DANIELA KOVÁŘOVÁ

20. čvc, 2020

Co se to děje za našimi hranicemi? 

Automobilka Volkswagen se omlouvá za bílou ruku použitou do reklamy. Módní dům Gucci se omlouvá za svetr s červenými rty, Prada zase za opičku na visačce. Americká sněmovna se omlouvá černochům za otroctví a bílí občané nejstarších demokracií poklekají a v prachu se kají za údajné hříchy otců. 

Co se to děje za našimi hranicemi? Už zase jsme vzkřísili sebekritiku a kolektivní vinu. Jako holku mě v dějepise učili o hrůzách minulosti, v nichž děti pykaly za činy rodičů, kvůli nimž se nedostaly na vysokou školu. Tisíce jiných tlak okolí nutil k pokrytectví. Už zase se podepisují rezoluce podporující kriminální činy. Paradoxně to tehdy ani dnes nebyl tlak zákona nebo státu, ale společenský tlak menšiny poblouzněných, jimž většina v údivu paralyzovaná nedokázala říct hlasité ne. Říkala jsem si, že některé hrůzy se už nikdy v budoucnu nebudou opakovat. A dnes je vidím na obrazovce a vyskakují na mě ze zpráv.

Mazání historie je efektní, ale neefektivní

Co se to děje za našimi hranicemi? Davy fanatiků tam bourají sochy, jež jsou součástí jejich minulosti. Wales provede sebekritický audit soch a ty, co jím neprojdou, budou popraveny a objeví se na seznamu těch, jejichž jména se nesmějí vyslovit. Odmyslím-li si protiprávnost takového činu, poškozujícího cizí majetek, a sochařova práva, je efekt stejně nicotný jako vyjmout fotku příbuzného z rodinného alba. Příbuzným zůstane stejně a mazání historie je možná efektní, ale málokdy efektivní. Dříve či později se stejně kolo dějin otočí na opačnou stranu a každá revoluce krutě dopadne na své děti. Davové šílenství je součástí hysterie, jež kromě jiných bláznivostí zcela opomíjí kontext doby. Klečící bílí Američané, najmě policisté jen dokreslují slepou uličku, po které starší demokracie ryčně, rychle a pyšně kráčejí do zatracení.

Sochy jsme probrali, nyní k omlouvání, jež je nezbytné pro udržení dobrých mezilidských vztahů. Omluvit se má, kdo způsobí bolest jinému, zejména učiní-li tak úmyslně. Omluvit se má manžel, který nedodržel slib, manželka, která zapomněla na mužovy narozeniny. Omluvit se má dítě, co v hádce urazilo své rodiče, a řidič, jenž způsobil dopravní nehodu. Omluvím se, když nestihnu v termínu dodat článek nebo když kolem přejedu nohu chodce. Omluvit se má i stát, co několik let honil po soudech nevinného. Omluvit se má každý, kdo jinému ublíží, co nejdřív, upřímně, se vší kajícností a tváří v tvář poškozenému. Omluvit se má i ten, kdo zbrkle ulítl. Ale proč se omlouvat za historii? Cožpak jsme ji my současníci zavinili? Budeme chtít omluvu po Rakušanech za Františka Josefa a po Němcích za světové války? Pak brzy zjistíme, že naši předkové kašlali na lidská práva a poddanství zrušili příliš pozdě, neb podle současného práva nemělo být vůbec zavedeno. Proč najednou mlčí obvyklí obhájci všech možných a nemožných lidských práv? Proč nepodpoří současníky, jež podle práva není za co trestat? My živí jsme přece s otroky neobchodovali. Vy ani já jsme odnikud původní obyvatele nevyháněli.

