TOMÁŠ BŘICHÁČEK

7. kvě, 2019
Diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 se chýlí k závěru. V Sibiu nám lídři řeknou, jak „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Po Bratislavském a Římském prohlášení nás čeká ještě jedno další a zazvoní zvonec...
 

Ve čtvrtek 9. května se bude konat v rumunském Sibiu dlouho očekáváný summit, kterým by měla vyvrcholit politická reflexe o budoucnosti EU-27, zahájená po britském referendu v červnu 2016. Tento okamžik byl během uplynulých měsíců natolik vyzdvihován, že se o celém procesu často hovořilo též jako o „cestě do Sibiu“.

O původu myšlenky klíčového summitu, kde budou přijata významná rozhodnutí o podobě pobrexitové Unie, jsem psal v článku EU na cestě do Sibiu v únoru 2018. Dalšímu vývoji události, kdy ambice postupně klesaly, jsem se vrátil v textu 200 dnů do Junckerova summitu v Sibiu v říjnu 2018. Tehdy už se neurčitě objevovaly kontury možného výsledku, totiž, že zde bude předjednána tzv. strategická agenda na období 2019–2024 (obecný, nekonfliktní a nic neříkající programový dokument po vzoru toho aktuálního) a že zde bude přijato prohlášení. V této souvislosti jsem pesimisticky předvídal, že evropští lídři nejspíš přijdou s dalším „Římským prohlášením“ plným frází a banalit, poplácají se po ramenou a pojede se dál po vyjetých kolejích. Nyní vše nasvědčuje tomu, že výsledek bude vypadat přesně takto.

O Sibiu – navzdory tomu, že se rychle blížilo – nebylo v poslední době zas tak moc slyšet. Zvláště nepřicházela žádná upřesnění ohledně možného výstupu a nebylo ani známky po jakékoli soustředěné práci na něm. Teprve v polovině března 2019 proběhlo neformální zasedání Rady pro obecné záležitosti v Bukurešti, kde proběhla první obecná diskuse o budoucí strategické agendě, z níž nevzešly žádné jasné závěry. 30. dubna potom přispěchala Komise s dokumentem Europe in May 2019: Preparing for a more united, stronger and more democratic Union in an increasingly uncertain world(stručné shrnutí je dostupné v tiskové zprávě).

2. května, tedy jen týden před zasedáním, rozeslalo předsednictví návrh prohlášení, které by mělo ze zasedání vzejít, a nastínění okruhů pro diskusi o strategické agendě. Z těchto dvou dokumentů, jakož i z programu akce, konečně můžeme získat přesnější představu, jak bude velké finále v Sibiu vypadat.

Co nás ve čtvrtek čeká

1) Předpokládám, že zaprvé bude přijato navržené prohlášení, které bylo zkušenými pisateli memorand připraveno tak, že žádnému státu nebude činit nejmenší problém se k němu přihlásit.

Pracovní verze deklarace ukazuje krátký text obsahově velmi podobný Bratislavskému prohlášení ze září 2016 a Římskému z března 2017. V popředí stojí drobný úvod, který mimo jiné zdůrazňuje přesvědčení vedoucích představitelů o tom, že „sjednoceni jsme silnější“ a jejich odpovědnost za to „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Za tím účelem je zde načrtnuto 10 závazků, které na sebe lídři mají vzít:

Budeme obhajovat jedinou Evropu – od východu k západu, od severu k jihu[...] Zůstaneme jednotní v dobách dobrých i zlých[...] Budeme vždy hledat společná řešení[...] Budeme nadále chránit náš způsob života, demokracii a právní stát[...] Budeme se snažit přinášet výsledky tam, kde je to nejvíce potřeba.[...] Budeme se vždy držet principu spravedlnosti, ať už na trhu práce, v sociálním zabezpečení, v ekonomice nebo v digitální transformaci[...] K dosažení našich ambic si přidělíme prostředky[...] Zajistíme budoucnost příštím generacím Evropanů[...] Budeme chránit naše občany a zajišťovat jim bezpečí.[...] Evropa bude odpovědný globální lídr.

2) Zadruhé nám bude sděleno, že vedoucí představitelé vedli plodnou diskusi o budoucí strategické agendě, a snad i pár témat, která přitom nejvíce rezonovala.

Dokument připravený na jednání se zaměřuje na čtyři oblasti: Ochrana občanů a svobod, Rozvoj naší ekonomické základny: evropský model pro budoucnost, Budování zelenější, spravedlivější a inkluzivnější budoucnosti, Prosazování zájmů a hodnot Evropy ve světě. Každá z těchto oblastí je dále rozdělena do čtyř podoblastí a v nich jsou pak zařazeny jednotlivé priority. Jde o řadu (v unijním prostředí) samozřejmých, dávno rozvíjených témat, které jsou vymezeny velmi rámcově – např. ochrana osobních svobod, investice do dovedností lidí a do vzdělání, vývoj umělé inteligence, urychlení energetického přechodu.

První návrh strategické agendy by měl být připraven začátkem června. Tento zbytečný dokument by pak měl být přijat na červnovém zasedání Evropské rady.

3) Snad bude oznámeno také něco o diskusi u pracovního oběda, která by se měla týkat role EU ve světě. Juncker si původně dělal naděje, že by v Sibiu mohl získat podporu jeho plán na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v rámci některých oblastí společné zahraniční a bezpečnostní politiky pomocí tzv. pasarel. Tento návrh by nicméně musel získat jednomyslnou podporu členských států, což je nyní nereálné.

Navoněné, našlehané nic

Více k výsledkům summitu v Sibiu si řekneme poté, co se uskuteční. Už nyní si však troufám tvrdit, že nás nečeká nic jiného než navoněné, našlehané nic. Unijní lídři evidentně neaspirují na více než na to, aby předložili důstojný, líbivě znějící výstup, který však nebude přinášet žádný skutečný obsah. Půjde jen o další rituální oslavu Unie a jejích výdobytků a potvrzení dávno nastoupených projektů a trendů.

Základní směr v rámci diskuse o budoucnosti EU-27 už byl dávno dán. Udalo jej Bratislavské i Římské prohlášení, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, PESCO a řada dalších počinů posledních měsíců. Jasně se ukázalo, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Vše podstatné již bylo rozhodnuto, nyní jde jen o to, jak nepříjemné období otázek a debat po britském referendu formálně uzavřít.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 7.5.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog/blog.aspx?c=712332&x=socialky_facebook_c


 

 

2. kvě, 2019

Moje odpověď na anketní otázku IVK „Hlasoval byste v referendu o vstupu do EU dnes stejně, jako jste hlasoval v roce 2003?“

Přiznám se, že k referendu v roce 2003 jsem se nedostavil. Vstup do EU jsem sice stále vnímal spíše pozitivně, vývoj kolem přípravy evropské ústavní smlouvy (bylo nedlouho před vyvrcholením prací tzv. konventu) mě však znepokojoval. Dokončovaná euroústava byla ztělesněním negativních trendů předchozích let a cestou k jejich dalšímu prohloubení. Těchto trendů jsem si všímal mimo jiné díky knize Václava Klause Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma (2002), která mě tehdy velmi oslovila a pomohla formovat moje názory na evropskou integraci. 

V pozdějších letech, když jsem se začal aktivně zabývat děním na úrovni Unie a unijním právem, můj náhled na současný model integrace a jeho vývoj se postupně stával kritičtější a negativní vnímání u mě sílilo.Významnými milníky pro mě byly prosazení Lisabonské smlouvy, dluhová krize a migrační krize. Kdyby se referendum konalo po Lisabonu, hlasoval bych již proti vstupu.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.5.2019
 
Zdroj:
 
 
11. dub, 2019
Právní stát se v prostoru EU stává synonymem pro hrubé vměšování se unijních orgánů do vnitřních záležitostí členských států. Vrací se nám v novém kabátě Brežněvova doktrína?
 

V prvním dubnovém týdnu Evropská komise znovu vytáhla svou oblíbenou kartu „ochrany právního státu“. Vydala sdělení Další posílení právního státu v Unii – současný stav a možnosti budoucího vývoje, zahájila nové řízení o nesplnění povinnosti s Polskem kvůli jeho nové úpravě kárné odpovědnosti soudců a konečně ústy Franse Timmermanse vyslala ostré napomenutí Rumunsku kvůli tamním reformám justice.

V uvedeném sdělení mě okamžitě zaujala jedna věta: „Když se v některém členském státě vnitrostátní mechanismy ochrany právního státu nejeví být schopné čelit hrozbám pro právní stát, je společnou odpovědností institucí EU a členských států přijmout opatření k řešení této situace.“ Přečtěte si ji dvakrát, třikrát a nechte povalovat na jazyku. Není vám to nějaké povědomé?

