ARMÉNIE

1. říj, 2020

Před 105 lety začala Osmanská říše Arménskou genocidu, která si vyžádala 1 500 000 životů arménských křesťanů...

Genocidu, kterou k tomu doprovázela, ještě Řecká genocida se 750 000 oběťmi a Asyrská genocida s 300 000 oběťmi. Dva a půl miliónu lidí padlo za oběť řádění panturkického a osmanského nacionalismu a islamismu. Po 105 letech se nová Osmanská říše vzmáhá a vrací se ke zločinům, které páchala, již dříve, aby obnovila své padlé impérium.
 
Za poslední dva roky vidíme nepřetržitou vlnu agresivních, jak politických, tak vojenských akcí páchaných sultánem Erdoganem ve východním Středomoří, kde chce okrást Kypr o naleziště ropy a zemního plynu, v Libyi, kam na pomoc tripolské vládě posílá žoldáky z vražedných džihádistického skupin ze Sýrie, v Sýrii samotné, kam provedl invazi, a jejíž severní části okupuje a nyní, nyní se tato situace přelévá i do zmraženého konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Konflikt, který začal v roce 1988 s nástupem arménského a azerského osvobozeneckého hnutí v rámci Sovětského svazu a eskaloval arménsko-ázerbájdžánskou válkou na začátku 90. let, kterou Arménie drtivě vyhrála, se nyní opět rozjel naplno.
 
Erdogan napadl arménská území v Náhorním Karabachu a i samotný vzdušný prostor Arménie. Nedělejme si iluze. Ázerbájdžán je pouhou loutkou, pouhým vazalem Erdogana. Proč jinak by se země, se zoufale špatně vycvičenou armádou, vysokou mírou dezerce a zkorumpovaným důstojnickým sborem, rozhodla napadnout hornatou a neprostupnou zemi, ke všemu obývanou tak vytrvalým, odhodlaným a hrdinským národem, jako jsou Arméni? Erdogan dál zkouší, co si může dovolit, a svět mu nadále ustupuje. Ázerbájdžánci obviňují Arménii z agrese, ale co by Arméni z toho měli? Stávající status quo byl pro něj nejlepší.
 
Podle posledních informací, k 30. září, mají Arméni 85 mrtvých a přes 120 raněných vojáků. Proturecké zdroje hovoří o řádově vyšších číslech, ale tak obvykle hovoří prohrávající strana. Problém je, že proturecké zdroje hovoří o takových číslech, až to vypadá, že byly arménské síly zničeny několikrát naráz dohromady. Podle Arménie přišel Ázerbájdžán o 2 690 mužů, zabitých i raněných. To by odpovídalo stavu, ve kterém se nacházela ázerbájdžánská armáda. Ázerbájdžán neuvádí moc čísel o svých ztrátách, jen nekonečnou propagandu o svých vítězstvích. Ilham Alijev, Erdoganův provinční satrapa Ázerbájdžánu, dal mezitím mobilizovat stát a vyhlásit mimořádný stav v zemi. Arménie uvažuje o uznání nezávislosti republiky Arcach, někdejšího Náhorního Karabachu, který je dosud uznáván jen separatistickými republikami Abcházie, Osetie a Podněstří.
 
Je otázka, zda se konflikt přelije do plnohodnotné války, která bude pokračováním Erdoganovi expanze, nebo zase utichne, podobně jako přestřelky v předchozích letech, ale prozatím žádný z pohraničních konfliktů mezi Arménií a Ázerbájdžánem od války v devadesátých letech, nedosáhl tak obrovské intenzity jako současný konflikt.
 
Podpořme arménský lid, nejstarší křesťanský stát světa, protože boj Arménů je i našim vlastním bojem! Vítězství Arménů bude vítězstvím Evropanů a evropské civilizace, a zbrzděním osmanské expanze do Evropy, Asie i Afriky! Za svobodný lid Arménie a Arcachu!
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 1.10.2020
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!

 

3. kvě, 2018

Západním státům v boji proti nezávislosti a suverenitě arménského národa nestačí, jen
svržení premiéra Serže Sarkisjana, ale nadále tlačí na pilu. Násilnými nepokoji, výhružkami a útoky na bezpečnostní složky přinutili demonstranti Republikánskou stranu Arménie, která dosud strážila pořádky, řád a právo v Arménii a chránila zemi proti rozvratu, islamizaci a westernizaci, k tomu, aby v nadcházejících volbách nenominovala svého člověka na premiéra. Ale ani to jim nestačí. Nyní „revoluční vůdci“ řvou o „sametovém předání moci“.