Já poklekat nebudu

Co se to děje za našimi hranicemi? Kdekterý z nás jen vyděšeně hledí a obává se, zda se ty módní vlny, podobně jako jiné novinky, také časem nepřelijí k nám. I u nás jsou spoluobčané, kteří závistivě pokukují po zahraničí, nadšeně velebíce každou pošetilost, a když ji našinec odmítne přijmout, vytasí zbraň údajně nejsilnější: „Pohleďte na to vzorné zahraničí! Skutečně máme být u nás zpátečníky?“ To se mi vždycky vybaví slova mé máti z dětství: „Opravdu musíš mít, co mají u sousedů? Až jednou soused skočí z okna, taky se jako on po hlavě vrhneš za ním?“ Doufám, že podobný osud nečeká naši zemi. Věřím, že pro nás Čechy se smyslem pro humor černoch zůstane černochem navždy, podobně jako nevyřadíme z knihoven Kocoura Mikeše či Chaloupku strýčka Toma, Jih proti Severu, pohádky všeho druhu ani Babičku Boženy Němcové. A naše policie? Není to instituce, co si ji z našich daní platíme na ochranu, aby se ženy, muži, staří nebo děti nebáli vyjít sami na ulici? Přinutíme-li ji k pokoření, kdo nám zůstane, až jí skutečně bude zapotřebí? Komu zavoláte, až vaše auto vzplane na ulici?

Ne, černochům ani nikomu jinému se netřeba omlouvat, tím spíš ne za krutosti dávné minulosti. Nebudu poklekat jenom proto, že to dělají v Americe. Neomluvím se za něco, co jsem sama nezpůsobila. Ani vy, občané, čtenáři, přátelé, Češi, se kát za otroctví nemusíte.

Autorka: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 20.7.2020

Autorka je bývalá ministryně spravedlnosti, prezidentka Unie rodinných advokátů

Zdroj:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/spolecnost-omlouvat-se-za-historii-nezavinili-jsme-ji.A200716_110055_p_spolecnost_wag


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

27. bře, 2020
Během posledních dní jsem se naučila mýt ruce, nedotýkat se madel v tramvaji a nesahat si na obličej. Přečetla jsem tisíc depresivních zpráv a ze všech stran se mě valí další. Výtky a spílání...
 

Čísla nemocných i vyšetřených rostou a kdekdo se obává o své blízké. Dříve či později přijde i první smrt. Dříve či později přijde i první smrt. Co postrádám, je optimismus, odhodlání a vlídné rady, jak překonat nadcházejících několik dnů, z nichž může být i pár týdnů. Cosi jako Desatero nikoliv technických rad, jak na očistu rukou. Spíš vlídná doporučení, jak přežít doma, v karanténě a bez větších šrámů tyto náročné dny. Zkusila jsem je vytvořit pro sebe, pro můj domov, pro své nejbližší. Visí na lednici, a kdo jde kolem, tomu na něm na moment utkví zrak. Má nadpis Mé vlídné desatero:

