DANIELA KOVÁŘOVÁ

11. pro, 2018
Aktivisté za práva čtyřprocentních menšin hlasitě bojují za návrh zákona, jímž by manželství nahradilo registrované partnerství. Návrh, který už mají poslanci na stole, srovnává právní postavení homosexuálů...
 

Srovnání práv sice většina české společnosti podporuje, plamenné boje se však vedou právě kvůli pojmu manželství pro homosexuály.

Manželství od nepaměti označovalo svazek muže a ženy, proto je pro velkou část populace nepřijatelné rozšířit je i na stejnopohlavní páry. O důvodech odmítání je vcelku zbytečné dlouze spekulovat, neboť ty racionální stejně nemají šanci zvítězit nad argumenty emocionálními. Na místě je spíše otázka, zda se dá plápolající konflikt uhasit, namísto aby jej další debata rozdmychávala. S možným řešením přišel nedávno poslanec Patrik Nacher. Chce svým kolegům ve Sněmovně navrhnout zákon, který ponechá manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy, gayům a lesbičkám však přizná rovnocenné postavení. Ustavil proto pracovní skupinu, a protože za kus tohoto nelehkého úkolu odpovídám, napadlo mě zpřístupnit široké veřejnosti, jak se narovnávání práv homosexuálů tvoří.

Co by už zítra mohlo být jinak

Manželé najdou právní postavení v občanském zákoníku z roku 2012, což je moderní kodex soukromého práva, byť poněkud upovídaný a mnohomluvný. Postavení gayů a leseb upravuje o šest let starší zákon o registrovaném partnerství, jenž se inspiroval zákonem o rodině z druhé poloviny minulého století, proto je odlišnost mezi oběma instituty tak veliká. Pracovní skupina si nejprve musela ujasnit, jak odpoví na zásadní otázky: Co se myslí narovnáním práv? Který předpis budeme novelizovat? Jak se formální vztah stejnopohlavních dvojic bude nazývat? Jaké jiné předpisy novela zasáhne? Od kdy bude změna platit? A co s dnešními registrovanými partnery?

Návrh, který jsme právě dopracovali, počítá s účinností od září příštího roku, aby se stát i jednotlivci stihli na změnu připravit. Stejnopohlavní páry jeho přijetím získají stejné postavení jako manželé včetně sňatečného obřadu, volby společného příjmení, vzájemného zastupování, společného jmění, důchodu po smrti partnera či osvojení dětí. A dnešní registrovaní partneři se mohou k nové podobě práv přihlásit souhlasným prohlášením.

Trampoty s terminologickým označením

Vášnivou debatu jsme vedli ohledně označení. Nakonec jsme se přiklonili k návaznosti na dnešní stav. Návrh vypouští přídavné jméno „registrované“ a státem posvěcený svazek dvou osob stejného pohlaví označuje termínem „partnerství“. Zákon o registrovaném partnerství, který zásadně novelizujeme, ponese název “zákon o partnerství“ a bude obsahovat stejné právní normy pro práva partnerů, jaké dnes stanoví občanský zákoník. Všude tam, kde český právní řád používá pojmu „manžel“ či „manželství“, bude současně chápán i „partner“ či „partnerství“. Novela dále počítá se změnami veřejnoprávních předpisů, které upravují činnost matrik nebo poskytování sociálních dávek.

Právo je trochu jako fyzika

Kdo v tuto chvíli nadšeně plesá, měl by láhev sektu vrátit do lednice, protože cíle ještě není ani náhodou dosaženo. Další legislativní práce budou probíhat, návrh je třeba připomínkovat, doplnit důvodovou zprávou a slučitelností s ústavním pořádkem, právem Evropské unie, rovností mužů a žen a finančními dopady na stát a podnikatele. A to pomíjíme politický boj v Parlamentu, v němž bude náš návrh bojovat bitvu s dalšími dvěma dokumenty – liberálním zavedením manželství pro gaye a lesbičky a návrhem na změnu Ústavy.

