TOMÁŠ BŘICHÁČEK

19. bře, 2019
Kauza VKml: Vedení ODS začíná připomínat domovní důvěrnici z padesátých let. Politická korektnost a kádrování dostávají přednost před pravicovým programem. Strana přestává být nejmenším zlem pro pravicového voliče...
 

Úpadek ODS začíná nabírat na obrátkách. Jedna špatná zpráva překonává druhou. Po nedávném představení kandidátky pro volby do Evropského parlamentunásleduje další studená sprcha. Poslanecký klub ODS se kvůli nadsazenému příměru použitému při parlamentní rozpravě distancoval od Václava Klause ml. a vyzval ho k odchodu z poslaneckého klubu ODS.

Přirovnání situace vnitrostátního parlamentu při transpozici směrnic EU, respektive při provádění unijního práva, k situaci židovského výboru, který rozhoduje koho zařadit do transportu, je přehnané a ne úplně trefné – asi tak jako když někdo používá zkratku Waterloo nebo Stalingrad (mimochodem vzpomínáte ještě na předčasně se radující titulek Stalingrad opoziční smlouvy?). Samozřejmě v našem případě nejde o otázky života a smrti a lze též namítnout, že jsme do Unie vstoupili dobrovolně, můžeme z ní vystoupit, a že parlament se setkává s akty EU, na jejichž projednávání se Česká republika v Radě EU podílela, a většinou pro ně i hlasovala.

Nadnesenost slov VKml nic nemění na oprávněnosti jeho povzdechu nad tristní a nedůstojnou situací vnitrostátních zákonodárců, kteří skutečně v záplavě unijní legislativy jen „zvedají ruku jako ovce“. Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci EU ve spojení s převažujícím hlasováním kvalifikovanou většinou v Radě (kdy je členský stát namísto suveréna v pozici menšinového akcionáře a kdy může být rozhodnuto takříkajíc „o nás bez nás“), expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy mají za následek, že činnost Unie se neustále rozpíná a její regulace metastázuje do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států.

Kritika toho, že Unie získala příliš mnoho pravomocí, že jsou rozhodovací procesy nadměrně založeny na většinovém hlasování namísto jednomyslnosti, a že Unie tyto pravomoci nadužívá, je naprosto legitimní a odůvodněná. Právě tato situace by nás měla znepokojovat a pobuřovat, ne to či ono přibarvené vyjádření tohoto problému.

Reakce vedení ODS je příznačná: veškerou svou energii (odsudek) soustředí na řečníka a jím zvolenou ostrou formu, ne na jím oprávněně kritizované jevy. Co to o ODS vypovídá? Že na první místo staví politickou korektnost, zatímco pravicový program, do kterého patří obhajoba národního státu a svobody slova, staví na druhou kolej.

Politická korektnost a zapšklost se ostatně u čelných představitelů strany projevuje už dávno. Vzpomeňme, s jakou se potázal vtipálek René Franěk, když se na Facebooku dotknul neortodoxní nevěsty britského prince Harryho, Meghan Markleové. Předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka zase volali k rezignaci za hru na kytaru a zpěv na předsednickém pultíku ve sněmovním sále. Začíná to připomínat přístup domovní důvěrnice z padesátých let.

úvodním článku série k občanským demokratům jsem před rokem napsal: ODS je dnes ideově dezorientovaná strana, která se ocitla mimo politický časoprostor v jakémsi ideovém autu. Bojuje se stíny minulosti a s falešnými strašáky, není schopná rozeznat skutečná nebezpečí a pojmenovat skutečné nepřátele, věnuje se náhražkovým tématům, uzavírá zvláštní spojenectví se subjekty programově vzdálenějšími proti subjektům programově bližším, vede žabomyší půtky ve Sněmovně, filosofuje o vysokých tématech a při tom všem má ze sebe dobrý pocit.

Podobně Miroslav Macek ODS včera vzkázal: „Vzpamatujte se, dokud je čas, pokud vám ovšem nejde jen o to mít svých deset dvanáct procent a rochnit si za potlesku levicových pisálků v opozici!“

Je otázka, zda čas ještě je. Jestliže jsem dlouho měl pocit, že ODS je pro pravicového nejmenším zlem, po této poslední erupci marnosti mám o tom velké pochybnosti a minimálně pro nadcházející volby si v tomto přístupu dávám přestávku.

Václav Klaus (st.) dnes prohlásil: „Tito lidé nemají s původní ODS nic společného. S jejími ideály se rozešli už dávno, nebo je nikdy nesdíleli. Charakterizuje je nadbíhání politické korektnosti a pravdě a lásce. Jejich cesta k politické bezvýznamnosti je zcela přímočará. Dříve či později musí vzniknout nová, skutečně pravicová strana. Dlouho jsme mnozí sázeli na ODS. Teď už snad každý ví, že to není možné.“

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 19.3.2019 (napsáno 14.3.2019, těsně před vyloučením VKml. z ODS)

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=704608


 

11. bře, 2019
K obrodě Evropy další centralizací a levicovým pokrokářstvím? Macron se svými nápady nám může sloužit jako příklad, ovšem jen odstrašující. Evropa má šanci na znovuzrození, leda pokud se zbaví fanatiků, jako je on...
 
Ne, že by Evropa svou „renaissance“, tedy obrození či znovuzrození, zoufale nepotřebovala. Sám jsem v jednom starším článku psal o tom, že evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše – vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí – a mohou se stát během několika málo generací na vlastních historických územích pasivními menšinami a posléze se rozpustit jako kostka cukru v moři nově panujících dynamických etnik.
 

Francouzský prezident Macron ve svém článku Pour une renaissance européenne, který otiskly tento týden deníky ve všech členských státech EU (česky zde), měl ovšem na mysli úplně jiné „problémy“ a úplně jinou „obrodu“. Krizi Evropy vidí v brexitu, vzestupu nacionalismu, nepravdivých informacích, v nedostatečně rychlém pokračování integrace, cizím vměšování do voleb a dalších podobných bolístkách a přeludech dnešního politického mainstreamu. Obrodu pak prý přinese, pokud EU bude dělat více a rychleji, přičemž pilíři všeho jejího snažení by měly býtsvoboda, ochranaa pokrok.

Svoboda, ochrana, pokrok... Někomu to třeba může znít libozvučně. Snad už ale není tak málo těch z nás, kdo víme, jak se s těmito pojmy dnes v Unii a na celém Západě pracuje. Stačí si Macronův spisek přečíst pozorněji, abychom viděli, že klíčová slova jsou zde znásilněna, zbita a svázána do kozelce. Pod hlavičkou svobodyMacron nabízí omezování svobody (Evropská agentura pro ochranu demokracie asistující u voleb, boj proti nenávistným projevům na internetu). Pod hlavičkou ochranyžádá odevzdání dalších klíčových funkcí jednotlivých států (v oblasti ochrany hranic a azylové politiky) unijním orgánům, a tedy zbavení států možnosti chránit svoje území a občany. A o tom, co dnes znamená pokroka evropské hodnoty, o kterých se zde také několikrát hovoří, raději pomlčme.

K pokrouceným pojmům v Macronově textu samozřejmě patří i Evropa. Ta je zde ztotožňována s Unií, respektive se spojením evropských zemí do jednoho (nad)státního útvaru, vládou z jednoho centra, vytvořením supervelmoci („Europe puissance“) s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, globálního hráče, který udává směr. K tomuto únosu Evropy eurocentralisty více zde.

Ve výsledku tedy Macronovy recepty nespočívají v ničem jiném než v další centralizaci („více Unie“) a v levicovém pokrokářství a budování státu blahobytu (kupředu ke světlým zítřkům). Právě tato medicína přitom přivedla Evropu tam, kde je dnes. Jako by tedy alkoholika chtěl léčit další lahví a narkomanovi podával novou dávku.

Ze slepé uličky, v níž se Evropa nachází, vede cesta jedině zpátky. Obroda tedy není myslitelná podle Macrona, ale jedině proti němu a jemu podobným.

Macron říká: „Je na vás, abyste rozhodli, zda Evropa a hodnoty pokroku, které v sobě nese, mají být něčím víc než jen odbočkou v dějinách.“ Já na to: kéž by tato lži-Evropaa její „hodnoty“ byly jen krátkou epizodou. Velký optimista v tomto směru ale nejsem.

P. S.: Za velmi trefný považuji komentář IVK: „Autoritativní a povýšené rady přináší Macron v době, kdy se Francie potýká s bezprecedentními hospodářskými a sociálními problémy. Co chce doma naprosto neúspěšný a neoblíbený prezident radit zbytku EU? Kde se v něm bere drzost domácí neúspěchy své politiky překrývat evropským aktivismem?“

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 10.3.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=703741


 

2. bře, 2019
Lisabonské zemětřesení roku 1755 tvrdě udeřilo na portugalskou metropoli a jih země. Lisabonská smlouva před deseti lety zasáhla celou EU. I ona přinesla zmar a dalekosáhlé škody, které přetrvávají a dále se rozrůstají...
 

Před deseti lety vrcholil dramatický příběh prosazování institucionálních reforem Evropské unie, který se táhl už od přelomu tisíciletí. Původní projekt Ústavy pro Evropu, později přetavený v Lisabonskou smlouvu, narazil na své cestě na řadu překážek. Na podzim 2009 však přece triumfoval.

Anabáze euroústavy

Když byl v prosinci 2000 s námahou dojednán text Smlouvy z Nice, která měla připravit Unii na plánované velké rozšíření směrem na Východ, mnozí aktéři (Evropská komise, Evropský parlament i některé členské státy) byli s výsledkem nespokojeni. Dohodu, která podle nich nebyla dostatečně ambiciózní, považovali toliko za prozatímní. Ke smlouvě proto bylo připojeno prohlášení o zahájení „hlubší a širší debaty o budoucnosti Evropské unie“, které předpokládalo svolání další mezivládní konference k dotažení změn.