  1. Klid. Konečně můžu zpomalit. Celé roky si stěžuju na spěch a s ním spojený stres. Nestíhala jsem a doháněla resty. Najednou nikam nemusím. Můžu si vydechnout.
  2. Příležitost. Možnost změnit svůj život. To jsem si přece v hloubi srdci přála, jen jsem k tomu nikdy dřív nenašla odvahu. Teď ji mám. Budu dělat věci, o kterých jsem snila, ale neměla jsem na ně čas. Vylepším svou nevalnou angličtinu nebo prořežu třešeň na zahradě. Na YouTube lze najít stovky návodů. Na cokoliv, beze slov, anglicky, ale i v češtině.
  3. Hry. Pro dva nebo pro tři. S dětmi. S celou rodinou. Někde na půdě nebo ve sklepě, možná vzadu ve skříni máme šachy, Člověče, nezlob se, Monopoly. Jiné hry jsou k mání na internetu. Můžu si vyrobit vlastní. Pexeso. Čtverečkovaný papír se dá jako kdysi použít na lodě nebo na piškvorky. Pro dospělé je tu ještě sex. Hra, kterou lze hrát v jakémkoliv věku. Nejúspěšnější hráči tu za devět měsíců vypustí nový život, koronarovou generaci. Děti, které naše země akutně potřebuje.
  4. Vztahy. Ty lze neustále vylepšovat. Řeknu svým drahým, co na nich obdivuju nebo proč je vlastně mám ráda. Zavolám kamarádům z dětství, spolužákům, příbuzným. Pošlu jim dlouhý a přívětivý mail. Sousedy pozvu na panáka nebo na první jarní grilování. Vždyť i počasí k tomu vyzývá.
  5. Humor. Úsměv a vtip. Jsme přece národ, co se pořád směje. Některé situace k tomu vybízejí. Mouka stokrát jinak. Nebo těstoviny. Pes přijde na řadu později. A pochopitelně je třeba si přitom usmívání pořád mýt ruce.
  6. Resty. Pokud možno všechny ze seznamu. Album s fotkami. Slíbené články. Knihu, co jsem vždycky chtěla napsat. Vymalovat celý byt nebo uklidit sklep.
  7. Inspirace. Zjistit u přátel, čím se baví. Mám teď čas je v klidu vyslechnout. Není kam spěchat. Nic nám neuteče.
  8. Pohyb. Zlehka se pohybovat i trochu cvičit se dá i doma. Dřepy, kroky, sedy a lehy, protahování, jóga, strečink. Na posteli nebo přes opěradlo. Stejně si lékaři stěžují, že nám atrofují svaly. Odvážlivci zkusí vylézt na židli či se položit na stůl a plavat. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě skákala panáka nebo gumu. Kdo může vyjít ven nebo do práce, by zase mohl co nejvíce chodit. Nebo může zkusit házet míčem. Přes zahradu. Z koupelny do pokoje. Na cíl. Třeba pomerančem.
  9. Blízkost. Samota zabíjí, blízkost posiluje. Nechci být úplně sama. V krizových okamžicích mají lidé tendenci i potřebu sdílet, vyměňovat si zkušenosti. Hle, jakou výhodou jsou tolik kritizované sociální sítě a telefony. Díky za ně.
  10. Odvaha. Bojím se jako všichni. Strach je přirozený, nemusím ho popírat ani potlačovat. Co nejhoršího se mi může stát? Umřu. Jenomže to mě čeká jednou docela jistě, podobně jako všechny mé blízké. Ale teď ještě nenastal můj ani jejich čas. Nečekala jsem, co přijde, ale bomby mi na hlavy nepadají, hlady neumírám. Nikdo mě nebude mučit. A taky vím, že to brzy skončí.

A ještě jedna vlídnost jako bonus. V krizi se národ semkne, což se o víkendu hezky ukázalo. Unie rodinných advokátů shromáždila odborníky z řad advokátů i jiných profesí, vytvořila mailovou adresu pro akutní dotazy (koroporadna@uracr.cz), které průběžně publikuje na svých stránkách. Ohlas ze všech stran přesahuje mé očekávání. Hlásí se nám další odborníci, hodní lidé z celé republiky. Nabízejí rady, cvičení online, duševní pomoc, uklidnění. Ani v krizi nejsem prostě sami. Tisíceré díky všem.

Většina, naprostá většina z nás přežije. Člověk je silný tvor, jinak by tady stále nebyl, stejně jako náš národ a naše země. Přežijeme. Nebojím se. O sebe, o svou rodinu a přátele, o tuto zemi ani o vás.

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová. Plzeňsko, ČR, 27.3.2020

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=747811


 

 

7. led, 2020
Jsem úspěšná a šťastná žena... 
 
Vybojovala jsem spoustu bitev, vyhrála řadu soudních sporů, vychovala jsem dvě děti a třicet let žiju s jedním mužem. A podobně jako vy mám za sebou i stovky proher, k nimž bych s nejradši nevracela.

Novoroční předsevzetí si už několik let nedávám, protože jsem je nikdy nedokázala splnit. Jenomže na tomto světě nikdo nezmůže nic sám a kolem sebe vidím mnohé nešťastné, kteří tápou, a ještě ubližují ostatním. Proto se s vámi podělím o pět přání, o která žádám rok 2020. Protože úspěch není jen výsledkem mých vlastních rozhodnutí, ale i věcí šťastné náhody a lidmi, s nimiž se stýkám.

První přání se jmenuje odvaha. K překonávání překážek, které jsou nejen před vámi, ale i ve vaší hlavě. Neb lítost nad ztracenou příležitostí je horší než cena, kterou za odvážné činy zaplatíte. Odvaha je třeba k boji za vlastní ideály, ale i k nutnosti zvednout se ze země, na kterou vás srazili, a po porážce se nevzdat a znovu začít žít.

Druhým přáním jsou přátelské vztahy. Odejde-li vám dítě nebo partner, pochopitelně ho nikdo nenahradí, ale vztahy lze budovat v kterémkoli věku a pro klidný život jsou nepostradatelné. Lidé, s nimiž je možno se družit, žijí od vás na dosah. Nakupují ve stejné samoobsluze, cestují ve stejné tramvaji a každý den je potkáváte na ulici. Čím dřív je oslovíte, tím rychleji se z nich stanou vaši přátelé. Protože nikdo na světě nevydrží být dlouho sám a pracovní úspěchy vás nad vodou dlouho neudrží.

Třetí přání se jmenuje radost. Alespoň jednu malou denně, každému podle nátury a individuálních potřeb. Čtvereček čokolády. Kniha či film. Hladit kočku nebo vyšlápnout kopec. Děti či vnoučata. Západ slunce. Tanec a sex. Hrabat se v hlíně a vidět něco růst. Hlavně ji neodkládat na dobu budoucí. Užívat si jí tady a teď. Nebabrat se v minulosti a přehnaně se neděsit tím, co přijde. Protože už zítra tady nikdo z nás nemusí být.

Čtvrtým přáním je pohyb. Alespoň drobný, třeba bytem. Po schodech do patra a zase zpět. Kolem zahrady anebo přes dva bloky. Na kole, na horách nebo podél řeky. O samotě, ve dvou, ve společnosti. Protože v pohybujícím se těle žije lepší duch. Protože pohyb zlepší fyzickou kondici, vytáhne vás na čerstvý vzduch a poskytne příležitost potkat se s jinými lidmi. A lidé jsou kontakty a z kontaktů je tvořen celý život.

Páté přání je odpuštění. Odpustit těm, kdo nám ublížili, ale i sami sobě vše, co jsme si způsobili. Udělat tlustou čáru a začít znovu. S čistou hlavou a bez zátěže.

Učím se to každým rokem znovu a teď bych to ráda naučila vás, protože nikdo z nás není ostrov. Povíme si to zase napřesrok. Sobě i vám držím palce.

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 7.1.2020

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=740752


 

 

27. pro, 2019
Člověk o sobě rád soudí, že je tvor racionální, neboť používá stále se vylepšující technologie, baští větší množství kalorií, vydává za dárky pod stromeček rostoucí hromadu směnitelné měny a své chování reguluje zákony...
 

Jejich počet i rozsah geometrickou řadou vzrůstá. Rodinné odborníky však navzdory objektivně popsanému dobru jímá hrůza, jejíž intenzita roste zejména před Vánocemi.

Vánoce jsou sice svátky klidu a usmíření, v některých rodinách to však vře a bublá, jako by soutěžily o pozornost a to, komu se dřív podaří nadobro psychicky zdeptat nezletilé dítě. Rodinní advokáti by mohli vyprávět a svá zjištění amplionem vyřvávat na náměstí, ale ani kdyby si pronajali bilbordy na Letné, větší edukace rodičů by nejspíš nedosáhli. Přiznejme proto upřímně a na plné pecky, jací lidé jsou stále znovu nepoučitelní: rodiče, kteří se kdysi milovali a teď se zuřivě po léta soudí o děťátko, jež by jim mělo být nejcennější; zaslepení advokáti, pro mrzký mamon neschopní ukočírovat svého klienta a informovat ho o platném právu; a zejména zabednění opatrovničtí soudci, kteří ani sedm let po účinnosti „nového“ občanského zákoníku neznají pasáž o rodičovské odpovědnosti. Naštěstí tu máme Ústavní soud, o němž se bohužel častěji hovoří v souvislostech personálních než rozhodovacích.

