TOMÁŠ BŘICHÁČEK

3. led, 2019
Marasmus v ODS, popotahování Maďarska unijními orgány, zákeřná Istanbulská úmluva – to byla témata, která Vás letos nejvíce zaujala. Dále byla často řeč o neblahém vývoji diskuse o budoucnosti EU...
 

Když se tak ohlížím za letošními články, největší ohlas u Vás měla jednoznačně tři témata:

  • situace v ODS,
  • popotahování Maďarska pod záminkou ochrany „právního státu“ a
  • Istanbulská úmluva.

Marasmus v ODS

Sérii textů k občanským demokratům odstartoval článek ODS, vzpamatuj se!. V něm jsem kritizoval orientaci strany na program anti- (Babiš + Zeman + „populisté“ + „extrémisté“) namísto zásadních hodnotových otázek a celkovou situaci jsem hodnotil takto: „ODS je dnes ideově dezorientovaná strana, která se ocitla mimo politický časoprostor v jakémsi ideovém autu. Bojuje se stíny minulosti a s falešnými strašáky, není schopná rozeznat skutečná nebezpečí a pojmenovat skutečné nepřátele, věnuje se náhražkovým tématům, uzavírá zvláštní spojenectví se subjekty programově vzdálenějšími proti subjektům programově bližším, vede žabomyší půtky ve Sněmovně, filosofuje o vysokých tématech a při tom všem má ze sebe dobrý pocit.“

Pro občanské demokraty jsem měl pět základních doporučení: 1) Zaměřte se na podstatné: na obhajobu normálního světa, národního státu a svobody. 2) Neveďte minulé války a nebojujte s virtuálními přízraky. 3) Přestaňte s planým moralizováním a vehementní obhajobou toho, na co nikdo neútočí. 4) Nepaktujte se s pravdoláskou a nesnažte se vtírat do její přízně. 5) Nebuďte tolik spokojení sami se sebou a pořádně zaberte.

Brzy následovaly články ODS, vzpamatuj se! – dovětekInstitut Petra Fialy? Tak na ten jsme čekali.S delším odstupem jsem se k tématu vrátil s krátkou úvahou Statečný kněz vs. nažehlený vyčichlý rutinér, která souvisí i s Istanbulskou úmluvou.

Jsem rád, že tyto články našly příznivého přijetí mezi čtenáři. Zvláště mě potěšily reakce z řad současných či bývalých občanských demokratů. Netěší mě naopak, že vedení ODS se „nevzpamatovalo“ a své chyby jen prohlubovalo.

Šikanované Maďarsko

Zaujal Vás také článek Šikanované Maďarsko si zaslouží naši podporu, kde jsem kritizoval nedůstojnou hru, kterou rozehrály proti tomuto státu unijní orgány, zvláště pak Evropský parlament.

Psal jsem: „Maďarsko je na pranýři, ale je to právě ono, kdo si v této trapné šarádě zachovává důstojnost. S hrdostí a zásadovostí vzdoruje nehoráznému tlaku unijních orgánů a rudo-zeleného mainstreamu. Nenechá si líbit výhružky a osočování, neustupuje před zvůlí a arogancí bruselských a štrasburských ředitelů zeměkoule.(...) Maďarsko si zaslouží naši úctu a podporu. Nejen proto, že je v právu, ale i proto, že příště bychom mohli být na jeho místě i my.“

Istanbulské otrávené jablko

Istanbulskou úmluvu jsem rozebral v delší analýze Istanbulské úmluvě se vyhněme obloukem, která byla psaná pro Institut Václava Klause. Její kratší verze vyšla v listopadovém Newsletteru IVK.

Základní sdělení lze shrnout takto: „Istanbulská úmluva klame tělem. Ušlechtilé cíle, za něž se schovává, a jichž se na první pohled týká většina jejího obsahu, jsou utopeny ve všeprostupujících nebezpečných ideologických konceptech. Ve výsledku nejde ani tak o násilí na ženách a domácí násilí, jako o gender a antidiskriminaci. Je to jako s jablkem pro Sněhurku, které na povrchu třeba vypadá zdravě, je pěkně červené a blyští se, ale uvnitř je skrz naskrz nasáklé jedem. Na místě Sněhurky jsme tentokrát my všichni.“

Tohle téma bylo hodně nepříjemné. Abych analýzu dal dohromady, brodil jsem se spoustu dní po kolena v něčem, co se dá slušnými slovy těžko popsat. Když ale byla práce hotová, měl jsem z ní dobrý pocit. Myslím, že bylo potřeba, aby tato tvrdá kritika zazněla.

Diskuse o budoucnosti EU

Vedle uvedených tří oblastí jsem dále – a vlastně především – sledoval vývoj diskuse o budoucnosti EU, neboli tzv. „Cestu do Sibiu“. K tomuto tématu chystám v příštím roce knihu.

Unijní záležitosti Vás pořád zajímají poněkud méně, k čemuž dodávám: bohužel. Politickou reflexi zahájenou po britském referendu považuji za stěžejní politický proces dnešní doby.

Základní přehled jsem sepsal v článku Kam směřuje diskuse o budoucnosti EU?. Z jeho závěru bych zde uvedl: „Jisté je, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí.

Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost. Dvěma určujícími liniemi jsou posun směrem k ‚více Unie‘ (tzn. pokračování centralizace, expanze činnosti Unie do všech stran) a posun doleva.“

Čtenáře nejvíce zaujaly dva texty k dílčím okruhům problematiky: Brusel se ptá občanů: Chcete více Unie, nebo ještě více Unie?Boj proti dezinformacím – další metla na nepohodlné názory.

Diskusi o budoucnosti EU jsem se také věnoval v trochu odlehčeném vystoupení.

na XXV. Hovorech na pravici.

PF 2019

Všem čtenářům děkuji za dosavadní přízeň a budu se moc těšit na další setkávání s nimi v roce 2019. Do nového roku přeji hodně zdraví, pohody a úspěchů.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 3.1.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=693698


 

20. pro, 2018
V období po britském referendu si mnozí dělali naděje, že EU se změní k lepšímu. Reformní zápal ovšem brzy vyprchal a vše se vrátilo do vyjetých kolejí. Dnes už víme, že Unie se prostě nezmění, a pokud ano, leda k horšímu...
 

V návaznosti na výsledek referenda o členství Spojeného království v Evropské unii vedoucí představitelé ostatních členských států 29. června 2016 zahájili politickou reflexio budoucnosti EU s 27 státy. Tento proces nazývaný různými jmény – nejčastěji diskuse o budoucnosti EU, proces reflexeči „Cesta do Sibiu“ – vyvrcholí nedlouho po samotném brexitu na jaře 2019 v době kolem voleb do Evropského parlamentu. Klíčovým okamžikem by měl být neformální summit v rumunském Sibiu 9. května 2019.

Na začátku, v období těsně po referendu si mnozí dělali naděje, že Unie se změní. Mnoho komentátorů tehdy požadovalo hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Prognózován byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Vystřízlivění přišlo velmi rychle.

Bratislavské prohlášení a plán

První studenou sprchou bylo již úvodní jednání vedoucích představitelů EU-27 k tomuto tématu na neformálním summitu v Bratislavě 16. září 2016.

Donald Tusk sice ještě v předvečer setkání prohlašoval, že po britském referendu „jediná věc, která dává smysl, je mít střízlivé a brutálně upřímné hodnocení situace“ a volal po „realistické diagnóze důvodů brexitu“ s tím, že lídři musejí občany ujistit, že si z brexitu vzali ponaučení. Přijaté Bratislavské prohlášenía Bratislavský plánvšak nepřinesly ani náznak něčeho podobného.

Unie zde byla označena za „nepostradatelnou“. Vrcholem kritiky na její adresu bylo konstatování, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“. Jinak najdeme jen nepřímou kritiku typu: „Musíme zlepšit vzájemnou komunikaci – mezi členskými státy, s orgány EU, ale především s našimi občany. Měli bychom do našich rozhodnutí vnést více jasnosti. Hovořit srozumitelně a upřímně. Zaměřovat se na očekávání našich občanů a mít dostatek odvahy postavit se zjednodušeným řešením, s nimiž přicházejí extremistické či populistické politické síly.“

Z konkrétních cílů a úkolů v Bratislavském plánu pak prosvítalo odhodlání dále prohlubovat integraci v řadě oblastí včetně bezpečnosti a obrany, migrační politiky nebo sociálních věcí.

