DANIELA KOVÁŘOVÁ

14. lis, 2019

Emancipace je skvělá věc, v současné vyhrocené podobě se ale obrací proti ženám samotným...

Řada mužů totiž znejistěla a má z nich strach. "Ženy v každém případě prohrávají," říká Daniela Kovářová, exministryně spravedlnosti a dlouholetá rodinná advokátka. Co se změnilo ve vztahu žena-muž během třiceti let od pádu komunismu?

Mužská role ve společnosti slábne. Projevuje se to v příčinách rodinných sporů a rozvodů?

Nevěra, vliv rodičů nebo odlišné sexuální požadavky a představy. To byly nejčastější příčiny rozpadu vztahu za mých začátků, před třiceti lety. Rozváděla se i velmi mladá manželství - do tří let od svatby. Dnes spíše ta přežitá, unavená a lhostejná. Žijeme dlouho a s jedním partnerem nás to nebaví. Dalším důvodem je touha po svobodě a vlastním způsobu života, velmi často poté, co z hnízda vylétnou dospělé děti. Pozoruji trend aktivních žen, které mužům velí nebo jim muž přestává stačit. Také ale vidím muže opouštějící ženy, protože zhrubly, pouze pracují, manžely komandují a nechovají se k nim žensky. Berme ovšem v úvahu, že jako advokátka se setkávám s méně šťastnou částí populace. Komu manželství vyšlo, nemá důvod ke mně chodit.

Kdo dnes dává podnět k rozvodu častěji? Ženy, nebo muži?

Ženy, tak to ale bývalo vždy. Muži se do řešení manželských konfliktů nebo žádostí o rozvod příliš nehrnou.

Polovina párů v Česku žije "na psí knížku". Je to výsledek emancipace a sebevědomí žen?

Jak se to vezme. Když se svých studentů na vysoké škole zeptám, kdo má v životním programu svatbu, zvedne se les dívčích rukou, mužská paže ale téměř žádná. Muži se ženit nechtějí. Chápu je. Proč by to také dělali, když sex se stal vlivem emancipace a feministických snah bohužel zcela dostupný? Někteří muži dokonce tvrdí, že se jim manželství nevyplatí. Příliš argumentů, jimiž by je ke k sňatku přiměly, dnes ženy skutečně nemají.

To mě udivuje. Při pohledu na ženy se sebevědomým výrazem a ženským časopisem v podpaží by mě nenapadlo, že touží skončit pod čepcem.

Některé tvrdí, že ke společnému životu nepotřebují papír, těch je ale velmi málo. Ve skutečnosti jde jen o hru před okolím nebo snahu uklidnit partnera, aby se nevyděsil a neutekl. Je totiž odvěkým úkolem žen najít mezi osmnácti a třiceti lety v úvahu připadajícího muže, který ji zajistí. Pak ho obloudit, svést, přimět ke svatbě a mít s ním zabezpečené potomky.

Na to ale v dnešní době plné možností není příliš času...

Právě. Současná společnost dívky a ženy přesvědčila, že mají studovat, cestovat, užívat si, realizovat se v práci a eventuálně mít volné vztahy. Dělají to, přesto ale v životní perspektivě naprosté většiny z nich figuruje princ na bílém koni, jenž si je vezme. Vznikl tu ovšem problém: dívky a ženy cestují, studují, realizují se a stoupají pro kariérním žebříčku, naučí se velet. Pak jim je pětatřicet a zjistí, že přijatelní muži jsou rozebraní. A kdo byl volný, toho právě ulovila nějaká mladší krásná dívka.

Pokud nějaký zbyl, takovou velitelku by možná ani nechtěl, není to tak?

Souhlasím. Do kanceláře mi chodí manažerky, jichž se muži bojí. Řada z nich se s nimi dokonce rozvádí, protože se doma nechovají dost žensky a komandují je jako podřízené. Ženy naříkají: "Jsem tak úžasná, výkonná, v kostýmku, a muž si našel obyčejnou, málo výraznou holku." Nedovedou pochopit, že vedle té "obyčejné holky" se cítí jako muž.

