DANIELA KOVÁŘOVÁ

16. zář, 2019

Úřad vlády zveřejnil nový korektní překlad Istanbulské úmluvy, o které se poslední dva roky diskutuje na všech možných fórech a úrovních...

Stará verze prý byla tendenční a zavádějící. Pojďme se tedy podívat, zda se správným překladem mění i právní pohled na její ratifikaci. Aby si vzdělaný čtenář denního tisku učinil vlastní obrázek, do uvozovek jsem dala přesné znění mezinárodní smlouvy. K němu připojím, co z oněch slov pro naši zemi vyplyne, protože Úřad vlády zdůrazňuje, že ratifikace nebude mít na naše české právo žádný vliv. Proč tedy přijímat něco, co nepotřebujeme? Protože nejde o právo, ale o ideologii.

Co je a co není násilí

Nejprve je třeba osvětlit, co úmluva považuje za násilí. Nejde jen o násilí fyzické, které pochopitelně všichni odmítáme, ale i o násilí psychické (čl. 33) a o všechny formy „nežádoucího verbálního, ale i neverbálního jednání sexuální povahy“ (čl. 40 nazvaný Sexuální obtěžování), a to i v případech, kdy má „oprávněný důvod se domnívat, že čin byl spáchán nebo další závažné činy lze očekávat“ (čl. 28). Rozumíte? Stačí obava, klidně i bez důkazů. Čl. 44 ukládá smluvním stranám povinnost „přijmout nezbytná legislativní opatření, aby rozsah působnosti zahrnoval jakýkoliv trestný čin stanovený touto Úmluvou“, resp. že státy „budou usilovat o přijetí nezbytných legislativních opatření.“ Z textu nového překladu přece jasně plyne, že po ratifikaci se slovní i neverbální trestné činy musí zavést do našeho právního řádu, protože zatím je netrestáme. Současně podle čl. 41 smluvní strany zajistí „trestnost jakékoliv úmyslné formy napomáhání či účastenství i trestnost úmyslného pokusu,“ to vše „bez ohledu na povahu vztahu mezi obětí a pachatelem“ (čl. 43). Rozvádějící manžel se tedy špatně podívá, manželka si to blbě přebere a oheň trestního stíhání už nikdo nezastaví.

Povinnost ratifikujícího státu

Ale nedosti na tom. Čl. 31.1. praví: „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření k tomu, aby při určování práva na svěření dítěte do péče a práva na styk s dítětem byly brány v úvahu případy násilí spadajícího do této úmluvy.“ Z čehož plyne, že násilník bude mít menší šanci získat dítě do péče a že mu při obavě z jedné strany bude omezen s dítětem styk. Cítíte tu možnost zneužití? Násilí na současném či bývalém partnerovi (opakuji – třeba i verbální nebo neverbální) má také být novou přitěžující okolností (čl. 46), což bude vyžadovat minimálně změnu občanského i trestního zákoníku.

Jakmile půjde o násilí (i verbální nebo neverbální), bude vyloučeno „alternativní řešení sporů včetně mediace a smírčího řízení“. Před sedmi lety jsme na pokyn Evropy slavně zavedli mediaci jako alternativní formu řešení sporů či nástroj, jež ulevuje soudcům i účastníkům řízení, nicméně po ratifikaci budeme mediaci zakazovat a omezovat? Naopak některé důkazy „týkající se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti budou přípustné pouze tehdy, bude-li to relevantní a nezbytné“ (čl. 54), což nutně vyvolá změnu vnitrostátního práva a především zcela novou koncepci českého procesu, v němž nejsou důkazy předem nijak omezeny ani vyloučeny.

A ještě ke všemu ten nešťastný gender

A jako kdyby toho nebylo dost, musíme ratifikací odsouhlasit, že muži bijí ženy proto, že jsou ženami, že „gender je společensky ustanovená role, chování, jednání a vlastnosti, které daná společnosti pokládá za odpovídající pro ženy a muže“ (čl. 3) a že dívat se na slabší pohlaví jako na ženy a na chlapy jako na muže je zlo, protože „smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn společenských a kulturních vzorců, pokud jde o chování žen a mužů s cílem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založeny na... stereotypních úlohách žen a mužů“ (čl. 12).

Opomíjím, že převýchova všech obyvatel, najmě pánů patrně bude dost nákladnou záležitostí, byť i o výdajích na zavádění novinek do života by možná stálo zato také pohovořit. Spíše pochybuji o nesprávné cestě, již stanoví čl. 18, dle něhož „smluvní strany zajistí, aby opatření přijatá v souladu s touto hlavou vycházela z chápání násilí na ženách a domácího násilí jako násilí založeného na pohlaví.“ V množství změn snad i přehlédneme, že každá cizinka, jež se prohlásí za oběť, bude mít automaticky právo na český azyl (čl. 60). Možná tou úmluvou chtěli tvůrci říct, že ženská obřízka je zlo, pak ale měli použít jiná slova a argumenty. Takto jen s údivem vrtím hlavou nad paušálním zavržením českých tradic, zvyků, historie a stereotypů, které nahrazujeme „genderovými identitami“ (viz čl. 4.3). Istanbulská úmluva bohužel není jen politická deklarace, neboť vskutku posiluje práva žen, dokonce násobně víc než práva mužů. Inu, jako ženě by se mi to mohlo líbit, nicméně co míru překročí, z toho je na zvracení.

V Pánu prstenu svět elfů pomalu končil a skřeti se snažili o nadvládu, až se jim svět lidí i kouzel musel postavit. Tak snad se časem zmátoří i čeští muži a všichni lidé rozumu genderem nezkaleného. Některé stereotypy totiž nejsou špatné. Pomáhají žít a lépe unést každodenní život. Zato právo bývá často jenom slovo na papíře, ale zneužít ho lze tím spíš, čím víc se ohání hloupými ideály.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 16.9.2019

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=727811


 

25. srp, 2019

Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

ROZHOVOR „Už dnes může kdokoliv adoptovat dítě. Není tedy pravdou, že by homosexuál adoptovat dítě nemohl. Problém je v něčem jiném – v pokrytectví. Homopáry ve skutečnosti nechtějí adoptovat právně volné děti z dětských domovů,“ říká někdejší ministryně spravedlnosti a advokátka Daniela Kovářová. A zároveň dodává, že pokud by skutečně homosexuálové měli tyto zájmy, už by se o to pokoušeli a brali by si děti do jiných druhů péče. Nic takového však prý v České republice nepozorujeme. V rozhovoru rovněž upozornila, že se z marginálie stává politické téma a Istanbulskou úmluvu označila za pokus o výchovu nového bezpohlavního člověka.

Komunita LGBT zvyšuje tlak na uzákonění manželských svazků a adopce dítěte i pro homosexuální páry. Domníváte se, že jsou tradiční rodinné hodnoty ohroženy? Tedy svazek muže a ženy? Jsou případné obavy namístě?

S ohledem na v naší společnosti zanedbatelný podíl LGBT párů, které mají zájem o manželství a adopci dítěte, jde o tlak poněkud obtěžující, zejména pokud se objevuje na prvních stránkách novin a opakovaně se o něm diskutuje v Parlamentu. Z marginálie se tak stává politické téma, které nezpůsobuje ohrožení, ale znechucení. Aktivisté za práva LGBT menšin si neuvědomují, že pod praporem boje za jejich práva jim ve skutečnosti škodí. Čím více duhových tlaků a průvodů, tím více odporu vyvolají.

Měli by homosexuální páry mít v České republice dovoleno uzavírat manželství a adoptovat děti?