Bílá kniha o budoucnosti Evropy

Bláhové naděje na reformu mohla snad ještě povzbudit Bílá kniha o budoucnosti Evropy, kterou vydala Evropská komise 1. března 2017. Tento dokument, kterým Komise podle svých slov mínila zahájit „otevřenou a všeobjímající diskusi s občany o tom, jakým směrem by se Evropa měla v příštích letech ubírat“, nastínil pět ilustrativních scénářů dalšího vývoje EU do roku 2025. Označeny byly jako 1) Pokračování v dosavadní praxi,2)Pouze jednotný trh, 3)Státy, které chtějí, dělají více, 4)Dělat méně, zato efektivněji a 5)Dělat mnohem více společně.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Bílá kniha nabídla pestrou paletu odlišných uspořádání. Někteří v tom spatřovali cosi převratného, v historii evropské integrace nevídaného. Snad by to i do jisté míry platilo, pokud bychom předpokládali, že všechny scénáře jsou míněny vážně, a pakliže bychom vycházeli jen z jejich názvů.

Při znalosti širšího kontextu a při pozornějším studiu textu Komise se nám ve skutečnosti vyjeví jen varianty dvě. První z nich, která by znamenala omezení na vnitřní trh (scénář 2), je pro Komisi nepředstavitelná a zavrženíhodná. Zbývá tak druhá (scénáře 1, 3, 4, 5), která předpokládá ve čtyřech odstínech pokračování centralizace.

Římské slivky ze stokrát recyklovaných frází

25. března 2017 se vrcholní představitelé členských států EU-27 a unijních orgánů setkali na summitu v Římě, aby oslavili 60. výročí podpisu Římských smluv. Zasedání mělo být současně příležitostí k zamyšlení nad stavem Unie a budoucností integračního procesu. Bylo avizováno, že lídři mají v úmyslu představit společnou vizi pro nadcházející roky.

Přijaté Římské prohlášeníje výsměchem všem, kteří očekávali něco byť jen nepatrného. Evropské politické špičky naservírovaly občanům ubohé slivky ze stokrát recyklovaných frází. Žádný byť jen vzdálený náznak uvědomění si bezvýchodnosti nynějšího modelu evropské integrace, žádné úvahy o změně kurzu. Jen spokojenost se sebou sama, plácání se po ramenou, křečovitý optimismus, bagatelizace problémů.

Uveďme několik úryvků, které vystihují ducha textu:

„My, vedoucí představitelé 27 členských států a orgánů EU, jsme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem.“

„Jsme odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa a zajistit našim občanům bezpečnost a nabídnout jim nové příležitosti.“

„Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí. Společně však máme šanci tuto dynamiku ovlivňovat a hájit naše společné zájmy a hodnoty.“

„V nadcházejících deseti letech chceme Unii, která je bezpečná a dobře chráněná, prosperující, konkurenceschopná, udržitelná a sociálně odpovědná, Unii, která je odhodlána a schopna hrát klíčovou úlohu ve světě a ovlivňovat vývoj globalizace.“

„Spojili jsme své síly, abychom dosáhli změny k lepšímu. Evropa je naší společnou budoucností.“

Zaznamenáníhodný je také výrok, který zazněl v projevu Donalda Tuska na slavnostním zasedání: „Buď bude Evropa jakožto politická entita jednotná, nebo nebude vůbec. Pouze jednotná Evropa může být Evropou, která bude ve vztahu ke zbytku světa svrchovaná.“

Junckerův vítr v plachtách

Dalším významným milníkem bylo výroční poselství o stavu Unie, které přednesl Jean-Claude Juncker 13. září 2017 v Evropském parlamentu. Vystoupení s podtitulem „Chytit vítr do plachet“ ukázalo, že unijní představitelé se z šoku brexitu rychle otřepali a znovu jim narostl hřebínek.

Juncker připomněl Bílou knihu z března 2017 a řekl, že nyní je třeba využít prvních závěrů z probíhající diskuse a přejít od myšlenek k činům. V odkazu na pět scénářů Bílé knihy představil vlastní scénář číslo šest – totiž „jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu“ –, který v sobě prý zahrnuje prvky všech březnových scénářů.

Juncker načrtnul vizi Unie, kde se plné členství v eurozóně, bankovní unii a schengenském prostoru stane pro všechny normou, a vychrlil velké množství podnětů ohledně možné činnosti EU v řadě oblastí. Mezi zamýšlenými opatřeními můžeme jmenovat ideu zřízení Evropského měnového fondu a unijního ministra hospodářství a financí, sloučení funkcí předsedy Komise a předsedy Evropské rady (vznikl by tzv. „superprezident“), vyhlášení Evropského pilíře sociálních práv, vytvoření evropské obranné unie nebo využití pasarel k zavedení hlasování kvalifikovanou většinou v oblasti daní a zahraniční politiky.

Klíčovým momentem, k němuž Juncker předpokládal zakončení diskuse o reformách, byl 30. březen 2019, tj. den po brexitu, kdy bude mít Unie 27 členských států. Právě na tento den navrhl uspořádání zvláštního summitu, který by se měl konat v rumunském Sibiu. Uvedl k tomu: „Měla by to být chvíle, kdy se společně setkáme, abychom přijali rozhodnutí potřebná pro jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu.“

Agenda lídrů

Vyšumění reformních nálad období po britském referendu bylo stvrzeno přijetím tzv. Agendy lídrů20. října 2017. Evropská rada takto podle návrhu Donalda Tuska přijala rámcový program svých jednání o zásadních otázkách až do konce procesu reflexe na jaře 2019.

Na pořadu se objevila zejména tato témata: migrační politika, digitální Evropa, obrana, sociální politika, hospodářská a měnová unie, obchodní politika, změna klimatu, energetika, výzkum a inovace, vnitřní bezpečnost, vnitřní trh, víceletý finanční rámec, institucionální otázky (volby do Evropského parlamentu, složení Evropského parlamentu), vzdělání a kultura, strategická agenda 2019-2024, obsazení vysokých unijních funkcí.

Celá diskuse o budoucnosti EU se v podstatě rozpustila v běžném pracovním plánu, který předpokládal poklidné pokračování již dávno nastoupených projektů a trendů v širokém spektru oblastí. Naděje, že brexit může vyústit v pozitivní změnu Unie, v danou chvíli definitivně vyhasly.

Cesta do Sibiu

Do Agendy lídrů byl zanesen i summit v Sibiu. Oproti původnímu Junckerovu návrhu vidíme tu odlišnost, že bylo jednak zvoleno pozdější datum, 9. května, jednak se zde hovoří toliko o neformálním zasedání, které nebylo nijak zdůrazněno oproti ostatním klasickým či neformálním summitům naplánovaným v rámci Agendy. Na programu měly být body a) provádění agendy lídrů a b) příprava strategické agendy pro období 2019–2024.

Komise si tak jako tak začlenění summitu do Agendy vyložila jako plnou podporu Junckerova návrhu. Od této chvíle začala prezentovat Sibiu jako vrcholný okamžik diskuse o budoucnosti EU-27, kde budou přijata zásadní rozhodnutí.

Sibiu se záhy stalo téměř synonymem celé probíhající diskuse. Komise totiž začala o procesu hovořit také jako o „Cestě do Sibiu“ (angl.Road to Sibiu, fr.Route vers Sibiu, něm.Weg nach Sibiu).

Kolem summitu od počátku vyvstává řada otázek. Proč si na tomto setkání Komise tolik zakládá? Jaký konkrétní výstup může summit přinést? Co může být na jednodenním, a k tomu neformálním zasedání přijato za klíčová rozhodnutí o dalším směřování EU? Co bude následovat?

Uplynulé měsíce ze závoje tajemství mnoho neodstřihly. Dozvěděli jsme se, že zasedání se bude konat v budově radnice (Primăria Municipiului), a to je asi tak hlavní zpráva.

Čekal jsem v této souvislosti na Junckerův projev o stavu Unie 12. září 2018, ten ovšem vcelku nic zajímavého nepřinesl. To nejkonkrétnější, co Juncker řekl, bylo:

„[D]o voleb do Evropského parlamentu a do summitu, který se bude konat v rumunském Sibiu 9. května 2019, máme spoustu práce.

V Sibiu musíme přesvědčit naše spoluobčany o tom, že máme v zásadě stejnou představu o smyslu naší Unie. Evropané nemají rádi nejistotu a vágní cíle. Chtějí, aby věci byly jasné, ne nedotažené či polovičaté.

To vše je ve hře na cestě k Sibiu – summitu, který se bude konat šest týdnů po brexitu a jen dva týdny před volbami do Evropského parlamentu.“

Můj osobní tip v tuto chvíli je, že lídři nabídnou občanům v Sibiu jednak nějaké další prohlášení na způsob Bratislavského a Římského, jednak zde projednají tzv. strategickou agendu na další pětileté období, která pak bude přijata na řádném summitu v červnu. Jeden takový dokument byl přijat Evropskou radou už v roce 2014. Jmenoval se Strategická agenda pro Evropu v čase změn. Odkazuje na ní pár dokumentů Komise a Rady, jinak jde o naprosto zapomenutý dokument, o kterém pět let prakticky nikdo neslyšel.