Může existovat vzorový emancipovaný vztah? Není lepší, když tomu přece jen někdo rozumně velí?

Zcela vyrovnaným svazkům říkám sportovní manželství. Jde o soužití po všech stránkách rovnocenných párů, které se podle ustanovení nového občanského zákoníku na všem dohodnou. Takové páry možná existují, já je však neznám. Manželé si totiž v naprosté většině případů rovni nejsou. Obvykle někdo velí a někdo se podřizuje. I když nerad. Chcete-li vědět, v jakém manželství pár funguje, zeptejte se, jak nakládají s penězi.

Vyhrály vůbec ženy tou emancipací?

Česká žena při srovnání se zeměmi třetího světa určitě. Emancipace vykonala v minulém a předminulém století skvělou práci. Ovšem teď už to mnohé ženy přehánějí, podobně jako aktivisté bojující za práva homosexuálů. Ženy v každém případě prohrávají, neboť muži se nechtějí vázat ani ženit. Pod vlivem emancipace se často nechce vdávat ani žena plánující dítě. Pokud není z bohaté rodiny nebo hodně nevydělává, jde o chybné rozhodnutí, jehož zalituje. Manželství vždy chránilo slabšího, a tím je žena s malými dětmi. Proto říkám, že jako dříve je i dnes vlastně základním úkolem ženy dobře si vybrat a muže uhnat, aby si ji vzal.

To myslíte vážně?

Je to můj poznatek z třicetileté advokátní praxe. Ve druhé polovině 20. století jsme mysleli, že se ženy osamostatnily, emancipovaly a muže už vedle sebe nepotřebují. Čím je ale žena sociálně slabší, tím je ohroženější. Mladým dívkám se to může nelíbit, ale pak jim bude pětatřicet, muž odejde k mladší a vznikne obrovský problém. Toto varování ovšem žádná mladá dívka nechce slyšet.

Nedávno jste řekla, že ženy tvrdnou, muži měknou a výsledkem jsou mamánkové. Tvrdá a výkonná feministická žena nedokáže kompenzovat otcovskou roli?

Aby děti dospěly, postavily se na vlastní nohy a převzaly zodpovědnost za svou rodinu, potřebují otce. Potlačení jeho role oslabuje dospívání, což vidíme všude okolo nás.

Spousta chlapů ale vídá dítě jen dva víkendy v měsíci. Jak mu pak má být otcovským vzorem?

Frekvence styku není podstatná. Problém je, že otcové dnes nemají ambici být vzorem, ale mít vliv na výchovu dítěte. A to s tak řídkou frekvencí nezvládnete. Řada mužů uvažuje jinak než před třiceti padesáti lety. Chtějí si s dětmi hrát nebo jezdit se synem blbnout na vodu, což je v pořádku, není to ale role otce.

Co je špatného na blbnutí s dítětem? To není otcovská role?

V tom je zásadní rozdíl. Buď blbnete a jste dva kamarádi, nebo v něm podporujete úlohu zodpovědnosti. Moderně naladěné ženy tlačí otce do role pečovatelské a později kamarádské, po té však synové netouží, protože kamarádit se mohou s vrstevníky ve škole. Otec má učit odvaze, mužnosti a nadhledu, s nímž se dokáže přenést přes problémy, každodenní sváry a malichernosti. Pokud syn v otci takový vzor nemá, hledá vůdce v partě a špatně to končí.

Ale co s tím, když děti končívají po rozvodu u matky a otcové si nepříliš časté chvíle s potomkem chtějí užít?

To je omyl. Dvacet procent dětí je ve střídavé péči, navíc řada rodičů praktikuje společnou péči nebo rozšířený styk, takže přibližně polovina dětí z rozpadlých vztahů pendluje mezi dvěma domácnostmi.

Nezpůsobuje pendlování dítěti zmatek v hlavě?

Pro menší děti to obvykle není problém, ale přibližně od dvanáctého roku dospívající preferuje jeden domov a jednu postel. Dítě v tomto věku už má právo se vyjádřit. Soud nebo rodiče mohou rozhodnout proti přání teenagera, stejně ale neexistuje síla, která by jeho rozhodnutí změnila a násilím přinutila soudní verdikt vykonat. A je to tak v pořádku. Já osobně bych soudní řízení ohledně dětí starších třináct let vůbec nekonala.

Pokud chlap dítě nedostane do střídavé péče, doporučujete mu bojovat?

Do kanceláře mi velmi často přijde tatínek a chce střídavou péči. Sám se na to někdy necítí, ale chápe to jako povinnost před veřejností nebo jej do toho tlačí babička. Vysvětluji, že střídavá péče není legrace. Rodinní advokáti dnes doporučují usilovat o rozšířený styk, díky němuž si každý aktivní otec dříve či později vybojuje styk v rozsahu čtyřiceti procent péče: třeba v jednom týdnu od čtvrtka do neděle, v druhém týdnu úterý středa, k tomu polovinu letních prázdnin a každý druhý rok všechny ostatní svátky. Ti "zabejčení" z principu trvají na střídavé péči, rozšířená péče ve spojení s institutem rodičovské zodpovědnosti ale většině otců vyhovuje.

Co je rodičovská zodpovědnost?

Zavedl ji roku 2014 nový občanský zákoník. Do té doby se dítě svěřovalo do výlučné péče jednomu rodiči, jenž rozhodoval prakticky o všem, zatímco druhý, obvykle tatínek, musel jen přihlížet. Dnes se ale rodiče musejí na všem domlouvat. Bez vědomí druhého nelze rozhodnout, zda a proti čemu bude dítě očkováno nebo na jaký kroužek se přihlásí. Kdo to nedodržuje, jedná protiprávně. Tuto zásadní věc by měl každý advokát a soudce rodičům vysvětlit.

Takže rodič s dítětem ve výlučné péči se nemůže sbalit a odstěhovat na druhý konec Evropy?

Ani z Prahy do Písku. Maminka a tatínek si musejí sednout a vyjednávat. Pokud se ovšem nenávidějí, je to obtížné.

Kde si lze stěžovat na porušení rodičovské zodpovědnosti?

U opatrovnického soudu, který rozhodne. Ale pozor: nejvíce práce musejí odvést rodiče. Ti často předpokládají, že si najdou dobrého advokáta a soud jim dá za pravdu. Tak to ale nefunguje. Dobrý rodinný advokát radí místo soudu zlepšit vztah s druhým rodičem, přesvědčit ho, a pokud to nejde, boj vzdát. Je tvá zodpovědnost, že sis pořídil dítě s takovým člověkem. Je tvá zodpovědnost s ním udržovat dobré vztahy. Někteří klienti mi tvrdí, že s tím druhým se nelze domluvit. Jde to vždy, jen se na tom musí zapracovat.

Už dříve jste coby ukázkový symbol přehnaného feminismu kritizovala kampaň #MeToo. Víte, že některé internetové debatérky vás za to obvinily ze zrady ženských zájmů?

Otázka zní, co jsou ženské zájmy. Velet armádám? Psát knihy? Mít deset dětí? Peníze? Svobodu? Svést stovky mužů? Nevím, každá to má jinak. Vidím to subjektivně, protože mé zájmy se během života mění. Ale také objektivně, neboť do mé kanceláře chodí stovky nešťastných žen. Ženy dnes u nás mohou být, čím si zamanou, jen obvykle nemohou mít vše. Chce-li mít mladá žena děti, zodpovídá za výběr jejich otce. Vybere-li špatně, bude mít velké problémy. Touží-li jen po kariéře, nemůže se později divit, že zůstala sama. A pokud trvá na rovných právech a doma je hlasitě vyžaduje, muž jí možná uteče za jinou, něžnější a ženštější. Záleží pouze na ní, zda si to uvědomí. My ženy dnes totiž máme život ve svých rukách.

Sama jste si prošla "feministickým obdobím". Kdy vás to přešlo?

