TOMÁŠ BŘICHÁČEK

17. zář, 2019

Konec diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 mě zastihl v Bukurešti, kam mě zavedly pracovní povinnosti...

Naskytla se mi tak příležitost prožít tento okamžik v zemi, jejíž předsednictví rámovalo vrcholnou fázi procesu a jejíž město Sibiu přitom sehrálo tak podivuhodnou úlohu.

20. června 2019, právě v den, kdy byla přijata nová strategická agenda a kdy se Unie jala usilovat o klimatickou neutralitu, jsem se procházel v pozdní večer po bulváru Unirii. Ten vznikl jako Ceaușeskova odpověď na Champs-Élysées a původně nesl jméno Victoria Socialismului (Vítězství socialismu). Příznačně pro brutální urbanismus někdejšího komunistického režimu byl neorganicky vražen do změti chudých uliček s vesměs nízkými domy.

Ve vzduchu byla vůně nadcházejícího léta a vůbec nic nedávalo znát, že by se toho dne odehrálo něco významného. Nepřišla na to řeč ani v prostředí ministerských úředníků z různých členských států, zaměřených na jejich úzce vymezené agendy, s kterými jsme předtím bujaře povečeřeli na pozvání předsednictví.

Přemýšlel jsem o sledu bizarních událostí, které jsem tři roky sledoval, popisoval a rozebíral. Byla to práce neradostná, spojená převážně s pocity zmaru a znechucení. Snesitelnější ji činila okolnost, že probíhala postupně po malých dávkách – vlastně mravenčím způsobem dřívko po dřívku. Celou dobu mě pak především hnalo dopředu přesvědčení, že dění tohoto vzrušeného období je třeba zaznamenat, utřídit a zpřístupnit širší veřejnosti.

Dorazil jsem na rozlehlé půlkruhové námětí Piața Constituției. Přede mnou se rozevřelo majestátní panorama Paláce parlamentu. Když ve světle reflektorů září do noci, nabízí tato největší Ceaușeskova chlouba mimořádně působivou podívanou. V kontextu svého vzniku představuje živoucí památník marnivosti, nepokory, bezohlednosti, maniakálních ambic rozorat starý svět a vytvořit nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Jde také o připomínku hluboké moudrosti ukryté v přísloví o pýše, která předchází pád.

Mám dojem, že Bukurešť a celá země si na palác zvykly a je dnes jejich nedílnou součástí. Emoce, pramenící z pohnuté historie, vychladly. Odnož zla, která stála u zrodu stavby, je dávno vyhaslá a její prapor opuštěný. Co zůstává, je řemeslně vybroušené dílo, na které Rumuni mohou být hrdí. K jeho zlidštění a smíření s dějinami přispívá také to, že přímo v jeho areálu roste do výšky nová velkolepá katedrála Mântuirii Neamului Românesc.

Mám nicméně smutný dojem, že negativní lidské vlastnosti a síly rozvratu, za jejichž živoucí památník jsme Ceaușeskův palác označili, zvedají dnes znovu hlavu oblečeny do nového hávu. Jak podotýká IVK v manifestu Obrana demokracie před liberální demokracií: „Projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti, chce se nám říci v realitě uskutečňovaný Huxleyho ‚Brave New World,‘ který opanoval dnešní Západ, se ve své podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů devatenáctého a dvacátého století.“ Důkazem těchto jevů jsou bohužel jednoznačně i výstupy cesty do Sibiu.

Brexitová diskuse o budoucnosti skončila neslavně. Boj za normální svět, národní stát a svobodu však nekončí a vzdát ho nikdy nesmíme.
(Doslov z připravované knihy)

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 17.9.2019

Zdroj:

https://www.facebook.com/tomas.brichacek.1/posts/10157430957369840


 

 

2. zář, 2019

Chtěl by si někdo jako beta-čtenář přečíst připravovanou knihu o EU ve stínu brexitu, neboli o tom, jak se EU v návaznosti na rozhodnutí Britů změnila? 

Pro představu názvy kapitol:
1. Zahájení procesu reflexe
2. Neklidné léto 2016
3. Bratislavské prohlášení a plán
4. Tusk: „Jednotni vytrváme, rozděleni padneme“
5. Tři rezoluce Evropského parlamentu
6. Bílá kniha o budoucnosti Evropy
7. Římské prohlášení
8. Diskusní dokumenty k Bílé knize
9. Junckerův vítr v plachtách
10. Macronův projev na Sorbonně
11. Večeře v Tallinnu
12. Agenda lídrů
13. Cesta do Sibiu
14. Evropský pilíř sociálních práv
15. Balíček návrhů k prohloubení HMU
16. PESCO
17. Institucionální otázky na summitu v únoru 2018
18. Návrh víceletého finančního rámce
19. Marxovy oslavy v Trevíru
20. Veřejná konzultace o budoucnosti Evropy
21. Německo-francouzský motor
22. Junckerovo poselství o stavu Unie 2018
23: Merkelová: „Národní státy musejí být připraveny odevzdat svoji suverenitu“
24. Sibiu na dohled
25. Velké finále
26. Volby do Evropského parlamentu
27. Nová strategická agenda
28. Konference o budoucnosti Evropy?
 
Pokud budete mít nějaké připomínky nebo náměty, zasílejte, prosím ideálně do 12. září na t.brichacek@seznam.cz. Aktivní beta-čtenáři budou mít v knize poděkování a nejaktivnější dostanou výtisk.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.9.2019
9. čvc, 2019
Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme. Zůstanu svůj. Aneb o boji proti dezinformacím a svobodě slova...
 

Poslední dobou se mi opakovaně stává, že někdo v souvislosti s mými články mluví o odvaze, plutí proti proudu nebo mi tlumeným hlasem říká, že mi drží palce, abych vydržel apod. Měl bych to snad brát jako pochvalu, ale ve skutečnosti mě to především mrzí.

Publicistiku v naší době jsem nikdy nebral jako příležitost pro předvádění statečnosti. Věnuji se jí proto, že mě naplňuje a dává mi prostor informovat čtenáře o záležitostech z mého oboru, které považuji za zajímavé pro širší veřejnost, nebo pro vyjádření se k aktuálním otázkám.

Publicistika je součástí svobody slova a veřejné diskuse v demokratické společnosti. Je to pole pro soutěž argumentů, pro přesvědčování druhých o vlastním pohledu na věc, využití práva projevit svůj názor. Autor jde se svou kůží na trh a je jen na něm, jak kvalitní produkt čtenářům předloží a jakým způsobem se u nich zapíše. To jediné, čeho by se však měl přitom obávat je, že u čtenářů propadne, nebo že jej překoná jiný diskutér.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor. Nebáli se stýkat s tím či oním pro jeho politické postoje. Neřešilo se, co je korektní a co nekorektní. Cenzura a zákazy se tehdy nenosily.

Svoboda je návyková. Ti z nás, kdo jsme silně prožívali onu krásnou dobu a nedáme na ni dopustit, nechceme zapomenout na tehdejší atmosféru a nechceme se smířit s tím, že by mělo být všechno zase jinak.

Jako jedno z ohrožení svobody slova jsem už před časem označiltzv. boj proti dezinformacím. Uvedl jsem, že jej vnímám jako nástroj sloužící k umlčení nepohodlných názorů, k vytěsnění ideových protivníků z veřejné diskuse, k jejich převýchově a zastrašení. Nenapadlo mě přitom, že bych se měl s těmito snahami setkat i osobně v rámci svojí tvorby. Doposud jsem totiž měl dojem, že i moji ideoví odpůrci, kteří se dívají na současný model evropské integrace příznivě, mě jako zástupce opačného názoru vesměs respektují, a uznávají, že co do faktografie odvádím poctivou práci.

A přece, užívám si takhle dovolenou na chatě v Kníně a najednou telefonát. Jeden novinář na mě vybafnul, že prý jsem v dozorčí radě obecně prospěšné společnosti Český portál, která údajně provozuje dezinformační weby a že tam vycházejí moje články a jestli mě to neovlivňuje v mojí práci na úřadě a proč tam jsem a jak se to stalo atd. atd. Nějak už mi tam jenom chyběla otázka z Šakalích let „Co tím sledujete?“.

Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Čekal bych spíše dotazy na obsah mých článků, než že ze mě někdo bude dělat dezinformátora z titulu členství v nějakém orgánu nebo kvůli tomu, na kterých webech jsou moje články, které píši primárně pro svůj blog (!), přejímány.