Další milníky na cestě

Během „Cesty do Sibiu“ došlo k řadě posunů v integraci a dalším událostem, které by neměly uniknout naší pozornosti. Snažím se jim průběžně věnovat ve svých článcích. Na tomto místě bych jen stručně připomněl ty, které považuji za nejvýznamnější.

A. Jednak to bylo vyhlášení Evropského pilíře sociálních práv(EPSP) na tzv. sociálním summitu v Göteborgu 17. listopadu 2017. Tento dokument, který byl přijat mimo standardní rozhodovací postupy EU, má podobu jakési nové charty, respektive rozšířeného a prohloubeného katalogu sociálních práv. Má stejnou formu, jakou měla původně Listina základních práv EU, než byla Lisabonskou smlouvou povýšena na úroveň primárního práva. Ačkoli Pilíř sám o sobě není právně závazný, měl by sloužit jako východisko pro další formování sociální politiky na úrovni EU a pro sbližování sociálních modelů členských států.

EPSP je z právního i politického hlediska velmi problematický projekt. Jeho význam a potenciální dopady by neměly být bagatelizovány poukazem na jeho povahu soft law. Precedens Listiny základních práv EU, jakož i silné nástroje, které mají v rukou unijní orgány pro jeho prosazování (tvorba sekundárního práva EU, rozhodovací praxe Soudního dvora EU, strukturální fondy, monitoring členských států v rámci evropského semestru aj.) z EPSP činí dokument, s nímž by mělo být vážně počítáno.

B. Přelomovým krokem v oblasti obranné politiky bylo spuštění stálé strukturované spolupráce (PESCO) mezi 25 členskými státy, k němuž došlo 11. prosince 2017. Skupina zahrnuje země EU-27 bez Dánska a Malty. Stálá strukturovaná spolupráce v záležitostech obrany je určitou volnější obdobou institutu posílené spolupráce, který se uplatní v jiných politikách EU.

Po osmi letech od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost se tak zhmotnil jeden z jejích významných výdobytků. Jen o půlroku dříve Jean-Claude Juncker na bezpečnostní konferenci v Praze (9. června 2017) označil tento mechanismus za Šípkovou Růženku Lisabonské smlouvy, kterou je třeba probudit.

Komise rozhodnutí o zahájení PESCO uvítala s tím, že členské státy takto položily základy evropské obranné unie.

C. Stalo se už pravidlem, že kdykoli se jedná o dalším posilování Unie nebo když je třeba uklidnit obavy lidí z přemíry centralizace nebo jen ukázat Unii v lepším světle, zvedají unijní orgány prapor subsidiarity. Tento přístup se uplatnil v době jednání o Maastrichtu, Amsterodamské smlouvě, euroústavě i Lisabonské smlouvě a naposledy při přípravě tzv. Renegotiation deal s Velkou Británií, kterým chtěl David Cameron uspokojit Brity před referendem. Nepřekvapí tedy, že téma subsidiarity ožilo i v rámci nynější diskuse.

Juncker vytvořil pracovní skupinu pod vedením prvního místopředsedy Komise Franse Timmermanse, která měla „velmi kriticky“ přezkoumat všechny oblasti činnosti EU, aby bylo zajištěno, že Unie bude jednat pouze v případech, kdy přináší přidanou hodnotu. Pracovní skupina měla zejména bádat nad tím, a) jak lépe uplatňovat zásady subsidiarity a proporcionality v práci institucí Unie, b) v kterých oblastech by politické rozhodování a/nebo provádění rozhodnutí mohlo být přeneseno zcela nebo zčásti na členské státy nebo definitivně navráceno do rukou členských států a c) jak do tvorby a realizaci politi EU lépe zapojit regionální a místní orgány.

Nejzajímavější byla jistě otázka, které oblasti politiky by se měly vrátit členským státům. Sám jsem byl velmi zvědavý, s čím se pracovní skupina vytasí. Nu a její závěr byl takovýto:

„Ve všech existujících oblastech činnosti EU je přidaná hodnota a pracovní skupina proto neidentifikovala žádné pravomoci ve Smlouvě nebo oblasti politiky, které by měly být zcela nebo částečně znovu přeneseny na členské státy.“

A bylo vymalováno.

Kromě toho pracovní skupina nabídla jakýsi koncept „aktivní subsidiarity“, který ovšem není o nic méně mlhavý než sám stávající princip subsidiarity. Ve zprávě jsem se nedočetl nic moc nad rámec toho, že se všichni musí víc snažit a brát subsidiaritu opravdu vážně. Nejkonkrétnějším navrženým opatřením je, aby všichni aktéři v unijním legislativním procesu (unijní orgány, vnitrostátní parlamenty) používali pro posouzení otázek subsidiarity a proporcionality jednotnou hodnotící mřížku.

Jak je zřejmé, téma subsidiarity bylo zase jednou uchopeno („použito“) tak, aby integraci nezpůsobilo nejmenší potíže a vše mohlo nerušeně pokračovat v dosavadním směru a tempu.

Abychom byli ovšem spravedliví, je třeba dodat, že Komise přece jen našla jednu oblast, která by měla být ve jménu subsidiarity vrácena členským státům. Obětním beránkem se stal letní čas, respektive příslušná unijní směrnice regulující tuto materii. Komise již navrhla zrušení směrnice. (Přijetí tohoto návrhu je poměrně pravděpodobné, i když diskuse o konkrétním znění bude ještě nějakou dobu trvat.)

D. Významným jevem ve sledovaném období bylo také popotahování Polska a Maďarska ze strany unijních orgánů pod záminkou ochrany právního státu. Proti oběma zemím bylo dokonce zahájeno řízení podle čl. 7 Smlouvy o EU, které může v krajním případě vést k pozastavení hlasovacích práv; proti Polsku jej zahájila Komise, proti Maďarsku Evropský parlament.

Unijní orgány nacházejí v článku 7 SEU klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo její pravomoc. Poslední tance Komise a europarlamentu kolem tohoto ustanovení ukazují vzrůstající choutky těchto orgánů pro přetvoření tohoto mechanismu v bič na členské státy, který umožní Bruselu obecně vstupovat do vnitrostátní politiky a prosazovat vlastní politickou linii. Tento přístup nesmíme přijmout.

Nemyslím si, že by hrozilo, že Maďarsko a Polsko bude nakonec sankcionováno. Ohledně toho se mezi členskými státy nepodaří nalézt shodu. Ale už sám fakt, že článek 7 SEU byl poprvé aktivován, vypovídá o určitém klimatu v prostředí unijních institucí, respektive o tom, že tyto jsou nyní sebejistější a dravější než kdy dříve.

E. Bylo by možné ještě dlouho hovořit o mnoha dalších prvcích skládanky – třeba o prohlubování hospodářské a měnové unie, o Dublinu IV, o Úřadu evropského veřejného žalobce (europrokuratuře), o Evropském sboru solidarity, o boji proti dezinformacím či o Junckerově účasti na Marxových oslavách v Trevíru. Myslím ale, že špatných zpráv už bylo více než dost.

Závěr

Kam tedy směřuje diskuse o budoucnosti EU?

Takto položená otázka bude ve světle právě nastíněného vývoje nejspíše některé čtenáře svádět ke stručným jadrným odpovědím, které se dobře vejdou i do dvou slov. Co do substance nebudu tento závěr rozporovat, neboť protiargumenty nenacházím. Pokusím se nicméně o shrnutí poněkud propracovanější.

Jisté je, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí.

Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost. Dvěma určujícími liniemi jsou posun směrem k „více Unie“ (tzn. pokračování centralizace, expanze činnosti Unie do všech stran) a posun doleva.

Co přesně nás čeká na konci celého procesu v Sibiu, zatím nevíme. Nejspíše to nevědí ani představitelé členských států a unijních institucí. Nikdo to ani příliš neřeší. Základní směr byl totiž už dán. Udalo jej Bratislavské i Římské prohlášení, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, PESCO a řada dalších výdobytků posledních měsíců. Vše podstatné již bylo rozhodnuto, nyní jde jen o to, jak nepříjemné období otázek a debat po britském referendu formálně uzavřít.

Zapamatujme si jedno: Unie se prostě nezmění, a pokud ano, leda k horšímu.

Připraveno podle ústního příspěvku na Hovorech na pravici 3. 12. 2018

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 20.12.2018

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691685


 

27. lis, 2018

Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí z roku 2011 (tzv. Istanbulská úmluva) zatím ratifikovalo 33 států a plánuje to i Evropská unie jakožto mezinárodní organizace v mezích svých pravomocí...

