ROZHOVORY

15. čvc, 2018

Rozhovor Václava Klause pro Deník...

Když jste v roce 1989 vstupoval do Občanského fóra, přemýšlel jste jen o demokracii a tržním hospodářství, nebo jste uvažoval o nějakých přívlastcích?

Už do OF jsem vstupoval se zásadní polemikou. Pro havlisty byl rok 1989 de facto pokračování pokusu, který vyvrcholil v roce 1968. Pro lidi mého typu to bylo naopak diametrální popření roku 1968 a nastoupení úplně jiné cesty. V tom jsme se lišili od prvopočátku. Kupodivu v bleděmodrém ten rozkol a nemožnost se domluvit přetrvává dodnes.

Co je špatného na tom, když lidé prosazují sociálně tržní ekonomiku?

O Vánocích 1989 jsem se setkal s nositelem ekonomické koncepce roku 1968 Otou Šikem. Přišel ke mně domů na prosecké sídliště a divil se, jaké tam jsou miniaturní byty. Sondoval, jestli tady bude místo pro navázání na jeho teorii třetí cesty, kterou tady před dvaceti lety kázal a během emigrace se v ní ještě utvrdil. Řekl jsem mu rezolutně, že ne. Na rozdíl od jiných emigrantů, kteří se tady v 90. letech pletli se svými velmi osobními ambicemi a vznešenými řečmi o Československu, to Šik akceptoval a pravil, že se vrací do Švýcarska. Za to jsem mu vyloženě vděčný. A teď k tomu přívlastku sociální. Kdysi jsem napsal článek, kde jsem uvedl zásadní věc, že nejdůležitější je, kde se to slovo sociální nachází. Je-li před pojmem tržní ekonomika, nebo za ním. Odmítám sociálně tržní ekonomiku, ale naprosto přijímám termín tržní ekonomika s racionální sociální politikou. To platilo na začátku 90. let stejně jako dnes.

Ptám se na to proto, že jste symbolem transformace státem řízené ekonomiky na tržní hospodářství. Přitom po celých 28 let a nyní, kdy vzniká vláda ANO a ČSSD s podporou komunistů ještě intenzivněji, se vznášejí otazníky nad způsobem, který jste zvolil. Tím, jak právníci kulhali za ekonomy, docházelo ke spoustě nespravedlností. Netrápí vás to?

Vetuji výrok, že právníci kulhali za ekonomy. Právníci prostě neměli názor a občas pouze převáděli do právnických formulek věty, které jsme jim poradili. Žádná právnická škola, která by chtěla transformovat společnost a ekonomiku, u nás nebyla. Vy jste použila slovo nespravedlnosti. To naprosto odmítám. My jsme nespravedlivě zdědili socialistické hospodářství, které jsme potřebovali změnit v tržní ekonomiku, založenou na soukromém vlastnictví a volně se pohybujících cenách. Nevím, co je nespravedlností. Snad to, že pan Kellner zbohatl 150tisíckrát více než já? To není nespravedlnost, ale známka toho, že byl 150tisíckrát šikovnější než já.

Nemůžete přece popřít, že spousta lidí se k velkému majetku dostala cestou různých podvodů a že se na kuponové privatizaci přiživili nejrůznější šíbři.

Šíbři se přiživují na lidské společnosti od okamžiku, kdy se lidstvo stalo lidstvem. Šíbr je slovo, které existuje ve všech jazycích světa, i tam, kde žádný komunismus a transformaci ekonomiky neměli. A jaký princip podvodů máte na mysli? My jsme přece zvolením kuponové privatizace zkusili zatnout tipec všem těm šíbrům. To byl zásadní předpoklad možnosti vyhnout se tomu, co se dělo v zemích okolo nás, například v Maďarsku, kde docházelo k tzv. spontánní privatizaci, při níž si podniky přivlastnili jejich manažeři. Tomu jsme chtěli za každou cenu zabránit. Kuponová privatizace nedala nikdy nikomu šanci k podvodu. Rozhodlo se, že se touto metodou budou privatizovat konkrétní podniky, a každý člověk dostal nabídku, aby se toho zúčastnil. Spousta lidí na ní vydělala, minimálně tím, že si za tisícikorunu koupila kuponovou knížku a pokud nechtěla investovat, prodala ji různým Koženým nebo Kocábům a získala desetinásobek. Nevím, co je to za podvod.

Právě ty privatizační fondy.

Ale možnost založit investiční privatizační fond měl teoreticky každý, mě by to nenapadlo, neuměl bych to, když pominu, že jsem byl ministr financí. Jiní se ale do toho pustili a zbohatli. Tak to prostě v kapitalismu chodí.

Chtěl jste, aby tu vznikl silný český kapitalismus, a z toho důvodu jste nedal přednost prodeji průmyslových podniků zahraničním zájemcům?

Teď už jsme v jiné době, ale tehdy byla myšlenka prodeje jednoho jediného podniku zahraničnímu majiteli považována levicí za strašlivou drzost. S tím jsem soucítil, nikoli z apriorních ideologických důvodů, ale chtěl jsem, abychom zůstali pány domu, ve kterém bydlíme. Proto také byla kuponová privatizace podmíněna českým občanstvím. Nikdo si už dnes nevzpomene na dramatické ataky mezinárodních investičních společností a bank, které se mohly zbláznit, že to bylo bez nich, že jsme je z kuponové privatizace vyšachovali. To byl hlavní důvod jejich agresivní kritiky námi zvolené metody ekonomické transformace.

Po dvaceti letech ve sněmovně vznikla komise, která má prošetřit okolnosti privatizace OKD. Ani kvůli tomu nemáte výčitky svědomí? Doly přece skončily v českých rukou, ale nedopadlo to zrovna na jedničku.

Nezlobte se, ale to je jiný příběh. My jsme na začátku nabídli, že majetek zůstane v českých rukou, avšak další stupeň jsme už ovlivnit nemohli, novému vlastníkovi jsme nemohli diktovat, co s tím udělá dál. My jsme hledali, jak stále opakuje jeden ze spolutvůrců kuponové privatizace Dušan Tříska, nikoli ideální učebnicové majitele, ale první soukromé vlastníky. Jestli to poté někdo rychle prošustroval, nebo okamžitě pod rukou prodal někomu dalšímu, eventuálně si na tom vybudoval kapitálovou mocnost, je další věc, kterou jsme nemohli řešit. Pokud to někdo udělal špatně, je směšné za to kritizovat nás a je chybné mluvit o podvodech a nespravedlnostech. My jsme nastavili výchozí laťku a pak už to bylo na jiných. Někdo se s tím, co dostal do vínku, stane Karlem Gottem a někdo zpívá na vesnických tancovačkách pro 60 posluchačů.

Na ekonomickou transformaci asi nikdy nebude jednoznačný pohled, zato rozdělení Československa je zvlášť v posledních turbulentních letech vnímáno jako majstrštyk, který položil základy vynikajícím vztahům obou národních států.

Ani vteřinu jsem nepochyboval o tom, že by se to nemělo podařit, o úspěchu rozdělení. Ani vteřinu jsem neuvažoval o tom, že by naše vztahy v budoucnu nebyly vynikající. Naopak jsem věděl, že se nekonečně vylepší, protože bude jasné, co je moje a co je tvoje, a nebudeme se o to přetahovat v jakémsi nedefinovaném mišmaši.

Naopak i dvacet let po podpisu opoziční smlouvy je vám vyčítáno, že jste účelovým povolebním spojenectvím s Milošem Zemanem narušil férové politické prostředí, v němž je jasné, kdo je nalevo, a kdo napravo. Místo toho nastoupily kšeftíky a zákulisní dohody. Proč jste na to přistoupil?

V momentě, kdy žádná strana nezískala parlamentní většinu, se muselo hledat nějaké náhradní řešení. Podobně nedobře dopadly volby v roce 1996, takže byla uzavřena první opoziční smlouva, opět mezi dvojicí Zeman-Klaus, a v podstatě stejná, jen v opačném gardu. Byla to tedy identická story s jediným obrovským rozdílem. Ta první v roce 1996 byla uzavřena na Hradě za přítomnosti Václava Havla, zatímco ta druhá bez něj. A proto havlisté se svým vlivem v médiích spustili kanonádovou nenávist proti opoziční smlouvě číslo dvě, ač byla jen obrácenou kopií té předešlé. Ve skutečnosti to bylo řešení voliči dané neřešitelné situace. Někteří nenávistní lidé, protože to bylo bez nich, dodnes křičí, že to bylo řešení špatné. Na opoziční smlouvu jedna i dvě je třeba se dívat dnešníma očima. Současná beznaděj na politické scéně je varovným mementem, že se politici nebyli schopni domluvit na něčem takovém, jako byla tehdejší opoziční smlouva, takže jsme tři čtvrtě roku neměli vládu, a proto všechny ty podivné zápletky, které se dnes už jmenují jenom hra o Pocheho. Dokládá to absenci schopnosti politiků domluvit se na něčem racionálním a výsledek je hrozný. Dnešek tak dokládá mimořádné pozitivum volby tehdejšího nestandardního řešení.

Jinak řečeno, vy byste se po výsledku voleb v roce 2017 s Andrejem Babišem domluvit dokázal, kdybyste stál v čele ODS?

Nemám rád spekulativní otázky, už totiž nemám ten prožitek sezení s politiky v jedněch parlamentních lavicích, denního obědvání a hádání se. Připomínám, že naposled jsem byl ve vládě koncem roku 1997 a členem sněmovny jsem přestal být zvolením prezidentem v únoru 2003. Už to není moje generace a moje skupina lidí. Vaše otázka mě nutí říkat, jestli bych dopustil, aby to takhle dopadlo a dostalo se to do slepé uličky. Odpověď je složitá. Pan Babiš je velmi specifická bytost a naprosto nikdo nezná jeho skutečné názory. Respektive mám obavu, že on autentické ideové názory nemá, není tudíž důvod se na něj zlobit, či nezlobit. 

Andrej Babiš říká, že hnutí ANO je pro všechny. 

To říkali havlisté v Občanském fóru taky. Vzpomínáte na památné heslo voleb v červnu 1990 Politické strany jsou pro straníky, OF je pro všechny? Vymyslel ho Vladimír Železný, který radil Petru Pithartovi. Nevím, jestli je dnes na něj ještě pyšný, protože už musí vědět, že potřebné jsou ty strany, ne něco pro všechny. 

Vy spatřujete nebezpečí v tom, že politické scéně dominuje hnutí ANO, které má 78 poslanců, 30 procent preferencí a říká, že je tu pro všechny? 

Nebezpečné to je, OK. Ale také je to realita, která vznikla loňskými říjnovými volbami. Úlohou politiků bylo z té hloupé a naprosto nešťastné skutečnosti něco vytvořit, aby to tak nebezpečné nebylo. Tvůrčí politik by neměl kalouskovsky křičet, že Babiš je zlo, ale měl by se pokusit z velmi špatné situace vytěžit maximum, aby se nemusel stydět za to, jakým směrem se vyvíjí naše země. Myslím, že vazba Andreje Babiše na doleva mířící sociální demokraty s podporou komunistů je tak špatná varianta, že kdyby došlo k nějaké formě jiné domluvy, bylo by to lepší. Je-li pravda, jak všichni říkají, že pan Babiš nemá žádnou ideovou kotvičku či kompas, pak šlo o to, kdo se s ním bude koalovat a kam ho bude tlačit. Kdyby měl pevnou kotvu, nikam ho nedostrkají. Mě by doleva nikdo neutlačil. Ale když ji nemá, je možné ho tlačit doleva, nebo doprava. V důsledku chování české pravice bylo Babišovi nabídnuto, aby se nechal tlačit doleva. To považuji za hrůzný výsledek, jehož budeme všichni brzy litovat. 

Nedávno jste zaujal širší veřejnost manifestem, v němž hovoříte o zásadním střetu mezi občanstvem a establishmentem, vládnoucími elitami. Shrnul jste to do hesla demokracie versus liberální demokracie. Tím jsme se opět dostali k přívlastkům, které nemáte rád. Co vám vadí na sousloví liberální demokracie? 

Slova liberální i demokracie jsou hezká a mají pozitivní konotace. Když je ale spojíte, dostanete kočkopsa, tudíž nic pěkného. Jako trh je bez přívlastků, je bez nich také demokracie. Musím ovšem říct, že demokracie versus liberální demokracie není primárně český spor, byť Václav Havel a jeho družina by zajisté systém liberální demokracie hájili. Fundamentální otázkou dneška se to stalo díky importu ze západní Evropy, kde došlo k té přesmyčce, transformaci od čisté demokracie k liberální. Česká vina je až druhotná. 

Opravdu si myslíte, že hlavním mottem dneška je ambice menšin, ať už jde o národnosti, sexuální orientaci či náboženství, ovládnout vůli většiny, byť ta ve volbách rozhodla jinak? Jak to ty menšiny dělají? 

Demokracie respektovala celek, v minulosti to byl nejčastěji národní stát, a pohybovala se v jeho rámci. To bylo umožňováno standardními demokratickými procedurami, na jejichž základě vládl ten, kdo vyhrál volby. Současná doba toto odmítá, jakémukoli celku se posmívá, národní stát je nonstop atakován. Mimochodem u nás to začal Václav Havel s čecháčkovstvím. Tehdy jsem se strašně vztekal, protože jsem to považoval za posměšný výrok, který si tento národ po půl století komunismu prostě nezasloužil. A oni ho používali velmi agresivně a namyšleně. Dneska celek také nikoho nezajímá, nikdo se s ním neidentifikuje a každý si myslí, že bude obhajovat jen svoje dílčí a skupinové zájmy. Obrat v roce 1968 byl od kolektivismu k individualismu. Dnešní obrat je k hájení skupinových zájmů, vy jste použila slovo menšinových. Slovo skupinový by se mělo do té debaty vrátit. Jednotlivec a jeho svobody jsou opět pošlapávány, vítězí skupinové zájmy. A skupiny jsou ty menšiny. Už před dvaceti lety jsem mluvil o nové refeudalizaci společnosti: léna, cechy.

Korporáty.

Ano, proto jsem to vztahoval ke korporátnímu státu. Klasická demokracie chtěla něco jiného, vycházela z jedince, ne z různých kolektivit, které jsou ovšem menšinami.

Pochopila jsem správně, že liberální demokracie je z vašeho pohledu větší nebezpečí než třeba Rusko?

