DANIELA KOVÁŘOVÁ: SPOLEČNOST: Každému, jak se cítí. Muž ženou...

 

Objektivní potvrzení prý není zapotřebí, naopak se stává byrokratickou násilností, jež přece navýsost ubližuje životem již tak těžce zkoušené duši. V zahraničí už něco podobného schválili zákonem a také u nás se legislativní změna pomalu chystá. A zjevně jenom u ní nakonec nezůstane. Po prvním úspěchu se totiž odhalují další – manželství pro homosexuální páry, legalizace pedofilie, gender politika, pakt o migraci či úmluva symbolicky z Istanbulu přicházející. Odůvodnění navrhovaných změn je vždy srdceryvné: normální veřejnost prý vůbec netuší, kolik bolesti se skrývá v duši trpícího – a bolest mávnutím kouzelného proutku slibuje odstranit právě nová, moderní a dnešku poplatná legislativa. Aktivisté bojující na všech frontách umlčí každý nesouhlas manipulativním konstatováním, že kdo nemá soucit s trpícími, sám je nelida a nejspíš doma po večerech vraždí neviňátka, případně je ho nutno exemplárně upálit na hranici, za halasného přihlížení veřejnosti. Ďábel našeptavač uměl ve všech dobách umně formulovat, a tak i dnes slovy dobře zvolenými balamutí, že nové právo přece nikomu neublíží, a přitom duše trpící ze všech katastrof zdárně vyvede.

 

Nárok na pocit štěstí

 

Aktivisté jsou možná jenom naivní nebo zaslepení, podobni inženýrům lidských duší věří, že nějaký zákon dokáže sám od sebe napravit lidskou společnost a implantovat pocit štěstí, jako by nárok na něj vyplýval z Listiny základních práv a svobod. Docela jinak se ovšem chová ten, jemuž je nová norma určena ku prospěchu. Zahodíme-li objektivní kritéria či lékařské posudky, stane se totiž hloubka duševního utrpení otázkou pouhého tvrzení majitele oné duše a věcí navýsost subjektivní, leckdy otázkou nikoliv odvahy, ale drzosti s podtextem závisti a touhy urvat co nejvíc – peněz, odškodnění, omluv či mediální pozornosti. Navzdory tisícileté evoluci jsou některé duše ze stále křehčího materiálu a tíha dnešního světa je pro ně bez dalších norem k neunesení. Nejspíš však netuší, kam se dá po této cestě dojít.

 

První metou se zdá být dělení na mužské a ženské pohlaví, další cíle se ovšem rychle objevují. Například věkové omezení: ačkoliv je mi přes padesát, mohu se duševně cítit na dětský věk a trvat na tom, že mám právo na výhody, jež mladší věk poskytuje (například cestovní doklady pro mladší žactvo či příspěvky na děti). Opačně se patnáctiletý může duševně cítit na padesát a trvat na tom, že mu stát má vydat občanský průkaz, řidičák na náklaďák, že smí kandidovat do Senátu či dosáhnout na starobní důchod. Duševně mladý soudce smí podle téže logiky setrvat v zaměstnání i po sedmdesátce.

 

Jinou metu skýtají příbuzenské vztahy, například přesvědčení cítit se synem Karla Gotta a jako jeho potomek se hřát na výsluní. Někdo bez vzdělání se bude cítit vysokoškolsky vzdělán, někdo bez majetku zase plně finančně saturován. Aktivisté přestali mluvit o rovnosti, již české právo dávno kodifikovalo. Teď požadují respekt, pod nímž se však skrývá závist, touha po úspěchu, po majetku či po výhodách, které si ona duše objektivně nezaslouží. Zapomínají, že úspěchu se v každé lidské činnosti dosahuje dlouhodobou, mravenčí a usilovnou prací. Ale kdo by dnes chtěl v potu tváře dobývat ze země chléb, když pochutiny jsou zdarma a na požádání?

 

Laskaví lidé, kteří v dobrotě svého srdce argumentům naslouchají, trojského koně leckdy nejsou schopni rozpoznat. Nic nového, dá se říci. Dva tisíce let už totiž platí: Mějte se na pozoru před nepravými proroky – přicházejí k vám převlečeni za ovce, ač uvnitř vždy byli, jsou a budou draví vlci.