Nyní si „revoluční vůdci“ nadiktovali, že nastolí vlastní revoluční diktaturu prostřednictvím
svého prozápadního předáka Nikoly Pašinijana. Ten 1. května neuspěl s kandidaturou na premiéra, a tak vyhlásil, že protesty a násilnosti budou pokračovat, dokud se nestane vládcem Arménie, který nasměruje tuto starodávnou pravoslavnou zemi k feministickému, LGBT, prozápadnímu režimu a nerozvrátí jí do základů.

Pašinijan je známý potížista, který už v roce 2007 pokoušel svrhnout tehdejšího
demokraticky zvoleného presidenta Roberta Kočarjana, ale neuspěl. Začal se angažovat v liberálním Arménském národním kongresu a pokračoval v opozici proti Republikánské straně. Nyní přičichl k další šanci na uchopení moci a zneužil nespokojenosti Arménů s korupcí a ekonomickými problémy.

Na příkladu Pašinijanových ambicí, bezohlednosti a zaslepenosti vidíme, že Arménie se řítí
do pekla. Výsledkem „sametového předání moci“ bude kruté vystřízlivění, jaké zažil český a
slovenský národ v posledních pár letech. Až bude Arménie v sevření Evropské unie, s migrantskými, feministickými a LGBT kvótami, bude už pro arménský národ pozdě.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.5.2018


 

26. dub, 2018

Nepokoji, kde už západní státy, zejména Evropská unie, mají své želízko v ohni,
jsou nepokoje v Arménii. Či spíše státní převrat, ke kterému tam bohužel došlo...

V Arménii od roku 2008 vládl Serž Sarkisjan, který převzal zemi v nejhorší chvíli. Během hospodářské krize desítky tisíc Arménů propadli do chudoby a hrubý domácí produkt země se propadl o 14%. Ekonomické následky krize globalizovaného neoliberálního kapitalismu vedli k emigraci více než 200,000 Arménů a k zdvojnásobení chudoby. Více než třetina obyvatel Arménie žije v chudobě.

V září 2013 president Sarkisjan udělal důležité a pozitivní rozhodnutí pro posílení ekonomiky a
mezinárodního postavení Arménie, když jí začlenil do Eurasijské ekonomické unie, která je jednou z řady alternativ vůči Evropské unii. Během této doby musel navíc udržovat národní suverenitu své země proti tureckým a ázerbajdžánským agresivním výpadům na Náhorní Karabach.

V průběhu řady let se musel potýkat s mnoha protesty. Ať už šlo o povolební nepokoje
v roce 2008, nepokoje v roce 2011, které byly prodlouženým dopadem Arabského jara a řadu dalších demonstrací. Je nutné jasně říci, že mnoho těchto demonstrací mělo legitimní charakter a požadavky, zejména, ty které byly namířeny proti korupci, nepotismu, byrokracii a vysokým životním nákladům, hlavním problémům a strádání arménského lidu. Elitářské požadavky a la demokratizace a spol. jsou jen zástěrkou k tomu, aby Arménie přišla o vztahy se svým historickým ochráncem, pravoslavným Ruskem a byla předána pod kontrolu „liberálně-demokratického“ a islamizovaného Západu.

Demonstrace vedli organizace „Občanská smlouva“, aliance „Cesta pryč“ a „Svobodní
demokraté“. Ve všech třech případech jde o liberálně demokratické formace, jejichž cílem
pravděpodobně, je oslabit spřízněnost pravoslavné Arménie s Ruskem, tím, že vyvlečou arménský lid z Eurasijské ekonomické unie.

Po dvanácti dnech protestů, president Serž Sarkisjan, kterému šlo o dobro svého národa a
lidu, nakonec ustoupil a rezignoval na svou pozici, aby předešel zvěrstvům a krveprolitím, ke kterým došlo během ukrajinského převratu. Nabídl předčasné volby. To, ale liberální eurohujery neuspokojí, protože nemají jistotu, že by je vyhráli.

Ve stejné době se běloruský president Alexander Lukašenko nechal slyšet, že nehodlá
provádět žádné radikální změny ústavy v Bělorusku, čímž dal jasně a kategoricky najevo, že k žádným šíleným experimentům s liberální demokracií a demokratizací, nedojde, podobně jako je tomu v Arménii. Pokud se v Arménii povede liberální experiment, nejstarší křesťanská země se ocitne na cestě do pekel...

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 26.4.2018