DANIELA KOVÁŘOVÁ

23. říj, 2018

Istanbulská úmluva je úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí přijatá Radou Evropy dne 11. 5. 2011. Jako první ji podepsalo Turecko, poté následovala řada dalších zemí. Česká republika ji podepsala v roce 2016 jako 41. země v pořadí, když podpis pod ní připojil tehdejší ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Jiří Dienstbier...

Dosud ji ratifikovaly tři desítky zemí, ratifikaci dosud odmítá dvanáct zemí (mj. Rusko, Maďarsko či Slovensko). Česká republika má ratifikační proces před sebou, byť vláda formální návrh Poslanecké sněmovně dosud nepředložila. Přesto jsou diskuse stále intenzivnější. Pod bohulibým názvem se totiž skrývá doutnající nebezpečí pro několik oblastí našeho života včetně advokacie a trestního řízení. Pokud ČR úmluvu ratifikuje, bude muset změnit legislativu i v řadě oblastí stávající praxe, přístup k rodině, k pachatelům, ke vzdělávání ve školách apod. Nejde totiž ani tak o dokument právní, ale ideologický, který opakovaně používá termín „gender“, zdůrazňuje genderovou podmíněnost násilí a ukládá signatářským zemím řadu úkolů, které mají po ratifikaci zavést do svého právního řádu i do společenských vztahů.

Diskuse o Istanbulské úmluvě se na obou stranách vedou velmi emocionálně, k čemuž přispívají média, jež emoce ještě rozdmychávají. Nejinak tomu bylo i v průběhu zmíněného semináře. Podporovatel úmluvy Mgr. Radan Šafařík z Úřadu vlády uvedl, že ratifikace úmluvy je nezbytná, neboť jsme se k ní zavázali, kladné stanovisko poskytlo i Ministerstvo spravedlnosti, navíc ji akutně potřebujeme, aby stávající instrumenty (například telefonickou linku pro oběti domácího násilí) nikdo v budoucnu nemohl zrušit. Hana Stelzerová z České ženské lobby a Veronika Ježková ze společnosti proFem uváděly, že stávající situace v oblasti domácího násilí je katastrofální, násilí roste, je za ně vždy odpovědný výlučně útočník, nikoli oběť, a ratifikace Istanbulské úmluvy naopak situaci obětí naprosto zásadně vylepší. Tento sociálně inženýrský pohled na svět a kouzelný dopad legislativních nástrojů obvykle prosazují neprávníci, kteří ignorují historickou zkušenost. Racionálně zaměření posuzovatelé, k nimž se svými kolegy patřím, mají zato, že stávající legislativní úprava je dostačující a že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, pouze stačí zákony dodržovat, násilí hlásit a trestání vymáhat. Naopak odpůrci ratifikace děsí občany hypotetickými důsledky, které změní naši společnosti od základů. Střízlivé diskusi pochopitelně nepřispívá, že se občas zastánci obou krajních pohledů pohybují v čistých spekulacích. Velmi zajímavý příspěvek na semináři přednesl Mgr. Pavel Rataj, viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR. Uvedl, že násilí není možno posuzovat odděleně, protože jde o chování reagující na emoce. Takové chování nebývá racionální, což znamená, že je těžko ovlivnitelné výchovou. Emocí, jež násilí vyvolávají, je celá řada, a někdy horší než fyzické násilí může být násilí psychické. Debata o trestání fyzického násilí je tak debatou velmi povrchní, protože je třeba se ptát, proč a jak emoce vznikají a co je vyvolává. K násilí dochází především v rodině a chybný není systém hlášení a trestů, ale nedostatek komunikace a neporozumění procesům, které špatná komunikace vyvolává.