Přistoupení České republiky se chystá již několik let, avšak toto téma zůstávalo dlouho mimo pozornost širší veřejnosti. Není na tom nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu líbivě znějící název i skutečnost, že vláda ratifikaci od začátku prezentuje spíše jako symbolický akt, který vlastně mnoho nezmění. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek nedávno v tomto duchu prohlásil: „Ta úmluva v podstatě žádné změny v českém právním řádu nevyvolá právě proto, že drtivá většina věcí, která úmluva upravuje, již je v českém právním řádu promítnuta a přihlášení se k ní je zejména přihlášení se k těm hodnotám, a to i tedy na poli mezinárodním.“[1] Mohlo by se tedy dobře zdát, že jde jen o další z řady lidskoprávních úmluv sjednaných v rámci Rady Evropy.

Díky opozici z prostředí různých církví a občanských iniciativ i ojedinělým hlasům na naší politické scéně se postupně rozšířilo povědomí, že s touto mezinárodní smlouvou nebude všechno tak úplně v pořádku. Významnou zásluhu na tom má i monsignor Petr Piťha, který záležitost zviditelnil ve svém svatováclavském kázání.

V tomto textu bych chtěl uvést několik zásadních důvodů, proč se domnívám, že kritika je zcela na místě a že k Istanbulské úmluvě bychom přistupovat v žádném případě neměli.

1. Gender na prvním místě

A. Istanbulská úmluva v sobě nese velmi silnou ideologickou zátěž. Více než co jiného je plodem genderového feminismu a prostředkem jeho prosazování. Z řady ustanovení a hlavně z preambule a důvodové zprávy tato ideologie přímo prýští.

Jde o první lidskoprávní úmluvu, která vedle biologického pohlaví pracuje s pojmem „gender”; definuje jej jako „sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže“. V návaznosti na něj používá koncepty jako „genderová identita“, „genderově podmíněné násilí na ženách“, „genderová citlivost“, „genderové role“ apod. Smluvní strany se zavazují, že do provádění a hodnocení dopadu Úmluvy „začlení genderové hledisko a že budou podporovat a účinně prosazovat princip rovnosti mezi ženami a muži a posílení postavení žen“ (čl. 6).

Genderistickou optikou je jednak pohlaví chápáno jako sociální konstrukt a věc sebepojetí jedince, jednak je vše kolem nás poměřováno z hlediska „genderové“ rovnosti a korektnosti. Ratifikací Úmluvy by byl tento přístup vtažen i do českého právního řádu, etabloval by se zde a hrozilo by jeho postupné prorůstání do všech právních odvětví, a tedy i do všech oblastí života. Nelze ani vyloučit snahy zahrnout Úmluvu do ústavního pořádku.[2]

Úhelným kamenem Úmluvy je teze, podle níž násilí na ženách má být chápáno „genderově“. Preambule uvádí, že toto násilí je „projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji“. Je prý „ze své strukturální povahy genderově podmíněným násilím“ a představuje „klíčový společenský mechanismus nutící ženy do podřízeného postavení vůči mužům“.

Genderově podmíněné násilí na ženách” je v textu definováno jako „násilí zaměřené proti ženě proto, že je žena, nebo které postihuje ženy ve vyšší míře“. Důvodová zpráva dodává, že jde o „násilí vyplývající z genderových stereotypů“ a že tento druh násilí je „hluboce zakořeněn v sociálních a kulturních strukturách, normách a hodnotách, kterými se řídí společnost, a je často udržován kulturou popírání a mlčení“.

Odtud vychází silný akcent na převýchovu společnosti, zabalený do hávu prevence. Důvodová zpráva uvádí, že předcházení násilí proti ženám a domácímu násilí „vyžaduje dalekosáhlé změny v postoji široké veřejnosti, překonání genderových stereotypů a zvyšování povědomí“. Státy musí přijmout „opatření, která jsou nezbytná pro prosazování změn v mentalitě a postojích“. Cílem je „zasáhnout srdce a mysl jednotlivců, kteří svým jednáním přispívají k přetrvávání násilí“.

Smluvní strany se proto zavazují přijmout „nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů“ (čl. 12).

Mezi konkrétní povinnosti patří jednak „pravidelně a na všech úrovních podporovat nebo uskutečňovat kampaně nebo programy zaměřené na zvýšení obecného povědomí a porozumění širokou veřejností různých projevů všech forem násilí spadajících do působnosti této Úmluvy, jejich dopadů na děti a nutnosti předcházení takovému násilí“ (čl. 13). Podle důvodové zprávy by přitom tato témata měla být podávána „genderově citlivým způsobem“ a měly by být zahrnuty informace o rovnosti žen a mužů, „nestereotypních genderových rolích“ a nenásilném řešení vztahů mezi osobami.

Dále musí smluvní státy učinit, je-li to zapotřebí, „nezbytné kroky k využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému“. Zároveň mají podporovat uplatňování těchto zásad i v neformálních vzdělávacích zařízeních, stejně jako ve sportovních a kulturních zařízeních, zařízeních pro trávení volného času a v médiích (čl. 14). 

Z ostatních prvků uveďme povinnost zajistit odpovídající školení příslušných odborníků, kteří mohou přijít do styku s oběťmi či pachateli násilí na ženách a domácího násilí, „o předcházení a odhalování takového násilí, o rovnosti mezi ženami a muži, o potřebách a právech obětí, stejně jako o tom, jak předcházet druhotné viktimizaci“ (čl. 15). Dále je zde povinnost podněcovat zapojení soukromého sektoru, sektoru informačních a komunikačních technologií (ICT) a médií do provádění Úmluvy. Tyto subjekty by mimo jiné měly být vedeny k tomu, aby přijaly vnitřní pokyny a samoregulační standardy „pro předcházení násilí na ženách a zvýšení úcty k jejich důstojnosti“ (čl. 17). Podle důvodové zprávy by takové standardy v případě sektoru ICT a médií měly zavazovat mimo jiné ke „zdržení se škodlivé genderové stereotypizace a šířeníponižujícího obrazu žen“ či k „genderově citlivému a nesenzacechtivému mediálnímu pokrytí“ násilí proti ženám.

Ke všem těmto převýchovným opatřením dodejme, že Evropský parlament ve svém usnesení k Úmluvě pochvalně kvitoval, že tato „poskytuje solidní základ pro změnu společenských struktur, které vytvářejí, legitimizují a udržují násilí páchané na ženách, a poskytuje nástroje k zavedení opatření za tímto účelem“.[3]

B. Uvedená ustanovení a výroky ukazují pravou podstatu Istanbulské úmluvy i zvrácenost ideologie, jejímž je výronem.

Genderismus posouvá vztahy mužů a žen do roviny mocenského zápasu dvou konkurenčních skupin. Namísto ideálu komplementarity a harmonie nabízí třídní boj. Usiluje o dekonstrukci pohlavní identity muže a ženy, o relativizaci tradiční rodiny, o odstranění mravních limitů sexuálního chování a nakládání s vlastním tělem a obecně o radikální přestavbu společnosti ve jménu rovnosti. Nový genderově korektní člověk by měl být „osvobozen“ ze svazujícího rámce tradičních hodnot, zavedených společenských institutů a vzorců chování, ba i biologických daností.

Německá autorka Gabriele Kuby si všímá, že „[p]řestože lidé pojem gender ani neznají, na ‚gender‘ se transformuje celá společnost. Jako každá utopická ideologie chce i tato stvořit nového člověka, takového člověka, který se naprojektuje podle vlastní libovůle.“ „Nikdy v dějinách se mocenské elity neopovážily politickými strategiemi a zákonnými opatřeními měnit sexuální identitu muže a ženy. Neměly k tomu know-how sociálního inženýrství. A právě to se v globálním měřítku děje dnes před našima očima.“[4]

„Gender“ je těžkou nemocí naší civilizace, která rozleptává její základní stavební kameny i pojivo mezi nimi. Je útokem na lidskou přirozenost a vzpourou proti spontánnímu řádu. Je zosobněním nenávisti a nepokory. Přináší svár, dezorientaci a rozvrat.

Prvořadým úkolem všech zastánců normálního světa je proti tomuto nebezpečí bojovat. Naší povinností je rovněž ohradit se proti nehoráznému osočování naši kultury z toho, že má násilí proti ženám zakódováno ve své struktuře. Jak v této souvislosti připomněli i naši biskupové, křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která vychází z její nezastupitelné role při předávání života, zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích a další formy rytířského chování vůči ženám.[5] Ptejme se, která civilizace došla v tomto ohledu dále než my! Namísto sebemrskačství je namístě hrdost. Pokud někdo tuto vznešenou tradici ohrožuje a ničí, jsou to právě genderisté. 

