TOMÁŠ BŘICHÁČEK

2. lis, 2019
„Po třiceti letech od roku 1989 se řada z nás cítí v mnoha ohledech opět nesvobodnými. V čem konkrétně vidíte po ‚třiceti letech svobodyʻ její největší ohrožení?“
 
(Částečně se vracím k argumentům z článku ODS, vzpamatuj se!):
 
Hlavním nebezpečím pro svobodu je dnes levicový progresivismus a jeho maniakální ambice řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu, poroučet větru a dešti. Marxismus se vrací v nové, zákeřnější podobě, která svobody upíjí po malých doušcích, zastřeně (kvóty, povolenky, boj proti stereotypům, dezinformacím, nenávistným projevům apod.), s halasným odvoláváním se na ušlechtilé cíle. V pozadí je stále stejná dychtivost zbořit starý svět a vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“.
 
Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.11.2019
 
Zdroj:
 
 
 
6. říj, 2019
Klimatické třeštění nabírá dosud nevídaných otáček. EU jakožto ústřední hybatel maniakálních ambic řídit podnebí chce být předvojem a příkladem celému světu. Boj proti „uhlíku“ se stává hlavním tématem unijní politiky...
 
Tři roky jsem se ve svých rozborech a komentářích unijního dění věnoval převážně diskusi o budoucnosti EU-27 (též proces reflexe či cesta do Sibiu), která byla zahájena po britském referendu a skončila na přelomu jara a léta 2019. Posledním rozloučením s tímto tématem byl stručný shrnující článek v letním Newsletteru IVK. Pro zvláště zainteresované čtenáře jsem pak tuto látku zevrubně zpracoval v knize, která by se výhledově měla objevit na pultech.
 
Naděje na zásadní reformu Unie během uvedeného období postupně vadly, až nakonec zcela zašly. V úplnosti byl zachován kurz více Unie – více doleva. Pro zahleděnost do tohoto neblahého vývoje v jeho souhrnu jsme možná nevěnovali dostatečnou pozornost některým dílčím okruhům, z nichž jeden se v samém závěru rasantně vyšvihl na scénu a opanoval ji. Mám na mysli boj proti změně klimatu.
 
Nová vlna alarmistického třeštění
 

Svou „klimatickou politiku“ Unie předurčila už v samém začátku brexitové diskuse, když 5. října 2016 ratifikovala Pařížskou dohodu o změně klimatu (2015). Smluvními stranami se postupně staly také všechny členské státy; ČR jako poslední z nich v listopadu 2017.

Unie jako svůj příspěvek v rámci plnění dohody přijala závazný cíl snížit do roku 2030 domácí emise skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti roku 1990 (o kterém rozhodla Evropská rada už v říjnu 2014).

Drakonický závazek byl dán a mohlo se zdát, že v rámci diskuse unijních špiček o základním směřování EU-27 bylo téma pro tuto chvíli vyčerpáno. Tento dojem byl jen povzbuzen tím, když Bratislavské prohlášení a plán ze září 2016 o klimatu zcela mlčely a když Římské prohlášení z března 2017 se jej dotklo jen okrajově (s tím, že Unie má prosazovat „konstruktivní celosvětovou politiku v oblasti klimatu“).

V roce 2018 ovšem nastal zvrat, když se na celém Západě vzedmula – bez jakékoli zjevné příčiny ve vývoji klimatu nebo ve vědeckých objevech – nová vlna klimatického alarmismu. Nastala – vypůjčím-li si slova Jiřího Weigla – „exaltovaná hysterie, jejímž symbolem je švédská školačka Greta Thunbergová“. Jedna neuvěřitelná zpráva začala překonávat druhou. Prostor kolem nás se ponořil do surrealistické změti výkřiků o uhlíkové stopě, nerození dětí, nelétání letadlem, nejedení hovězího, klimatickém žalu, nebo pátcích pro budoucnost.

Závazek ohledně roku 2030 najednou začal být nedostatečný a různí aktéři se začali předhánět v návrzích, kam jej dále posunout. V červnu 2018 takto komisař pro klimatickou akci a energetiku Miguel Arias Cañete prohlásil, že Unie by měla usilovat o navýšení cíle na úroveň mírně nad 45 %. Evropský parlament v březnu 2019 v rezoluci o změně klimatu požadoval již dokonce dosažení prahu 55 %.

Zároveň se stále častěji začal skloňovat pojem tzv. klimatické či uhlíkové neutrality. Tento koncept předpokládá, že emise skleníkových plynů jsou sníženy téměř k nule, přičemž veškeré zbývající jsou vyváženy projekty, které je pomohou vstřebat. Jako termín, v němž by mělo být tohoto cíle dosaženo, byl nejčastěji uváděn rok 2050.

Komise se přihlásila k vizi dosažení klimatické neutrality do poloviny století ve sdělení Čistá planeta pro všechny. Evropská dlouhodobá strategická vize prosperující, moderní, konkurenceschopné a klimaticky neutrální ekonomiky z konce listopadu 2018. Tentýž požadavek pak vznesl Evropský parlament v uvedené rezoluci z března 2019. Před summitem v Sibiu myšlenku podpořilo osm členských států a další se k nim postupně přidávaly.

Klimatická neutralita potvrzena jako cíl

Rozhodující chvíle klimatické neutrality přišla na summitu v červnu 2019, kde měl být završen proces reflexe přijetím nové strategické agendy, tj. dokumentu, jímž Evropská rada vytyčuje obecné směry a priority činnosti Unie pro daný institucionální cyklus. Zároveň zde měly být přijaty závěry Evropské rady o změně klimatu.

Při značné převaze alarmistů se diskuse už nevedla ani tak o zakotvení samotného cíle klimatické neutrality, jako o termínu. Nešlo už tedy o to, jestli vůbec, ale kdy (!).

Ve strategické agendě tak byl vymezen prioritní okruh budování klimaticky neutrální, ekologické, spravedlivé a sociální Evropy, v němž se mimo jiné uvádí, že „EU může a musí jít příkladem tím, že provede důkladnou transformaci svého hospodářství a společnosti v zájmu dosažení neutrality z hlediska klimatu“.

závěrech o klimatu byl stanoven cíl zajistit „přechod ke klimaticky neutrální EU [...], který zachová evropskou konkurenceschopnost, bude spravedlivý a sociálně vyvážený, zohlední vnitrostátní situaci členských států a bude respektovat jejich právo na určení vlastní skladby zdrojů energie, přičemž bude vycházet z již dohodnutých opatření pro dosažení cíle snížení emisí do roku 2030“.

Včlenění termínu 2050 se bránily především Polsko, Česká republika, Maďarsko a Estonsko, a do závěrů ani do strategické agendy se tak nedostal. Alarmistické státy si nicméně vyžádaly, aby do závěrů byla zapracována poznámka pod čarou, která uvádí: „Dle velké většiny členských států musí být neutrality z hlediska změny klimatu dosaženo do roku 2050.“

Zelený úděl

Environmentalistickou strunu ještě více rozezvučela nastupující předsedkyně Komise von der Leyenová. Ta ve svém kandidátském projevu v Evropském parlamentu 16. července 2019 uvedla: „Chci, aby se Evropa stala do roku 2050 prvním kontinentem na světě, který bude klimaticky neutrální. Aby se to podařilo, musíme společně podniknout odvážné kroky. Náš současný cíl snížit emise do roku 2030 o 40 % nestačí.“ Musíme jít dále. Musíme usilovat o víc: o 50 %, ne-li o 55 %. Aby se tak stalo, předloží prý v prvních 100 dnech ve své funkci návrh unijního předpisu o klimatu, „díky němuž se cíl pro rok 2050 stane právně závazným“. Tento akt označila jako Zelený úděl pro Evropu[1] (angl. Green Deal for Europe, fr. pacte vert pour l’Europe)..

Dodala: „Bude to znamenat změnu. Přispět bude muset každý z nás, každé odvětví, od letectví až po námořní dopravu. Jeden každý z nás bude muset změnit způsob, jak cestuje a žije. Emise musí stát tolik, aby to změnilo naše chování.“

V souběžně předloženém materiálu Politické směry pro příští Evropskou komisi (2019–2024) – „Unie, která si klade vyšší cíle: Moje agenda pro Evropu“ von der Leyenová zdůraznila: „Stát se prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě je největší výzvou a příležitostí naší doby.“ Poznamenala také: „Inspiruje mě vášeň, přesvědčení a energie milionů mladých lidí, jejichž hlasy jsou slyšet v našich ulicích i v našich srdcích. Zasazují se o svoji budoucnost a je povinností naší generace přinést jim výsledky.“

Nové hlavní téma

Environmentalismus – a v jeho rámci zvláště boj proti změně klimatu – byl už dávno jedním ze základních ideologických pilířů EU. To, co se děje v posledních měsících, kdy bylo vystavěno na piedestal zlaté tele klimatické neutrality a kýčovitá ikona školačky Gréty, ovšem překonává všechny hranice.

