17. zář, 2019

TOMÁŠ BŘICHÁČEK: Pobrexitová EU-27

Konec diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 mě zastihl v Bukurešti, kam mě zavedly pracovní povinnosti...

Naskytla se mi tak příležitost prožít tento okamžik v zemi, jejíž předsednictví rámovalo vrcholnou fázi procesu a jejíž město Sibiu přitom sehrálo tak podivuhodnou úlohu.

20. června 2019, právě v den, kdy byla přijata nová strategická agenda a kdy se Unie jala usilovat o klimatickou neutralitu, jsem se procházel v pozdní večer po bulváru Unirii. Ten vznikl jako Ceaușeskova odpověď na Champs-Élysées a původně nesl jméno Victoria Socialismului (Vítězství socialismu). Příznačně pro brutální urbanismus někdejšího komunistického režimu byl neorganicky vražen do změti chudých uliček s vesměs nízkými domy.

Ve vzduchu byla vůně nadcházejícího léta a vůbec nic nedávalo znát, že by se toho dne odehrálo něco významného. Nepřišla na to řeč ani v prostředí ministerských úředníků z různých členských států, zaměřených na jejich úzce vymezené agendy, s kterými jsme předtím bujaře povečeřeli na pozvání předsednictví.

Přemýšlel jsem o sledu bizarních událostí, které jsem tři roky sledoval, popisoval a rozebíral. Byla to práce neradostná, spojená převážně s pocity zmaru a znechucení. Snesitelnější ji činila okolnost, že probíhala postupně po malých dávkách – vlastně mravenčím způsobem dřívko po dřívku. Celou dobu mě pak především hnalo dopředu přesvědčení, že dění tohoto vzrušeného období je třeba zaznamenat, utřídit a zpřístupnit širší veřejnosti.

Dorazil jsem na rozlehlé půlkruhové námětí Piața Constituției. Přede mnou se rozevřelo majestátní panorama Paláce parlamentu. Když ve světle reflektorů září do noci, nabízí tato největší Ceaușeskova chlouba mimořádně působivou podívanou. V kontextu svého vzniku představuje živoucí památník marnivosti, nepokory, bezohlednosti, maniakálních ambic rozorat starý svět a vytvořit nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“. Jde také o připomínku hluboké moudrosti ukryté v přísloví o pýše, která předchází pád.

Mám dojem, že Bukurešť a celá země si na palác zvykly a je dnes jejich nedílnou součástí. Emoce, pramenící z pohnuté historie, vychladly. Odnož zla, která stála u zrodu stavby, je dávno vyhaslá a její prapor opuštěný. Co zůstává, je řemeslně vybroušené dílo, na které Rumuni mohou být hrdí. K jeho zlidštění a smíření s dějinami přispívá také to, že přímo v jeho areálu roste do výšky nová velkolepá katedrála Mântuirii Neamului Românesc.

Mám nicméně smutný dojem, že negativní lidské vlastnosti a síly rozvratu, za jejichž živoucí památník jsme Ceaușeskův palác označili, zvedají dnes znovu hlavu oblečeny do nového hávu. Jak podotýká IVK v manifestu Obrana demokracie před liberální demokracií: „Projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti, chce se nám říci v realitě uskutečňovaný Huxleyho ‚Brave New World,‘ který opanoval dnešní Západ, se ve své podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů devatenáctého a dvacátého století.“ Důkazem těchto jevů jsou bohužel jednoznačně i výstupy cesty do Sibiu.

Brexitová diskuse o budoucnosti skončila neslavně. Boj za normální svět, národní stát a svobodu však nekončí a vzdát ho nikdy nesmíme.
(Doslov z připravované knihy)

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 17.9.2019

Zdroj:

https://www.facebook.com/tomas.brichacek.1/posts/10157430957369840