TOMÁŠ BŘICHÁČEK

15. led, 2020

Antická báj, která se promítla do názvu našeho kontinentu, pojednává o únosu půvabné princezny Európy bohem Diem proměněným do podoby býka...

Tento výjev od nepaměti inspiroval malíře a sochaře; jedno hezké ztvárnění najdeme také ve Vinohradské nemocnici v Praze. Co je zásadní, a často to připomínám, jde také vhodný příměr pro politickou situaci v dnešní EU. Evropa je znovu obětí únosu. Její jméno si bez ustání nárokují ti, kteří ho ztotožňují se spojením evropských zemí do jednoho nadstátního útvaru, s vládou z jednoho centra, s mocí společných institucí, s expanzí jednotné regulace. Pod touto hlavičkou si Unii projektují jako supervelmoc („Europe puissance“) s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, jako globálního hráče, který udává směr, a funguje jako protipól Spojených států, Ruska nebo Číny. S tímto zabarvením pak používají také odvozená slova a koncepty jako „proevropský“ (rozuměj prointegrační, prounijní), „Evropan“ nebo „více Evropy“ (ve smyslu více integrace, více moci pro unijní orgány, bujení unijních struktur apod.). „Protievropský“, „euroskeptik“, nebo „eurofob“ je v tomto manipulativním jazyce potom ten, kdo s takovým politickým programem nesouhlasí.

Proti tomuto neoprávněnému přivlastňování si jména Evropy ze strany unijních centralistů, se kdysi velmi případně ohradila Margaret Thatcherová. Ta v jednom svém projevu v dolní sněmovně britského parlamentu v roce 1991 prohlásila: „Neměli bychom nechat ty, kteří podporují myšlenku federativní Evropy, předstírat, že jsou jaksi více evropští než my ostatní. To nejsou; jsou jen více federalističtí. Na federativní struktuře není nic specificky evropského – je tomu ve skutečnosti naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát.“

Pojem „Evropy“ nesmíme zuřivému býku unijního centralismu bez boje vydat, stejně jako Evropu samu a svébytnost jejích zemí. Platí to obzvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie. Dluhová a migrační krize, stejně jako nebezpečné plány unijních institucí zahrnuté pod tzv. evropský zelený úděl, jsou nejflagrantnější projevy toho, že stále a bezhlavě se zrychlující motor integrace se zavařil a vytváří dnes více problémů než užitku. Unie se stala prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, snížené úrovně bezpečnosti, těžkopádné regulace, byrokracie, klimatického třeštění, sociálního inženýrství a řady dalších neduhů. Tam, kde jsme, nás přivedlo právě volání po „více Evropy“ v onom pokřiveném smyslu.

Chraňme vznešené jméno Evropy před těmi, kdo si je svévolně usurpují, a budují pod touto osvědčenou značkou něco, co se starou Evropou nemá nic společného.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 15.1.2020
 
Zdroj:
16. pro, 2019

Sotva skončila tříletá diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27, která přinesla další prohloubení integrace, už se plánuje svolání konference o budoucnosti Evropy. Zdá se, že zastánci „stále užší unie“ si nikdy nedají pauzu...

Po britském referendu Evropská unie tři roky vězela v těžkopádné diskusi o reformách právního a institucionálního rámce, která se završila v červnu 2019. Její výsledky jsem shrnul v letním Newsletteru IVK; Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích na svém centralistickém a levicovém kursu, který byl zvýrazněn některými novými výdobytky, jako jsou předně Evropský pilíř sociálních práv a stálá strukturované spolupráce v oblasti obrany (PESCO).

Pro zastánce „stále užší unie“ byl dosažený posun příliš málo ambiciózní. A tak se zrodila myšlenka svolání konference o budoucnosti Evropy.

