LADISLAV VĚTVIČKA

7. čvc, 2018
Mezinarodni ostuda, to je věc, keru si na Prajzke nikdo nemože dovolit. Prajzaci su hrdi na svoje uspěchy u Stalingradu, na svoje opravene baraky, na čiste ulice. Dokonce jim nevadi ani ty hlupe vtipy o zalevani zahradek olejem...
 
Co jim ovšem vadi je to, když kdosik z Prajzke robi ostudu v zahraniči. To se na Prajzke neodpušťa. A ostudy z Mnichova, kde mnoho Prajzaku robilo diky německym pasum a z Ukrajiny, kde spočivaju kosti mnoha prajzkych sukmenovcu, se po Prajzke roznesly velice rychle. Ani pobyt na lužkovem patře kožniho odděleni se u nas neutaji.

Helmutuv tata, važeny člověk (bo na Prajzke si lidi važi lidi s penězama) se pustil do vysoke lokalni politiky a jako polityk se nemohl dovolit, aby prusery jeho synka ohrožovaly jeho karieru. Helmuta, genyja z Prajzke, zme naraz začali potkavat čim dal tym miň.

„Co je s tebu, synku? Na pivo nechodiš, na koncerty nechodiš, baby tě už tež nebavi... co se robi?“ zeptal sem se ho raz na Věchu, když se tam objevil.

„Fotr chtěl, abysem se šel lečit,“ odpověděl smutně a kopnul ferneta.

„Si nemocny? Cos lapnul? Rakovinu?“ zleknul sem se.

„Je to ještě horši, synci. Byl sem v odmašťovně a tam mi řekli, že sem alkoholik.“

Oddechli zme si. Tak to nebylo nic noveho, to zme věděli už davno. Kolikrat zme se smali takemu vychrtlemu chlopovi z Apolinařa, kery v televizi vysvětloval narodu, že každy, kdo si dokaže dat za den dvě piva, je alkoholik, je nemocny a měl by se lečit. Vychlubal se, že nikdy v životě neměl v hubě alkohol, přitom sam vypadal jak uchyl, kery je navic podvyživeny a vhodny pro ustavni lečbu.

Helmutovy alkoholicke přiběhy byly epochalni. Vždy, jak se brzo rano probudil, tedy v době kolem oběda, dochazal na jidlo do porubske menzy, kde vyžebral od studentek stravenku za dvě kačky šedesat, bo jim ukazal svoje třesuci se prsty s legendu, že je očni chururg, kery pravě dorazil po šestihodinove operaci z fakultky a zapomněl si peněženku na sale. Studentky mu to obvykle tak žraly, že mu nejenom že věnovaly stravenku, ale navic ho pozvaly na panaka do Slovana, přikupily mu smažak s hranolkama a ďabelku za předraženych osumnact šedesat a stravily s nim nasledujici noc, z kere vždy v pět rano uniknul ze slovy, že už musi, bo ho čeka pacient na operaci očni bulvy sicilske. Ty hlupe baby mu to věřily.

A tak byl jeden večer očnim chirurgem, druhy večer bojovnikem z Kuvajtu, třeti večer manažerem světozname kapely, pak bubenikem dechovky z jižni Moravy a všecky ty role zvladal dokonale. Aspoň podle vyrazu těch, keři mu ty kecy žrali.

„Ty vole, tak tys byl na lečeni? Povidej! Jaky je ten antabus?“ zajimalo Dejva.

A Helmut se pustil do povidani. Neznělo to vesele. Rodina se potřebovala na cosik vymluvit a tak ho nejdřiv začali schovavat před svobodnym světem. Když to nepomohlo, bo Helmut vždycky zdrhnul a pak robil v ludgeřovicke knajpě ještě větši bordel, než jaky robil, když se normalně vracal z centra, rozhodli se, že mu zaplati pobyt ve specialnim odmašťovacim zařizeni.

Lečebna Červeny Dvur byla na prvni pohled idealnim mistem, bo byla z Prajzke daleko. Jednu věc ovšem Helmutuv tata neodhadnul. Mistni exkluzivni prostředi, plne hercu, zpěvaku a spisovatelu se Helmutovi zalibilo. Naraz měl pocit, že se dostal mezi elitu. A v teto elitě naraz ziskal pozicu baviča. Našla se hromada vděčnych a věrnych posluchaču, kerym imponovaly jeho přiběhy, ty opravdove, aji ty vymyšlene, ty, kere sice nezažil, ale kere by zažit chtěl. Po pravdě řečene, tych vymyšlenych bylo vic.