Chtěla jsem se vyrovnat mužům a část života rodinného i profesního se o to snažila. Pak jsem se stala ministryní a zjistila, že když se jim vyrovnám, začnou mě brát nikoli jako sobě rovnou, ale jako muže a bojují se mnou a proti mně mužskými zbraněmi. To se mi přestalo líbit. Mám ráda, když se ke mně muži chovají jako k ženě, když mě uznávají jako ženu. Dnes to má pro mě větší hodnotu.

Autor: Tyden.cz, Praha, ČR, 14.11.2019

Zdroj: 

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html


 

 

 

9. říj, 2019
Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna otázku klimatu...
 

Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Psáno pro MF Dnes

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 9.10.2019

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=730897


 

 

16. zář, 2019

Úřad vlády zveřejnil nový korektní překlad Istanbulské úmluvy, o které se poslední dva roky diskutuje na všech možných fórech a úrovních...

Stará verze prý byla tendenční a zavádějící. Pojďme se tedy podívat, zda se správným překladem mění i právní pohled na její ratifikaci. Aby si vzdělaný čtenář denního tisku učinil vlastní obrázek, do uvozovek jsem dala přesné znění mezinárodní smlouvy. K němu připojím, co z oněch slov pro naši zemi vyplyne, protože Úřad vlády zdůrazňuje, že ratifikace nebude mít na naše české právo žádný vliv. Proč tedy přijímat něco, co nepotřebujeme? Protože nejde o právo, ale o ideologii.

Co je a co není násilí

Nejprve je třeba osvětlit, co úmluva považuje za násilí. Nejde jen o násilí fyzické, které pochopitelně všichni odmítáme, ale i o násilí psychické (čl. 33) a o všechny formy „nežádoucího verbálního, ale i neverbálního jednání sexuální povahy“ (čl. 40 nazvaný Sexuální obtěžování), a to i v případech, kdy má „oprávněný důvod se domnívat, že čin byl spáchán nebo další závažné činy lze očekávat“ (čl. 28). Rozumíte? Stačí obava, klidně i bez důkazů. Čl. 44 ukládá smluvním stranám povinnost „přijmout nezbytná legislativní opatření, aby rozsah působnosti zahrnoval jakýkoliv trestný čin stanovený touto Úmluvou“, resp. že státy „budou usilovat o přijetí nezbytných legislativních opatření.“ Z textu nového překladu přece jasně plyne, že po ratifikaci se slovní i neverbální trestné činy musí zavést do našeho právního řádu, protože zatím je netrestáme. Současně podle čl. 41 smluvní strany zajistí „trestnost jakékoliv úmyslné formy napomáhání či účastenství i trestnost úmyslného pokusu,“ to vše „bez ohledu na povahu vztahu mezi obětí a pachatelem“ (čl. 43). Rozvádějící manžel se tedy špatně podívá, manželka si to blbě přebere a oheň trestního stíhání už nikdo nezastaví.

Povinnost ratifikujícího státu

Ale nedosti na tom. Čl. 31.1. praví: „Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření k tomu, aby při určování práva na svěření dítěte do péče a práva na styk s dítětem byly brány v úvahu případy násilí spadajícího do této úmluvy.“ Z čehož plyne, že násilník bude mít menší šanci získat dítě do péče a že mu při obavě z jedné strany bude omezen s dítětem styk. Cítíte tu možnost zneužití? Násilí na současném či bývalém partnerovi (opakuji – třeba i verbální nebo neverbální) má také být novou přitěžující okolností (čl. 46), což bude vyžadovat minimálně změnu občanského i trestního zákoníku.

Jakmile půjde o násilí (i verbální nebo neverbální), bude vyloučeno „alternativní řešení sporů včetně mediace a smírčího řízení“. Před sedmi lety jsme na pokyn Evropy slavně zavedli mediaci jako alternativní formu řešení sporů či nástroj, jež ulevuje soudcům i účastníkům řízení, nicméně po ratifikaci budeme mediaci zakazovat a omezovat? Naopak některé důkazy „týkající se předchozích sexuálních vztahů a chování oběti budou přípustné pouze tehdy, bude-li to relevantní a nezbytné“ (čl. 54), což nutně vyvolá změnu vnitrostátního práva a především zcela novou koncepci českého procesu, v němž nejsou důkazy předem nijak omezeny ani vyloučeny.

