TOMÁŠ BŘICHÁČEK

19. lis, 2020

Vážení přátelé, právě vychází moje nová kniha „Unie ve stínu brexitu“...

Mám-li její obsah shrnout do jedné věty, jde o to, jak se EU proměnila v odpověď na odchod Spojeného království. Přesněji řečeno jde o pojednání o rozpravách o budoucnosti evropské integrace, které se vedly v letech 2016 až 2019. 

Nápad na zpracování tohoto tématu přišel brzy po britském referendu. Dlouhé měsíce jsem potom zaznamenával a rozebíral klíčové události, jak přicházely. Nebyla to práce právě radostná, ale nechyběly ani některé vtipné momenty. Možná Vám stejně jako mně vykouzlí úsměv na tváři třeba vzpomínka na bratislavský summit v září 2016, Římské prohlášení z března 2017 nebo výstupy pracovní skupiny bádající nad oživením principu subsidiarity.

Kniha uzavírá trilogii „Unií“ – po té „blízké i vzdálené“ (2014) a „ve víru migrační krize“ (2016).
Krásnou obálku s bruegelovským motivem navrhl redaktor Filip Šebesta, kterému celkově patří díky za trpělivou a pečlivou spolupráci. 
V těchto dnech je obtížné uvést knihu jinak než dálkově po internetu. Brzy Vás tedy pozvu alespoň na nějaké představení tohoto typu, a to na Facebooku a na YouTube.

ANOTACE

„Výsledek britského referenda v červnu 2016 znamenal pro Evropskou unii silný otřes. Nemyslitelné se stalo skutkem: Unie měla poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový. Série krizí a neúspěchů, která právě dospěla k novému vrcholu, poskytla naléhavý podnět k uvědomění si, že evropská integrace se už dlouhou dobu ubírala špatným směrem.
Odvážné rozhodnutí Britů vzbudilo naděje, že se Brusel změní.
 
Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid…

Tři roky se vedla velká diskuse o budoucnosti zúžené EU-27. Nyní je načase poohlédnout se po jejím průběhu a rozebrat její výsledky. Právě o tom je kniha Unie ve stínu brexitu.“
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 19.11.2020
 
Zdroj:
 
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
16. lis, 2020
Benjamin Kuras využil jarní koronavirové karantény k sepsání čtivých memoárů...
 
Způsobem autorovi vlastním se zde prolíná rozverný i vážný tón. Čtenář se bude chvíli smát a vzápětí zasmušile přemýšlet o krizi naší civilizace.
 

Při pochmurném začátku listopadu, kdy jedna neblahá zpráva střídala druhou a kdy z různých koutů světa přicházely jenom mlha a mráz, mi udělala radost jedna knižní novinka. Jakodoušek čaje z termosky v tomto nečase přišla vhodMalá paměťod Benjamina Kurase.

Oblíbený spisovatel, dramatik a publicista–máme-li vyzdvihnout alespoň některé z jeho profesí a dovedností–v době jarní karantény nezahálel asepsal memoáry. „Malé“ proto, že nemá jít o ucelenou autobiografii, ale o výběr toho, co se ze života hodí si pamatovat–výběr, který může„časově i tematicky skotačit sem a tam“ amezi událostmi se propiplávat „autorovou myslí, emocemi, idejemi a bláznivými nápady“. Má to být „ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní“ neboli o autorově spisovatelské kariéře a o událostech a lidech kolem ní.

Kuras se vrací k hanáckým kořenům, ke studentským letům a spisovatelským i rozhlasovým začátkům. Následují vzpomínky z činorodých let emigrace, kdy se jeho druhým domovem stala Velká Británie, tehdy stále ještě si zachovávající svoji osobitost a šarm. O práci v BBC, v divadle, o psaní divadelních her, o Londýně, o pozoruhodných lidech i o cestování po Evropě v předmaastrichtské době, „kdy každá země chutnala a voněla jinak“– o tom všem je tato rozmarná část, ze které čiší pohoda i trochu nostalgie.

Vážnější tóny pozvolna přicházejí v období po pádu komunismu, kdy se Kuras napůl vrátil do původní vlasti, zatímco druhou nohou zůstával v Londýně. Autor dochází k poznání, že návrat po dlouholeté emigraci neznamená jednoduše příchod domů, ale do jisté míry jde odalší emigraci do cizí země.

Po svobodných a nadějeplných devadesátých letech se začalo smrákat. Autor„se začínal trápit obavami o budoucnost civilizované demokratické Evropy a sledoval její postupující ohrožení, sílící eurounijní byrokratizací, islamizací a migrací, na základě odpozorovaných faktů a událostí probíhajících v západní Evropě“. Se vstupem do nového století se pomalu a nenápadně hromadily známkyoklešťování svobody a demokracie.