Připomeňme půl století stará na slova Leonida Iljiče Brežněva, která bývají uváděna v souvislosti s tzv. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity: „A když se vnitřní a vnější síly nepřátelské socialismu snaží zvrátit vývoj některé socialistické země směrem k obnově kapitalistického řádu, když hrozí nebezpečí věci socialismu v této zemi, hrozba pro bezpečnost socialistického společenství jako celku – to už se stává nejen problémem lidu té země, ale i společným problémem, který se týká všech socialistických zemí.” (Брежнев Л. И.: Ленинским курсом, т. II. М., 1970, с. 329)

Podobnost ve vývodech někdejšího sovětského vůdce a nynější bruselské administrativy by nás měla varovat, že tady něco není v pořádku

Hrátky s právním státem se nebezpečně stupňují

Téma ochrany právního státu (angl. rule of law) se vznáší v prostředí unijních institucí od roku 2010, kdy komisařku Viviane Redingovou rozhořčilo zacházení francouzských úřadů s romskými kočovníky z Balkánu. Postupně nabývalo na síle, a to zejména v souvislosti s nástupem národně-konzervativních vlád v Maďarsku a v Polsku a jejich sebevědomou politikou, která je Bruselu trnem v oku. Téma je přítomno zvláště posledních pět let, přičemž v posledních měsících přerůstá do nevídaných rozměrů.

Zvláště je třeba upozornit na

  • snahy o vytváření paralelních nátlakových mechanismů vedle čl. 7 SEU, který je totiž s ohledem na rozhodovací proceduru obtížně využitelný;
  • zahájení postupu podle čl. 7 odst. 1 SEU proti Polsku a Maďarsku;
  • žaloby podané Komisí proti Polsku u Soudního dvora EU;
  • politický nátlak na Rumunsko a další země;
  • neustálé vzývání právního státu a filosofování o něm.

1) Pokud jde o paralelní nátlakové mechanismy, nejprve v březnu 2014 Komise jednostranně a bez opory v zakládacích smlouvách vytvořila „nový postup EU pro posílení právního státu”. Sebevědomě se pasovala do role „nezávislé strážkyně hodnot Unie“ a dohlížitelky nad dodržováním zásad demokratického právního státu ve všech členských státech. V kostce řečeno jde o jakýsi postup „grilování“ členského státu, při němž by měl členský stát Komisi vysvětlovat svoje kroky a posléze by se měl podřídit jejím případným „doporučením“. Pokud se nepodřídí, Komise hrozí tím, že iniciuje použití článku 7 SEU.

Evropský parlament zase v říjnu 2016 vyzval k vytvoření „komplexního mechanismu Unie pro demokracii, právní stát a základní práva“ v podobě interinstitucionální dohody EP, Rady a Komise. „Skupina odborníků pro demokracii, právní stát a základní práva“ by měla každoročně provádět hodnocení toho, jak jednotlivé členské státy dodržují právní stát a další hodnoty Unie. Na základě toho by Komise vypracovala „evropskou zprávu o demokracii, právním státu a základních právech“, která by obsahovala obecnou část a doporučení pro jednotlivé země. Projekt nenalezl u Komise a členských států příznivé přijetí, ale EP se s ním neustále připomíná.

Vrcholem těchto vychytralých snah je návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech, který předložila Komise v květnu 2018. Podle něj by došlo k podmínění čerpání peněz z unijních fondů ze strany členských států dodržováním zásad právního státu tak, jak jej budou vykládat unijní orgány. Mechanismus by umožňoval pozastavení plateb a závazků, snížení objemu finančních prostředků v rámci stávajících závazků a zákaz uzavírat nové závazky s příjemci, pokud by v daném členském státě existovaly „všeobecné nedostatky týkající se právního státu“, které ovlivňují nebo hrozí, že ovlivní řádné finanční řízení nebo ochranu finančních zájmů Unie. Existenci všeobecných nedostatků by posuzovala Komise. Její návrh opatření se považoval za přijatý Radou, pokud Rada nerozhodne kvalifikovanou většinou o zamítnutí návrhu Komise do jednoho měsíce (šlo by tedy o tzv. hlasování obrácenou kvalifikovanou většinou).

2) Hry kolem „rule of law“ nebezpečně vygradovaly, když unijní orgány poprvé iniciovaly zahájení mechanismu podle článku 7 SEU. Nejprve Komise v prosinci 2017 podala takový návrh ve vztahu k Polsku, když se toto nepodřídilo jejím „doporučením“ ohledně reforem justice. V září 2018 následoval obdobný návrh Evropského parlamentu ve vztahu k Maďarsku; výčet tvrzených prohřešků byl sáhodlouhý, klíčovým důvodem byl ale zjevně přístup této země k migrační krizi. Kromě toho Komise ve věcech, kde nalezla určitou vazbu s právem EU, podala proti Polsku dvě žaloby pro nesplnění povinnosti u Soudního dvora EU a další řízení je v předžalobní fázi.

3) Silný politický tlak vyvíjejí unijní orgány rovněž na Rumunsko, a to kvůli tamním reformám soudnictví, státního zastupitelství a trestního práva, které prý mohou oslabit nezávislost justice a její schopnost bojovat s korupcí a organizovanou trestnou činností. Zatím došlo jen na hrozby a schválnosti. Vrcholem bylo, když unijní šéfové zneužili slavnostní akt zahájení předsednictví 10. ledna 2019 v bukurešťském Athenaeu k narážkám a moralizování. Např. Donald Tusk ve svém projevu uvedl: „Záleží jen na vás, zda pro Evropu rumunská politika bude dobrý příklad, nebo hrozivé varování.“ Vyzval také všechny Rumuny k obraně právního státu a ústavy.

Evropský parlament přijal rovněž usnesení kritizující situaci ohledně právního státu na Maltě a na Slovensku. Poněkud chaotické vývody se točí kolem vraždy novinářů Daphne Caruanové Galiziové a Jána Kuciaka a jejich vyšetřování, ale jinak těkají do všech stran. Existují prý vážné obavy v souvislosti s bojem proti korupci a organizované trestné činnosti v dotčených dvou zemích, což ohrožuje důvěru občanů ve veřejné instituce a může mít za následek propojení mezi zločineckými skupinami a veřejnými orgány.

Je vůbec pozoruhodné probírat se různým usneseními EP o právním státu. Otrlý čtenář by si měl zvláště povšimnout toho, co všechno pod nedostatky „rule of law“ europoslanci zařazují. Např. Maďarsko bylo pranýřováno za to, že zde „přetrvávají patriarchální stereotypní postoje k postavení žen ve společnosti“, že v nových školních učebnicích se prý „stále objevují genderové stereotypy, podle kterých jsou ženy primárně matkami a manželkami“, že „na rovnost žen a mužů v souvislosti s volbami se nevztahují žádné právní požadavky“ (rozuměj kvóty), že Maďarsko dosud neratifikovalo Istanbulskou úmluvu nebo že „ústavní zákaz diskriminace mezi důvody diskriminace výslovně nezahrnuje sexuální orientaci ani genderovou identitu a že by jeho úzká definice rodiny mohla vést k diskriminaci, neboť nezahrnuje jisté druhy rodinného uspořádání, včetně párů stejného pohlaví“. Ve vztahu ke Slovensku vyjádřila zase EP třeba „politování nad nedostatečnou transparentností vlastnických struktur sdělovacích prostředků“ či „pochybnosti o nezávislosti o kvalitě veřejnoprávních médií po odchodu několika novinářů“.

EP se také nezdráhal vůči kritizovaným státům vznášet požadavky a „doporučení“ ve vztahu k nejrůznějším vnitřním záležitostem, jako je např. úprava výkonu poslaneckého mandátu, postavení veřejného ochránce práv, postup výběru ústavních i běžných soudů, jmenování šéfa policie či policejních komisařů.

Právní stát jako synonymum pro vměšování se do vnitřních záležitostí

Rituální tance Bruselu kolem právního státu si musíme správně vyložit jako způsob vedení mocenského boje. Jde o projev dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou, respektive zneužitým nástrojem. Ať unijní orgány sebevíce vzývají právní stát a jeho význam a zaklínají se zvučnými kautelami, je zřejmé, že se zde nehraje ani tak o „rule of law“ (panství práva), jako o „rule of Brussels“ (panství Bruselu). Brežněvovský výrok z minulého týdne by měl konečně všem otevřít oči.

Abstraktní pojem „právního státu“ má pro evropské centralisty ten půvab, že spolu s dalšími hodnotami Unie uvedenými v článku 2 SEU zavazuje členské státy obecně bez dalšího, aniž by musela být dána jakákoli jiná souvislost s právem EU. V tom je rozdíl oproti Listině základních práv EU, která se použije ve vztahu k členským státům jen v situacích, kdy se pohybují v rozsahu působnosti unijního práva. Mimochodem omezení použitelnosti Listiny je zastáncům „stále užší unie“ trnem v oku a je předmětem jejich častého žehrání.

Unijní orgány tedy nacházejí v „právním státu“ klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo její pravomoc. Chápou se jej jako vstupenky do hájemství členských států. Snaží se z něj uplést bič, prostředek nátlaku, pomocí něhož se míní stále více vměšovat do čistě vnitrostátních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na hranice kompetencí Unie.

Lisabonská smlouva včlenila do primárního práva líbivě znějící ustanovení o tom, že Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávya že [r]espektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti(čl. 4 odst. 2 SEU). Přístup unijních orgánu k tématu „rule of law“ je ovšem ryzím popřením a výsměchem tomuto ideálu. Pokud by měl zvítězit, byla by propříště tato formulka ve smlouvách jenom na ozdobu. To rozhodně nesmíme dopustit.