Někteří podporovatelé Istanbulské úmluvy si ve svých tvrzeních odporují. Úřad vlády například tvrdí, že ratifikace neznamená žádnou revoluci a nic zásadního se pro ČR ani po ratifikaci nezmění, pak je ovšem otázkou, proč úmluvu vůbec ratifikovat. V jejím důsledku se údajně má jen drobně měnit trestní zákoník přidáním nové skutkové podstaty zákazu ženské obřízky a dalších násilných činů známých ze systému šaría, někteří trestní odborníci však zdůrazňují, že takové jednání je u nás trestné a stíhatelné i dnes. Na druhé straně úmluva obsahuje řadu jednoznačných formulací, které dávají za pravdu spíše jejím odpůrcům, jež se obávají obrovského množství nových povinností. Jako příklad lze uvést následující citace: Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření ...“ (čl. 4 odst. 1) Strany podniknou zákonodárná i jiná opatření nezbytná pro splnění povinnosti zajistit …“ (čl. 5 odst. 2) Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko …“ (čl. 6) Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření pro přijetí a prosazování celostátní efektivní, komplexní a koordinované politiky zahrnující veškerá relevantní opatření směřující k prevenci ...“ (čl. 7 odst. 1). Pečlivé čtení úmluvy navíc naznačuje, že úmluva zasáhne všechny složky společnosti (viz čl. 7 odst. 3: Opatření přijatá v intencích tohoto článku budou zahrnovat všechny relevantní aktéry, například vládní agentury, národní, regionální či místní zastupitelské sbory a úřady, národní instituce pro lidská práva a organizace občanské společnosti…“ nebo čl. 14 odst. 2: Strany učiní vše nezbytné pro podporu zásad v neformálních vzdělávacích zařízeních a také v zařízeních sportovních, kulturních a volnočasových a v médiích.“). Vše také nasvědčuje tomu, že realizace opatření podle úmluvy bude extrémně finančně náročná (viz čl. 8: Strany vydělí přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“ Nebo čl. 13 odst. 1: Strany se zavazují podporovat a pravidelně organizovat osvětové kampaně a programy…“), mj. proto, že bude třeba zřídit nové orgány a instituce (čl. 10 odst. 1: „Strany … vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření …“).

Nejvíce kritiky směřuje proti riziku převýchovy společnosti, o čemž hovoří následující články: čl. 12 odst. 1 („Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“), čl. 12 odst. 4 („Strany učiní vše nezbytné pro to, aby každý se občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy.“), čl. 14 odst. 1 („Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role …“). Z těchto důvodů se proti ratifikaci úmluvy vyjádřila i Unie rodinných advokátů.

Pro advokacii je však největším rizikem článek 28, podle něhož „strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí… ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.“ Hrozí tedy prolomení advokátní mlčenlivosti, pročež se proti ratifikaci Istanbulské úmluvy vyjádřila i Česká advokátní komora. Toto nebezpečí na zmíněném semináři patřičně komentovali právě Stanislav Balík a Anna Márová.

Ani další články nejsou zcela bez nebezpečí. Čl. 35 hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, tedy výchovného pohlavku, kterým rodič trestá dítě.Čl. 36 hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/nou.Čl. 40 hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžováníČl. 46 hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele.Čl. 48 hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s úmyslem naší země rozšířit dohodu o vině a trestu i na další skutky.Čl. 54 hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno.Čl. 58 hrozí prodloužením promlčecích lhůt a možností stíhat v těchto typech řízení osoby nezletilé a mladistvé i po dosažení zletilosti.

Dodejme ještě, že po ratifikaci této úmluvy bude plnění přijatých legislativních opatření kontrolovat nový mezinárodní orgán GREVIO, jehož členové budou vybaveni imunitou a mnoha privilegii. Zastánci Istanbulské úmluvy tvrdí, že výše uvedené obavy jsou neopodstatněné a že naší zemi nehrozí žádné nebezpečí, pokud úmluvu ratifikuje, protože Rada Evropy žádný sankční systém nemá. To je však pravda jen částečná, protože po ratifikaci nelze vyloučit stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí by mohlo být pro Českou republiku poměrně citelné.

Největší nebezpečí hrozí právě advokátům. Náš vztah ke klientům musí být důvěrný a důvěrnost zaručí jen neprolomená povinnost mlčenlivosti. Z proběhlého semináře mám ovšem velmi dobrý pocit. Nejen proto, že jeho účelem bylo poskytnout přítomným poslancům argumenty pro budoucí schvalovací proces, ale i pro jednoznačnou podporu odmítnutí ratifikace, kterou více než stovka účastníků vyjadřovala svým potleskem. Kdyby se o ratifikaci této úmluvy konalo referendum, společnost jako celek by ji jasně odmítla.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 23.10.2018

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů.

Zdroj:

http://www.bulletin-advokacie.cz/cak-proti-istanbulske-umluve


 

 

 

10. zář, 2018
Normální je se nesoudit a většina lidí se nakonec dohodne, lhostejno, zda se jedná o plnění ze smlouvy, o výpověď z práce, o rozvod nebo o placení výživného...
 
Patnácti procentům populace se to však nepodaří a podstatná část z této menšiny skončí před soudy a ocitne se v našich advokátních kancelářích. A někteří kupodivu zatouží prát vlastní špinavé prádlo na veřejnosti.
 
Normální jedinec se za prohřešky stydí, a naopak se jimi nechlubí před ostatními. Kdo se totiž neshodne s rodinou, obvykle ve skrytu duše tuší, že do ohně neshod přiložil vlastní polínko. Zdání slušnosti a strach z veřejného propírání osobních pikantérii působí jako korektiv, který běžné dvojice prostě donutí, aby ustoupily ze svých nároků a shodly se na tom nejpodstatnějším, protože odsudek veřejnosti se jim jeví mnohem nebezpečnější. Kdyby advokátům ústa nezamykala advokátní mlčenlivost, věděli byste, kolik známých herců či politiků jsme tiše rozvedli, aniž to zvědavý bulvár vůbec zaznamenal. Strach z medií je v rodinných sporech pochopitelný, protože jako oheň jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Dnes je totiž velmi jednoduché vypustit do světa hanlivou informaci o své kdysi nejdražší polovičce, a mnohá média ji ráda uveřejní, aby byl uspokojen lačný čtenář vědomím, že nejen u něj doma nejsou vztahy nejidyličtější. Tím spíš, ukápne-li kapka jedu v sociálních sítích, kde se vždycky najde dobrý přítel, jenž pomluvu rád předá dalším pomlouvačům. Maličký štvavý ohýnek, štiplavá kritika, jízlivý komentář nebo drobná rána pod pás se v hořlavém mediálním prostředí rychle změní v ohnivé peklo, které jednou vypuštěné už nikdo nedokáže kontrolovat. Pravda v takovým sporech totiž není rozhodující, a na sítích se jí už nikdy nikdo nedovolá. Kdo seje vítr, sklízí bouři, a jestliže jedna strana veřejně pošpiní druhou, snaží se druhá síly vyrovnat a do ohně přileje další příběhy říznuté ředidlem namísto koření, čímž se z bulvární látky stane zpráva, o níž už musí informovat i média, jež si říkají seriózní.
 