Nemám nic proti srovnání práv, proto jsem pro poslance Patrika Nachera spolu s kolegy zpracovala legislativní návrh, který srovná práva pro homopáry s většinovou populací. Termín manželství mám spojen s mužem a ženou, a pokud bych o tom mohla rozhodovat, chtěla bych, aby to tak zůstalo. Homopáry nechť si najdou jiný termín. Pokud se srovnají všechna práva včetně společného jmění a práv sociálního zabezpečení, nevidím důvod, proč by měli být nespokojeni. Nicméně, pokud si manželství pro sebe prosadí, svět se nezboří. Jen to pro mě bude signál závisti: chceme totéž co oni. Pro někoho je závist pochopitelná, ale pro m ě je to negativní a nedospělá vlastnost. Nikdo nemůže mít všechno. Je třeba přijmout, jaký jsem. Kdo stále závidí, nikdy nebude šťastný.

S adopcemi problém nemám. Už dnes může kdokoliv adoptovat dítě. Není tedy pravdou, že by homosexuál adoptovat dítě nemohl. Problém je v něčem jiném – v pokrytectví. Homopáry ve skutečnosti nechtějí adoptovat právně volné děti z dětských domovů. Pokud by skutečně měly tyto zájmy, už by se o to pokoušely, braly by si děti do jiných druhů péče. Ale nic takového nepozorujeme.

Jaký dopad případné uzákonění svazků i adopcí pro homosexuály může mít podle vás na společnost jako takovou?

Upřímně – žádný podstatný. Někdy si říkám, už aby si to v Parlamentu protlačili, abychom my ostatní měli pokoj a aby nás toto ulpívavé téma neobtěžovalo. Až se to stane, jen vůči sobě zvýší obecnou averzi. Jak mi říkají mí čtyřprocentní kamarádi: naší věci aktivisté nepomáhají.

Jak v České republice jde vzdělání dětí v této oblasti? Učíme děti, co tradiční rodina znamená?

S pojmem tradiční rodina se hodně operuje, ale pro každého to znamená něco jiného. Nesdílím obavy z krize rodiny. Naopak kolem sebe vidím, že obsah pojmu rodina se proměňuje. Ale upřímně – to se děje po celou lidskou historii. Každý její kontury vidí jinde, už proto nemáme v právu žádnou definici. A tak je to v pořádku.

Kde nalézt rovnováhu? Mluví se o omezování většiny kvůli menšině, o ohrožení tradičních hodnot, ale jak najít rovnováhu mezi obojím?

Nelíbí se mi, že přespříliš chráníme a opečováváme každou minoritu, ale pro normální populaci bez přívlastků se svobodný svět zmenšuje. Nedivím se vývoji ve Spojených státech a obrovské podpoře Donalda Trumpa, který oslovuje právě tuto část společnosti. Problémem je přílišné zbytnění lidských práv, nejen v počtu samotných práv, ale i ve způsobu jejich ochrany. Trend je to dlouhodobě neudržitelný stejně jako sociální stát. Dříve nebo později narazí na své limity a pak se celá koncepce zhroutí. Takové státem organizované letadlo.

LGBT komunita pořádá Prague Pride, zastánci rodin v podobě muže a ženy pořádají pochody za rodinu. Je to potřeba? Jak se na podobné akce díváte vy?

Já jsem typická heterosexuální žena, jsem s tím srozuměna, chovám se žensky, uznávám a respektuji a, upřímně, potřebuji kolem sebe maskulinní muže. A protože akce vyvolává reakci, což platí stejně ve fyzice jako v mezilidských vztazích, svět kolem mě je plný správných mužů, kteří se ke mně chovají tak, jak očekávám a jak se mi líbí. A v době pořádání duhových průvodů se Praze vyhýbám. Chci-li vidět maškary, jdu do divadla.

A jak do toho všeho vnímat genderové role? Neztrácí se lidstvo už v celé problematice?

Genderové šílenství mi připadá nebezpečnější než dnešní verze prvomájových průvodů. Naštěstí naše země je typická nejen svou rezistencí vůči politické korektnosti, ale i smyslem pro humor. Gender je podobně jako politická korektnost vlastně lež. Nic jako gender neexistuje, podobně jako tlustá ženská je prostě tlustá, nikoliv prostorově výraznější. A věřte, že jako žena neustále řešící nadváhu právě o tomto tématu něco vím.