Je třeba jasně odmítnout snahy unijních orgánů usurpovat si pravomoc, které jim nikdo nesvěřil. Najmenovaní komisaři a jejich byrokraté ani europoslanci nemají co školit, přezkušovat, natož popotahovat, pranýřovat a úkolovat národní parlamenty ve věcech demokracie a dodržování zásad právního státu. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu. Pokud se cítí být k tomu povolání, jde skutečně o extrémní ukázku velkopanské arogance a pocitu výlučnosti, které panují v prostředí bruselských a štrasburských špiček.

Je-li zde jednou článek 7 SEU, unijní orgány by se měly smířit s tím, že právě toto je jediný postup, který lze uplatnit proti státům, které údajně porušují „rule of law“. Není přípustné jeho přísné podmínky obcházet tím, že se budou vytvářet různé paralelní mechanismy s pochybným základem. Zvlášť navržený mechanismus pro ochranu rozpočtu EU by byl flagrantním příkladem zneužití pravomoci.

Ne všechny reformy, které provádějí jiné členské státy, nám musejí lahodit. Třeba za poněkud prudkou reformu justice v Polsku, natož za změny, které probíhají v Rumunsku, bych ruku do ohně nedal. Nic ovšem neopravňuje unijní orgány, Českou republiku nebo jakýkoli jiný členský stát, aby zasahovaly do vnitřních záležitostí (a politických půtek) těchto zemí. Občané Polska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Malty a všech dalších členských států a jimi zvolení zástupci by měli sami rozhodovat o tom, jak si přejí uspořádat svoje vnitrostátní orgány a obecně svoje vnitropolitické záležitosti. Ostatním, nejsou-li dotčeny jejich vlastní zájmy, do toho vůbec nic není. Článek 7 SEU je zde pro mimořádné situace, ne pro banality, ani pro prosazování a zabetonování progresivistické politické linie.

Doufejme jen, že nynější neblahé konání unijních institucí nebude mít za následek zprofanování vznešeného pojmu právního státu. Úcta k němu by měla být pobídkou pro to, abychom s nebezpečnými mocenskými ambicemi schovávanými za tuto značku bojovali o to rozhodněji.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 8.4.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=708288


 

7. dub, 2019
Evropská komise tento týden prohlásila: 
 
„Když se v některém členském státě vnitrostátní mechanismy ochrany právního státu nejeví být schopné čelit hrozbám pro právní stát, je společnou odpovědností institucí EU a členských států přijmout opatření k řešení této situace.“ A já hned, že je mi to nějaké povědomé...
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 7.4.2019
28. bře, 2019
Jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí. Změna kurzu není v dohledu. „Cesta do Sibiu“ je další promarněnou příležitostí. Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme...
 

Není reforma jako reforma

Máme-li se dnes zabývat reformovatelností Evropské unie, je namístě začít u samotného pojmu reformaa především způsobu, jak se s ním pracují unijní instituce.

Na tomto slovu stojí za povšimnutí to, že ho nevnímáme čistě neutrálně jako synonymum pro změnu, přetvoření, předělání čehokoliv stávajícího. Když se do něj zaposloucháte, jako by zde byl určitý pozitivní nádech: tedy, že nejde jenom o změnu, ale o nápravu, zlepšení, odstranění nedostatků. Je to vlastně poměrně zvláštní, tak nějak navzdory dějinné zkušenosti, která nám ukazuje u nás i všude po světě celou řadu příkladů tzv. „reforem“, které přinesly rozvrat, zavržení osvědčených modelů, ničení kulturního dědictví, krádeže majetku ve velkém, utrpení, hlad, ztráty na životech. Přesto a kupodivu ono optimistické vyznění stále úspěšně vzdoruje a přetrvává.

Nebudu se snažit o vysvětlení toho jevu, který patrně souvisí s lidskou přirozeností. K tomu jste ostatně někteří z vás v rámci svých profesí způsobilí mnohem lépe. Nabídnu Vám namísto toho – z pohledu svojí specializace – varování: V žádném případě se nepokoušejte uplatňovat ono a prioripříznivé a nadějeplné nahlížení na to, čemu se říká reformyv prostředí unijních institucí.