Jako jeden z prvních v naší zemi (mimo jiné spolu s Václavem Klausem) si Kuras všímal nepříznivého pomaastrichtského vývoje evropské integrace a kritizoval jej ještě před naším vstupem do Unie. Už začátkem století hovořil o„upevňování nadnárodních byrokratických kolosů s pravomocemi, které nepodléhají demokratické kontrole a které už evropští voliči nebudou moci změnit“ a později správně pojmenoval podstatu euroústavy, respektive Lisabonské smlouvy.

Ve světle nynějšího obrazoboreckého a klekacího šílenství kolem„Black Lives Matter“, které vygradovalo v době koronavirové pandemie, autor rozvíjí své dlouhodobé téma politické korektnosti, respektive ustupování nejrůznějším menšinám. Nově pro něj nachází přiléhavý pojemdiverzitokracie.„Diverzitokracie postupuje přesně podle Orwellova varování, z něhož si udělala recept a stala se přesným opakem toho, co původně znamenala. Místo aby jednotlivé rozdílnosti včleňovala, dělí je na skupinky (též označované jako menšiny), jimiž společnost rozděluje a rozkládá... rozdělila společnost podle staré osvědčené marxistické šablony na skupiny (čili identity) ohrožované, a proto hodné ochrany oproti skupinám (čili identitám) neohrožovaným, a tudíž ne-li přímo ohrožujícím ty ohrožované, tak přinejmenším se nacházejících v postavení, z něhož ty ohrožované ohrožovat mohou. ... Skupiny ohrožovaných se ... stávají skupinami privilegovanými, se zvláštními právy bez příslušných povinností, zatímco skupiny klasifikované jako neohrožované se dostávají do postavení méněcenného, se zvláštními povinnostmi bez příslušných práv.“

Podle Kurase anglosaská civilizace, která vždy bývala racionální, pragmatickou a humánní záchranou světa před řáděním diktatur, sama zešílela a samotnou svou vahou by mohla strhnout svět do chaosu. V tomto světě se skoro jako jediný ostrůvek rozumu, klidných emocí a politické stability jeví střední Evropa.

Tyto skafandry by se musely sešívat ze základních civilizačních principů, jako jsou tyto: „Na každé negativum se dá nalézt pozitivní přístup vytvářející nové příležitosti. / Aby bylo vzdělání k něčemu užitečné, musí se zbavit ideologického balastu a soustředit se, podle Komenského, na osvojování praktických dovedností vytvářejících hmotné i duchovní bohatství a na pěstování charakteru. / Charakter i praktické dovednosti se pěstují překonáváním překážek a osvojováním pracovní kázně, touhy po vědění, radosti z dozvídání, vášně k tvoření a úsilí o skvělost. / Svoboda se musí denně praktikovat a bránit, aby nezanikla. / Práva nemohou existovat bez povinností. / Když k tomu necvičíme děti od malička, děláme z nich lemply, ničíme jim život a ohrožujeme ostatní.“

KurasovaMalá paměťje barvitým souborem humoru, životních zkušeností i hlubších myšlenek a podnětů. Ve svém střídání tónů a nálad čtenáře pobaví, rozesměje, ale místy i zamrazí a vede k neradostným úvahám. Optimistické momenty ale jasně převažují a čtenářovy retní koutky by měly po dočtení závěrečných řádků zůstat v pozvednuté pozici. V každém případě jde o knížku, kterou stojí za to číst, a to s tužkou v ruce.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 16.11.2020

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760763


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

21. zář, 2020
Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatem Západ versus Východ (komunismus versus svoboda a demokracie)...
 
Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osu Západ versus anti-Západ. Ohroženi jsme především silami rozvratu uvnitř.

„Revolta, která dnes otřásá Spojenými státy a nezadržitelně se šíří do Evropy, nejvíce připomíná čínskou kulturní revoluci. Spojuje ji s ní celkové směřování – nemilosrdný útok na dosavadní společnost, její struktury, hodnoty, tradice a symboly, zuřivá snaha je zničit, zašlapat, vykořenit,“ píše Jiří Weigl v naší nové společné knize Sebedestrukce Západu. Tato publikace je dílem autorského kolektivu pod vedením Václava Klause.

Motiv stržené Sochy svobody na obálce naznačuje, že důležitým impulsem pro sepsání knihy byla složitá politická situace v USA posledních měsíců. Vlastním tématem však není ani tak ona samotná, jako spíše její podhoubí, respektive širší kontext. Obrazoborecké běsnění a další neblahé události kolem „Black Lives Matter“ vnímáme jako pouhé dílčí projevy jediného frontálního útoku na západní civilizaci v podobě, jak ji vybudovaly generace před námi.

