ROZHOVORY

22. říj, 2019

Rozhovor Václava Klause k nadcházejícímu 30. výročí sametové revoluce...

Proč je kuponová privatizace tolik kritizovaná?
Primárně proto, že jí nebylo porozuměno. Dodnes ji někteří lidé nepochopili – její smysl a cíl. Kuponová privatizace je kritizována řadou politiků a dalších lidí proto, že ji nevymýšleli oni, že ji vymyslel ten darebný Klaus. Dále: byla strašlivě zpochybněna zahraničními experty, poradci, investičním bankéři, kteří měli za úkol lovit jednotlivé podniky pro své klienty, své firmy a často pro sebe sama. Ale kuponová privatizace jim řekla: ne, to zůstává tady, holoubci, to je pro naše občany. Ti nás pak nenáviděli. Teď se to zdá málo pochopitelné, ale v té chvíli téma vyprodání naší ekonomiky do zahraničí bylo zásadním tématem veřejných debat. Lidé si to prostě nepřáli. Novináři si to nepřáli. Teď jsou najednou strašně chytří a říkají, že se všechno mělo prodat nějakým Volkswagenům.

Právě privatizace mladoboleslavské Škody se považuje za úspěšný model privatizace. Nemělo se jít více touto cestou?
Lidé si strašně pletou úspěch několika viditelných privatizací, což není jen mladoboleslavská Škodovka, ale i třeba Nestlé, které koupilo české čokoládovny. Drtivou většinu stovek, tisíců našich podniků nikdo ve světě neznal a neměl o ně sebemenší zájem. Mluvit o tom, že tady stály tisíce ochotných kupců připravených k přímým prodejům, to je hloupost. Ovšem dnes je to módní záležitost.

My jsme měli povinnost udělat to tak, aby se náš občan, který neměl žádný zděděný kapitál, nebyl světovým tenistou vydělávajícím hromady peněz v zahraničí, mohl podílet na transformaci a na privatizačním procesu. To byla dominantní, totální ambice. Ať teď někdo říká, že byla špatná. Budu se s ním hádat do konce svého života.

Co bylo z transformace nejriskantnější?
Každého metodologicky poučuji, že změna systému se nedá zužovat na jednotlivé body, které v něm byly. Šlo o transformaci jako celek a jeho politické prosazení. Pokud jde o body, klíčový byl samozřejmě 1. leden 1991 – liberalizace cen a zahraničního obchodu. Člověk nemohl odhadnout, co přesně po 40 letech zmrazených cen najednou udělá jejich uvolnění. Jaké budou řetězové reakce. Stejné to bylo se zahraničním obchodem, kde jsme žili s minimální devizovou rezervou. Předstupněm bylo nalezení devizového kurzu koruny, s nímž by se do těchto základních kroků šlo. A to jsem se strašlivě utkal – ne s Valtrem Komárkem (tehdejší místopředseda federální vlády – pozn. red.), který chtěl marku za tři koruny, to byly hlouposti. Ale s misí Mezinárodního měnového fondu (MMF), která sem přijela s tím, že jsme tu devalvaci koruny měli udělat ještě daleko větší. Poprvé v historii MMF se ministrovi financí podařilo poslat misi domů. Do té doby to bylo tak, že když mise řekla, padl třeba indonéský prezident. Ale já jsem měl takový odborný statut, že mise odjela a MMF nám pak poslal jiné lidi. To byl heroický úspěch. To, že ten „můj“ devizový kurz vydržel až do roku 1997, tedy sedm či osm let, je známka toho, že jsme zvolili správně. Stanovení kurzu byla klíčová věc, z níž člověk nespal.

Co se v rámci ekonomické přeměny nejvíce povedlo? A co naopak ne?
Nemám pocit, že jsme měli něco udělat úplně, úplně, úplně jinak. Nediskutujme o tom, jak se do zákona o tom či onom nedostala věta, kterou navrhli různí Rychetští nebo Zemanové. Klíčové bylo, že jsme udrželi transformační elán a směřování mnoho, mnoho let. Do doby, než se to začalo politicky lámat. Než si naši koaliční partneři lidovci a Jan Kalvoda (tehdejší šéf ODA – pozn. red.) začali troufat, že už není třeba hájit každý krok, že už jsme překonali rozhodující fázi. Pak se začalo ledacos opouštět. Pak se Zemanové strašně mobilizovali ke svým tvrdým výrokům. Začal určitý proces uvnitř ODS. Tehdy se začalo ztrácet transformační tempo. To je pro mne to podstatné. Jestli v tom či onom zákoně mělo být to či ono, to nevím, to se nedá říct.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Můžeme diskutovat o tom, zda bylo rozumné, aby vzniklo tolik investičních privatizačních fondů. Mě tohle vůbec nenapadlo. Říkal jsem si, proboha, pochopí všichni lidé, jak nakládat se svými kupony (investiční kupony s investičními body na nákup privatizovaného majetku, které si občané mohli v počtu 1000 bodů v každé ze dvou privatizačních vln koupit spolu s kuponovou knížkou za 1035 korun – pozn. red.)? Tenkrát jsem svolal bankéře, zda by velké banky neměly založit privatizační fond. Byla by to šance pro tetičky z Orlických hor a babičky ze Šumavy, aby samy nezacházely s kupony, ale mohly říci, dáváme je do tohoto fondu, udělejte to za nás. Tak jsme připravili zákon o fondech. A co se nestalo: údajní liberálové totálně rozvolnili všechny podmínky pro založení fondu. A já jsem se mohl uvztekat. Prohrál jsem. A fondů byly desítky. Některé z nich si to vůbec nezasloužily. A teď se zeptejme: čí to byla chyba? Ano, já jsem byl v té době předsedou vlády. Ale strašlivě jsem s tím bojoval. Takže: je to moje chyba? Proto myslím, že nemá cenu takhle hledat jednotlivosti.

Proč stát tak dlouho čekal s privatizací velkých bank?
Úvaha o tom, že by bylo možné zprivatizovat banky, prodat je zemanovsko-sobotkovsky za korunu a pak teprve začít privatizovat tisíce malých, středních a velkých podniků, to je dětinský názor. Je jasné, že banky musely přijít na řadu v nějaké pozdější fázi. My jsme opravdu nejprve potřebovali malou i velkou privatizací odstátnit gró české ekonomiky. Dětinský, hloupý názor, nejvíce hrála ODA s panem Kalvodou v čele. On tomu opravdu nerozuměl.