A tak zme si pomalu začali zvykat na novy rytmus. Byly doby, kdy zme Helmuta par tydnu neviděli, a to se střidalo s dny, kdy byl s nama každy večer. Už si ani nepamatoval, kolikrat ho rodina do Červeneho Dvora uklidila. Všechno bylo v mlze. V lečebně hral haura, polykal antabus a bavil obecenstvo, po navratu do Ludgeřovic hral chvilu slušňaka, ale zanedluho začal řadit ještě vic, jak před posledni navštěvu lečebny.

Jenže Helmutova svobodomyslna duša churavěla, a jeho tělo tež. Už davno nebyl ten štihly synek, jak jsem ho poznal při odvodu na ostravskem vojenskem uřadě. Vliv koňskych davek alkoholu, střidaveho lečeni a přepijani antabusa se muselo na jatře projevit, a co huř, ani psychika už nebyla taka jak zamlada.

Přes to všechno vydělaval Helmut v jasnych chvilkach na podivnych transakcich plno peněz. Ale dodom na Prajzku si je nemohl brat. Tam by mu je mohli zabavit, aby neměl na chlast a baby. A tak chodival ku mně do kvartyra na Leninku, chvilu se vždycky prohraboval v knižkach a pak zas šel. Myslel sem si, že předstira zajem o moju filozoficku knihovnu enem proto, aby se dočkal teho okamžiku, kdy sem konečně nalel panaka, ťukli zme se, vypili do dna, on pak z flašky dopil zbytek a šel dodom.

Až raz mi došlo, že ke mně chodi za jinym učelem.

Jeden večer sem zbalil děvuchu, kera ze sebe robila intelektualku, a tak misto obvykleho cigara, kere sem si s mojima babama po chvilach špasovani daval, vylezla z lužka a začala se prohrabovat v knižkach. Když odevřela Bukowskeho, z knižky se vysypala hrst modrych Smetanu...

„Ty vole, ty tu maš vkladni knižku?“ hleděla na mě překvapeně. Asi tušite, že sem hleděl podobně.

Hned, jak sem ju vypakoval, šahnul sem namatku po dalšich knižkach. Byly tam. Pěkne, modre, vylisovane bankovky. Dokonce sem zjistil aji system. Na každe padesate strance byl maly svazeček. Autory si Helmut vybiral velice pečlivě. Vždy se jednalo o vyrazne světove autory a vždy byli alkoholici. Ať už sem šahnul po Hrabalovi, Hemingvejovi nebo Bukowskem, nikdy jsem nechybil.

Uvědomil sem se, že sem vlastně pro Helmiho plnil funkci trezora.

Nevadilo mi to. Tuž, mohl mi cosik řict, bo by asi byl překvapeny, kdyby raz přišel, knihovna by tam nebyla a ja bych se tvařil, že všecko je v antyku. Vlastně, jak ho tak znam, překvapeny by nebyl. Mavnul by ruku a řekl by: „To je škoda, měls tam docela dobre kusky ke čteni...“

Ale Helmut to neřekl. Zase zmizel. Bylo nam jasne, že je na jakysik čas uklizeny v odmašťovně, ale věděli zme, že až se vrati, všecko bude dobře jako dřiv. Že až se zas objevi, bude mět v baťohu kartony cigaret a flašky burbona, sedneme do taxika a odjedeme kajsik daleko až do jižnich Bekyd kde si pronajmeme kus hotela, tam zežereme celu kuchyňu, vypijeme cely bar a pak zase taxikem odjedeme zpatky do civilizace, z čehož budu nadšeni jak zaměstnanci hotela, tak taxikař, kery při takem poslednim vyjezdu za jednu jizdu zarobil vic jak za cely měsic ježděni mezi Atomem a novym ředitelstvim VŽKG.

A na to zme se těšili jak mali synci.

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najittady.

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 7.7.2018

Zdroj: 

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668246


 

3. čvc, 2018
Tak sem raz seděl v porubske knajpě Čarodějky a přisednul si ku mně synek, kereho sem od viděni znal...
 

Jako muzikanta sem si ho pamatoval z nejruznějšich pankovych seskupeni přelomu osumdesatych a devadesatych roku, ale nikdy buch nesvedl naše kroky tak, abyzme se bliž poznali.

Mezi ostravsku partyju měl přezdivku Hrbol a kolovaly o něm neuvěřitelne zkazky, kere vysoce navyšovaly jeho hodnotu na andrgraundove ostravske sceně.

„Zdar Ladik, ja sem Hrbol. Napišeme spolu knižku. Co na to řikaš?“

Ještě nikdy sem z nikym nepsal, bo nemam rad, když mi do mojeho psani kdosik mluvi. Nejraději pišu sam v přiliš hlučne samotě jakesik zapadle vesnicke knajpy, kde mě nikdo nezna, nikdo do mě nerype, nepta se co robim a možu se sustředit na to, co pišu.

„V žadnem připadě, zapomeň na to,“ povidam mu.

A jak sem prohlasil, tak se aji stalo.

Mezi prosincem roku 2017 a dubnem roku 2018 zme se mnohokrat potkali v porubske hospodě Čarodějky a jine porubske hospodě s neostravskym nazvem Sparta a začali zme davat do kupy přiběh, kery zme oba prožili v Ostravě, byť každy na jinem jejim koncu, v jinych knajpach, s jinu partyju a při piti jinych patoku.U rohoveho stola se zapnutym dyktafonem se začal znovu odvijat přiběh z davno zapomenutych let. Je to neuvěřitelne, ale už je temu skoro třicet roku, kdy Helmut dostal povolavak. Mnozi akteři su mrtvi, bar Mrtve hračky je zburany, mnohe hospody, o kerych se piše, už neegzystuju. Žiju enem v hlavach pamětniku. Ale fčil su zaznamenane do teto knižky.

A to byl hlavni cil, kery zme si jako autoři vytknuli. Aby doba, mista a lidi nebyli zapomenuti, bo třeba se raz jakesik ostravske děcko zepta – a jak se tu žilo pote, co odešli komanči? A osviceny učitel se usměje, šahne do zaprašene knihovny a vytahne knihu „Helmut.“

I když, mame taky nejasny pocit hraničici s jistotu, že tato knižka v žadne školni knihovně nikdy nebude...

Doba, o kere pišeme, byl nadherna i smutna zaroveň. Cosik nenaviděneho mizelo, cosik noveho vznikalo, pro jedny to byla doba obrovskych přiležitosti, jini ve viru udalosti zmizeli.

A tak zme to chtěli zanest aji do stranek teto knižky, kera je o člověkovi, kery v te době s nama žil, pil a pak zmizel. Bo mladi, narozeni v obdobi, kdy v Moskvě nastupil Gorbačov a system se začal drolit, si přelom osumdesatych a devadesatych roku nepamatuju a věři tym blabolum dnešni mutykulturni uderky, kera tvrdi, že se jednalo o mafiansky režim bez kontroly, keremu chyběl pravni ramec.

Neni temu tak. Aspoň na urovni, keru zme se rozhodli popsat. Byla to nadherna doba, kdy aktyvni lidi realizovali svoje napady, podnikali, cestovali a plnili si svoje sny.

Pokud vam Helmutuv přiběh vybudi usměv na pysku, vytlači slzu z oka anebo vas přinuti vzpomenut si na mista a přiběhy, překryte čtvrt stoletim naslednych udalosti, pak tato knižka splni svuj učel.

Par odpovědi na otazky, kere nam pišu zajemci o knižku a kere se často opakuju:

- ano, Helmut je realna postava. Jmeno i misto pobytu byly z pietnich duvodu upraveny

- ano, všechny přiběhy v knižce popsane se staly, enem někdy v ramci logiky knižky zme je byli nuceni připsat jine postavě, nebo se staly v jinem pořadi, ale všechny realně proběhly, včetně vyletu do Mnichova, na Krym, do venerologicke lečebny nebo do odmašťovny

- ano, snažili jsme se co možna nejlip zachytit jazyk, použivany na Ostravsku na počatku devadesatek. Pokud se vam zda drsny, mate naprostu pravdu. Nepsali zme žadne pokračovani Špačkove knižky slušneho chovani

- ano, vzhledem k povaze blogu su některe kapitoly kracene a někere zme raději vypustili uplně, pokud to nerušilo logicky běh vypravěni

- ano, Helmut tu už neni. Zmizel kratce po rozpadu Československa. Přesto na něho s lasku vzpominame. Bo každy z nas ma v sobě kusek z Helmutovych přiběhu.

A na zavěr par reakci zamyšlenych čtenařek:

Tak sem to dočetla, fčil tu sedim zamyšlena, tabak z cigara mi pada do kafe a přemyšlam. Je to prostě dobre jak cyp... začnete čitat a zapomenete na všecko kolem. Naraz je vam zase sedumnact, vybavi se vam ty roky na Hoteliku... v knajpě bez občanky... u babky na huře s dřevěnu kytaru i Alpu se ščavu... vzpomenete si aji na to, na co nechcete.... u každe kapitoly mate take přijemne dežavu. Prostě je to tak, každy z nas ma kajsik v sobě svojeho Helmuta. A to je kurva dobře.“ (Hanka z Poruby)

„Super. Díky vám jsem se znovu podívala na stará známá místa a vzpomněla si na moje divoká léta. Vypadá to, že jste byli ještě větší magoři, než jsem se domnívala. A to je dobře, to mě baví.“ (Jana z Antwerp)