Tento útok nepřichází zvnějšku, odněkud z Ruska, z Číny nebo odjinud. Na dnešní svět už nelze nahlížet prizmatemZápad versus Východ, respektivekomunismus versus svoboda a demokracie. Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osuZápad versus anti-Západ.Hlavní nebezpečí dnes představují síly rozvratu uvnitř, totiž neomarxisté, kteří dlouhá desetiletí úspěšně postupovali institucemi západních zemí.

Dnešní revolucionáři boří a zpochybňují základní stavební prvky společnosti a konstanty našich životů. Cílem je vybudovat nového člověka a novou civilizaci od nuly. „Západ jako svobodný svět, chránící tradici a právo lidí žít si podle svého, přestává existovat. Těm, kteří jej začínají ovládat, jde o to, vybudovat na jeho troskách novou utopii, zelenou, rovnostářskou, kontrolující myšlení i jednání každého člověka“ (J. Weigl). „[T]ento projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti [se] v podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů 19. a 20. století. Jenom se tváří nově a moderně, zdánlivě nepoliticky, což je vyzkoušený úspěšný trik. Tento projekt přejímá myšlenku potlačování či vykořisťování (opresi) lidí, tentokráte ale nikoli dělníků (a pracujících), jako tomu bylo ve starém marxismu. To bylo jeho klíčovou tezí. Teď jsou do role utlačovaných obětí stavěny všechny druhy autentických i zcela neautentických menšin, nicméně starý koncept oprese (utlačování) byl zachován“ (V. Klaus).

Obhajoba normálního světa před rozvratem je prvořadým politickým programem a životním postojem dneška. S ohledem na šíři fronty, na které se kulturní válka vede, a na intenzitu probíhajícího útoku, je třeba postavit tento boj do středu našeho uvažování, jednání a veřejného působení. Snad se tato kniha stane podnětem k přemýšlení o těchto závažných věcech.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 21.9.2020

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756880


 PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

19. bře, 2020
V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. První díl je věnován obecným civilizačně-kulturním otázkám.
 

Inventura – díl 1: Stav Evropy, kulturní válka, gender aj.

 
Inventura – díl 2: Stále užší unie
 
 
Inventura – díl 3: Princip subsidiarity
 
 
Inventura – díl 4: EU blízká a všudypřítomná
 
 
Inventura – díl 5: EU vzdálená
 
 
Inventura – díl 6: euro a Schengen
 
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 19.3.2020
 
10. úno, 2020
Rozhodnutí Britů opustit EU podnítilo naděje, že Unie se změní...
 
Namísto zpytování svědomí a reforem však nejdříve přišlo potvrzení dosavadního centralistického a levicového kursu a potom zaslíbení se Zelenému údělu.

Poslední lednový den se završí anabáze vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Skončí tak jedna vzrušená kapitola v dějinách evropské integrace, která trvala tak dlouho a měla natolik rozpačitý a neutěšený průběh, že už jsme málem zapomněli na velká očekávání z doby jejího počátku.

Při této příležitosti není od věci poohlédnout se za uplynulým obdobím, zastavit se u jeho hlavních milníků a především porovnat představy, které jsme měli v červnu 2016, se stavem Unie, jak ho zažíváme v tuto chvíli.

Zlomový okamžik

Výsledek britského referenda znamenal pro Evropskou unii – její elity, aparát a celý politický systém – silný otřes. V posledních letech jeden z mnoha, dalo by se říci, po obtížích při ratifikacích euroústavy a Lisabonské smlouvy a po dluhové a migrační krizi. A přece se tentokrát situace jevila jako ještě závažnější. Evropský integrační celek měl poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový (mj. počtem obyvatel, hospodářstvím, vojenskou silou, kulturním významem). Členská základna se do té doby měnila vždy vzestupně, což bylo předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle které lze Unii pouze rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak.

Série krizí a nezdarů, v níž se Unie řadu let potácela, dospěla britským hlasováním k novému vrcholu. Šlo o zlomový okamžik, který pro unijní elity poskytoval naléhavý podnět k sebereflexi a k uvědomění si, že společný projekt se už dlouhou dobu ubírá špatným směrem. Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském ústředí a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

Naděje na reformu

Odvážné rozhodnutí Britů podnítilo naděje, že EU se změní. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid.

Slova o potřebě změn v kursu a ve stylu zaznívala i z těch nejméně očekávaných míst. Takto si třeba tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dovolil v televizní diskusi pronést kritiku na adresu předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera s tím, že podle něj není člověkem na svém místě a že se musíme ptát, kdo je za výsledek referenda v Británii odpovědný. Jeho výroku se chopila média napříč Unií a vyložila si je jako nepřímý apel na Junckerovu rezignaci.

Pokračování textu zde:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=743684

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 10.2.2020