Mluví se o tom, že dnešní montovny a nízké platy jsou výsledkem privatizačních chyb.
To je naprostý nesmysl. Odlišme vlastní transformaci a privatizaci od postprivatizačního a posttransformačního období. To jsou úplně jiné fenomény. Dominanci montoven vytvořilo preferování zahraničních vlastníků oproti českým a investiční pobídky směřované k tomu, aby k nám přicházely nejrůznější firmy ze Západu.

Je Česko montovnou?
Já bych to slovo nikdy nepoužil. Je to urážka celé řady kvalitních českých podniků. Každý hledá svou komparativní výhodu a produkt, který je schopen vyrobit a prodat. Říkat tomu nafoukaně a silácky montovna, to je urážka. Nemám k tomu co dodat. Že se mi nelíbí, jak vznikají podél dálnic obrovská překladiště, no dobře. Já jsem tohle nediktoval a ani jsem to nechtěl. A také to vzniklo až dlouho po nás.

Jak se formovala skupina hlavních architektů transformace a pozdějších členů polistopadových vlád?
Myslím, že jádro těch, kdo po listopadu 1989 byli ministry a náměstky ministrů, se zrodilo na mých seminářích v SBČS (Státní banka československá – pozn. red.). Scházela se tam jednou měsíčně asi stovka lidí, celkem asi osm let, než to policie v roce 1986 zarazila. Tam mohli lidé poměrně volně diskutovat. Druhým zdrojem nepochybně bylo seskupení lidí kolem Prognostického ústavu ČSAV. Byly to dvě skupinky lidí, kteří dlouze a vášnivě diskutovali o ekonomických věcech a kteří byli v momentě, kdy spadla poslední kapka a došlo ke zhroucení komunismu, v podstatě připraveni. Vklouzli jsme do těch vládních a ministerských funkcí úplně přirozeně. Bylo to jiné, než když se stane ministrem někdo v současnosti. My jsme byli připraveni o možnost mít jakoukoliv kariéru, v těch sedmdesátých a osmdesátých letech vyhozeni z Akademie věd a podobně. Ale celá ta léta jsme studovali.

Proč proti seminářům policie zasáhla?
Zdá se, že Státní bezpečnost semináře po celou dobu sledovala. Impulzem se stal myslím v pořadí padesátý seminář, který neměl žádné výslovné téma. Téma vždy drží řečníka trošku při zemi a nutí ho být věcný. Na tom padesátém semináři, kde téma nebylo a kam přišla řada řečníků, zazněly daleko ostřejší formulace, než když byla třeba debata, co s platební bilancí Československa. Takže se uvolnila atmosféra a překročilo to mez, kterou byli soudruzi v jistých orgánech ochotni připustit.

Jste většinou vnímán jako lídr. Ale kdo z vašich spolupracovníků byl pro vás hlavní oporou?
My, moje generace, jsme byli už tenkrát v těch šedesátých letech, kdy nám bylo kolem dvaceti, docela hlasití. Já jsem založil organizaci KMEN, tedy Klub mladých ekonomů. Byla to silná organizace, která nepřijímala Šikovu (Ota Šik, tehdejší ministr financí – pozn. red.) reformu třetích cest, oslabení tuhého centralismu a tak dále. Já jsem byl jejím prezidentem. Takže jsem asi k něčemu takovému, k přirozenému vůdcovství, vždy inklinoval. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl nezvoleným lídrem antiestablishmentu v ekonomické nauce. Kdo byl mou největší oporou? Naše skupinka byla v hlavních věcech soudržná. Skupina lidí typu Dyba, Dlouhý, Kočárník, Ježek, Stráský, Rudlovčák – pořadí není nikterak úmyslné – se znala dlouho, mluvila spolu a názory měla dost obdobné.

Odkud jste čerpal sílu?
Mou největší oporou byla v každém případě veřejnost. Lidé dole více než nahoře. Díky podpoře veřejnosti jsem mohl prosazovat různé věci, jinak neprosaditelné. Od přirozené podpory lidí na ulici po plná náměstí, kam jsem nonstop jezdil. A jsem rád, že v tom pokračuje můj syn. Automaticky. Myslím, že mu to nikdo neporadil. Když se ve volbách poprvé objevila možnost dát někomu z kandidátů preferenční hlas, myslím, že to bylo v roce 1990, měl jsem těch zakroužkovaných hlasů více než všichni politici v zemi dohromady. To byla ta podpora. Kdyby tomu tak nebylo, pravdoláskaři a havlisté by mě už dávno ze všeho vystrčili.

Tvrdíte, že velkým nepřítelem změn byl svět Václava Havla. Jaké bylo vaše seznámení?
Že je člověkem z jiného těsta, jsem věděl dávno. Chodil jsem v šedesátých letech do Divadla Na zábradlí a jeho hry jsem znal. A v závěru šedesátých let jsme oba byli v redakční radě časopisu Tvář, takže jsme se potkali touto formou. Pak jsem ho prakticky 20 let neviděl. To, že jsem měl úplně jiné názory na to, co hlásali ve svých textech lidé kolem Charty 77, bylo všeobecně známo a já jsem to nikdy neskrýval. Byl to jiný styl uvažování. Bylo to pro mne daleko více nalevo, daleko více „dozelena“. Bylo v tom ne intelektuálství, ale intelektuálština. Takový ten pocit, že majitelé klíčů k moudru vědí všechno lépe než my ostatní. Že oni mají řídit společnost, ne demokraticky lid. V tom nejlepším slova smyslu. A s tím já jsem zásadně nesouhlasil.

Chodil za vámi Václav Havel či jeho lidé, abyste něco dělal jinak?
Že by za mnou chodil nebo někoho posílal, to ne. Spíš něco dělal tak po straně. Ve snaze prezidenta Havla trošku zatahovat do problémů, které řešila vláda, jsem přišel na myšlenku, že každou středu odpoledne po skončení vlády skočím ve Strakovce do auta a pojedu na Hrad. A budu reportovat, co jsme tam řešili, proč jsme to řešili a jak jsme to řešili. Inspiroval jsem se Velkou Británií, kde předseda vlády už po desetiletí po každém zasedání svého kabinetu jede informovat královnu. Mé návštěvy na Hradě trvaly jistou dobu, myslím víc než rok. A zdálo se, že to nějakou roli hraje. A v nějaké chvíli to Václav Havel přerušil, že on se u toho dobře necítí, že ho poučuji, že to prostě neakceptuje. Takže to skončilo. Myslím, že to byla hrozná škoda. Kdyby to takhle vždycky premiéři s prezidentem dělali, odehrávalo by se u nás všechno trošku jinak.

Co jste myslel tím, že Havel něco dělal po straně?
Volby roku 1992 skončily naprostým šokem. Lidé, kterým se dnes říká pražská kavárna a jimž se tehdy říkalo pravdoláskaři či havlisté, se vůbec nedostali do parlamentu. To pro ně byl absolutní šok. Oni od té doby dělali, co mohli, protože se nesmířili s porážkou. Což je identické s tím, jak se někteří lepšolidi nesmířili s volební porážkou před dvěma lety. Václav Havel samozřejmě využíval své síly z pravomocí, které měl, a těmi pravomocemi bylo jmenovat celou řadu funkcionářů. Využíval toho k jmenování bankovní rady České národní banky. Ale nejvíce ke jmenování svých lidí do Ústavního soudu. Instituce, jejíž obrovskou váhu jsme tehdy nebyli schopni docenit a která by vůbec neměla existovat. Například na začátku minulé dekády slavně zabrzdil změny volebního systému z poměrného na většinový. Když vidím včerejší (16. října – pozn. red.) rozhodnutí Ústavního soudu o zdanění církevních restitucí, rozhodování nevolené skupiny lidí proti tomu, jak rozhodl volený parlament, jsem z principu proti Ústavnímu soudu, i kdyby jeho soudci měli geniální názory. A přiznám se, že nás nikoho nenapadlo, že ústavní soudnictví získá takový status. A nejen u nás.

V první polistopadové federální vládě, jmenované 10. prosince 1989, jste vedl ministerstvo financí. Jak vás tam přijali?
Já nedémonizuji, tak jak je dnes módou, každého, kdo za komunismu slušně a kvalitně pracoval. Ministerstvo financí tehdy mělo samozřejmě desítky či stovky kvalitních úředníků, kteří i za komunismu museli sestavit státní rozpočet. Museli změnit daňovou soustavu, museli vyjednat smlouvu o zamezení dvojího zdanění s Indonésií, abych řekl náhodný příklad. Pro mě byl velkou pomocí Ivan Kočárník, který tam nastoupil v šedesátých letech hned po škole a získal tam nejen znalost ministerstva a kontakty, ale i vysoký status. Já jsem ho povýšil hned první den, co jsem tam přišel, na prvního náměstka. V odboru státního rozpočtu byli kvalitní rozpočtáři, s nimi jsem spolupracoval mnoho let.

Čemu se nejvíce věnujete v současnosti?
Mám před sebou obrovské množství projevů k tématu 30. výročí. Vystupovat budu v různých zemích a na různých místech u nás. Takže makám. Prostě babišovsky makám. Píšu jeden text za druhým.

O čem budou?
Ke stejnému tématu se málokdy dá říci něco úplně jiného. Už na začátku léta, kdy jsem dostával hromady pozvánek, přičemž člověk jich musí 80 procent odmítnout, jsem si říkal, že nemohu psát jen takovéto individuální projevy z toho, co mě vždycky napadne. Že by to chtělo něco zásadnějšího. Takže léto jsem prožil psaním knížky, nevelké, ale myslím, že hutné. Její název jasně vystihuje mé myšlení a úvahy. Jmenuje se Třicet let cesty ke svobodě. Ale i zpět. Úvodní dekáda byla obrovským úspěchem, obrovským krokem vpřed a zásadní změnou našich životů. Pak se ten přínos začal utlumovat a zvrátilo se to úplně opačně. Teď jsem k 30. výročí mluvil v Německu. A řekl jsem tam, že kdybych si nakreslil graf a na vertikální osu dal svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a suverenitu země a na druhou osu čas, vyjde mi z toho, že jsme se pohybovali po obráceném písmenu U. O tom, že to do jisté doby byl jasný pohyb dopředu a pak od určité doby zpátky, není pochyb. Přít se můžeme o to, jak daleko už jsme v té sestupné fázi. Takhle to bohužel vidím.

V Hamburku jste před několika dny hovořil o tom, že je třeba rozlišit, zda šlo před 30 lety o vítězství nad komunismem, nebo pouze o jeho rozložení. Co převažuje?
Spíše jsem si hrál se slovem Sieg, jako vítězství nad komunismem, versus pád komunismu, tedy Fall. A použil jsem slovo Auflösen, tedy rozpuštění či zhroucení. To je podstata mého uvažování. Tady kdekdo chce být vítězem nad komunismem, připisovat si nehynoucí zásluhy. Myslím, že to tak prostě nebylo. Komunismus opravdu padl, zhroutil se. Domnívám se, že tato moje teze je potvrzena historií. Už byl tak slabý, že nebyl schopen se bránit. Nepoužil žádnou ze svých mocenských institucí. Žádná policie, žádná armáda, žádné Lidové milice. Byl to důkaz té slabosti.

Jak to ovlivňuje dnešní dobu?
Dnešní dobu komunismus neovlivňuje. Já dnes vidím úplně jiné -ismy, které ničí můj život, život mých dětí a mých vnoučat. Těmi jsou zločinný genderismus, všechny ty gay parades, multikulturalismus, který chce odstranit evropskou civilizaci a kulturu lákáním maxima migrantů. Environmentalismus, klimatický alarmismus, transnacionalismus, který žádá opuštění národních států. To jsou ty čtyři -ismy, které jsou nejvíce na povrchu a jako první mě napadnou. Nemyslím, že se přímo zrodily z komunismu. Marx chtěl zrušit stát, samozřejmě. Ale že bychom si zrovna tato hesla dali 17. listopadu do vínku, to určitě ne. Chtěli jsme svobodu, demokracii, tržní ekonomiku, suverénní stát. Ty -ismy k nám byly importovány. Nikoliv z Východu, ale ze Západu.

Kam tedy podle vás směřujeme?
Včera jsem mluvil se čtyřmi z pěti velkých vnoučat, dvě jsou ještě malinká. A ona líčí, že o těchto věcech probíhá na hodinách občanské výchovy, či jak se ten předmět dnes jmenuje, permanentní debata. Indoktrinace našich dětí, naší mladé generace, je srovnatelná s indoktrinací raného komunismu. A je drsnější, než byla indoktrinace v pozdním komunismu. V osmdesátých letech už nikdo nic takového nedělal. I učitelé, kteří měli děti indoktrinovat, už tomu sami nevěřili. A proto to nevynucovali a neříkali to nijak silně. Tihle noví fanatici, kteří nejsou učiteli, ale politickými aktivisty, jimž režim povoluje vstup do škol, ač standardním politikům to zakazuje, to je jedna z nejsmutnějších věcí, kterých jsme se dožili.

