TOMÁŠ BŘICHÁČEK

9. čvc, 2019
Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme. Zůstanu svůj. Aneb o boji proti dezinformacím a svobodě slova...
 

Poslední dobou se mi opakovaně stává, že někdo v souvislosti s mými články mluví o odvaze, plutí proti proudu nebo mi tlumeným hlasem říká, že mi drží palce, abych vydržel apod. Měl bych to snad brát jako pochvalu, ale ve skutečnosti mě to především mrzí.

Publicistiku v naší době jsem nikdy nebral jako příležitost pro předvádění statečnosti. Věnuji se jí proto, že mě naplňuje a dává mi prostor informovat čtenáře o záležitostech z mého oboru, které považuji za zajímavé pro širší veřejnost, nebo pro vyjádření se k aktuálním otázkám.

Publicistika je součástí svobody slova a veřejné diskuse v demokratické společnosti. Je to pole pro soutěž argumentů, pro přesvědčování druhých o vlastním pohledu na věc, využití práva projevit svůj názor. Autor jde se svou kůží na trh a je jen na něm, jak kvalitní produkt čtenářům předloží a jakým způsobem se u nich zapíše. To jediné, čeho by se však měl přitom obávat je, že u čtenářů propadne, nebo že jej překoná jiný diskutér.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor. Nebáli se stýkat s tím či oním pro jeho politické postoje. Neřešilo se, co je korektní a co nekorektní. Cenzura a zákazy se tehdy nenosily.

Svoboda je návyková. Ti z nás, kdo jsme silně prožívali onu krásnou dobu a nedáme na ni dopustit, nechceme zapomenout na tehdejší atmosféru a nechceme se smířit s tím, že by mělo být všechno zase jinak.

Jako jedno z ohrožení svobody slova jsem už před časem označiltzv. boj proti dezinformacím. Uvedl jsem, že jej vnímám jako nástroj sloužící k umlčení nepohodlných názorů, k vytěsnění ideových protivníků z veřejné diskuse, k jejich převýchově a zastrašení. Nenapadlo mě přitom, že bych se měl s těmito snahami setkat i osobně v rámci svojí tvorby. Doposud jsem totiž měl dojem, že i moji ideoví odpůrci, kteří se dívají na současný model evropské integrace příznivě, mě jako zástupce opačného názoru vesměs respektují, a uznávají, že co do faktografie odvádím poctivou práci.

A přece, užívám si takhle dovolenou na chatě v Kníně a najednou telefonát. Jeden novinář na mě vybafnul, že prý jsem v dozorčí radě obecně prospěšné společnosti Český portál, která údajně provozuje dezinformační weby a že tam vycházejí moje články a jestli mě to neovlivňuje v mojí práci na úřadě a proč tam jsem a jak se to stalo atd. atd. Nějak už mi tam jenom chyběla otázka z Šakalích let „Co tím sledujete?“.

Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Čekal bych spíše dotazy na obsah mých článků, než že ze mě někdo bude dělat dezinformátora z titulu členství v nějakém orgánu nebo kvůli tomu, na kterých webech jsou moje články, které píši primárně pro svůj blog (!), přejímány.

Každopádně výsledkem našeho hovoru byl článekna Deníku N. K němu se nijak vyjadřovat nebudu, protože to nemám zapotřebí. Myslím, že čtenáři si udělají svůj úsudek sami. Pouze bych poznamenal, že hlavní vypovídací hodnota textu se netýká ani tak mojí osoby, jako spíše jeho autorů.

Jsem členem několika spolků a řady dalších v minulosti. Mimo jiné jsem předsedou Klubu esperantistů v Praze. Na pasivní funkci v dozorčí radě Českého portálu, kterou vykonávám už asi od roku 2011 (a zapsána v rejstříku je od roku 2015), jsem až dosud příliš často nepomyslel.

Jak jsem se k ní vlastně dostal? V prosinci 2005 jsem vyhrál 1. cenu v soutěži Přemýšlejme o Evropě, kterou organizovala Nadace rozvoje občanské společnosti. Když jsem vítězný text na téma demokratický deficit EU chtěl publikovat, narazil jsem na začátku roku 2006 na dvě média a kolektivy kolem nich – euPortál vydávaný Českým portálem a Revue Politikavydávanou Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK). Spolupracovat jsem začal s oběma. Nejdříve jsem psal spíše jednodušší texty pro euPortál, postupně jsem se orientoval na propracovanější polemické články, psané primárně pro Revue Politika. Pokud jde ovšem o osobní stránku, zapojil jsem se mnohem více do okruhu lidí kolem Českého portálu. Byla to parta pravicově smýšlejících studentů různých vysokých škol, se kterými jsme si padli do noty. Mám s nimi spojeno mnoho krásných zážitků, které tvoří nedílnou součást mých studentských let. Po škole jsme se rozletěli do různých míst republiky a do různých profesí, přátelství však zůstalo. Proto i Český portál.

Vůči webům Českého portálu přiznávám určitou distanci z důvodu stylu i obsahu. Jak jsem sdělil i uvedenému novináři do telefonu, s dobrou čtvrtinou článků nemusím souhlasit vůbec, u čtvrtiny mohu souhlasit s obsahem, ale ne s formou. Také přiznávám, že celkově poněkud bulvární styl, který zde převažuje, není moje parketa. To však není důvod pro to, abych je nerespektoval jako užitečné diskusní platformy, kde se objevují mnohé podnětné texty, a abych nad nimi nafoukaně ohrnoval nos. Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně. Chtějí-li redaktoři sdílet některé články z mého blogu, nevidím důvod, proč bych jim v tom měl bránit. Mimochodem nepíšu je výlučně pro čtenáře těchto webů, ale pro všechny, kdo o ně mají zájem, ať už na ně natrefí kdekoli.

Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme.Nebojme se je využívat a nedovolme nikomu, aby nám je vzal. V této věci není prostor pro kompromis. Jinak bychom se po třiceti letech ocitli zase zpátky, kde jsme byli.

Karel Hašler v písni Svoboda je svobodazpíval: „Otrok, jenž se osvobodil, pamětliv má být svých pout. Že by mu je, ač je shodil, zas moh’někdo navlíknout.“

Za sebe mohu slíbit, že z pojetí svobody, kterému jsem se naučil v devadesátých letech, neslevím. Zůstanu svůj.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 9.7.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=719984


 

 

26. čvn, 2019
Jak by měl vypadat „nový evropský člověk“ pro sjednocenou Unii? Musí to být odnárodněný kosmopolitní Evropan, který je náležitě ideologicky zpracován v duchu hodnot pokroku. Pár poznámek k výtvarné variaci na toto téma...
 
Václav Klaus často hovoří o „homo bruxellarum“ – novém evropském člověku, který má být zbaven svých národních kořenů a být v první řadě Evropanem. O vybudování této umělé bytosti se podle něj snaží evropské kosmopolitní elity, pro které národy a národní státy představují překážku na cestě k vytvoření nové unifikované Evropy. Národy by se proto měly promíchat, rozpustit, splynout. Napomoci tomu by měla i masová migrace jednotlivců mimoevropského původu.
 
O tom, že zde tendence k budování evropského národa skutečně jsou, a že tento přístup je integrální součástí současného modelu a směřování evropské integrace, jsem přesvědčen. Snad jsou často méně přímočaré a skrývají se pod jemnější pojmy a koncepty, jako jsou občanství Unie či stále užší svazek mezi národy Evropy, nebo na sebe berou líbivý háv demokratizace unijních rozhodovacích procesů (posilování Evropského parlamentu apod.). Někteří čelní unijní politici, jako Daniel Cohn-Bendit či Guy Verhofstadt, pak mluví jasně. Obsah je každopádně stále týž.

Dodal bych, že „homo bruxellarum“ by měl být nejen odnárodněný a prounijní. Nového evropského člověka chápu také jako „náležitě“ smýšlejícího, respektive (pře)vychovaného v levicově pokrokovém duchu. Jeho srdce musí planout pro gender, multikulturalismus, agendu sexuálních menšin, zbytnělé pojetí lidských práv, environmentalismus, stát blahobytu apod. Jeho jazyk musí být vybroušen politickou korektností. Musí být odhodlán, řečeno s Nezvalem, vézt „lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“.

Léta chodím v Bruselu kolem jedné sochy muže bez jména a bez výrazu, který z podstavce vykračuje do prázdna. Stojí před budovou Lex, která patří Radě EU, na Rue de la Loi. Socha nese název „Stepping Forward“ (Vykročení vpřed) a autorkou je Hanneke Beaumontová. Už dávno si říkám, že právě toto dílo symbolizuje Klausova člověka bruselského naprosto dokonale.

Nechal jsem se tedy tedy pro jednou inspirovat a připravil jsem výtvarnou variaci na dané téma, jejímž středobodem je náš bezejmenný muž. Homo bruxellarum zde ožívá v barvách duhy, na vlnách genderu, za hukotu větrníků, dusotu běženců a v šumu oceánu ideologických frází. Pokud jde o to poslední, čerpáno je z různých programových dokumentů unijních institucí z poslední doby; nemohou zde chybět prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu nebo třeba Strategický závazek v oblasti rovnosti žen a mužů 2016–2019.

Obrázek je věnován Václavu Klausovi k 78. narozeninám.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 26.6.2019

Zdroj: 
 
 
12. čvn, 2019
ODS se už nevzpamatovala. Trpěliví jsme byli dlouho. Teď je načase otevřít novou kapitolu. Trikolóra je projekt, který vzbuzuje naději. Má to, co ODS chybí: charismatického šéfa, dobrý program a životní elán...
 

V sérii textů zahájených v březnu 2018 článkem ODS, vzpamatuj se!jsem na tomto blogu komentoval dění v bývalé nejsilnější pravicové straně. Začalo to ještě na poměrně pozitivní notě v rovině kritiky a doporučení, úpadek strany však nabral nečekaně rychlý spád a spolu s ním se měnilo i vyznění jednotlivých dílů.

Dnes už je zřejmé, že ODS se nevzpamatovala a nevzpamatuje. V bahně středu možná v klidu dožívá, ale jako pravicová strana skončila a nemá smysl na ni dále spoléhat. (Nějak mi to připomíná Dykovy verše: Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.) Pár rozumných hlasů, které ze strany jako ozvěna dávných časů zaznívají, by nás nemělo mást.

Po včerejšku to vidím tak, že prapor pravice zvedla Trikolóra. Z prvního představení mám jednoznačně pozitivní dojem. Jako by se tady zhmotňovala všechna doporučení pro pravici z mého úvodního článku. Na prvním místě pak můj apel č. 1: Zaměřte se na podstatné: na obhajobu normálního světa, národního státu a svobody. Rád vidím jako první programový pilíř nového hnutí Braňme normální svět. Ostatní dva pilíře, Bohatství vzniká z práceŽijeme v České republice, zase v podstatě vyjadřují to, co jsem měl mysli obhajobou svobody a národního státu.

Vedle dobrého programu zaměřeného na to nejpodstatnější vidím jako velký klad charismatického šéfa a životní elán (neboli slovy VKml „ajfr“). Nic z tohoto trojlístku ODS dnes nemá. To vše dává naději, že restart pravice by se u nás konečně mohl podařit.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 12.6.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=717093


 

25. kvě, 2019
Diskuse o budoucnosti EU zahájená po britském referendu pomalu končí. Kýženou změnu kurzu nepřinesla. Dosavadní přístup „více Unie“ – „více doleva“ byl potvrzen. I Miloš Jakeš byl větší reformátor než dnešní evropští vůdci...
 

V období po britském referendu si mnozí dělali naděje, že Unie se změní. Mnoho komentátorů tehdy požadovalo hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Vedoucí představitelé EU-27 zahájili hned v červnu 2016 proces reflexe o budoucnosti Unie. Před prvním jednáním k tomuto tématu, jímž byl neformální summit v Bratislavě v září 2016, pak předseda Evropské rady Donald Tusk sliboval realistickou diagnózu důvodů brexitu a to, že si z něj lídři vezmou ponaučení. Na krátkou chvíli se mohlo zdát, že se věci ubírají správným směrem.

Summit na Bratislavském hradě a zde přijaté prohlášení a plánse však ukázaly být první studenou sprchou. Namísto sebereflexe a vůle pootočit kormidlem zasedání nabídlo rituál vyjadřující věrnost aktuálnímu modelu evropské integrace a odhodlání pokračovat nerušeně dále ve vyjetých kolejích. Následovaly dva podobné rituály – v Říměv březnu 2017 a v rumunském Sibiuv květnu 2019.

Prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu představují stěžejní a určující výstupy procesu reflexe. Jelikož summit v Sibiu byl dlouhodobě označován za vyvrcholení diskuse, znamená to, že na nic dalšího bychom již čekat neměli. V červnu sice bude ještě přijata tzv. strategická agenda na období 2019–2024, jakési obecné závěry Evropské rady o prioritách Unie pro následující institucionální cyklus, ty už jsou však všední, provozní záležitostí v mezích systému. Po Sibiu tedy není třeba otálet s analýzou toho, co tři roky rozprav o budoucnosti přinesly.

V dotčené trojici deklarací, které jsou si obsahově velmi podobné, můžeme pozorovat několik základních linií:

  • Na prvním místě je to velebení dosavadního modelu integrace a jeho výdobytků. Unie je podávána jako nepostradatelný garant míru, stability, prosperity a demokracie. Např. v Římě vůdci prohlásili: „[J]sme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem. ... Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.“.

  • Naopak kritika na adresu Unie je zanedbatelná. Nejsilnějším výrokem, který v tomto směru zazněl, je, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“ (Bratislavské prohlášení). Sebemenší zmínky o tom, že integrace v některých oblastech zašla příliš daleko a že je načase vrátit se zpátky, bychom zde hledali marně.

  • Zdůrazňována je jednota a všestranně je stvrzen kurz „více Unie“. Slovy Římského prohlášení: „Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou.... Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná." Unie má mít významnější roli ve vnitřní bezpečnosti, v obraně, v sociálních věcech, v hospodářské politice, v řízení migrace a v řadě dalších oblastí. Projektována jako je jako globální hráč a lídr.

  • Potvrzeno je rovněž směřování „více doleva“k prosazování levicově pokrokářských postulátů včetně genderové, antidiskriminační a environmentalistické agendy. (Dodejme, že ryzím vyjádřením tohoto směru je tzv. Evropský pilíř sociálních práv vyhlášený institucemi v listopadu 2017, nebo diskusní dokument Komise Směřování k udržitelné Evropě do roku 2030z ledna 2019.)

  • Namísto reforem nabídli vůdci jen plané fráze o tom, jak jsou odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa, jak se budou zaměřovat na očekávání občanů a naslouchat jejich obavám, jak se Unie soustředí na oblasti, kde má její činnost největší význam a v různých otázkách bude postupovat úměrně jejich velikosti a významu, jak je třeba zlepšit vzájemnou komunikaci a vnést do rozhodování více jasnosti apod.

Tím veškerý obsah končí. Pokud budete pod drobnohledem zkoumat, které že pravomoci by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům, zjistíte, že množina je prázdná. Stejně pochodíte, pokud budete pátrat, a) ve kterých oblastech se očekává útlum činnosti Unie, b) které unijní předpisy by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady, c) které nové nástroje budou dány do rukou členským státům (či vnitrostátním parlamentům), aby se mohly bránit návrhům, které jdou proti jejich základním zájmům, nebo které vnímají jako rozporné s principem subsidiarity, d) které unijní orgány budou zrušeny.

Dá se tedy hovořit o nějakých reformách? Sotva. V souhrnu deklarace z Bratislavy, Říma a Sibiu nepřináší nic víc než plný pytel slov vzývání a opětovného utvrzení stávajícího kurzu, ponořený do bahna vyčpělých frází, vágních slibů a pustého tlachání.

Domnívám se, že není ani namístě označovat výsledky celého tříletého procesu reflexe za perestrojkuneboli přestavbu, jak lze tu a tam zaslechnout. Ve vztahu k dnešním unijním elitám by to bylo příliš laskavé a shovívavé. Snad bychom tím i trochu křivdili těm představitelům minulého režimu, kteří se aspoň o určité změny snažili, nebo jejich potřebu přiznávali. I generální tajemník Miloš Jakeš byl schopen říci třeba: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací.“ Něco podobného – ve vztahu k přemíře centralizace – u dnešních představitelů Unie naprosto postrádám. (To Juncker po britském referendu v Evropském parlamentu prohlásil: „Britské hlasování odstřihlo některá z našich mnoha křídel. Ale náš let pokračuje. Naši cestu do budoucnosti nezastavíme. Nové horizonty čekají. A my letíme směrem k horizontům, které náleží Evropě a celé planetě. [...] Náš projekt pokračuje a ačkoli nás britské hlasování snad trochu zpomalilo, musíme dále sledovat náš kurz směrem k cílům, které sdílíme, s obnovenou ambicí“.)

Nečeká nás tedy ani přestavba, ale leda přístavba dalších pater ve stejném stylu. Brexit je další promarněnou příležitostí na změnu. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí. Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost.

Bratislava, Řím, Sibiu –tak si to shrňme:

Počet případů

Pravomoci, které by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům

0

Oblasti, ve kterých by mělo dojít k útlumu činnosti Unie

0

Unijní předpisy, které by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady

0

Nové nástroje v rukou členských států umožňující zablokování iniciativ, s kterými nesouhlasí

0

Orgány Unie, které by měly být zrušeny

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.5.2019

0

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=714244


 

7. kvě, 2019
Diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 se chýlí k závěru. V Sibiu nám lídři řeknou, jak „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Po Bratislavském a Římském prohlášení nás čeká ještě jedno další a zazvoní zvonec...
 

Ve čtvrtek 9. května se bude konat v rumunském Sibiu dlouho očekáváný summit, kterým by měla vyvrcholit politická reflexe o budoucnosti EU-27, zahájená po britském referendu v červnu 2016. Tento okamžik byl během uplynulých měsíců natolik vyzdvihován, že se o celém procesu často hovořilo též jako o „cestě do Sibiu“.

O původu myšlenky klíčového summitu, kde budou přijata významná rozhodnutí o podobě pobrexitové Unie, jsem psal v článku EU na cestě do Sibiu v únoru 2018. Dalšímu vývoji události, kdy ambice postupně klesaly, jsem se vrátil v textu 200 dnů do Junckerova summitu v Sibiu v říjnu 2018. Tehdy už se neurčitě objevovaly kontury možného výsledku, totiž, že zde bude předjednána tzv. strategická agenda na období 2019–2024 (obecný, nekonfliktní a nic neříkající programový dokument po vzoru toho aktuálního) a že zde bude přijato prohlášení. V této souvislosti jsem pesimisticky předvídal, že evropští lídři nejspíš přijdou s dalším „Římským prohlášením“ plným frází a banalit, poplácají se po ramenou a pojede se dál po vyjetých kolejích. Nyní vše nasvědčuje tomu, že výsledek bude vypadat přesně takto.

O Sibiu – navzdory tomu, že se rychle blížilo – nebylo v poslední době zas tak moc slyšet. Zvláště nepřicházela žádná upřesnění ohledně možného výstupu a nebylo ani známky po jakékoli soustředěné práci na něm. Teprve v polovině března 2019 proběhlo neformální zasedání Rady pro obecné záležitosti v Bukurešti, kde proběhla první obecná diskuse o budoucí strategické agendě, z níž nevzešly žádné jasné závěry. 30. dubna potom přispěchala Komise s dokumentem Europe in May 2019: Preparing for a more united, stronger and more democratic Union in an increasingly uncertain world(stručné shrnutí je dostupné v tiskové zprávě).