„Tak mam pocit, že diky Ladikovi a Viťovi se nám dostal do rukou přesně zaznamenaný „pohyb dějin“ v místech, které dobře známe, včetně našich ztracených stop v nich. Kompilací mnoha osudů vytvořili unikátní obraz ostravského antihrdiny. Vrátili na světlo boží historky proložené typicky ostravským cynismem, který nám v té době pomáhal přežít. Vše je navíc psáno naší „dyjalektykou“ a originálně zasazeno do historického kontextu, se kterým ovšem dnešní korektní svět může mít „problém“. Při čtení „Helmuta“ byly slzy i smích a objevilo se mnoho vzpomínek na doby dávno ztracené, které se mi vynořily z nevědomí. Zakládám knihu do knihovny, protože to je příběh, který zažije málokdo. Protože je to příběh náš, vlastní, opravdový. (Pavla z Chicaga)

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 3.7.2018

Zdroj: 

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668801


 

29. čvn, 2018

Bližil se Sylvester devadesat dva, na zemi byl taky bily rozšmatlany maglajz, kery se nechtěl roztopit ani zmrznut, typicka směs polske soli a ostravskeho černeho sněha...

V takem sajrajtu zme byli lenivi aji do te hospody vylezt, raději zme kupili zasoby a filozofovali doma.

Stejně zme byli všeci v depresi, bo během pul roku jakasi partyja, keru zme si navolili ve volbach, rozpustila ten divny paskvil s nazvem FRSČ a rozhodla, že Slovensko už nebude muset instalovat ty federalni cedule.

Netušili zme, jestli nahodu na plaž chudych na hlučinskem jezeře nenajedu polske tanky aby chranily mistni menšiny tajak na tym plitvickym jezeře a nebude valka. Ale jinak zme to moc neproživali, bo zme přece měli modre knižky a Helmut v případě problemu mohl svobodně odjet do Argentyny. Fčil by mu už nikdo nebranil.

Seděli zme s Dejvem na kobercu mojeho kvartyra v Porubě na Lenince, čuměli na vzdalenu Lysu horu a bylo nam vlastně fajně. Na Lysu horu zme čuměli proto, abyzme se nemuseli divat dule. Bo na druhe straně mojeho bydleni vedla okna kvartyra na ulicu Dělnicku. To byla oblast plna zvlaštnich, interesantnich egzystenci cyganskeho ghetta.

Byl to paradox. Sudruzi komunysti měli na jedne straně vystavni Leninovu třidu s nadživotni sochu sovětskeho vudca kalmycko-židovsko-německo-ruskeho puvodu, kaj při ruznych divnych vyročach organyzovali obrovska setkani plna mladych pionyru a pionyrek v modrych košulach a rudych šatkach. Na druhe straně Leninky, po pruchodu špinavu porubsku pasažu byla oblast Dělnicke.

Lidi, keři tam bydleli, nerobili. Mělo to dvě přičiny. Za prve nerobili proto, že byli z Dělnicke. A kdo byl z Dělnicke, byl ocejchovany, bo ho nikde nechtěli přijmut do roboty. Na druhu stranu, pokud kerysik dokazal prorazit tento začarovany kruh a podařilo se mu nechat zaměstnat, narazil na druhy problem. Komunyta z Dělnicke si z něho začala robit prdel. Bo zatimco jedni se připravovali po celonočni pařbě v pět rano ku spanku, vyděděnec se už musel čistit zuby a připravovat se k ranni cestě na šichtu. Takže bylo jasne, že v robotě dluho nevydrži.

Neni nic horšiho, než když se vam z okna směju ožrali susedi, že idete rano na šichtu.

Helmuta zme už hezkych par tydnu neviděli. Ale nepřipadalo nam na tym nic zvlaštniho. Raz za čas od něho pošťačka přinesla pivni tacek s jakymsik vzkazem a chtěla po nas prachy. To byl tenkrat taky zvyk. Jak byl kdosik z partyje na vyletě v cizim městě, tuž v knajpě zebral pivni tacek, načmaral na něho jakysik vzkaz, přidal adresu a hodil to do poštovni schranky. Od Helmuta par takych tacku došlo, z ruznych měst.

Poštovni znamka tam někdy byla, většinu však ni, bo kaj byste tež zebrali poštovni znamku, když knajpy zaviraly okolo pulnoci a v te době už všecky trafiky a pošty měly zavřene. A tak se popsane tacky hazaly bez znamky, nebo se tam znamka domalovala. Česka pošta ovšem byla užasna. Doručovala všecko. Enem někdy došla pošťačka až ku dveřam a požadovala doplatek za chybějici znamku. Misto jednokorunove znamky požadovaly ty hydry trojnasobek! Cele tři koruny! To byly velke penize!

