3. čvc, 2018

LADISLAV VĚTVIČKA: Jak sem potkal Helmuta & vznikla z teho knižka

Tak sem raz seděl v porubske knajpě Čarodějky a přisednul si ku mně synek, kereho sem od viděni znal...
 

Jako muzikanta sem si ho pamatoval z nejruznějšich pankovych seskupeni přelomu osumdesatych a devadesatych roku, ale nikdy buch nesvedl naše kroky tak, abyzme se bliž poznali.

Mezi ostravsku partyju měl přezdivku Hrbol a kolovaly o něm neuvěřitelne zkazky, kere vysoce navyšovaly jeho hodnotu na andrgraundove ostravske sceně.

„Zdar Ladik, ja sem Hrbol. Napišeme spolu knižku. Co na to řikaš?“

Ještě nikdy sem z nikym nepsal, bo nemam rad, když mi do mojeho psani kdosik mluvi. Nejraději pišu sam v přiliš hlučne samotě jakesik zapadle vesnicke knajpy, kde mě nikdo nezna, nikdo do mě nerype, nepta se co robim a možu se sustředit na to, co pišu.

„V žadnem připadě, zapomeň na to,“ povidam mu.

A jak sem prohlasil, tak se aji stalo.

Mezi prosincem roku 2017 a dubnem roku 2018 zme se mnohokrat potkali v porubske hospodě Čarodějky a jine porubske hospodě s neostravskym nazvem Sparta a začali zme davat do kupy přiběh, kery zme oba prožili v Ostravě, byť každy na jinem jejim koncu, v jinych knajpach, s jinu partyju a při piti jinych patoku.U rohoveho stola se zapnutym dyktafonem se začal znovu odvijat přiběh z davno zapomenutych let. Je to neuvěřitelne, ale už je temu skoro třicet roku, kdy Helmut dostal povolavak. Mnozi akteři su mrtvi, bar Mrtve hračky je zburany, mnohe hospody, o kerych se piše, už neegzystuju. Žiju enem v hlavach pamětniku. Ale fčil su zaznamenane do teto knižky.

A to byl hlavni cil, kery zme si jako autoři vytknuli. Aby doba, mista a lidi nebyli zapomenuti, bo třeba se raz jakesik ostravske děcko zepta – a jak se tu žilo pote, co odešli komanči? A osviceny učitel se usměje, šahne do zaprašene knihovny a vytahne knihu „Helmut.“

I když, mame taky nejasny pocit hraničici s jistotu, že tato knižka v žadne školni knihovně nikdy nebude...

Doba, o kere pišeme, byl nadherna i smutna zaroveň. Cosik nenaviděneho mizelo, cosik noveho vznikalo, pro jedny to byla doba obrovskych přiležitosti, jini ve viru udalosti zmizeli.

A tak zme to chtěli zanest aji do stranek teto knižky, kera je o člověkovi, kery v te době s nama žil, pil a pak zmizel. Bo mladi, narozeni v obdobi, kdy v Moskvě nastupil Gorbačov a system se začal drolit, si přelom osumdesatych a devadesatych roku nepamatuju a věři tym blabolum dnešni mutykulturni uderky, kera tvrdi, že se jednalo o mafiansky režim bez kontroly, keremu chyběl pravni ramec.

Neni temu tak. Aspoň na urovni, keru zme se rozhodli popsat. Byla to nadherna doba, kdy aktyvni lidi realizovali svoje napady, podnikali, cestovali a plnili si svoje sny.

Pokud vam Helmutuv přiběh vybudi usměv na pysku, vytlači slzu z oka anebo vas přinuti vzpomenut si na mista a přiběhy, překryte čtvrt stoletim naslednych udalosti, pak tato knižka splni svuj učel.

Par odpovědi na otazky, kere nam pišu zajemci o knižku a kere se často opakuju:

- ano, Helmut je realna postava. Jmeno i misto pobytu byly z pietnich duvodu upraveny

- ano, všechny přiběhy v knižce popsane se staly, enem někdy v ramci logiky knižky zme je byli nuceni připsat jine postavě, nebo se staly v jinem pořadi, ale všechny realně proběhly, včetně vyletu do Mnichova, na Krym, do venerologicke lečebny nebo do odmašťovny

- ano, snažili jsme se co možna nejlip zachytit jazyk, použivany na Ostravsku na počatku devadesatek. Pokud se vam zda drsny, mate naprostu pravdu. Nepsali zme žadne pokračovani Špačkove knižky slušneho chovani

- ano, vzhledem k povaze blogu su některe kapitoly kracene a někere zme raději vypustili uplně, pokud to nerušilo logicky běh vypravěni

- ano, Helmut tu už neni. Zmizel kratce po rozpadu Československa. Přesto na něho s lasku vzpominame. Bo každy z nas ma v sobě kusek z Helmutovych přiběhu.

A na zavěr par reakci zamyšlenych čtenařek:

Tak sem to dočetla, fčil tu sedim zamyšlena, tabak z cigara mi pada do kafe a přemyšlam. Je to prostě dobre jak cyp... začnete čitat a zapomenete na všecko kolem. Naraz je vam zase sedumnact, vybavi se vam ty roky na Hoteliku... v knajpě bez občanky... u babky na huře s dřevěnu kytaru i Alpu se ščavu... vzpomenete si aji na to, na co nechcete.... u každe kapitoly mate take přijemne dežavu. Prostě je to tak, každy z nas ma kajsik v sobě svojeho Helmuta. A to je kurva dobře.“ (Hanka z Poruby)

„Super. Díky vám jsem se znovu podívala na stará známá místa a vzpomněla si na moje divoká léta. Vypadá to, že jste byli ještě větší magoři, než jsem se domnívala. A to je dobře, to mě baví.“ (Jana z Antwerp)

„Tak mam pocit, že diky Ladikovi a Viťovi se nám dostal do rukou přesně zaznamenaný „pohyb dějin“ v místech, které dobře známe, včetně našich ztracených stop v nich. Kompilací mnoha osudů vytvořili unikátní obraz ostravského antihrdiny. Vrátili na světlo boží historky proložené typicky ostravským cynismem, který nám v té době pomáhal přežít. Vše je navíc psáno naší „dyjalektykou“ a originálně zasazeno do historického kontextu, se kterým ovšem dnešní korektní svět může mít „problém“. Při čtení „Helmuta“ byly slzy i smích a objevilo se mnoho vzpomínek na doby dávno ztracené, které se mi vynořily z nevědomí. Zakládám knihu do knihovny, protože to je příběh, který zažije málokdo. Protože je to příběh náš, vlastní, opravdový. (Pavla z Chicaga)

Autor: Ladislav Větvička, Ostrava, ČR, 3.7.2018

Zdroj: 

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668801