A ještě ke všemu ten nešťastný gender

A jako kdyby toho nebylo dost, musíme ratifikací odsouhlasit, že muži bijí ženy proto, že jsou ženami, že „gender je společensky ustanovená role, chování, jednání a vlastnosti, které daná společnosti pokládá za odpovídající pro ženy a muže“ (čl. 3) a že dívat se na slabší pohlaví jako na ženy a na chlapy jako na muže je zlo, protože „smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn společenských a kulturních vzorců, pokud jde o chování žen a mužů s cílem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založeny na... stereotypních úlohách žen a mužů“ (čl. 12).

Opomíjím, že převýchova všech obyvatel, najmě pánů patrně bude dost nákladnou záležitostí, byť i o výdajích na zavádění novinek do života by možná stálo zato také pohovořit. Spíše pochybuji o nesprávné cestě, již stanoví čl. 18, dle něhož „smluvní strany zajistí, aby opatření přijatá v souladu s touto hlavou vycházela z chápání násilí na ženách a domácího násilí jako násilí založeného na pohlaví.“ V množství změn snad i přehlédneme, že každá cizinka, jež se prohlásí za oběť, bude mít automaticky právo na český azyl (čl. 60). Možná tou úmluvou chtěli tvůrci říct, že ženská obřízka je zlo, pak ale měli použít jiná slova a argumenty. Takto jen s údivem vrtím hlavou nad paušálním zavržením českých tradic, zvyků, historie a stereotypů, které nahrazujeme „genderovými identitami“ (viz čl. 4.3). Istanbulská úmluva bohužel není jen politická deklarace, neboť vskutku posiluje práva žen, dokonce násobně víc než práva mužů. Inu, jako ženě by se mi to mohlo líbit, nicméně co míru překročí, z toho je na zvracení.

V Pánu prstenu svět elfů pomalu končil a skřeti se snažili o nadvládu, až se jim svět lidí i kouzel musel postavit. Tak snad se časem zmátoří i čeští muži a všichni lidé rozumu genderem nezkaleného. Některé stereotypy totiž nejsou špatné. Pomáhají žít a lépe unést každodenní život. Zato právo bývá často jenom slovo na papíře, ale zneužít ho lze tím spíš, čím víc se ohání hloupými ideály.

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 16.9.2019

Zdroj: 

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=727811


 

25. srp, 2019

Rozhovor pro Parlamentnilisty.cz...

ROZHOVOR „Už dnes může kdokoliv adoptovat dítě. Není tedy pravdou, že by homosexuál adoptovat dítě nemohl. Problém je v něčem jiném – v pokrytectví. Homopáry ve skutečnosti nechtějí adoptovat právně volné děti z dětských domovů,“ říká někdejší ministryně spravedlnosti a advokátka Daniela Kovářová. A zároveň dodává, že pokud by skutečně homosexuálové měli tyto zájmy, už by se o to pokoušeli a brali by si děti do jiných druhů péče. Nic takového však prý v České republice nepozorujeme. V rozhovoru rovněž upozornila, že se z marginálie stává politické téma a Istanbulskou úmluvu označila za pokus o výchovu nového bezpohlavního člověka.

Komunita LGBT zvyšuje tlak na uzákonění manželských svazků a adopce dítěte i pro homosexuální páry. Domníváte se, že jsou tradiční rodinné hodnoty ohroženy? Tedy svazek muže a ženy? Jsou případné obavy namístě?

S ohledem na v naší společnosti zanedbatelný podíl LGBT párů, které mají zájem o manželství a adopci dítěte, jde o tlak poněkud obtěžující, zejména pokud se objevuje na prvních stránkách novin a opakovaně se o něm diskutuje v Parlamentu. Z marginálie se tak stává politické téma, které nezpůsobuje ohrožení, ale znechucení. Aktivisté za práva LGBT menšin si neuvědomují, že pod praporem boje za jejich práva jim ve skutečnosti škodí. Čím více duhových tlaků a průvodů, tím více odporu vyvolají.

