DANIELA KOVÁŘOVÁ

17. čvn, 2018

Z Cařihradu k nám po staletí přichází kdejaká inspirace, ale poslední dárek je mimořádný. Istanbulská úmluva o potírání násilí na ženách má ambici změnit svět, který známe...

Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouva Rady Evropy z roku 2011, kterou Česká republika podepsala před dvěma lety a v příštích týdnech by ji měl ratifikovat také náš parlament. Název této sociální zhůvěřilosti je víc než bohulibý: „O prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí,“ což vedle kostrbaté češtiny působí první komplikaci.

Chránit ženy a bojovat proti násilí je určitě odhodlán kdekdo, proto bych chtěla vidět opovážlivce, jenž by si dovolil veřejně pro ni nehlasovat. Proč? Třeba proto, že ženy (a nejenom je) před násilím už dnes chrání vcelku dobré zákony a pro mír na zemi je stačí jenom dodržovat.

Úmluva má 28 stran, začíná celkem přijatelnými proklamacemi, ale na dalších stránkách už rychle přituhuje. Skutečným nebezpečím v ní není násilí, ale tradice, zvyky a kultura té které signatářské země, jež jsou autorům úmluvy vysoce odporné a duši ohrožující. A největším problémem je tzv. gender, tedy rozlišení muž–žena (resp. otec–matka) a pojetí jejich rolí ve společnosti. Už nejde o rovnost pohlaví, protože tu naše zákony zakotvují, ale o superdiskriminaci: opatření nebudou diskriminační právě proto, že je úmluva dovoluje. Na plnou pusu se tu říká, že více práv v budoucnu bude mít právě žena.

Sbohem, Velikonoce

Popíši vám, co bude muset Česko udělat, aby se úmluvě zavděčilo, pokud ji ratifikuje. Zavede povinné vzdělávání chlapců a dospělých mužů v otázkách té správné genderové role. Nařídí padesátiprocentní zastoupení mužů a žen ve všech orgánech, organizacích, spolcích, sportovních klubech, kulturních a jiných (i soukromých) institucích. Vyčlení obrovské finance na zavádění těchto opatření a zejména na podporu neziskovek působících v této oblasti. Jejich představitele bude veřejně oceňovat a povzbuzovat, všechny složky státu s nimi budou povinně spolupracovat. Vytvoří nový kontrolní orgán či instituci, jež vybavena množstvím pravomocí bude mít přístup ke všem státním a statistickým informacím.

A dál: stáhne z trhu všechny knihy, slabikáře a učebnice, které podporují zastaralé pojetí muže a ženy, a nahradí je novým zbožím s těmi správnými teoriemi, příklady, obrázky a upozorněními. Zákonem zakáže Velikonoce, všechny formy tělesných trestů, sado-masosexuální praktiky, pouta, bičíky a všechny filmy, divadelní představení a performance, jež s nimi pracují nebo je předvádějí. Školská zařízení všech typů změní osnovy, učitele a způsoby výuky ve shodě s novou, lepší budoucností, do výchovy se povinně zapojí i soukromý sektor. Zavede se cenzura internetu a médií, aby se náhodou na veřejnost nedostala žádná nepřijatelná či slovy úmluvy „škodlivá“ informace...

Ještě jsem vás dostatečně nevyděsila?

Tak pojďme ještě dál: zavede se nový trestný čin slovního sexuálního obtěžování („Sluší ti to.“). Trestné bude i pohvizdování, úšklebek, pohled do výstřihu a snad i úsměv. Kdo se dozví o nevhodném chování, bude je muset ohlásit, třeba i advokát a lékař, svěří-li se jim klient či pacient, ba dokonce i kdyby s ohlášením klient nesouhlasil. Muž, který uhodí matku dítěte, bude zbaven rodičovských práv.

Prokazování trestných činů, zejména činů sexuálních, se vůbec výrazně změní. Zavedou se nové přitěžující okolnosti, zejména půjde-li o násilí na manželce, družce či bývalé partnerce. Pachatel bude muset prokazovat dobrovolný a svobodný souhlas se sexuálními aktivitami, a to v každé fázi sexu. V praxi to bude obtížně proveditelné, neboť víme z GDPR, že jednou poskytnutý souhlas lze kdykoliv v budoucnu odvolat.