V návaznosti na to vedoucí představitelé členských států přijali v prosinci 2001 Laekenskou deklaraci. Hovořili zde o potřebě učinit Unii demokratičtější, transparentnější a efektivnější, zajistit lepší vymezení a utřídění unijních pravomocí a zjednodušit zakládací smlouvy. Připustili, že tyto reformy by mohly nakonec vyústit v přijetí „ústavního textu“. Co je zásadní, svolali Konvent o budoucnosti Evropy, který měl připravit podklady pro plánovanou mezivládní konferenci.

Z práce Konventu a mezivládní konference vzešla Smlouva o Ústavě pro Evropu, která byla podepsána koncem října 2004, tedy nedlouho po našem vstupu do EU. Euroústava – svojí stavbou vskutku částečně připomínající vnitrostátní ústavy, avšak stále mezinárodní smlouva – měla nahradit předchozí mnohokrát novelizované zakládací smlouvy. Předpokládala dalekosáhlé změny v konstrukci integračního celku, které v souhrnu směřovaly k výraznému posílení bruselského centra na úkor členských států.

Euroústava byla na jaře 2005 odmítnuta občany Francie a Nizozemska v referendech a mohlo se zdát, že ztroskotala. Evropské politické elity v čele s německou kancléřkou Merkelovou se však s takovým výsledkem rozhodně nemínily smířit. A tak byla v červnu 2007 na summitu v Bruselu odsouhlasena příprava tzv. „reformní smlouvy“. Myšlenka byla taková, že všechny podstatné změny, které měla přinést euroústava, se včlení do stávajících zakládacích smluv, aby bylo možné vydávat je toliko za další z mnoha revizí a aby bylo možné vyhnout se referendům. Tak vznikla Lisabonská smlouva, podepsaná v prosinci 2007, která je s nepatrnými odchylkami pořád stejná euroústava, jen v novém balení.

Referendum už vskutku žádný stát neuspořádal až na Irsko, které se mu podle své ústavy nemohlo vyhnout. A v této jediné zemi, kde měli občané příležitost hlasovat, zaznělo v červnu 2008 opět „Ne!“. Irové si tak museli v říjnu 2009 udělat reparát, který už dopadl, jak se od nich očekávalo. Anabáze euroústavy, respektive Lisabonské smlouvy pak skončila vynucenou ratifikací prezidentem České republiky v listopadu 2009. 1. prosince téhož roku smlouva vstoupila v platnost.

Více moci do Bruselu, Štrasburku a Lucemburku

Jako nejvýznamnější a veskrze negativní změny, které Lisabonská smlouva přinesla, lze označit tyto:

  • další rozšíření a prohloubení pravomocí EU; třebaže byly – zejména po Maastrichtu a Amsterodamské smlouvě – už tak nesmírné a navíc neostře ohraničené;

  • výrazné rozšíření případů, kde se v Radě uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, a nikoli jednomyslnost; většinové hlasování se stalo pravidlem, zatímco jednomyslnost výjimkou;

  • pokrok v budování různých orgánů a funkcí, které běžně spojujeme se státy, a nikoli mezinárodními organizacemi;

  • povýšení Listiny základních práv EU– do té doby nezávazné deklarace – na úroveň zakládacích smluv; jde o výkladní skříň výdobytků staré i nové levice, která otevírá další prostor k aktivismu Soudního dvora EU;

  • zavedení širokého spektra možností pro změnu právního a institucionálního rámce bez potřeby formální revize zakládacích smluv, a tedy bez vnitrostátních ratifikací včetně případných referend; jde o různé pasarely a další záludné klauzule.

Z mnoha dalších reforem můžeme připomenout nové rozčlenění pravomocí, mechanismus kontroly dodržování principu subsidiarity v rukou vnitrostátních parlamentů, institut evropské občanské iniciativy, úpravu vystoupení členského státu z Unie či požadavek veřejného projednávání legislativních návrhů v Radě. Některé z těchto dílčích změn by bylo možné označit za užitečné, jiné za přinejmenším neškodné. Problém je v tom, že byly zastíněny a zcela převáženy mnohem závažnějšími negativními prvky.

Lisabonský olej do ohně

Nejpozději od Maastrichtské smlouvy to šlo s evropskou integrací z kopce. Centralizace nabírala na obrátkách, unijní regulace se rozpínala do všech stran, unijní instituce se dravě hnaly za další mocí a dívaly se na členské státy stále více svrchu.

Už před „Lisabonem“ vypadala situace bledě. Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci, převažující hlasování kvalifikovanou většinou v jejich rámci, expanzivní zápal institucí a nedostatečné kontrolní mechanismy – to vše předurčovalo unijní konstrukci k centralizaci. Toto nasměrování mohutně umocňovaly dva stěžejní, velikášské projekty integračního procesu: společná měna euro a schengenský prostor, dva katalyzátory činnosti bruselského ústředí, které ženou zúčastněné státy směrem k hlubšímu sjednocování v řadě klíčových oblastí.

Toto vše zde tedy bylo už předtím. Proto by nebylo správné považovat Lisabonskou smlouvu za revoluci ve vývoji integrace. Centralizační požár nezapálila. Přišla již k divoce běsnícím plamenům.

Jestli něčím byla, pak koňskou dávkou oleje, který byl přilit do tohoto ohně a dále mohutně povzbudil jeho síly. Nové pravomoci, více většinového hlasování, nové orgány, nová lidskoprávní charta, plný pytel prohnaných klauzulí umožňujících pokoutní předávání další moci do Bruselu. Chyby minulosti byly dále prohloubeny. Vehikl integrace jedoucí doposud z kopce na poloviční rychlost, se rozjel naplno.

V letech následujících po „Lisabonu“ vypluly náhle na povrch důsledky, které bezhlavá centralizace přináší. Nejprve přišla dluhová krize, poté krize migrační. Dvě vlajkové lodi Unie, euro a Schengen, tehdy tvrdě narazily na realitu a odhalily svou odvrácenou tvář. Tyto velké havárie ukázaly, že předimenzovaná integrace začala vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Ne, že by Lisabon byl příčinou těchto krizí. Ty vznikly už v důsledku starších chybných rozhodnutí maastrichtské generace západoevropských vůdců. Lisabonské reformy se ovšem negativně projevily ve stádiu hledání řešení nastalých problémů, tj. v reakci Bruselu. Umožnily ordinovat obvyklý recept „více Unie“ snáze, než kdy dříve. Nejvíce neblahým konkrétním projevem pak byly kvóty na přerozdělování migrantů, k nimž „Lisabon“ umetl cestu.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.3.2019
 

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=702887


 

 

19. úno, 2019
Marasmus v ODS pokračuje. Už i rozumná linie vůči EU se kácí. Do čela Fialovy sestavy pro volby do Evropského parlamentu se dostali prounijní „srdcaři“. Kde se programové vyčpívání zastaví? Zbude z ušlechtilého vína řídký střik?
 

Před necelým rokem mě neblahé poměry ve Fialově ODS přiměly k napsání článku ODS, vzpamatuj se!. Od té doby mám pocit, že všechny problémy, na kterém jsem v něm upozorňoval, se jen dále prohlubují a že moje doporučení jako by vesměs sloužila za návod pro učinění přesně pravého opaku.

Potom, co přejmenovali Pravý břeh na Institut Petra Fialy, a když se pak 18. listopadu 2018 objevila na facebookovém profilu ODS fotografie Havla s poznámkou „Pan Prezident“, myslel jsem si, že mě už nic nemůže překvapit. A přece se stalo.

O co jde? O dva čelné kandidáty občanských demokratů pro volby do Evropského parlamentu, Ondřeje Krutílka a Evu Decroix.

Krutílkovo obrácení aneb z Pavla na Šavla

Ondřej Krutílek, kandidát č. 4, by mi ještě před časem připadal jako vynikající volba. Býval to velmi poučený a bystrý analytik i komentátor dění na půdě EU. Léta výborně vedl časopis Revue Politika při brněnském Centru pro studium demokracie a kultury (CDK), do kterého jsem rád přispíval, a který měl vysokou úroveň.

Krutílek býval tvrdým kritikem současného modelu evropské integrace a uměl dobře pojmenovat jeho hlavní neduhy. Dokladem toho jsou třeba jeho starší texty v archivu Revue Politika nebo v Reflexu.

Co tenkrát třeba psal o obecném směřování integrace a naší roli v Unii?

„Evropská integrace se nejpozději po Maastrichtu v roce 1993 utrhla ze řetězu a začala požírat sebe sama. Navzdory řečičkám o významu jednotného vnitřního trhu to je právě volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, co v posledních deseti, patnácti letech v EU krnělo a krní nejvíce. Namísto toho se masivně dopřává sluchu ‚harmonizátorům‘ všeho druhu. Výsledek je patrný jak v revizích zakládacích smluv (Amsterodam, Nice, Lisabon), tak v běžné sekundární legislativě, jež pokrývá každou prkotinu, a jejíž objem proto permanentně narůstá.

