko ostřejší formulace, než když byla třeba debata, co s platební bilancí Československa. Takže se uvolnila atmosféra a překročilo to mez, kterou byli soudruzi v jistých orgánech ochotni připustit.

Jste většinou vnímán jako lídr. Ale kdo z vašich spolupracovníků byl pro vás hlavní oporou?
My, moje generace, jsme byli už tenkrát v těch šedesátých letech, kdy nám bylo kolem dvaceti, docela hlasití. Já jsem založil organizaci KMEN, tedy Klub mladých ekonomů. Byla to silná organizace, která nepřijímala Šikovu (Ota Šik, tehdejší ministr financí – pozn. red.) reformu třetích cest, oslabení tuhého centralismu a tak dále. Já jsem byl jejím prezidentem. Takže jsem asi k něčemu takovému, k přirozenému vůdcovství, vždy inklinoval. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl nezvoleným lídrem antiestablishmentu v ekonomické nauce. Kdo byl mou největší oporou? Naše skupinka byla v hlavních věcech soudržná. Skupina lidí typu Dyba, Dlouhý, Kočárník, Ježek, Stráský, Rudlovčák – pořadí není nikterak úmyslné – se znala dlouho, mluvila spolu a názory měla dost obdobné.

Odkud jste čerpal sílu?
Mou největší oporou byla v každém případě veřejnost. Lidé dole více než nahoře. Díky podpoře veřejnosti jsem mohl prosazovat různé věci, jinak neprosaditelné. Od přirozené podpory lidí na ulici po plná náměstí, kam jsem nonstop jezdil. A jsem rád, že v tom pokračuje můj syn. Automaticky. Myslím, že mu to nikdo neporadil. Když se ve volbách poprvé objevila možnost dát někomu z kandidátů preferenční hlas, myslím, že to bylo v roce 1990, měl jsem těch zakroužkovaných hlasů více než všichni politici v zemi dohromady. To byla ta podpora. Kdyby tomu tak nebylo, pravdoláskaři a havlisté by mě už dávno ze všeho vystrčili.

Tvrdíte, že velkým nepřítelem změn byl svět Václava Havla. Jaké bylo vaše seznámení?
Že je člověkem z jiného těsta, jsem věděl dávno. Chodil jsem v šedesátých letech do Divadla Na zábradlí a jeho hry jsem znal. A v závěru šedesátých let jsme oba byli v redakční radě časopisu Tvář, takže jsme se potkali touto formou. Pak jsem ho prakticky 20 let neviděl. To, že jsem měl úplně jiné názory na to, co hlásali ve svých textech lidé kolem Charty 77, bylo všeobecně známo a já jsem to nikdy neskrýval. Byl to jiný styl uvažování. Bylo to pro mne daleko více nalevo, daleko více „dozelena“. Bylo v tom ne intelektuálství, ale intelektuálština. Takový ten pocit, že majitelé klíčů k moudru vědí všechno lépe než my ostatní. Že oni mají řídit společnost, ne demokraticky lid. V tom nejlepším slova smyslu. A s tím já jsem zásadně nesouhlasil.

Chodil za vámi Václav Havel či jeho lidé, abyste něco dělal jinak?
Že by za mnou chodil nebo někoho posílal, to ne. Spíš něco dělal tak po straně. Ve snaze prezidenta Havla trošku zatahovat do problémů, které řešila vláda, jsem přišel na myšlenku, že každou středu odpoledne po skončení vlády skočím ve Strakovce do auta a pojedu na Hrad. A budu reportovat, co jsme tam řešili, proč jsme to řešili a jak jsme to řešili. Inspiroval jsem se Velkou Británií, kde předseda vlády už po desetiletí po každém zasedání svého kabinetu jede informovat královnu. Mé návštěvy na Hradě trvaly jistou dobu, myslím víc než rok. A zdálo se, že to nějakou roli hraje. A v nějaké chvíli to Václav Havel přerušil, že on se u toho dobře necítí, že ho poučuji, že to prostě neakceptuje. Takže to skončilo. Myslím, že to byla hrozná škoda. Kdyby to takhle vždycky premiéři s prezidentem dělali, odehrávalo by se u nás všechno trošku jinak.

Co jste myslel tím, že Havel něco dělal po straně?
Volby roku 1992 skončily naprostým šokem. Lidé, kterým se dnes říká pražská kavárna a jimž se tehdy říkalo pravdoláskaři či havlisté, se vůbec nedostali do parlamentu. To pro ně byl absolutní šok. Oni od té doby dělali, co mohli, protože se nesmířili s porážkou. Což je identické s tím, jak se někteří lepšolidi nesmířili s volební porážkou před dvěma lety. Václav Havel samozřejmě využíval své síly z pravomocí, které měl, a těmi pravomocemi bylo jmenovat celou řadu funkcionářů. Využíval toho k jmenování bankovní rady České národní banky. Ale nejvíce ke jmenování svých lidí do Ústavního soudu. Instituce, jejíž obrovskou váhu jsme tehdy nebyli schopni docenit a která by vůbec neměla existovat. Například na začátku minulé dekády slavně zabrzdil změny volebního systému z poměrného na většinový. Když vidím včerejší (16. října – pozn. red.) rozhodnutí Ústavního soudu o zdanění církevních restitucí, rozhodování nevolené skupiny lidí proti tomu, jak rozhodl volený parlament, jsem z principu proti Ústavnímu soudu, i kdyby jeho soudci měli geniální názory. A přiznám se, že nás nikoho nenapadlo, že ústavní soudnictví získá takový status. A nejen u nás.

V první polistopadové federální vládě, jmenované 10. prosince 1989, jste vedl ministerstvo financí. Jak vás tam přijali?
Já nedémonizuji, tak jak je dnes módou, každého, kdo za komunismu slušně a kvalitně pracoval. Ministerstvo financí tehdy mělo samozřejmě desítky či stovky kvalitních úředníků, kteří i za komunismu museli sestavit státní rozpočet. Museli změnit daňovou soustavu, museli vyjednat smlouvu o zamezení dvojího zdanění s Indonésií, abych řekl náhodný příklad. Pro mě byl velkou pomocí Ivan Kočárník, který tam nastoupil v šedesátých letech hned po škole a získal tam nejen znalost ministerstva a kontakty, ale i vysoký status. Já jsem ho povýšil hned první den, co jsem tam přišel, na prvního náměstka. V odboru státního rozpočtu byli kvalitní rozpočtáři, s nimi jsem spolupracoval mnoho let.

Čemu se nejvíce věnujete v současnosti?
Mám před sebou obrovské množství projevů k tématu 30. výročí. Vystupovat budu v různých zemích a na různých místech u nás. Takže makám. Prostě babišovsky makám. Píšu jeden text za druhým.

O čem budou?
Ke stejnému tématu se málokdy dá říci něco úplně jiného. Už na začátku léta, kdy jsem dostával hromady pozvánek, přičemž člověk jich musí 80 procent odmítnout, jsem si říkal, že nemohu psát jen takovéto individuální projevy z toho, co mě vždycky napadne. Že by to chtělo něco zásadnějšího. Takže léto jsem prožil psaním knížky, nevelké, ale myslím, že hutné. Její název jasně vystihuje mé myšlení a úvahy. Jmenuje se Třicet let cesty ke svobodě. Ale i zpět. Úvodní dekáda byla obrovským úspěchem, obrovským krokem vpřed a zásadní změnou našich životů. Pak se ten přínos začal utlumovat a zvrátilo se to úplně opačně. Teď jsem k 30. výročí mluvil v Německu. A řekl jsem tam, že kdybych si nakreslil graf a na vertikální osu dal svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a suverenitu země a na druhou osu čas, vyjde mi z toho, že jsme se pohybovali po obráceném písmenu U. O tom, že to do jisté doby byl jasný pohyb dopředu a pak od určité doby zpátky, není pochyb. Přít se můžeme o to, jak daleko už jsme v té sestupné fázi. Takhle to bohužel vidím.

V Hamburku jste před několika dny hovořil o tom, že je třeba rozlišit, zda šlo před 30 lety o vítězství nad komunismem, nebo pouze o jeho rozložení. Co převažuje?
Spíše jsem si hrál se slovem Sieg, jako vítězství nad komunismem, versus pád komunismu, tedy Fall. A použil jsem slovo Auflösen, tedy rozpuštění či zhroucení. To je podstata mého uvažování. Tady kdekdo chce být vítězem nad komunismem, připisovat si nehynoucí zásluhy. Myslím, že to tak prostě nebylo. Komunismus opravdu padl, zhroutil se. Domnívám se, že tato moje teze je potvrzena historií. Už byl tak slabý, že nebyl schopen se bránit. Nepoužil žádnou ze svých mocenských institucí. Žádná policie, žádná armáda, žádné Lidové milice. Byl to důkaz té slabosti.

Jak to ovlivňuje dnešní dobu?
Dnešní dobu komunismus neovlivňuje. Já dnes vidím úplně jiné -ismy, které ničí můj život, život mých dětí a mých vnoučat. Těmi jsou zločinný genderismus, všechny ty gay parades, multikulturalismus, který chce odstranit evropskou civilizaci a kulturu lákáním maxima migrantů. Environmentalismus, klimatický alarmismus, transnacionalismus, který žádá opuštění národních států. To jsou ty čtyři -ismy, které jsou nejvíce na povrchu a jako první mě napadnou. Nemyslím, že se přímo zrodily z komunismu. Marx chtěl zrušit stát, samozřejmě. Ale že bychom si zrovna tato hesla dali 17. listopadu do vínku, to určitě ne. Chtěli jsme svobodu, demokracii, tržní ekonomiku, suverénní stát. Ty -ismy k nám byly importovány. Nikoliv z Východu, ale ze Západu.

