TOMÁŠ BŘICHÁČEK

21. zář, 2020
Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatem Západ versus Východ (komunismus versus svoboda a demokracie)...
 
Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osu Západ versus anti-Západ. Ohroženi jsme především silami rozvratu uvnitř.

„Revolta, která dnes otřásá Spojenými státy a nezadržitelně se šíří do Evropy, nejvíce připomíná čínskou kulturní revoluci. Spojuje ji s ní celkové směřování – nemilosrdný útok na dosavadní společnost, její struktury, hodnoty, tradice a symboly, zuřivá snaha je zničit, zašlapat, vykořenit,“ píše Jiří Weigl v naší nové společné knize Sebedestrukce Západu. Tato publikace je dílem autorského kolektivu pod vedením Václava Klause.

Motiv stržené Sochy svobody na obálce naznačuje, že důležitým impulsem pro sepsání knihy byla složitá politická situace v USA posledních měsíců. Vlastním tématem však není ani tak ona samotná, jako spíše její podhoubí, respektive širší kontext. Obrazoborecké běsnění a další neblahé události kolem „Black Lives Matter“ vnímáme jako pouhé dílčí projevy jediného frontálního útoku na západní civilizaci v podobě, jak ji vybudovaly generace před námi.

Tento útok nepřichází zvnějšku, odněkud z Ruska, z Číny nebo odjinud. Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatemZápad versus Východ, respektivekomunismus versus svoboda a demokracie. Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osuZápad versus anti-Západ.Hlavní nebezpečí dnes představují síly rozvratu uvnitř, totiž neomarxisté, kteří dlouhá desetiletí úspěšně postupovali institucemi západních zemí.

Dnešní revolucionáři boří a zpochybňují základní stavební prvky společnosti a konstanty našich životů. Cílem je vybudovat nového člověka a novou civilizaci od nuly. „Západ jako svobodný svět, chránící tradici a právo lidí žít si podle svého, přestává existovat. Těm, kteří jej začínají ovládat, jde o to, vybudovat na jeho troskách novou utopii, zelenou, rovnostářskou, kontrolující myšlení i jednání každého člověka“ (J. Weigl). „[T]ento projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti [se] v podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů 19. a 20. století. Jenom se tváří nově a moderně, zdánlivě nepoliticky, což je vyzkoušený úspěšný trik. Tento projekt přejímá myšlenku potlačování či vykořisťování (opresi) lidí, tentokráte ale nikoli dělníků (a pracujících), jako tomu bylo ve starém marxismu. To bylo jeho klíčovou tezí. Teď jsou do role utlačovaných obětí stavěny všechny druhy autentických i zcela neautentických menšin, nicméně starý koncept oprese (utlačování) byl zachován“ (V. Klaus).

Obhajoba normálního světa před rozvratem je prvořadým politickým programem a životním postojem dneška. S ohledem na šíři fronty, na které se kulturní válka vede, a na intenzitu probíhajícího útoku, je třeba postavit tento boj do středu našeho uvažování, jednání a veřejného působení. Snad se tato kniha stane podnětem k přemýšlení o těchto závažných věcech.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 21.9.2020

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756880


 PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

19. bře, 2020
V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. První díl je věnován obecným civilizačně-kulturním otázkám.
 

Inventura – díl 1: Stav Evropy, kulturní válka, gender aj.

 
Inventura – díl 2: Stále užší unie
 
 
Inventura – díl 3: Princip subsidiarity
 
 
Inventura – díl 4: EU blízká a všudypřítomná
 
 
Inventura – díl 5: EU vzdálená
 
 
Inventura – díl 6: euro a Schengen
 
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 19.3.2020
 
10. úno, 2020
Rozhodnutí Britů opustit EU podnítilo naděje, že Unie se změní...
 
Namísto zpytování svědomí a reforem však nejdříve přišlo potvrzení dosavadního centralistického a levicového kursu a potom zaslíbení se Zelenému údělu.

Poslední lednový den se završí anabáze vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Skončí tak jedna vzrušená kapitola v dějinách evropské integrace, která trvala tak dlouho a měla natolik rozpačitý a neutěšený průběh, že už jsme málem zapomněli na velká očekávání z doby jejího počátku.

Při této příležitosti není od věci poohlédnout se za uplynulým obdobím, zastavit se u jeho hlavních milníků a především porovnat představy, které jsme měli v červnu 2016, se stavem Unie, jak ho zažíváme v tuto chvíli.

Zlomový okamžik

Výsledek britského referenda znamenal pro Evropskou unii – její elity, aparát a celý politický systém – silný otřes. V posledních letech jeden z mnoha, dalo by se říci, po obtížích při ratifikacích euroústavy a Lisabonské smlouvy a po dluhové a migrační krizi. A přece se tentokrát situace jevila jako ještě závažnější. Evropský integrační celek měl poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový (mj. počtem obyvatel, hospodářstvím, vojenskou silou, kulturním významem). Členská základna se do té doby měnila vždy vzestupně, což bylo předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle které lze Unii pouze rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak.

Série krizí a nezdarů, v níž se Unie řadu let potácela, dospěla britským hlasováním k novému vrcholu. Šlo o zlomový okamžik, který pro unijní elity poskytoval naléhavý podnět k sebereflexi a k uvědomění si, že společný projekt se už dlouhou dobu ubírá špatným směrem. Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském ústředí a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

Naděje na reformu

Odvážné rozhodnutí Britů podnítilo naděje, že EU se změní. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid.

Slova o potřebě změn v kursu a ve stylu zaznívala i z těch nejméně očekávaných míst. Takto si třeba tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dovolil v televizní diskusi pronést kritiku na adresu předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera s tím, že podle něj není člověkem na svém místě a že se musíme ptát, kdo je za výsledek referenda v Británii odpovědný. Jeho výroku se chopila média napříč Unií a vyložila si je jako nepřímý apel na Junckerovu rezignaci.

Pokračování textu zde:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=743684

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 10.2.2020


 

24. led, 2020
EP je přesvědčen, že by všem Evropanům bez diskriminace mělo být přiznáno „základní právo na bezpečné, čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí a na stabilní klima“. Tak třeba příště přijde na řadu právo na pěkné počasí...
 

Evropský parlament 15. ledna přijal usnesení, které představuje jeho první obecnou reakci na nástin Zeleného údělu pro Evropu, který předložila Komise v prosinci loňského roku. EP nepřekvapivě iniciativu uvítal. Vesměs s Komisí souzní i pokud jde o základní zamýšlené směry konkrétních opatření, ačkoli místy vyzval ještě k dalšímu zvýšení ambic.

Europarlament mimo jiné uvedl, že „sdílí závazek Komise transformovat EU ve zdravější, udržitelnou, spravedlivou a prosperující společnost s nulovými čistými emisemi skleníkových plynů“, že „požaduje, aby se nezbytná transformace v klimaticky neutrální společnost uskutečnila nejpozději do roku 2050 a aby se z ní stal příklad evropského úspěchu“ a že Zelený úděl vnímá „jako katalyzátor inkluzivní a nediskriminační společenské transformace, jejímiž hlavními cíli by měly být klimatická neutralita, ochrana životního prostředí, udržitelné využívání zdrojů a zdraví a kvalitní život lidí na celé planetě“.

V textu, který je jinak (ve vší své iracionalitě) předvídatelný a neobjevný, vysvítá jedno tvrzení, které si zasluhuje podtrhnout. V bodě 2 Europarlament zdůrazňuje, že by všem lidem žijícím v Evropě bez diskriminace mělo být přiznáno „základní právo na bezpečné, čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí a na stabilní klima“ a že toto právo „musí být zajištěno díky ambiciózní politice a musí být plně vynutitelné prostřednictvím soudního systému na vnitrostátní úrovni i na úrovni EU“.

Každý Evropan by tedy propříště měl mít základní právo na stabilní klima, jehož se bude moci domáhat u soudů? Pozoruhodné prořeknutí se, které potvrzuje, že nepokorným ředitelům zeměkoule v Bruselu a Štrasburku už nestačí regulovat věci lidské, ale míní svými normami spoutat i přírodní síly.

Na Twitteru jsem k tomu poznamenal: Tak třeba příště přijde na řadu základní právo na pěkné počasí nebo na štěstí a úspěch.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.1.2020

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=742902


 

 

15. led, 2020

Antická báj, která se promítla do názvu našeho kontinentu, pojednává o únosu půvabné princezny Európy bohem Diem proměněným do podoby býka...

Tento výjev od nepaměti inspiroval malíře a sochaře; jedno hezké ztvárnění najdeme také ve Vinohradské nemocnici v Praze. Co je zásadní, a často to připomínám, jde také vhodný příměr pro politickou situaci v dnešní EU. Evropa je znovu obětí únosu. Její jméno si bez ustání nárokují ti, kteří ho ztotožňují se spojením evropských zemí do jednoho nadstátního útvaru, s vládou z jednoho centra, s mocí společných institucí, s expanzí jednotné regulace. Pod touto hlavičkou si Unii projektují jako supervelmoc („Europe puissance“) s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, jako globálního hráče, který udává směr, a funguje jako protipól Spojených států, Ruska nebo Číny. S tímto zabarvením pak používají také odvozená slova a koncepty jako „proevropský“ (rozuměj prointegrační, prounijní), „Evropan“ nebo „více Evropy“ (ve smyslu více integrace, více moci pro unijní orgány, bujení unijních struktur apod.). „Protievropský“, „euroskeptik“, nebo „eurofob“ je v tomto manipulativním jazyce potom ten, kdo s takovým politickým programem nesouhlasí.

Proti tomuto neoprávněnému přivlastňování si jména Evropy ze strany unijních centralistů, se kdysi velmi případně ohradila Margaret Thatcherová. Ta v jednom svém projevu v dolní sněmovně britského parlamentu v roce 1991 prohlásila: „Neměli bychom nechat ty, kteří podporují myšlenku federativní Evropy, předstírat, že jsou jaksi více evropští než my ostatní. To nejsou; jsou jen více federalističtí. Na federativní struktuře není nic specificky evropského – je tomu ve skutečnosti naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát.“

Pojem „Evropy“ nesmíme zuřivému býku unijního centralismu bez boje vydat, stejně jako Evropu samu a svébytnost jejích zemí. Platí to obzvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie. Dluhová a migrační krize, stejně jako nebezpečné plány unijních institucí zahrnuté pod tzv. evropský zelený úděl, jsou nejflagrantnější projevy toho, že stále a bezhlavě se zrychlující motor integrace se zavařil a vytváří dnes více problémů než užitku. Unie se stala prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, snížené úrovně bezpečnosti, těžkopádné regulace, byrokracie, klimatického třeštění, sociálního inženýrství a řady dalších neduhů. Tam, kde jsme, nás přivedlo právě volání po „více Evropy“ v onom pokřiveném smyslu.

Chraňme vznešené jméno Evropy před těmi, kdo si je svévolně usurpují, a budují pod touto osvědčenou značkou něco, co se starou Evropou nemá nic společného.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 15.1.2020
 
Zdroj: