DANIELA KOVÁŘOVÁ

15. bře, 2019
Milá Vereno Brunschweigerová, právě ty, která odmítáš mít děti pro jejich dopad na životní prostředí, vlastně Tě chápu a rozumím Ti. Jsi spisovatelka, feministka a aktivistka...
 

Tvá prohlášení tedy musí být konfrontační a provokující, protože nic jiného Tě dostatečně nezviditelní. Věz ovšem, že se krutě mýlíš.

Každý má právo hledat své štěstí na tomto světě a pochopitelně každého naplňuje štěstím odlišný cíl a jiná aktivita. Někdo ho nachází v čtení knih, jiný v jejich psaní a někdo další v jejich pálení. Někdo miluje zeleninu, jiný šlehačkové dorty, a protože dnes nikoho pro jeho názory nelze diskriminovat, byť celé zástupy se o to každodenně snaží, zajisté má každá žena právo rozhodnout se, že vlastní děti tomuto světu neporodí. Jenomže přání, sny, touhy a štěstí jednotlivců se v průběhu jejich života prudce mění, a Ty si to možná dnes neuvědomuješ. Jenomže já pak pozůstatky Tvých špatných voleb řeším.

Tři desítky let do mé advokátní kanceláře docházejí stovky lidí, jež v honbě za svým vlastním štěstím zjišťují, jak špatné byly jejich dávné volby, jejich kroky a jejich minulá rozhodnutí. Mou specializací je rodina, a tak jsem během těch let rozvedla či vyslechla pět tisíc klientů a poznala tužby a přání většiny přátel, známých, kolegů či spolupracovníků. Mnohé průběžně a mnohé opakovaně. Řada žen se v mládí rozhodla nemít děti, přičemž důvody nebyly a nejsou rozhodující. Některá jen nechtěla počít právě teď, a dobu „právě vhodnou“ nikdy neobjevila. Jiná šla cílevědomě za kariérou. Další nenašla vhodného muže. A ještě jinou klientku děti obtěžovaly, neměla peníze, neměla čas, neměla byt či příležitosti. Důvody nejsou rozhodující a v průběhu času se mohou měnit. Život bez dětí zajisté je možná jednodušší, snad i zajímavější a určitě je lehčí logistika a plánování. Nakonec však vždycky přijde stáří, protože vyhnout se mu a žít bez něj se dosud nikomu na tomto světě nepodařilo. A člověk bez dětí je najednou sám. Zajisté může být přes den profesně úspěšný a možná i finančně zajištěný, pak se však vysoce postavené manažerky každý večer vracejí do svých moderní bytů v dobrých čtvrtích a z velkých skleněných oken shlížejí na město naprosto samy.

Znám jich mnoho, těch úspěšných žen, jimž Bůh splnil všechna jejich přání, jež kdysi před sebe postavily v naivní víře, že usilovnou prací žena může naplnit svůj život. Všechny na prahu stáří či na sklonku svého života hloupého rozhodnutí litovaly. Na tomto světě nechce být nikdo sám, a samota ve třiceti vypadá docela jinak než samota v důchodovém věku. Ne že by v rodinách vždycky panovaly idylické vztahy, ale se vztahy vůbec život rychleji a zajímavěji utíká, zatímco o samotě se čas vleče k nevydržení. Podobně většina umírajících lituje pochroumaných rodinných a mezilidských vztahů a ze všeho nejvíc vzpomíná nikoliv na hmotné statky, ocenění, vítězství či pracovní úspěchy, ale cení si právě vztahů mezi nejbližšími. Ve své složitosti jsou nakonec nejjednodušší, protože vždycky na nich může zapracovat a vylepšovat je každý z nás.

Milá Vereno, člověk se mění a vyvíjí a věř, že nastane čas, kdy se Ti Tvůj boj za záchranu planety bude zdát stejně směšný a malicherný jako boje jiných o moc, o principy, o hmotné statky, funkce, o ideje a ideály či proti všemi. Až ten čas nastane, budeš vděčná za každého, kdo bude Tvým blízkým a bude s Tebou. Přála bych Ti i Tobě podobným, aby to byly vlastní děti a vlastní rodina.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, 15.3.2019

Psáno pro Lidové noviny

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=704796


 

29. led, 2019
Má se urychlit rozvodové řízení? Manželé, jež jsou mocni dohody o majetku, o bydlení a o dětech, by možná nově nemuseli k soudu...
 

Propříště jim bude stačit návštěva advokáta, jenž dohodu připraví, a pak je bez dalších komplikací, dotazů a pokusů o smír rozvede každý notář v České republice. O této možnosti, nad níž se od září minulého roku vášnivě pře odborná veřejnost, minulý týden přinesl informaci právě tento list.

Návrh je součástí prorodinného balíčku, který předkládá ministryně práce a sociálních věcí, v němž se objevuje i zálohové výživné za neplatiče. Chápu politické souvislosti i snahu vlády naplnit programové prohlášení, rozumím i nadšené podpoře laické veřejnosti. Kdo by si svobodně vybral cestu delší a složitější, tedy rozvod před soudcem, který má ze zákona povinnost alespoň zkusit, aby by si manželé rozvod přece jenom ještě rozmysleli? Slušný člověk má totiž i dnes v jednací síni z taláru respekt. Změna bezpochyby sníží počet soudních sporů. Ročně se u nás rozvede více než 20000 dvojic, navzdory tvrzením o rostoucí konfliktnosti se dvě třetiny rozvádějících jsou schopny dohodnout. Jak znám notáře i advokáty, brzy se s novinkou naučí pracovat a učiní z ní standardní nabídku právních služeb. Rozvody u notáře se stanou běžnou součástí právní praxe a za pár let možná nikdo neuvěří, že léta fungoval systém, v němž soudci manželům rozvody rozmlouvali.

Nezáleží na subjektivním hodnocení, zda se nám změny líbí, či nelíbí, které právní profesi vyhovují či pomáhají, ba ani argument přízemně ekonomický. Jistě je jedna návštěva u advokáta a druhá u notáře pro náš stát finančně méně zatěžující než vytápění soudních budov, placení soudců a zapisovatelek, odůvodňování rozsudků a doručování soudních rozhodnutí, což za rozvádějící nakonec platí všichni daňoví poplatníci, tedy i ti z nás, kteří se nikdy nesezdali nebo nerozváděli. Tyto otázky a odpovědi na ně nakonec nejsou nejdůležitější. Jako advokát změnu vítám, jako strážce zájmu dítěte v manželství počatého věřím, že si ze všech možností poslanci nakonec vyberou variantu, která co nejvíc ochrání nezletilé dítě (třeba i tím, že srovná právní postavení nesezdaných se sezdanými a předmětem soudních sporů učiní jen takové případy, na nichž se rodiče obojího druhu nebudou schopni sami dohodnout, což je čerstvý návrh, který se ještě neobjevil v paragrafovém znění).

Ve skutečnosti by si náš stát měl ujasnit, koho chce chránit a koho podporovat. Balíček prorodinných opatření je zajisté pojmem chvályhodným, názvem však svému obsahu spíše odporuje. Věci nejsou tím, čím se zdají být, což ani nejlepší reklamní slogan nezmění. Od lidské nepaměti platí, že dobrá rodina drží pospolu, dbá na dobré vztahy a navzájem se podporuje. Co člověk dostane zadarmo, to ho nevychová. A známkou dospělosti a samostatnosti je schopnost převzít odpovědnost za své kroky. Placení alimentů za neplatiče (podobně jako odpuštění dluhů), podpora jednočlenných domácností či rozvod drive in o nic podobného ani neusiluje.

Psáno pro Lidové noviny

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 29.1.2019

Zdroj:

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=697357


 

 

11. pro, 2018
Aktivisté za práva čtyřprocentních menšin hlasitě bojují za návrh zákona, jímž by manželství nahradilo registrované partnerství. Návrh, který už mají poslanci na stole, srovnává právní postavení homosexuálů...
 

Srovnání práv sice většina české společnosti podporuje, plamenné boje se však vedou právě kvůli pojmu manželství pro homosexuály.

Manželství od nepaměti označovalo svazek muže a ženy, proto je pro velkou část populace nepřijatelné rozšířit je i na stejnopohlavní páry. O důvodech odmítání je vcelku zbytečné dlouze spekulovat, neboť ty racionální stejně nemají šanci zvítězit nad argumenty emocionálními. Na místě je spíše otázka, zda se dá plápolající konflikt uhasit, namísto aby jej další debata rozdmychávala. S možným řešením přišel nedávno poslanec Patrik Nacher. Chce svým kolegům ve Sněmovně navrhnout zákon, který ponechá manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy, gayům a lesbičkám však přizná rovnocenné postavení. Ustavil proto pracovní skupinu, a protože za kus tohoto nelehkého úkolu odpovídám, napadlo mě zpřístupnit široké veřejnosti, jak se narovnávání práv homosexuálů tvoří.

Co by už zítra mohlo být jinak

Manželé najdou právní postavení v občanském zákoníku z roku 2012, což je moderní kodex soukromého práva, byť poněkud upovídaný a mnohomluvný. Postavení gayů a leseb upravuje o šest let starší zákon o registrovaném partnerství, jenž se inspiroval zákonem o rodině z druhé poloviny minulého století, proto je odlišnost mezi oběma instituty tak veliká. Pracovní skupina si nejprve musela ujasnit, jak odpoví na zásadní otázky: Co se myslí narovnáním práv? Který předpis budeme novelizovat? Jak se formální vztah stejnopohlavních dvojic bude nazývat? Jaké jiné předpisy novela zasáhne? Od kdy bude změna platit? A co s dnešními registrovanými partnery?

Návrh, který jsme právě dopracovali, počítá s účinností od září příštího roku, aby se stát i jednotlivci stihli na změnu připravit. Stejnopohlavní páry jeho přijetím získají stejné postavení jako manželé včetně sňatečného obřadu, volby společného příjmení, vzájemného zastupování, společného jmění, důchodu po smrti partnera či osvojení dětí. A dnešní registrovaní partneři se mohou k nové podobě práv přihlásit souhlasným prohlášením.

Trampoty s terminologickým označením

Vášnivou debatu jsme vedli ohledně označení. Nakonec jsme se přiklonili k návaznosti na dnešní stav. Návrh vypouští přídavné jméno „registrované“ a státem posvěcený svazek dvou osob stejného pohlaví označuje termínem „partnerství“. Zákon o registrovaném partnerství, který zásadně novelizujeme, ponese název “zákon o partnerství“ a bude obsahovat stejné právní normy pro práva partnerů, jaké dnes stanoví občanský zákoník. Všude tam, kde český právní řád používá pojmu „manžel“ či „manželství“, bude současně chápán i „partner“ či „partnerství“. Novela dále počítá se změnami veřejnoprávních předpisů, které upravují činnost matrik nebo poskytování sociálních dávek.

Právo je trochu jako fyzika

Kdo v tuto chvíli nadšeně plesá, měl by láhev sektu vrátit do lednice, protože cíle ještě není ani náhodou dosaženo. Další legislativní práce budou probíhat, návrh je třeba připomínkovat, doplnit důvodovou zprávou a slučitelností s ústavním pořádkem, právem Evropské unie, rovností mužů a žen a finančními dopady na stát a podnikatele. A to pomíjíme politický boj v Parlamentu, v němž bude náš návrh bojovat bitvu s dalšími dvěma dokumenty – liberálním zavedením manželství pro gaye a lesbičky a návrhem na změnu Ústavy.

Na druhé straně barikády budou stát odpůrci, jež děsí zejména nezrušitelné osvojení. Ty by snad mohlo poněkud zklidnit konstatování, že už dnes může dítě adoptovat každý gay či lesba a ani po přijetí našeho návrhu nebude tzv. přiosvojení docela jednoduché. Většina dětí má totiž i druhého rodiče, který s adopcí musí souhlasit anebo o dítě nejevit vůbec žádný zájem. Právo je navíc trochu jako fyzika: když ho jednomu přidáte, jinému se musí někde ubrat. A tak nikdy nebudou spokojeni všichni. Aktivisté na obou stranách už třeba příští rok složí zbraně či se přesunou na docela jiné bitevní pole. Blíží se Vánoce, je vhodný čas si něco přát. Třeba aby to nové téma bylo pro zbytek společnosti alespoň o trochu užitečnější.

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 11.12.2018

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691026


 

 

22. lis, 2018
Rozmohl se nám tady takový nešvar: lidé prý nejsou tím, čím jsou, ale tím, kým se cítí být. Muž je sice objektivně chlapem, ale ve své duši se cítí být křehkou ženou, pročež bychom mu měli dovolit se onou ženou stát, respektovat jeho, pardon, její, ženství, vydat jí nový osobní doklad a dovolit jim oběma navštěvovat dámské toalety...
 
Objektivní potvrzení prý není zapotřebí, naopak se stává byrokratickou násilností, jež přece navýsost ubližuje životem již tak těžce zkoušené duši. V zahraničí už něco podobného schválili zákonem a také u nás se legislativní změna pomalu chystá. A zjevně jenom u ní nakonec nezůstane. Po prvním úspěchu se totiž odhalují další – manželství pro homosexuální páry, legalizace pedofilie, gender politika, pakt o migraci či úmluva symbolicky z Istanbulu přicházející. Odůvodnění navrhovaných změn je vždy srdceryvné: normální veřejnost prý vůbec netuší, kolik bolesti se skrývá v duši trpícího – a bolest mávnutím kouzelného proutku slibuje odstranit právě nová, moderní a dnešku poplatná legislativa. Aktivisté bojující na všech frontách umlčí každý nesouhlas manipulativním konstatováním, že kdo nemá soucit s trpícími, sám je nelida a nejspíš doma po večerech vraždí neviňátka, případně je ho nutno exemplárně upálit na hranici, za halasného přihlížení veřejnosti. Ďábel našeptavač uměl ve všech dobách umně formulovat, a tak i dnes slovy dobře zvolenými balamutí, že nové právo přece nikomu neublíží, a přitom duše trpící ze všech katastrof zdárně vyvede.
 
Nárok na pocit štěstí
 
Aktivisté jsou možná jenom naivní nebo zaslepení, podobni inženýrům lidských duší věří, že nějaký zákon dokáže sám od sebe napravit lidskou společnost a implantovat pocit štěstí, jako by nárok na něj vyplýval z Listiny základních práv a svobod. Docela jinak se ovšem chová ten, jemuž je nová norma určena ku prospěchu. Zahodíme-li objektivní kritéria či lékařské posudky, stane se totiž hloubka duševního utrpení otázkou pouhého tvrzení majitele oné duše a věcí navýsost subjektivní, leckdy otázkou nikoliv odvahy, ale drzosti s podtextem závisti a touhy urvat co nejvíc – peněz, odškodnění, omluv či mediální pozornosti. Navzdory tisícileté evoluci jsou některé duše ze stále křehčího materiálu a tíha dnešního světa je pro ně bez dalších norem k neunesení. Nejspíš však netuší, kam se dá po této cestě dojít.
 
První metou se zdá být dělení na mužské a ženské pohlaví, další cíle se ovšem rychle objevují. Například věkové omezení: ačkoliv je mi přes padesát, mohu se duševně cítit na dětský věk a trvat na tom, že mám právo na výhody, jež mladší věk poskytuje (například cestovní doklady pro mladší žactvo či příspěvky na děti). Opačně se patnáctiletý může duševně cítit na padesát a trvat na tom, že mu stát má vydat občanský průkaz, řidičák na náklaďák, že smí kandidovat do Senátu či dosáhnout na starobní důchod. Duševně mladý soudce smí podle téže logiky setrvat v zaměstnání i po sedmdesátce.
 
Jinou metu skýtají příbuzenské vztahy, například přesvědčení cítit se synem Karla Gotta a jako jeho potomek se hřát na výsluní. Někdo bez vzdělání se bude cítit vysokoškolsky vzdělán, někdo bez majetku zase plně finančně saturován. Aktivisté přestali mluvit o rovnosti, již české právo dávno kodifikovalo. Teď požadují respekt, pod nímž se však skrývá závist, touha po úspěchu, po majetku či po výhodách, které si ona duše objektivně nezaslouží. Zapomínají, že úspěchu se v každé lidské činnosti dosahuje dlouhodobou, mravenčí a usilovnou prací. Ale kdo by dnes chtěl v potu tváře dobývat ze země chléb, když pochutiny jsou zdarma a na požádání?
 
Laskaví lidé, kteří v dobrotě svého srdce argumentům naslouchají, trojského koně leckdy nejsou schopni rozpoznat. Nic nového, dá se říci. Dva tisíce let už totiž platí: Mějte se na pozoru před nepravými proroky – přicházejí k vám převlečeni za ovce, ač uvnitř vždy byli, jsou a budou draví vlci.
 
Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 22.11.2018
 
Psáno pro LN, 19.11.2018
 
Autorke je prezidentka Unie rodinných advokátů
 
Zdroj:
 

 

23. říj, 2018

Istanbulská úmluva je úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí přijatá Radou Evropy dne 11. 5. 2011. Jako první ji podepsalo Turecko, poté následovala řada dalších zemí. Česká republika ji podepsala v roce 2016 jako 41. země v pořadí, když podpis pod ní připojil tehdejší ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Jiří Dienstbier...

Dosud ji ratifikovaly tři desítky zemí, ratifikaci dosud odmítá dvanáct zemí (mj. Rusko, Maďarsko či Slovensko). Česká republika má ratifikační proces před sebou, byť vláda formální návrh Poslanecké sněmovně dosud nepředložila. Přesto jsou diskuse stále intenzivnější. Pod bohulibým názvem se totiž skrývá doutnající nebezpečí pro několik oblastí našeho života včetně advokacie a trestního řízení. Pokud ČR úmluvu ratifikuje, bude muset změnit legislativu i v řadě oblastí stávající praxe, přístup k rodině, k pachatelům, ke vzdělávání ve školách apod. Nejde totiž ani tak o dokument právní, ale ideologický, který opakovaně používá termín „gender“, zdůrazňuje genderovou podmíněnost násilí a ukládá signatářským zemím řadu úkolů, které mají po ratifikaci zavést do svého právního řádu i do společenských vztahů.

Diskuse o Istanbulské úmluvě se na obou stranách vedou velmi emocionálně, k čemuž přispívají média, jež emoce ještě rozdmychávají. Nejinak tomu bylo i v průběhu zmíněného semináře. Podporovatel úmluvy Mgr. Radan Šafařík z Úřadu vlády uvedl, že ratifikace úmluvy je nezbytná, neboť jsme se k ní zavázali, kladné stanovisko poskytlo i Ministerstvo spravedlnosti, navíc ji akutně potřebujeme, aby stávající instrumenty (například telefonickou linku pro oběti domácího násilí) nikdo v budoucnu nemohl zrušit. Hana Stelzerová z České ženské lobby a Veronika Ježková ze společnosti proFem uváděly, že stávající situace v oblasti domácího násilí je katastrofální, násilí roste, je za ně vždy odpovědný výlučně útočník, nikoli oběť, a ratifikace Istanbulské úmluvy naopak situaci obětí naprosto zásadně vylepší. Tento sociálně inženýrský pohled na svět a kouzelný dopad legislativních nástrojů obvykle prosazují neprávníci, kteří ignorují historickou zkušenost. Racionálně zaměření posuzovatelé, k nimž se svými kolegy patřím, mají zato, že stávající legislativní úprava je dostačující a že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, pouze stačí zákony dodržovat, násilí hlásit a trestání vymáhat. Naopak odpůrci ratifikace děsí občany hypotetickými důsledky, které změní naši společnosti od základů. Střízlivé diskusi pochopitelně nepřispívá, že se občas zastánci obou krajních pohledů pohybují v čistých spekulacích. Velmi zajímavý příspěvek na semináři přednesl Mgr. Pavel Rataj, viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR. Uvedl, že násilí není možno posuzovat odděleně, protože jde o chování reagující na emoce. Takové chování nebývá racionální, což znamená, že je těžko ovlivnitelné výchovou. Emocí, jež násilí vyvolávají, je celá řada, a někdy horší než fyzické násilí může být násilí psychické. Debata o trestání fyzického násilí je tak debatou velmi povrchní, protože je třeba se ptát, proč a jak emoce vznikají a co je vyvolává. K násilí dochází především v rodině a chybný není systém hlášení a trestů, ale nedostatek komunikace a neporozumění procesům, které špatná komunikace vyvolává.

Někteří podporovatelé Istanbulské úmluvy si ve svých tvrzeních odporují. Úřad vlády například tvrdí, že ratifikace neznamená žádnou revoluci a nic zásadního se pro ČR ani po ratifikaci nezmění, pak je ovšem otázkou, proč úmluvu vůbec ratifikovat. V jejím důsledku se údajně má jen drobně měnit trestní zákoník přidáním nové skutkové podstaty zákazu ženské obřízky a dalších násilných činů známých ze systému šaría, někteří trestní odborníci však zdůrazňují, že takové jednání je u nás trestné a stíhatelné i dnes. Na druhé straně úmluva obsahuje řadu jednoznačných formulací, které dávají za pravdu spíše jejím odpůrcům, jež se obávají obrovského množství nových povinností. Jako příklad lze uvést následující citace: Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření ...“ (čl. 4 odst. 1) Strany podniknou zákonodárná i jiná opatření nezbytná pro splnění povinnosti zajistit …“ (čl. 5 odst. 2) Strany se zaváží, že při implementaci a vyhodnocování dopadu ustanovení této úmluvy budou zohledňovat genderové hledisko …“ (čl. 6) Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření pro přijetí a prosazování celostátní efektivní, komplexní a koordinované politiky zahrnující veškerá relevantní opatření směřující k prevenci ...“ (čl. 7 odst. 1). Pečlivé čtení úmluvy navíc naznačuje, že úmluva zasáhne všechny složky společnosti (viz čl. 7 odst. 3: Opatření přijatá v intencích tohoto článku budou zahrnovat všechny relevantní aktéry, například vládní agentury, národní, regionální či místní zastupitelské sbory a úřady, národní instituce pro lidská práva a organizace občanské společnosti…“ nebo čl. 14 odst. 2: Strany učiní vše nezbytné pro podporu zásad v neformálních vzdělávacích zařízeních a také v zařízeních sportovních, kulturních a volnočasových a v médiích.“). Vše také nasvědčuje tomu, že realizace opatření podle úmluvy bude extrémně finančně náročná (viz čl. 8: Strany vydělí přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.“ Nebo čl. 13 odst. 1: Strany se zavazují podporovat a pravidelně organizovat osvětové kampaně a programy…“), mj. proto, že bude třeba zřídit nové orgány a instituce (čl. 10 odst. 1: „Strany … vytvoří jeden či více oficiálních orgánů, jež budou zodpovědné za koordinaci, implementaci, monitoring a vyhodnocení strategie a opatření …“).

Nejvíce kritiky směřuje proti riziku převýchovy společnosti, o čemž hovoří následující články: čl. 12 odst. 1 („Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“), čl. 12 odst. 4 („Strany učiní vše nezbytné pro to, aby každý se občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojili do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy.“), čl. 14 odst. 1 („Strany podniknou kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role …“). Z těchto důvodů se proti ratifikaci úmluvy vyjádřila i Unie rodinných advokátů.

Pro advokacii je však největším rizikem článek 28, podle něhož „strany učiní nezbytná opatření, aby pravidla důvěrnosti vyplývající ze zákonů dané země nebránila pracovníkům určitých profesí… ohlásit kompetentním organizacím či úřadům, že mají důvodné podezření, že došlo ke spáchání závažného násilného činu, spadajícího do působnosti této úmluvy, a lze do budoucna očekávat, že budou spáchány další závažné násilné činy.“ Hrozí tedy prolomení advokátní mlčenlivosti, pročež se proti ratifikaci Istanbulské úmluvy vyjádřila i Česká advokátní komora. Toto nebezpečí na zmíněném semináři patřičně komentovali právě Stanislav Balík a Anna Márová.

Ani další články nejsou zcela bez nebezpečí. Čl. 35 hrozí kriminalizací všech forem fyzického násilí, tedy výchovného pohlavku, kterým rodič trestá dítě.Čl. 36 hrozí přenesením důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného, který bude muset prokazovat výslovný souhlas poskytnutý poškozeným/nou.Čl. 40 hrozí novým trestným činem verbálního sexuálního obtěžováníČl. 46 hrozí zavedením nové přitěžující okolnosti, je-li poškozeným bývalý manžel pachatele.Čl. 48 hrozí vyloučením mediace a alternativního řešení sporu u trestného činu spojeného s násilím, což je v přímém rozporu s úmyslem naší země rozšířit dohodu o vině a trestu i na další skutky.Čl. 54 hrozí zavedením nové kategorie důkazů relevantních a nezbytných, přičemž uplatnění jiných důkazů má být v řízení o sexuálním či domácím násilí omezeno.Čl. 58 hrozí prodloužením promlčecích lhůt a možností stíhat v těchto typech řízení osoby nezletilé a mladistvé i po dosažení zletilosti.

Dodejme ještě, že po ratifikaci této úmluvy bude plnění přijatých legislativních opatření kontrolovat nový mezinárodní orgán GREVIO, jehož členové budou vybaveni imunitou a mnoha privilegii. Zastánci Istanbulské úmluvy tvrdí, že výše uvedené obavy jsou neopodstatněné a že naší zemi nehrozí žádné nebezpečí, pokud úmluvu ratifikuje, protože Rada Evropy žádný sankční systém nemá. To je však pravda jen částečná, protože po ratifikaci nelze vyloučit stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, jehož rozhodnutí by mohlo být pro Českou republiku poměrně citelné.

Největší nebezpečí hrozí právě advokátům. Náš vztah ke klientům musí být důvěrný a důvěrnost zaručí jen neprolomená povinnost mlčenlivosti. Z proběhlého semináře mám ovšem velmi dobrý pocit. Nejen proto, že jeho účelem bylo poskytnout přítomným poslancům argumenty pro budoucí schvalovací proces, ale i pro jednoznačnou podporu odmítnutí ratifikace, kterou více než stovka účastníků vyjadřovala svým potleskem. Kdyby se o ratifikaci této úmluvy konalo referendum, společnost jako celek by ji jasně odmítla.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 23.10.2018

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů.

Zdroj:

http://www.bulletin-advokacie.cz/cak-proti-istanbulske-umluve