Zajímal by mne váš názor na Istanbulskou úmluvu. Poslankyně Helena Válková z hnutí ANO tvrdí, že neznamená žádné problémy a Česká republika by ji měla schválit. Má zajistit ochranu obětem násilí, odpůrci však tvrdí – například Pravoslavná církev – že znamená porušení presumpce neviny a nic užitečného nepřináší. Co si o Istanbulské úmluvě myslíte vy?

Istanbulská úmluva je politická proklamace, nejde o žádný právní dokument. Obsahuje tisíc a jeden skrytý problém, který může, a pochopitelně také nemusí vybuchnout. Proč by naše země měla ten výbuch riskovat? Možná, že původně byl účel jejího přijetí bohulibý – ochrana žen a týraných. Jenomže historie je dlážděna katastrofami, které začaly jako dobrý úmysl. Kompletně celá je postavena na tom nesmyslu – na genderové teorii, podle níž rozdíly mezi muži a ženami jsou umělé příkopy – a ukládá státům povinnost likvidovat genderové stereotypy. Jenomže stereotyp není nic špatného, protože nám pomáhá zorientovat se a přežít. Istanbulská úmluva je pokus o výchovu nového bezpohlavního člověka. A v zemi, která se podle ní začne chovat a bude se o to pokoušet, žít nechci.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 25.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Exministryne-Kovarova-Termin-manzelstvi-mam-spojen-s-muzem-a-zenou-Homopary-necht-si-najdou-jiny-termin-593351


 

 

23. srp, 2019

Lidé, kteří dnes zastávají špatné názory, se nazývají nejčastěji odmítači. Není přitom podstatné, čeho konkrétně se váš chybný názor týká – zda nesouhlasíte s migranty, s manželstvím pro všechny nebo s globálním oteplováním...

Jste prostě odmítači a jako s takovými se s vámi bude zacházet. Mít jiný názor je zatím ještě dovoleno, respektive hrozí vám maximálně zablokování účtu na Facebooku nebo Twitteru, opovržení ostatních, dehonestace, vyhození z práce, urážky a nenávistné komentáře majitelů těch správných názorů. Mít jiný názor zatím nezakazuje ani právo, naopak Listina základních práv a svobod hovoří o svobodě slova, leč všeho do času. Rychlostí přílivové vlny se totiž opět blíží doba, kdy za nesprávný názor budete trestáni, což je ovšem u vln přirozené. Oběhnou jednou dokola a vrátí se.

Vzpomínám si, jak rodiče - lékaři vyprávěli, že v roce 1969 odpovídali před občanskými komisemi na otázku, zda souhlasí se vstupem sovětských vojsk na naše území. Nesouhlasili, a tak museli opustit nemocnici. Jiní souhlasili, aby si udrželi místo nebo děti na škole.

Říkala jsem si tehdy, že to je dávná minulost, která se už nikdy nebude opakovat. Uplynulo pár desetiletí a dnes se opět za odlišný názor propouští z práce (v zahraničí nákaza bují na vysokých školách), dehonestuje, uráží a hlavně nálepkuje (jsi xenofob, protože odmítáš migranty, jsi nácek, protože chceš chránit hranice, jsi rasista, protože se bojíš islámu, jsi omezený vesničan, protože volíš Babiše, jsi omezenec, protože nechceš přijmout euro, jsi škůdce, protože hovoříš o Czexitu). A přitom jde jenom o jiný názor, podobně jako když obdivujete vážnou hudbu, ale odmítáte poslouchat dechovku, nebo milujete Pána prstenů, ale nesnášíte Harryho Pottera.