Na druhé straně barikády budou stát odpůrci, jež děsí zejména nezrušitelné osvojení. Ty by snad mohlo poněkud zklidnit konstatování, že už dnes může dítě adoptovat každý gay či lesba a ani po přijetí našeho návrhu nebude tzv. přiosvojení docela jednoduché. Většina dětí má totiž i druhého rodiče, který s adopcí musí souhlasit anebo o dítě nejevit vůbec žádný zájem. Právo je navíc trochu jako fyzika: když ho jednomu přidáte, jinému se musí někde ubrat. A tak nikdy nebudou spokojeni všichni. Aktivisté na obou stranách už třeba příští rok složí zbraně či se přesunou na docela jiné bitevní pole. Blíží se Vánoce, je vhodný čas si něco přát. Třeba aby to nové téma bylo pro zbytek společnosti alespoň o trochu užitečnější.

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 11.12.2018

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691026


 

 

22. lis, 2018
Rozmohl se nám tady takový nešvar: lidé prý nejsou tím, čím jsou, ale tím, kým se cítí být. Muž je sice objektivně chlapem, ale ve své duši se cítí být křehkou ženou, pročež bychom mu měli dovolit se onou ženou stát, respektovat jeho, pardon, její, ženství, vydat jí nový osobní doklad a dovolit jim oběma navštěvovat dámské toalety...
 
Objektivní potvrzení prý není zapotřebí, naopak se stává byrokratickou násilností, jež přece navýsost ubližuje životem již tak těžce zkoušené duši. V zahraničí už něco podobného schválili zákonem a také u nás se legislativní změna pomalu chystá. A zjevně jenom u ní nakonec nezůstane. Po prvním úspěchu se totiž odhalují další – manželství pro homosexuální páry, legalizace pedofilie, gender politika, pakt o migraci či úmluva symbolicky z Istanbulu přicházející. Odůvodnění navrhovaných změn je vždy srdceryvné: normální veřejnost prý vůbec netuší, kolik bolesti se skrývá v duši trpícího – a bolest mávnutím kouzelného proutku slibuje odstranit právě nová, moderní a dnešku poplatná legislativa. Aktivisté bojující na všech frontách umlčí každý nesouhlas manipulativním konstatováním, že kdo nemá soucit s trpícími, sám je nelida a nejspíš doma po večerech vraždí neviňátka, případně je ho nutno exemplárně upálit na hranici, za halasného přihlížení veřejnosti. Ďábel našeptavač uměl ve všech dobách umně formulovat, a tak i dnes slovy dobře zvolenými balamutí, že nové právo přece nikomu neublíží, a přitom duše trpící ze všech katastrof zdárně vyvede.
 
Nárok na pocit štěstí
 
Aktivisté jsou možná jenom naivní nebo zaslepení, podobni inženýrům lidských duší věří, že nějaký zákon dokáže sám od sebe napravit lidskou společnost a implantovat pocit štěstí, jako by nárok na něj vyplýval z Listiny základních práv a svobod. Docela jinak se ovšem chová ten, jemuž je nová norma určena ku prospěchu. Zahodíme-li objektivní kritéria či lékařské posudky, stane se totiž hloubka duševního utrpení otázkou pouhého tvrzení majitele oné duše a věcí navýsost subjektivní, leckdy otázkou nikoliv odvahy, ale drzosti s podtextem závisti a touhy urvat co nejvíc – peněz, odškodnění, omluv či mediální pozornosti. Navzdory tisícileté evoluci jsou některé duše ze stále křehčího materiálu a tíha dnešního světa je pro ně bez dalších norem k neunesení. Nejspíš však netuší, kam se dá po této cestě dojít.
 
První metou se zdá být dělení na mužské a ženské pohlaví, další cíle se ovšem rychle objevují. Například věkové omezení: ačkoliv je mi přes padesát, mohu se duševně cítit na dětský věk a trvat na tom, že mám právo na výhody, jež mladší věk poskytuje (například cestovní doklady pro mladší žactvo či příspěvky na děti). Opačně se patnáctiletý může duševně cítit na padesát a trvat na tom, že mu stát má vydat občanský průkaz, řidičák na náklaďák, že smí kandidovat do Senátu či dosáhnout na starobní důchod. Duševně mladý soudce smí podle téže logiky setrvat v zaměstnání i po sedmdesátce.
 