Zdá se, že v nejbližší době půjde o nejpřednější ze všech témat. Jestliže jsem považoval před několika lety za potřebné zaměřit se přednostně na migrační krizi a v uplynulých měsících na reakci Unie na brexit, z posledních událostí vyvozuji, že nyní nastává čas přesunout pozornost tímto směrem. 

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 6.10.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=730093


 

 

17. zář, 2019

Konec diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 mě zastihl v Bukurešti, kam mě zavedly pracovní povinnosti...

Naskytla se mi tak příležitost prožít tento okamžik v zemi, jejíž předsednictví rámovalo vrcholnou fázi procesu a jejíž město Sibiu přitom sehrálo tak podivuhodnou úlohu.

20. června 2019, právě v den, kdy byla přijata nová strategická agenda a kdy se Unie jala usilovat o klimatickou neutralitu, jsem se procházel v pozdní večer po bulváru Unirii. Ten vznikl jako Ceaușeskova odpověď na Champs-Élysées a původně nesl jméno Victoria Socialismului (Vítězství socialismu). Příznačně pro brutální urbanismus někdejšího komunistického režimu byl neorganicky vražen do změti chudých uliček s vesměs nízkými domy.

Ve vzduchu byla vůně nadcházejícího léta a vůbec nic nedávalo znát, že by se toho dne odehrálo něco významného. Nepřišla na to řeč ani v prostředí ministerských úředníků z různých členských států, zaměřených na jejich úzce vymezené agendy, s kterými jsme předtím bujaře povečeřeli na pozvání předsednictví.

Přemýšlel jsem o sledu bizarních událostí, které jsem tři roky sledoval, popisoval a rozebíral. Byla to práce neradostná, spojená převážně s pocity zmaru a znechucení. Snesitelnější ji činila okolnost, že probíhala postupně po malých dávkách – vlastně mravenčím způsobem dřívko po dřívku. Celou dobu mě pak především hnalo dopředu přesvědčení, že dění tohoto vzrušeného období je třeba zaznamenat, utřídit a zpřístupnit širší veřejnosti.

Dorazil jsem na rozlehlé půlkruhové námětí Piața Constituției. Přede mnou se rozevřelo majestátní panorama Paláce parlamentu. Když ve světle reflektorů září do noci, nabízí tato největší Ceaușeskova chlouba mimořádně působivou podívanou. V kontextu svého vzniku představuje živoucí památník marnivosti, nepokory, bezohlednosti, maniakálních ambic rozorat starý svět a vytvořit nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Jde také o připomínku hluboké moudrosti ukryté v přísloví o pýše, která předchází pád.

Mám dojem, že Bukurešť a celá země si na palác zvykly a je dnes jejich nedílnou součástí. Emoce, pramenící z pohnuté historie, vychladly. Odnož zla, která stála u zrodu stavby, je dávno vyhaslá a její prapor opuštěný. Co zůstává, je řemeslně vybroušené dílo, na které Rumuni mohou být hrdí. K jeho zlidštění a smíření s dějinami přispívá také to, že přímo v jeho areálu roste do výšky nová velkolepá katedrála Mântuirii Neamului Românesc.

Mám nicméně smutný dojem, že negativní lidské vlastnosti a síly rozvratu, za jejichž živoucí památník jsme Ceaușeskův palác označili, zvedají dnes znovu hlavu oblečeny do nového hávu. Jak podotýká IVK v manifestu Obrana demokracie před liberální demokracií: „Projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti, chce se nám říci v realitě uskutečňovaný Huxleyho ‚Brave New World,‘ který opanoval dnešní Západ, se ve své podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů devatenáctého a dvacátého století.“ Důkazem těchto jevů jsou bohužel jednoznačně i výstupy cesty do Sibiu.

Brexitová diskuse o budoucnosti skončila neslavně. Boj za normální svět, národní stát a svobodu však nekončí a vzdát ho nikdy nesmíme.
(Doslov z připravované knihy)

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 17.9.2019

Zdroj:

https://www.facebook.com/tomas.brichacek.1/posts/10157430957369840


 

 

2. zář, 2019

Chtěl by si někdo jako beta-čtenář přečíst připravovanou knihu o EU ve stínu brexitu, neboli o tom, jak se EU v návaznosti na rozhodnutí Britů změnila? 

Pro představu názvy kapitol:
1. Zahájení procesu reflexe
2. Neklidné léto 2016
3. Bratislavské prohlášení a plán
4. Tusk: „Jednotni vytrváme, rozděleni padneme“
5. Tři rezoluce Evropského parlamentu
6. Bílá kniha o budoucnosti Evropy
7. Římské prohlášení
8. Diskusní dokumenty k Bílé knize
9. Junckerův vítr v plachtách
10. Macronův projev na Sorbonně
11. Večeře v Tallinnu
12. Agenda lídrů
13. Cesta do Sibiu
14. Evropský pilíř sociálních práv
15. Balíček návrhů k prohloubení HMU
16. PESCO
17. Institucionální otázky na summitu v únoru 2018
18. Návrh víceletého finančního rámce
19. Marxovy oslavy v Trevíru
20. Veřejná konzultace o budoucnosti Evropy
21. Německo-francouzský motor
22. Junckerovo poselství o stavu Unie 2018
23: Merkelová: „Národní státy musejí být připraveny odevzdat svoji suverenitu“
24. Sibiu na dohled
25. Velké finále
26. Volby do Evropského parlamentu
27. Nová strategická agenda
28. Konference o budoucnosti Evropy?
 
Pokud budete mít nějaké připomínky nebo náměty, zasílejte, prosím ideálně do 12. září na t.brichacek@seznam.cz. Aktivní beta-čtenáři budou mít v knize poděkování a nejaktivnější dostanou výtisk.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.9.2019
9. čvc, 2019
Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme. Zůstanu svůj. Aneb o boji proti dezinformacím a svobodě slova...
 

Poslední dobou se mi opakovaně stává, že někdo v souvislosti s mými články mluví o odvaze, plutí proti proudu nebo mi tlumeným hlasem říká, že mi drží palce, abych vydržel apod. Měl bych to snad brát jako pochvalu, ale ve skutečnosti mě to především mrzí.

Publicistiku v naší době jsem nikdy nebral jako příležitost pro předvádění statečnosti. Věnuji se jí proto, že mě naplňuje a dává mi prostor informovat čtenáře o záležitostech z mého oboru, které považuji za zajímavé pro širší veřejnost, nebo pro vyjádření se k aktuálním otázkám.

Publicistika je součástí svobody slova a veřejné diskuse v demokratické společnosti. Je to pole pro soutěž argumentů, pro přesvědčování druhých o vlastním pohledu na věc, využití práva projevit svůj názor. Autor jde se svou kůží na trh a je jen na něm, jak kvalitní produkt čtenářům předloží a jakým způsobem se u nich zapíše. To jediné, čeho by se však měl přitom obávat je, že u čtenářů propadne, nebo že jej překoná jiný diskutér.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor. Nebáli se stýkat s tím či oním pro jeho politické postoje. Neřešilo se, co je korektní a co nekorektní. Cenzura a zákazy se tehdy nenosily.

Svoboda je návyková. Ti z nás, kdo jsme silně prožívali onu krásnou dobu a nedáme na ni dopustit, nechceme zapomenout na tehdejší atmosféru a nechceme se smířit s tím, že by mělo být všechno zase jinak.

Jako jedno z ohrožení svobody slova jsem už před časem označiltzv. boj proti dezinformacím. Uvedl jsem, že jej vnímám jako nástroj sloužící k umlčení nepohodlných názorů, k vytěsnění ideových protivníků z veřejné diskuse, k jejich převýchově a zastrašení. Nenapadlo mě přitom, že bych se měl s těmito snahami setkat i osobně v rámci svojí tvorby. Doposud jsem totiž měl dojem, že i moji ideoví odpůrci, kteří se dívají na současný model evropské integrace příznivě, mě jako zástupce opačného názoru vesměs respektují, a uznávají, že co do faktografie odvádím poctivou práci.