2. Antidiskriminační ostny

A. Zatímco o intoxikaci genderovou ideologií se běžně hovoří, jiný stěžejní rys Istanbulské úmluvy zůstává téměř nepovšimnut. Je jím skutečnost, že jde o nový nástroj antidiskriminačního práva.

Antidiskriminační přístup se nespokojí se zakotvením rovných práv na ústavní úrovni, ale požaduje přijetí legislativních opatření pro aktivní prosazování rovnosti v každodenním životě. Jádrem antidiskriminačního práva je neostře vymezený koncept zákazu diskriminace podle stanovených kritérií, jejichž pestrá množina se postupně rozrůstá. Dalšími charakteristickými rysy jsou různé formy zvýhodnění cílových chráněných skupin (obrácené důkazní břemeno v soudních řízeních, kvóty apod.), vytváření specializovaných dozorových orgánů, zapojení lobbistických „nevládních“ organizací do prosazování této legislativy či „osvětové“ kampaně. Celá úprava bývá prosycena neurčitými právními pojmy, které jsou ponechány soudnímu výkladu.

Obecně platí, že antidiskriminační legislativa dává pojmurovnost široký a hlavně stěží předvídatelný obsah. Poskytuje pobídky pro bujení soudních a jiných řízení. Vytváří prostor pro aktivismus a exhibicionismus progresivistických soudců, dozorových úředníků, ombudsmanů apod. Výsledkem mohou být vtíravé zásahy do soukromí a soukromoprávních vztahů, porušování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, šikanování lidí ze strany státní moci, právní nejistota, zpochybnění práva na spravedlivý proces, dotěrné kampaně i hysterické štvanice. Ve společnosti vzniká klima honu na čarodějnice.

V našem prostředí byla problematičnost tohoto přístupu vnímána vždy poměrně silně. Připomeňme na nesnadnou cestu přijímání antidiskriminačního zákona, v jejíž závěrečné fázi Senát přijal velmi neobvyklé usnesení: „Senát považuje antidiskriminační zákon za nástroj implementace požadavků vyplývajících z evropského práva, za jejichž neprovedení hrozí České republice sankce. Neztotožňuje se však s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby. Senát žádá vládu, aby nedávala souhlas s přijetím dalších antidiskriminačních předpisů na úrovni EU.“

B. Istanbulská úmluva si stanoví jako jeden ze základních cílů „přispět k odstranění všech forem diskriminace žen a prosazovat skutečnou rovnost mezi ženami a muži, včetně posílení postavení žen“. Podle preambule totiž „uplatnění rovnoprávnosti mezi muži a ženami de jure i de facto představuje klíčový element prevence násilí vůči ženám“.

Úmluva obecně zavazuje smluvní strany k zákazu diskriminace žen, respektive požaduje zajištění rovnosti žen a mužů (čl. 4 odst. 2). V konkrétnější rovině pak samo násilí na ženách považuje za diskriminaci – definováno je jako „porušení lidských práv a forma diskriminace žen“, které znamená „všechny činy genderově podmíněného násilí, které vedou nebo mohou vést k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení žen, včetně hrozeb takovým činem, donucování či svévolného zbavení svobody, ať na veřejnosti nebo v soukromí“.

Na první pohled je zřejmé, že toto vymezení je velmi neostré a bude umožňovat nejrůznější výklady. Ani navazující ustanovení, která požadují postih konkrétních forem násilí, vesměs k upřesnění nepřispívají – jsou zde sice některé úzce definované skutkové podstaty (srov. čl. 37–39), jiné jsou však naopak velmi vágní (srov. čl. 33–36 a 40). Přitom nestřídmý výklad takových kritérií jako je fyzická, sexuální, psychická nebo ekonomická újma, může dodat pojmu násilí a diskriminace konzistenci žvýkačky.

Expanzivní interpretace je obsažena už v samotném textu Úmluvy, když za závažnou formu násilí je označeno i sexuální obtěžování, přičemž jeho definice je pojata velmi zeširoka. Rozumí se jím „jakákoli forma nežádoucího verbálního, neverbálního či fyzického projevu sexuální povahy s cílem či následkem porušení důstojnosti druhé osoby, obzvláště pokud toto chování vytváří zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující či urážlivé prostředí“. Požaduje se pro něj trestní či jiný právní postih (čl. 40). Důvodová zpráva uvádí, že verbálním projevem jsou „slova či zvuky vyjádřené nebo sdělené pachatelem, jako např. vtipy, otázky, poznámky“. Mezi neverbální projevy jsou zmiňovány např. „výrazy obličeje, pohyb rukou nebo symboly“.

Evropský parlament zase vyslovil názor, že jednu z forem násilí páchaného na ženách a dívkách představuje „odpírání sexuálního a reprodukčního zdraví a služeb souvisejících se sexuálními a reprodukčními právy, včetně bezpečného a legálního přerušení těhotenství“. Konstatoval také, že „ženy a dívky musejí mít kontrolu nad svým tělem a svojí sexualitou“ a vyzval všechny členské státy, aby zaručily „komplexní sexuální vzdělávání“.[6]

C. Antidiskriminační zápal pravidelně vede k přehlížení nespravedlností, jež se vytvářejí vůči těm, kteří nepatří k cílové chráněné skupině. Těžko ovšem hledat nástroj, který by v tomto ohledu zacházel tak daleko jako Istanbulská úmluva. Jednosměrná orientace na schéma muž agresor – žena oběť je základní linií celého textu. Muži a chlapci jsou vnímáni jako odvěcí utlačovatelé žen a potenciální pachatelé násilí. Právě v tom přece tkví ústřední koncept „genderově podmíněného násilí na ženách“ a představy tvůrců Úmluvy o jeho prevenci.

Sotva co na tomto celkovém vyznění mění ustanovení, jímž jsou smluvní strany vyzvány, aby Úmluvu uplatňovaly na všechny oběti domácího násilí; jde o drobnou úlitbu, která má zřejmě jen přispět k tomu, aby se Úmluva lépe „prodávala“. Muž týraný ženou, ani muž v situaci, kdy je násilí oboustranné, nebude mít v případném soudním sporu situaci nijak jednoduchou.

Výslovně je zdůrazněno, že „opatření, která jsou nezbytná k zabránění genderově podmíněnému násilí a k ochraně žen před ním, nebudou podle této Úmluvy pokládána za diskriminaci“ (čl. 4 odst. 4). Toto ustanovení můžeme vnímat nejen jako dodatečné potvrzení a posvěcení uvedeného jednosměrného pohledu, ale také jako otevření cesty k tzv. pozitivní diskriminaci. 

Spravedlnost by utrpěla další citelnou ránu, pokud by Úmluva byla vykládána tak, že vyžaduje prolomení advokátní mlčenlivosti. Pochybnosti v tomto směru vzbuzuje ustanovení o tom, že pravidla mlčenlivosti, která se podle vnitrostátního práva vztahují na některé profesní skupiny, nemají bránit jejich příslušníkům v možnosti za vhodných podmínek podat oznámení o podezření ze spáchání závažných násilných činů upravených Úmluvou (čl. 28). Ačkoli ze samotného textu bezprostředně nevyplývá, že by se týkal advokátů, a důvodová zpráva hovoří o možnosti smluvního státu určit takové profese a přesné podmínky, Česká advokátní komora se možných negativních důsledků obává.[7] Problémem je, že nikdo nemůže vědět, jakým směrem se bude ubírat výklad ze strany dozorové expertní skupiny GREVIO, úřadů a soudů.

D. Konečně je třeba upozornit na ustanovení, podle kterého provádění Úmluvy smluvními stranami, zvláště opatření na ochranu práv obětí, musí být zajištěno „bez jakékoliv diskriminace, zejména diskriminace na základě pohlaví, genderu, rasy, barvy pleti, jazyka, vyznání, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, sexuální orientace, genderové identity, věku, zdravotního stavu, zdravotního postižení, rodinného stavu, postavení migranta nebo uprchlíka či jiného postavení“ (čl. 4 odst. 3).

Povšimněme si, že mezi množstvím zakázaných kritérií figuruje vedle (biologického) pohlaví a sexuální orientace i „gender“ a „genderová identita“ (!). Třebaže uvedený požadavek se vztahuje jen k právům vyplývajícím z Úmluvy, může dobře posloužit jako odrazový můstek pro etablování těchto měřítek napříč antidiskriminačním právem – ať už na základě legislativních změn nebo soudcovského aktivismu.

3. Hůl v rukou aktivistů

A. Značný díl moci nad uváděním Istanbulské úmluvy v život je svěřen do rukou – klausovsky řečeno – „nevolených, ale vyvolených“. Genderoví, LGBT(…), lidskoprávní a další aktivisté na různých úrovních získávají užitečný prostředek pro přestavbu světa podle svých představ, hůl na své odpůrce i poukaz na stále dosypávaný žlab.

B. Z tohoto pohledu je klíčovým prvkem mechanismus kontroly dodržování Úmluvy (čl. 66–70), v němž hraje ústřední úlohu Expertní skupina pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (GREVIO). Ta se skládá z 10 až 15 členů, které volí na čtyřleté období Výbor smluvních stran. Jsou vybíráni z občanů smluvních států „s přihlédnutím ke genderové a zeměpisné vyváženosti, stejně jako multidisciplinární odbornosti“. Mělo by jít o osoby „s vysokým morálním charakterem, znám[é] pro jejich uznávané odborné schopnosti v oblastech lidských práv, rovnosti pohlaví, násilí na ženách a domácího násilí, nebo pro pomoc a ochranu obětem, nebo které prokázaly odborné zkušenosti v oblastech upravených touto Úmluvou“.

GREVIO, jehož členové jsou nadáni výsadami a imunitami, bude hodnotit situaci v jednotlivých státech. Za tím účelem bude pravidelně sbírat informace od vnitrostátních orgánů, od „nevládních organizací a občanské společnosti“, od vnitrostátních institucí na ochranu lidských práv i od příslušných orgánů Rady Evropy a zároveň bude moci podnikat inspekční návštěvy. Na konci procesu GREVIO schválí zprávu a závěry týkající se uplatňování Úmluvy v daném státě. Výbor smluvních stran na tomto podkladě může vydat pro daný stát doporučení.

Pokud GREVIO obdrží „spolehlivé informace poukazující na situaci, kdy problémy vyžadují okamžitou pozornost k předejití nebo omezení rozsahu nebo počtu závažných porušení Úmluvy“, může požadovat po tomto státě „bezodkladné předložení zvláštní zprávy týkající se opatření přijatých k předejití závažného, rozsáhlého nebo dlouhotrvajícího vzorce násilného chování vůči ženám“. Po provedení šetření, které může zahrnovat inspekční návštěvu v daném státě, zašle GREVIO tyto závěry dotčené smluvní straně a tam, kde je to vhodné, i výboru smluvních stran a Výboru ministrů Rady Evropy, společně s připomínkami a doporučeními.

GREVIO bude rovněž oprávněno ve vhodných případech přijímat obecná doporučení k provádění Úmluvy. Důvodová zpráva vysvětluje, že tato doporučení se netýkají jednotlivých zemí, ale mají společný význam pro všechny smluvní strany. Ačkoli nejsou právně závazná, budou prý sloužit jako „důležitá reference pro strany tím, že budou vytvářet větší porozumění různým tématům v Úmluvě anabízet jasná vodítka, která mohou přispět k účinnému provádění ustanovení Úmluvy.“  

Nevyžaduje příliš mnoho představivosti odhadnout, jaký typ lidí bude v GREVIO zasedat, a jaká doporučení bude tento orgán vydávat. Ostatně předzvěstí toho je už první desetičlenná sestava[8] a dosud publikované zprávy o situaci ve smluvních státech (např. Dánsko již sklidilo kritiku za to, že jeho systém ochrany proti násilí v rodině a partnerských vztazích je příliš „genderově neutrální“ a že se z něj vytratilo „genderové chápání“ tohoto násilí a „genderový narativ“[9]). 

Výklad Úmluvy v rukou GREVIO bude nepochybně živelný. I ta ustanovení, která se zdánlivě zdají být nekontroverzní a bezproblémová – např. kriminalizace psychického, fyzického nebo sexuálního násilí či nebezpečného pronásledování – mohou postupně nabývat nových rozměrů. Různé obavy, které v souvislosti s Úmluvou zaznívají tak nelze předem odmítnout jako nepodložené fámy.

Monitorovací mechanismus se stane prostředkem politického nátlaku na smluvní státy. Zákonodárci, kteří by se snad nechtěli podrobit pokrokovému výkladu expertů dobrovolně, budou nejspíše brzy umravněni či obejiti progresivistickými soudci, ať už vnitrostátními, nebo třeba těmi ve Štrasburku či Lucemburku.   

C. Druhým prvkem je zdůraznění role lobbistických „nevládních“ organizací. Platí, že smluvní strany mají povinnost „uznávat, podněcovat a na všech úrovních podporovat činnost příslušných nevládních organizací a občanské společnosti, které působí v oblasti boje proti násilí na ženách, a zavedou účinnou spolupráci s těmito organizacemi“ (čl. 9). Počítá se s jejich zapojením do osvětových kampaní (čl. 13), do poskytování služeb obětem (čl. 18) či podávání informací expertní skupině GREVIO (čl. 68 odst. 5). Měly by pro ně být vyčleněny přiměřené finanční zdroje (čl. 8).

D. Konečně každý dokument toho druhu je vodou na mlýn pro aktivisty ve státní správě (zvláště ve specializovaných orgánech či útvarech pro lidská práva či rovnost), ve funkcích typu veřejného ochránce práv i pro jejich souputníky v soudcovských talárech. Jedni, druzí i třetí v něm mohou najít podklad pro svoje dalekosáhlé ambice na poli „společenského pokroku“.

4. Nepotřebnost a nekoncepčnost

A. Ochrana žen před násilím je v České republice na solidní úrovni. Zejména stávající legislativa (trestněprávní postih, institut vykázání, úprava práv obětí, občanskoprávní ochranná opatření) se jeví být plně dostačující. Důležité je tuto úpravu řádně uplatňovat v praxi a zajistit vymahatelnost práva.

Istanbulská úmluva ve svých věcných ustanoveních neobsahuje žádná dodatečná inovativní řešení, která by obohatila náš systém. Nepřímým přiznáním toho je analýza připravenosti ČR k přístupu, kterou připravilo Ministerstvo spravedlnosti v roce 2015. Z ní vyplynulo, že je třeba provést toliko několik velmi drobných změn v trestním zákoníku.[10] Následně navržená novela, která je nyní v závěrečné fázi legislativního procesu, tento přístup potvrdila.[11] Výmluvný je taktéž v úvodu citovaný výrok ministra Kněžínka.

Vnucuje se jistě otázka, proč bychom se měli stát smluvní stranou smlouvy, jíž podle mínění našich úřadů český právní řád v podstatě již nyní vyhovuje.

Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády k tomu namítá, že trestněprávní rovina tvoří jen asi třetinu celé úmluvy. „Úmluva totiž obsahuje opatření v oblasti prevence, dostupnosti služeb pro oběti, telefonních linek pomoci, školení odborníků a odbornic, vzdělávání apod. A v řadě těchto oblastí Česká republika výrazně zaostává.“ Problémem je prý např. neexistence specializovaných azylových domů pro oběti, přetrvávající vysoká míra společenské tolerance k určitým formám násilí či roztříštěnost systému pomoci obětem. Tyto výzvy podle autorů Úmluva „samozřejmě sama o sobě nevyřeší. Ale poskytne účinný rámec a návod pro další aktivity státu. Také pomůže tomu, aby prevence domácího násilí byla vnímána jako priorita bez ohledu na aktuální politické klima. Kromě tohoto praktického významu má ratifikace úmluvy i silný symbolický význam – ve vztahu k obětem, pomáhajícím profesím i směrem k Radě Evropy.“[12]

Uvedené vývody odboru rovnosti žen a mužů – který je klíčovou baštou genderových aktivistů v české státní správě – v podstatě potvrzují, že konkrétní věcná ustanovení Úmluvy nic nového nepřinášejí, a že genderisté se upínají především na neurčité ideologicky podbarvené závazky z oblasti prevence. Tomu, co se za onou „prevencí“ skrývá, jsme se věnovali podrobně výše (sub 1).  

Úmluvu, která po věcné stránce náš systém nijak nerozvine, zatímco jinak obsahuje jen nebezpečný ideologický balast, nepotřebujeme!Mezinárodní smlouvy bychom měli uzavírat jen tehdy, pokud reagují na problémy s přeshraničním významem a přinášejí zřejmé výhody. Nemá smysl a není rozumné zabředávat do mezinárodních závazků a předávat moc cizím orgánům tam, kde si dobře vystačíme sami. Zvlášť to platí v případech, kde existují přesahy do citlivých oblastí, jako je rodinná politika nebo vzdělávání. Ostražitost je obecně namístě v případě lidskoprávních smluv, neboť koncept lidských práv se dávno zvrátil v prostředek šíření a upevňování (zabetonovávání) programu progresivní levice. 

B. Je nekoncepční a nesystémové, má-li být boj proti jednomu z tisíců sociálně patologických jevů uměle vyvýšen nad vše ostatní a učiněn zlatým teletem. Takto selektivně a poplatně ideologii by právo nikdy fungovat nemělo. Je snad něco méně vražda taxikáře nebo loupežné přepadení čerpací stanice s následkem těžké újmy na zdraví pumpaře?