Každopádně výsledkem našeho hovoru byl článekna Deníku N. K němu se nijak vyjadřovat nebudu, protože to nemám zapotřebí. Myslím, že čtenáři si udělají svůj úsudek sami. Pouze bych poznamenal, že hlavní vypovídací hodnota textu se netýká ani tak mojí osoby, jako spíše jeho autorů.

Jsem členem několika spolků a řady dalších v minulosti. Mimo jiné jsem předsedou Klubu esperantistů v Praze. Na pasivní funkci v dozorčí radě Českého portálu, kterou vykonávám už asi od roku 2011 (a zapsána v rejstříku je od roku 2015), jsem až dosud příliš často nepomyslel.

Jak jsem se k ní vlastně dostal? V prosinci 2005 jsem vyhrál 1. cenu v soutěži Přemýšlejme o Evropě, kterou organizovala Nadace rozvoje občanské společnosti. Když jsem vítězný text na téma demokratický deficit EU chtěl publikovat, narazil jsem na začátku roku 2006 na dvě média a kolektivy kolem nich – euPortál vydávaný Českým portálem a Revue Politikavydávanou Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK). Spolupracovat jsem začal s oběma. Nejdříve jsem psal spíše jednodušší texty pro euPortál, postupně jsem se orientoval na propracovanější polemické články, psané primárně pro Revue Politika. Pokud jde ovšem o osobní stránku, zapojil jsem se mnohem více do okruhu lidí kolem Českého portálu. Byla to parta pravicově smýšlejících studentů různých vysokých škol, se kterými jsme si padli do noty. Mám s nimi spojeno mnoho krásných zážitků, které tvoří nedílnou součást mých studentských let. Po škole jsme se rozletěli do různých míst republiky a do různých profesí, přátelství však zůstalo. Proto i Český portál.

Vůči webům Českého portálu přiznávám určitou distanci z důvodu stylu i obsahu. Jak jsem sdělil i uvedenému novináři do telefonu, s dobrou čtvrtinou článků nemusím souhlasit vůbec, u čtvrtiny mohu souhlasit s obsahem, ale ne s formou. Také přiznávám, že celkově poněkud bulvární styl, který zde převažuje, není moje parketa. To však není důvod pro to, abych je nerespektoval jako užitečné diskusní platformy, kde se objevují mnohé podnětné texty, a abych nad nimi nafoukaně ohrnoval nos. Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně. Chtějí-li redaktoři sdílet některé články z mého blogu, nevidím důvod, proč bych jim v tom měl bránit. Mimochodem nepíšu je výlučně pro čtenáře těchto webů, ale pro všechny, kdo o ně mají zájem, ať už na ně natrefí kdekoli.

Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme.Nebojme se je využívat a nedovolme nikomu, aby nám je vzal. V této věci není prostor pro kompromis. Jinak bychom se po třiceti letech ocitli zase zpátky, kde jsme byli.

Karel Hašler v písni Svoboda je svobodazpíval: „Otrok, jenž se osvobodil, pamětliv má být svých pout. Že by mu je, ač je shodil, zas moh’někdo navlíknout.“

Za sebe mohu slíbit, že z pojetí svobody, kterému jsem se naučil v devadesátých letech, neslevím. Zůstanu svůj.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 9.7.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=719984


 

 

26. čvn, 2019
Jak by měl vypadat „nový evropský člověk“ pro sjednocenou Unii? Musí to být odnárodněný kosmopolitní Evropan, který je náležitě ideologicky zpracován v duchu hodnot pokroku. Pár poznámek k výtvarné variaci na toto téma...
 
Václav Klaus často hovoří o „homo bruxellarum“ – novém evropském člověku, který má být zbaven svých národních kořenů a být v první řadě Evropanem. O vybudování této umělé bytosti se podle něj snaží evropské kosmopolitní elity, pro které národy a národní státy představují překážku na cestě k vytvoření nové unifikované Evropy. Národy by se proto měly promíchat, rozpustit, splynout. Napomoci tomu by měla i masová migrace jednotlivců mimoevropského původu.
 