Zákon vyloučí možnost mimosoudního vypořádání, mediace či dohody o vině a trestu. Procesní předpisy se upraví, aby bylo možno stíhat i dítě poté, co dosáhne věku zletilosti, a připuštěny budou jen některé důkazy (slovy úmluvy „relevantní a nezbytné“). Všechny tresty budou exemplární, odstrašující a nepodmíněné. A pachatelé budou doživotně monitorováni.

Experti s povolením zabíjet

Úmluvu již k mému velkému údivu ratifikovaly dvě desítky států, čímž je pochopitelnější řada zpráv, jež k nám ze zahraničí občas doputují. Ratifikací ovšem také otevřeme dveřenovým expertům na potírání násilí vůči ženám sdruženým pod pojem GREVIO, čímž si ukrojíme další dílek z naší suverenity. Experti jsou vybaveni imunitou a rozsáhlými privilegii, po dvou členech z každého členského státu. Jejich působnost je takřka neomezená a pravomocemi jsou nadřazeni státu, jenž v poblouzněné nerozvážnosti a pln nadšení pro dobrou věc úmluvu ratifikoval. Výklad úmluvy mu totiž nenáleží.

Milí zastupitelé, poslanci a senátoři, blíží se doba dovolených, podzimního volebního klání a vůbec čas nabitý aktuálnějšími událostmi. Zajisté můžete namítnout, že už jsme podobných úmluv přijali nepočítaně a že se lze zachovat jako pštros, co sice něco schválí, ale pak na realizaci schváleného tak nějak mlčky po česku zapomene.

Pokud se vám ale aspoň trochu líbí zbytky světa, v němž stále ještě v potu tváře a se sebezapřením dobýváme každodenní chléb, pak vám doporučuji zmíněný pamflet hodit pod stůl a vůbec se jím ve Sněmovně a v Senátu nezabývat. Věřte, že na rozdíl od poprasku, jenž by nastal po ratifikaci, se naší zemi vůbec nic nestane.

Autorka je advokátka a prezidentka Unie rodinných advokátů

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 17.6.2018


 

9. čvn, 2018

Tahle země není pro mužský, abych parafrázovala americký oscarový filmu z roku 2007, jehož původní název zněl No country for old men...

Nikdy dřív totiž neměla česká žena tolik práv, tolik možností, tolik svobodného rozhodování a takové bezpečí, jaké zažívá v České republice právě dnes. Průměrná česká žena žije o šest let déle než muž, je zdravější, méně páchá sebevraždy, na vysokých školách převažuje, ve vlaku má samostatné kupé, ve společnostech kvóty, a kdo se jí znelíbí, toho obviní z MeToo. Za poslední stovku let ušla pořádný kus cesty a dobyla všechny cíle, jež si zamanula. Je jen otázkou, zda se její kroky stále ještě ubírají do ráje a jak vůbec vypadá ráj, o němž sní.

Když ještě bylo za co bojovat

Před sto lety bylo jejím posláním dobře se vdát, se sexem začít až po svatbě, podléhat manželovu slovu, majetku a rozhodování a přivézt mu na svět tři až pět dětí. Životní program se podařilo naplnit osmi z deseti žen, mimo manželství se rodilo jen 12 % dětí, pětina společnosti zemřela bez potomků. Patriarchální rodina nutila ženu k sebeovládání a k upozaďování vlastních zájmů, výchovou byla vedena k poslušnosti a podřízenosti. Vzdorovat poměrům se dařilo jen nemnohým, vždyť první absolventka pražské právnické fakulty promovala až v roce 1922. Romantická láska sice existovala, nekončívala však manželským naplněním. Byla to doba ženského temna. Nebo nebyla?