Ruku v ruce s tím jde i postupné tunelování vládnutí v jednotlivých členských státech: schválně se zeptejte svého poslance, kolik národních zákonů má původ v Bruselu a nakolik je možné jejich přijetí ovlivnit. Budete zděšeni! Nejhorší ovšem je, že řada vlád si nad tím myje ruce; jako by EU z jejich kompetencí ukrajovala bez jejich souhlasu.“

(Kdo se ještě diví disidentům Evropy?, Revue Politika 12/2011)

„Diskrepance mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co reálně můžeme, se zvětšuje úměrně tomu, jak předáváme kompetence za hranice naší země, věnujeme tomu čím dál méně pozornosti a soustředíme se na drobty v podobě ‚evropských‘ peněz.“

(Co chtít od budoucí české vlády ve vztahu k EU?, Revue Politika 5/2010)

„Současná EU (...) [j]edná zbrkle, kvalitě nadřazuje kvantitu, prakticky není politiky, jež by byla těchto tendencí ušetřena. Navrhovaným řešením je takřka bez výjimky ‚více Evropy‘, ať už to znamená cokoli. Přesně podle otřepaného hesla, že evropská integrace je jako jízda na kole: pokud se nešlape (kupředu), člověk spadne.“

(Prohlubovat evropskou integraci je fatální chyba, Revue Politika 9/2011)

Co říkal o nálepce euroskeptika?

„Viděno očima průměrného zastánce stávajícího způsobu evropské integrace, budu označen za euroskeptika. Budiž. Pořád lepší než propadnout mylnému přesvědčení, že přijímání nových norem rychlostí střelby ze samopalu může být tím, co Unii zbaví stigmatu nutného zla a co v občanech (v jejichž jménu se to děje) vzbudí víc než rezignovaný nezájem.“

(Show must go on, Revue Politika 4/2009)

„Raději být označován za euroskeptika, než se mýlit s eurooptimisty.“

(Prohlubovat evropskou integraci je fatální chyba, Revue Politika 9/2011)

A jak se vyjadřoval o Václavu Klausovi a jeho pohledu na evropskou integraci?

„Být klausovským ‚disidentem Evropy‘ neznamená být proti evropské integraci, ale proti způsobu, jakým se v poslední době (letech) vyvíjí.“

(Kdo se ještě diví disidentům Evropy?, Revue Politika 12/2011)

„Václavu Klausovi je vytýkán nekonzistentní postoj v otázce evropské integrace: když jako předseda vlády podával přihlášku do EU, tvrdil prý něco jiného než nyní. To je zcela nesmyslná výtka. Václav Klaus od počátku zaujímal vůči prohlubující se integraci Evropy velmi kritické stanovisko. Jeho kritika evropské ústavy je založena nejen na detailní znalosti fungování EU, ale i na pečlivém pročtení tohoto dokumentu. Ani jedno přitom nelze tvrdit o horlivých zastáncích euroústavy, jejichž argumenty „pro" jsou tudíž velmi často bezzubé.“

(Klaus versus euroústava, Revue Politika 10/2004)

Krutílkovou tvorbou se také dlouhodobě vinula otázka eura, proti jehož přijetí Českou republikou se vždy vymezoval a hledal možnosti úniku z této naší povinnosti. Připomeňme třeba starší text Jak se vyhnout euru?(Revue Politika 3/2007) nebo i docela nedávný text Vykašleme se na euro, soustřeďme se na jednotný trh(Pravý břeh, 25. 10. 2018). Byl také editorem pěkného sborníku Euro v Česku. Ano, či ne? (2013).

Z dalších textů mohu připomenout a doporučit např. Proč je Evropský parlament neviditelný?(Revue Politika 9/2009) nebo Kde dělají soudruzi z EU (také) chybu?(Revue Politika 11/2009).

Starého Krutílka jsem měl rád a považoval jsem si ho. Proto se mi ani nechtělo příliš si ho spojovat s negativními trendy v dnešní ODS. S jistou ostražitostí jsem k němu ale přistupoval. Nebylo přeci možné pominout, že je ve vedení Pravého břehu – Institutu Petra Fialy, který představuje de factostranický think-tank, a má významný podíl na ideovém přerodu strany a na nedůstojné spolupráci s tupě propagandistickým médiem Forum24 (o něm podrobněji zde). Přesto jsem měl ještě při oznámení kandidátů dojem, že by v Bruselu a Štrasburku přínosem být mohl.

Z tohoto omylu mě vyvedl rozhovor Kandidát na europoslance Krutílek: EU má problémy. Radikální euroskepticismus je nebezpečný, který vyšel 1. února na Forum24. Když jsem se jím prokousával, dobře jsem si uvědomil, že do voleb nenastoupil starý dobrý Krutílek, ale někdo jiný.

Co že nám to nový Krutílek vzkázal? Tak třeba, že radikální euroskepticismus je nebezpečný a hloupý, že neumíme dobře využívat evropské peníze, že EU sice má své problémy i negativní stránky, ale co je proboha nemá?! „Musíme vidět především pozitiva, a těch není málo: volný pohyb v rámci schengenského prostoru, společný evropský trh a rozšiřování obchodních příležitostí, budování společné dopravní, energetické a komunikační infrastruktury, financování vědy, výzkumu a vzdělávání...“ „Měli bychom se soustředit hlavně na projekty, které přirozeně vyrostly zezdola a osvědčily se v praxi. Příkladem může být Schengen.“

Unii přidal Krutílek k dobru, že nás prý nakonec možná zachrání před Babišem, „protože půjde tvrdě proti jeho střetu zájmů a dotačním podvodům. Doma si to Babiš ohlídá, má na to dostatečnou moc, ale v EU už ne.“

K poznámce, že ODS je veřejností vnímána jako euroskeptická, prohlásil: „Promiňte, ale to je úplná hloupost a dezinterpretace. Něco takového možná občas utrousí Václav Klaus ml., ale to je v rámci ODS osamocený hlas, který nesmíte brát vážně. Klaus ml. je pouhý řadový člen ODS, jakýsi její disident, řekl bych, že tak trochu i klaun. Nemá žádnou funkci ani vliv na politiku strany, v oblasti EU už vůbec ne, ale média mu věnují velkou pozornost, protože se jmenuje, jak se jmenuje. Nahrává tomu i jeho otec se svou radikálně protievropskou agendou. Oba ale jsou, nezlobte se, úplně mimo.“

Sám prý samozřejmě euroskeptikem není. Má naopak obavy, aby nespokojení voliči ve velkém nepodpořili radikály, kteří nebudou umět EU rozumně reformovat, ale spíše se ji pokusí rozložit. „To by byla katastrofa. Evropská unie potřebuje uměřenou, vyváženou a rozumnou politiku, nikoli střet dvou nesmiřitelných extrémů. Proto se mi zdá pozice ODS – být v EU hlasem rozumu mezi dvěma extrémy, protiunijními radikály a proevropskými fanatiky – tou nejlepší odpovědí na současné problémy.“

A jak se vyjádřil ke svému oblíbenému tématu eura a jeho zavedení u nás? Zde sice nepopřel své předchozí názory, ale mluvil velmi mírně. Přijetí eura podle něj musí být v jednotlivých členských státech dobrovolné. A k tomu jestli má být zavedeno u nás poznamenal: „Nejsem věštec, možná někdy, ale nyní určitě ne. Nedokážu předpovědět, zda bude v České republice někdy výhodné zavést euro, záleží na tom, kam se bude eurozóna dále ubírat, od krize v roce 2008 se radikálně proměnila. V každém případě musí jít o racionální a především naše svobodné rozhodnutí.“

Co k tomu dodat? Odpověď tentokrát raději nechám na čtenářích. Za sebe jen říkám, že nad Krutílkem kroutím hlavou a že toho někdejšího kvalitního analytika je škoda.

Evropská srdcovka

Eva Decroix, kandidátka č. 6, o sobě na Facebooku říká: „Jsem dítě Evropy. Evropa mě formovala, dala mi šanci, vzdělání i rodinu.“ A na téma rodiny dodává, že stejně jako každý z nás do nějaké patříme a ta určuje naše směřování a je to místo, kde víme, že můžeme požádat o pomocnou ruku, stejně tak prý „my jako republika patříme do rodiny Evropské unie a máme tu odpovědnost a štěstí pracovat na jejím dalším rozvoji a směřování“.

Roli evropského poslance vnímá „jako roli věrozvěsta, který přináší vysvětlení a pochopení toho, co se na obrovské Evropské úrovni děje, zpět do krajů a k lidem.“

A proč vlastně kandiduje?

„Protože chci říkat dál a nahlas, že patříme do Evropy a za Evropou si musíme stát.

Všem soudným je zřejmé, že bez unie by naše republika nebyla demokratický, prosperující a svobodný stát. Říkat nahlas ‚patříme do Evropy‘ není žádné eurohujerství, svazáctví, agitace či jak jinak to ještě lze ‚trollovat‘, ale jediný možný pragmaticky přístup, sdílený většinou naší populace.

Proč to někdo nechce slyšet? Protože je jednodušší sestavit soupis trestných bodů pro unii a brát vše, co se podařilo za naše národní vlastenecké vítězství, a lynčovat Brusel za vše, co se nedaří.“

K tomu dodává:

„V kampani mohu upozorňovat na vše, co unie dělá špatně, ale nic to nezmění na tom, že patříme do Evropy a za Evropou si proto také musíme stát. Okopáváním kotníků věci nezměníme lépe či rychleji než konstruktivním přístupem s pozitivními záměry. Evropa je a bude taková, jakou si ji uděláme.

Evropa potřebuje směr, my si potřebujeme říct, jakou ji chceme či nechceme. Dělení na euroskeptiky, eurorealisty, eurofily, eurohujery..., a přihřívání si polívčičky na starých bolestech, nic nepřináší. Takové nálepky nic nezmění na faktu, že do Evropy patříme. Pravicové spektrum je příliš malé na tvoření další táborů. Podobně nemá žádný přínos slovíčkaření, že Evropská unie není totéž co Evropa. V současné geopolitické situaci je to skoro totéž je, jen si to někdo nechce přiznat.

Patříme do Evropy! Evropu musíme dělat rozumnější, méně úřednickou a rozkazovačnou. Roli malého státu ve velké společnosti známe velmi dobře, přesto jsme se uměli v mnoha okamžicích historie ukázat jako silný evropský masarykovský či havlovský národ. Za něj kandiduji!

Česká srdcovka Eva do Evropy!“

Eva Decroix navíc otevřeně podpořila lednový manifest 30 blouznivých prounijních intelektuálů, který nedávno trefně okomentovali Jiří Weigl a Ivo Strejček v textu Intelektuálové opět selhali. Kandidátka č. 6 k tomu uvedla: „Kunderu čtu česky i francouzsky. Láska na první stránku a zásah rovnou do duše. Lévy mě pobuřuje a posouvá za hranice chtěného. Nikdy by mě ale nenapadlo, že tito dva budou podepsáni pod manifestem, který lépe, než cokoliv na světě a já sama vyjádří, co mě vedlo ke kandidatuře do voleb!“

Zády ke kořenům a k pravicovým voličům

Je to smutný pohled, jen co je pravda – jak na Krutílka vykrucujícího se ze sebe sama, tak na angažovanou evropskou srdcovku, která by se správně měla vyjímat někde na kandidátce ČSSD, TOP 09 nebo Pirátů (jak správně poznamenala i Karolina Stonjeková). Ještě před pár lety by si něco podobného sotvakdo dokázal představit.

Jestli mi bylo u občanských demokratů při všech jejich vzrůstajících neduzích něco sympatického, pak to byl relativně kritický přístup k EU. Často v něm mohla být kolísání a nedotaženosti, ale základní směr byl nezpochybnitelný. Byla to také jedna z mála oblastí, kde se blednoucí ODS ještě jakžtakž odlišovala od stran typu TOP 09, KDU-ČSL nebo STAN.

Tento kurz se držel od dob Václava Klause jakožto otce zakladatele a byl součástí ideových kořenů strany. Od těchto kořenů se bohužel strana v posledních letech obecně vzdaluje a odstřihává. Pokud si původní pravicový program připodobníme k prvotřídnímu vínu, pak již celá léta dochází k jeho ředění vodou, v horším případě i přimíchávání pochybných patoků. Jak se zdá, i v přístupu vůči Unii nám nyní Fialovo vedení z ušlechtilého rýnského ryzlinku chystá řídký střik.

To vše patrně v zájmu sblížení s táborem Pravdy a lásky a lovení hlasů v jejím revíru. Jak už jsem ale psal v úvodním článku ODS, vzpamatuj se!, nic dobrého z toho vzejít nemůže. Možná v těchto kalných vodách Fiala uloví několik hlasů, ale mnohem víc voličů odradí. Ti pak budou hledat spásu u živelných, chaotických politických subjektů nebo se k volbám ani nebudou obtěžovat..

Měknutí ODS přichází ve špatnou dobu. Právě nyní bychom víc, než kdy dřív, potřebovali silnou a jasně profilovanou národně-konzervativní opozici vůči evropské centralizaci. Jestliže Ondřej Krutílek před deseti lety v době protlačování Lisabonské smlouvy správně hovořil o tom, že EU je bez brzd na cestě z kopce, dnes můžeme mluvit o jízdě z kopce z pedálem plynu až na podlaze. (Aktuálnímu vývoji se podrobněji věnuji např. v článku Kam směřuje diskuse o budoucnosti EU?)

Odpor k pokračování nynějšího modelu evropské integrace a nastoupeným trendům je dnes nezbytnou součástí programu každého subjektu, který si troufá nazývat se pravicovým. Jde o podmínku sine qua non. Už sama postupující centralizace, demontáž národního státu, internacionalismus a kosmopolitismus jsou v zásadním protikladu s konzervativními hodnotami a jsou bytostně levicové. Navíc v rámci procesu centralizace dochází v unijním právu k trvalé expanzi a zabetonovávání levicových postulátů. Příkladem z poslední doby budiž Evropský pilíř sociálních práv a navazující iniciativy. Dnešní integrace sleduje kurz více Unie – více doleva a tudíž je s pravicovým pohledem na svět v totálním rozporu.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 18.2.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700506


 

3. led, 2019
Marasmus v ODS, popotahování Maďarska unijními orgány, zákeřná Istanbulská úmluva – to byla témata, která Vás letos nejvíce zaujala. Dále byla často řeč o neblahém vývoji diskuse o budoucnosti EU...
 

Když se tak ohlížím za letošními články, největší ohlas u Vás měla jednoznačně tři témata:

  • situace v ODS,
  • popotahování Maďarska pod záminkou ochrany „právního státu“ a
  • Istanbulská úmluva.