Čas od času nám advokátům naši klienti navrhují, abychom zkusili že jejich případ medializovat. Udivuje vás, proč tak činí? Ze smutku, z nepochopení, ze zlosti, ze závisti, z odplaty, anebo v naději, že se kauzy chopí investigativní novinář a vyšetří, na čí straně je pravda. Z touhy po pozornosti, anebo aby i druhé straně chcípla koza, když už se klientovi v kauze nedaří. Hlídá-li klienta anděl strážný, pak ho zastupuje slušný advokát, který mu medializaci rázně rozmluví. Touto cestou se totiž žádný rodinný spor nedá vyhrát, a slušný advokát to dobře ví, protože tím, o koho se hraje, bývá dítko, které takový spor vždycky odskáče, což pak v rozsudku po právu ocení opatrovnický soud. Důvody, kvůli nimž, kdo škrtá sirkami, vždycky ostrouhá, jsou tisíceré: protože rodiče mají své dítě chránit, tedy i před spory a před medializací. Protože co je jednou veřejné, to už se nikdy z veřejných zdrojů neztratí, a potomek Paroubků či Řepků si tak za pár let stejně přečte, co si jemu nejbližší lidé vmetli do tváře. Dítě je totiž na věky spojuje, a i kdyby si to přáli sebevíc, co dítě spojí, rodič neoddělí, minimálně bez poškození pojitele. Protože ti dva se kdysi milovali a nesou odpovědnost za pohlavní výběr, díky němuž se dítě narodilo. A že byl ten výběr někdy unáhlený nebo nepromyšlený? Inu, přírodě ani lidský rozum neporučí, neb navzdory pokusům různých pomatenců je život nejsilnější touhou, jež naší planetou vládne. A taky proto, že potomek má polovinu genů partnera, nyní nenáviděného, a kdo nakonec rozhodne, čí geny se v něm v době dospívání vzbudí? A konečně protože v rodině žádná pravda neexistuje a každý z partnerů má jen subjektivní pohled na popel a spáleniště, chladnoucí stejně rychle jako zájem médií a vratké veřejnosti. Možná už ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, kauzy všech Paroubků a Řepků utichají, protože lačný čtenář pozornost soustředí zase na jinou kauzu. Tak toho buďte pamětlivi, milí rodiče, kteří se právě v této chvíli se svým protějškem ve zlém rozcházíte. Čas totiž běží rychleji než voda a přijde doba, kdy si povzdychnete, jak marné, naivní, hloupé a krátkozraké byly všechny ty spory o potomka, boje o výživné, soudy o školy, o moc či o pravdu, kvůli níž bylo třeba vršit dříví na hranici. Potomek dospěje a pak se bude ptát. A co vy víte, co si z těch sporů bude pamatovat?
 
Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 10.9.2018 
 
Psáno pro Lidové noviny
 
Zdroj: 
 

20. srp, 2018
Právy jsme naprosto poblázněni. Místo mozku máme v hlavě zákoníky a před očima vlčí mlhu. Po soudu požadujeme, aby za nás řešil, co jsme si omezeností sami nadrobili. Koho jsem ještě včera milovala, toho chci dnes zašlapat do země. Omezit soudním rozhodnutím, spoutat příkazy a ubít nařízeními. Co na tom, že je to otec mého dítěte, jen ať ho zavřou, dokud nezčerná, říká bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v DVTV Apel.
 
Video zde:

https://video.aktualne.cz/dvtv/nefunguje-vam-rodina-takrka-jiste-si-za-to-muzete-sami-a-zal/r~f70911e2a14d11e890620cc47ab5f122/

Autor: Daniela Kovářová, DVTV, Praha, ČR, 19.8.2018
13. srp, 2018

Vážení posluchači, diváci, čtenáři, followeři a další pozorní sledovatelé všech sociálních sítí, stále častěji nám posíláte dotazy z justiční problematiky. V posledních dnech jsme obdrželi celou smršť dotazů k problematice H-Systemu a podobných déle trvajících soudních sporů. Proto jsme se rozhodli v naší rubrice nazvané JOOOO (Justiční opravník obecně oblíbených omylů), že se dnes podíváme na tři nejrozšířenější omyly a vysvětlíme si jejich důvody...

Omyl první

Soudci si píšou právo sami pro sebe.