Kam tedy podle vás směřujeme?
Včera jsem mluvil se čtyřmi z pěti velkých vnoučat, dvě jsou ještě malinká. A ona líčí, že o těchto věcech probíhá na hodinách občanské výchovy, či jak se ten předmět dnes jmenuje, permanentní debata. Indoktrinace našich dětí, naší mladé generace, je srovnatelná s indoktrinací raného komunismu. A je drsnější, než byla indoktrinace v pozdním komunismu. V osmdesátých letech už nikdo nic takového nedělal. I učitelé, kteří měli děti indoktrinovat, už tomu sami nevěřili. A proto to nevynucovali a neříkali to nijak silně. Tihle noví fanatici, kteří nejsou učiteli, ale politickými aktivisty, jimž režim povoluje vstup do škol, ač standardním politikům to zakazuje, to je jedna z nejsmutnějších věcí, kterých jsme se dožili.

V Německu se řeší možný zákaz vnitrostátních letů. Dalším tématem je i v jiných zemích zdanění leteckého paliva. Pro jedny je to racionální opatření, pro druhé ideologie. A pro vás?
Mám hrůzu z toho, že všechno, co se zdá být sci-fi, skutečně bude. To někteří lidé stále nedomýšlejí a hloubku a sílu těchto názorů strašlivým způsobem podceňují.

Cílem transformace devadesátých let bylo zbavit se diktátu politiky nad ekonomikou. Tohle tam, prosím vás, snad dejte tučně. To byl základní cíl – nechat ekonomice autonomní vývoj. Podřízenost ekonomiky politice byla hlavním charakteristickým rysem komunistické společnosti a ekonomiky. Centrální plánování, státní vlastnictví a tak dále, to byly jen důsledky diktátu politiky ekonomice. V procesu zbavit ekonomiku diktátu politiky jsme udělali v těch devadesátých letech obrovský krok vpřed. A teď se nám to zoufalým způsobem vrací.

To, co je dnes diktováno ekonomice, co má dělat, jak má létat, zda má používat ty, či ony materiály, to je návrat k nesvobodnému ekonomickému systému. A lidé si stále myslí, že tady máme nějaký trh a soukromé vlastnictví. Protože zestátňování a znárodňování ještě nenastaly. Ale to není pravda. Znárodňování vzniká mnoha způsoby, nejen posunem vlastnických vztahů. Vzniká, když regulace všeho možného i nemožného začne být dominantou. Vlastnictví je pro vás naprosto bezcenné, když se svým majetkem nemůžete dělat, co byste chtěli. Takže to vlastně soukromé vlastnictví není. A to je náš dnešní svět.

Mluví se o zeleném či trvale udržitelném bankovnictví. Významným kritériem pro rozhodování, zda půjčit, či nikoliv, má být vztah projektu k životnímu prostředí. Rizikovost se dostává na druhou kolej. Co si o tom myslíte?
To je jedna z rovin, kde se to bude odehrávat. A že se bankovnictví podlézavě podvoluje těmto principům, je opravdu něco neuvěřitelného. A pokud mám říci, že jsme něco neočekávali, tak například toto. Neočekával jsem tento totální zvrat vztahu ekonomika a politika.

Autor: Ivana Pečinková, Lidové noviny, Praha, ČR, 22.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1411.html


 

 

 

19. srp, 2019

Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

ROZHOVOR Dění kolem mladé Grety, bojující proti změně klimatu, je naprosté šílenství naší doby. ParlamentnímListům.cz to řekl bývalý prezident Václav Klaus. Mladá aktivistka je podle něho obětí svých rodičů a dalších lidí, kteří ji zneužívají k politickým účelům. Exprezident též brutálně odsoudil ministra Petříčka a jeho činnost v úřadu. Vyjádřil se též k aktuálním politickým tématům.

Pane prezidente, míříte na konferenci do sicilského Erice, kde budete mluvit o klimatických alarmistech a jejich politických motivech. Jaké bude hlavní sdělení vašeho vystoupení?

Erice je seminář o tzv. planetárních hrozbách a pořádá ho Světová federace vědců. Je to vznešená instituce a dorazí tam pár nositelů Nobelových cen za fyziku a podobných lidí. Pořádá to jeden úžasný italský devadesátiletý vědec profesor Zichichi, který pracuje v ženevském CERNu a je takovým druhým Einsteinem. Dává podporu tomuto tématu, aby se o tom mluvilo, zatímco většina vědců od toho ruce odtahuje, tak on vážnou debatu umožňuje a zve řadu lidí, kteří se na to dívají kriticky. Vystoupím tam i letos a název mého vystoupení je „Současná ofenzíva klimatických alarmistů je motivována výlučně politicky“.

Říkám tím, že nejsou žádné nové vědecké hypotézy, teorie, ale ani nová data, která by říkala, že se stalo něco revolučního. Přesto vznikla ta ofenzíva klimatistů. To je moje téma.