Na druhu stranu je třeba řict, že doručovaly aji na nejneuvěřitelnějši adresy. Do moji schranky tak dorazil pivni tacek, kde misto adresy bylo napsane „Leninka, nejbližši vchod od Labužnika, hned před tu velku břizu.“ Vchod do moji chodby byl osmy od Labužnika a pokud vim, nikdy před nim žadna břiza nebyla.

Važim si děvuch od Česke pošty.

„Kura, stejně by mě zajimalo, čemu se Dělnicka jmenuje Dělnicka, když tam žadny dělnik nebydli,“ filozofoval Dejv a nasal ze svoji hořčicove sklinky Praha libre.

Praha libre byla česka variace na slavny kubansky napoj z přelomu dvacateho a devatenacteho stoleti, kdy nadšeni Kubanci chtěli uctit amerycky narod, kery jim pomohl proti Španělum v boji za samostatnost. Spojili tak typicky amerycky a kubancky napoj v poměru 1:1, amerycku colu a kubancky bily rum. Češi vymysleli podobnu kombinačku. Sestavala z tuzemskeho ruma a kofoly, keru na počatku šedesatych roku vymysleli chemici z opavske Galeny na protest proti imperialistum z Wall streetu. Poměr 1:1 zustal zachovany.

Ozval se zvonek.

„To bude pošťačka, ta hydra mě budi vždycky v jedenact“ oznamil sem Dejvovi. „Asi zas chce prachy za pivni tacek,“ zavrčel sem.

„Dobře, nevyskakuj hned, nepruď, seď, zajdu ju uklidnit, ať si nekaziš počatek dňa,“ prohlasil Dejv a seběhnul dule ku dveřam.

„Ty vole, on je snad tuhy...“ nevěřicně hleděl Dejv na černě oramovany papir, kery držel v ruce.

„Kdo?“ hleděl sem na něho jak na cypa.

„Helmut...“ hlesnul a pomalu slabikoval z parte.

„...po kratke, těžke nemoci... zarmoucena rodina... kremace proběhla na přani rodiny bez obřadu... “

Nic konkretniho tam napsane nebylo. Ani kaj byl pohřeb, ani v kere zemi, ani co se stalo, ani jestli nam cosik odkazal či co...

„Ty vole, věřiš temu? Vždyť nikdo nikdy neviděl jeho pohřeb, kdo vi, jestli kdesik je a jestli egzystuje jeho hrob! Chapeš to? On, kery ojebal snad tisic lidi po celem světě, dalšim tisicum navykladal neuvěřitelne historky, z nichž ty nejneuvěřitelnějši se opravdu staly, nam snad fčil chce namluvit, že je mrtvy?“ rozjimal nahlas Dejv.

Seděli zme na kobercu, chvilu čuměli dolu na mlade cyganky s kočarkama na Dělnicke, chvilu do dalky na Beskydy a Lysu horu, leli se do hlavy Praha libre a přemyšlali, co to na nas zase Helmut hraje na habaďuru.

Dejv kuřil, odpaloval jednu od druhe a kyval nesuhlasně hlavu: „Ne, nevěřim. Nevěřim temu ani na sekundu. To přece neni možne. Taky člověk přece nemože umřet! Ale dobra, aji když nas ojebal, přeju mu, ať je mu v Argentyně dobře, cypovi z Prajzke...“

Zrobil sem par kroku ku knihovně a zamyšleně vytahnul Bukowskeho. Bankovky byly na svem mistě.

„Posluchej, Dejve, když je Helmut fakt mrtvy, odkud jeho rodina vzala moju adresu, když tu nikdo z nich v životě nebyl?“

„Vidiš, kura, to mě nenapadlo...“ povida zamyšleně Dejv.

Nalel sem každemu pořadny hrnek ferneta.

„Tak na Argentynu!“

„Na Argentynu!“ odpověděl Dejv.

„A ať teho onkela brzo najde!“

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najittady.

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 29.6.2018

Zdroj:

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668482


 

27. čvn, 2018
Šefove hokeja si mysli, že zme uplni idyjoti. Bo jinak by nemohli použivat argumenty typu "novy dyzajn pusobi dynamičtěji"; "nabizi novy marketyngovy potencial"; "možeme lepe dohližat na vyrobu padělku"...
 
A největši cypovina je "zmizi hyzdici loga sponzoru". To všecko pry řek šef hokeja. Tuž jestli mame takeho šefa hokeja, nemožem se divit, že tak blbě hrajem.

Hyzdici loga sponzoru može šef hokeja vypustit aji tak. Na padělky dohližat určitě nebude a dynamiku by měl hokejista předvaďat jinde a ne na dresu.

To už su ve vedeni fakt taci pitomci, že nechaju schvalit dres, za kery by se styděla aji posledni děvucha klubu ženskeho hokeja Vaginka Studenka?