Jde o omyl veskrze rozšířený po vlastech českých z důvodů pochopitelné neinformovanosti laické veřejnosti o procesech, kterými vlastně dnes právo vzniká. Milí přátelé, soudci skutečně právo netvoří. Většina práva dnes vzniká mimo naši otčinu, protože k nám přichází z Evropské unie a našim poslancům nezbývá nic jiného než evropskou legislativou přijmout, harmonizovat, implementovat, akceptovat, či co se s ní vlastně u všech všudy děje. Pokud už právo vzniká v našich vlastech českých, pak ho vymýšlejí na ministerstvech rozličná legislativní oddělení, tedy tvoří ho jednotliví odborní referenti, vedoucí odborů a externí konzultanti, popřípadě se rodí v hlavách poslanců nebo senátorů. Nemalý vliv na novely stávajících předpisů mají různá lobbistická seskupení, aktivisté, bojovníci proti bezpráví a za světlé zítřky a vůbec zájmové skupiny někdy vybubnovávané po nárožích, jindy však obtížně rozpoznatelné, nicméně justiční složky to k údivu neinformovaných vskutku nejsou.

Kdysi dávno, když ještě soudci mohli jakožto stážisté působit na ministerstvech (zejména těch, která souvisejí se spravedlností), se skutečně čas od času k sepsání nějaké té či oné právní normy nachomýtli, ale dnes už je podobné jednání vysoce nepravděpodobné. Právo prostě vzniká někde jinde. Pokud se vám právní normy nelíbí, musíte si stěžovat někde jinde. Soudce z vašich stížností proto laskavě vynechte.

Omyl druhý

Nyní se podíváme na druhý omyl, mezi laickou veřejností taktéž velmi rozšířený. Jde o naivní, leč pochopitelný vnitřní vztah vnějšího pozorovatele k rozsudku a o vnitřní uspokojení, jež v dřívějších dobách pudilo veřejnost, aby s lačným pohledem sledovala bičování a popravy na náměstí. Veřejnost by se ráda vnitřně ztotožnila se soudním rozhodnutím, a tak svým „hlasem lidu“ hodnotí kvalitu soudních rozhodnutí. Pokud se však ona amébní veřejnost se závěrem soudního procesu neztotožní, nepovažuje soudní řízení a jeho výsledek za spravedlivý. Druhý omyl veřejnosti tedy zní takto:

Rozsudky mají být spravedlivé. Když se veřejnosti nelíbí, měla by mít možnost soudce odvolat a věc přidělit někomu jinému, kdo je schopen spravedlivé rozhodnutí vydat.

Inu, volání po spravedlnosti soudních rozhodnutí je pochopitelné a nejspíš kdysi dávno stálo za zřízením prvních soudců. Kdo však volá po spravedlivém rozhodnutí, jen přiznává nepochopení systému českého práva. U nás justice primárně musí soudit podle práva. A jak jsme uvedli v odpovědi na první obecně oblíbený omyl, soudci sami právo nevytvářejí, jen podle něho na jeho základě rozhodují. Právo je ovšem stále složitější a je ho stále více, ba dnes už tolik, že ho nikdo v našem malém státě není schopen ani přečíst, tím méně znát či dodržovat. Soudní rozhodování není primitivní volbou mezi dobrem a zlem, ani pohádkou s dobrým koncem, ale mnohem častěji volbou mezi dvěma právními principy, mezi několika právními normami, mezi odlišnými právními úpravami a vyvažováním jednotlivých principů a institutů.

Pro média či prostou veřejnost je jednoduché si mezi účastníky vybrat a jednomu z nich projevit přízeň, protože veřejnost je binární a černobílá, soudy to však mají mnohem složitější. Na právo se nemohou vykašlat, naopak se v něm musí vyznat, musí každé rozhodnutí vyargumentovat, a navíc jeho odůvodnění zpracovat tak, aby obstálo při zkoumání odvolacím či dovolacím soudem, ba leckdy dokonce i Ústavním soudem. A protože nikdo neprohrává rád a jen málokdo si chce jít na několik měsíců či let do chládku odpočinout od starostí zdejšího světa, je pravidlem, že se nespokojený odvolává, využívá všech právních kliček a snaží se dosáhnout změny rozhodnutí, které je pro něho nepříznivé.

Právo a spravedlnost si také jen obtížně porozumí jazykově, protože spravedlnost je pojmem morálky a v právu ji přesně vyjádřenu nenajdeme. Ne všechny křivdy lze právem napravit, ne všechny životní kopance lze vyléčit soudním rozhodnutím. Škoda, že tato krutá pravda je neprodejná, nepochopitelná, a proto pro mnohé nepřijatelná a leckde neoblíbená.

Omyl třetí

Stále platí, že normální je se nesoudit. Třetím nejčastějším omylem je však tvrzení, podle něhož se běžné soudní řízení táhne roky a proti každému rozhodnutí se lze donekonečna odvolávat. Co na tom, že podle statistik trvá průměrné soudní řízení něco přes rok a odvolává se jen třetina nespokojených účastníků? Tisíckrát to můžete vyvěsit na webové stránky, takovou informaci takřka nikdo nepřevezme, nesdělí, nešíří a neuveřejní. Třetí omyl tak souvisí s přesvědčením veřejnosti o nepřijatelné délce soudních řízení. Dal by se formulovat třeba takto:

Soudci můžou za průtahy v řízení, resp. soudy se táhnout tak dlouho právě kvůli nim.
 

Nic ovšem není pravdě vzdálenější. Většina soudců by ráda věc skončila při prvním jednání, přesně jak jim nařizují procesní předpisy, tedy jízdní řády, jež soudní řízení pohánějí vpřed. Bohužel proces sám je rok od roku komplikovanější, za což mohou týmy právníků, jež v minulosti učinily cosi jednoduchého mnohonásobně složitější (čímž se oklikou vracíme na počátek všeho, a tedy i k vysvětlení, kdo vlastně tvoří právo).

Takže si to ještě jednou zopakujme: právo je složité, nesrozumitelné a zapeklité; kdo prohrál, zkouší se bránit všemi nástroji, které jsou k dispozici, a za využití práva nelze nikoho potrestat. Složité právo umožňuje mnohé odlišné výklady, názory, pohledy a uchopení. Spisy jsou stále obsáhlejší a každý z účastníků má právo se s nimi dopodrobna seznámit, aby mohl své námitky ještě přesněji, složitěji a na mnoha stránkách odůvodňovat. Veřejnost, poškození, Evropský soud pro lidská práva, aktivisté o zákony zajisté mohou požadovat, aby průtahy v soudním řízení zaplatil z našich daní stát, nicméně na soudce svádět průtahy je poněkud nespravedlivé. Povětšinou za ně stejným dílem totiž mohou též sami účastníci, kteří se opakovaně omlouvají či odvolávají, aby zvrátili pro ne nevýhodný verdikt.

Nechceme házet soudce do jednoho pytle, to bychom smetli na hromadu všechny ty nejlepší, zlatý střed i občasného ledabylce, který se vždycky najde v každém lidském povolání, nicméně leckdy se nám zdá, že si jej psi, co venku štěkají, vybrali za obětního beránka. Soudci jsou jednou ze tří složek státní moci, a protože se nešikují davy ochránců na jejich obhajobu, ba ani ti, co by se z principu měli brát za jejich práva, rozhodla se naše redakce poskytnout výše uvedená vysvětlení. V naší popularizační činnosti prostřednictvím rubriky JOOOO (Justiční opravník obecně oblíbených omylů) budeme v nejbližší době intenzivně pokračovat. Obáváme se totiž, že navzdory našemu nasazení bude příležitostí k opravování oblíbených justičních omylů stále dost.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 13.8.2018

Poznámka: V období vypjatého pronásledování každé špetky plagiátorství otevřeně přiznáváme inspiraci Ludvíkem Součkem a jeho Obrazovým opravníkem obecně oblíbených omylů, který v roce 1981 vydalo nakladatelství Práce.


JUDr. Daniela Kovářová je pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

Zdroj:

https://www.info.cz/pravo/muzou-za-vsechny-problemy-soudci-kauza-h-system-a-obecne-oblibene-omyly-pohledem-daniely-kovarove-35313.html


 

24. čvc, 2018

Absolvent právnické fakulty si může vybrat řadu profesí, ve kterých se chce realizovat. Může být soudce, advokát, státní zástupce, notář či exekutor, může učit a psát, řídit firmy nebo vyšetřovat trestné činy. Každá profese žádá jiné předpoklady, každé je se třeba učit, pro úspěch na sobě musí člověk pracovat a jeho schopnosti musejí zrát. Pro jedno povolání se člověk hodí lépe než pro jiné, a kdo není zabedněný, nepřijímá všechny výzvy, které mu osud naservíruje.

Ne každý má odvahu stát se advokátem, ne každý je dost pečlivý, aby byl dobrým soudcem. Na samém vrcholu právnického žebříčku však stojí legislativa, tedy tvorba právních norem: zákonů, vyhlášek a pravidel chování vůbec.

Abyste se formálně stali soudcem či advokátem, musíte se alespoň tři roky učit a složit profesní zkoušku. Kdo chce vést notářský či exekutorský úřad, musí ještě navíc vyhrát výběrové řízení. K tvorbě legislativy však nepotřebujete diplom, dokonce po vás nikdo nepožaduje ani maturitu. Nejspíš stačí zdravé sebevědomí a schopnost alespoň trochu umět psát. Jsou státy, v nichž se legislativci na svou dráhu připravují už od mateřské školy. Iu nás se jí kdysi zabývali moudří starci, bitvami ošlehaní, zkušení a uvážliví. Tvořit právo se totiž bez mnoha věcí nedá.

Nejprve potřebujete spoustu informací. Nejde jen o to, co chcete normou upravit, protože existují desítky cest, jak se ke kýženému cíli dostat (je rozdíl mezi pojmy „může“, „smí“, „musí“, „nesmí“).

Zákonodárce by měl mluvit skvěle česky a znát veškerou terminologii, aby nevytvářel nová slova a nedubloval pojmy stávající. Měl by chápat legislativní pravidla vlády, jež jsou kuchařkou, jak nové normy psát. Nutností jsou takřka encyklopedické vědomosti o platném právu, dnes už tak rozsáhlém, že není nikoho, kdo by ho dobře znal v celé jeho šíři. Legislativec musí být i slušným psychologem, aby správně odhadl, jak budou adresáti právní normy reagovat, zda se podle ní budou chovat, či se jí radši budou vyhýbat.

Legislativec by neměl být extrovertem, protože dobré právo je minimalistické, a nikoliv upovídané. Ze všeho nejvíc to musí být moudrý člověk, aby věděl, že právem lze upravovat jen minimum společenských vztahů. Ostatní, zejména city a emoce, se totiž právní regulaci vždycky vzepřou. Legislativcem se nikdo nenarodí a dobrou legislativu politika neuspěchá. Proto bývají těmi nejlepšími tvůrci práva lidé starší, tišší, moudří a zkušení.

Některý ministr možná soudí, že může povolat studenty z právnických fakult, aby mu do týdne napsali nový zákon. Některý inženýr si možná myslí, že dokáže novelu napsat sám. A tak dnes metodou „drive in“ vzniká právo, o jehož kvalitě můžeme nejen s úspěchem pochybovat, ale i s klidem pokerového hráče pozorovat, jak je třeba jej v rychlém sledu novelizovat, měnit, rušit a opravovat.

Nejpotřebnější výbavou legislativce je totiž statečnost - odvaha odmítnout zadání, jež je nesplnitelné, nesprávné či nespravedlivé. Naše společnost se modlí ke svobodě a k demokracii. Ale k čemu nám obojí bude bez odvahy a bez statečnosti?

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 24.7.2018

Zdroj:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-legislativa-je-pravni-vrchol-dxx-/p_politika.aspx?c=A180709_214344_p_politika_wag