Jinou metu skýtají příbuzenské vztahy, například přesvědčení cítit se synem Karla Gotta a jako jeho potomek se hřát na výsluní. Někdo bez vzdělání se bude cítit vysokoškolsky vzdělán, někdo bez majetku zase plně finančně saturován. Aktivisté přestali mluvit o rovnosti, již české právo dávno kodifikovalo. Teď požadují respekt, pod nímž se však skrývá závist, touha po úspěchu, po majetku či po výhodách, které si ona duše objektivně nezaslouží. Zapomínají, že úspěchu se v každé lidské činnosti dosahuje dlouhodobou, mravenčí a usilovnou prací. Ale kdo by dnes chtěl v potu tváře dobývat ze země chléb, když pochutiny jsou zdarma a na požádání?
 
Laskaví lidé, kteří v dobrotě svého srdce argumentům naslouchají, trojského koně leckdy nejsou schopni rozpoznat. Nic nového, dá se říci. Dva tisíce let už totiž platí: Mějte se na pozoru před nepravými proroky – přicházejí k vám převlečeni za ovce, ač uvnitř vždy byli, jsou a budou draví vlci.
 
Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 22.11.2018
 
Psáno pro LN, 19.11.2018
 
Autorke je prezidentka Unie rodinných advokátů
 
Zdroj:
 

 

23. říj, 2018

Istanbulská úmluva je úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí přijatá Radou Evropy dne 11. 5. 2011. Jako první ji podepsalo Turecko, poté následovala řada dalších zemí. Česká republika ji podepsala v roce 2016 jako 41. země v pořadí, když podpis pod ní připojil tehdejší ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Jiří Dienstbier...

Dosud ji ratifikovaly tři desítky zemí, ratifikaci dosud odmítá dvanáct zemí (mj. Rusko, Maďarsko či Slovensko). Česká republika má ratifikační proces před sebou, byť vláda formální návrh Poslanecké sněmovně dosud nepředložila. Přesto jsou diskuse stále intenzivnější. Pod bohulibým názvem se totiž skrývá doutnající nebezpečí pro několik oblastí našeho života včetně advokacie a trestního řízení. Pokud ČR úmluvu ratifikuje, bude muset změnit legislativu i v řadě oblastí stávající praxe, přístup k rodině, k pachatelům, ke vzdělávání ve školách apod. Nejde totiž ani tak o dokument právní, ale ideologický, který opakovaně používá termín „gender“, zdůrazňuje genderovou podmíněnost násilí a ukládá signatářským zemím řadu úkolů, které mají po ratifikaci zavést do svého právního řádu i do společenských vztahů.

Diskuse o Istanbulské úmluvě se na obou stranách vedou velmi emocionálně, k čemuž přispívají média, jež emoce ještě rozdmychávají. Nejinak tomu bylo i v průběhu zmíněného semináře. Podporovatel úmluvy Mgr. Radan Šafařík z Úřadu vlády uvedl, že ratifikace úmluvy je nezbytná, neboť jsme se k ní zavázali, kladné stanovisko poskytlo i Ministerstvo spravedlnosti, navíc ji akutně potřebujeme, aby stávající instrumenty (například telefonickou linku pro oběti domácího násilí) nikdo v budoucnu nemohl zrušit. Hana Stelzerová z České ženské lobby a Veronika Ježková ze společnosti proFem uváděly, že stávající situace v oblasti domácího násilí je katastrofální, násilí roste, je za ně vždy odpovědný výlučně útočník, nikoli oběť, a ratifikace Istanbulské úmluvy naopak situaci obětí naprosto zásadně vylepší. Tento sociálně inženýrský pohled na svět a kouzelný dopad legislativních nástrojů obvykle prosazují neprávníci, kteří ignorují historickou zkušenost. Racionálně zaměření posuzovatelé, k nimž se svými kolegy patřím, mají zato, že stávající legislativní úprava je dostačující a že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, pouze stačí zákony dodržovat, násilí hlásit a trestání vymáhat. Naopak odpůrci ratifikace děsí občany hypotetickými důsledky, které změní naši společnosti od základů. Střízlivé diskusi pochopitelně nepřispívá, že se občas zastánci obou krajních pohledů pohybují v čistých spekulacích. Velmi zajímavý příspěvek na semináři přednesl Mgr. Pavel Rataj, viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR. Uvedl, že násilí není možno posuzovat odděleně, protože jde o chování reagující na emoce. Takové chování nebývá racionální, což znamená, že je těžko ovlivnitelné výchovou. Emocí, jež násilí vyvolávají, je celá řada, a někdy horší než fyzické násilí může být násilí psychické. Debata o trestání fyzického násilí je tak debatou velmi povrchní, protože je třeba se ptát, proč a jak emoce vznikají a co je vyvolává. K násilí dochází především v rodině a chybný není systém hlášení a trestů, ale nedostatek komunikace a neporozumění procesům, které špatná komunikace vyvolává.