V Německu se řeší možný zákaz vnitrostátních letů. Dalším tématem je i v jiných zemích zdanění leteckého paliva. Pro jedny je to racionální opatření, pro druhé ideologie. A pro vás?
Mám hrůzu z toho, že všechno, co se zdá být sci-fi, skutečně bude. To někteří lidé stále nedomýšlejí a hloubku a sílu těchto názorů strašlivým způsobem podceňují.

Cílem transformace devadesátých let bylo zbavit se diktátu politiky nad ekonomikou. Tohle tam, prosím vás, snad dejte tučně. To byl základní cíl – nechat ekonomice autonomní vývoj. Podřízenost ekonomiky politice byla hlavním charakteristickým rysem komunistické společnosti a ekonomiky. Centrální plánování, státní vlastnictví a tak dále, to byly jen důsledky diktátu politiky ekonomice. V procesu zbavit ekonomiku diktátu politiky jsme udělali v těch devadesátých letech obrovský krok vpřed. A teď se nám to zoufalým způsobem vrací.

To, co je dnes diktováno ekonomice, co má dělat, jak má létat, zda má používat ty, či ony materiály, to je návrat k nesvobodnému ekonomickému systému. A lidé si stále myslí, že tady máme nějaký trh a soukromé vlastnictví. Protože zestátňování a znárodňování ještě nenastaly. Ale to není pravda. Znárodňování vzniká mnoha způsoby, nejen posunem vlastnických vztahů. Vzniká, když regulace všeho možného i nemožného začne být dominantou. Vlastnictví je pro vás naprosto bezcenné, když se svým majetkem nemůžete dělat, co byste chtěli. Takže to vlastně soukromé vlastnictví není. A to je náš dnešní svět.

Mluví se o zeleném či trvale udržitelném bankovnictví. Významným kritériem pro rozhodování, zda půjčit, či nikoliv, má být vztah projektu k životnímu prostředí. Rizikovost se dostává na druhou kolej. Co si o tom myslíte?
To je jedna z rovin, kde se to bude odehrávat. A že se bankovnictví podlézavě podvoluje těmto principům, je opravdu něco neuvěřitelného. A pokud mám říci, že jsme něco neočekávali, tak například toto. Neočekával jsem tento totální zvrat vztahu ekonomika a politika.

Autor: Ivana Pečinková, Lidové noviny, Praha, ČR, 22.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1411.html


 

 

 

19. srp, 2019

Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

ROZHOVOR Dění kolem mladé Grety, bojující proti změně klimatu, je naprosté šílenství naší doby. ParlamentnímListům.cz to řekl bývalý prezident Václav Klaus. Mladá aktivistka je podle něho obětí svých rodičů a dalších lidí, kteří ji zneužívají k politickým účelům. Exprezident též brutálně odsoudil ministra Petříčka a jeho činnost v úřadu. Vyjádřil se též k aktuálním politickým tématům.

Pane prezidente, míříte na konferenci do sicilského Erice, kde budete mluvit o klimatických alarmistech a jejich politických motivech. Jaké bude hlavní sdělení vašeho vystoupení?

Erice je seminář o tzv. planetárních hrozbách a pořádá ho Světová federace vědců. Je to vznešená instituce a dorazí tam pár nositelů Nobelových cen za fyziku a podobných lidí. Pořádá to jeden úžasný italský devadesátiletý vědec profesor Zichichi, který pracuje v ženevském CERNu a je takovým druhým Einsteinem. Dává podporu tomuto tématu, aby se o tom mluvilo, zatímco většina vědců od toho ruce odtahuje, tak on vážnou debatu umožňuje a zve řadu lidí, kteří se na to dívají kriticky. Vystoupím tam i letos a název mého vystoupení je „Současná ofenzíva klimatických alarmistů je motivována výlučně politicky“.

Říkám tím, že nejsou žádné nové vědecké hypotézy, teorie, ale ani nová data, která by říkala, že se stalo něco revolučního. Přesto vznikla ta ofenzíva klimatistů. To je moje téma.

Velkým tématem posledních měsíců je 16letá švédská aktivistka Greta Thunbergová, která iniciovala školní stávky za klima. Stala se takřka hvězdou Západu, fotí se s ní političtí lídři i známé osobnosti. O čem to vypovídá?

Je to naprosté šílenství naší doby. Skutečnost, že politici, vědci i jinak do všeho šťourající novináři jí všichni naslouchají a vedou s ní vážné rozhovory, to je opravdu něco naprosto neuvěřitelného. Nevím, co to vypovídá o naší době. Je to smutné. Následují Grétou vyvolané „pátky pro budoucnost“, které došly kupodivu až do naší země, která byla i trošku mou zásluhou mírně klimaticky skeptická, najednou se to rozhořelo i tady. 

Nedávno jsem četl rozhovor jednoho z organizátorů, který říká, že už nemá důvod se vzdělávat, protože žádná budoucnost nebude. To je nepředstavitelná věc. Že tomuhle dospělí zralí lidé mohou naslouchat či fanaticky tleskat v Evropském parlamentu, to je neuvěřitelné. 

Greta Thunbergová teď míří na speciální jachtě přes oceán do USA, kde bude mluvit na konferencích a významných fórech. Cestou po vodě demonstruje svůj odpor k létání, které mimořádně znečišťuje ovzduší. Neukazuje to, že své konání skutečně myslí vážně?

Nevím. Ta dívenka je obětí. Obětí do značné míry svých rodičů, kteří jí to naočkovali a kteří jsou natolik nezodpovědnými lidmi, že ji zneužívají k propagaci myšlenek tohoto typu. Dívka je chudák a možná, že si to nezaslouží. Tak bychom to měli chápat a vnímat.

Píšu teď širší text ke třiceti letům zahájení naší polistopadové éry a zmiňuji jednu akci, kterou pořádali v Rumunsku za jejich předsednictví EU. V květnu se v Bukurešti konala velká konference s názvem „Dětský summit“ a mluvilo se tam, že děti by se měly výrazněji podílet na vážném rozhodování Evropské unie. Takže dění kolem té dívenky je součástí bláznovství tohoto typu.

Co se změnilo, že najednou dostávají tak výrazný prostor akce tohoto typu? Jde tomu naproti EU?