Máte tedy jiný názor, a co dál? Můžete na něm setrvat, a pak se se za něj a kvůli němu nechat upálit, k čemuž v naší historii najdete zajisté zajímavé paralely. Druhou možností je mlčet a své názory nedávat najevo, tedy na konfliktní otázky, okruhy a problematiky nereagovat, neodpovídat a nějak se z nich vymluvit, což je strategie v našich krajích nejvíce rozšířená. Právě proto část národa nepřiznává, že v prezidentských volbách volila Miloše Zemana a v parlamentních volbách ANO. Britskou variantou téhož je převést konfliktní téma (manželství pro všechny či globálního oteplování) na počasí, což vám ovšem u druhého tématu příliš nepomůže. Třetí možností je pokrytectví, v němž si ponecháte vlastní názor pro soukromí, zatímco pro veřejnost máte pohled obecně přijatelný či oficiální, což se dnes nosí v sousedním Německu. Ačkoliv se zdá být tato cesta nejjednodušší, je naopak vysoce riziková. Je totiž třeba sledovat neustále, co se má, co je in a který z názorů na to či ono právě převládá. Teď se například zdá, že městský intelektuál nakupuje na farmářských trzích, jezdí na koloběžce, separuje odpad, nic nevlastní, obdivuje minority, chodí na Letnou a do průvodů, volí Piráty, miluje Čaputovou, podporuje Evropskou unii a bezhotovostní styk, sadí stromy, nemá děti, a co vydělá, posílá Lékařům bez hranic. Zítra se ale může korouhvička obrátit, a tak je třeba neustále názory korigovat a být ve střehu, aby jeden neustrnul a zítra nezastával názor, jenž už je včerejší.

Čtvrtá cesta je sociálně inženýrská: špatné názory je třeba změnit, špatně smýšlející je nutno převychovat, slepým je třeba ukázat tu jedinou správnou cestu. Možná násilím, patrně pokutami a tresty, bany a v případech nejzavilejších i internací nemocných a poblouzněných, a nejspíš navzdory jejich lpění na osobitosti a světonázoru, protože vše přece konáme výlučně pro jejich dobro. Oni jsou nezralí a nedokonalí, když dosud neprohlédli! Jenomže jak změníte cosi tak subjektivní, a přitom komplexní a jedinečné, jako je názor každého jednotlivce? Je přece výsledkem životního příběhu, zkušeností, poznatků, osobnosti, zážitků a řady dalších unikátních okolností, jež ve svém souhrnu ovlivňují každého z nás. Zajisté se o změnu názoru můžete pokusit v racionální debatě, ale tváří v tvář tlaku má názor tendenci spíše odolávat, ba kamenět, než se proměnit.

Mé dnešní téma má mimochodem ještě jeden rozměr, a to výsostně právní. Nejviditelnější případy, na kterých je možno problém demonstrovat, jsou vlastně trestní a jejich pachatelé bývají odsouzeni za schvalování trestného činu podle § 365 trestního zákoníku. Dostanou obvykle podmínku, protože jim hrozí roční či maximálně dvouletý trest. První otázkou je, zda podmínka změní jejich názor na samotný skutek. Možná se poučí – nebo spíš naučí pokrytectví. A druhou – opět se množí verbální trestné činy. A ty mají mnoho společného se svobodou slova. Člověk něco řekne, protože si to myslí. Můžeme se mu podivovat. Můžeme s ním nesouhlasit. Nemusíme s ním jezdit na dovolenou. Ale trestat ho za jeho názor? Protože sami máme jiný? Jak víme, že právě ten náš je nejsprávnější? Jen proto, že ho uvedeme slovy: „Každý rozumně uvažující člověk musí přece přiznat, že...?“

Ti mladí, nadšení a zapálení to možná myslí dobře, ale dopadne to stejně jako vždycky. A dalším se to prostě hodí. A my ostatní budeme plápolat na hranici nebo se naučíme pokrytecké odpovědi. A svým dětem opět začneme doporučovat: „Tohle pro jistotu říkej jenom doma!“

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 23.8.2019

Zdroj:

Psáno pro Info.cz

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725018


 

 

9. srp, 2019
Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

Již tuto sobotu projde Prahou emancipační pochod příslušníků LGBT menšiny Prague Pride. „Na jedné straně se bijeme za práva dětí, na druhé straně souhlasně přikyvujeme v debatách o adopci dětí homosexuálními páry a vlastně i tvorbě dětí na objednávku u náhradních matek. A na dveře klepe umělá inteligence,“ říká JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů.

Zora Hesová v Lidových novinách ze dne 3. srpna mj. píše, že „američtí evangelikálové a konzervativní katoličtí aktivisté v Evropě... přijali aktivistický slovník operující s právními místo náboženskými pojmy. Místo kriminalizace homosexuality žádají právo na její morální odsouzení a ekonomický bojkot, místo odmítání homosexuálních rodin hovoří o právech dětí na heterosexuální rodinu, místo kriminalizace potratů mobilizují pro právo na život nenarozených a místo rovnosti žen a mužů prosazují komplementaritu jejich rolí.“ Můžete komentovat takový právní přístup?

Většina témat, která dnes rezonují na veřejnosti, tedy včetně práv homosexuálů, jsou témata více politická nežli právní, byť se práva dovolávají. Je pochopitelně otázkou, na co všechno člověk má mít právo. Kdysi dávno, někdy v polovině minulého století, kdy se kodifikoval základní koncept lidských práv, bylo vše jednoduché a přehledné. Lidé jsou si rovni, mají právo na svobodu (slova a pohybu) a život je nadevše.

Základní, přehledný, pochopitelný, srozumitelný a hlavně obhajitelný koncept lidských práv se ovšem za posledních sto let rozrostl do neuvěřitelné šíře, podobně jako celé právo. Dnes jdou jednotlivá tzv. lidská práva proti sobě a už dávno nejde o to, na co kdo má právo (protože ho má vlastně každý na všechno), ale které právo je víc, které je silnější a které v kolizi oněch dvou práv zvítězí. To je také obvyklé dilema, které zaměstnává i náš Ústavní soud. 

Politizace veřejných témat současně umožňuje, aby si každý našel oporu pro své tvrzení a pro svůj názor a svým právem „umlátil“ názorového oponenta.

Vyjádřete se prosím k rodičovství homosexuálů a k surrogátnímu mateřství. Má dítě za všech okolností právo znát své biologické rodiče?

Dítě má podle Úmluvy o právech dítěte (a podle vnitrostátních, tedy například i českých zákonů) mnoho práv, mj. právo znát své rodiče (kvůli rodinné vazbě, zdravotním komplikacím, identitě apod.). Snahy homosexuálních párů o děti, zejména děti počaté surrogátním (náhradním) mateřstvím, popřípadě postupování dětí za pomocí souhlasného prohlášení otcovství, k nimž dochází v sociálně vyloučených lokalitách a u nízkopříjmových vrstev obyvatel, jsou toho důkazem. Na jedné straně se tedy bijeme za práva dětí, na druhé straně souhlasně přikyvujeme v debatách o adopci dětí homosexuálními páry a vlastně i tvorbě dětí na objednávku u náhradních matek. A na dveře klepe umělá inteligence.

Goethe řekl, že šedivé jsou všechny teorie a zeleň života je zlatý strom. Platí to i pro příslušné právní normy?

Lidé (a zejména prohnaní Češi) si budou vždycky hledat cestičky, jak si pomoci. Proto nevěřím rychlým právním řešením, těm sociálně inženýrským novelám zákonů jako na běžícím pásu. Společnost se dnes vyvíjí tak turbulentně, že právo může jen klopotně kulhat za společenským vývojem.

Kdysi jsem přijetí zákona o náhradním mateřství podporovala. Jenomže přijetím zákona jen nakreslíme čáru, kterou se budou snažit obcházet jedinci, jimž nebude vyhovovat. Upřímně řečeno: z náhradní matky se u nás narodí maximálně 200 dětí ročně. Nejde tedy o masovou záležitost, podobně jako zcela minoritní jsou nároky dvou gayů na adopci dětí. I dnes si každý člověk může osvojit dítě, může tedy tak učinit i jedinec homosexuální. Vše ostatní jsou jen politické řeči a proklamace.