Jedine, co mi to připomina, je uřiznuta hlava kury s hermelinem v hubě. Jako reklama Sedlčan dobre, jako narodni reprezentačni dres odporne.

Može mě kdosik řict, čemu ti mamlasi nezrobi tři varianty a nenechaju třeba hlasovat lidi? Lid by se nažral, koza by zustala cela, chleb a hry by byly a všeci by měli pocit, že se na tym podilaju. Ja jako synek moravskeho taty a slezske mamy nepotřebuju vidět na dresu moravsku a slezsku orlicu, česky lev je jako maly česky znak dost dobry. Ale rozhodně na reprezentačnim dresu nechcu vidět scyplu kuru s hermelinem.

No ja, jenže když by se nechali hlasovat lidi, pak je tu nebezpeči, že by mohl vyhrat dres s opravdovym malym statnim znakem Česke republiky. Je čest reprezentovat se statnim znakem na břuchu.

Ale to je asi pravě to, co někdo nechce...

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 26.6.2018

Zdroj: 

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668252


 

24. čvn, 2018

Na podzim jednadevadesateho roka ještě v Evropě nebyl žaden šanghajsky system. Mezi statama byly hranice, na hranicach celnice, v tych celnicach celnici a ti celnici měli za ukol buzerovat lidi. To je jejich ukolem už tisice roku...

Nejkratši dobu zme stravili na německo – rakuske čaře. Za pět minut zme valili dal. Asi Němci furt považuju tuto hranicu za vnitroněmecku, a tak si navzajem nerobi problemy. Tak je to spravne, tak to ma byt.

Na rakusko – maďarske čaře to bylo horši, ale ani dvacet minut čekani nebylo nic hrozneho. Aji Maďaři s Rakušakama asi s lasku vzpominaju na roky společne řiše. Využili zme čekani, a ve směnarně vyměnili šilinky za forinty, abyzme se mohli do kufra kupit zasoby Tokajskeho, bo jak znamo, maďarske pivo je dobre leda tak jako lapač hmyzu.

A pak to přišlo. Vstup do jiného světa.

Projeli zme vesnicu s romantyckym, ostravsky znějicim nazvem Barabaš. Za vesnicu začaly asfalt lemovat protitankove zatarasy a v dalce se objevily ostnate draty a stražni věže, jake zme znali z filmu o berlinske zdi, nebo z Břežinky. Bližili zme se k hranicam civilizovaneho světa. Na druhe straně měli podle dobove propagandy žit bolševičti podlidi, meněcenna rasa jakychsik podivnych asijskych skřetu. Byl to sotva rok, co se Sovětsky svaz rozpadnul, takže za ostnatyma dratama už naštěsti nebyl SSSR, ale enem subjekt zvany Ukrajina.

Prujezd maďarsku celnicu byl rychly, za deset minut zme byli vpuštěni na uzemi země nikoho. Z rozžhavene plechove budky vylezl ukrajinsky vojak v propocene unyformě z kalašnikovem na zadach a předal nam jakesik papirky.

„Ty vole! Ten je vyborny! Zrobim si s nim fotku!“ zvolal Helmut, vytahnul stary Ljubitěl, do kereho kupoval specialni filmy 6x6 cm a hnal se k temu vojakovi. Ten byl ale zvykly reagovat rychle, jak ho asi naučili ve Specnazu.

„Stoj! Budu strelať!“ vykřiknul na Helmuta s Ljubitělem a strhnul z ramena kalacha.

„Klidek, pyčo, však se nic nestalo, ne? Sem myslel, že si s tebu zrobim fotku, no jak nechceš, tak se nerozčiluj, schovej tu flintu, ja se vracam do auta...“ cuval pomalu Helmut.

Začinali zme chapat, že zme fakt v jinem světě. Na prašnem maďarskem asfaltu před nama stalo deset aut. Tuž, nezdalo se to moc. Realita ale byla jina. Ukrajinšti celnici měli limit pulhodiny na jedno auto. Za pět hodin čekani zme dopili zasoby tokajskeho a stali konečně u opryskaneho okynka ukrajinske pohranični policie.

„Co vam tu tak dluho trva, synci?“ zeptal se Dejv nejbližšiho celnika.

„Šo ty chočeš?“ zařval na něho chlop v bile unyformě. Vypadal jak Stalin v Jaltě.

„Ptam se, co vam tu tak dluho trva, kura! Na co tu čekam, kura?“ nedal se Dejv.

„Dals karbovanec? Nedal. Tak čekaj!“ odpalkoval ho Stalin.

„Co je to karbovanec, synci?“ obratil se na nas Dejv.

„Nevim, pyčo, asi cosik jako mariaš. Nudi se, tak si chce zahrat,“ odpověděl flegmatycky Helmut.