Výrazně k tomu nakročila volbou nových představitelů EU. To, že paní von der Leyen (já bych antiaristokraticky říkal pouze Leyen) vydala neuvěřitelná prohlášení, která téměř nemají obdoby. Fascinuje mě její výrok, kde uváděla, že chce, aby se Evropa do roku 2050 stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem světa. Přemýšlíme o těchto výrocích. Když někdo mluví o světu bez uhlíkové stopy, smysl to má, byť je to samozřejmě blbost. Ale klimaticky neutrální? Tento výrok nedává vůbec žádný smysl. Kdyby řekla, že se nemá zvyšovat průměrná globální teplota, je to nesmysl, ale je možné to vyslovit. Klimaticky neutrální, což je výrok z jejího předvolebního projevu ze Štrasburku, tak ten já opravdu nechápu. 

Pokud chce během deseti let snížit emise CO2 o 50 procent, jasně tím chce podvázat evropskou ekonomiku. A to říká člověk, který v CDU do nedávna nikdy životní prostředí na starosti neměl a žádné silné výroky o tom nikdy v životě nedělal. Je to čiré politikum, čirý pokus zalíbit se dnešnímu podivně se utvářenému světu.

Neřekla to von der Leyenová jen proto, aby si mezi europoslanci zajistila zvolení?

Pro mě je stejně šílené, ať to myslí, nebo nemyslí vážně. Nechci v tom diferencovat. Aby ona řekla, že jejím prvním cílem je do tří měsíců předložit zákon o klimatu, to jsou přece věci, o kterých se lidstvo hádá dlouhá desetiletí a ona to chce za tři měsíce. Co si o tom máme myslet? Výroky tohoto typu by jí v Německu před dvěma třemi lety neprošly a dneska se to chce stát baštou myšlení tzv. Nové EU pod jejím vedením. Konec světa.

Kde se podle Vás vzala ta nová vlna boje za klima? Ještě nedávno bylo relativně ticho a dnes se zvedají pomyslné prapory různých témat včetně takových nápadů jako zdanění masa v Německu. Co to vyvolalo?

Napsal jsem, že ofenzíva klimatických alarmistů je „politically driven“, čili politicky vedena, tažena. Myslím, že se ve světové vědě nestalo nic. Že by klimatologové objevili něco nového, myslím, že ne. Totéž ve statistikách. Lidé jsou popleteni pár horkými dny v červenci, nicméně nedávno náš meteorologický ústav řekl, že červenec 2019 je desátým nejteplejším červencem od roku 1961. Za těch necelých 50 let je desátým a vůbec nemluvíme o dalších letech předtím. Takže to úplně datový průlom není. Všechno je výrazem beznaděje politiky. Totální vyčpění standardních politických stran a falešné hledání kvazipolitiků nějakých jiných líbivých témat. Myslím, že to s tím úzce souvisí. 

Kdyby existovaly standardní politické strany se standardní strukturou, musely by na toto říci ne. Pokud by tohle bylo za mého působení, ODS by křičela a nedopustila by, aby se tohle stalo hlavním politickým tématem naší doby. Politické strany opustily vážné otázky a hádají se o Šmardu či Staňka.

Platí skutečně, že jde v případě klimatu o nedůležité téma? Existují lidé, kteří to vážně berou. V mladší generaci jich je určitě značné množství. Zaslechl jsem nedávno v metru rozhovor dvou mladých mužů, kde jeden druhému sděloval, že prožívá klimatickou úzkost. Prý je to pocit beznaděje z blížícího se zániku planety vlivem lidského působení, přestože ten člověk sám žije ekologicky, ale sám nic nezmůže…

Takový člověk je popletený. Pokud by se tématem vážně zabýval, nemohl by nic takového říci. Používá se i termín klimatická nouze... Podívejte, já se tímto tématem zabývám minimálně 15 let a všimněme si, že termín klimatická nouze ještě asi před dvěma lety neexistoval. To je PR agenturami vytvořené slovo, které má někoho poplést a svést z cesty. Je zajímavé, že při nekonečných hádkách na tohle téma nikdy nikoho nenapadlo využít donedávna slovo klimatická nouze. Jestli je to teď ve slovníku x-letých mladých lidí v metru, jde o důkaz, že je všechno jen mediální hra.

Klimatickou nouzi, o které jste mluvil, teď vyhlásil Tomáš Petříček z ČSSD na svém ministerstvu zahraničí. Úřad bude v zahradě chovat čmeláky. Co Vás napadalo, když jste o tom slyšel?

Tady už je pouze možné si ťukat do čela, nic jiného možné není. Že ten člověk nepatří na toto ministerstvo bylo evidentní vždycky. Pokud k tomu někdo chtěl pádný důkaz, tady ho má.

Zaměstnanci ministerstva se prý budou moci připojit ke klimatickým stávkám a místo práce debatovat o klimatu…

Po vzoru těch dětských stávek to zavádějí na ministerstvu. Pootočil bych to jedním směrem, abychom na to nezapomněli. Existuje jistá protiakce. V posledních dnech jsem v kontaktu s několika západoevropskými pány profesory, kteří připravují dopis asi tří set odborníků, vědců, klimatologů asi z 15 zemí. Výzva se jmenuje „There si no climate emergency“, tedy, že není žádná hrozba klimatu. Dopis adresují prezidentovi Evropské rady, šéfce Evropské komise a šéfovi Evropského parlamentu.

Zatím je to myslím ještě v procesu přípravy všech jmen a velmi uvítali, že jsem i já ochoten se toho zúčastnit a věnovali mi tam prestižní místo. Je to jistý protitah.

Jde o to, zda ti tři papaláši Evropské unie budou tomuto dokumentu věnovat aspoň takovou pozornost jako svaté Gretě. O tom to všechno je.

Jak vůbec hodnotíte složení Evropského parlamentu po květnových volbách? Změní se něco?

O nadějích na změnu se nekonečně mluvilo a já jsem je nikdy nesdílel. Věděl jsem, že dojde k malému posunu ve prospěch stran kritických k evropskému integračnímu procesu. Od začátku jsem ale říkal, že zůstane drtivá většina těch opačných a změna v žádném případě nepřijde. Ti tzv. liberálové pana Verhofstadta jsou snad ještě horší než evropští lidovci a socialisti. Nestalo se vůbec nic lepšího, naopak je to horší a horší.

Vládu nad Velkou Británii převzal Boris Johnson, muž jasných názorů a tvrdý zastánce brexitu. Považujete aspoň toto ve svých očích za pozitivní změnu?

