10. úno, 2020

TOMÁŠ BŘICHÁČEK: Brexit jako promarněná šance na reformu EU

Rozhodnutí Britů opustit EU podnítilo naděje, že Unie se změní...
 
Namísto zpytování svědomí a reforem však nejdříve přišlo potvrzení dosavadního centralistického a levicového kursu a potom zaslíbení se Zelenému údělu.

Poslední lednový den se završí anabáze vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Skončí tak jedna vzrušená kapitola v dějinách evropské integrace, která trvala tak dlouho a měla natolik rozpačitý a neutěšený průběh, že už jsme málem zapomněli na velká očekávání z doby jejího počátku.

Při této příležitosti není od věci poohlédnout se za uplynulým obdobím, zastavit se u jeho hlavních milníků a především porovnat představy, které jsme měli v červnu 2016, se stavem Unie, jak ho zažíváme v tuto chvíli.

Zlomový okamžik

Výsledek britského referenda znamenal pro Evropskou unii – její elity, aparát a celý politický systém – silný otřes. V posledních letech jeden z mnoha, dalo by se říci, po obtížích při ratifikacích euroústavy a Lisabonské smlouvy a po dluhové a migrační krizi. A přece se tentokrát situace jevila jako ještě závažnější. Evropský integrační celek měl poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový (mj. počtem obyvatel, hospodářstvím, vojenskou silou, kulturním významem). Členská základna se do té doby měnila vždy vzestupně, což bylo předkládáno jako důkaz úspěchu integrace a zároveň jako potvrzení dějinné zákonitosti, podle které lze Unii pouze rozšiřovat a prohlubovat, a nikdy naopak.

Série krizí a nezdarů, v níž se Unie řadu let potácela, dospěla britským hlasováním k novému vrcholu. Šlo o zlomový okamžik, který pro unijní elity poskytoval naléhavý podnět k sebereflexi a k uvědomění si, že společný projekt se už dlouhou dobu ubírá špatným směrem. Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském ústředí a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

Naděje na reformu

Odvážné rozhodnutí Britů podnítilo naděje, že EU se změní. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid.

Slova o potřebě změn v kursu a ve stylu zaznívala i z těch nejméně očekávaných míst. Takto si třeba tehdejší ministr zahraničí Lubomír Zaorálek dovolil v televizní diskusi pronést kritiku na adresu předsedy Komise Jeana-Clauda Junckera s tím, že podle něj není člověkem na svém místě a že se musíme ptát, kdo je za výsledek referenda v Británii odpovědný. Jeho výroku se chopila média napříč Unií a vyložila si je jako nepřímý apel na Junckerovu rezignaci.

Pokračování textu zde:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=743684

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 10.2.2020