Měli by homosexuální páry mít v České republice dovoleno uzavírat manželství a adoptovat děti?

Nemám nic proti srovnání práv, proto jsem pro poslance Patrika Nachera spolu s kolegy zpracovala legislativní návrh, který srovná práva pro homopáry s většinovou populací. Termín manželství mám spojen s mužem a ženou, a pokud bych o tom mohla rozhodovat, chtěla bych, aby to tak zůstalo. Homopáry nechť si najdou jiný termín. Pokud se srovnají všechna práva včetně společného jmění a práv sociálního zabezpečení, nevidím důvod, proč by měli být nespokojeni. Nicméně, pokud si manželství pro sebe prosadí, svět se nezboří. Jen to pro mě bude signál závisti: chceme totéž co oni. Pro někoho je závist pochopitelná, ale pro m ě je to negativní a nedospělá vlastnost. Nikdo nemůže mít všechno. Je třeba přijmout, jaký jsem. Kdo stále závidí, nikdy nebude šťastný.

S adopcemi problém nemám. Už dnes může kdokoliv adoptovat dítě. Není tedy pravdou, že by homosexuál adoptovat dítě nemohl. Problém je v něčem jiném – v pokrytectví. Homopáry ve skutečnosti nechtějí adoptovat právně volné děti z dětských domovů. Pokud by skutečně měly tyto zájmy, už by se o to pokoušely, braly by si děti do jiných druhů péče. Ale nic takového nepozorujeme.

Jaký dopad případné uzákonění svazků i adopcí pro homosexuály může mít podle vás na společnost jako takovou?

Upřímně – žádný podstatný. Někdy si říkám, už aby si to v Parlamentu protlačili, abychom my ostatní měli pokoj a aby nás toto ulpívavé téma neobtěžovalo. Až se to stane, jen vůči sobě zvýší obecnou averzi. Jak mi říkají mí čtyřprocentní kamarádi: naší věci aktivisté nepomáhají.

Jak v České republice jde vzdělání dětí v této oblasti? Učíme děti, co tradiční rodina znamená?

S pojmem tradiční rodina se hodně operuje, ale pro každého to znamená něco jiného. Nesdílím obavy z krize rodiny. Naopak kolem sebe vidím, že obsah pojmu rodina se proměňuje. Ale upřímně – to se děje po celou lidskou historii. Každý její kontury vidí jinde, už proto nemáme v právu žádnou definici. A tak je to v pořádku.

Kde nalézt rovnováhu? Mluví se o omezování většiny kvůli menšině, o ohrožení tradičních hodnot, ale jak najít rovnováhu mezi obojím?

Nelíbí se mi, že přespříliš chráníme a opečováváme každou minoritu, ale pro normální populaci bez přívlastků se svobodný svět zmenšuje. Nedivím se vývoji ve Spojených státech a obrovské podpoře Donalda Trumpa, který oslovuje právě tuto část společnosti. Problémem je přílišné zbytnění lidských práv, nejen v počtu samotných práv, ale i ve způsobu jejich ochrany. Trend je to dlouhodobě neudržitelný stejně jako sociální stát. Dříve nebo později narazí na své limity a pak se celá koncepce zhroutí. Takové státem organizované letadlo.

LGBT komunita pořádá Prague Pride, zastánci rodin v podobě muže a ženy pořádají pochody za rodinu. Je to potřeba? Jak se na podobné akce díváte vy?

Já jsem typická heterosexuální žena, jsem s tím srozuměna, chovám se žensky, uznávám a respektuji a, upřímně, potřebuji kolem sebe maskulinní muže. A protože akce vyvolává reakci, což platí stejně ve fyzice jako v mezilidských vztazích, svět kolem mě je plný správných mužů, kteří se ke mně chovají tak, jak očekávám a jak se mi líbí. A v době pořádání duhových průvodů se Praze vyhýbám. Chci-li vidět maškary, jdu do divadla.

A jak do toho všeho vnímat genderové role? Neztrácí se lidstvo už v celé problematice?

Genderové šílenství mi připadá nebezpečnější než dnešní verze prvomájových průvodů. Naštěstí naše země je typická nejen svou rezistencí vůči politické korektnosti, ale i smyslem pro humor. Gender je podobně jako politická korektnost vlastně lež. Nic jako gender neexistuje, podobně jako tlustá ženská je prostě tlustá, nikoliv prostorově výraznější. A věřte, že jako žena neustále řešící nadváhu právě o tomto tématu něco vím.

Zajímal by mne váš názor na Istanbulskou úmluvu. Poslankyně Helena Válková z hnutí ANO tvrdí, že neznamená žádné problémy a Česká republika by ji měla schválit. Má zajistit ochranu obětem násilí, odpůrci však tvrdí – například Pravoslavná církev – že znamená porušení presumpce neviny a nic užitečného nepřináší. Co si o Istanbulské úmluvě myslíte vy?

Istanbulská úmluva je politická proklamace, nejde o žádný právní dokument. Obsahuje tisíc a jeden skrytý problém, který může, a pochopitelně také nemusí vybuchnout. Proč by naše země měla ten výbuch riskovat? Možná, že původně byl účel jejího přijetí bohulibý – ochrana žen a týraných. Jenomže historie je dlážděna katastrofami, které začaly jako dobrý úmysl. Kompletně celá je postavena na tom nesmyslu – na genderové teorii, podle níž rozdíly mezi muži a ženami jsou umělé příkopy – a ukládá státům povinnost likvidovat genderové stereotypy. Jenomže stereotyp není nic špatného, protože nám pomáhá zorientovat se a přežít. Istanbulská úmluva je pokus o výchovu nového bezpohlavního člověka. A v zemi, která se podle ní začne chovat a bude se o to pokoušet, žít nechci.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 25.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Exministryne-Kovarova-Termin-manzelstvi-mam-spojen-s-muzem-a-zenou-Homopary-necht-si-najdou-jiny-termin-593351


 

 

23. srp, 2019

Lidé, kteří dnes zastávají špatné názory, se nazývají nejčastěji odmítači. Není přitom podstatné, čeho konkrétně se váš chybný názor týká – zda nesouhlasíte s migranty, s manželstvím pro všechny nebo s globálním oteplováním...

Jste prostě odmítači a jako s takovými se s vámi bude zacházet. Mít jiný názor je zatím ještě dovoleno, respektive hrozí vám maximálně zablokování účtu na Facebooku nebo Twitteru, opovržení ostatních, dehonestace, vyhození z práce, urážky a nenávistné komentáře majitelů těch správných názorů. Mít jiný názor zatím nezakazuje ani právo, naopak Listina základních práv a svobod hovoří o svobodě slova, leč všeho do času. Rychlostí přílivové vlny se totiž opět blíží doba, kdy za nesprávný názor budete trestáni, což je ovšem u vln přirozené. Oběhnou jednou dokola a vrátí se.

Vzpomínám si, jak rodiče - lékaři vyprávěli, že v roce 1969 odpovídali před občanskými komisemi na otázku, zda souhlasí se vstupem sovětských vojsk na naše území. Nesouhlasili, a tak museli opustit nemocnici. Jiní souhlasili, aby si udrželi místo nebo děti na škole.

Říkala jsem si tehdy, že to je dávná minulost, která se už nikdy nebude opakovat. Uplynulo pár desetiletí a dnes se opět za odlišný názor propouští z práce (v zahraničí nákaza bují na vysokých školách), dehonestuje, uráží a hlavně nálepkuje (jsi xenofob, protože odmítáš migranty, jsi nácek, protože chceš chránit hranice, jsi rasista, protože se bojíš islámu, jsi omezený vesničan, protože volíš Babiše, jsi omezenec, protože nechceš přijmout euro, jsi škůdce, protože hovoříš o Czexitu). A přitom jde jenom o jiný názor, podobně jako když obdivujete vážnou hudbu, ale odmítáte poslouchat dechovku, nebo milujete Pána prstenů, ale nesnášíte Harryho Pottera.