Ústavní soud pro ty, co se jim nechce číst

Ústavní soud máme proto, aby posuzoval soulad s ústavností. Kdo by si pomyslil, že bude deset procent své kapacity a většinu publikační činnosti věnovat rodičům, kteří se nechtějí a nedokážou shodnout? Naposledy tak učinil nálezem z 2. prosince 2019, sp. zn. II. ÚS 4189/19, kdy slovníkem nebývale ostrým sdělil světu, že už mu po letech trpělivosti poněkud ubývá: Před čtyřmi lety se matka s dcerami (8 a 10 let) odstěhovala z Ostravy do Rychnova nad Kněžnou, což je podle Mapy.cz rovných 222 kilometrů. Učinila tak protiprávně, neboť dle § 876 odst. 1 občanského zákoníku rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemně shodě, tedy na všem, co se dětí týká, se oba rodiče musejí domluvit. V roce 2017 matka požádala o svěření dcer do výlučné péče. Otec se mezitím kvůli dětem přestěhoval za matkou do Rychnova a požadoval střídavou péči, protože (jak plyne z českého práva i mezinárodních smluv) oba rodiče mají právo podílet se na výchově dětí stejnou měrou. Okresní soud vyhověl matce a otci stanovil styk v rozsahu dávno překonaném: víkend co 14 dní a ve středu a ve čtvrtek od 15-17,30 hodin. Otec proti rozhodnutí podal odvolání, v němž argumentoval výborným vztahem s nezletilými, leč Krajský soud v Hradci Králové jeho pohled na věc smetl ze stolu, a tak následovala ústavní stížnost. A nyní již popřejme sluchu nálezu Ústavního soudu, jehož míra trpělivost se zdá být naprosto vyčerpaná.

Stížnost otce je totiž důvodná, protože obecné soudy porušily právo otce na spravedlivý proces, rodinný život, péči o děti a jejich výchovu, což zaručuje Listina základních práv a svobod. Dítě má právo být v soudním řízení slyšeno a jeho názoru se má věnovat patřičná pozornost, což stále nečiní řada soudů (nejen opatrovnických, ale i dědických a zejména civilních – vzpomeňme na dětské dluhy, o nichž se děti dovídají až po dosažení dospělosti). Druhou chybou je nerespektování rodinného života, neboť v nejlepším zájmu všech dětí je být v péči obou svých biologických rodičů, a pokud to pro jejich nenávist není možné, pak se otec i matka mají o dítě starat srovnatelnou měrou, čímž se rovnoměrně podílejí na jeho výchově. Důvodem, proč nerozšířit péči otce, nesmí být matčin nesouhlas ani tvrzení o stabilitě výchovného prostředí. Pokud totiž maminka chtěla zachovat stabilitu, neměla otce vůbec opouštět. Rodič, jenž má dítě v péči (pokračuje Ústavní soud), nemůže podle svých preferencí určovat frekvenci styku dětí s druhým rodičem. Oba soudy slepě přijaly postoj matky a ignorovaly zájem stěžovatele i práva dětí, k čemuž Ústavní soud použil slovní spojení pro něj netypická, například „odůvodnění zcela absentuje“, „povrchní odmítnutí je nepřípustné“ či „konstatování odvolacího soudu je zcela paušalizující, hraničící se svévolí.“

Jak probudit pomýlené

Jak to jen říct jasně a bez vytáček: vybrali jste si blbě partnera? Pak je to jen a pouze vaše vina. Máte-li dítě, pak na vás vedle viny stejně dopadne i odpovědnost, podle níž se s expartnerem nesmíte rozejít ve zlém. Protože pokud to druhý rodič sám nezabalí, o plod své lásky se budete do jeho dospělosti starat napůl, oba stejně a v plus mínus stejně velkém rozsahu. Možná z toho nejste nijak odvázaní, ale tak to platí minimálně od roku 2013. Jaká škoda, že nám stále musí říkat Ústavní soud. Tak snad už by si to aspoň před Vánocemi mohl uvědomit každý rodič, advokát, opatrovník i soudce.

Psáno po Lidové noviny

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 27.12.2019

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=739955


 

 

14. lis, 2019

Emancipace je skvělá věc, v současné vyhrocené podobě se ale obrací proti ženám samotným...