Marasmus v ODS

Sérii textů k občanským demokratům odstartoval článek ODS, vzpamatuj se!. V něm jsem kritizoval orientaci strany na program anti- (Babiš + Zeman + „populisté“ + „extrémisté“) namísto zásadních hodnotových otázek a celkovou situaci jsem hodnotil takto: „ODS je dnes ideově dezorientovaná strana, která se ocitla mimo politický časoprostor v jakémsi ideovém autu. Bojuje se stíny minulosti a s falešnými strašáky, není schopná rozeznat skutečná nebezpečí a pojmenovat skutečné nepřátele, věnuje se náhražkovým tématům, uzavírá zvláštní spojenectví se subjekty programově vzdálenějšími proti subjektům programově bližším, vede žabomyší půtky ve Sněmovně, filosofuje o vysokých tématech a při tom všem má ze sebe dobrý pocit.“

Pro občanské demokraty jsem měl pět základních doporučení: 1) Zaměřte se na podstatné: na obhajobu normálního světa, národního státu a svobody. 2) Neveďte minulé války a nebojujte s virtuálními přízraky. 3) Přestaňte s planým moralizováním a vehementní obhajobou toho, na co nikdo neútočí. 4) Nepaktujte se s pravdoláskou a nesnažte se vtírat do její přízně. 5) Nebuďte tolik spokojení sami se sebou a pořádně zaberte.

Brzy následovaly články ODS, vzpamatuj se! – dovětekInstitut Petra Fialy? Tak na ten jsme čekali.S delším odstupem jsem se k tématu vrátil s krátkou úvahou Statečný kněz vs. nažehlený vyčichlý rutinér, která souvisí i s Istanbulskou úmluvou.

Jsem rád, že tyto články našly příznivého přijetí mezi čtenáři. Zvláště mě potěšily reakce z řad současných či bývalých občanských demokratů. Netěší mě naopak, že vedení ODS se „nevzpamatovalo“ a své chyby jen prohlubovalo.

Šikanované Maďarsko

Zaujal Vás také článek Šikanované Maďarsko si zaslouží naši podporu, kde jsem kritizoval nedůstojnou hru, kterou rozehrály proti tomuto státu unijní orgány, zvláště pak Evropský parlament.

Psal jsem: „Maďarsko je na pranýři, ale je to právě ono, kdo si v této trapné šarádě zachovává důstojnost. S hrdostí a zásadovostí vzdoruje nehoráznému tlaku unijních orgánů a rudo-zeleného mainstreamu. Nenechá si líbit výhružky a osočování, neustupuje před zvůlí a arogancí bruselských a štrasburských ředitelů zeměkoule.(...) Maďarsko si zaslouží naši úctu a podporu. Nejen proto, že je v právu, ale i proto, že příště bychom mohli být na jeho místě i my.“

Istanbulské otrávené jablko

Istanbulskou úmluvu jsem rozebral v delší analýze Istanbulské úmluvě se vyhněme obloukem, která byla psaná pro Institut Václava Klause. Její kratší verze vyšla v listopadovém Newsletteru IVK.

Základní sdělení lze shrnout takto: „Istanbulská úmluva klame tělem. Ušlechtilé cíle, za něž se schovává, a jichž se na první pohled týká většina jejího obsahu, jsou utopeny ve všeprostupujících nebezpečných ideologických konceptech. Ve výsledku nejde ani tak o násilí na ženách a domácí násilí, jako o gender a antidiskriminaci. Je to jako s jablkem pro Sněhurku, které na povrchu třeba vypadá zdravě, je pěkně červené a blyští se, ale uvnitř je skrz naskrz nasáklé jedem. Na místě Sněhurky jsme tentokrát my všichni.“

Tohle téma bylo hodně nepříjemné. Abych analýzu dal dohromady, brodil jsem se spoustu dní po kolena v něčem, co se dá slušnými slovy těžko popsat. Když ale byla práce hotová, měl jsem z ní dobrý pocit. Myslím, že bylo potřeba, aby tato tvrdá kritika zazněla.

Diskuse o budoucnosti EU

Vedle uvedených tří oblastí jsem dále – a vlastně především – sledoval vývoj diskuse o budoucnosti EU, neboli tzv. „Cestu do Sibiu“. K tomuto tématu chystám v příštím roce knihu.

Unijní záležitosti Vás pořád zajímají poněkud méně, k čemuž dodávám: bohužel. Politickou reflexi zahájenou po britském referendu považuji za stěžejní politický proces dnešní doby.

Základní přehled jsem sepsal v článku Kam směřuje diskuse o budoucnosti EU?. Z jeho závěru bych zde uvedl: „Jisté je, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí.

Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost. Dvěma určujícími liniemi jsou posun směrem k ‚více Unie‘ (tzn. pokračování centralizace, expanze činnosti Unie do všech stran) a posun doleva.“

Čtenáře nejvíce zaujaly dva texty k dílčím okruhům problematiky: Brusel se ptá občanů: Chcete více Unie, nebo ještě více Unie?Boj proti dezinformacím – další metla na nepohodlné názory.

Diskusi o budoucnosti EU jsem se také věnoval v trochu odlehčeném vystoupení.

na XXV. Hovorech na pravici.

PF 2019

Všem čtenářům děkuji za dosavadní přízeň a budu se moc těšit na další setkávání s nimi v roce 2019. Do nového roku přeji hodně zdraví, pohody a úspěchů.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 3.1.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=693698