TOMÁŠ BŘICHÁČEK

25. kvě, 2019
Diskuse o budoucnosti EU zahájená po britském referendu pomalu končí. Kýženou změnu kurzu nepřinesla. Dosavadní přístup „více Unie“ – „více doleva“ byl potvrzen. I Miloš Jakeš byl větší reformátor než dnešní evropští vůdci...
 

V období po britském referendu si mnozí dělali naděje, že Unie se změní. Mnoho komentátorů tehdy požadovalo hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Vedoucí představitelé EU-27 zahájili hned v červnu 2016 proces reflexe o budoucnosti Unie. Před prvním jednáním k tomuto tématu, jímž byl neformální summit v Bratislavě v září 2016, pak předseda Evropské rady Donald Tusk sliboval realistickou diagnózu důvodů brexitu a to, že si z něj lídři vezmou ponaučení. Na krátkou chvíli se mohlo zdát, že se věci ubírají správným směrem.

Summit na Bratislavském hradě a zde přijaté prohlášení a plánse však ukázaly být první studenou sprchou. Namísto sebereflexe a vůle pootočit kormidlem zasedání nabídlo rituál vyjadřující věrnost aktuálnímu modelu evropské integrace a odhodlání pokračovat nerušeně dále ve vyjetých kolejích. Následovaly dva podobné rituály – v Říměv březnu 2017 a v rumunském Sibiuv květnu 2019.

Prohlášení z Bratislavy, Říma a Sibiu představují stěžejní a určující výstupy procesu reflexe. Jelikož summit v Sibiu byl dlouhodobě označován za vyvrcholení diskuse, znamená to, že na nic dalšího bychom již čekat neměli. V červnu sice bude ještě přijata tzv. strategická agenda na období 2019–2024, jakési obecné závěry Evropské rady o prioritách Unie pro následující institucionální cyklus, ty už jsou však všední, provozní záležitostí v mezích systému. Po Sibiu tedy není třeba otálet s analýzou toho, co tři roky rozprav o budoucnosti přinesly.

V dotčené trojici deklarací, které jsou si obsahově velmi podobné, můžeme pozorovat několik základních linií:

  • Na prvním místě je to velebení dosavadního modelu integrace a jeho výdobytků. Unie je podávána jako nepostradatelný garant míru, stability, prosperity a demokracie. Např. v Římě vůdci prohlásili: „[J]sme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem. ... Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.“.

  • Naopak kritika na adresu Unie je zanedbatelná. Nejsilnějším výrokem, který v tomto směru zazněl, je, že „EU není dokonalá“, přičemž hned následoval dovětek: „ale pro řešení nových výzev, jimž čelíme, je to nejlepší nástroj, který máme“ (Bratislavské prohlášení). Sebemenší zmínky o tom, že integrace v některých oblastech zašla příliš daleko a že je načase vrátit se zpátky, bychom zde hledali marně.

  • Zdůrazňována je jednota a všestranně je stvrzen kurz „více Unie“. Slovy Římského prohlášení: „Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou.... Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná." Unie má mít významnější roli ve vnitřní bezpečnosti, v obraně, v sociálních věcech, v hospodářské politice, v řízení migrace a v řadě dalších oblastí. Projektována jako je jako globální hráč a lídr.

  • Potvrzeno je rovněž směřování „více doleva“k prosazování levicově pokrokářských postulátů včetně genderové, antidiskriminační a environmentalistické agendy. (Dodejme, že ryzím vyjádřením tohoto směru je tzv. Evropský pilíř sociálních práv vyhlášený institucemi v listopadu 2017, nebo diskusní dokument Komise Směřování k udržitelné Evropě do roku 2030z ledna 2019.)

  • Namísto reforem nabídli vůdci jen plané fráze o tom, jak jsou odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa, jak se budou zaměřovat na očekávání občanů a naslouchat jejich obavám, jak se Unie soustředí na oblasti, kde má její činnost největší význam a v různých otázkách bude postupovat úměrně jejich velikosti a významu, jak je třeba zlepšit vzájemnou komunikaci a vnést do rozhodování více jasnosti apod.