Pak přišly velké společenské, politické i právní turbulence, kolo změn na všech frontách ještě urychlily obě světové války. Nové zákony přijaté se vznikem České republiky uzákonily rovnost mužů a žen a oběma pohlavím umožnily se rozvést, což společnost pozvolna ochutnala, přijala a akceptovala. V 50. letech vzniká manželské majetkové společenství, jež ženě poskytlo nárok na polovinu všeho, co manželský pár vydělá. Hormonální antikoncepce, podpora vzdělání, větší zaměstnanost žen, tolerance svobodných matek a dětí počatých mimo manželství osvobodily ženské pudy od nežádoucího otěhotnění, což vyvolalo sexuální revoluci. Ženy se této šance chopily s nadšením – konečně netřeba odkládat sex až na manželství. Změnu radostně přivítali také muži, kteří čekali tisíce let na tuto příležitost. A že je lhostejné, zda žít sezdaně či nesezdnaě? Výborně! Odpadl poslední důvod, jímž bylo možno nutit je do manželství. Individualismus, svoboda, sobectví jsou přece hodnoty nade vše důležité, a tak od konce minulého století počet sňatků i narozených dětí prudce klesá, zatímco rozvodovost vykazuje tendence naprosto opačné. Neudiví, že rozvod zahajuje žena. Odchodem z nespokojeného manželství si na rozdíl od muže výrazně pomohla: soud jí svěřil do péče děti, po rozvodu jí zůstal byt, inkasovala výživné pro rozvedenou manželku, a ještě příznivou sociální podporu. Mohla studovat, aspirovat na všechny pracovní pozice, právně i společensky byla chráněna a podporována. Nemohla tušit, že v roce 2000 dosáhne vrcholu a terminologií válečníků překročí svůj kulminační bod.

Žena nového tisíciletí

Dnešní stav je pro českou ženu výrazně nepříznivější, byť si to zástupy feministek zatím odmítají nepřipustit. Matky už nevedou dcery k tomu, aby byly hezké, přívětivé a poslušné, neboť mladá žena nepotřebuje skromnost ani sebeovládání. Má totiž plnou pusu nároků, práv a touhy se prosadit. Módní je nikomu nesloužit, za žádnou cenu se nepřizpůsobit, nikomu neustupovat, celému světu a zejména mužům jasně říkat, co jim vyhovuje a co se jim nelíbí. Otázka však zní, zda o takové ženy bude ještě někdo stát. Před stovkou let platil muž manželstvím za sex, zatímco žena sexem za manželství. Ta moderní se ocitá ve slepé uličce: je vzdělaná, sebevědomá a náročná, ale muž o ni neusiluje, protože sexu si užívá zdarma a na požádání, a také stále častěji se mu zdá, že autoerotika u počítače je zajímavější, a navíc bezpečná vztahově i hygienicky. Třetina mladých žije single, další třetina u rodičů a všichni dávají přednost chatování před osobní komunikací, čímž umění dialogu a schopnost mít vztah odumírá. Účel, kvůli němu jsme na tomto světě – rozmnožování – stále častěji vypadá jako projekt, jehož realizace se pro finanční, logistické a organizační komplikace odkládá. Mladá dívka slyší ze všech stran, že má studovat, cestovat, pracovat na své kariéře a osobnostně se realizovat, a tak dělá, že neslyší tikot biologických hodin, a když dunění zvonů konečně všechen balast přehluší, stojí na prahu čtyřicítky a vidí, že počít dítě není nejjednodušší a vhodné otce už si rozebraly družky hezčí, vzdělanější či šikovnější. Nelze se pak divit, když horko těžko piplá jediné děťátko, jež se pak stane středem pozornosti, neboť jde jen o další projekt, který se pak bez dozoru nesmí ani nadechnout.