O tom, že zde tendence k budování evropského národa skutečně jsou, a že tento přístup je integrální součástí současného modelu a směřování evropské integrace, jsem přesvědčen. Snad jsou často méně přímočaré a skrývají se pod jemnější pojmy a koncepty, jako jsou občanství Unie či stále užší svazek mezi národy Evropy, nebo na sebe berou líbivý háv demokratizace unijních rozhodovacích procesů (posilování Evropského parlamentu apod.). Někteří čelní unijní politici, jako Daniel Cohn-Bendit či Guy Verhofstadt, pak mluví jasně. Obsah je každopádně stále týž.

Dodal bych, že „homo bruxellarum“ by měl být nejen odnárodněný a prounijní. Nového evropského člověka chápu také jako „náležitě“ smýšlejícího, respektive (pře)vychovaného v levicově pokrokovém duchu. Jeho srdce musí planout pro gender, multikulturalismus, agendu sexuálních menšin, zbytnělé pojetí lidských práv, environmentalismus, stát blahobytu apod. Jeho jazyk musí být vybroušen politickou korektností. Musí být odhodlán, řečeno s Nezvalem, vézt „lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“.

Léta chodím v Bruselu kolem jedné sochy muže bez jména a bez výrazu, který z podstavce vykračuje do prázdna. Stojí před budovou Lex, která patří Radě EU, na Rue de la Loi. Socha nese název „Stepping Forward“ (Vykročení vpřed) a autorkou je Hanneke Beaumontová. Už dávno si říkám, že právě toto dílo symbolizuje Klausova člověka bruselského naprosto dokonale.

Nechal jsem se tedy tedy pro jednou inspirovat a připravil jsem výtvarnou variaci na dané téma, jejímž středobodem je náš bezejmenný muž. Homo bruxellarum zde ožívá v barvách duhy, na vlnách genderu, za hukotu větrníků, dusotu běženců a v šumu oceánu ideologických frází. Pokud jde o to poslední, čerpáno je z různých programových dokumentů unijních institucí z poslední doby; nemohou zde chybět prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu nebo třeba Strategický závazek v oblasti rovnosti žen a mužů 2016–2019.

Obrázek je věnován Václavu Klausovi k 78. narozeninám.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 26.6.2019

Zdroj: 
 
 
12. čvn, 2019
ODS se už nevzpamatovala. Trpěliví jsme byli dlouho. Teď je načase otevřít novou kapitolu. Trikolóra je projekt, který vzbuzuje naději. Má to, co ODS chybí: charismatického šéfa, dobrý program a životní elán...
 

V sérii textů zahájených v březnu 2018 článkem ODS, vzpamatuj se!jsem na tomto blogu komentoval dění v bývalé nejsilnější pravicové straně. Začalo to ještě na poměrně pozitivní notě v rovině kritiky a doporučení, úpadek strany však nabral nečekaně rychlý spád a spolu s ním se měnilo i vyznění jednotlivých dílů.

Dnes už je zřejmé, že ODS se nevzpamatovala a nevzpamatuje. V bahně středu možná v klidu dožívá, ale jako pravicová strana skončila a nemá smysl na ni dále spoléhat. (Nějak mi to připomíná Dykovy verše: Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.) Pár rozumných hlasů, které ze strany jako ozvěna dávných časů zaznívají, by nás nemělo mást.

Po včerejšku to vidím tak, že prapor pravice zvedla Trikolóra. Z prvního představení mám jednoznačně pozitivní dojem. Jako by se tady zhmotňovala všechna doporučení pro pravici z mého úvodního článku. Na prvním místě pak můj apel č. 1: Zaměřte se na podstatné: na obhajobu normálního světa, národního státu a svobody. Rád vidím jako první programový pilíř nového hnutí Braňme normální svět. Ostatní dva pilíře, Bohatství vzniká z práceŽijeme v České republice, zase v podstatě vyjadřují to, co jsem měl mysli obhajobou svobody a národního státu.

Vedle dobrého programu zaměřeného na to nejpodstatnější vidím jako velký klad charismatického šéfa a životní elán (neboli slovy VKml „ajfr“). Nic z tohoto trojlístku ODS dnes nemá. To vše dává naději, že restart pravice by se u nás konečně mohl podařit.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 12.6.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=717093