A přece, užívám si takhle dovolenou na chatě v Kníně a najednou telefonát. Jeden novinář na mě vybafnul, že prý jsem v dozorčí radě obecně prospěšné společnosti Český portál, která údajně provozuje dezinformační weby a že tam vycházejí moje články a jestli mě to neovlivňuje v mojí práci na úřadě a proč tam jsem a jak se to stalo atd. atd. Nějak už mi tam jenom chyběla otázka z Šakalích let „Co tím sledujete?“.

Přiznám se, že mě to trochu překvapilo. Čekal bych spíše dotazy na obsah mých článků, než že ze mě někdo bude dělat dezinformátora z titulu členství v nějakém orgánu nebo kvůli tomu, na kterých webech jsou moje články, které píši primárně pro svůj blog (!), přejímány.

Každopádně výsledkem našeho hovoru byl článekna Deníku N. K němu se nijak vyjadřovat nebudu, protože to nemám zapotřebí. Myslím, že čtenáři si udělají svůj úsudek sami. Pouze bych poznamenal, že hlavní vypovídací hodnota textu se netýká ani tak mojí osoby, jako spíše jeho autorů.

Jsem členem několika spolků a řady dalších v minulosti. Mimo jiné jsem předsedou Klubu esperantistů v Praze. Na pasivní funkci v dozorčí radě Českého portálu, kterou vykonávám už asi od roku 2011 (a zapsána v rejstříku je od roku 2015), jsem až dosud příliš často nepomyslel.

Jak jsem se k ní vlastně dostal? V prosinci 2005 jsem vyhrál 1. cenu v soutěži Přemýšlejme o Evropě, kterou organizovala Nadace rozvoje občanské společnosti. Když jsem vítězný text na téma demokratický deficit EU chtěl publikovat, narazil jsem na začátku roku 2006 na dvě média a kolektivy kolem nich – euPortál vydávaný Českým portálem a Revue Politikavydávanou Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK). Spolupracovat jsem začal s oběma. Nejdříve jsem psal spíše jednodušší texty pro euPortál, postupně jsem se orientoval na propracovanější polemické články, psané primárně pro Revue Politika. Pokud jde ovšem o osobní stránku, zapojil jsem se mnohem více do okruhu lidí kolem Českého portálu. Byla to parta pravicově smýšlejících studentů různých vysokých škol, se kterými jsme si padli do noty. Mám s nimi spojeno mnoho krásných zážitků, které tvoří nedílnou součást mých studentských let. Po škole jsme se rozletěli do různých míst republiky a do různých profesí, přátelství však zůstalo. Proto i Český portál.

Vůči webům Českého portálu přiznávám určitou distanci z důvodu stylu i obsahu. Jak jsem sdělil i uvedenému novináři do telefonu, s dobrou čtvrtinou článků nemusím souhlasit vůbec, u čtvrtiny mohu souhlasit s obsahem, ale ne s formou. Také přiznávám, že celkově poněkud bulvární styl, který zde převažuje, není moje parketa. To však není důvod pro to, abych je nerespektoval jako užitečné diskusní platformy, kde se objevují mnohé podnětné texty, a abych nad nimi nafoukaně ohrnoval nos. Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně. Chtějí-li redaktoři sdílet některé články z mého blogu, nevidím důvod, proč bych jim v tom měl bránit. Mimochodem nepíšu je výlučně pro čtenáře těchto webů, ale pro všechny, kdo o ně mají zájem, ať už na ně natrefí kdekoli.

Psaní článků ani členství ve spolcích nesmí být projevem odvahy. Jsou to jedny ze základních občanských práv, které máme.Nebojme se je využívat a nedovolme nikomu, aby nám je vzal. V této věci není prostor pro kompromis. Jinak bychom se po třiceti letech ocitli zase zpátky, kde jsme byli.

Karel Hašler v písni Svoboda je svobodazpíval: „Otrok, jenž se osvobodil, pamětliv má být svých pout. Že by mu je, ač je shodil, zas moh’někdo navlíknout.“

Za sebe mohu slíbit, že z pojetí svobody, kterému jsem se naučil v devadesátých letech, neslevím. Zůstanu svůj.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 9.7.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=719984