2. května, tedy jen týden před zasedáním, rozeslalo předsednictví návrh prohlášení, které by mělo ze zasedání vzejít, a nastínění okruhů pro diskusi o strategické agendě. Z těchto dvou dokumentů, jakož i z programu akce, konečně můžeme získat přesnější představu, jak bude velké finále v Sibiu vypadat.

Co nás ve čtvrtek čeká

1) Předpokládám, že zaprvé bude přijato navržené prohlášení, které bylo zkušenými pisateli memorand připraveno tak, že žádnému státu nebude činit nejmenší problém se k němu přihlásit.

Pracovní verze deklarace ukazuje krátký text obsahově velmi podobný Bratislavskému prohlášení ze září 2016 a Římskému z března 2017. V popředí stojí drobný úvod, který mimo jiné zdůrazňuje přesvědčení vedoucích představitelů o tom, že „sjednoceni jsme silnější“ a jejich odpovědnost za to „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Za tím účelem je zde načrtnuto 10 závazků, které na sebe lídři mají vzít:

Budeme obhajovat jedinou Evropu – od východu k západu, od severu k jihu[...] Zůstaneme jednotní v dobách dobrých i zlých[...] Budeme vždy hledat společná řešení[...] Budeme nadále chránit náš způsob života, demokracii a právní stát[...] Budeme se snažit přinášet výsledky tam, kde je to nejvíce potřeba.[...] Budeme se vždy držet principu spravedlnosti, ať už na trhu práce, v sociálním zabezpečení, v ekonomice nebo v digitální transformaci[...] K dosažení našich ambic si přidělíme prostředky[...] Zajistíme budoucnost příštím generacím Evropanů[...] Budeme chránit naše občany a zajišťovat jim bezpečí.[...] Evropa bude odpovědný globální lídr.

2) Zadruhé nám bude sděleno, že vedoucí představitelé vedli plodnou diskusi o budoucí strategické agendě, a snad i pár témat, která přitom nejvíce rezonovala.

Dokument připravený na jednání se zaměřuje na čtyři oblasti: Ochrana občanů a svobod, Rozvoj naší ekonomické základny: evropský model pro budoucnost, Budování zelenější, spravedlivější a inkluzivnější budoucnosti, Prosazování zájmů a hodnot Evropy ve světě. Každá z těchto oblastí je dále rozdělena do čtyř podoblastí a v nich jsou pak zařazeny jednotlivé priority. Jde o řadu (v unijním prostředí) samozřejmých, dávno rozvíjených témat, které jsou vymezeny velmi rámcově – např. ochrana osobních svobod, investice do dovedností lidí a do vzdělání, vývoj umělé inteligence, urychlení energetického přechodu.

První návrh strategické agendy by měl být připraven začátkem června. Tento zbytečný dokument by pak měl být přijat na červnovém zasedání Evropské rady.

3) Snad bude oznámeno také něco o diskusi u pracovního oběda, která by se měla týkat role EU ve světě. Juncker si původně dělal naděje, že by v Sibiu mohl získat podporu jeho plán na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v rámci některých oblastí společné zahraniční a bezpečnostní politiky pomocí tzv. pasarel. Tento návrh by nicméně musel získat jednomyslnou podporu členských států, což je nyní nereálné.

Navoněné, našlehané nic

Více k výsledkům summitu v Sibiu si řekneme poté, co se uskuteční. Už nyní si však troufám tvrdit, že nás nečeká nic jiného než navoněné, našlehané nic. Unijní lídři evidentně neaspirují na více než na to, aby předložili důstojný, líbivě znějící výstup, který však nebude přinášet žádný skutečný obsah. Půjde jen o další rituální oslavu Unie a jejích výdobytků a potvrzení dávno nastoupených projektů a trendů.

Základní směr v rámci diskuse o budoucnosti EU-27 už byl dávno dán. Udalo jej Bratislavské i Římské prohlášení, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, PESCO a řada dalších počinů posledních měsíců. Jasně se ukázalo, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Vše podstatné již bylo rozhodnuto, nyní jde jen o to, jak nepříjemné období otázek a debat po britském referendu formálně uzavřít.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 7.5.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog/blog.aspx?c=712332&x=socialky_facebook_c