Kéž by, kéž by. Fandím mu a přeji, aby brexit dotáhl do konce. Vedl jsem nedávno rozhovor s jedním Britem a říkal jsem mu, že už mě tolik nezajímá, jak zápletka s brexitem dopadne. Pro mě výsledek britského referenda před třemi lety byl klíčovou revoluční změnou, která si dovolila zatřást Evropskou unií a říct evropským papalášům, že je to jinak a spousta milionů lidí, většina v jedné zemi vidí Evropskou unii jinak. To byla revoluční změna a signál dalším zemím.

Abych se přiznal, není pro mě rozhodující, zda Velká Británie zůstane, či nezůstane v Evropské unii. Je to jejich rozhodnutí a samozřejmě respektují většinový zájem Britů, aby odešli a je to jen dobře. Samo o sobě mě to však tolik nezajímá. Mám strach, že tříletým protahováním a nedůstojnými souboji byl pozitivní nádech brexitu dávno vymazán. Proto neřeším, jak to dopadne a vůbec by mě nenapadlo každodenně sledovat, jak se korouhvička v Británii pootáčí. 

Takže je to podle Vás už jedno, jak celý příběh s brexitem dopadne?

Výsledek referenda byl klíčový a snad pootevřel oči mnoha lidem. Mysleli jsme, že trošku zatřese sebedůvěrou těch lidí na druhé straně a vypadalo to tak. Jenže to už vyvanulo a všechny tahanice to naprosto smazaly. Otázka brexitu mě tolik nezajímá. Vůbec nesdílím názor řady Čechů, že Británie byla někdy na naší straně proti německo-francouzské ose. Nikdy nebyla. To je mystifikace. Proti německo-francouzské ose byla britská média, ale nikoli britští úředníci, kteří byli jejich ministerstvem zahraničí delegováni do evropských pozic. Ti byli stejně nesmyslně prounijní jako jakýkoli delegát z Francie a z Německa.

Rozruch a ostré reakce vyvolalo poslední dění v Rusku, kde státní orgány tvrdě zasahovaly proti demonstrantům. Bylo pozatýkáno na tisíc lidí. Policisté se chovali často velmi brutálně. Není to už za hranou?

Nerozumím tomu. Nemám nějaký jednoznačný výklad toho, proč se to děje. Nevím, co by tím ruské vedení dneska mohlo sledovat. Naopak bych si myslel, že jsou do té míry racionální, aby věděli, že jim to bude v západním světě ubírat. Proto se mi zdá nerozumné, že se do toho pustili. 

Na druhé straně jsem si dobře vědom, že v dnešním rozhádaném světě má Rusko také obrovský problém, jak udržet vnitřní soudržnost a konzistenci, jak sladit zájmy v té obrovské zemi. Nezapomeňme, že Rusko je seskládané z různého počtu různě kulturně a civilizačně založených lidí. Jak chce Rusko svůj celek udržet, to nevím, a nevím, jak jim poradit. Že bych jim radil, aby přitvrzovali v potlačování demonstrací, to určitě ne. Ale jak to mají dělat, si netroufám radit.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 19.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Konec-sveta-Exprezident-Klaus-o-Grete-EU-a-klimatu-Chysta-se-akce-profesoru-se-vzkazem-Klimaticka-krize-neni-592908


 

28. čvn, 2019

Rozhovor pro MF Dnes

Stále pokládáte 280 tisíc lidí za hrstičku, jak jste řekl v neděli na Primě krátce před akcí na Letné?

Hrstička to v žádném případě není, je to jedna z největších demonstrací, které se v historii naší země vůbec konaly. Když jsem mluvil o hrstičce, šlo mi spíš o ty organizátory, kteří to uvádějí v život. Nediskutoval jsem o každém pětiletém dítku, které nese tatínkem či maminkou namalovaný transparent: Pryč s Babišem!

Kromě toho jste také prohlásil, že jsou to demonstrace manipulované, organizované, že jsou na ně lidé sváženi zadarmo a ještě je jim za to zaplaceno. Fakt si myslíte, že demonstranty někdo platil? Kdo?

Nevím, jestli to někdo platil. Já jsem před příjezdem k rozhovoru na TV Prima dostal z několika zdrojů – a nemám žádný důvod ty lidi jmenovat – informaci, že mimopražským demonstrantům měla být nabízena doprava zdarma a někteří za to měli být i placeni. Nezakládá-li se tato informace na pravdě, pak se za její užití v televizním rozhovoru omlouvám. Víc k tomu neřeknu ani slovo. Podstatné je říct něco k podstatě sporu současné české společnosti. Toto by pro mě nebyl zajímavý rozhovor, to bych ukončil, to by pro mě nemělo smysl.

No, dobře. Co si tedy myslíte o samotných protestech na Letné?

Tak já se zkusím nadechnout a vzít to vážně. Jsem člověk, který je zastáncem standardní politiky, standardní demokracie, na tom jsme po roce 1989 zakládali tento stát. Proti ústavou dané možnosti demonstrovat nic nenamítám, ale myslím, že tudy cesta nevede. Demonstrace mohou být impulzem, poukázáním na něco mimořádného, co se děje. Ale věci se musí řešit jiným způsobem. V tomto smyslu nemohu být principiálně zastáncem demonstrací jako způsobu řešení společenských problémů naší země.

To je o vás sice známo, na druhé straně si ale mnozí vaše slova na Primě vysvětlovali jako podporu Andreje Babiše. Člověka, který tvrdí, že posledním impulzem k založení jeho hnutí jste byl vy. Není to paradoxní?

Zaprvé bych chtěl úplně jasně říci, že nemám motiv hájit ani Andreje Babiše, ani demonstranty. Nezajímá mě postavit se na jakoukoli stranu. Zajímá mě, nakolik ty věci přispívají či nepřispívají k budoucímu fungování České republiky. Považuji takovouto aktivní organizovanou demonstraci za riskantní podnik, který se v historii lidstvu už mnohokrát vymstil. A já se bojím, že se vymstí i teď. Považuji to za něco, čemu jsme říkali třetí cesta v politice. Proti třetím cestám jsem se vždy vymezoval. Nemají totiž jasný politický názor, jen obecně stojí proti establishmentu. Když zpětně poslouchám, co vše se tam z tribuny říkalo, tak nevěřím vlastním uším. I někteří novinoví komentátoři už dnes objevují neuvěřitelně zoufalý kýč této demonstrace. Hlásání názorů zleva zprava, často protichůdných, tu zoufalou zmatenost leckdy šílených myšlenek. Tudy cesta do budoucna nevede. Nemyslím, že se má vláda bourat z ulice, v systému parlamentní demokracie se má bourat výsledky voleb. Všimněte si, že dnes i organizátoři říkají, že jsou si vědomi, že kdyby zformulovali nějaké názory, tak je půlka lidí okamžitě opustí a bude proti.

Co jste říkal povzdychnutí premiéra Babiše, že čím víc do lidí pumpují peněz, tím větší je nespokojenost. Neznělo vám to jak od Jakeše?

Nevím, proč to srovnáváte zrovna s Jakešem, Jakeš snad nikdy nic podobného netvrdil. Už jsem řekl, že nejsem žádnou stranou sporu. Mně se zdá, že se obě strany mýlí ve své podstatě a zavádějí naši zemi na špatnou cestu.

Rozhovor děláme v úterý, tedy den před hlasováním o nedůvěře vládě. Jelikož ČSSD deklarovala, že vládu podrží stejně jako KSČM, zdá se být hlasování bezpředmětné. Nicméně nechybí vám ze strany iniciátorů plán B, kdyby kabinet padl? Šéf ODS Petr Fiala v Právu říkal, že prý mají i plány C a D. Jsou to prý vláda ANO s jiným premiérem, kabinet na jiném půdorysu nebo předčasné volby. Co na to říkáte?

No, tak plány A, B, C, D nebo Z mají smysl pouze tehdy, mají-li šanci být realizovány. Jinak je to jen wishful thinking, přání otcem myšlenky. Že by pan Fiala možná preferoval některou z těchto variant? No, tak na to by musel mít na druhé straně spoluhráče, který je ochoten se na této variantě podílet. Pokud nám neprozradí, kdo tím spoluhráčem je, jde o pro mě nezajímavou věc. Jestli je jedním z toho ANO bez Andreje Babiše, tak by to vyžadovalo, aby s tím ANO souhlasilo. Jestli ne, je to jen krásné slůvko, které člověk říká jako únik a zbavení se zodpovědnosti přemýšlet o nějaké skutečné variantě. ODS v čele s Petrem Fialou přece měla šanci do sestavování vlády promluvit. Měla šanci výrazně oslabit postavení Andreje Babiše ve vládě, mohla sestavit jiný kabinet. Neudělala to, takže teď říkat, že by to mělo být bez Babiše… Všichni přece minutu po skončení voleb věděli, jaké má šéf ANO problémy se svými střety zájmů. To není nic nového, všechno bylo známé od chvíle, kdy vstoupil do vlády. Že se teď někdo rozhoupává kvůli Evropské unii po šesti letech, to je spíš úsměvné a podezřelé.

Mělo podle vás tedy hlasování o nedůvěře vůbec nějaký smysl? Opoziční strany o tom hovoří jako o morálním gestu, souhlasíte?

Když slyším nějakého politika, jak mluví o morálce, tak začnu vždycky vrtět hlavou. Hlasování o nedůvěře vládě je téměř vždy pokus dostat pár politiků na televizní obrazovku v přímém přenosu a říkat tam silácké řeči. OK, ale že by to mělo změnit uspořádání vlády, to bych moc nepředpokládal.

Ministři za ČSSD tento týden odmítli zvednout ruce pro návrh státního rozpočtu, chtějí o 11 miliard vyšší schodek. Byl to podle vás jen vydírací akt, anebo šlo o jakousi přípravu na odchod z vlády?

Do hlav sociálním demokratům nevidím. Dělají jeden kotrmelec za druhým, tak jsou možná schopni i takového kotrmelce. Nevím.

Socialisty štve, že jim prezident Miloš Zeman odmítá odvolat ministra kultury Antonína Staňka a jmenovat Michala Šmardu. Je jeho otálení v pořádku?

Jsem smutný z toho, že v těchto debatách mizí podstata, proč se stalo něco s ministrem Staňkem. Já ho vůbec neznám a nemám sebemenší důvod ho nějak obhajovat. Nicméně sleduji, že příčinou bylo vystoupení aktivistických pokrokářských umělců, kteří hájí Jiřího Fajta (bývalého šéfa Národní galerie Praha), kterého ministr kultury obvinil z finančních machinací a odvolal. To byla přece zápalka, která škrtla a zapálila tento oheň. Že má jakýkoli ministr právo odvolat podřízeného, o tom nemůže být sporu. Kdyby se do toho nepustili aktivisté ze světa kultury, tak by tento problém vůbec nebyl a pan Staněk klidně seděl ve svém úřadu. Že byla ČSSD povzbuzena tím, že by jí za něco mohli zatleskat pokrokářští zástupci naší kultury, a řekla: ministře Staňku, jdi ty a ne Fajt, k tomu nemám co rozumného říct.

Odvolání Staňka chce od prezidenta jak šéf ČSSD Hamáček, tak premiér Babiš. Umíte si představit, že byste chtěl jako premiér odvolat ministra, on to odmítl a Václav Havel by vám řekl, že to neudělá? To byste se vzteknul, ne?

Řada ministrů se zdráhala, když byla odvolávána. Samozřejmě že to desateronásobně platí v koaliční vládě, kde často předseda vlády více soucítí s tím ministrem, než s ním soucítí předseda jeho strany. To jsme tu měli opakovaně. Ale nechci to víc hodnotit, to si musí pánové ve vládě vyřešit mezi sebou a s prezidentem Zemanem. Ten v první reakci doporučoval, aby se dříve, než k tomu kroku dojde, zjistilo, zda na obviněních Jiřího Fajta něco bylo, nebo nebylo. A že by rád vyčkal, až k té věci dostane nějakou další informaci. To je reakce, které rozumím a sdílím ji.

Váš syn Václav nedávno představil nové hnutí Trikolóra. Nemrzí vás, že vás z toho trochu odsunul? Řekl, že se jako garant zahraniční politiky budete potkávat s Orbánem a Faragem, což beztak děláte. Není to málo?

To dělám i bez Trikolóry. Ale nechci to víc komentovat. Je to strana mého syna a nemůže to být strana dvou Klausů. Úvaha o tom, jestli bych něco řekl jinak, je úplně bezcenná. Se svým tatínkem jste se asi také lišili v názorech na některé věci. To mě opravdu netrápí. Zajímá mě, jak se z této prvotní myšlenky, nástřelu, z přípravných výborů podaří vytvořit standardní politickou stranu nebo hnutí. To je běh na dlouhou trať. Prvotně musí definovat samo sebe a zformovat svůj konkrétnější politický program.