Tím veškerý obsah končí. Pokud budete pod drobnohledem zkoumat, které že pravomoci by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům, zjistíte, že množina je prázdná. Stejně pochodíte, pokud budete pátrat, a) ve kterých oblastech se očekává útlum činnosti Unie, b) které unijní předpisy by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady, c) které nové nástroje budou dány do rukou členským státům (či vnitrostátním parlamentům), aby se mohly bránit návrhům, které jdou proti jejich základním zájmům, nebo které vnímají jako rozporné s principem subsidiarity, d) které unijní orgány budou zrušeny.

Dá se tedy hovořit o nějakých reformách? Sotva. V souhrnu deklarace z Bratislavy, Říma a Sibiu nepřináší nic víc než plný pytel slov vzývání a opětovného utvrzení stávajícího kurzu, ponořený do bahna vyčpělých frází, vágních slibů a pustého tlachání.

Domnívám se, že není ani namístě označovat výsledky celého tříletého procesu reflexe za perestrojkuneboli přestavbu, jak lze tu a tam zaslechnout. Ve vztahu k dnešním unijním elitám by to bylo příliš laskavé a shovívavé. Snad bychom tím i trochu křivdili těm představitelům minulého režimu, kteří se aspoň o určité změny snažili, nebo jejich potřebu přiznávali. I generální tajemník Miloš Jakeš byl schopen říci třeba: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací.“ Něco podobného – ve vztahu k přemíře centralizace – u dnešních představitelů Unie naprosto postrádám. (To Juncker po britském referendu v Evropském parlamentu prohlásil: „Britské hlasování odstřihlo některá z našich mnoha křídel. Ale náš let pokračuje. Naši cestu do budoucnosti nezastavíme. Nové horizonty čekají. A my letíme směrem k horizontům, které náleží Evropě a celé planetě. [...] Náš projekt pokračuje a ačkoli nás britské hlasování snad trochu zpomalilo, musíme dále sledovat náš kurz směrem k cílům, které sdílíme, s obnovenou ambicí“.)

Nečeká nás tedy ani přestavba, ale leda přístavba dalších pater ve stejném stylu. Brexit je další promarněnou příležitostí na změnu. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Naopak, můžeme pozorovat, jak tyto negativní trendy mocně sílí. Mašina integrace znovu uhání ve vyjetých kolejích a nabírá rychlost.

Bratislava, Řím, Sibiu –tak si to shrňme:

Počet případů

Pravomoci, které by měly být Unii odňaty a vráceny členským státům

0

Oblasti, ve kterých by mělo dojít k útlumu činnosti Unie

0

Unijní předpisy, které by měly být pro nadbytečnost zrušeny bez náhrady

0

Nové nástroje v rukou členských států umožňující zablokování iniciativ, s kterými nesouhlasí

0

Orgány Unie, které by měly být zrušeny

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.5.2019

0

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=714244


 

7. kvě, 2019
Diskuse o budoucnosti pobrexitové EU-27 se chýlí k závěru. V Sibiu nám lídři řeknou, jak „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Po Bratislavském a Římském prohlášení nás čeká ještě jedno další a zazvoní zvonec...
 

Ve čtvrtek 9. května se bude konat v rumunském Sibiu dlouho očekáváný summit, kterým by měla vyvrcholit politická reflexe o budoucnosti EU-27, zahájená po britském referendu v červnu 2016. Tento okamžik byl během uplynulých měsíců natolik vyzdvihován, že se o celém procesu často hovořilo též jako o „cestě do Sibiu“.

O původu myšlenky klíčového summitu, kde budou přijata významná rozhodnutí o podobě pobrexitové Unie, jsem psal v článku EU na cestě do Sibiu v únoru 2018. Dalšímu vývoji události, kdy ambice postupně klesaly, jsem se vrátil v textu 200 dnů do Junckerova summitu v Sibiu v říjnu 2018. Tehdy už se neurčitě objevovaly kontury možného výsledku, totiž, že zde bude předjednána tzv. strategická agenda na období 2019–2024 (obecný, nekonfliktní a nic neříkající programový dokument po vzoru toho aktuálního) a že zde bude přijato prohlášení. V této souvislosti jsem pesimisticky předvídal, že evropští lídři nejspíš přijdou s dalším „Římským prohlášením“ plným frází a banalit, poplácají se po ramenou a pojede se dál po vyjetých kolejích. Nyní vše nasvědčuje tomu, že výsledek bude vypadat přesně takto.

O Sibiu – navzdory tomu, že se rychle blížilo – nebylo v poslední době zas tak moc slyšet. Zvláště nepřicházela žádná upřesnění ohledně možného výstupu a nebylo ani známky po jakékoli soustředěné práci na něm. Teprve v polovině března 2019 proběhlo neformální zasedání Rady pro obecné záležitosti v Bukurešti, kde proběhla první obecná diskuse o budoucí strategické agendě, z níž nevzešly žádné jasné závěry. 30. dubna potom přispěchala Komise s dokumentem Europe in May 2019: Preparing for a more united, stronger and more democratic Union in an increasingly uncertain world(stručné shrnutí je dostupné v tiskové zprávě).

2. května, tedy jen týden před zasedáním, rozeslalo předsednictví návrh prohlášení, které by mělo ze zasedání vzejít, a nastínění okruhů pro diskusi o strategické agendě. Z těchto dvou dokumentů, jakož i z programu akce, konečně můžeme získat přesnější představu, jak bude velké finále v Sibiu vypadat.

Co nás ve čtvrtek čeká

1) Předpokládám, že zaprvé bude přijato navržené prohlášení, které bylo zkušenými pisateli memorand připraveno tak, že žádnému státu nebude činit nejmenší problém se k němu přihlásit.

Pracovní verze deklarace ukazuje krátký text obsahově velmi podobný Bratislavskému prohlášení ze září 2016 a Římskému z března 2017. V popředí stojí drobný úvod, který mimo jiné zdůrazňuje přesvědčení vedoucích představitelů o tom, že „sjednoceni jsme silnější“ a jejich odpovědnost za to „učinit Unii silnější a naši budoucnost jasnější“. Za tím účelem je zde načrtnuto 10 závazků, které na sebe lídři mají vzít:

2) Zadruhé nám bude sděleno, že vedoucí představitelé vedli plodnou diskusi o budoucí strategické agendě, a snad i pár témat, která přitom nejvíce rezonovala.

Dokument připravený na jednání se zaměřuje na čtyři oblasti: Ochrana občanů a svobod, Rozvoj naší ekonomické základny: evropský model pro budoucnost, Budování zelenější, spravedlivější a inkluzivnější budoucnosti, Prosazování zájmů a hodnot Evropy ve světě. Každá z těchto oblastí je dále rozdělena do čtyř podoblastí a v nich jsou pak zařazeny jednotlivé priority. Jde o řadu (v unijním prostředí) samozřejmých, dávno rozvíjených témat, které jsou vymezeny velmi rámcově – např. ochrana osobních svobod, investice do dovedností lidí a do vzdělání, vývoj umělé inteligence, urychlení energetického přechodu.

První návrh strategické agendy by měl být připraven začátkem června. Tento zbytečný dokument by pak měl být přijat na červnovém zasedání Evropské rady.

3) Snad bude oznámeno také něco o diskusi u pracovního oběda, která by se měla týkat role EU ve světě. Juncker si původně dělal naděje, že by v Sibiu mohl získat podporu jeho plán na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v rámci některých oblastí společné zahraniční a bezpečnostní politiky pomocí tzv. pasarel. Tento návrh by nicméně musel získat jednomyslnou podporu členských států, což je nyní nereálné.

Navoněné, našlehané nic

Více k výsledkům summitu v Sibiu si řekneme poté, co se uskuteční. Už nyní si však troufám tvrdit, že nás nečeká nic jiného než navoněné, našlehané nic. Unijní lídři evidentně neaspirují na více než na to, aby předložili důstojný, líbivě znějící výstup, který však nebude přinášet žádný skutečný obsah. Půjde jen o další rituální oslavu Unie a jejích výdobytků a potvrzení dávno nastoupených projektů a trendů.

Základní směr v rámci diskuse o budoucnosti EU-27 už byl dávno dán. Udalo jej Bratislavské i Římské prohlášení, Agenda lídrů, Evropský pilíř sociálních práv, PESCO a řada dalších počinů posledních měsíců. Jasně se ukázalo, že ke kýžené změně kurzu nedojde. Žádné reformy směrem k rozvolnění integračního celku nebudou, žádné pravomoci se z Bruselu nevrátí, arogance unijních mocipánů neustane, sny o evropském státu nevyprchají. Vše podstatné již bylo rozhodnuto, nyní jde jen o to, jak nepříjemné období otázek a debat po britském referendu formálně uzavřít.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 7.5.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog/blog.aspx?c=712332&x=socialky_facebook_c


 

 

2. kvě, 2019

Moje odpověď na anketní otázku IVK „Hlasoval byste v referendu o vstupu do EU dnes stejně, jako jste hlasoval v roce 2003?“

Přiznám se, že k referendu v roce 2003 jsem se nedostavil. Vstup do EU jsem sice stále vnímal spíše pozitivně, vývoj kolem přípravy evropské ústavní smlouvy (bylo nedlouho před vyvrcholením prací tzv. konventu) mě však znepokojoval. Dokončovaná euroústava byla ztělesněním negativních trendů předchozích let a cestou k jejich dalšímu prohloubení. Těchto trendů jsem si všímal mimo jiné díky knize Václava Klause Evropa pohledem politika, pohledem ekonoma (2002), která mě tehdy velmi oslovila a pomohla formovat moje názory na evropskou integraci. 

V pozdějších letech, když jsem se začal aktivně zabývat děním na úrovni Unie a unijním právem, můj náhled na současný model integrace a jeho vývoj se postupně stával kritičtější a negativní vnímání u mě sílilo.Významnými milníky pro mě byly prosazení Lisabonské smlouvy, dluhová krize a migrační krize. Kdyby se referendum konalo po Lisabonu, hlasoval bych již proti vstupu.
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 2.5.2019
 
Zdroj:
 
 
11. dub, 2019
Právní stát se v prostoru EU stává synonymem pro hrubé vměšování se unijních orgánů do vnitřních záležitostí členských států. Vrací se nám v novém kabátě Brežněvova doktrína?
 

V prvním dubnovém týdnu Evropská komise znovu vytáhla svou oblíbenou kartu „ochrany právního státu“. Vydala sdělení Další posílení právního státu v Unii – současný stav a možnosti budoucího vývoje, zahájila nové řízení o nesplnění povinnosti s Polskem kvůli jeho nové úpravě kárné odpovědnosti soudců a konečně ústy Franse Timmermanse vyslala ostré napomenutí Rumunsku kvůli tamním reformám justice.

V uvedeném sdělení mě okamžitě zaujala jedna věta: „Když se v některém členském státě vnitrostátní mechanismy ochrany právního státu nejeví být schopné čelit hrozbám pro právní stát, je společnou odpovědností institucí EU a členských států přijmout opatření k řešení této situace.“ Přečtěte si ji dvakrát, třikrát a nechte povalovat na jazyku. Není vám to nějaké povědomé?

Připomeňme půl století stará na slova Leonida Iljiče Brežněva, která bývají uváděna v souvislosti s tzv. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity: „A když se vnitřní a vnější síly nepřátelské socialismu snaží zvrátit vývoj některé socialistické země směrem k obnově kapitalistického řádu, když hrozí nebezpečí věci socialismu v této zemi, hrozba pro bezpečnost socialistického společenství jako celku – to už se stává nejen problémem lidu té země, ale i společným problémem, který se týká všech socialistických zemí.” (Брежнев Л. И.: Ленинским курсом, т. II. М., 1970, с. 329)

Podobnost ve vývodech někdejšího sovětského vůdce a nynější bruselské administrativy by nás měla varovat, že tady něco není v pořádku

Hrátky s právním státem se nebezpečně stupňují

Téma ochrany právního státu (angl. rule of law) se vznáší v prostředí unijních institucí od roku 2010, kdy komisařku Viviane Redingovou rozhořčilo zacházení francouzských úřadů s romskými kočovníky z Balkánu. Postupně nabývalo na síle, a to zejména v souvislosti s nástupem národně-konzervativních vlád v Maďarsku a v Polsku a jejich sebevědomou politikou, která je Bruselu trnem v oku. Téma je přítomno zvláště posledních pět let, přičemž v posledních měsících přerůstá do nevídaných rozměrů.

Zvláště je třeba upozornit na

  • snahy o vytváření paralelních nátlakových mechanismů vedle čl. 7 SEU, který je totiž s ohledem na rozhodovací proceduru obtížně využitelný;
  • zahájení postupu podle čl. 7 odst. 1 SEU proti Polsku a Maďarsku;
  • žaloby podané Komisí proti Polsku u Soudního dvora EU;
  • politický nátlak na Rumunsko a další země;
  • neustálé vzývání právního státu a filosofování o něm.

1) Pokud jde o paralelní nátlakové mechanismy, nejprve v březnu 2014 Komise jednostranně a bez opory v zakládacích smlouvách vytvořila „nový postup EU pro posílení právního státu”. Sebevědomě se pasovala do role „nezávislé strážkyně hodnot Unie“ a dohlížitelky nad dodržováním zásad demokratického právního státu ve všech členských státech. V kostce řečeno jde o jakýsi postup „grilování“ členského státu, při němž by měl členský stát Komisi vysvětlovat svoje kroky a posléze by se měl podřídit jejím případným „doporučením“. Pokud se nepodřídí, Komise hrozí tím, že iniciuje použití článku 7 SEU.

Evropský parlament zase v říjnu 2016 vyzval k vytvoření „komplexního mechanismu Unie pro demokracii, právní stát a základní práva“ v podobě interinstitucionální dohody EP, Rady a Komise. „Skupina odborníků pro demokracii, právní stát a základní práva“ by měla každoročně provádět hodnocení toho, jak jednotlivé členské státy dodržují právní stát a další hodnoty Unie. Na základě toho by Komise vypracovala „evropskou zprávu o demokracii, právním státu a základních právech“, která by obsahovala obecnou část a doporučení pro jednotlivé země. Projekt nenalezl u Komise a členských států příznivé přijetí, ale EP se s ním neustále připomíná.

Vrcholem těchto vychytralých snah je návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech, který předložila Komise v květnu 2018. Podle něj by došlo k podmínění čerpání peněz z unijních fondů ze strany členských států dodržováním zásad právního státu tak, jak jej budou vykládat unijní orgány. Mechanismus by umožňoval pozastavení plateb a závazků, snížení objemu finančních prostředků v rámci stávajících závazků a zákaz uzavírat nové závazky s příjemci, pokud by v daném členském státě existovaly „všeobecné nedostatky týkající se právního státu“, které ovlivňují nebo hrozí, že ovlivní řádné finanční řízení nebo ochranu finančních zájmů Unie. Existenci všeobecných nedostatků by posuzovala Komise. Její návrh opatření se považoval za přijatý Radou, pokud Rada nerozhodne kvalifikovanou většinou o zamítnutí návrhu Komise do jednoho měsíce (šlo by tedy o tzv. hlasování obrácenou kvalifikovanou většinou).

2) Hry kolem „rule of law“ nebezpečně vygradovaly, když unijní orgány poprvé iniciovaly zahájení mechanismu podle článku 7 SEU. Nejprve Komise v prosinci 2017 podala takový návrh ve vztahu k Polsku, když se toto nepodřídilo jejím „doporučením“ ohledně reforem justice. V září 2018 následoval obdobný návrh Evropského parlamentu ve vztahu k Maďarsku; výčet tvrzených prohřešků byl sáhodlouhý, klíčovým důvodem byl ale zjevně přístup této země k migrační krizi. Kromě toho Komise ve věcech, kde nalezla určitou vazbu s právem EU, podala proti Polsku dvě žaloby pro nesplnění povinnosti u Soudního dvora EU a další řízení je v předžalobní fázi.

3) Silný politický tlak vyvíjejí unijní orgány rovněž na Rumunsko, a to kvůli tamním reformám soudnictví, státního zastupitelství a trestního práva, které prý mohou oslabit nezávislost justice a její schopnost bojovat s korupcí a organizovanou trestnou činností. Zatím došlo jen na hrozby a schválnosti. Vrcholem bylo, když unijní šéfové zneužili slavnostní akt zahájení předsednictví 10. ledna 2019 v bukurešťském Athenaeu k narážkám a moralizování. Např. Donald Tusk ve svém projevu uvedl: „Záleží jen na vás, zda pro Evropu rumunská politika bude dobrý příklad, nebo hrozivé varování.“ Vyzval také všechny Rumuny k obraně právního státu a ústavy.

Evropský parlament přijal rovněž usnesení kritizující situaci ohledně právního státu na Maltě a na Slovensku. Poněkud chaotické vývody se točí kolem vraždy novinářů Daphne Caruanové Galiziové a Jána Kuciaka a jejich vyšetřování, ale jinak těkají do všech stran. Existují prý vážné obavy v souvislosti s bojem proti korupci a organizované trestné činnosti v dotčených dvou zemích, což ohrožuje důvěru občanů ve veřejné instituce a může mít za následek propojení mezi zločineckými skupinami a veřejnými orgány.

Je vůbec pozoruhodné probírat se různým usneseními EP o právním státu. Otrlý čtenář by si měl zvláště povšimnout toho, co všechno pod nedostatky „rule of law“ europoslanci zařazují. Např. Maďarsko bylo pranýřováno za to, že zde „přetrvávají patriarchální stereotypní postoje k postavení žen ve společnosti“, že v nových školních učebnicích se prý „stále objevují genderové stereotypy, podle kterých jsou ženy primárně matkami a manželkami“, že „na rovnost žen a mužů v souvislosti s volbami se nevztahují žádné právní požadavky“ (rozuměj kvóty), že Maďarsko dosud neratifikovalo Istanbulskou úmluvu nebo že „ústavní zákaz diskriminace mezi důvody diskriminace výslovně nezahrnuje sexuální orientaci ani genderovou identitu a že by jeho úzká definice rodiny mohla vést k diskriminaci, neboť nezahrnuje jisté druhy rodinného uspořádání, včetně párů stejného pohlaví“. Ve vztahu ke Slovensku vyjádřila zase EP třeba „politování nad nedostatečnou transparentností vlastnických struktur sdělovacích prostředků“ či „pochybnosti o nezávislosti o kvalitě veřejnoprávních médií po odchodu několika novinářů“.

EP se také nezdráhal vůči kritizovaným státům vznášet požadavky a „doporučení“ ve vztahu k nejrůznějším vnitřním záležitostem, jako je např. úprava výkonu poslaneckého mandátu, postavení veřejného ochránce práv, postup výběru ústavních i běžných soudů, jmenování šéfa policie či policejních komisařů.

Právní stát jako synonymum pro vměšování se do vnitřních záležitostí

Rituální tance Bruselu kolem právního státu si musíme správně vyložit jako způsob vedení mocenského boje. Jde o projev dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou, respektive zneužitým nástrojem. Ať unijní orgány sebevíce vzývají právní stát a jeho význam a zaklínají se zvučnými kautelami, je zřejmé, že se zde nehraje ani tak o „rule of law“ (panství práva), jako o „rule of Brussels“ (panství Bruselu). Brežněvovský výrok z minulého týdne by měl konečně všem otevřít oči.

Abstraktní pojem „právního státu“ má pro evropské centralisty ten půvab, že spolu s dalšími hodnotami Unie uvedenými v článku 2 SEU zavazuje členské státy obecně bez dalšího, aniž by musela být dána jakákoli jiná souvislost s právem EU. V tom je rozdíl oproti Listině základních práv EU, která se použije ve vztahu k členským státům jen v situacích, kdy se pohybují v rozsahu působnosti unijního práva. Mimochodem omezení použitelnosti Listiny je zastáncům „stále užší unie“ trnem v oku a je předmětem jejich častého žehrání.

Unijní orgány tedy nacházejí v „právním státu“ klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo její pravomoc. Chápou se jej jako vstupenky do hájemství členských států. Snaží se z něj uplést bič, prostředek nátlaku, pomocí něhož se míní stále více vměšovat do čistě vnitrostátních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na hranice kompetencí Unie.

Lisabonská smlouva včlenila do primárního práva líbivě znějící ustanovení o tom, že Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávya že [r]espektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti(čl. 4 odst. 2 SEU). Přístup unijních orgánu k tématu „rule of law“ je ovšem ryzím popřením a výsměchem tomuto ideálu. Pokud by měl zvítězit, byla by propříště tato formulka ve smlouvách jenom na ozdobu. To rozhodně nesmíme dopustit.

Je třeba jasně odmítnout snahy unijních orgánů usurpovat si pravomoc, které jim nikdo nesvěřil. Najmenovaní komisaři a jejich byrokraté ani europoslanci nemají co školit, přezkušovat, natož popotahovat, pranýřovat a úkolovat národní parlamenty ve věcech demokracie a dodržování zásad právního státu. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu. Pokud se cítí být k tomu povolání, jde skutečně o extrémní ukázku velkopanské arogance a pocitu výlučnosti, které panují v prostředí bruselských a štrasburských špiček.

Je-li zde jednou článek 7 SEU, unijní orgány by se měly smířit s tím, že právě toto je jediný postup, který lze uplatnit proti státům, které údajně porušují „rule of law“. Není přípustné jeho přísné podmínky obcházet tím, že se budou vytvářet různé paralelní mechanismy s pochybným základem. Zvlášť navržený mechanismus pro ochranu rozpočtu EU by byl flagrantním příkladem zneužití pravomoci.

Ne všechny reformy, které provádějí jiné členské státy, nám musejí lahodit. Třeba za poněkud prudkou reformu justice v Polsku, natož za změny, které probíhají v Rumunsku, bych ruku do ohně nedal. Nic ovšem neopravňuje unijní orgány, Českou republiku nebo jakýkoli jiný členský stát, aby zasahovaly do vnitřních záležitostí (a politických půtek) těchto zemí. Občané Polska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Malty a všech dalších členských států a jimi zvolení zástupci by měli sami rozhodovat o tom, jak si přejí uspořádat svoje vnitrostátní orgány a obecně svoje vnitropolitické záležitosti. Ostatním, nejsou-li dotčeny jejich vlastní zájmy, do toho vůbec nic není. Článek 7 SEU je zde pro mimořádné situace, ne pro banality, ani pro prosazování a zabetonování progresivistické politické linie.

Doufejme jen, že nynější neblahé konání unijních institucí nebude mít za následek zprofanování vznešeného pojmu právního státu. Úcta k němu by měla být pobídkou pro to, abychom s nebezpečnými mocenskými ambicemi schovávanými za tuto značku bojovali o to rozhodněji.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 8.4.2019

Zdroj: 

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=708288


 

7. dub, 2019
Evropská komise tento týden prohlásila: 
 
„Když se v některém členském státě vnitrostátní mechanismy ochrany právního státu nejeví být schopné čelit hrozbám pro právní stát, je společnou odpovědností institucí EU a členských států přijmout opatření k řešení této situace.“ A já hned, že je mi to nějaké povědomé...
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 7.4.2019