Po šesti hodinach od přijezdu na hranicu zme byli propuštěni na uzemi byvaleho Sovětskeho svazu. Zaprašeny maďarsky asfalt zmizel. Misto něho se objevila zaprašena cesta s ďurama velikosti jidelniho stola. Okolo cest staly šedive baraky a šedivi lidi, keři s užasem hleděli na naše hystoricke vozidlo bez střechy.

Pomalu zme projižďali malyma vesničkama. Lidi se tvařili přijemně. Že baraky byly šedive a asfalt rozjebany, to nam až tak nevadilo. Horši bylo, že zme po cestě projeli několik vesnic, ale nikde zme nezahledli cokoliv, co by vypadalo jako hospoda nebo obchod. A to byl problem. Co chcete robit v zemi, kde se neda kupit pivko?

Přijeli zme do většiho městečka, jmenovalo se Beregszag.

„Kura, čemu tu maju maďarske nazvy?“ přemyšlal sem nahlas. „Copak zme furt v Uhersku?“

Zaparkovali zme na naměsti a kolem nas se seběhli mali ukrajinšti cygani a maďarsky o cosik žebrali.

„Tahněte, kurvy!“ zařval na ně Dejv, jak byl zvykly z Hrušova. Na tento povel se na nas snesla sprška šutru.

„Svině bolševicke! Padame, synci,“ zařval šofer.

Asi byl vystrašeny. Že ho jeden šutr jebnul do hlavy, to mu nevadilo, ale jeho milovany vuz dostal tak deset zasahu a to se ho hluboce dotklo.

Skočili zme do auta a valili pryč z te divočiny.

Projižďali zme placatu krajinu, sem tam v protisměru projel sovětsky gruzovik nebo naleštěny Žigul. Jinak byl klid.

Vjeli zme do města Mukačevo. Bylo stejně šedive jak Beregszag, ale evidentně tady byla vyšši kulturni uroveň. Velikost nadraži nasvědčovala temu, že město mělo byt nastupnim mistem připadneho utoku Sovětskeho svazu na Maďarsko a Československo, pokud by se opět tyto staty pokušaly vyskakovat tajak kdysik.

Tentokrat zme zvolili jinu strategiu, s ohledem na lak oktavky a šoferovu hlavu. Na naměsti zme našli Interhotel Hvězda a vjeli dovnitřku na hlidane parkoviště. Dejv se vydal na recepci zjistit ekonomicka data. Vratil se s odevřenu hubu.

„Kura synci, oni chtěju šest milijonu karbovancu za přespani. Ale pry to je dobra cena, navic pry na pokoju mezi sedmu a devatu večer teče tepla voda.“

„To si robiš prdel, ni? Kolik to je korun?“ vystrašil se Helmut. Milijony mu sice nerobily problemy, ale evidentně je nechtěl vevalit jakesik bolševicke děžurne pro nic za nic.

„Nevim, musime pry do statni banky, řikala ta baba na recepci.“

„Hovno!“ prohlasil Helmut. „Jdem, synci! Vekslakovi nebude nikdo přikazovat, kaj ma měnit prachy.“

Jak to blbě začalo, tak to přijemně skončilo.

Město bylo sice jak Moskva těsně před přichodem onkela, bo skoro nic už nefungovalo. V centru byly tři odevřene knajpy a jedna prodejna potravin, kde hlavnim vystavenym produktem byla vodka. Ale kurs byl dobry, za deset marek zme dostali milijony tych karbovancu. Boršč, šašlik i soljanka byly k žradlu a vodka se tež dala pit.

Když zme se v noci vratili na recepci Interhotela Hvězda, přitočil se ku nam vratny:

„Děvočki, chočetě, malčiki?“

Podivali zme se na sebe: „Tuž jasne, dědku! Štyry kusky ku nam na pokoj!“

Odevřeli zme flašku vodky, pustili si televizu s jakymsik filmem, kde gruzinsky vojak balil ukrajinsku švadlenu na odborařske dovolene v Sevastopolu a čekali na děvočki.

„Synci, ta vodka se neda pit, pivo je tu hnusne a vino nas už neuspokojuje. Zitra musime cosik zasadniho zrobit. Navrhuju vratit se zpatky, užhorodska hranica je kusek. Na Slovensku nakupime ten jejich džin a hlavně basy piva, bo každy ma narok na basu piva. A štyry basy, s tym už přejezd na Krym nebude taky smutny tajak fčil. V teto zemi se fakt pivo pit neda. To radši kupime Šariša! Co na to řikate?“

Ozvalo se zaklepani. Dejv odevřel a vstupil vratny se štyrma děvočkama. Vypadly nam oči z dulku. Jedna byla nadherna, mala cyganka s odbarvenyma vlasama. Dalši tři by byly tež fajne, kdyby měly o dvacet roku miň a o třicet kilo dule.

„Ty vole, cos to přived, dědku?“ obořil se na vratneho Dejv.

„Što, malčiki? Ně nravitsa? Nět problěm. Privědu drugie děvočki.“

„Počkej, dědku, ta mala se mi libi, tu beru, kolik za ňu chceš?“ vyhodnotil Helmut situaci, bo vytušil, že než by dědek přivedl dalši, už by mohl usnut. Bohužel netušil, že se jedna o dalši atentat. My zme ze synkama vycuvali a odešli spat do svych komnat.

Rano bylo drsne. Vodka, keru zme předchoziho večera pili, musela byt robena snad z petroleja, bo jak sem se čistil zuby, vydaval sem taky petrolejovy ozon.

Snidaňa byla nadherna. Přestože v celem městě byly obchody naprosto vybrakovane, zavtrak obsahoval snad všecky dobroty světa. Stul se prohybal pod nakladem salamu, šunky, nakladanych česneku, červene řepy, kaviaru a zeleniny, keru zme neznali ani z našich obchodu. V rybim regale leželi uzeni tolstolobici s carskou rybou vedle smaženych kusku belugy a kapra a kusku rybich file naloženych do kyseleho laku. No prostě radost pro všechny alkoholiky, jakyma zme všeci byli. Největšim překvapenim byl stoleček s šampaňskym a vodkou, oboji ponořene do ledove lazně. Cosik takého sučasťu snidani v evropskych hotelach fakt nebylo.

Enem jedno nam bylo divne, chyběl nam Helmut.

Pojedli zme jak chlopi, zežrali všecky kysele rybičky, abyzme překonali ten petrolejovy smrad, vypili zme všecky Igristoje a kaviar si sypali do huby po lžicach! A Helmut nikde.

„To neni normalni, synci, ideme pro něho,“ rozhodnul Dejv.

Po několika minutach klepani se odevřely dveře. Za nima byla zborcena Helmutova postava.

„Synci, to sem v životě nezažil. Ta cyganečka byla nadherna. Ja si ju vezmu za ženu. Ja sem nespal ani minutu.“ rozplyval se Helmut.

„No tak to maš šichtu za sebu, oblikni se a padame, než dojde k neštěsti. Pamatuješ, jak to bylo s tu cyganku v Přivoze, vole?“ zařval sem na něho.

„Nikam nejdu, kokoti, Inočka odešla dodom, slibila, že si da sprchu, bo tady teče enem studena, dal sem ji prachy na gumy a za hodinu bude zpatky. Ja tady zustavam.“ lehnul se zpatky do lužka Helmut.

„To chceš řict, že si s ňu byl bez gumy, vole? Chceš cosik lapnut? Copak neviš, že Oděsa je hlavnim městem AIDSu, kura?“

„Tohle neni Oděsa, synci, tohle je raj...“

Bylo jasne, že po dobrem to nepude. Skočili zme na Helmiho. Byl už sice tlusty jak vorvaň, ale moc se nebranil, bo po probděle noci mu chyběly sily. Zabalili zme ho do prostěradel, svazali ruky a nohy a nasilim odnesli do oktavky. Protestoval, ale nebylo mu to moc platne. Ale neměli zme chuť ho posluchat, tak dostal roubik.

Zastavili zme par set metru před slovensku hranicu za Užhorodem.

„Oblikni se, hňupe!“ probudili zme Helmiho.

„Kde to sem? Co tu robim v prostěradle?“ protiral se oči Helmut.

„Zme na slovenske hranici, ideme kupit ty pivka a borovičku. Tak se chovej slušně, do pasu vlož jakesik karbovance, ať nam to netrva jak minule, vole,“ instruovali zme ho.

Byl krotky jak ovca. Bohužel, netrvalo to dluho.

Na ukrajinske celnici si nas zas dobře prohlidnul chlop s kalašnikovem. Předali zme mu jakesik karbovance, on zvednul telefon a chvilu s kymsik mluvil.

„Pěrejeditě vot ty mašiny po etoj staroně!“ přikazal nam a ukazal bočni cestu přimo k celnici. Objeli zme asi dvacet boraku, kere čekalo několikahodinove stani na nesmyslne čaře zvane hranica a přijeli zme přimo k budkam celni a pasove kontroly. Karbovance vložene do pasu změnily majitele kajsik v budce a všechno šlo podle planu. Bohužel enem do nestřeženeho okamžiku, než si Helmut zapalil. A to, jak všeci vi, se na celnici nerobi.

Bohužel, Helmut si nezapalil obyčejne cigaro.

V opilosti sahnul do druhe tabatěrky, v kere měl ubalene džojnty a pruser byl na světě.

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najittady.

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 24.6.2018
 

Zdroj:

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=667578