Muže dnes nic nenutí se vázat, proto nám nezbývá, než nahlas prohlašovat, že o papír z magistrátu nikdo nestojí a že i sen o dětech se zatím odkládá. Pokud pár počne dítě a chce se rozejít, objeví se další komplikace, před třiceti lety nemyslitelná. Přiměly jsme mladé otce rodit, kojit, koupat a přebalovat, a tak se jim nelze divit, že vyžadují stejnou rovnoprávnost, jakou si předtím vynutily ženy: střídavou péči s polovinou práv i k dítěti čerstvě novorozenému. Společné jmění je důvodem, proč se manželství vyhýbají ekonomicky činní muži, výživné pro ženy rozvedené už nový občanský zákoník zúžil na minimum. Z ženy, již bylo třeba před stovkou let opečovávat a chránit, je dnes konkurence se shodnými právy, schopnostmi a výkonností, vůči níž je přece omluvitelné použít mužský způsob boje i se všemi nukleárními zbraněmi.

Česká žena si dnes svobodně může vybrat, čím chce být na tomto světě. Rozhodne-li se, dosáhne naprosto všeho, co si zamane. Na konci dne však často stojí sama. Teplo domova a vztahu vždy v minulosti vytvářela ona. Dnes jej nechce a ani neumí vykouzlit, natož udržet. Ví vůbec česká žena, kam se řítí a co si to natropila?

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 9.6.2018
 
Psáno pro Reflex (vyšlo v č. 22/2018, str. 22-18)
 

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665171


 

26. kvě, 2018
Rušno kolem Gabriely Koukalové pomalu utichá, zklamaná sportovní veřejnost přestává lamentovat nad její upřímností a mediální prostor zaplňují nové kauzy a další vzrušující odhalení...
 
Naopak my profesionálové, kteří se zabýváme podobami lidských vztahů, začínáme ze všech stran zkoumat, čím přelomovým přispěla do našeho světa. Poslyšte proto pět ponaučení, jež stojí za zmínku si v budoucnu připomínat.
 
Vnější pozorovatelé se rozčilují, jak strašné měla rodiče, kteří ji nutili do výkonů, nechápavé trenéry, jež jí příliš brutálně vytkli nadváhu, či sponzory, kteří vyžadovali, aby byla krásná. Já naopak její otevřenou zpověď považuji z mnoha důvodů za unikátní. Ne, milí genderoví specialisté, pohlaví fakt není nic sociálně podmíněného. Gábina svým přiznáním ukázala (a další sportovci se pomalu přidávají), že muži a ženy se liší nejen anatomicky, reakcí na léky nebo citlivostí na bolest, ale zejména psychicky, a právě proto trenér s mužským přístupem u žen neobstojí. Proto jsou vztahy trenérů, sbormistrů a pedagogů se svěřenkyněmi plné krizí a vypjatých okamžiků, pročež se občas dostávají na první stránky novin, ale dokonce i do soudních síní (Šárka Strachová či Bohumil Kulínský by mohli vyprávět).
 
O čem se dosud nemluvilo
 
Ačkoliv doba přeje otevřenosti a ke slabostem se kdekdo hrdě hlásí na sociálních sítích, přesto je řada tabu témat, o nichž se nemluví, ač stále existují. Mnohé modelky se pyšní svou lepou postavou, o níž lžou, že ji mají od Pánaboha, zatímco reálně se týrají hladem, potí v posilovnách a ničí si útroby babskými radami, jež nemají daleko k vykuřování a vymítání ďábla metodami více než středověkými. Mnozí sportovci určitě taky potřebují zhubnout, aby se vešli do váhové kategorie, nicméně u žen jsou poruchy příjmu potravy desetkrát častější. Proč tomu tak je? Protože třetím ponaučením je cena ženské krásy a její setrvalost navzdory moderní době všem lidskoprávním deklaracím. Česká žena se dnes může rozhodnout pro libovolné povolání a je jen její volbou, jaký cíl si zvolí, nicméně krása přidává body v každé profesi, v každém období života a ve všech sférách, a ani olympijská medaile na tomto stavu zjevně nic zásadního nezmění. Medaile, úspěch a výkon jsou totiž jen částečkou složité odpovědi na otázku, jaká je dnes ona hlavní role ženy.
 