To určitě. Rusko nás nijak neohrožuje, mně ani vám tady na Hanspaulce nic nedělá. Liberální demokracie nás zasahuje dnes a denně tisíci zákony, které schvaluje parlament a často nevycházejí z naší domácí dílny. Můj syn napsal trefný komentář, v němž píše, že se od loňských voleb přijalo jedenáct zákonů nebo novel, ale jen tři z toho byly domácí, ostatní je povinná recepce evropské legislativy. Evropská unie v pojetí, do jakého se vyvinula, je hlavní nástroj, jak se celá tato nová ideologie k nám dostává. Rozbila národní státy, kde demokratické principy tu lépe, tu hůře fungovaly, ale v EU nic z toho fungovat nemůže. Dostal jsem teď text jednoho rakouského bloggera, který se nazývá Konzervativní rebel a hodnotí výsledky posledního evropského summitu. Říká tam moc hezky: Mnoho slov, mnoho Junckerových polibků, žádné činy. To je pěkná sumarizace. Nikoho přitom nezajímá, co povinně a bez povšimnutí přebíráme do našeho právního řádu z Bruselu. Pamatuji si, že jsem jako prezident vetoval zákon o námořní dopravě, neboť žádné námořní loďstvo nemáme. Některý z levicových poslanců se rozčílil, že to byla legislativa EU a když přijde pokuta za prodlení, měl bych to za ČR zaplatit já.

A přesto není u nás politik, Petrem Fialou počínaje přes Vojtěcha Filipa a konče Milošem Zemanem, který by nemluvil o českých národních zájmech. Jak to jde dohromady?

Žádný z těchto tří české národní zájmy důsledně nehájí. Jedna věc je vznešeně o tomto sousloví licitovat, to umí kdejaký politik. Tady jde ale přece o něco úplně jiného, o reálné politické kroky, o přijetí či nepřijetí věcí, které k nám ze světa putují. Nedávno jsem byl na každoročním aténském semináři a tam jeden bývalý britský ministr Blairovy vlády řekl, že země visegrádské čtyřky odmítají sdílet core european values čili základní evropské hodnoty. Zaprvé nevím, kdo má právo definovat je, jestli pan Juncker – zvlášť po svém extempore s Marxem – nebo pan Tusk. Zadruhé země Visegrádu neodmítají core european values, ale konkrétní projekty a akce, které dnes v Evropě probíhají. To je fundamentální rozdíl. A stejné je to s těmi českými národními zájmy.

V roce 2003 jste z mého pohledu nečekaně zvítězil v nepřímé prezidentské volbě. Do Španělského sálu vcházel s největšími ambicemi Miloš Zeman, jenže ČSSD to překombinovala. Vladimír Špidla mi řekl, že jejím dohodnutým kandidátem měl být Otakar Motejl, který by asi vyhrál. Jaká byla vaše strategie, díky níž jste soupeře převálcoval?

Štěpení v sociální demokracii existovalo už tenkrát, na zemanovce a ostatní. Tehdejší volba byla do určité míry jejím produktem. Zeman nedocenil, jakou veš, míněno Vladimíra Špidlu, si dal do kožichu. To se mu vymstilo, což se politikům stává. ČSSD byla a je rozpolcená, to je evidentní. A pak si myslím, že jsem si to odpracoval. Moje projevy byly pilovaná dílka, na která se všichni těšili. Zeman si myslel, že stačí přijít s rukama v kapsách a říct pár bonmotů. Ukázalo se, že to nestačilo.

Přímá prezidentská volba v roce 2023 asi udělá tečku za velkými jmény prvních 30 let existence České republiky. Tedy pokud mi teď neřeknete, že se do ní přihlásíte...

Loni při volbách jsem dostal nový občanský průkaz, který má platnost do roku 2052. Prohlédl jsem si ho a poznamenal, že to je 35 let čili můžu ještě sedmkrát kandidovat na prezidenta, tak se všichni bojte. 

Autor: Václav Klaus, Kateřina Perknerová, Deník, 15.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1160.html


 

 

12. čvc, 2018

Rozhovor pro MF DNES...

Vláda má těsně před hlasováním o důvěře a v této souvislosti se nejvíc mluví o návratu komunistů k moci tím, že ve Sněmovně KSČM zřejmě umožní kabinetu získat důvěru. Je to návrat komunistů k moci. A je to problém?

Nejsem si úplně jist, že se jedná o návrat komunistů k moci. To je teze číslo jedna. Jestli komunisté umožní, aby vláda dostala důvěru, tak to ještě neznamená, že jsou komunisté u moci, a já bych velmi varoval některé krátkozrace uvažující politiky, aby na tom vybudovali svou opozici vůči této Babišově vládě. Ta vláda by měla být hodnocena a kritizována na základě toho, jak je sestavována, jaký má v sobě chaos, co je eventuálně v jejím programu, jak se bude chovat, a myslím, že by bylo strašně špatné, kdyby se místo toho operovalo laciným heslem: Komunisté jsou u moci. Uvažujme seriózněji.

Komunisté ve vládě nejsou, nicméně vyjednávání o vládě se zúčastnili. Toho se však zúčastnil i prezident Zeman, který mluvil do skladby vlády. Takže se nabízí otázka, kdo reálně tvoří vládní koalici?

Nevím, nakolik mluvil prezident do skladby vlády. Zaprvé to s ním nekonzultuji, tak to opravdu nevím. Zadruhé mám subjektivní pocit, že prezident půlku jmen v té vládě vůbec nikdy neslyšel a nezná, jako je nezná většina lidí. Nemyslím si, že sestavoval vládu. Tam byl jeden klíčový bod, což byla otázka ministra zahraničí, který bude za Českou republiku vyjednávat klíčovou věc pro budoucnost republiky i celé Evropy, a to, jak naložit s migrační krizí. A tam potenciální kandidát ČSSD nepřesvědčil nikoho o tom, že to myslí vážně, stejně jako většina občanů této země, že sem žádné migranty pouštět nechce.

Z vašeho pohledu se prezident zachoval správně, když zablokoval jmenování promigračního kandidáta na ministra zahraničí?

Vy to asi víte přesněji, když používáte slovo zablokoval. Já neznám ty nuance. Vím, že vystupoval velmi razantně a radikálně proti tomuto navrženému ministrovi. Jestli měl skutečné právo veta, aby to zablokoval, to nevím. Spíše si myslím, že tak banálně to nebylo. Byl to spíš pokus přesvědčovat jak pana Babiše, tak pana Hamáčka, aby tohoto člověka do té vlády koneckonců nebrali. To je můj výklad situace.

Každopádně prezident dosáhl svého. Andrej Babiš byl v té věci spíše neutrální, Jan Hamáček trval na tomto kandidátovi, proti byli komunisté a Miloš Zeman. Ale ten kandidát nakonec ve vládě není.

Teď nevím, jak komunisté, to nechci komentovat. Ale nejsem si zcela jist, že prezident Zeman dosáhl svého. To je nadsázka. Předpokládám, že kdyby on sestavoval vládu, vybíral by podle úplně jiných kritérií. To, že není obsazen post ministra zahraničí, je spíš výrazem toho, že prezident nedosáhl svého. Protože tu máme něco historicky nevídaného, když jeden člověk sedí na dvou židlích, a to židlích tak angažovaných, jako je ministr zahraničí a ministr vnitra, neboli ministr pro vnější vztahy a ministr pro vnitřní vztahy. Aby to měla ve svém portfoliu jediná osoba, to je nevídaná kumulace moci. Nedovedu si představit, že by někdy od listopadu 1989 mohlo něco takového vzniknout. Nemyslím si, že to prezident Zeman může považovat za bezvadný výsledek, a proto mám skoro pocit, že svého nedosáhl.