Tam, kde by měly v tichosti konat svou každodenní práci policie, státní zastupitelství a soudy, vytváří aktivisté s hlasitým řičením politikum a sami se derou ke kormidlu a k penězovodům. Tam, kde by mělo být cílem odhalovat a trestat pachatele, dostává se do hledáčku společnost jako celek.

Závěr

Istanbulská úmluva klame tělem. Ušlechtilé cíle, za něž se schovává, a jichž se na první pohled týká většina jejího obsahu, jsou utopeny ve všeprostupujících nebezpečných ideologických konceptech. Ve výsledku nejde ani tak o násilí na ženách a domácí násilí, jako o gender a antidiskriminaci. Je to jako s jablkem pro Sněhurku, které na povrchu třeba vypadá zdravě, je pěkně červené a blyští se, ale uvnitř je skrz naskrz nasáklé jedem. Na místě Sněhurky jsme tentokrát my všichni.

Indoktrinace, převýchova, represe, plivání na naši kulturu, vytváření klimatu konkurence a konfrontace mezi pohlavími, snaha vecpat neomarxistické pojetí rovnosti do škol, na pracoviště, do médií, do sportu, do kultury, do domácností, do ložnic – to vše se pod půvabnou slupkou skrývá. Málokdy se setkáme s tak názornou ilustrací významu rčení vylít vaničku i s dítětem; zlé zacházení jednotlivých mužů s jednotlivými ženami má být řešeno v podstatě postupným odstraněním pohlaví.

Úmluva je trojským koněm, který má sloužit pro vtažení základních postulátů genderismu do mezinárodního práva a do právních řádů smluvních států. Abychom mu otevřeli brány, je nalakován v barvách zdánlivě nekontroverzního tématu, na kterém se přeci všichni musí shodnout. Kdo by se odvážil něco namítnout proti nutnosti chránit oběti násilí?

Tuto lest musíme umět prohlédnout. Neomarxisté si týrané ženy berou jako svůj štít a zneužívají je pro prosazení vlastní politické agendy. Sami se staví do role ochránců a nositelů pokroku, zatímco odpůrce mohou cejchovat jako komplice agresorů, cyniky a omezence. Je to falešná a nedůstojná hra na city na způsob „syrských sirotků“.

Říci „ne!“ ratifikaci neznamená, že bychom se obraceli zády k obětem a přehlíželi význam jednoho druhu společensky škodlivého chování. Zajištění bezpečnosti a spravedlnosti vlastním občanům je prvořadým úkolem každého státu, který se chce nazývat vyspělým. Ochrana slabých a zranitelných je trvalou součástí křesťanských hodnot. Naše odmítnutí patří pouze a jedině zlu genderové ideologie, antidiskriminaci, sociálnímu inženýrství, aktivistům, kteří natahují ruce po moci i po veřejných penězích, a snaze přenášet další pravomoci na mezinárodní orgány tam, kde můžeme spoléhat na vlastní síly. 

Žijeme v časech, kdy i ty nejvíce samozřejmé danosti jsou zpochybňovány, kdy moudrost zkušenosti je cejchována jako „předsudky“, kdy zažité vzorce chování jsou coby „stereotypy“ dehonestovány a bořeny, kdy rozlišování dobra a zla je vysmíváno jako „černobílé vidění světa“, kdy sám pojem normality začíná být nekorektní. Istanbulská úmluva je zrcadlem své doby i tahounem dalšího pokračování negativních trendů. Poučme se z ní o stavu dnešního Západu, především se však varujme jejího chomoutu; dost na tom, že do něj strká hlavu Evropská unie. 

Nepřestávejme hájit normální svět a přirozené vztahy mezi pohlavími. Namísto soupeření na způsob třídního boje nabídněme ideál harmonie a vzájemného doplňování, kdy muž a žena jsou zde jeden pro druhého, a ne jeden proti druhému. Namísto totalitárního pojetí rovnosti, které vede k bezpohlavní sterilitě, vycházejme z rovnosti v důstojnosti při respektování přirozených odlišností a rozdílných rolí. Proti představě o dědičné násilnické a utlačovatelské kultuře, vyzdvihněme (trochu pozapomenutou) tradici kavalírského chování k dámám a zkusme se k ní vrátit.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 27.11.2018.
 
Zdroj: 
 
http://institutvk.cz/clanky/1242.html


[1] Stenoprotokol ze schůze Poslanecké sněmovny 1. 11. 2018, dostupné z http://www.psp.cz.

[2] K takovým otázkám svádí přístup Ústavního soudu, který mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zahrnuje do ústavního pořádku – viz nález Pl. ÚS 36/01 [25. 6. 2002].

[3] Usnesení Evropského parlamentu … o návrhu rozhodnutí Rady o uzavření, jménem Evropské unie, Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí [12. 9 2017], b. 7.

[4] Kuby G.: Globální SEXuální revoluce: Ztráta svobody ve jménu svobody, Kartuziánské nakladatelství [2014], s. 29–30, 74.

[5] Společný list biskupů českých a moravských diecézí ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy [2018].

[6] Cit. Usnesení Evropského parlamentu, b. 4.

[7] Istanbulská úmluva vadí nejen církvi, ale i advokátům. Bojí se prolomení mlčenlivostiaktualne.cz [24. 10. 2018].

[10] Analýza připravenosti České republiky k přístupu k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, Ministerstvo spravedlnosti ČR [2015].

[11] Sněmovní tisk 79, resp. senátní tisk 338.

[12] Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám adomácího násilí: mýty a fakta, Úřad vlády ČR [2018], s. 9.


 

24. říj, 2018
První bojuje s aktuálními nepřáteli a skutečnými nebezpečími doby a nezřídka utrží rány. Druhý pohodlně vede minulé války a užívá si přízně mainstreamových médií...
 
Monsignor Petr Piťha dlouhodobě jasně a zřetelně vyslovuje názory, které bychom očekávali od katolického duchovního a konzervativce. Nečeká na vděčnost České televize, Mladé fronty, Respektu ani na laudatio od Halíka. Říká to, co musí říct, aby obstál před vlastním svědomím.
 
Velmi výrazně to ukázal i ve svatováclavském kázání 28. září v katedrále sv. Víta, kde upozornil na nebezpečí tzv. Istanbulské úmluvy. Tato mezinárodní smlouva je navzdory zaštítění chvályhodným cílem boje proti násilí na ženách ve skutečnosti radikálním ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu, který směřuje k převýchově společnosti, honu na čarodějnice a represi.
 
Umění rozpoznat a pojmenovat aktuální bezprostřední zlo a bojovat proti němu – to je něco, co je prof. Piťhovi vlastní. Smutné je, že totéž nedokáže naše formálně pravicová a konzervativní politická reprezentace, která by jistě mohla udělat v této věci více než kněz při kázání.
 
Před několika měsíci jsem v článku ODS, vzpamatuj se! rozebíral některé závažné neduhy, kterými trpí naše hlavní nominálně pravicová strana. Jedním z nich bylo uvíznutí v minulosti, respektive orientace na vyhaslé ideový protivníky a války minulosti.
 
Všímal jsem si toho, že ODS jako by zamrzla v určitém dějinném úseku – v době komunistického režimu a studené války – s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Tímto prizmatem se dívá na dnešní svět a zarputile odmítá pochopit, že doba už je někde jinde a že karty jsou rozdány úplně jinak. Historii si bere jako bič na politické soupeře, jako zdroj laciných a hlavně chybných paralel, jako pohodlné bitevní pole pro získání puncu „pravice“. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, vzývání transatlantické vazby a NATO, démonizace Ruska a Číny. Přitom kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vnímání aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci „frontové linie“ nynějšího konfliktu, tj. kulturní války s neomarxisty.
 
Příznačné je, že v době kolem Piťhova kázání si předseda ODS Petr Fiala při svých veřejných vystoupeních dál jel svou obehranou písničku o komunistech, kteří se derou k moci (viz např. rozhovor pro Blesk nebo jeho novou knihu Jak uvařit demokracii - Od vládní agonie k polokomunistické vládě). Na obhajobu prof. Piťhy nevystoupil a o Istanbulské úmluvě prohlásil v jednom pozdějším interview na výslovný dotaz leda tolik, že v podobné dokumenty příliš nevěří a nemíní je podporovat.
 
Dva profesoři, dva životní přístupy. Jeden – přes svůj pokročilý věk – nastoluje ve veřejné diskusi aktuální, ožehavá témata a nebojí se křiku, který se pro to spustí ze strany nynějších mocných a vlivných. Druhý v klidu pluje s hlavním proudem a bojuje se stíny minulosti. Pokud má pravice u nás znovu za něco stát, potřebovali bychom osobnosti, jako je ten první.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.10.2018
 
Zdroj: 
 
17. říj, 2018
Jak skončí diskuse o budoucnosti EU? Evropští lídři nejspíš přijdou s dalším „Římským prohlášením“ plným frází a banalit, poplácají se po ramenou a bude vymalováno. Pojede se dál po vyjetých kolejích. Na změnu zapomeňte...
 

Od neděle za 200 dní se bude konat neformální zasedání Evropské rady v rumunském Sibiu, kterým by měla vyvrcholit diskuse o budoucnosti EU zahájená v červnu 2016 po britském referendu.

O této plánované akci, jejímž duchovním otcem je předseda Komise Jean-Claude Juncker, jsem psal v článkuEU na cestě do Sibiuv únoru. Řeč byla o velkém humbuku, který Komise kolem summitu dělá, i o tom, že je velkou hádankou, co vlastně bude výsledkem.

Uplynulé měsíce ze závoje tajemství mnoho neodstřihly. Dozvěděli jsme se, že zasedání se bude konat v budově radnice (Primăria Municipiului), a to je asi tak hlavní zpráva.

Čekal jsem v této souvislosti na Junckerův projev o stavu Unie 12. září 2018, ten ovšem vcelku nic zajímavého nepřinesl. Juncker prohlásil toliko:

[D]o voleb do Evropského parlamentu a do summitu, který se bude konat v rumunském Sibiu 9. května 2019, máme spoustu práce.

V Sibiu musíme přesvědčit naše spoluobčany o tom, že máme v zásadě stejnou představu o smyslu naší Unie. Evropané nemají rádi nejistotu a vágní cíle. Chtějí, aby věci byly jasné, ne nedotažené či polovičaté.

To vše je ve hře na cestě k Sibiu – summitu, který se bude konat šest týdnů po brexitu a jen dva týdny před volbami do Evropského parlamentu.

Juncker dále poznamenal, že do summitu v Sibiu musí být ratifikována dohoda o partnerství mezi EU a Japonskem, musí v zásadě dojít k dohodě o víceletém finančním rámci pro období 2021-2028, musí být posílena „mezinárodní úloha eura“ (musíme „zajistit, aby naše jednotná měna hrála plnohodnotnou úlohu na mezinárodní scéně“) a ve vybraných otázkách zahraniční politiky by mělo být namísto jednomyslnosti zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou.

Komise v tzv. prohlášení o záměru, které vždy doprovází poselství o stavu Unie, uvádí:

Abychom Evropské unii zajistili perspektivu do budoucna, měli bychom se dobře připravit na summit v Sibiu, který se uskuteční dne 9. května 2019. Tento summit se bude konat šest týdnů po brexitu a dva týdny před volbami do Evropského parlamentu. Půjde tedy o klíčový okamžik, kdy budou mít vedoucí představitelé EU příležitost obnovit důvěru v budoucnost nové Unie s 27 členy. Právě s ohledem na tuto skutečnost Komise v květnu předložila moderní, spravedlivý a vyvážený návrh příštího víceletého finančního rámce pro Unii 27 zemí. Navrhujeme jednodušší, racionalizovanější a pružnější rozpočet, který odráží politické priority dohodnuté v Bratislavském plánu a Římském prohlášení. Politická dohoda na celkovém rámci před volbami do Evropského parlamentu tak bude přesvědčivým prohlášením o záměru. Komise rovněž předloží iniciativu, jejímž cílem bude posílit mezinárodní úlohu eura, učinit z něj ochrannou a sjednocující sílu, jíž původně mělo být, a zajistit, aby naše jednotná měna působila na světové scéně pevnějším a jednotným dojmem. Aby Unie dokázala být efektivním a suverénním světovým hráčem, budeme potřebovat ty správné nástroje k rozhodování pro naši společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Komise proto v řadě cílených oblastí naší vnější činnosti v současnosti navrhuje intenzivnější využívání hlasování kvalifikovanou většinou. Iniciativy, jež mají Unii zajistit perspektivu do budoucna, dále zahrnují práci na budoucnosti našich politik v oblasti klimatu a energetiky a další posilování mechanismů ochrany a obrany právního státu ve všech našich členských státech.

K tomu jedním dechem dodává, že summit by se měl stát „okamžikem splněných slibů“.

K poselství o stavu Unie vydala Komise rovněž jednostránkový materiál pro veřejnost nazvanýMožnosti summitu v Sibiu přinést výsledky.Zde poznamenává, že „[š]est týdnů po vystoupení Spojeného království z Evropské unie a dva týdny před volbami do Evropského parlamentu se vedoucí představitelé EU setkají v rumunském Sibiu, aby spolu prodiskutovali novou strategickou agendu, kterou se má řídit činnost Evropské unie v příštích pěti letech.“ Poté bez dalšího vysvětlení toho, co by mělo s nimi být v Sibiu učiněno, uvádí čtyři oblasti, o kterých mluvil Juncker (Dohoda o hospodářském partnerství mezi EU a Japonskem, víceletý finanční rámec, inciativa k posílení mezinárodní úlohy eura a rozšíření většinového hlasování ve věcech zahraniční politiky).

Kromě toho Komise vydala ještě rozsáhlou publikaciStav Unie v roce 2018.Zde říká, že „[j]eště než proběhne summit v Sibiu (před volbami do Evropského parlamentu), musí Unie ukázat svým občanům a okolnímu světu, že je schopna splnit svou pozitivní agendu pro EU s 27 členy. Do té doby by také již mělo být dosaženo rychlého pokroku ohledně víceletého finančního rámce na období 2021–2027. Rychlá politická dohoda o novém, moderním rozpočtu EU jasně ukáže, že Unie je připravena plnit své závazky. Je na čase, aby vedoucí představitelé EU předložili vizi modernizované EU, která má pro evropské občany význam a je pro ně atraktivní.“ Dále uvádí: „Očekává se, že na summitu v Sibiu dne 9. května 2019 zváží vedoucí představitelé novou strategickou agendu, která bude určovat priority a koordinovat činnost Evropské unie v příštích pěti letech.“ V časové ose se pak u summitu v Sibiu píše:

Summit v Sibiu a prohlášení ze Sibiu
První zasedání vedoucích představitelů EU po vystoupení Spojeného království a poslední zasedání před volbami do Evropského parlamentu

Komentář

Že z toho všeho nejste moudří? Ani já ne. Nedávné poselství o stavu Unie a navazující dokumenty cíle květnového setkání spíše zamlžily.

Nejpevnějším bodem se jeví být to, že zde bude patrně předjednána tzv. strategická agenda na další pětileté období. Jeden takový dokument byl přijat Evropskou radou už v roce 2014. Jmenoval seStrategická agenda pro Evropu v čase změn. Odkazuje na ní pár dokumentů Komise a Rady, jinak jde o naprosto zapomenutý dokument, o kterém pět let prakticky nikdo neslyšel.

Dále si povšimněme, že brožura hovoří o prohlášení (deklaraci). To je poprvé, kdy ve vyjádřeních Komise ve vztahu k Sibiu narážím na přiznání tak málo ambiciózního cíle. Bude tedy výsledkem všeho snažení pouze další politický dokument typuŘímského prohlášení, které jsem rozebíral v článku s výmluvným názvemŘímské slivky ze stokrát recyklovaných frází?

A jaký je vztah mezi strategickou agendou a prohlášením? Má být strategická agenda vtělena do onoho prohlášení? Nebo půjde o dva dokumenty?

A jak s tím vším souvisí Dohoda EU-Japonsko, víceletý finanční rámec, mezinárodní postavení eura či rozšiřování kvalifikované většiny v rozhodování o zahraniční politice? Proč Komise najednou vytáhla dvě zcela nové položky – Dohoda s Japonskem, mezinárodní role eura –, o nichž dříve v souvislosti s diskusí o budoucnosti EU nebyla vůbec řeč? Troufl bych si hádat, že do května 2019 se nebude završena ani jedna z těchto agend a iniciativa k rozšíření většinového hlasování v zahraniční politice nemá šanci ani v budoucnu.

Mám z toho všeho dojem, že Komise se na své „cestě do Sibiu“ nějak ztratila a sama už neví, co by lídři měli svým ovečkám (pardon tzv. občanům Unie) v Transylvánii nabídnout. A její to už celkem jedno. Základní směr byl dán. Unie pojede dál ve vyjetých kolejích! To už potvrdilo Bratislavské i Římské prohlášení, Agenda lídrů, vyhlášení Evropského pilíře sociálních práv i navázání strukturované spolupráce v oblasti obrany. Vše podstatné již bylo rozhodnuto, nyní jde jen o to, jak nepříjemné období otázek a debat po britském referendu formálně uzavřít.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 17.10.2018

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=683284