Cena úspěchu a význam rodiny
 
Čtvrtým ponaučením je role rodiny. Na tomto příkladu se krásně ukazuje, jak se dítě snaží rodičům zavděčit a co vše je schopno vykonat kvůli pozitivnímu ocenění a spokojenosti vlastních zploditelů. A že všechno začíná a končí tam, odkud jsme vyšli – totiž v rodině. Gábina svou zpovědí jen nahlas řekla, co se ve všech rodinách na zeměkouli každý den prakticky projevuje: dítě své rodiče miluje nade všechno a ze všech sil se je snaží uspokojit, bez ohledu na vlastní přání, které si leckdy uvědomí až o mnoho let později. Krutý fakt by si měl každý uvědomit: soudy, znalci a zejména rodiče, kteří nutí své dítě vypovídat před soudními stolicemi. Co se děje s duší dítěte, nám Gábina ukázala velmi otevřeně.
 
Poslední páté ponaučení by si měli zapsat za uši všichni volnomyšlenkáři, moderní liberální vychovatelé, biorodiče a zastánci pohledu na měkkou výchovu bez hranic, pravidel a s upřednostňováním šťastného dítěte s rozvinutým sebevědomím. Jistě je možno nechat dítě bez omezení růst, aby bylo v klidu, šťastné, bez povinností a bez stresů. Anebo ho lze trénovat, honit, křičet na ně a motivovat k vrcholovým výkonům, což mimochodem platí v dětství stejně jako v dospělosti. Vloha, nadání či talent je jen předpokladem, ale ve sportu i v životě vede k úspěchu vždy jen odříkání, tvrdá práce, disciplína a mnoho bolesti. Úspěch totiž nikdy není zadarmo, a kdo chce mít teplíčko a pohodlí, úspěchu nikdy nedosáhne. Kdo chce stát na bedně, musí tomu cíli něco obětovat, a leckdy dokonce obětuje všechno. Rodičům a povalečům se to nemusí líbit, nicméně je třeba sundat růžové brýle a jasně říct: jestli chceš uspět, musíš makat, a bez bolesti a sebezapření to prostě nedokážeš. Kdo chce mít úspěch, musí zabrat a počítat s tím, že na něj trenér a později on sám bude křičet, ale pak určitě nebude žít v teple a mít klid.
 
Jistě je možné se do nekonečna ptát, čemu kdo chce dát v životě přednost. Stejně tak se lze zamýšlet, zda by byl Mozart šťastnější, kdyby ho jeho otec nepřikoval ke klavíru a nepřinutil od kolébky hodiny denně cvičit. Připouštím, že by měl možná klidnější dětství a zemřel stářím v kruhu milovaném. Jeho hrob by možná byl znám, ačkoliv by byl stejně jako on sám dnes už dávno zapomenutý. Na druhé straně - zač by stál svět bez Mozartů a bez Gábin Koukalových?
 
Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 26.5.2018
 
Psáno pro Lidové noviny
 
Zdroj: 
 
13. kvě, 2018
Piráti chtějí, aby manželství bylo pro všechny a taky pro každého – pro gaye, pro lesbičky, možná dokonce pro trojice či pro skupiny různého pohlaví a různých zástupců lidské či kdoví jaké říše...
 
Ví ovšem naši noví zákonodárci, co, proč a z jakých důvodů ve skutečnosti po většině společnosti požadují? Pídit se po důvodech a promyšlených argumentech žádosti o manželství nejen pro muže a ženy na webu Pirátů či v oficiálních dokumentech je stejně obtížné jako marné. Laik se tedy může po právu ptát, proč vlastně lesbičky a gayové tak touží absolvovat sňatek a vstoupit do manželství. Napadá mě několik důvodů, z nichž nejsilněji vnímám závist: když to máte vy, heterosexuálové, my to musíme mít taky.

Závidíte? Tak si vymyslete něco svého!

Důvod je to možná lidsky pochopitelný, ale též ubohý, protože vede k válkám, jež vždycky skončí šrámy na obou stranách. Koneckonců – právě Piráti přece bazírují na jinakosti, jež je tak zábavná a zajímavá. Anebo musíme mít všichni všechno stejné? Je-li tomu skutečně tak, pak je třeba aktivity Pirátů a dalších aktivistických duhových skupin odkázat do patřičných mezí. Jak totiž před několika dny na stránkách Lidových novin vysvětlil zástupce Veřejného ochránce práv, jednoduché řešení je nemožné a legislativně takřka neproveditelné. K jeho argumentaci připojím ještě jeden důvod - docela obyčejně jazykový.

