24. říj, 2018

TOMÁŠ BŘICHÁČEK: Statečný kněz vs. nažehlený vyčichlý rutinér

První bojuje s aktuálními nepřáteli a skutečnými nebezpečími doby a nezřídka utrží rány. Druhý pohodlně vede minulé války a užívá si přízně mainstreamových médií...
 
Monsignor Petr Piťha dlouhodobě jasně a zřetelně vyslovuje názory, které bychom očekávali od katolického duchovního a konzervativce. Nečeká na vděčnost České televize, Mladé fronty, Respektu ani na laudatio od Halíka. Říká to, co musí říct, aby obstál před vlastním svědomím.
 
Velmi výrazně to ukázal i ve svatováclavském kázání 28. září v katedrále sv. Víta, kde upozornil na nebezpečí tzv. Istanbulské úmluvy. Tato mezinárodní smlouva je navzdory zaštítění chvályhodným cílem boje proti násilí na ženách ve skutečnosti radikálním ideologicky motivovaným nástrojem genderového feminismu, který směřuje k převýchově společnosti, honu na čarodějnice a represi.
 
Umění rozpoznat a pojmenovat aktuální bezprostřední zlo a bojovat proti němu – to je něco, co je prof. Piťhovi vlastní. Smutné je, že totéž nedokáže naše formálně pravicová a konzervativní politická reprezentace, která by jistě mohla udělat v této věci více než kněz při kázání.
 
Před několika měsíci jsem v článku ODS, vzpamatuj se! rozebíral některé závažné neduhy, kterými trpí naše hlavní nominálně pravicová strana. Jedním z nich bylo uvíznutí v minulosti, respektive orientace na vyhaslé ideový protivníky a války minulosti.
 
Všímal jsem si toho, že ODS jako by zamrzla v určitém dějinném úseku – v době komunistického režimu a studené války – s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Tímto prizmatem se dívá na dnešní svět a zarputile odmítá pochopit, že doba už je někde jinde a že karty jsou rozdány úplně jinak. Historii si bere jako bič na politické soupeře, jako zdroj laciných a hlavně chybných paralel, jako pohodlné bitevní pole pro získání puncu „pravice“. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, vzývání transatlantické vazby a NATO, démonizace Ruska a Číny. Přitom kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vnímání aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci „frontové linie“ nynějšího konfliktu, tj. kulturní války s neomarxisty.
 
Příznačné je, že v době kolem Piťhova kázání si předseda ODS Petr Fiala při svých veřejných vystoupeních dál jel svou obehranou písničku o komunistech, kteří se derou k moci (viz např. rozhovor pro Blesk nebo jeho novou knihu Jak uvařit demokracii - Od vládní agonie k polokomunistické vládě). Na obhajobu prof. Piťhy nevystoupil a o Istanbulské úmluvě prohlásil v jednom pozdějším interview na výslovný dotaz leda tolik, že v podobné dokumenty příliš nevěří a nemíní je podporovat.
 
Dva profesoři, dva životní přístupy. Jeden – přes svůj pokročilý věk – nastoluje ve veřejné diskusi aktuální, ožehavá témata a nebojí se křiku, který se pro to spustí ze strany nynějších mocných a vlivných. Druhý v klidu pluje s hlavním proudem a bojuje se stíny minulosti. Pokud má pravice u nás znovu za něco stát, potřebovali bychom osobnosti, jako je ten první.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.10.2018
 
Zdroj: