29. čvn, 2018

LADISLAV VĚTVIČKA: Vystřizlivěni

Bližil se Sylvester devadesat dva, na zemi byl taky bily rozšmatlany maglajz, kery se nechtěl roztopit ani zmrznut, typicka směs polske soli a ostravskeho černeho sněha...

V takem sajrajtu zme byli lenivi aji do te hospody vylezt, raději zme kupili zasoby a filozofovali doma.

Stejně zme byli všeci v depresi, bo během pul roku jakasi partyja, keru zme si navolili ve volbach, rozpustila ten divny paskvil s nazvem FRSČ a rozhodla, že Slovensko už nebude muset instalovat ty federalni cedule.

Netušili zme, jestli nahodu na plaž chudych na hlučinskem jezeře nenajedu polske tanky aby chranily mistni menšiny tajak na tym plitvickym jezeře a nebude valka. Ale jinak zme to moc neproživali, bo zme přece měli modre knižky a Helmut v případě problemu mohl svobodně odjet do Argentyny. Fčil by mu už nikdo nebranil.

Seděli zme s Dejvem na kobercu mojeho kvartyra v Porubě na Lenince, čuměli na vzdalenu Lysu horu a bylo nam vlastně fajně. Na Lysu horu zme čuměli proto, abyzme se nemuseli divat dule. Bo na druhe straně mojeho bydleni vedla okna kvartyra na ulicu Dělnicku. To byla oblast plna zvlaštnich, interesantnich egzystenci cyganskeho ghetta.

Byl to paradox. Sudruzi komunysti měli na jedne straně vystavni Leninovu třidu s nadživotni sochu sovětskeho vudca kalmycko-židovsko-německo-ruskeho puvodu, kaj při ruznych divnych vyročach organyzovali obrovska setkani plna mladych pionyru a pionyrek v modrych košulach a rudych šatkach. Na druhe straně Leninky, po pruchodu špinavu porubsku pasažu byla oblast Dělnicke.

Lidi, keři tam bydleli, nerobili. Mělo to dvě přičiny. Za prve nerobili proto, že byli z Dělnicke. A kdo byl z Dělnicke, byl ocejchovany, bo ho nikde nechtěli přijmut do roboty. Na druhu stranu, pokud kerysik dokazal prorazit tento začarovany kruh a podařilo se mu nechat zaměstnat, narazil na druhy problem. Komunyta z Dělnicke si z něho začala robit prdel. Bo zatimco jedni se připravovali po celonočni pařbě v pět rano ku spanku, vyděděnec se už musel čistit zuby a připravovat se k ranni cestě na šichtu. Takže bylo jasne, že v robotě dluho nevydrži.

Neni nic horšiho, než když se vam z okna směju ožrali susedi, že idete rano na šichtu.

Helmuta zme už hezkych par tydnu neviděli. Ale nepřipadalo nam na tym nic zvlaštniho. Raz za čas od něho pošťačka přinesla pivni tacek s jakymsik vzkazem a chtěla po nas prachy. To byl tenkrat taky zvyk. Jak byl kdosik z partyje na vyletě v cizim městě, tuž v knajpě zebral pivni tacek, načmaral na něho jakysik vzkaz, přidal adresu a hodil to do poštovni schranky. Od Helmuta par takych tacku došlo, z ruznych měst.

Poštovni znamka tam někdy byla, většinu však ni, bo kaj byste tež zebrali poštovni znamku, když knajpy zaviraly okolo pulnoci a v te době už všecky trafiky a pošty měly zavřene. A tak se popsane tacky hazaly bez znamky, nebo se tam znamka domalovala. Česka pošta ovšem byla užasna. Doručovala všecko. Enem někdy došla pošťačka až ku dveřam a požadovala doplatek za chybějici znamku. Misto jednokorunove znamky požadovaly ty hydry trojnasobek! Cele tři koruny! To byly velke penize!

Na druhu stranu je třeba řict, že doručovaly aji na nejneuvěřitelnějši adresy. Do moji schranky tak dorazil pivni tacek, kde misto adresy bylo napsane „Leninka, nejbližši vchod od Labužnika, hned před tu velku břizu.“ Vchod do moji chodby byl osmy od Labužnika a pokud vim, nikdy před nim žadna břiza nebyla.

Važim si děvuch od Česke pošty.

„Kura, stejně by mě zajimalo, čemu se Dělnicka jmenuje Dělnicka, když tam žadny dělnik nebydli,“ filozofoval Dejv a nasal ze svoji hořčicove sklinky Praha libre.

Praha libre byla česka variace na slavny kubansky napoj z přelomu dvacateho a devatenacteho stoleti, kdy nadšeni Kubanci chtěli uctit amerycky narod, kery jim pomohl proti Španělum v boji za samostatnost. Spojili tak typicky amerycky a kubancky napoj v poměru 1:1, amerycku colu a kubancky bily rum. Češi vymysleli podobnu kombinačku. Sestavala z tuzemskeho ruma a kofoly, keru na počatku šedesatych roku vymysleli chemici z opavske Galeny na protest proti imperialistum z Wall streetu. Poměr 1:1 zustal zachovany.

Ozval se zvonek.

„To bude pošťačka, ta hydra mě budi vždycky v jedenact“ oznamil sem Dejvovi. „Asi zas chce prachy za pivni tacek,“ zavrčel sem.

„Dobře, nevyskakuj hned, nepruď, seď, zajdu ju uklidnit, ať si nekaziš počatek dňa,“ prohlasil Dejv a seběhnul dule ku dveřam.

„Ty vole, on je snad tuhy...“ nevěřicně hleděl Dejv na černě oramovany papir, kery držel v ruce.

„Kdo?“ hleděl sem na něho jak na cypa.

„Helmut...“ hlesnul a pomalu slabikoval z parte.

„...po kratke, těžke nemoci... zarmoucena rodina... kremace proběhla na přani rodiny bez obřadu... “

Nic konkretniho tam napsane nebylo. Ani kaj byl pohřeb, ani v kere zemi, ani co se stalo, ani jestli nam cosik odkazal či co...

„Ty vole, věřiš temu? Vždyť nikdo nikdy neviděl jeho pohřeb, kdo vi, jestli kdesik je a jestli egzystuje jeho hrob! Chapeš to? On, kery ojebal snad tisic lidi po celem světě, dalšim tisicum navykladal neuvěřitelne historky, z nichž ty nejneuvěřitelnějši se opravdu staly, nam snad fčil chce namluvit, že je mrtvy?“ rozjimal nahlas Dejv.

Seděli zme na kobercu, chvilu čuměli dolu na mlade cyganky s kočarkama na Dělnicke, chvilu do dalky na Beskydy a Lysu horu, leli se do hlavy Praha libre a přemyšlali, co to na nas zase Helmut hraje na habaďuru.

Dejv kuřil, odpaloval jednu od druhe a kyval nesuhlasně hlavu: „Ne, nevěřim. Nevěřim temu ani na sekundu. To přece neni možne. Taky člověk přece nemože umřet! Ale dobra, aji když nas ojebal, přeju mu, ať je mu v Argentyně dobře, cypovi z Prajzke...“

Zrobil sem par kroku ku knihovně a zamyšleně vytahnul Bukowskeho. Bankovky byly na svem mistě.

„Posluchej, Dejve, když je Helmut fakt mrtvy, odkud jeho rodina vzala moju adresu, když tu nikdo z nich v životě nebyl?“

„Vidiš, kura, to mě nenapadlo...“ povida zamyšleně Dejv.

Nalel sem každemu pořadny hrnek ferneta.

„Tak na Argentynu!“

„Na Argentynu!“ odpověděl Dejv.

„A ať teho onkela brzo najde!“

Předchozi kapitoly z knihy Vitězslava Hrčky a Ladislava Větvičky HELMUT možete najittady.

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 29.6.2018

Zdroj:

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668482