Nedávno jste se dva týdny plavil kolem britských ostrovů na přednáškovém turné. Vaše zápisky z něj vzbudily poprask. Především pasáž o tom, že vás „zlobí“, že velké mezinárodní firmy včetně majitele lodi provozují „multikulturalismus v praxi“, což jste dokládal tím, že mezi číšníky a číšnicemi „dominují Filipínci, Indové, Malajci“, ale obsluhovala vás i Slovenka, Ruska či Srbka. Napsal jste, že v tom vidíte „záměr kosmopolitů – hranice mezi národy a státy co nejvíce zlikvidovat“. To jako vážně?

U těch velkých firem to vidím jako chladný kalkul. Nejde o náhodu, to není výběr nejlepší servírky do restaurace. Jde o určitý kalkul, aby se zavděčili někomu, kdo prosazuje multikulturalismus. To mě zlobí. Jestli byla servírka z Moldávie příjemnější než servírka z Filipín, s tím přece nemá nic společného. Mně jde o ten chladný kalkul těch lidí cílevědomě rušit národní identitu. To přece každý člověk vidí. Lidé se na mě mohou zlobit za to, že bojuji za uchování národní identity. To ať se zlobí. Ale ne za tuto větu. Myslím, že chování multinacionálních firem je jedna z cest, kterou se toho úspěšně dociluje.

Opravdu nejde jen o důsledek volného pracovního trhu a věc nabídky a poptávky, což jsou hodnoty, za které jste vždy bojoval?

Že ten či onen šéf té či oné mezinárodní firmy hledá nikoli blbce, ale pilného pracovníka, o tom nediskutuji. Ale kalkul těchto firem zavděčit se multikulturální ideologii, kterou považuji za naprostou zhoubu světa, tam je naprosto evidentní. Mé vystoupení není v žádném případě vystoupení proti jiným kulturám. Všimněte si, že když kritizuji masovou migraci, nekritizuji žádné arabské přistěhovalce. Kritizuji Angelu Merkelovou a Jeana-Claudea Junckera za to, co dělají. Nemám slovíčko proti tomu, že ve světě existují různé kultury a vytvářejí úžasnou pestrost světa, to je obohacující. Ale něco jiného je ideologie multikulturalismu, která chce, aby tato pestrost světa bylavnesena dovnitř jednotlivých zemí. Nestačí jim, aby se lidé jinak chovali, oblékali, jedli a vzývali jiné náboženství třeba v Libyi než v Bulharsku nebo Portugalsku. Tady se objevuje pokus multikulturalismus násilně vnést do jednotlivých zemí. Mnohost kultur je obrovská pozitivní stránka současného světa. Ale primárně jde o monokulturnost uvnitř jednotlivých národních států a lidi z jiných kultur pouze přisypat jako šafránu.

Autor: Petr Kolář, MF Dnes, ČR, 28.6.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1365.html


 

23. čvn, 2019
Protivládní demonstrace, které vyvrcholí dnešním protestem na pražské Letné, mohou podle bývalého prezidenta Václava Klause změnit atmosféru v zemi a zneklidnit situaci...
 
Klaus dnes v debatě Partie TV Prima řekl, že se jedná o protesty zneuznaných lidí, kteří jsou frustrovaní, že nevyhráli volby. Frustrace a snaha se zviditelnit podle něj stojí i za tím, že se opoziční strany vyvolaly hlasování o nedůvěře vládě, které se uskuteční ve středu...

Klaus řekl, že demonstrace jsou fenomén, ale jinou věcí jsou demonstrace organizované, manipulované, na které se sváží zadarmo z Moravy "zaplacení lidé". Před 30 lety se podle něj demonstrovalo proti režimu, dnes protestuje hrstička zneuznaných lidí. "Jsou nespokojení, frustrovaní, že nevyhráli volby," konstatoval Klaus. Demonstrace mohou podle něj zneklidnit zemi, rozeštvávat a přispět k nepohodě v Česku.

Bývalý prezident řekl, že sám je daleko víc frustrovaný než většina lidí. Kritizoval vládnutí Pirátů v Praze. "Je to děs, který jsem si nikdy před 30 lety neuměl představit, že se něčeho takového dožiju," uvedl. Účast na Letné však nepovažuje za způsob, jak frustraci vyjevit. Vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) podle něj také dělá jinou politiku, než kterou by někdejší předseda vlády Klaus dělal sám.

Na adresu premiéra Babiše Klaus řekl, že nemá důvod být jeho stoupencem, protože současný premiér založil politickou kariéru na vymezování proti němu. "Hodnoťme jeho vládu, jak funguje a nefunguje. Já vidím řadu věcí pozitivních, velmi bych chtěl vidět, jak by se chovaly jiné politické strany," řekl Klaus. Chválil Babiše, že se na jednání Evropské rady postavil proti "nesmyslné doktríně" o člověkem vyvolaném globálním oteplování.

Frustrace opozice podle Klause stojí i za středečním chystaným hlasováním o nedůvěře vlády. "Už dlouho se (lídři opozice) nezviditelnili, proto vyvolají hlasování o nedůvěře a budou mít několik hodin šance, aby ČT24 vysílala jejich moudrá nebo méně moudrá plácnutí do vody," uvedl. Babišův střet zájmů, jehož evropské analýzy opozici k hlasování přiměly, je podle něj šest let známá věc.

Klaus kritizoval vládní sociální demokracii, především ministryni práce Janu Maláčovou (ČSSD). Chová se podle něj jako "fanatička", která popírá zásadu, že práce je východiskem a sociální dávky pouhou výjimkou. Šéfa diplomacie Tomáše Petříčka (ČSSD) označil za ostudu zahraniční politiky.

Autor: Prima TV, ČTK, Praha, ČR, 23.6.2019

Zdroj:

https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/klaus-demonstruji-lide-frustrovani-ze-nevyhrali-volby/1770668

https://prima.iprima.cz/partie/23062019


 

21. kvě, 2019
Bývalý prezident České republiky Václav Klaus byl v pátek dne 17. května 2019 hostem pořadu Interview Plus o evropských volbách na vlnách Českého rozhlasu...
 
Odkaz na videozáznam tohoto interview naleznete na stránkách Českéhzo rozhlasu zde: 
 
 
Autor: ČRo Plus, Praha, ČR, 21.5.2019
 
Zdroj: