14. lis, 2019

DANIELA KOVÁŘOVÁ: Proč se čeští muži bojí žen?

Emancipace je skvělá věc, v současné vyhrocené podobě se ale obrací proti ženám samotným...

Řada mužů totiž znejistěla a má z nich strach. "Ženy v každém případě prohrávají," říká Daniela Kovářová, exministryně spravedlnosti a dlouholetá rodinná advokátka. Co se změnilo ve vztahu žena-muž během třiceti let od pádu komunismu?

Mužská role ve společnosti slábne. Projevuje se to v příčinách rodinných sporů a rozvodů?

Nevěra, vliv rodičů nebo odlišné sexuální požadavky a představy. To byly nejčastější příčiny rozpadu vztahu za mých začátků, před třiceti lety. Rozváděla se i velmi mladá manželství - do tří let od svatby. Dnes spíše ta přežitá, unavená a lhostejná. Žijeme dlouho a s jedním partnerem nás to nebaví. Dalším důvodem je touha po svobodě a vlastním způsobu života, velmi často poté, co z hnízda vylétnou dospělé děti. Pozoruji trend aktivních žen, které mužům velí nebo jim muž přestává stačit. Také ale vidím muže opouštějící ženy, protože zhrubly, pouze pracují, manžely komandují a nechovají se k nim žensky. Berme ovšem v úvahu, že jako advokátka se setkávám s méně šťastnou částí populace. Komu manželství vyšlo, nemá důvod ke mně chodit.

Kdo dnes dává podnět k rozvodu častěji? Ženy, nebo muži?

Ženy, tak to ale bývalo vždy. Muži se do řešení manželských konfliktů nebo žádostí o rozvod příliš nehrnou.

Polovina párů v Česku žije "na psí knížku". Je to výsledek emancipace a sebevědomí žen?

Jak se to vezme. Když se svých studentů na vysoké škole zeptám, kdo má v životním programu svatbu, zvedne se les dívčích rukou, mužská paže ale téměř žádná. Muži se ženit nechtějí. Chápu je. Proč by to také dělali, když sex se stal vlivem emancipace a feministických snah bohužel zcela dostupný? Někteří muži dokonce tvrdí, že se jim manželství nevyplatí. Příliš argumentů, jimiž by je ke k sňatku přiměly, dnes ženy skutečně nemají.

To mě udivuje. Při pohledu na ženy se sebevědomým výrazem a ženským časopisem v podpaží by mě nenapadlo, že touží skončit pod čepcem.

Některé tvrdí, že ke společnému životu nepotřebují papír, těch je ale velmi málo. Ve skutečnosti jde jen o hru před okolím nebo snahu uklidnit partnera, aby se nevyděsil a neutekl. Je totiž odvěkým úkolem žen najít mezi osmnácti a třiceti lety v úvahu připadajícího muže, který ji zajistí. Pak ho obloudit, svést, přimět ke svatbě a mít s ním zabezpečené potomky.

Na to ale v dnešní době plné možností není příliš času...

Právě. Současná společnost dívky a ženy přesvědčila, že mají studovat, cestovat, užívat si, realizovat se v práci a eventuálně mít volné vztahy. Dělají to, přesto ale v životní perspektivě naprosté většiny z nich figuruje princ na bílém koni, jenž si je vezme. Vznikl tu ovšem problém: dívky a ženy cestují, studují, realizují se a stoupají pro kariérním žebříčku, naučí se velet. Pak jim je pětatřicet a zjistí, že přijatelní muži jsou rozebraní. A kdo byl volný, toho právě ulovila nějaká mladší krásná dívka.

Pokud nějaký zbyl, takovou velitelku by možná ani nechtěl, není to tak?

Souhlasím. Do kanceláře mi chodí manažerky, jichž se muži bojí. Řada z nich se s nimi dokonce rozvádí, protože se doma nechovají dost žensky a komandují je jako podřízené. Ženy naříkají: "Jsem tak úžasná, výkonná, v kostýmku, a muž si našel obyčejnou, málo výraznou holku." Nedovedou pochopit, že vedle té "obyčejné holky" se cítí jako muž.

Může existovat vzorový emancipovaný vztah? Není lepší, když tomu přece jen někdo rozumně velí?

Zcela vyrovnaným svazkům říkám sportovní manželství. Jde o soužití po všech stránkách rovnocenných párů, které se podle ustanovení nového občanského zákoníku na všem dohodnou. Takové páry možná existují, já je však neznám. Manželé si totiž v naprosté většině případů rovni nejsou. Obvykle někdo velí a někdo se podřizuje. I když nerad. Chcete-li vědět, v jakém manželství pár funguje, zeptejte se, jak nakládají s penězi.

Vyhrály vůbec ženy tou emancipací?

Česká žena při srovnání se zeměmi třetího světa určitě. Emancipace vykonala v minulém a předminulém století skvělou práci. Ovšem teď už to mnohé ženy přehánějí, podobně jako aktivisté bojující za práva homosexuálů. Ženy v každém případě prohrávají, neboť muži se nechtějí vázat ani ženit. Pod vlivem emancipace se často nechce vdávat ani žena plánující dítě. Pokud není z bohaté rodiny nebo hodně nevydělává, jde o chybné rozhodnutí, jehož zalituje. Manželství vždy chránilo slabšího, a tím je žena s malými dětmi. Proto říkám, že jako dříve je i dnes vlastně základním úkolem ženy dobře si vybrat a muže uhnat, aby si ji vzal.

To myslíte vážně?

Je to můj poznatek z třicetileté advokátní praxe. Ve druhé polovině 20. století jsme mysleli, že se ženy osamostatnily, emancipovaly a muže už vedle sebe nepotřebují. Čím je ale žena sociálně slabší, tím je ohroženější. Mladým dívkám se to může nelíbit, ale pak jim bude pětatřicet, muž odejde k mladší a vznikne obrovský problém. Toto varování ovšem žádná mladá dívka nechce slyšet.

Nedávno jste řekla, že ženy tvrdnou, muži měknou a výsledkem jsou mamánkové. Tvrdá a výkonná feministická žena nedokáže kompenzovat otcovskou roli?

Aby děti dospěly, postavily se na vlastní nohy a převzaly zodpovědnost za svou rodinu, potřebují otce. Potlačení jeho role oslabuje dospívání, což vidíme všude okolo nás.

Spousta chlapů ale vídá dítě jen dva víkendy v měsíci. Jak mu pak má být otcovským vzorem?

Frekvence styku není podstatná. Problém je, že otcové dnes nemají ambici být vzorem, ale mít vliv na výchovu dítěte. A to s tak řídkou frekvencí nezvládnete. Řada mužů uvažuje jinak než před třiceti padesáti lety. Chtějí si s dětmi hrát nebo jezdit se synem blbnout na vodu, což je v pořádku, není to ale role otce.

Co je špatného na blbnutí s dítětem? To není otcovská role?

V tom je zásadní rozdíl. Buď blbnete a jste dva kamarádi, nebo v něm podporujete úlohu zodpovědnosti. Moderně naladěné ženy tlačí otce do role pečovatelské a později kamarádské, po té však synové netouží, protože kamarádit se mohou s vrstevníky ve škole. Otec má učit odvaze, mužnosti a nadhledu, s nímž se dokáže přenést přes problémy, každodenní sváry a malichernosti. Pokud syn v otci takový vzor nemá, hledá vůdce v partě a špatně to končí.

Ale co s tím, když děti končívají po rozvodu u matky a otcové si nepříliš časté chvíle s potomkem chtějí užít?

To je omyl. Dvacet procent dětí je ve střídavé péči, navíc řada rodičů praktikuje společnou péči nebo rozšířený styk, takže přibližně polovina dětí z rozpadlých vztahů pendluje mezi dvěma domácnostmi.

Nezpůsobuje pendlování dítěti zmatek v hlavě?

Pro menší děti to obvykle není problém, ale přibližně od dvanáctého roku dospívající preferuje jeden domov a jednu postel. Dítě v tomto věku už má právo se vyjádřit. Soud nebo rodiče mohou rozhodnout proti přání teenagera, stejně ale neexistuje síla, která by jeho rozhodnutí změnila a násilím přinutila soudní verdikt vykonat. A je to tak v pořádku. Já osobně bych soudní řízení ohledně dětí starších třináct let vůbec nekonala.

Pokud chlap dítě nedostane do střídavé péče, doporučujete mu bojovat?

Do kanceláře mi velmi často přijde tatínek a chce střídavou péči. Sám se na to někdy necítí, ale chápe to jako povinnost před veřejností nebo jej do toho tlačí babička. Vysvětluji, že střídavá péče není legrace. Rodinní advokáti dnes doporučují usilovat o rozšířený styk, díky němuž si každý aktivní otec dříve či později vybojuje styk v rozsahu čtyřiceti procent péče: třeba v jednom týdnu od čtvrtka do neděle, v druhém týdnu úterý středa, k tomu polovinu letních prázdnin a každý druhý rok všechny ostatní svátky. Ti "zabejčení" z principu trvají na střídavé péči, rozšířená péče ve spojení s institutem rodičovské zodpovědnosti ale většině otců vyhovuje.

Co je rodičovská zodpovědnost?

Zavedl ji roku 2014 nový občanský zákoník. Do té doby se dítě svěřovalo do výlučné péče jednomu rodiči, jenž rozhodoval prakticky o všem, zatímco druhý, obvykle tatínek, musel jen přihlížet. Dnes se ale rodiče musejí na všem domlouvat. Bez vědomí druhého nelze rozhodnout, zda a proti čemu bude dítě očkováno nebo na jaký kroužek se přihlásí. Kdo to nedodržuje, jedná protiprávně. Tuto zásadní věc by měl každý advokát a soudce rodičům vysvětlit.

Takže rodič s dítětem ve výlučné péči se nemůže sbalit a odstěhovat na druhý konec Evropy?

Ani z Prahy do Písku. Maminka a tatínek si musejí sednout a vyjednávat. Pokud se ovšem nenávidějí, je to obtížné.

Kde si lze stěžovat na porušení rodičovské zodpovědnosti?

U opatrovnického soudu, který rozhodne. Ale pozor: nejvíce práce musejí odvést rodiče. Ti často předpokládají, že si najdou dobrého advokáta a soud jim dá za pravdu. Tak to ale nefunguje. Dobrý rodinný advokát radí místo soudu zlepšit vztah s druhým rodičem, přesvědčit ho, a pokud to nejde, boj vzdát. Je tvá zodpovědnost, že sis pořídil dítě s takovým člověkem. Je tvá zodpovědnost s ním udržovat dobré vztahy. Někteří klienti mi tvrdí, že s tím druhým se nelze domluvit. Jde to vždy, jen se na tom musí zapracovat.

Už dříve jste coby ukázkový symbol přehnaného feminismu kritizovala kampaň #MeToo. Víte, že některé internetové debatérky vás za to obvinily ze zrady ženských zájmů?

Otázka zní, co jsou ženské zájmy. Velet armádám? Psát knihy? Mít deset dětí? Peníze? Svobodu? Svést stovky mužů? Nevím, každá to má jinak. Vidím to subjektivně, protože mé zájmy se během života mění. Ale také objektivně, neboť do mé kanceláře chodí stovky nešťastných žen. Ženy dnes u nás mohou být, čím si zamanou, jen obvykle nemohou mít vše. Chce-li mít mladá žena děti, zodpovídá za výběr jejich otce. Vybere-li špatně, bude mít velké problémy. Touží-li jen po kariéře, nemůže se později divit, že zůstala sama. A pokud trvá na rovných právech a doma je hlasitě vyžaduje, muž jí možná uteče za jinou, něžnější a ženštější. Záleží pouze na ní, zda si to uvědomí. My ženy dnes totiž máme život ve svých rukách.

Sama jste si prošla "feministickým obdobím". Kdy vás to přešlo?

Chtěla jsem se vyrovnat mužům a část života rodinného i profesního se o to snažila. Pak jsem se stala ministryní a zjistila, že když se jim vyrovnám, začnou mě brát nikoli jako sobě rovnou, ale jako muže a bojují se mnou a proti mně mužskými zbraněmi. To se mi přestalo líbit. Mám ráda, když se ke mně muži chovají jako k ženě, když mě uznávají jako ženu. Dnes to má pro mě větší hodnotu.

Autor: Tyden.cz, Praha, ČR, 14.11.2019

Zdroj: 

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html