Někteří podporovatelé Istanbulské úmluvy si ve svých tvrzeních odporují. Úřad vlády například tvrdí, že ratifikace neznamená žádnou revoluci a nic zásadního se pro ČR ani po ratifikaci nezmění, pak je ovšem otázkou, proč úmluvu vůbec ratifikovat. V jejím důsledku se údajně má jen drobně měnit trestní zákoník přidáním nové skutkové podstaty zákazu ženské obřízky a dalších násilných činů známých ze systému šaría, někteří trestní odborníci však zdůrazňují, že takové jednání je u nás trestné a stíhatelné i dnes. Na druhé straně úmluva obsahuje řadu jednoznačných formulací, které dávají za pravdu spíše jejím odpůrcům, jež se obávají obrovského množství nových povinností. Jako příklad lze uvést následující citace: Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření ...“ (čl. 4 odst. 1) Strany podniknou zákonodárná i jiná opatření nezbytná pro splnění povinnosti zajistit …“ (čl. 5 odst. 2) Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko …“ (čl. 6) Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření pro přijetí a prosazování celostátní efektivní, komplexní a koordinované politiky zahrnující veškerá relevantní opatření směřující k prevenci ...“ (čl. 7 odst. 1). Pečlivé čtení úmluvy navíc naznačuje, že úmluva zasáhne všechny složky společnosti (viz čl. 7 odst. 3: Opatření přijatá v intencích tohoto článku budou zahrnovat všechny relevantní aktéry, například vládní agentury, národní, regionální či místní zastupitelské sbory a úřady, národní instituce pro lidská práva a organizace občanské společnosti…“ nebo čl. 14 odst. 2: Strany učiní vše nezbytné pro podporu zásad v neformálních vzdělávacích zařízeních a také v zařízeních sportovních, kulturních a volnočasových a v médiích.“). Vše také nasvědčuje tomu, že realizace opatření podle úmluvy bude extrémně finančně náročná (viz čl. 8: Strany vydělí přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“ Nebo čl. 13 odst. 1: Strany se zavazují podporovat a pravidelně organizovat osvětové kampaně a programy…“), mj. proto, že bude třeba zřídit nové orgány a instituce (čl. 10 odst. 1: „Strany … vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření …“).

Nejvíce kritiky směřuje proti riziku převýchovy společnosti, o čemž hovoří následující články: čl. 12 odst. 1 („Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“), čl. 12 odst. 4 („Strany učiní vše nezbytné pro to, aby každý se občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy.“), čl. 14 odst. 1 („Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role …“). Z těchto důvodů se proti ratifikaci úmluvy vyjádřila i Unie rodinných advokátů.

Pro advokacii je však největším rizikem článek 28, podle něhož „strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí… ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.“ Hrozí tedy prolomení advokátní mlčenlivosti, pročež se proti ratifikaci Istanbulské úmluvy vyjádřila i Česká advokátní komora. Toto nebezpečí na zmíněném semináři patřičně komentovali právě Stanislav Balík a Anna Márová.

Ani další články nejsou zcela bez nebezpečí. Čl. 35 hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, tedy výchovného pohlavku, kterým rodič trestá dítě.Čl. 36 hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/nou.Čl. 40 hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžováníČl. 46 hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele.Čl. 48 hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s úmyslem naší země rozšířit dohodu o vině a trestu i na další skutky.Čl. 54 hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno.Čl. 58 hrozí prodloužením promlčecích lhůt a možností stíhat v těchto typech řízení osoby nezletilé a mladistvé i po dosažení zletilosti.

Dodejme ještě, že po ratifikaci této úmluvy bude plnění přijatých legislativních opatření kontrolovat nový mezinárodní orgán GREVIO, jehož členové budou vybaveni imunitou a mnoha privilegii. Zastánci Istanbulské úmluvy tvrdí, že výše uvedené obavy jsou neopodstatněné a že naší zemi nehrozí žádné nebezpečí, pokud úmluvu ratifikuje, protože Rada Evropy žádný sankční systém nemá. To je však pravda jen částečná, protože po ratifikaci nelze vyloučit stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí by mohlo být pro Českou republiku poměrně citelné.

Největší nebezpečí hrozí právě advokátům. Náš vztah ke klientům musí být důvěrný a důvěrnost zaručí jen neprolomená povinnost mlčenlivosti. Z proběhlého semináře mám ovšem velmi dobrý pocit. Nejen proto, že jeho účelem bylo poskytnout přítomným poslancům argumenty pro budoucí schvalovací proces, ale i pro jednoznačnou podporu odmítnutí ratifikace, kterou více než stovka účastníků vyjadřovala svým potleskem. Kdyby se o ratifikaci této úmluvy konalo referendum, společnost jako celek by ji jasně odmítla.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 23.10.2018

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů.

Zdroj:

http://www.bulletin-advokacie.cz/cak-proti-istanbulske-umluve


 

 

 

10. zář, 2018
Normální je se nesoudit a většina lidí se nakonec dohodne, lhostejno, zda se jedná o plnění ze smlouvy, o výpověď z práce, o rozvod nebo o placení výživného...
 
Patnácti procentům populace se to však nepodaří a podstatná část z této menšiny skončí před soudy a ocitne se v našich advokátních kancelářích. A někteří kupodivu zatouží prát vlastní špinavé prádlo na veřejnosti.
 
Normální jedinec se za prohřešky stydí, a naopak se jimi nechlubí před ostatními. Kdo se totiž neshodne s rodinou, obvykle ve skrytu duše tuší, že do ohně neshod přiložil vlastní polínko. Zdání slušnosti a strach z veřejného propírání osobních pikantérii působí jako korektiv, který běžné dvojice prostě donutí, aby ustoupily ze svých nároků a shodly se na tom nejpodstatnějším, protože odsudek veřejnosti se jim jeví mnohem nebezpečnější. Kdyby advokátům ústa nezamykala advokátní mlčenlivost, věděli byste, kolik známých herců či politiků jsme tiše rozvedli, aniž to zvědavý bulvár vůbec zaznamenal. Strach z medií je v rodinných sporech pochopitelný, protože jako oheň jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Dnes je totiž velmi jednoduché vypustit do světa hanlivou informaci o své kdysi nejdražší polovičce, a mnohá média ji ráda uveřejní, aby byl uspokojen lačný čtenář vědomím, že nejen u něj doma nejsou vztahy nejidyličtější. Tím spíš, ukápne-li kapka jedu v sociálních sítích, kde se vždycky najde dobrý přítel, jenž pomluvu rád předá dalším pomlouvačům. Maličký štvavý ohýnek, štiplavá kritika, jízlivý komentář nebo drobná rána pod pás se v hořlavém mediálním prostředí rychle změní v ohnivé peklo, které jednou vypuštěné už nikdo nedokáže kontrolovat. Pravda v takovým sporech totiž není rozhodující, a na sítích se jí už nikdy nikdo nedovolá. Kdo seje vítr, sklízí bouři, a jestliže jedna strana veřejně pošpiní druhou, snaží se druhá síly vyrovnat a do ohně přileje další příběhy říznuté ředidlem namísto koření, čímž se z bulvární látky stane zpráva, o níž už musí informovat i média, jež si říkají seriózní.
 