Velkým tématem posledních měsíců je 16letá švédská aktivistka Greta Thunbergová, která iniciovala školní stávky za klima. Stala se takřka hvězdou Západu, fotí se s ní političtí lídři i známé osobnosti. O čem to vypovídá?

Je to naprosté šílenství naší doby. Skutečnost, že politici, vědci i jinak do všeho šťourající novináři jí všichni naslouchají a vedou s ní vážné rozhovory, to je opravdu něco naprosto neuvěřitelného. Nevím, co to vypovídá o naší době. Je to smutné. Následují Grétou vyvolané „pátky pro budoucnost“, které došly kupodivu až do naší země, která byla i trošku mou zásluhou mírně klimaticky skeptická, najednou se to rozhořelo i tady. 

Nedávno jsem četl rozhovor jednoho z organizátorů, který říká, že už nemá důvod se vzdělávat, protože žádná budoucnost nebude. To je nepředstavitelná věc. Že tomuhle dospělí zralí lidé mohou naslouchat či fanaticky tleskat v Evropském parlamentu, to je neuvěřitelné. 

Greta Thunbergová teď míří na speciální jachtě přes oceán do USA, kde bude mluvit na konferencích a významných fórech. Cestou po vodě demonstruje svůj odpor k létání, které mimořádně znečišťuje ovzduší. Neukazuje to, že své konání skutečně myslí vážně?

Nevím. Ta dívenka je obětí. Obětí do značné míry svých rodičů, kteří jí to naočkovali a kteří jsou natolik nezodpovědnými lidmi, že ji zneužívají k propagaci myšlenek tohoto typu. Dívka je chudák a možná, že si to nezaslouží. Tak bychom to měli chápat a vnímat.

Píšu teď širší text ke třiceti letům zahájení naší polistopadové éry a zmiňuji jednu akci, kterou pořádali v Rumunsku za jejich předsednictví EU. V květnu se v Bukurešti konala velká konference s názvem „Dětský summit“ a mluvilo se tam, že děti by se měly výrazněji podílet na vážném rozhodování Evropské unie. Takže dění kolem té dívenky je součástí bláznovství tohoto typu.

Co se změnilo, že najednou dostávají tak výrazný prostor akce tohoto typu? Jde tomu naproti EU?

Výrazně k tomu nakročila volbou nových představitelů EU. To, že paní von der Leyen (já bych antiaristokraticky říkal pouze Leyen) vydala neuvěřitelná prohlášení, která téměř nemají obdoby. Fascinuje mě její výrok, kde uváděla, že chce, aby se Evropa do roku 2050 stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem světa. Přemýšlíme o těchto výrocích. Když někdo mluví o světu bez uhlíkové stopy, smysl to má, byť je to samozřejmě blbost. Ale klimaticky neutrální? Tento výrok nedává vůbec žádný smysl. Kdyby řekla, že se nemá zvyšovat průměrná globální teplota, je to nesmysl, ale je možné to vyslovit. Klimaticky neutrální, což je výrok z jejího předvolebního projevu ze Štrasburku, tak ten já opravdu nechápu. 

Pokud chce během deseti let snížit emise CO2 o 50 procent, jasně tím chce podvázat evropskou ekonomiku. A to říká člověk, který v CDU do nedávna nikdy životní prostředí na starosti neměl a žádné silné výroky o tom nikdy v životě nedělal. Je to čiré politikum, čirý pokus zalíbit se dnešnímu podivně se utvářenému světu.

Neřekla to von der Leyenová jen proto, aby si mezi europoslanci zajistila zvolení?

Pro mě je stejně šílené, ať to myslí, nebo nemyslí vážně. Nechci v tom diferencovat. Aby ona řekla, že jejím prvním cílem je do tří měsíců předložit zákon o klimatu, to jsou přece věci, o kterých se lidstvo hádá dlouhá desetiletí a ona to chce za tři měsíce. Co si o tom máme myslet? Výroky tohoto typu by jí v Německu před dvěma třemi lety neprošly a dneska se to chce stát baštou myšlení tzv. Nové EU pod jejím vedením. Konec světa.

Kde se podle Vás vzala ta nová vlna boje za klima? Ještě nedávno bylo relativně ticho a dnes se zvedají pomyslné prapory různých témat včetně takových nápadů jako zdanění masa v Německu. Co to vyvolalo?

Napsal jsem, že ofenzíva klimatických alarmistů je „politically driven“, čili politicky vedena, tažena. Myslím, že se ve světové vědě nestalo nic. Že by klimatologové objevili něco nového, myslím, že ne. Totéž ve statistikách. Lidé jsou popleteni pár horkými dny v červenci, nicméně nedávno náš meteorologický ústav řekl, že červenec 2019 je desátým nejteplejším červencem od roku 1961. Za těch necelých 50 let je desátým a vůbec nemluvíme o dalších letech předtím. Takže to úplně datový průlom není. Všechno je výrazem beznaděje politiky. Totální vyčpění standardních politických stran a falešné hledání kvazipolitiků nějakých jiných líbivých témat. Myslím, že to s tím úzce souvisí. 

Kdyby existovaly standardní politické strany se standardní strukturou, musely by na toto říci ne. Pokud by tohle bylo za mého působení, ODS by křičela a nedopustila by, aby se tohle stalo hlavním politickým tématem naší doby. Politické strany opustily vážné otázky a hádají se o Šmardu či Staňka.

Platí skutečně, že jde v případě klimatu o nedůležité téma? Existují lidé, kteří to vážně berou. V mladší generaci jich je určitě značné množství. Zaslechl jsem nedávno v metru rozhovor dvou mladých mužů, kde jeden druhému sděloval, že prožívá klimatickou úzkost. Prý je to pocit beznaděje z blížícího se zániku planety vlivem lidského působení, přestože ten člověk sám žije ekologicky, ale sám nic nezmůže…

Takový člověk je popletený. Pokud by se tématem vážně zabýval, nemohl by nic takového říci. Používá se i termín klimatická nouze... Podívejte, já se tímto tématem zabývám minimálně 15 let a všimněme si, že termín klimatická nouze ještě asi před dvěma lety neexistoval. To je PR agenturami vytvořené slovo, které má někoho poplést a svést z cesty. Je zajímavé, že při nekonečných hádkách na tohle téma nikdy nikoho nenapadlo využít donedávna slovo klimatická nouze. Jestli je to teď ve slovníku x-letých mladých lidí v metru, jde o důkaz, že je všechno jen mediální hra.

Klimatickou nouzi, o které jste mluvil, teď vyhlásil Tomáš Petříček z ČSSD na svém ministerstvu zahraničí. Úřad bude v zahradě chovat čmeláky. Co Vás napadalo, když jste o tom slyšel?

Tady už je pouze možné si ťukat do čela, nic jiného možné není. Že ten člověk nepatří na toto ministerstvo bylo evidentní vždycky. Pokud k tomu někdo chtěl pádný důkaz, tady ho má.

Zaměstnanci ministerstva se prý budou moci připojit ke klimatickým stávkám a místo práce debatovat o klimatu…

Po vzoru těch dětských stávek to zavádějí na ministerstvu. Pootočil bych to jedním směrem, abychom na to nezapomněli. Existuje jistá protiakce. V posledních dnech jsem v kontaktu s několika západoevropskými pány profesory, kteří připravují dopis asi tří set odborníků, vědců, klimatologů asi z 15 zemí. Výzva se jmenuje „There si no climate emergency“, tedy, že není žádná hrozba klimatu. Dopis adresují prezidentovi Evropské rady, šéfce Evropské komise a šéfovi Evropského parlamentu.

Zatím je to myslím ještě v procesu přípravy všech jmen a velmi uvítali, že jsem i já ochoten se toho zúčastnit a věnovali mi tam prestižní místo. Je to jistý protitah.

Jde o to, zda ti tři papaláši Evropské unie budou tomuto dokumentu věnovat aspoň takovou pozornost jako svaté Gretě. O tom to všechno je.

Jak vůbec hodnotíte složení Evropského parlamentu po květnových volbách? Změní se něco?

O nadějích na změnu se nekonečně mluvilo a já jsem je nikdy nesdílel. Věděl jsem, že dojde k malému posunu ve prospěch stran kritických k evropskému integračnímu procesu. Od začátku jsem ale říkal, že zůstane drtivá většina těch opačných a změna v žádném případě nepřijde. Ti tzv. liberálové pana Verhofstadta jsou snad ještě horší než evropští lidovci a socialisti. Nestalo se vůbec nic lepšího, naopak je to horší a horší.

Vládu nad Velkou Británii převzal Boris Johnson, muž jasných názorů a tvrdý zastánce brexitu. Považujete aspoň toto ve svých očích za pozitivní změnu?

Kéž by, kéž by. Fandím mu a přeji, aby brexit dotáhl do konce. Vedl jsem nedávno rozhovor s jedním Britem a říkal jsem mu, že už mě tolik nezajímá, jak zápletka s brexitem dopadne. Pro mě výsledek britského referenda před třemi lety byl klíčovou revoluční změnou, která si dovolila zatřást Evropskou unií a říct evropským papalášům, že je to jinak a spousta milionů lidí, většina v jedné zemi vidí Evropskou unii jinak. To byla revoluční změna a signál dalším zemím.

Abych se přiznal, není pro mě rozhodující, zda Velká Británie zůstane, či nezůstane v Evropské unii. Je to jejich rozhodnutí a samozřejmě respektují většinový zájem Britů, aby odešli a je to jen dobře. Samo o sobě mě to však tolik nezajímá. Mám strach, že tříletým protahováním a nedůstojnými souboji byl pozitivní nádech brexitu dávno vymazán. Proto neřeším, jak to dopadne a vůbec by mě nenapadlo každodenně sledovat, jak se korouhvička v Británii pootáčí. 