Osobně jsem na podzim prováděla výzkum, mj. mezi svými známými a kamarády homosexuály. Všichni mi potvrdili, že méně je někdy více a že se obávají, že nátlakové akce a halasné pochody jejich věci jen uškodí. Homosexualita je pochopitelně neštěstí a žádný rodič by si tuto orientaci pro své dítě nepřál.

Na druhé straně každý z nás se musí během života smířit se spoustou osobních omezení a individualit. Nikdo nemůže mít všechno, ačkoliv by chtěl, a je běžné, že každý chce to, co sám nemá. Malý člověk touží být urostlým, tlustá holka štíhlou modelkou, plešatý chce bujnou houštinu, někdo by rád získal talent na klavír nebo na matematiku. Smířit se s vlastním omezením je pochopitelně velmi těžké. 

Co soudíte o snahách aktivistů odstranit už konečně jednou provždy všechny druhy diskriminace?

Homosexuálové se ohánějí diskriminací, která je podle nich nežádoucí, ale každý člověk zažil diskriminaci na vlastní kůži a všichni navzdory právním aklamacím neustále diskriminujeme. Někdy je diskriminace pochopitelná (jsem tlustá, hloupá, neschopná, škaredá, bílá, mladá, stará, někdo je mi sympatičtější, jiný naopak), někdy spravedlivá (nebyla jsem dost dobrá, nezapadla jsem), jindy nespravedlivá, necitlivá, ubližující. Takový svět ovšem prostě je. Nikdy nebude ideální ani idylický, i když by ho někteří takový mít chtěli. 

Vždy bude platit, že silné jedince diskriminace (a svět vůbec) zocelí a nepřízeň osudu překonají, naopak ji využijí pro něco dobrého, velkého, užitečného. Například mému kamarádovi chybí ruka a přesto je oceňovaný v práci i žádaný ženami. Slabé jedince svět skolí, budou si sahat na život, sebepoškozovat se a zoufat si. Je to kruté, ale je to tak. Pro ty slabé mám útěchu, že náš dnešní svět je tím nejlepším za celou historii světa. Všichni se máme lépe než naši předkové. Tak už bychom si mohli přestat stěžovat.

V každém případě ale musím zdůraznit, že aktivistický slovník mě děsí, podobně jako mě odpuzují zapálení aktivisté bez nadhledu a smyslu pro humor.

Připravujete pro politiky nějaké návrhy na změny současného právního stavu?

Ve spolupráci s poslancem Patrikem Nacherem (nestraník za hnutí ANO) a pro něj jsem v nedávné době připravila návrh zákona, který právně zrovnoprávní manželské heterosexuální páry s registrovanými partnery, protože je faktem, že drobné odlišnosti se v právní úpravě vyskytují. Ne vždy lze říci, že jedna skupina se má lépe než druhá, protože kde je právo, tam je i povinnost. Proto je chybou, když se píše, že manželé mají více práv než registrovaní partneři. Každá z těchto skupin má práva formulovaná jinak, má tedy i vůči sobě jiné povinnosti. Jenomže jak už to tak bývá – o povinnosti nikdo nestojí, a tak se o nich ani nehovoří. V tuto chvíli čekáme na vhodnou politickou konstelaci, nicméně pevně věřím, že by náš návrh mohl být rozumným kompromisem, který srovná práva těchto dvou skupin. Odpor, který polovina společnosti cítí vůči manželství pro všechny, i osobní angažovanost řady odpůrců jsou toho důkazem.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 9.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Byvala-ministryne-spravedlnosti-Daniela-Kovarova-o-diskriminaci-homosexualu-Nejen-oni-ale-kazdy-clovek-ji-zazil-591764


 

11. čvn, 2019
Žijme v období sdílené ekonomiky, v níž lze sdílet byty, auta, motocykly nebo kola. Novinkou, o níž vás chci informovat, je sdílení dítěte. Jeho princip je stejně jednoduchý, jako když společně užíváte automobil...
 

Jak sdílené dítě vzniká? Podobně jako u auta jde v lidském rozhodování o syntézu rozumu a citu, tedy důvodů racionálních a emocionálních, obvykle ještě zabarvených sexuálním opojením. Nejčastějším modelem subjektů, kteří sdílejí dítě, je jeden muž a jedna žena, v laické terminologii stále ještě přežívá označení otec a matka. Žijí-li spolu, například v manželství, nejedná se o sdílení, ale o společnou péči. V okamžiku, kdy se rozejdou (což se dříve či později obvykle stane), stává se z dítěte opečovávaného dítě sdílené.

Pokud jde o obsah sdílení, můžeme použít vše, co známe ze sdílení auta nebo motocyklu. Předpokladem je dobrá dohoda, kvalitně nastavená kritéria sdílení a zejména obrovské množství tolerance, ignorance, zapomětlivosti a smyslu pro humor. Sdílení dítěte je totiž v praxi mnohem složitější, než jak popisuje uživatelský manuál. Problémy lze přehledně demonstrovat na příkladu s automobilem, který mají dva spoluvlastníci ve střídavé péči. Jedna strana umývá auto ručně, zatímco druhá s ním každý týden jezdí do myčky. Jedna do něj lije obyčejný benzín, zatímco druhá jej napájí tím nejdražším a nejkvalitnějším. Jedna s ním jezdí na technickou prohlídku, druhá mu odírá blatníky o obrubník. Jedna se při vstupu do něj přezouvá, zatímco druhá v něm drobí na podlahu a psa vozí na sedadle jako spolujezdce. Jedna jej parkuje na chodníku, druhá ve vytápěné garáži. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat donekonečna. A to jsme nezmínili pravidelné oblasti sporu, například kdo si kam pro auto chodí či jej vozí, kdo jej vrací s plnou či prázdnou nádrží, nebo kdo hradí silniční daň, náklady opravy či havárie, kdo s ním jezdí střídmě, motor přetáčí, přehřívá apod.

Standardně dítě sdílí otec s matkou, stále častěji se však počet sdílenců neomezeně zvyšuje. Někdy sdílí dítě šest osob – otec, matka a jejich rodiče. Jindy osoby tři (otec, matka a jeho nová partnerka) nebo čtyři (otec a jeho nová žena, matka a její nový muž). Každý z nich pochopitelně má nezadatelné lidské právo na vlastní pohled na sdílení i na zacházení s předmětem právního vztahu. Horkou novinkou dneška je sdílení dítěte homoparentální. To si společně dítě pořídí dvojice lesbiček s dvojicí homosexuálních mužů, přičemž jedna z leseb je jeho matkou a jeden z mužů otcem. Pak lze pozorovat ještě jiné komplikace. Původní dohoda moderních dvojic například praví, že dítě budou sdílet všichni společně a najednou, později nastává kámen úrazu v požadavku mužské či ženské dvojice sdílet dítě o samotě nebo jen v páru, či dokonce o samotě.

Další komplikací je skutečnost, že na rozdíl od kol, bytů a osobních automobilů není možné sdílení dítěte ukončit, přerušit je ani se sdílení či sdíleného zbavit. Otázka zní, zda si provozovatelé tohoto byznysu vůbec uvědomují možná rizika, zejména fakt, že od okamžiku početí dítěte je smlouva o jeho sdílení fakticky i právně nevypověditelná.

Toto je komentář spíš pro pobavení než pro zamyšlení. Jen by mě zajímalo, zda si zastánci sdílené ekonomiky někdy položí otázku, co na všechny ty novoty říká předmět, jehož se samo sdílení týká. Totiž dítě.

Psáno pro Info.cz

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 11.6.2019

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=716879