Řada mužů totiž znejistěla a má z nich strach. "Ženy v každém případě prohrávají," říká Daniela Kovářová, exministryně spravedlnosti a dlouholetá rodinná advokátka. Co se změnilo ve vztahu žena-muž během třiceti let od pádu komunismu?

Mužská role ve společnosti slábne. Projevuje se to v příčinách rodinných sporů a rozvodů?

Nevěra, vliv rodičů nebo odlišné sexuální požadavky a představy. To byly nejčastější příčiny rozpadu vztahu za mých začátků, před třiceti lety. Rozváděla se i velmi mladá manželství - do tří let od svatby. Dnes spíše ta přežitá, unavená a lhostejná. Žijeme dlouho a s jedním partnerem nás to nebaví. Dalším důvodem je touha po svobodě a vlastním způsobu života, velmi často poté, co z hnízda vylétnou dospělé děti. Pozoruji trend aktivních žen, které mužům velí nebo jim muž přestává stačit. Také ale vidím muže opouštějící ženy, protože zhrubly, pouze pracují, manžely komandují a nechovají se k nim žensky. Berme ovšem v úvahu, že jako advokátka se setkávám s méně šťastnou částí populace. Komu manželství vyšlo, nemá důvod ke mně chodit.

Kdo dnes dává podnět k rozvodu častěji? Ženy, nebo muži?

Ženy, tak to ale bývalo vždy. Muži se do řešení manželských konfliktů nebo žádostí o rozvod příliš nehrnou.

Polovina párů v Česku žije "na psí knížku". Je to výsledek emancipace a sebevědomí žen?

Jak se to vezme. Když se svých studentů na vysoké škole zeptám, kdo má v životním programu svatbu, zvedne se les dívčích rukou, mužská paže ale téměř žádná. Muži se ženit nechtějí. Chápu je. Proč by to také dělali, když sex se stal vlivem emancipace a feministických snah bohužel zcela dostupný? Někteří muži dokonce tvrdí, že se jim manželství nevyplatí. Příliš argumentů, jimiž by je ke k sňatku přiměly, dnes ženy skutečně nemají.

To mě udivuje. Při pohledu na ženy se sebevědomým výrazem a ženským časopisem v podpaží by mě nenapadlo, že touží skončit pod čepcem.

Některé tvrdí, že ke společnému životu nepotřebují papír, těch je ale velmi málo. Ve skutečnosti jde jen o hru před okolím nebo snahu uklidnit partnera, aby se nevyděsil a neutekl. Je totiž odvěkým úkolem žen najít mezi osmnácti a třiceti lety v úvahu připadajícího muže, který ji zajistí. Pak ho obloudit, svést, přimět ke svatbě a mít s ním zabezpečené potomky.

Na to ale v dnešní době plné možností není příliš času...

Právě. Současná společnost dívky a ženy přesvědčila, že mají studovat, cestovat, užívat si, realizovat se v práci a eventuálně mít volné vztahy. Dělají to, přesto ale v životní perspektivě naprosté většiny z nich figuruje princ na bílém koni, jenž si je vezme. Vznikl tu ovšem problém: dívky a ženy cestují, studují, realizují se a stoupají pro kariérním žebříčku, naučí se velet. Pak jim je pětatřicet a zjistí, že přijatelní muži jsou rozebraní. A kdo byl volný, toho právě ulovila nějaká mladší krásná dívka.

Pokud nějaký zbyl, takovou velitelku by možná ani nechtěl, není to tak?

Souhlasím. Do kanceláře mi chodí manažerky, jichž se muži bojí. Řada z nich se s nimi dokonce rozvádí, protože se doma nechovají dost žensky a komandují je jako podřízené. Ženy naříkají: "Jsem tak úžasná, výkonná, v kostýmku, a muž si našel obyčejnou, málo výraznou holku." Nedovedou pochopit, že vedle té "obyčejné holky" se cítí jako muž.

Může existovat vzorový emancipovaný vztah? Není lepší, když tomu přece jen někdo rozumně velí?