Než nějaký dlouhý výklad, postačí připomenout několik konkrétních počinů z posledních let prodávaných pod touto nálepkou. Na prvním místě bych uvedl příběh poslední velké revize zakládacích smluv. Jedním z jeho raných milníků byla Laekenská deklaracez prosince 2001, kterou byl svolán Konvent o budoucnosti Evropy. Deklarace uváděla, že Evropa bude muset projít „obnovou a reformou“. A všichni víme, v co se potom celá ta „obnova a reforma“ zvrhla: v euroústavu. A když ta zdánlivě zkrachovala, tak následovalo vychytralé náhradní řešení spočívající v přípravě tzv. Reformní smlouvy, která měla všechny podstatné změny z euroústavy přetavit v revizi dosavadních zakládacích smluv. A tak přišla na svět Lisabonská smlouva. Stejně jako předchozí velké revize primárního práva přinesla Unii především nové pravomoci, více většinového hlasování a nové orgány; vedle toho třeba novou lidskoprávní chartu a plný pytel prohnaných klauzulí umožňujících pokoutní předávání další moci do Bruselu.

Pokud se posuneme na nižší úroveň, k běžné unijní legislativě, tak bych nadhodil pár čerstvých témat: reforma trhu s emisními povolenkami, reforma pravidel pro ochranu osobních údajů, reforma úpravy držení zbraní, reforma autorského práva, reforma pravidel pro vysílání pracovníků nebo probíhající diskuse o reformě azylového systému. Doufám, že k těmto „reformám“ netřeba více dodávat.

Ovšem abychom byli korektní, je třeba uvést, že na úrovni sekundárního práva někdy dochází i k užitečným změnám. Jako takový pozitivní příklad bych uvedl nedávný návrh Komise na zrušení letního času nebo nový přístup ke schvalování zemědělských a lesnických vozidel, který umožnil nahradit více než dvě desítky směrnic upravující technické požadavky na traktory jedním nařízením. Ano, občas se to stane. Ale sami asi cítíte, že na letním čase nebo traktorech systém nestojí. V přehršli toho, co se na nás valí, jsou taková opatření naprosto ve stínu a nic nemění na celkovém obrazu.

Plyne z toho poučka, že jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí. Nakonec nejspíš opět dostanete univerzální medicínu „více Unie“ a „více doleva“. Tyto reformyUnie umí a v tomto smyslu reformovatelnádlouhodobě je. Právě „reformy“ tohoto typu ovšem přivedly proces integrace tam, kde je nyní.

Mnohovrstevná krize

A kde že vlastně je? Ve stavu mnohovrstevné krize způsobené přemírou centralismu. Předimenzovaná integrace začala vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Centralizační nasměrování je přitom zakódováno v jádru celého systému. Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci EU ve spojení s převažujícím hlasováním kvalifikovanou většinou v Radě, expanzivním zápalem nadnárodních institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy mají za následek, že činnost Unie se neustále rozpíná a její regulace metastázuje do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států.

Problémem ovšem není jenom centralizace, ale vlastní obsah rozhodnutí přijímaných v centru, která jsou silně ideologicky zabarvena. Ve vzrůstající míře se setkáváme s přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím, s ambicemi řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Na mysl připadají Nezvalovy budovatelské verše: „my vezem lidský věk, který se belhal pěšky, do šťastných údolí šťastnější rovnoběžky“. (Pokud bych měl doporučit jediný aktuální text, který by toto ideové klima uceleným způsobem odrážel, pak je to diskusní dokument Komise Směřování k udržitelné Evropě do roku 2030 z 31. ledna 2019. Ten Vás i navede na příslušné legislativní inciativy a další opatření.)

K centralizaci a ideologizaci přidejme další neduh, kterým je velkopanská povýšenost představitelů unijních institucí, kteří členské státy vnímají jako podřízené gubernie, které mohou napomínat, úkolovat, trestat. Nejlepší ukázkou toho, je popotahování Polska a Maďarska a částečně i dalších států pod hlavičkou ochrany právního státu.

Jakým způsobem lze teoreticky změny kurzu dosáhnout?

Na reformovatelnostUnie můžeme nahlížet také v tom smyslu, zda existují mechanismy, kterými by teoreticky bylo možné změny kurzu dosáhnout. I při tomto úhlu pohledu dospějeme k závěru, že EU reformovatelná je, ovšem je třeba mít na zřeteli významná praktická omezení.

Jednak a především je zde možnost revize zakládacích smluv čili primárního práva, která je upravena v článku 48 Smlouvy o Evropské unii. Jakákoli hloubková reforma unijní architektury, která by si kladla za cíl odstranit nejvýznamnější problémy, by se nutně musela jít touto cestou. Celý systém stojí na těchto smlouvách a s nimi padá. Jedna nová smlouva by mohla přetvořit EU k nepoznání.