Máte tedy jiný názor, a co dál? Můžete na něm setrvat, a pak se se za něj a kvůli němu nechat upálit, k čemuž v naší historii najdete zajisté zajímavé paralely. Druhou možností je mlčet a své názory nedávat najevo, tedy na konfliktní otázky, okruhy a problematiky nereagovat, neodpovídat a nějak se z nich vymluvit, což je strategie v našich krajích nejvíce rozšířená. Právě proto část národa nepřiznává, že v prezidentských volbách volila Miloše Zemana a v parlamentních volbách ANO. Britskou variantou téhož je převést konfliktní téma (manželství pro všechny či globálního oteplování) na počasí, což vám ovšem u druhého tématu příliš nepomůže. Třetí možností je pokrytectví, v němž si ponecháte vlastní názor pro soukromí, zatímco pro veřejnost máte pohled obecně přijatelný či oficiální, což se dnes nosí v sousedním Německu. Ačkoliv se zdá být tato cesta nejjednodušší, je naopak vysoce riziková. Je totiž třeba sledovat neustále, co se má, co je in a který z názorů na to či ono právě převládá. Teď se například zdá, že městský intelektuál nakupuje na farmářských trzích, jezdí na koloběžce, separuje odpad, nic nevlastní, obdivuje minority, chodí na Letnou a do průvodů, volí Piráty, miluje Čaputovou, podporuje Evropskou unii a bezhotovostní styk, sadí stromy, nemá děti, a co vydělá, posílá Lékařům bez hranic. Zítra se ale může korouhvička obrátit, a tak je třeba neustále názory korigovat a být ve střehu, aby jeden neustrnul a zítra nezastával názor, jenž už je včerejší.

Čtvrtá cesta je sociálně inženýrská: špatné názory je třeba změnit, špatně smýšlející je nutno převychovat, slepým je třeba ukázat tu jedinou správnou cestu. Možná násilím, patrně pokutami a tresty, bany a v případech nejzavilejších i internací nemocných a poblouzněných, a nejspíš navzdory jejich lpění na osobitosti a světonázoru, protože vše přece konáme výlučně pro jejich dobro. Oni jsou nezralí a nedokonalí, když dosud neprohlédli! Jenomže jak změníte cosi tak subjektivní, a přitom komplexní a jedinečné, jako je názor každého jednotlivce? Je přece výsledkem životního příběhu, zkušeností, poznatků, osobnosti, zážitků a řady dalších unikátních okolností, jež ve svém souhrnu ovlivňují každého z nás. Zajisté se o změnu názoru můžete pokusit v racionální debatě, ale tváří v tvář tlaku má názor tendenci spíše odolávat, ba kamenět, než se proměnit.

Mé dnešní téma má mimochodem ještě jeden rozměr, a to výsostně právní. Nejviditelnější případy, na kterých je možno problém demonstrovat, jsou vlastně trestní a jejich pachatelé bývají odsouzeni za schvalování trestného činu podle § 365 trestního zákoníku. Dostanou obvykle podmínku, protože jim hrozí roční či maximálně dvouletý trest. První otázkou je, zda podmínka změní jejich názor na samotný skutek. Možná se poučí – nebo spíš naučí pokrytectví. A druhou – opět se množí verbální trestné činy. A ty mají mnoho společného se svobodou slova. Člověk něco řekne, protože si to myslí. Můžeme se mu podivovat. Můžeme s ním nesouhlasit. Nemusíme s ním jezdit na dovolenou. Ale trestat ho za jeho názor? Protože sami máme jiný? Jak víme, že právě ten náš je nejsprávnější? Jen proto, že ho uvedeme slovy: „Každý rozumně uvažující člověk musí přece přiznat, že...?“

Ti mladí, nadšení a zapálení to možná myslí dobře, ale dopadne to stejně jako vždycky. A dalším se to prostě hodí. A my ostatní budeme plápolat na hranici nebo se naučíme pokrytecké odpovědi. A svým dětem opět začneme doporučovat: „Tohle pro jistotu říkej jenom doma!“

Autor: Daniela Kovářová, Plzeňsko, ČR, 23.8.2019

Zdroj:

Psáno pro Info.cz

https://danielakovarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=725018