Takže je to podle Vás už jedno, jak celý příběh s brexitem dopadne?

Výsledek referenda byl klíčový a snad pootevřel oči mnoha lidem. Mysleli jsme, že trošku zatřese sebedůvěrou těch lidí na druhé straně a vypadalo to tak. Jenže to už vyvanulo a všechny tahanice to naprosto smazaly. Otázka brexitu mě tolik nezajímá. Vůbec nesdílím názor řady Čechů, že Británie byla někdy na naší straně proti německo-francouzské ose. Nikdy nebyla. To je mystifikace. Proti německo-francouzské ose byla britská média, ale nikoli britští úředníci, kteří byli jejich ministerstvem zahraničí delegováni do evropských pozic. Ti byli stejně nesmyslně prounijní jako jakýkoli delegát z Francie a z Německa.

Rozruch a ostré reakce vyvolalo poslední dění v Rusku, kde státní orgány tvrdě zasahovaly proti demonstrantům. Bylo pozatýkáno na tisíc lidí. Policisté se chovali často velmi brutálně. Není to už za hranou?

Nerozumím tomu. Nemám nějaký jednoznačný výklad toho, proč se to děje. Nevím, co by tím ruské vedení dneska mohlo sledovat. Naopak bych si myslel, že jsou do té míry racionální, aby věděli, že jim to bude v západním světě ubírat. Proto se mi zdá nerozumné, že se do toho pustili. 

Na druhé straně jsem si dobře vědom, že v dnešním rozhádaném světě má Rusko také obrovský problém, jak udržet vnitřní soudržnost a konzistenci, jak sladit zájmy v té obrovské zemi. Nezapomeňme, že Rusko je seskládané z různého počtu různě kulturně a civilizačně založených lidí. Jak chce Rusko svůj celek udržet, to nevím, a nevím, jak jim poradit. Že bych jim radil, aby přitvrzovali v potlačování demonstrací, to určitě ne. Ale jak to mají dělat, si netroufám radit.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 19.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Konec-sveta-Exprezident-Klaus-o-Grete-EU-a-klimatu-Chysta-se-akce-profesoru-se-vzkazem-Klimaticka-krize-neni-592908


 

28. čvn, 2019

Rozhovor pro MF Dnes

Stále pokládáte 280 tisíc lidí za hrstičku, jak jste řekl v neděli na Primě krátce před akcí na Letné?

Hrstička to v žádném případě není, je to jedna z největších demonstrací, které se v historii naší země vůbec konaly. Když jsem mluvil o hrstičce, šlo mi spíš o ty organizátory, kteří to uvádějí v život. Nediskutoval jsem o každém pětiletém dítku, které nese tatínkem či maminkou namalovaný transparent: Pryč s Babišem!

Kromě toho jste také prohlásil, že jsou to demonstrace manipulované, organizované, že jsou na ně lidé sváženi zadarmo a ještě je jim za to zaplaceno. Fakt si myslíte, že demonstranty někdo platil? Kdo?

Nevím, jestli to někdo platil. Já jsem před příjezdem k rozhovoru na TV Prima dostal z několika zdrojů – a nemám žádný důvod ty lidi jmenovat – informaci, že mimopražským demonstrantům měla být nabízena doprava zdarma a někteří za to měli být i placeni. Nezakládá-li se tato informace na pravdě, pak se za její užití v televizním rozhovoru omlouvám. Víc k tomu neřeknu ani slovo. Podstatné je říct něco k podstatě sporu současné české společnosti. Toto by pro mě nebyl zajímavý rozhovor, to bych ukončil, to by pro mě nemělo smysl.

No, dobře. Co si tedy myslíte o samotných protestech na Letné?

Tak já se zkusím nadechnout a vzít to vážně. Jsem člověk, který je zastáncem standardní politiky, standardní demokracie, na tom jsme po roce 1989 zakládali tento stát. Proti ústavou dané možnosti demonstrovat nic nenamítám, ale myslím, že tudy cesta nevede. Demonstrace mohou být impulzem, poukázáním na něco mimořádného, co se děje. Ale věci se musí řešit jiným způsobem. V tomto smyslu nemohu být principiálně zastáncem demonstrací jako způsobu řešení společenských problémů naší země.

To je o vás sice známo, na druhé straně si ale mnozí vaše slova na Primě vysvětlovali jako podporu Andreje Babiše. Člověka, který tvrdí, že posledním impulzem k založení jeho hnutí jste byl vy. Není to paradoxní?