Čas od času nám advokátům naši klienti navrhují, abychom zkusili že jejich případ medializovat. Udivuje vás, proč tak činí? Ze smutku, z nepochopení, ze zlosti, ze závisti, z odplaty, anebo v naději, že se kauzy chopí investigativní novinář a vyšetří, na čí straně je pravda. Z touhy po pozornosti, anebo aby i druhé straně chcípla koza, když už se klientovi v kauze nedaří. Hlídá-li klienta anděl strážný, pak ho zastupuje slušný advokát, který mu medializaci rázně rozmluví. Touto cestou se totiž žádný rodinný spor nedá vyhrát, a slušný advokát to dobře ví, protože tím, o koho se hraje, bývá dítko, které takový spor vždycky odskáče, což pak v rozsudku po právu ocení opatrovnický soud. Důvody, kvůli nimž, kdo škrtá sirkami, vždycky ostrouhá, jsou tisíceré: protože rodiče mají své dítě chránit, tedy i před spory a před medializací. Protože co je jednou veřejné, to už se nikdy z veřejných zdrojů neztratí, a potomek Paroubků či Řepků si tak za pár let stejně přečte, co si jemu nejbližší lidé vmetli do tváře. Dítě je totiž na věky spojuje, a i kdyby si to přáli sebevíc, co dítě spojí, rodič neoddělí, minimálně bez poškození pojitele. Protože ti dva se kdysi milovali a nesou odpovědnost za pohlavní výběr, díky němuž se dítě narodilo. A že byl ten výběr někdy unáhlený nebo nepromyšlený? Inu, přírodě ani lidský rozum neporučí, neb navzdory pokusům různých pomatenců je život nejsilnější touhou, jež naší planetou vládne. A taky proto, že potomek má polovinu genů partnera, nyní nenáviděného, a kdo nakonec rozhodne, čí geny se v něm v době dospívání vzbudí? A konečně protože v rodině žádná pravda neexistuje a každý z partnerů má jen subjektivní pohled na popel a spáleniště, chladnoucí stejně rychle jako zájem médií a vratké veřejnosti. Možná už ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, kauzy všech Paroubků a Řepků utichají, protože lačný čtenář pozornost soustředí zase na jinou kauzu. Tak toho buďte pamětlivi, milí rodiče, kteří se právě v této chvíli se svým protějškem ve zlém rozcházíte. Čas totiž běží rychleji než voda a přijde doba, kdy si povzdychnete, jak marné, naivní, hloupé a krátkozraké byly všechny ty spory o potomka, boje o výživné, soudy o školy, o moc či o pravdu, kvůli níž bylo třeba vršit dříví na hranici. Potomek dospěje a pak se bude ptát. A co vy víte, co si z těch sporů bude pamatovat?
 
Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 10.9.2018 
 
Psáno pro Lidové noviny
 
Zdroj: 
 

20. srp, 2018
Právy jsme naprosto poblázněni. Místo mozku máme v hlavě zákoníky a před očima vlčí mlhu. Po soudu požadujeme, aby za nás řešil, co jsme si omezeností sami nadrobili. Koho jsem ještě včera milovala, toho chci dnes zašlapat do země. Omezit soudním rozhodnutím, spoutat příkazy a ubít nařízeními. Co na tom, že je to otec mého dítěte, jen ať ho zavřou, dokud nezčerná, říká bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v DVTV Apel.
 
Video zde:

https://video.aktualne.cz/dvtv/nefunguje-vam-rodina-takrka-jiste-si-za-to-muzete-sami-a-zal/r~f70911e2a14d11e890620cc47ab5f122/

Autor: Daniela Kovářová, DVTV, Praha, ČR, 19.8.2018