Jak hodnotíte počínání prezidenta při jednáních o vzniku vlády?

Nejsem zastáncem teorií, že to všechno je jeho mimořádně sofistikovaná a rafinovaná hra. To je jen jeden výklad vývoje od loňských říjnových voleb a takovou moc prezident v českém politickém systému nemá. Spíše se vracím k tomu, o čem jsme i my spolu opakovaně mluvili. Ty volby daly beznadějnou politickou výchozí situaci a žádná vláda nebyla sestavitelná. Žádná smysluplná, racionální vláda. Takže to, co dělal prezident, bylo okrajové zasahování do tohoto procesu. Tady přece žádný projekt, co by se s touto situací mohlo udělat, nemohl mít ani on, ani nikdo z nás. Ta vláda je neštěstím, ale neštěstím způsobeným tím, jak voliči loni rozdali politické karty.

Shodou okolností je to přesně dvacet let, co jste s Milošem Zemanem řešil podobně bezvýchodnou situaci a vyřešili jste ji nestandardním, překvapivým, zajímavým i kritizovaným krokem. Je ta situace v něčem analogická s rokem 1998?

V tom, že jsme v podivném politickém patu a že by ten pat vyžadoval originální tvůrčí řešení, nějaký nápad, navíc ještě eventuálně nečekaný, tak v takové situaci jsme. Takže já budu stále obhajovat, že se mělo hledat nápadité a originální řešení. Nicméně musím přiznat, že tehdy to bylo o kousek snadnější. Tehdy byly dvě jasně silné politické strany, kterým šlo o záchranu našeho elementárního demokratického systému před vládou elit a byrokratů. Ty dvě strany věděly, že stojí za to se domluvit na nestandardním řešení. Dnes taková situace není. Babiš – vynechám-li otázku, zda by takového originální řešení byl schopen – nemá s kým o takovém řešení vyjednávat. Je v situaci osamělého běžce, který má proti sobě poštěkávající Fialy a Kalousky, nešťastné komunisty, slaboučké sociální demokraty a Okamuru, s nímž si neví rady. On nemá takového partnera, jakého jsme v sobě navzájem měli s Milošem Zemanem v roce 1998. Ale já nemám důvod hledat nějaké řešení. Ani v našem záměru v červenci 1998 nebyla žádná opoziční smlouva. To byl přece výsledek procesu velmi komplikovaného vyjednávání. Nikde v moudrých knihách nebylo předem napsáno, že máme zvolit právě toto řešení. K tomu jsme se museli složitě dobrat.

V roce 1998 tehdejší prezident Havel zásadním způsobem zasahoval do politických procesů. Předpokládám, že když Miloš Zeman viděl na přelomu let 1997 a 1998, co provedl Václav Havel vám, muselo ho to vyděsit. Jakou roli hrála aktivita prezidenta Havla ve vašem sblížení s Milošem Zemanem?

Na to nemohu říci nic jiného než ano. Popisujete to naprosto přesně. Ale byly tam dvě odlišnosti. Zaprvé tam byly dvě dostatečně silné politické strany, což dnes není. Na straně druhé jsme nechtěli žádný prezidentský systém. Chtěli jsme parlamentní demokracii za každou cenu udržet, což bylo v naprostém rozporu s politikou Václava Havla. On by to samozřejmě popíral a říkal by, že je pro demokratický systém, což mu v žádném případě neupírám, ale on chtěl vládnout jako vládce podivného konglomerátu malinkých stran, kterým by mohl diktovat. To jsme tehdy se Zemanem nechtěli dopustit, proto jsme se raději v přeneseném významu slova spojili v systému zvláštní opoziční smlouvy.

Jak říkáte, dnes je situace jiná v tom, že je tu Andrej Babiš se třiceti procenty a proti němu stojí jen ti malí. Je to stav, který bude trvat, nebo vidíte sílu, z níž by mohla vykrystalizovat solidní opozice, která dnes de facto neexistuje?

Musíme si jasně definovat časový horizont. To je velmi důležité.

Tak řekněme v následujících pěti letech.

Lidé by chtěli, aby někdo přišel s nějakým geniálním řešením za týden, za měsíc, za tři měsíce. Myslím, že takové řešení neexistuje. Je to otázka běhu na delší trať a to by měli všichni vyslyšet, protože u nás stále existují utopické iluze, že někdo přijde s nějakým geniálním nápadem, všechno se zvrtne a bude to úplně jiné. Nic takového se fakt nestane. Mluvíme-li o časových dimenzích, tak přirozeně se naskýtá termín další standardní volby, to je za tři a půl roku. V tu chvíli by možná mohlo dojít k nějaké změně voličské nálady vzhledem k tomu, že by se vláda velmi diskreditovala, nebo naopak předvedla jako geniální, a pak by to strany, které se jí zúčastní, výrazně posílilo. Ale já toto neočekávám. Třetí věc je jiná časová dimenze. Buď vznikne nová, nebo se radikálně obrodí některá z existujících politických stran a stane se magnetem na voliče, čímž by radikálně změnila politickou situaci. Ale že by se taková strana rýsovala? Musím trošku pesimisticky říct, že její nákroky nevidím. Určitě ji nemohu vidět v ODS. Vynechám-li předsedu, tak když se podívám na místopředsedy, na jejich pražské kandidáty do komunálních voleb, na hesla, která si ODS v Praze připravila, tak mě jímá hrůza a tudy cesta opravdu nepovede. Ale když mluvíme o potenciálních variantách, pak změna chování ODS by nepochybně mohla být jednou z nich.

Je tu prostor pro vznik nové politické strany, která by mohla odčerpat hlasy ODS, možná zbytky TOP 09 a třeba hlasy Tomia Okamury?

Prostor tady určitě je. Jde o to, jestli ti lidé se sejdou, jestli dají hlavy dohromady, jestli pochopí, že je třeba udělat tuto radikální změnu. Nejde to úplně vytvořit na zelené louce, takže musí být připraveni opustit své pozice v existujících stranách za cenu krátkodobých ztrát. Variantou samozřejmě může být, že by se ze strany pana Okamury stávala standardní demokratická strana se širším programem. Vím, že někteří lidé, které znám, dostali vážné nabídky kandidovat za Okamuru v senátních volbách a vážně o tom uvažují. Tím se určitě mohou nějak sebedefinovat a vyprofilovat. Tady bych hledal nějakou potencialitu.

Tradiční politické strany ztratily podporu a nedaří se jim získat ji zpět. Místo toho jejich reprezentanti neustále pláčou, že eroduje demokracie a hrozí nástup totality. Je to tak?

To jsou skutečně dětinské názory, které nesdílím. Že je demokracie ve standardním vnímání vážně ohrožena, o tom přesvědčen jsem. A je tomu také věnován náš manifest, který jsme v Institutu Václava Klause před několika týdny zformulovali. To nás opravdu trápí. Spousta lidí, kteří o tom také uvažují, to diskredituje absurdním výrokem, že se budeme vracet ke komunismu. Communism is over! Komunismus už se nevrátí. Ale hrozí jiné ismy, které nebudou liberální ani demokratické a budou omezovat lidskou svobodu. Pod rudou vlajkou to však nebude. Bude to pod vlajkami zelenými, eventuálně duhovými a jinými. To cítím jako vážnou věc přesahující Českou republiku. My se tomu neumíme vyhnout a naše slabost je výrazně ovlivňována importem těchto idejí ze západního světa, nikoli z Východu. Demokracii nám neničí ani čínský, ani ruský prezident, to nám ničí vlivy ze Západu.