Zaprvé bych chtěl úplně jasně říci, že nemám motiv hájit ani Andreje Babiše, ani demonstranty. Nezajímá mě postavit se na jakoukoli stranu. Zajímá mě, nakolik ty věci přispívají či nepřispívají k budoucímu fungování České republiky. Považuji takovouto aktivní organizovanou demonstraci za riskantní podnik, který se v historii lidstvu už mnohokrát vymstil. A já se bojím, že se vymstí i teď. Považuji to za něco, čemu jsme říkali třetí cesta v politice. Proti třetím cestám jsem se vždy vymezoval. Nemají totiž jasný politický názor, jen obecně stojí proti establishmentu. Když zpětně poslouchám, co vše se tam z tribuny říkalo, tak nevěřím vlastním uším. I někteří novinoví komentátoři už dnes objevují neuvěřitelně zoufalý kýč této demonstrace. Hlásání názorů zleva zprava, často protichůdných, tu zoufalou zmatenost leckdy šílených myšlenek. Tudy cesta do budoucna nevede. Nemyslím, že se má vláda bourat z ulice, v systému parlamentní demokracie se má bourat výsledky voleb. Všimněte si, že dnes i organizátoři říkají, že jsou si vědomi, že kdyby zformulovali nějaké názory, tak je půlka lidí okamžitě opustí a bude proti.

Co jste říkal povzdychnutí premiéra Babiše, že čím víc do lidí pumpují peněz, tím větší je nespokojenost. Neznělo vám to jak od Jakeše?

Nevím, proč to srovnáváte zrovna s Jakešem, Jakeš snad nikdy nic podobného netvrdil. Už jsem řekl, že nejsem žádnou stranou sporu. Mně se zdá, že se obě strany mýlí ve své podstatě a zavádějí naši zemi na špatnou cestu.

Rozhovor děláme v úterý, tedy den před hlasováním o nedůvěře vládě. Jelikož ČSSD deklarovala, že vládu podrží stejně jako KSČM, zdá se být hlasování bezpředmětné. Nicméně nechybí vám ze strany iniciátorů plán B, kdyby kabinet padl? Šéf ODS Petr Fiala v Právu říkal, že prý mají i plány C a D. Jsou to prý vláda ANO s jiným premiérem, kabinet na jiném půdorysu nebo předčasné volby. Co na to říkáte?

No, tak plány A, B, C, D nebo Z mají smysl pouze tehdy, mají-li šanci být realizovány. Jinak je to jen wishful thinking, přání otcem myšlenky. Že by pan Fiala možná preferoval některou z těchto variant? No, tak na to by musel mít na druhé straně spoluhráče, který je ochoten se na této variantě podílet. Pokud nám neprozradí, kdo tím spoluhráčem je, jde o pro mě nezajímavou věc. Jestli je jedním z toho ANO bez Andreje Babiše, tak by to vyžadovalo, aby s tím ANO souhlasilo. Jestli ne, je to jen krásné slůvko, které člověk říká jako únik a zbavení se zodpovědnosti přemýšlet o nějaké skutečné variantě. ODS v čele s Petrem Fialou přece měla šanci do sestavování vlády promluvit. Měla šanci výrazně oslabit postavení Andreje Babiše ve vládě, mohla sestavit jiný kabinet. Neudělala to, takže teď říkat, že by to mělo být bez Babiše… Všichni přece minutu po skončení voleb věděli, jaké má šéf ANO problémy se svými střety zájmů. To není nic nového, všechno bylo známé od chvíle, kdy vstoupil do vlády. Že se teď někdo rozhoupává kvůli Evropské unii po šesti letech, to je spíš úsměvné a podezřelé.

Mělo podle vás tedy hlasování o nedůvěře vůbec nějaký smysl? Opoziční strany o tom hovoří jako o morálním gestu, souhlasíte?

Když slyším nějakého politika, jak mluví o morálce, tak začnu vždycky vrtět hlavou. Hlasování o nedůvěře vládě je téměř vždy pokus dostat pár politiků na televizní obrazovku v přímém přenosu a říkat tam silácké řeči. OK, ale že by to mělo změnit uspořádání vlády, to bych moc nepředpokládal.

Ministři za ČSSD tento týden odmítli zvednout ruce pro návrh státního rozpočtu, chtějí o 11 miliard vyšší schodek. Byl to podle vás jen vydírací akt, anebo šlo o jakousi přípravu na odchod z vlády?

Do hlav sociálním demokratům nevidím. Dělají jeden kotrmelec za druhým, tak jsou možná schopni i takového kotrmelce. Nevím.

Socialisty štve, že jim prezident Miloš Zeman odmítá odvolat ministra kultury Antonína Staňka a jmenovat Michala Šmardu. Je jeho otálení v pořádku?

Jsem smutný z toho, že v těchto debatách mizí podstata, proč se stalo něco s ministrem Staňkem. Já ho vůbec neznám a nemám sebemenší důvod ho nějak obhajovat. Nicméně sleduji, že příčinou bylo vystoupení aktivistických pokrokářských umělců, kteří hájí Jiřího Fajta (bývalého šéfa Národní galerie Praha), kterého ministr kultury obvinil z finančních machinací a odvolal. To byla přece zápalka, která škrtla a zapálila tento oheň. Že má jakýkoli ministr právo odvolat podřízeného, o tom nemůže být sporu. Kdyby se do toho nepustili aktivisté ze světa kultury, tak by tento problém vůbec nebyl a pan Staněk klidně seděl ve svém úřadu. Že byla ČSSD povzbuzena tím, že by jí za něco mohli zatleskat pokrokářští zástupci naší kultury, a řekla: ministře Staňku, jdi ty a ne Fajt, k tomu nemám co rozumného říct.

Odvolání Staňka chce od prezidenta jak šéf ČSSD Hamáček, tak premiér Babiš. Umíte si představit, že byste chtěl jako premiér odvolat ministra, on to odmítl a Václav Havel by vám řekl, že to neudělá? To byste se vzteknul, ne?

Řada ministrů se zdráhala, když byla odvolávána. Samozřejmě že to desateronásobně platí v koaliční vládě, kde často předseda vlády více soucítí s tím ministrem, než s ním soucítí předseda jeho strany. To jsme tu měli opakovaně. Ale nechci to víc hodnotit, to si musí pánové ve vládě vyřešit mezi sebou a s prezidentem Zemanem. Ten v první reakci doporučoval, aby se dříve, než k tomu kroku dojde, zjistilo, zda na obviněních Jiřího Fajta něco bylo, nebo nebylo. A že by rád vyčkal, až k té věci dostane nějakou další informaci. To je reakce, které rozumím a sdílím ji.

Váš syn Václav nedávno představil nové hnutí Trikolóra. Nemrzí vás, že vás z toho trochu odsunul? Řekl, že se jako garant zahraniční politiky budete potkávat s Orbánem a Faragem, což beztak děláte. Není to málo?

To dělám i bez Trikolóry. Ale nechci to víc komentovat. Je to strana mého syna a nemůže to být strana dvou Klausů. Úvaha o tom, jestli bych něco řekl jinak, je úplně bezcenná. Se svým tatínkem jste se asi také lišili v názorech na některé věci. To mě opravdu netrápí. Zajímá mě, jak se z této prvotní myšlenky, nástřelu, z přípravných výborů podaří vytvořit standardní politickou stranu nebo hnutí. To je běh na dlouhou trať. Prvotně musí definovat samo sebe a zformovat svůj konkrétnější politický program.

Nedávno jste se dva týdny plavil kolem britských ostrovů na přednáškovém turné. Vaše zápisky z něj vzbudily poprask. Především pasáž o tom, že vás „zlobí“, že velké mezinárodní firmy včetně majitele lodi provozují „multikulturalismus v praxi“, což jste dokládal tím, že mezi číšníky a číšnicemi „dominují Filipínci, Indové, Malajci“, ale obsluhovala vás i Slovenka, Ruska či Srbka. Napsal jste, že v tom vidíte „záměr kosmopolitů – hranice mezi národy a státy co nejvíce zlikvidovat“. To jako vážně?

U těch velkých firem to vidím jako chladný kalkul. Nejde o náhodu, to není výběr nejlepší servírky do restaurace. Jde o určitý kalkul, aby se zavděčili někomu, kdo prosazuje multikulturalismus. To mě zlobí. Jestli byla servírka z Moldávie příjemnější než servírka z Filipín, s tím přece nemá nic společného. Mně jde o ten chladný kalkul těch lidí cílevědomě rušit národní identitu. To přece každý člověk vidí. Lidé se na mě mohou zlobit za to, že bojuji za uchování národní identity. To ať se zlobí. Ale ne za tuto větu. Myslím, že chování multinacionálních firem je jedna z cest, kterou se toho úspěšně dociluje.

Opravdu nejde jen o důsledek volného pracovního trhu a věc nabídky a poptávky, což jsou hodnoty, za které jste vždy bojoval?

Že ten či onen šéf té či oné mezinárodní firmy hledá nikoli blbce, ale pilného pracovníka, o tom nediskutuji. Ale kalkul těchto firem zavděčit se multikulturální ideologii, kterou považuji za naprostou zhoubu světa, tam je naprosto evidentní. Mé vystoupení není v žádném případě vystoupení proti jiným kulturám. Všimněte si, že když kritizuji masovou migraci, nekritizuji žádné arabské přistěhovalce. Kritizuji Angelu Merkelovou a Jeana-Claudea Junckera za to, co dělají. Nemám slovíčko proti tomu, že ve světě existují různé kultury a vytvářejí úžasnou pestrost světa, to je obohacující. Ale něco jiného je ideologie multikulturalismu, která chce, aby tato pestrost světa bylavnesena dovnitř jednotlivých zemí. Nestačí jim, aby se lidé jinak chovali, oblékali, jedli a vzývali jiné náboženství třeba v Libyi než v Bulharsku nebo Portugalsku. Tady se objevuje pokus multikulturalismus násilně vnést do jednotlivých zemí. Mnohost kultur je obrovská pozitivní stránka současného světa. Ale primárně jde o monokulturnost uvnitř jednotlivých národních států a lidi z jiných kultur pouze přisypat jako šafránu.

Autor: Petr Kolář, MF Dnes, ČR, 28.6.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1365.html