Termín manželství vznikl spojením slov muž žena; předchůdcem manželství je malženka označující ženu muže. V jistém smyslu je v manželství vidět předobraz prvních kvót – byla a je instituci výlučně pro jednu ženu a jednoho muže. Ale čeština je jazykem tak bohatým a obdivuhodným, že se dá určitě nalézt nebo vymyslet odpovídající termín, jimž můžeme sňatky homopárů pojmenovat. Vždyť máme zvláštní termín i pro vztah jednoho muže a většího počtu žen (mnohoženství) nebo jedné ženy ve vztahu s několika muži (mnohomužství). Pokud nám gayové a lesbičky závidí, že máme sňatečný obřad a manželství, mohou si přece vymyslet něco svého, co bude jenom jejich, výjimečné, odpovídající, přesné, a přitom stejně slavnostní. Například lesbičství pro dvě lesbičky a gaystvípro dva zamilované chlapy. Anebo pro obě stejnopohlavní dvojice termín duhopár, pokud byste si přáli něco poetičtějšího.

Rovnosti práv lze dosáhnout jinak

Druhým důvodem je prosté zrovnoprávnění, tedy stejné postavení sezdaných dvojic homosexuálních s páry heterosexuálními. Tento požadavek mám za logický a pochopitelný, pak si je ovšem zapotřebí nalít čistého vína a pravdivě srovnat právní úpravu, kterou dnes pro manžele máme v občanském zákoníku a pro partnery v zákoně o registrovaném partnerství. Právník výsledek zná, laika či Piráta však možná trochu překvapí: sezdané homopáry mají totiž řadu práv, jimiž manžele naopak převyšují: příkladem může být výživné pro rozvedeného manžela, jež rozvedení heterosexuálové zejména ženského pohlaví mohou dnes menšinám jen tiše závidět. Ani adopce dětí už dnes nejsou vyloučené a dědění je u registrovaných partnerů také stejné jako u manželů. Zásadní odlišnost mezi oběma skupinami vidím jen jednu jedinou: nedělitelné majetkové společenství nazvané společné jmění, jenž zatím vzniká výlučně mezi manžely. Třetím důvodem pro ten urputný tlak, který konzervativce mezi námi tolik rozčiluje, mohou být praktické problémy, které dnešním registrovaným partnerům komplikují anebo znesnadňují život v páru, popř. výchovu dětí (doprovod k lékaři, informace o zdravotním stavu a další drobnosti, které ovšem lze s trochou slušnosti vyřešit k všestranné spokojenosti). Připouštím však, že se někdo nechce spoléhat na dobrou vůli a chce mít právo napsané na papíře. Tyto změny lze zavést do našeho práva drobnou změnou zákona o registrovaném partnerství, odkazem na občanský zákoník nebo úpravou jeho závěrečných ustanovení. Proč tedy tolik vykřikování, nátlakových a halasných slov?

Možná, že stejnopohlavní páry jenom odpuzuje termín registrované partnerství, mající do naší jazykové malebnosti věru daleko. Nikdo přece nechce být někde registrován, podobně jako se mně nelíbí, že jsem osoba samostatně výdělečně činná. Nejsme bezejmenné osoby, určené k registraci, ale individuality plné citů, touhy, přání reálných i nesplnitelných. Dospělý člověk se však pozná podle toho, že se smíří s nevyhnutelným či nezměnitelným. Nakonec i když si menšina vybrečí, vyjedná nebo vysoudí pro všechny vztahy jednotné pojmenování, musí pochopit, na co se možná tou urputnou snahou snaží zapomenout: totiž že na věky věků zůstane menšinou v populaci většinové, heterosexuální.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 13.5.2018
 
Psáno pro MF Dnes
 

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=661133