V manifestu na obranu demokracie před liberální demokracií se věnujete i národnímu státu. To teď ostatně vidíme i na probíhajícím fotbalovém šampionátu, kde třeba švýcarští reprezentanti albánského původu oslavují góly symboly své původní vlasti. Reprezentanti EU však budují evropský národ, což je zjevně neuskutečnitelné. Proč nechápou, že národní stát není a nikdy nebude mrtvý?

Evropské elity lidem pohrdají. Úsilí o jednotný evropský lid, démos, je jen úsilím o posílení jejich pravomocí a vlády nad Evropou. Samozřejmě také vím, že Juncker a Merkelová jsou fanatičtí sportovní fanoušci svých národních týmů. Ale já nemohu zapomenout na jedno mistrovství světa v hokeji, kdy jsem seděl se švédským premiérem a Junckerovým předchůdcem Barrosem. Hokej jsme sice nesledovali, seděli jsme na summitu, ale naši lidé nám chodili hlásit průběžný stav, protože Česká republika hrála proti Švédsku. V tu chvíli jsem zaútočil na Barrosa, že s tím něco musí udělat, když my se švédským kolegou přátelsky sedíme vedle sebe, zatímco se naše hokejové týmy mydlí jako o život. Řekl jsem mu: To vás přece musí štvát, tak s tím něco udělejte a založte evropský hokejový tým, který bude hrát společně proti velkým týmům, jako chce Evropská unie soupeřit s velmocemi. Někteří lidé kolem stolu se usmívali, ale Barroso tu ironii nechápal a podobně by ji nepochopil ani Juncker.

Když zůstanu u fotbalového šampionátu, tak jedním ze čtyř týmů ve hře o hlavní trofej je Anglie, což je největší část Velké Británie. A tam je teď docela politický chaos. Co tomu říkáte?

Považuji to za obrovské neštěstí. Zase se musím podívat zpět. V prosinci 2016 jsem byl na velké konferenci ve Washingtonu a ukázalo se, že všichni „konferenční lidé“ nenáviděli Trumpa a všichni nenáviděli brexit. Angličanům jsem říkal: Podívejte se, je to půl roku po hlasování o brexitu a vy jste ještě vůbec nezačali. My jsme po volbách v roce 1992 tou samou dobou měli se Slovenskem podepsáno 25 mezivládních dohod o rozdělení republiky, protože 1. ledna jsme se rozešli. Je to nešťastné od samého počátku a je to důkazem, že vnitřní domácí rozpor ve Velké Británii je obrovský. Je to nejen vnitropolitický, ale i vnitrostranický boj uvnitř Konzervativní strany. Proto zanedbávají evropskou dimenzi té věci a podle mě to nemůže dopadnout dobře. Když jsme dělili Československo, nebyl jsem v pozici Velké Británie, ale v situaci Evropské unie. Já jsem neodcházel, neorganizoval jsem czexit, ale došlo ke sloxitu. Byl jsem v roli evropských vyjednávačů a v zájmu nechaosu a při respektování výsledku demokratických voleb jsem udělal vše pro hladké rozdělení federace. To je přece něco úplně jiného, než co dnes hraje EU, která se chová tak, aby odstrašila všechny další potenciální „secesionisty“ od choutek Unii opustit.

 Autor: Václav Klaus, Jaroslav Plesl, MF Dnes, Praha, ČR, 12.7.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1159.html


 

21. čvn, 2018
Summit G7 skončil fiaskem, když prezident Donald Trump stáhl podporu závěrečného prohlášení a odjel předčasně kvůli jednání se severokorejským Kim Čong-unem. Trump se se členy skupiny neshodl nejen v otázce amerických cel...
 
Fiaskem jak pro koho. Pro amerického prezidenta rozhodně ne. Zbytku G7 ukázal rozhodnou obhajobu amerických zájmů. Koneckonců obrana domácího ocelářského průmyslu byla jedním z Trumpových volebních slibů. Fiaskem ovšem summit G7 skončil pro zbytek účastníků, kteří znovu narazili na Trumpovu neoblomnost a znovu si uvědomili, že Trump je někdo zcela jiný než Obama nebo Clintonová.
 
Americký prezident prohlásil i to, že by se jednání mělo znovu účastnit i Rusko, které bylo vyřazeno z původní G8 kvůli okupaci a následné anexi ukrajinského Krymu. Je to správné a co očekáváte, že bude následovat?
 
Hledání cest, jak postupně otevírat dveře k návratu Ruska z nesmyslné izolace, je prozíravou politikou. Rusko by se do G8 vrátit mělo. Vím, že mnozí budou křičet, že Rusům nelze odpustit Krym, ale možná by trocha vlastní upřímnosti Západu vůči sobě neuškodila. Byl to totiž Západ, kdo zcela nesmyslnou politikou vyhrotil situaci na Ukrajině, zahnal Ukrajince do situace zbytečného a všechny poškozujícího vyhrocení vztahů se svým sousedem. Fakticky to byl Západ, kdo vytvořil všechny předpoklady k tomu, aby si Rusko Krym připoutalo. Na dlouhá léta je to neměnný stav, jehož kořeny tkví ve zcela chybné politice západní diplomacie posledního desetiletí.
 
Změní něco aktuální roztržka USA a zbytku Západu ohledně obchodu?
 
Kéž by! Kanadský premiér by si měl uvědomit, že poštěkávat na Trumpa ohledně zvýšení cel na ocel a hliník a současně uvalit 270% cla na americké mléko a mléčné produkty dovážené do Kanady prostě není možné. A paní Merkelová a spol. jsou přece všechno možné než obhájci volného trhu. To jsou přece propagátoři a tvůrci nejrůznějších regulačních bariér. Kdyby se všichni tihle aktéři chytili za nos, uvědomili si, že hlavně oni mají tuny vlastního másla na svých politických hlavách, pak by ta tzv. roztržka byla začátkem ozdravného procesu, který celý uvadající Západ potřebuje jako sůl.
 
Je tato roztržka i výsledkem určité ideové neshody mezi Trumpem a evropskými vůdci (ale je třeba k nim přiřadit i kanadského premiéra)?
 
Ano, Trump sleduje reálpolitiku a na rozdíl od svých západních politických spojenců nemá potřebu své cíle balit do pokryteckých moralistních frází. Pro Trumpa je „America First“ a sledování americké prosperity hlavním cílem. Trump se cítí odpovědný za sliby té většině svých voličů, která jej zvolila. A v tom je ten hlavní rozdíl. Kdyby si Merkelová, Macron i Trudeau počínali stejně, možná by pochopili, že většina jejich občanů má jiné starosti než bojovat proti slunečnímu záření a zamýšlet se nad tím, zda se má muž takhle po ránu cítit být více ženou a naopak.
 
V posledních měsících jsme byli svědky zostřeného napětí mezi Západem a Ruskem. Je pro nás Rusko opravdu největší hrozbou?
 
Ne, Rusko pro nás největší hrozbou není. Největší hrozbou Západu si je dnes Západ sám tím, že vládu demokratické většiny nahradil vládou nejrůznějších menšin, většinou nikým nevolených, a proto také nikomu neodpovědných.
 
Už zhruba tři roky je důležitým politickým tématem nejen v České republice migrační krize. Češi odmítli kvóty. Nyní se však chystá Dublin IV. Vy jste k němu použil ostrá slova jako vražedná směrnice, která ve svých důsledcích katastrofálně ohrožuje budoucnost naší země. V čem spočívá její nebezpečí?
 
V žádném případě není možné dopustit, aby náš stát ztratil tak zásadní kompetenci, jakou je vlastní suverénní rozhodování o tom, kdo další bude vedle našich občanů žít na českém území. Není možné, aby o sousedovi, který může v budoucnu bydlet vedle vás na chodbě, rozhodovala jakási migrační agentura v Bruselu – ne vy a vámi zvolení, a tedy i vámi odvolatelní politikové.
 
Někteří politici tvrdí, že Dublin IV je zbytečně nafouknuté, či dokonce už omšelé téma, ze kterého není třeba mít strach. Co si myslíte o tomto názoru?
 
To považuji za naivní a nezodpovědné postoje. Celou situaci je třeba bedlivě sledovat. Proces kolem nařízení Dublin IV se vyvíjí, nová italská vláda před několika dny vyzvala Rakousko a Německo ke skartaci Dublinu IV a vypracování nového návrhu. Česká diplomacie, česká vláda i domácí Parlament musí celý tento proces sledovat s nejvyšší možnou obezřetností, abychom byli připraveni včas a adekvátně formulovat náš postoj a pro jeho podporu případně hledat spojence.
 
Můžeme se proti podobným směrnicím bránit? Bylo by jediným řešením – pokud nám bude přes náš nesouhlas vnucena – odchod z EU? Jaká je jiná alternativa k našemu členství? Co by pro Českou republiku bylo podle vás ideální?
 
Pro českou politiku by bylo prospěšné, kdyby si zkonsolidovala vnitřní politické poměry a v otázkách národní bezpečnosti a zahraničněpolitických záležitostech táhla přiměřeně svorně za jeden provaz. Neroztěkaná, srozumitelná a racionálně jednotná zahraniční politika je předpokladem k úspěšnému hledání spojenců a vytváření koalic se společnými zájmy. Vše ostatní prozatím považuji za osamělé, byť i třeba dobře míněné výkřiky.
 
V České republice čekáme osm měsíců na vládu. Prezident pověřil Andreje Babiše podruhé sestavením vlády. ČSSD ve vnitrostranickém referendu potvrdila, že se vládního formátu chce účastnit. Pokud to tedy všechno vyjde, budou sociální demokraté program vlády ovlivňovat doleva. Nebylo chybou, že se s Babišem nedohodla ODS, která by naopak mohla nasměrovat vládu doprava a prosadit něco ze svého programu, což z opozice jde velmi těžko?
 
Zda vláda Babiše s ČSSD vznikne, to se teprve ukáže. A jak si v ní budou socialisté počínat, to také teprve uvidíme. Ale již dnes je patrné, že si na údajně neoblomném Babišovi vymohli socialisté lecjaké ústupky, a sám premiér nepůsobí dojmem, že by v dnešních dnech byl v bůhvíjak komfortní situaci. Tím chci naznačit, že socialisté ukázali, že premiérem Babišem lze hýbat, lze s ním posouvat a lze skrze něho protlačovat vlastní nápady a priority. Kdyby se namísto socialistů o něco podobného pokusila ODS, a já netvrdím, že vyjednávání muselo nutně dobře dopadnout, třeba mohla něco pozitivního udělat s agendou zdevastovaného českého školství nebo sociálních věcí, napravovat hrůzy Marksových, Dienstbierů a Valachových. Třeba by skrze vládní angažmá mohli lidé z ODS něco pozitivního udělat pro české živnostníky a podnikatele a třeba by na Ministerstvu zahraničí v neklidné době mohl usednout důvěryhodný politik. Věřím, že by to ODS skrze pozitivní výsledky uměla posléze i vysvětlit svým voličům. Takhle bude z parlamentního kouta pokřikovat, že se v Čechách znovu derou k moci komunisté, když jim k tomu vlastní nečinností otevřela všechny možné dveře. ODS v mých očích bohužel předvedla, že dnes má asi morální program, nemá však pro tuto zemi žádný silný politický program, pro který by byla ochotna riskovat a sjednat užitečný kompromis.
 
Při posledních volbách – ale je to dlouhodobější trend – nedopadly nejlépe tradiční strany – ať už nalevo jako ČSSD, tak středopravicové proevropské. Proč tomu tak je? Opustily svoje voliče? Drží se témat, která jsou vyčichlá?
 
Není to pouze české specifikum. Politické strany, které byly po desetiletí páteřemi národních politických systémů, postupně přestávaly plnit roli převodních pák názorů svých voličů. Přestaly své voliče obsluhovat, přestaly zprůchodňovat jejich přání. Uvnitř politických stran mizela ostrá ideová debata, programy dříve odlišných stran začaly splývat, a tak bylo vlastně jedno, koho lidé volí. Absence vnitrostranické konkurence vedla k personálnímu vymírání a tragickému nedostatku lídrů. Čím víc chyběly ideje, tím víc převládal politický byznys a kamaráčoft. O to snadněji rostla moc nadnárodních expertních byrokratů, kteří vždy milovali nepolitickou politiku, nenáviděli národní stát a politické strany byly jejich nepřáteli. Všechny tyto atributy jsou přítomné ve všech členských státech EU, proto v nich procesy politických proměn mají podobný průběh a podobnou povahu.
 
Liberálně orientovaní pozorovatelé nechápou, proč Češi, kteří se mají tak dobře, podporují „populisty“. Čím to je? A není to jen v Česku, v Itálii teď dvě takzvaně populistické strany sestavují vládu. Nejsou ti „populisté“, kteří jdou proti mainstreamovému proudu, v mnohém inspirativnější než Junckerové, Merkelové a Macronové?
 
Ano, to je přesné, liberálové proti „populistům“. Jenže háček je v tom, že ti takzvaní populisté obvykle hlásají totéž, co si dnes myslí mlčící většina občanů: že rodina je maminka a tatínek, kteří společně vychovávají své děti, že jim do životů nemají mluvit úředníci a nejpodivnější neziskové organizace, že stát je tu od toho, aby bránil bezpečí a práva svých občanů, ne garantoval jistoty často velmi zvláštních menšin. Britský novinář a komentátor David Goodhart přesně popsal, že být dnes „populistou“ znamená být člověkem „odněkud“, mít své kořeny a kotvy. Být vlastenecky loajální k místu, odkud pocházím. To liberálové nechápou. Oni jsou lidmi „odkudkoliv“. A to je zásadní spor, který dnes hýbe Západem. Má své politické nositele a výsledkem jsou aktuální politické i společenské proměny v některých zemích kolem nás.
 
Autor: Ivo Strejček, Oldřich Szaban, Praha, ČR, 21.6.2018
 
Publikováno na serveru Parlamentilisty.cz
 
Zdroj:
 
 
10. čvn, 2018

Rozhovor v pořadu Partie na TV Prima...

Václav Klaus senior:
 
„Mám nový účes, protože poté, co jsem měl milimetrové vlásky, zmeškal jsem svou holičku a nechtěl jsem být nevěrný. A když vidím pana Bartoše, tak si myslím, že zkusím nový účes, třeba dredy. Protože názory od těch lidí neslyším, tak si myslím, že je lidé volí kvůli účesům.“
 
 „Jestli je opravdu možné, aby tito dva lídři nalezli něco společného, tak by to bylo pro lidstvo jen dobře. Doufejme, že se to podaří. Doufám, že summit není důležitý jen pro Severní Koreu, ale pro nás pro všechny.“ 
 
„Také bych tuto schůzku opustil. Ani se tomu nedivím. Trump vybočuje z řady v této světové špičce politiky. A díky za to. To, kam nás tato špička zavlékala, bylo neblahé.“ o odchodu DJT ze summitu G7.
 
„Pro nás byl hrozbou Sovětský svaz. Dnešní Rusko není žádná hrozba. Nevidím, že by tady stály armády na hranicích naší země. Nemyslím si, že by nám Rusko posílalo direktivy do našeho zákonodárství, jako to dostáváme z Bruselu. Putin mě opravdu ničím neohrožuje. A ten zlomek našich populistických politiků, kteří dětinsky bojují s Ruskem, ti by se nad sebou měli zamyslet.“ 
 
„Měli bychom se poučit Orbánovým Maďarskem či Kaczyńského Polskem a nebýt tou malou ustrašenou zemičkou. Beznaděj naší politiky ale trvá. Nejsem schopen se vzrušovat nad naší nevládou. To já se nerozčiluju. To bylo jasné, kdo se podíval po skončení parlamentních voleb, tak mu bylo jasné, že budeme žít v této beznadějné situaci a že nikdo nebude mít mandát, jaký si vyrobil Orbán v Maďarsku. Jakákoliv vláda vznikne, tak je mi jasné, že ta vláda bude mít úplně jiné, diametrální názory na svět. Takže mě vůbec nevadí, že ta vláda není.“ o nové české vládě.
 
„To není nic neobvyklého.“ o vměšování se Německa do českých, ale i třebas italských záležitostí...
 
„ANO je ideově beztvará hmota a šlo o to, koho bude mít za partnera. Lepší by ale bylo, kdyby bylo hnutí tlačeno k pravu. Když jsem viděl jejich heslo Bolševická vládo, Praha není stádo, tak jsem tomu nevěřil. Myslel jsem si, že je to vtip. Je to dětinsky hloupé.“ o současné ODS...
 
„Piráty a Zelené považuji za větší zlo než dnes již vyčpělou, ideologicky zbytkovou KSČM. Pro mě to není konec světa. Jsem zděšen, že se to stane, ale máme tu větší hrozby.“ o KSČM a její podpoře nové vlády ANO & ČSSD...
 
„Je to úhybný zbabělý manévr stranických lídrů. Nechtějí si zašpinit ruce, aby řekli svůj názor. Tak zbaběle řeknou, ať si to rozhodnou členové. To je tak průhledný dětinský manévr. Tak se to prostě dělat nemá. To je totální absence jakéhokoliv politického vůdcovství.“ referendum v ČSSD o vstupu do vlády...
 
„Evropská unie a zejména její dnešní verze je zhoubnou věcí pro Evropu. Je svěrací kazajkou, která ty Evropany přiškrcuje a nepřináší nic dobrého. Nevadilo by mně, kdyby bylo referendum a lidé by v něm řekli ne.“ 
 
„Nejsem schopen tento výrok vyhodnotit. Pro mě je to překvapivý výrok. Že by to bylo pokání? Že by to bylo sypání popelu na hlavu? Byl to její chvilkový názor.“ o výroku Angely Merkelové o nových kvótách na ilegální imigranty...
 
„Je neuvěřitelné, jakou tento člověk získává moc. Ale cokoliv řekne, je špatně.“ o Georgi Sorosovi...
 
Autor: Václav Klaus, Prima TV, TGM, Praha, ČR, 10.6.2018
 
Zdroj:
 
5. čvn, 2018

Rozhovor pro Lidovky & Právo...

Václav Klaus nikdy neměl zavedené pojmy v lásce a­ úspěšně je odrážel. Není prý euroskeptik, je eurorealista. Občanská společnost je ve skutečnosti „havlismus“. A naše planeta není zelená, ale modrá, jak zní i název jedné z­ exprezidentových knih. V rozhovoru pro LN Klaus navrhuje, aby se nové definice dostalo i dalšímu pojmu – populismu...

LN: Minulý týden v Praze vystoupil Steve Bannon, bývalý stratég Bílého domu a hlavní poradce Donalda Trumpa. Říkal, že se do Evropy jezdí učit od populistických stran, co zabírá na voliče. Není to nebezpečný výrok? Vy jste přece byl součástí establishmentu, o němž tyto strany říkají, že je mrtvý a chtějí ho nahradit.

A co by se asi tak učil od nepopulistických lídrů západní Evropy? Od těch Macronů, Merkelových, Junckerů a Rajoyů. To by musel být blázen. Tenhle liberální establishment přece Bannon poslouchá dnes a denně doma. Zajímavé věci o světě a Evropě říkají právě tito takzvaně populističtí lídři.

Já doma i v cizině bojuji proti nálepce populistická strana. Místo analýzy a rozboru ji všemožní lidé používají k totální diskreditaci každého, kdo je v nesouladu s­ tím, co hlásá dominantní doktrína té které země.

To, že já jsem svou povahou spíš akademik, který místo řečnění na náměstí sedne a napíše nějaký pádný esej, na věci nic nemění.

Kdybych se chtěl něco dozvědět o Nizozemsku, pojedu za Geertem Wildersem, když budu chtít něco zajímavého o Itálii, vybral bych si Mattea Salviniho.

LN: S Wildersem jste se ale setkal, ne?

Ano, seděl v Institutu Václava Klause tady u stolu. Na vysvětlenou – mám blíž k Wildersovým názorům na EU než na migraci. Nepochopil jsem, proč atakuje muslimy a ne islamismus, a také jsem mu to řekl. Na Wilderse se navíc nabaluje celá ideologie a­ s­ tou už já nesouhlasím.

LN: A nevadí vám, že lidé jako Wilders jdou proti tradičním politickým stranám, které jste vy dlouhá léta reprezentoval?

Já jsem hlavní bojovník proti evropskému establishmentu, v tomto případě jsem s nimi na jedné lodi. Používám jiné argumenty, které jsou establishmentu bližší a srozumitelnější. Určitě nemluvím jako Okamura. Což neznamená, že s mnoha názory Okamury nesouhlasím.

LN: Zmínil jste Salviniho a Itálii, to je ale přece jiný případ. Je to nárazníkový stát, který čelí migraci. Tam shoda s Evropou nepanuje.

Itálie se nevzpamatovala od devadesátých let minulého století, kdy se podařilo totálně rozbít tamní systém a politické strany. Od té doby Itálie nebyla schopna založit strandardní politické strany. Z mého pohledu je to chyba a­ neštěstí, ale na druhou stranu italská realita.

Mě na dnešní Itálii šokuje něco jiného, co má podle mě evropskou dimenzi. Rozumím tomu, že prezident republiky polemizuje s tím či oním člověkem, který má být ministrem. U nás to prezident Zeman nesměle dělá také.

Do italské vlády ale mířil Paolo Savona, mně známý ekonometr, jehož model jsem kdysi dávno u nás aplikoval. Se Savonou jsem se několikrát potkal, byl ministrem v jedné z předchozích vlád. Je to jednaosmdesátiletý respektovaný muž, který o euru píše vážné statě.

Že ho někdo v Německu nebo Bruselu označí za euroskeptika a řekne, že Savona ve vládě být nemůže, a italský prezident ho opravdu odmítne schválit, je pro mě naprosto zoufalá výpověď o Evropské unii. Kdyby to byl nějaký přidrzlý mladíček, prosím, to bych nekomentoval. Ale Savona jako hrozba pro EU? To je děsivá výpověď o dnešním světě.

Zdroj:

https://www.lidovky.cz/rozumim-si-s-populisty-rika-vaclav-klaus-pry-neni-euroskeptik-ale-eurorealista-gda-/noviny.aspx?c=A180601_195100_lide_krku

https://www.klaus.cz/clanky/4276


 

Právo: Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro deník Právo kritizuje současnou politickou scénu, schvalování dohody Dublin IV a Evropskou unii jako celek.

Mluvíme spolu v čase výročí měnové reformy, která v 50. letech připravila lidi o peníze. Je ta připomínka něčím aktuální?

Já jsem den měnové reformy zažil, bylo mi dvanáct let. Reforma se vyhlásila, myslím, tehdy v sobotu, v době, kdy už byly zavřené obchody, aby lidé nestihli nic koupit. Otevřená byla jen cukrárna blízko našeho domu.  Utvořila se tam strašná fronta. Lidé ze zoufalství, že přijdou o peníze, kupovali vše, co bylo, a co nesnědli, to rozdávali, aby si alespoň naposled užili svých vlastních peněz. Lidé se většinou umějí poučit z velké události, ale nejsou schopni dohlédnout, jak se malými krůčky k takové situaci dochází, podceňují či nedocení drobné signály, že se chystá něco nedobrého.

Vy někde drobné kroky vedoucí nedobrým směrem vidíte?

Jedním hlasem ve svých projevech a textech na tyto krůčky, které vedou k dalekosáhlým a zásadním událostem, upozorňuji. Tyto drobné kroky byly typické pro komunistickou éru, ale jsou typické i pro éru Evropské unie. To jsou ta různá nařízení, regulace, omezení. Podobnost dnešní doby s dobou minulou vidím velmi silně. Abych předešel laciné kritice, porovnávám dnešní měkký socialismus Evropské unie s pozdním komunismem. Nikoli s gulagy a komunismem 50. let.

Kritici současné politické scény tvrdí, že ohrožení demokracie představuje premiér v demisi Andrej Babiš a jeho politika.

Skutečné ohrožení demokracie je naprostá vyčpělost jiných stran, než je ANO. Naši demokracii ohrozil totální propad dvou dlouhá léta dominantních stran nalevo a napravo, tedy ČSSD a ODS. Jejich výpadek ohrozil demokracii a produktem tohoto výpadku je ANO. Doufám, že si to lídři politických stran uvědomí.

Udělali jsme si v našem institutu takový přehled součtu hlasů ČSSD a ODS. Ve volbách 2006 to bylo 70 procent, v roce 2010 už jen 40 procent, r. 2013 necelých 30 procent a v roce 2017 měly obě strany kolem 18 procent hlasů voličů.

Zmizení těchto politických stran je ohrožení. Nezmizely kouzlem, genialitou, silou či šarmem pana Babiše, zmizely svou vlastní beznadějí. Proč se tak stalo, je na širší debatu, hrála tam roli řada vnitřních faktů, spousta vnějších faktorů, které bych spojoval s atakem na politiky a politické strany. Že tam byly osobní chyby, je rovněž evidentní.

Kdyby vláda získala důvěru, bude to bod obratu?

Všude v zahraničí dostávám otázku, kdy už vznikne vláda. Nevím, a je mi to jedno. Vláda v rozložení politických sil, jaké máme, bude totiž horší než současná vláda-nevláda. Přeji si proto maximální prodlužování období faktického nevládnutí. Jedině se obávám momentu, že mimo nás vznikne nějaký vážný problém, který by vyžadoval rozhodnutí nejen formální mocí nadané vlády, nýbrž vlády naplněné nějakým obsahem. Může se stát, že nám toto velké téma v EU rychle připraví.

Tím tématem bude schvalování dohody známé pod názvem Dublin IV neboli vyjmutí azylového řízení z jednotlivých členských států.

Na rozhodnutí, jak s tím naložíme, nepotřebujeme nevládu, ale silnou vládu se schopností bouchnout do stolu a se všemi důsledky říci ne.

I v souvislosti s hnutím ANO se na české politické scéně skloňuje slovo populismus.

Populismus je nálepka, etiketa, která se dá použít kdykoli. Když budu parafrázovat větu bývalého německého kancléře Ludwiga Erharda, populismus je etiketa, která se dá nalepit na láhev s jakýmkoli obsahem. Její hlavní význam je apriorní odsouzení, kaňka, nálepka na jakéhokoli člověka, který se vzpírá dominantnímu uspořádání věcí, v daném případě modelu Evropské unie a její antidemokracie. Je to zlá nadávka. Protestuji proti jejímu využívání. U nás je to laciná nadávka umožňující odsoudit člověka bez jakýchkoli argumentů.

Říkáte, že v Česku chybějí politické osobnosti s jasnými postoji. Co je podle vás příčinou?

Náš domácí svět byl Václavem Havlem založen na disidentském konceptu nepřetržitého zápasu s politiky a politickým systémem. Oni chtěli nepolitickou politiku, proto potřebovali nepolitiky. Je to jejich vina za situaci, ve které se nacházíme – politiku zrušit a umožnit vládnutí nezvolených elit, nejrůznějších nevládních, odborných organizací, které by nepodléhaly demokratické kontrole. To nám dala do vínku tato disidentská skupina, dodnes neseme následky. Já jsem se snažil s tím pohledem utkávat.

To je domácí aspekt. Podobný proces existoval i v západním světě. Produktem je pokrokářská, tzv. liberální demokracie, která zneužívá slova demokracie, aby zakryla svou nedemokratickou podstatu. Tento systém tzv. liberální demokracie nepotřebuje skutečné politiky, ten potřebuje vyvolenou elitu, která bude o nás všech rozhodovat. Prototypem je Evropská unie. Tedy, u nás se střetávají dva vlivy.

Na druhou stranu ale lidé volili Andreje Babiše, ve Velké Británii brexit, za oceánem Donalda Trumpa.

Ano, lidé si tuto situaci začínají stále více uvědomovat. Je nesporný fakt, že to cítí lidé v řadě zemí. Posiluje to strany, kterým bruselské elity říkají pohrdlivě populisté. Signály změn existují, ale Rubikon se ještě nepřekročil, nedosáhlo se úrovně, kdy by mohlo dojít k nějaké kvalitativní změně. Ukazuje se, že musí být ještě hůře, aby se něco stalo.

Zdroj:

https://www.novinky.cz/domaci/473856-klaus-vlada-musi-umet-v-eu-rikat-ne.html

http://institutvk.cz/clanky/1137.html


 

Autor: Lidovky, Právo, TGM, Praha, ČR, 5.6.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/