Potíž je v tom, že při 28 nebo 27 členských státech, které se musí na reformách shodnout, není takový krok snadno uskutečnitelný. Za současného názorového klimatu mezi členskými státy, které se vyjevuje v nynější diskusi o budoucnosti EU-27 (viz níže), není taková reforma myslitelná. V budoucnu by muselo dojít k proměně postojů k evropské integraci v drtivé většině členských států.

Zadruhé by v určitou změnu kurzu mohla vyústit i změna v jednání unijních institucí v mezích stávajícího primárního práva. Představme si, že by instituce přestaly chrlit centralizační a ideologicky podbarvené předpisy, nebo ještě lépe začaly ve velkém rušit stávající předpisy a uvolňovat prostor pro vnitrostátní zákonodárce.

Zde ovšem narážíme na to, že rozhodovací procesy na úrovni EU jsou složité a zahrnují velmi mnoho aktérů. Rozhodování je v běžných případech kompromisem mezi názorem kvalifikované většiny členských států (který zprostředkovaně odráží vnitrostátní volby), názorem většiny europoslanců (zvolených v evropských volbách) a názorem Komise jakožto jmenovaného byrokratického orgánu, který má (až na výjimky) monopol legislativní iniciativy a de factoi právo veta, protože může svůj návrh stáhnout, pokud vidí, že by byl v rámci vyjednávání Rady a Evropského parlamentu změněn tak, jak se jí výsledný text nezamlouvá. Konečně mimořádně silné postavení má Soudní dvůr, který sebevědomě dotváří unijní právo a vstupuje do politického rozhodování na úrovni unijní i vnitrostátní. Takže ani v tomto případě nejsou změny snadnou záležitostí a závisí na posunu v názorech u širokého spektra článků.

Diskuse o budoucnosti EU-27

Už od dob neúspěchu euroústavy platí, že naděje na skutečnou reformu ožívají tehdy, když evropská integrace na své plavbě narazí na mělčinu. Nejnovější vzpruhu takto poskytlo britské referendum o vystoupení u Unie.

A tak se dostáváme k nynější diskusi o budoucnosti EU-27, která byla zahájena vedoucími představiteli členských států na konci června 2016 právě v návaznosti na osudové rozhodnutí Britů. Tento proces nazývaný také jako politická reflexenebo „Cesta do Sibiu“ – má vyvrcholit v době kolem voleb do Evropského parlamentu. Klíčovým okamžikem by měl být neformální summit v rumunském Sibiu 9. května 2019 a následná červnová Evropská rada.

Nu, během těch už skoro tří let diskuse na různých úrovních probíhala, hodně se mluvilo a psalo, přijímaly se deklarace, pořádaly se konzultace apod. Problémem je, že proces byl zcela v režii těch, kteří Unii do krizové situace dostali, popř. jejich ideových souputníků. Očekávat od Junckera, Timmermanse, Merkelové, Macrona a dalších svěží reformy, to jde hodně za hranice představivosti. Není tak divu, že jednotlivé kroky podniknuté v uplynulých měsících byly především názornou demonstrací a potvrzením hluboké moudrosti obsažené ve rčení Starého psa novým kouskům nenaučíš.

První studenou sprchou bylo již úvodní jednání vedoucích představitelů EU-27 k tomuto tématu na neformálním summitu v Bratislavě 16. září 2016. Předseda Evropské rady Donald Tusk sice ještě v předvečer setkání prohlašoval, že po britském referendu „jediná věc, která dává smysl, je mít střízlivé a brutálně upřímné hodnocení situace“ a volal po „realistické diagnóze důvodů brexitu“ s tím, že lídři musejí občany ujistit, že si z brexitu vzali ponaučení. Přijaté Bratislavské prohlášení a Bratislavský plán však nepřinesly ani náznak něčeho podobného.

Nejkritičtější výrok na adresu Unie a dosavadního vývoje integrace zde byl ten, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“. Jinak najdeme jen nepřímou kritiku typu: „Musíme zlepšit vzájemnou komunikaci – mezi členskými státy, s orgány EU, ale především s našimi občany. Měli bychom do našich rozhodnutí vnést více jasnosti. Hovořit srozumitelně a upřímně.“

Bláhové naděje na reformu mohla snad ještě povzbudit Bílá kniha o budoucnosti Evropy, kterou vydala Evropská komise začátkem března 2017, a která ještě alespoň předstírala existenci určitých alternativních scénářů vývoje. Pak už ovšem přišla nepřetržitá série zoufalství a beznaděje: Římské prohlášení, Junckerův Plán na vybudování jednotnější, silnější a demokratičtější Unie, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, Stálá strukturovaná spolupráce ve věcech obrany (PESCO).