Když Ursula von der Leyenová vyjednávala podporu pro své zvolení mezi frakcemi Evropského parlamentu, přislíbila iniciovat takovou akci. Ve svém kandidátském projevu 16. července 2019 pak prohlásila: „[Ch]ci, aby evropští občané hráli vedoucí a aktivní roli při budování budoucnosti naší Unie. Chci, aby se mohli vyjádřit na konferenci o budoucnosti Evropy, která bude zahájena v roce 2020 a potrvá dva roky.“ V materiálu o svém politickém programu doplnila: „Na konferenci by se jako rovnocenní partneři měli sejít občané, včetně hojného zastoupení mladých lidí, občanská společnost a evropské orgány. Konferenci bude třeba dobře připravit a jasně vymezit její záběr a cíle, na nichž se dohodnou Parlament, Rada a Komise. Jsem připravena přijmout opatření v návaznosti na to, co se dohodne, a to případně i prostřednictvím legislativních opatření. Nebráním se ani změně Smlouvy. Pokud by měl být jako předseda konference navržen poslanec Evropského parlamentu, rozhodně bych takovou myšlenku podpořila.“

Přípravy na straně nově ustavené Komise a Evropského parlamentu jsou již v plném proudu. Německo a Francie předložily společný pracovní dokument. Co je zásadní, 12. prosince pak myšlenku podpořila Evropská rada, v jejíchž závěrech stojí:

Od plánované konference bychom si nic dobrého slibovat neměli. Uvědomme si, kdo jsou její iniciátoři, a jaké představy o reformách Unie mají. K žádné obnovené příležitosti pro ty, kteří v uplynulých třech letech neúspěšně prosazovali přehodnocení nynějšího modelu integrace, se rozhodně neschyluje. Bude to akce těch, kteří tento model chtějí naopak posunout mnohem dále a centralizační výdobytky z cesty do Sibiu považují za nedostatečné. Můžeme předpokládat, že ožijí témata, jako jsou model „spitzenkanditátů“ pro výběr předsedy Komise, nadnárodní kandidátní listiny ve volbách do Evropského parlamentu, snahy o rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti využitím tzv. pasarel a že bude dán prostor pro úvahy o tom, jak dále prohlubovat integraci v jednotlivých oblastech.

Přestože nemá jít o mezivládní konferenci či konvent (podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii), které by měly připravit změnu zakládacích smluv, ale spíše o jakousi volnější diskusní platformu, celý tento podnik bychom rozhodně neměli přehlížet. Půjde v něm o pokračování rozprav o citlivých tématech, které se vedly v uplynulých let na cestě do Sibiu, a z nichž mnozí odešli neuspokojeni.

Každopádně jde o další prvotřídní ukázku toho, že evropští centralisté ve svém snažení neznají oddech. Když jednoho dne dosáhnou průlomu ve směru „více unie“ na tom či onom úseku, druhého dne nebudou slavit, ale budou lačnět po dalších průlomech. S jídlem roste chuť.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 16.12.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=739187


 

 

26. lis, 2019
Před dvaceti lety, 17. listopadu 1999, bývalá britská premiérka odhalila v Praze sochu Winstona Churchilla. Ta nám má připomínat cenu svobody, jejíž obhajoba může skutečně vyžadovat „krev, dřinu, slzy a pot“...
 

17. listopadu 1999 byl jeden z těch dnů, na které se nezapomíná. Celá země žila desátým výročím pádu komunismu. Atmosféra byla slavnostní, příjemná, důstojná, opravdová. Tehdy ještě převážně šlo o jubileum samo, ne o jeho zneužívání k aktuálním politickým půtkám.

Bylo mi sedmnáct, chodil jsem do septimy a nedlouho předtím začaly taneční. Politika, která mě od dětství tolik poutala, náhle sklouzla z čelných příček mého zájmu. Vlastně zůstala někde hodně vzadu v závěsu, ani nebylo kdy se za ní ohlížet.

A přece jsem si jednu politickou událost nemohl nechat ujít. Do Prahy totiž přijela Margaret Thatcherová, aby se zúčastnila oslav a převzala Řád Bílého lva. V rámci svého programu přitom také měla na náměstí Winstona Churchilla na Žižkově odhalit Churchillovu sochu. S přímočarostí sobě vlastní (kterou by možná někteří nazvali i jinak) jsem na gymnáziu předložil omluvenku z několika vyučovacích hodin (tehdy ještě nebyl státní svátek) s odůvodněním „účast na odhalení sochy Winstona Churchilla“.

A tak jsem toho památného dne viděl legendu světové politiky na vlastní oči. Jako by to bylo včera, jasně si ji vybavuji stát celou v černém na podiu po boku Václava Klause a Churchillova vnuka. Vzpomínám si, že bylo dost chladno a že projevy nebylo dobře slyšet kvůli špatnému ozvučení. S sebou jsem měl Roky na Downing Street a dělal jsem si naděje na autogram. Na žádné podepisování pak ale nedošlo.

Po dvaceti letech mě napadlo podívat se na internetu, jestli projev baronky není někde k mání. A skutečně, dodnes je vystavený na stránkách Margaret Thatcher Foundation.

Thatcherová se ve své řeči věnovala hlavně svobodě, jež podle ní byla Churchillovou vizí, a kterou označila za vrozené právo člověka a nezbytný předpoklad pro morální volbu.

Za klíčové považovala vytvoření podmínek, v nichž může svoboda vzkvétat: „Vytvořit nebo obnovit politickou a ekonomickou svobodu je mohutnou výzvou. Musíte omezit moc vlád, jejíž rozmach si politici vždy přejí. Musíte zajistit bezpečnost soukromého majetku navzdory rovnostářům, kteří rozdmýchávají závist. Musíte omezit zdanění navzdory nátlakovým skupinám, které chtějí větší a větší výdaje. Především pak musíte vybudovat a udržet čestnou a jasnou zákonnost při vědomí toho, že pokušení prodávat vliv, handlovat s výsadami a obcházet pravidla nejsou nikdy větší než v časech zásadní změny.“

Podle Thatcherové napravit celkový rámec v zemi, jako je ta naše, „kde kořeny prosperující a kultivované minulosti nebyly marxistickými vandaly nikdy zcela vykopány, je spíše jednodušší úkol. Těžší snad je zavést smysl pro osobní odpovědnost, který všeprostupující, všeposkytující a všekontrolující stát nevyhnutelně oslabuje. Dlouho poté, co socialistické hospodářství bylo diskreditováno, socialistické postoje stále přetrvávají. Schopnost upřednostnit kombinaci nezávislosti a rizika před závislostí a jistotou, lze nabýt až časem. Vskutku, svoboda a odpovědnost se musejí stát druhou přirozeností, než budou opravdu v bezpečí.“

Železná lady zakončila slovy: „Žádný návštěvník Prahy nepochybuje o tom, že z hlavních měst Evropy je to vaše jedno z nejkrásnějších, nejcivilizovanějších a nejkouzelnějších. Vždy, když sem přijedu, zdá se mi, že vcházím do světa majestátních kostelů, mocných paláců a evokativního sochařství. Přiznávám však, že jsem velmi ráda, že jste našli místo pro tuto novou sochu. Bude vám zde, uprostřed vší této krásy, připomínat – protože každé generaci je to třeba připomenout –, že cena svobody může být vysoká, že může vskutku vyžadovat oběť ‚krve, dřiny, slz a potuʻ. Ale tato socha sira Winstona Churchilla vám bude rovněž připomínat, jako připomíná mně, něco jiného – že svoboda nikdy nesmí na světě zhynout, že musí navždy přetrvat.“

Uplynulo dvacet let. Kolem Churchillova pomníku chodím v časech lepších i horších, jednou s úsměvem, jindy se starostmi. Vždy mi však vytane na mysli obrázek 17. listopadu 1999 a Margaret Thatcherové, který i v největší zimě zahřeje a v únavě dodá povzbuzení. V době, kdy se se 17. listopadem zachází všelijak, nás mohutný bronzový Churchill se vzpomínkami, které se k němu vážou, přivádí zpět k původnímu významu tohoto svátku.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 26.11.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=735457


 

 

2. lis, 2019
„Po třiceti letech od roku 1989 se řada z nás cítí v mnoha ohledech opět nesvobodnými. V čem konkrétně vidíte po ‚třiceti letech svobodyʻ její největší ohrožení?“
 
(Částečně se vracím k argumentům z článku ODS, vzpamatuj se!):
 
Hlavním nebezpečím pro svobodu je dnes levicový progresivismus a jeho maniakální ambice řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu, poroučet větru a dešti. Marxismus se vrací v nové, zákeřnější podobě, která svobody upíjí po malých doušcích, zastřeně (kvóty, povolenky, boj proti stereotypům, dezinformacím, nenávistným projevům apod.), s halasným odvoláváním se na ušlechtilé cíle. V pozadí je stále stejná dychtivost zbořit starý svět a vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“.
 
Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.11.2019
 
Zdroj:
 
 
 
6. říj, 2019
Klimatické třeštění nabírá dosud nevídaných otáček. EU jakožto ústřední hybatel maniakálních ambic řídit podnebí chce být předvojem a příkladem celému světu. Boj proti „uhlíku“ se stává hlavním tématem unijní politiky...
 
Tři roky jsem se ve svých rozborech a komentářích unijního dění věnoval převážně diskusi o budoucnosti EU-27 (též proces reflexe či cesta do Sibiu), která byla zahájena po britském referendu a skončila na přelomu jara a léta 2019. Posledním rozloučením s tímto tématem byl stručný shrnující článek v letním Newsletteru IVK. Pro zvláště zainteresované čtenáře jsem pak tuto látku zevrubně zpracoval v knize, která by se výhledově měla objevit na pultech.
 
Naděje na zásadní reformu Unie během uvedeného období postupně vadly, až nakonec zcela zašly. V úplnosti byl zachován kurz více Unie – více doleva. Pro zahleděnost do tohoto neblahého vývoje v jeho souhrnu jsme možná nevěnovali dostatečnou pozornost některým dílčím okruhům, z nichž jeden se v samém závěru rasantně vyšvihl na scénu a opanoval ji. Mám na mysli boj proti změně klimatu.
 
Nová vlna alarmistického třeštění
 

Svou „klimatickou politiku“ Unie předurčila už v samém začátku brexitové diskuse, když 5. října 2016 ratifikovala Pařížskou dohodu o změně klimatu (2015). Smluvními stranami se postupně staly také všechny členské státy; ČR jako poslední z nich v listopadu 2017.

Unie jako svůj příspěvek v rámci plnění dohody přijala závazný cíl snížit do roku 2030 domácí emise skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti roku 1990 (o kterém rozhodla Evropská rada už v říjnu 2014).

Drakonický závazek byl dán a mohlo se zdát, že v rámci diskuse unijních špiček o základním směřování EU-27 bylo téma pro tuto chvíli vyčerpáno. Tento dojem byl jen povzbuzen tím, když Bratislavské prohlášení a plán ze září 2016 o klimatu zcela mlčely a když Římské prohlášení z března 2017 se jej dotklo jen okrajově (s tím, že Unie má prosazovat „konstruktivní celosvětovou politiku v oblasti klimatu“).

V roce 2018 ovšem nastal zvrat, když se na celém Západě vzedmula – bez jakékoli zjevné příčiny ve vývoji klimatu nebo ve vědeckých objevech – nová vlna klimatického alarmismu. Nastala – vypůjčím-li si slova Jiřího Weigla – „exaltovaná hysterie, jejímž symbolem je švédská školačka Greta Thunbergová“. Jedna neuvěřitelná zpráva začala překonávat druhou. Prostor kolem nás se ponořil do surrealistické změti výkřiků o uhlíkové stopě, nerození dětí, nelétání letadlem, nejedení hovězího, klimatickém žalu, nebo pátcích pro budoucnost.

Závazek ohledně roku 2030 najednou začal být nedostatečný a různí aktéři se začali předhánět v návrzích, kam jej dále posunout. V červnu 2018 takto komisař pro klimatickou akci a energetiku Miguel Arias Cañete prohlásil, že Unie by měla usilovat o navýšení cíle na úroveň mírně nad 45 %. Evropský parlament v březnu 2019 v rezoluci o změně klimatu požadoval již dokonce dosažení prahu 55 %.

Zároveň se stále častěji začal skloňovat pojem tzv. klimatické či uhlíkové neutrality. Tento koncept předpokládá, že emise skleníkových plynů jsou sníženy téměř k nule, přičemž veškeré zbývající jsou vyváženy projekty, které je pomohou vstřebat. Jako termín, v němž by mělo být tohoto cíle dosaženo, byl nejčastěji uváděn rok 2050.

Komise se přihlásila k vizi dosažení klimatické neutrality do poloviny století ve sdělení Čistá planeta pro všechny. Evropská dlouhodobá strategická vize prosperující, moderní, konkurenceschopné a klimaticky neutrální ekonomiky z konce listopadu 2018. Tentýž požadavek pak vznesl Evropský parlament v uvedené rezoluci z března 2019. Před summitem v Sibiu myšlenku podpořilo osm členských států a další se k nim postupně přidávaly.

Klimatická neutralita potvrzena jako cíl

Rozhodující chvíle klimatické neutrality přišla na summitu v červnu 2019, kde měl být završen proces reflexe přijetím nové strategické agendy, tj. dokumentu, jímž Evropská rada vytyčuje obecné směry a priority činnosti Unie pro daný institucionální cyklus. Zároveň zde měly být přijaty závěry Evropské rady o změně klimatu.

Při značné převaze alarmistů se diskuse už nevedla ani tak o zakotvení samotného cíle klimatické neutrality, jako o termínu. Nešlo už tedy o to, jestli vůbec, ale kdy (!).

Ve strategické agendě tak byl vymezen prioritní okruh budování klimaticky neutrální, ekologické, spravedlivé a sociální Evropy, v němž se mimo jiné uvádí, že „EU může a musí jít příkladem tím, že provede důkladnou transformaci svého hospodářství a společnosti v zájmu dosažení neutrality z hlediska klimatu“.

závěrech o klimatu byl stanoven cíl zajistit „přechod ke klimaticky neutrální EU [...], který zachová evropskou konkurenceschopnost, bude spravedlivý a sociálně vyvážený, zohlední vnitrostátní situaci členských států a bude respektovat jejich právo na určení vlastní skladby zdrojů energie, přičemž bude vycházet z již dohodnutých opatření pro dosažení cíle snížení emisí do roku 2030“.

Včlenění termínu 2050 se bránily především Polsko, Česká republika, Maďarsko a Estonsko, a do závěrů ani do strategické agendy se tak nedostal. Alarmistické státy si nicméně vyžádaly, aby do závěrů byla zapracována poznámka pod čarou, která uvádí: „Dle velké většiny členských států musí být neutrality z hlediska změny klimatu dosaženo do roku 2050.“

Zelený úděl

Environmentalistickou strunu ještě více rozezvučela nastupující předsedkyně Komise von der Leyenová. Ta ve svém kandidátském projevu v Evropském parlamentu 16. července 2019 uvedla: „Chci, aby se Evropa stala do roku 2050 prvním kontinentem na světě, který bude klimaticky neutrální. Aby se to podařilo, musíme společně podniknout odvážné kroky. Náš současný cíl snížit emise do roku 2030 o 40 % nestačí.“ Musíme jít dále. Musíme usilovat o víc: o 50 %, ne-li o 55 %. Aby se tak stalo, předloží prý v prvních 100 dnech ve své funkci návrh unijního předpisu o klimatu, „díky němuž se cíl pro rok 2050 stane právně závazným“. Tento akt označila jako Zelený úděl pro Evropu[1] (angl. Green Deal for Europe, fr. pacte vert pour l’Europe)..

Dodala: „Bude to znamenat změnu. Přispět bude muset každý z nás, každé odvětví, od letectví až po námořní dopravu. Jeden každý z nás bude muset změnit způsob, jak cestuje a žije. Emise musí stát tolik, aby to změnilo naše chování.“

V souběžně předloženém materiálu Politické směry pro příští Evropskou komisi (2019–2024) – „Unie, která si klade vyšší cíle: Moje agenda pro Evropu“ von der Leyenová zdůraznila: „Stát se prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě je největší výzvou a příležitostí naší doby.“ Poznamenala také: „Inspiruje mě vášeň, přesvědčení a energie milionů mladých lidí, jejichž hlasy jsou slyšet v našich ulicích i v našich srdcích. Zasazují se o svoji budoucnost a je povinností naší generace přinést jim výsledky.“

Nové hlavní téma

Environmentalismus – a v jeho rámci zvláště boj proti změně klimatu – byl už dávno jedním ze základních ideologických pilířů EU. To, co se děje v posledních měsících, kdy bylo vystavěno na piedestal zlaté tele klimatické neutrality a kýčovitá ikona školačky Gréty, ovšem překonává všechny hranice.

Zdá se, že v nejbližší době půjde o nejpřednější ze všech témat. Jestliže jsem považoval před několika lety za potřebné zaměřit se přednostně na migrační krizi a v uplynulých měsících na reakci Unie na brexit, z posledních událostí vyvozuji, že nyní nastává čas přesunout pozornost tímto směrem. 

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 6.10.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=730093