Zcela vyrovnaným svazkům říkám sportovní manželství. Jde o soužití po všech stránkách rovnocenných párů, které se podle ustanovení nového občanského zákoníku na všem dohodnou. Takové páry možná existují, já je však neznám. Manželé si totiž v naprosté většině případů rovni nejsou. Obvykle někdo velí a někdo se podřizuje. I když nerad. Chcete-li vědět, v jakém manželství pár funguje, zeptejte se, jak nakládají s penězi.

Vyhrály vůbec ženy tou emancipací?

Česká žena při srovnání se zeměmi třetího světa určitě. Emancipace vykonala v minulém a předminulém století skvělou práci. Ovšem teď už to mnohé ženy přehánějí, podobně jako aktivisté bojující za práva homosexuálů. Ženy v každém případě prohrávají, neboť muži se nechtějí vázat ani ženit. Pod vlivem emancipace se často nechce vdávat ani žena plánující dítě. Pokud není z bohaté rodiny nebo hodně nevydělává, jde o chybné rozhodnutí, jehož zalituje. Manželství vždy chránilo slabšího, a tím je žena s malými dětmi. Proto říkám, že jako dříve je i dnes vlastně základním úkolem ženy dobře si vybrat a muže uhnat, aby si ji vzal.

To myslíte vážně?

Je to můj poznatek z třicetileté advokátní praxe. Ve druhé polovině 20. století jsme mysleli, že se ženy osamostatnily, emancipovaly a muže už vedle sebe nepotřebují. Čím je ale žena sociálně slabší, tím je ohroženější. Mladým dívkám se to může nelíbit, ale pak jim bude pětatřicet, muž odejde k mladší a vznikne obrovský problém. Toto varování ovšem žádná mladá dívka nechce slyšet.

Nedávno jste řekla, že ženy tvrdnou, muži měknou a výsledkem jsou mamánkové. Tvrdá a výkonná feministická žena nedokáže kompenzovat otcovskou roli?

Aby děti dospěly, postavily se na vlastní nohy a převzaly zodpovědnost za svou rodinu, potřebují otce. Potlačení jeho role oslabuje dospívání, což vidíme všude okolo nás.

Spousta chlapů ale vídá dítě jen dva víkendy v měsíci. Jak mu pak má být otcovským vzorem?

Frekvence styku není podstatná. Problém je, že otcové dnes nemají ambici být vzorem, ale mít vliv na výchovu dítěte. A to s tak řídkou frekvencí nezvládnete. Řada mužů uvažuje jinak než před třiceti padesáti lety. Chtějí si s dětmi hrát nebo jezdit se synem blbnout na vodu, což je v pořádku, není to ale role otce.

Co je špatného na blbnutí s dítětem? To není otcovská role?

V tom je zásadní rozdíl. Buď blbnete a jste dva kamarádi, nebo v něm podporujete úlohu zodpovědnosti. Moderně naladěné ženy tlačí otce do role pečovatelské a později kamarádské, po té však synové netouží, protože kamarádit se mohou s vrstevníky ve škole. Otec má učit odvaze, mužnosti a nadhledu, s nímž se dokáže přenést přes problémy, každodenní sváry a malichernosti. Pokud syn v otci takový vzor nemá, hledá vůdce v partě a špatně to končí.

Ale co s tím, když děti končívají po rozvodu u matky a otcové si nepříliš časté chvíle s potomkem chtějí užít?

To je omyl. Dvacet procent dětí je ve střídavé péči, navíc řada rodičů praktikuje společnou péči nebo rozšířený styk, takže přibližně polovina dětí z rozpadlých vztahů pendluje mezi dvěma domácnostmi.

Nezpůsobuje pendlování dítěti zmatek v hlavě?

Pro menší děti to obvykle není problém, ale přibližně od dvanáctého roku dospívající preferuje jeden domov a jednu postel. Dítě v tomto věku už má právo se vyjádřit. Soud nebo rodiče mohou rozhodnout proti přání teenagera, stejně ale neexistuje síla, která by jeho rozhodnutí změnila a násilím přinutila soudní verdikt vykonat. A je to tak v pořádku. Já osobně bych soudní řízení ohledně dětí starších třináct let vůbec nekonala.

Pokud chlap dítě nedostane do střídavé péče, doporučujete mu bojovat?

Do kanceláře mi velmi často přijde tatínek a chce střídavou péči. Sám se na to někdy necítí, ale chápe to jako povinnost před veřejností nebo jej do toho tlačí babička. Vysvětluji, že střídavá péče není legrace. Rodinní advokáti dnes doporučují usilovat o rozšířený styk, díky němuž si každý aktivní otec dříve či později vybojuje styk v rozsahu čtyřiceti procent péče: třeba v jednom týdnu od čtvrtka do neděle, v druhém týdnu úterý středa, k tomu polovinu letních prázdnin a každý druhý rok všechny ostatní svátky. Ti "zabejčení" z principu trvají na střídavé péči, rozšířená péče ve spojení s institutem rodičovské zodpovědnosti ale většině otců vyhovuje.

Co je rodičovská zodpovědnost?

Zavedl ji roku 2014 nový občanský zákoník. Do té doby se dítě svěřovalo do výlučné péče jednomu rodiči, jenž rozhodoval prakticky o všem, zatímco druhý, obvykle tatínek, musel jen přihlížet. Dnes se ale rodiče musejí na všem domlouvat. Bez vědomí druhého nelze rozhodnout, zda a proti čemu bude dítě očkováno nebo na jaký kroužek se přihlásí. Kdo to nedodržuje, jedná protiprávně. Tuto zásadní věc by měl každý advokát a soudce rodičům vysvětlit.

Takže rodič s dítětem ve výlučné péči se nemůže sbalit a odstěhovat na druhý konec Evropy?

Ani z Prahy do Písku. Maminka a tatínek si musejí sednout a vyjednávat. Pokud se ovšem nenávidějí, je to obtížné.

Kde si lze stěžovat na porušení rodičovské zodpovědnosti?

U opatrovnického soudu, který rozhodne. Ale pozor: nejvíce práce musejí odvést rodiče. Ti často předpokládají, že si najdou dobrého advokáta a soud jim dá za pravdu. Tak to ale nefunguje. Dobrý rodinný advokát radí místo soudu zlepšit vztah s druhým rodičem, přesvědčit ho, a pokud to nejde, boj vzdát. Je tvá zodpovědnost, že sis pořídil dítě s takovým člověkem. Je tvá zodpovědnost s ním udržovat dobré vztahy. Někteří klienti mi tvrdí, že s tím druhým se nelze domluvit. Jde to vždy, jen se na tom musí zapracovat.

Už dříve jste coby ukázkový symbol přehnaného feminismu kritizovala kampaň #MeToo. Víte, že některé internetové debatérky vás za to obvinily ze zrady ženských zájmů?

Otázka zní, co jsou ženské zájmy. Velet armádám? Psát knihy? Mít deset dětí? Peníze? Svobodu? Svést stovky mužů? Nevím, každá to má jinak. Vidím to subjektivně, protože mé zájmy se během života mění. Ale také objektivně, neboť do mé kanceláře chodí stovky nešťastných žen. Ženy dnes u nás mohou být, čím si zamanou, jen obvykle nemohou mít vše. Chce-li mít mladá žena děti, zodpovídá za výběr jejich otce. Vybere-li špatně, bude mít velké problémy. Touží-li jen po kariéře, nemůže se později divit, že zůstala sama. A pokud trvá na rovných právech a doma je hlasitě vyžaduje, muž jí možná uteče za jinou, něžnější a ženštější. Záleží pouze na ní, zda si to uvědomí. My ženy dnes totiž máme život ve svých rukách.

Sama jste si prošla "feministickým obdobím". Kdy vás to přešlo?

Chtěla jsem se vyrovnat mužům a část života rodinného i profesního se o to snažila. Pak jsem se stala ministryní a zjistila, že když se jim vyrovnám, začnou mě brát nikoli jako sobě rovnou, ale jako muže a bojují se mnou a proti mně mužskými zbraněmi. To se mi přestalo líbit. Mám ráda, když se ke mně muži chovají jako k ženě, když mě uznávají jako ženu. Dnes to má pro mě větší hodnotu.

Autor: Tyden.cz, Praha, ČR, 14.11.2019

Zdroj: 

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html