Zajímavým prvkem celého procesu byla činnost pracovní skupiny pro subsidiaritu a proporcionalitu, kterou v lednu 2018 zřídil Juncker, a která měla mimo jiné bádat nad tím, jak lépe uplatňovat tyto zásady v práci institucí Unie, a v kterých oblastech by politické rozhodování mohlo být přeneseno zcela nebo zčásti na členské státy nebo definitivně navráceno do rukou členských států.

A co bylo výsledkem půlroční práce? Skupina konstatovala, že ve všech existujících oblastech činnosti EU je přidaná hodnota a že proto „neidentifikovala žádné pravomoci ve Smlouvě nebo oblasti politiky, které by měly být zcela nebo částečně znovu přeneseny na členské státy.“ Kromě toho pracovní skupina nabídla koncept „aktivní subsidiarity“, který ovšem není o nic méně mlhavý než sám stávající princip. Ve zprávě jsem se nedočetl nic moc nad rámec toho, že se všichni musí víc snažit a brát subsidiaritu opravdu vážně, a že mají používat jednotnou hodnotící mřížku.

Celkově je zřejmé, že „na cestě do Sibiu“ ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy nadále sílí. Ať už bude koncem jara proces zakončen jakkoli, dvěma určujícími liniemi tedy bude nadále pokračování centralizace a posun doleva. Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost.

Vývoj celého tříletého procesu reflexe je na delší vyprávění. Více dopodrobna se mu věnuji v článku, v jehož titulu stojí otázka „Kam směřuje diskuse o budoucnosti EU?“ – otázka, na kterou si už potom na konci může každý odpovědět sám.

Unie potřebuje skutečnou změnu

„Cesta do Sibiu“ tedy bude další promarněnou příležitostí a přinejlepším novou vlnou „reforem“ v pokřiveném slova smyslu. Žádná sebereflexe se nekoná. Tento výsledek je třeba přijmout s politováním, ne však s odevzdaností. Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme.

Nynější krize je naléhavým podnětem k přehod­nocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil, tj. především na vnitřní trh. Je třeba zbavit se centralizačního nasměrování a ideologické zátěže.

Z konkrétních opatření, která by mohla být za tímto účelem uskutečněna, uveďme tyto:

  • Měla by být opuštěna doktrína „stále užší unie“ a ambice vytvářet evropský stát (a globální velmoc); integrační celek by měl být pojat jako platforma pro flexibilní spolupráci podle aktuálních potřeb členských států.

  • Systém by měl být založen na vícerychlostním modelu, kdy existuje určité společné jádro aktivit (kolem vnitřního trhu), kterého by se musely účastnit všechny členské státy, a dále nepovinná nadstavba. V rámci nadstavby by bylo např. možné přijímat fakultativní legislativu na principu „opt-in“, která bude vázat jen ty státy, které o to v jednotlivých případech projeví zájem.

  • Pravomoci v rámci společného jádra aktivit by měly být dramaticky zredukovány. Takto vyklizené oblasti by měly být ponechány na dobrovolné spolupráci jednotlivých členských států v rámci nepovinné nadstavby nebo na základě mezinárodních smluv.

  • Zbývající pravomoci v rámci společného jádra by měly být výrazně upřesněny.

  • Hlasování kvalifikovanou většinou by se v rámci společného jádra mělo omezit na oblast vnitřního trhu, jinde by měla být pravidlem jednomyslnost. V oblasti nepovinné nadstavby by měly přijaté akty zavazovat jen ty státy, které o to dobrovolně projeví zájem.

  • Legislativní pravomoci by měly být výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy, ne nadnárodních orgánů. Komise a Evropský parlament by měly být zrušeny.

  • Výklad práva a dohled nad jeho dodržováním by měl být v rukou nepodjatých orgánů.

  • Listina základních práv EU by měla být zrušena a právě tak Evropský pilíř sociálních práv. Unie by se měla propříště zcela zdržet zasahování do citlivých společenských otázek.

Podrobněji se možné reformě věnuji v článku Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie - z pohledu právníka, který jsem sepsal těsně po britském referendu.

Závěrečné shrnutí

- Jakmile je v Unii řeč o reformách, většinou to nic dobrého nevěstí.

- Unie teoreticky reformovatelná je, prakticky je to v současné chvíli obtížně představitelné.

- Změna kurzu není v dohledu. „Cesta do Sibiu“ je další promarněnou příležitostí.

- Z prosazování skutečné reformy slevit nesmíme.

Předneseno jako úvodní slovo na uzavřené diskusi k tématu reformovatelnosti Evropské unie dne 21. 3. 2019

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 28.3.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=706360