PETR ŠTĚPÁNEK

Předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček pro Českou televizi uvedl, že zvolení kandidáta hnutí Svoboda a přímá demokracie Michala Semína do Rady ČTK by byl obrovský koaliční problém. Pokud by ke zvolení došlo, nemá podle něj smysl pokračovat v koalici...

Co k tomu říct? Je to naprosto neuvěřitelné vyjádření totalitního politika. Hamáček navazuje na ty nejpříšernější tradice druhé republiky, kdy nepohodlní lidé byli vylučováni z národa.

Michal Semín nic neprovedl, je to zcela bezúhonný člověk, nestraník, občanský aktivista. Co na něm eurobolševickému politikovi, který je bohužel toho času ministrem vnitra, vadí? Pouze to, že má svoje názory, jež se odlišují od těch „jedině správných“, které vyznává totalitní ministr vnitra a předseda skomírající ČSSD.

Předseda vlády Andrej Babiš by měl dobře zvážit, zda se podobnému vydírání opět podvolí. Už jednou, co se týče mediálních rad, prokázal slabost, když ustoupil tlaku zpovykané ulice a demagogii a lžím nátlakové skupiny, co si říká Milion chvilek pro demokracii, jež spolu s Českou televizí organizovala denunciační kampaň proti mé nominaci do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Výsledek? Své protivníky jen povzbudil. Nyní má plná náměstí, jež stejně podpásově demonstrují proti bezúhonné ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Sečteno, podtrženo: Babiš se střelil do vlastní nohy.

A propos. Já některé věci vidím také trochu jinak než Michal Semín, ale to je přece úplně normální, že lidé mají různé názory. Neexistuje jediný důvod, proč by naši spoluobčané vyznávající ryze konzervativní hodnoty jako Michal Semín, měli být vylučování z veřejného života. To už jsme tu zažili. Za druhé republiky, za protektorátu i za komunistické totality.

Pokud tohle není ministr vnitra s to pochopit, nemá ve své funkci co pohledávat. Už toho máme opravdu dost, aby každý, kdo slepě a tupě nevyznává pochybné „unijní“ hodnoty, jež různí hamáčkové vydávají za „evropské“, byl dehonestován, skandalizován a urážen. Právo být slyšeni a zastoupeni v nejrůznějších orgánech mají občané všech názorů, jež nejsou v rozporu se zákony České republiky.

Pane Hamáčku, odejděte! Jste ostudou české politiky.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 17.6.2019

Čím dál víc nabývám dojmu, že všichni ti sluníčkáři, multikulturalisté, genderisté, klimatičtí alarmisté a jiní političtí úchylové jsou nejspíš nějaký jiný živočišný druh než my lidé...

Tolik tuposti přece člověk v hlavě nemůže mít. Svět nejspíš dospěl na další historickou křižovatku. Jako kdysi, když o budoucnost soupeřili kromaňonci s neandrtálci.

Sledoval jsem tuhle po očku televizní debatu „spitzenkandidátů“ do Evropského parlamentu, tedy lídrů jednotlivých europarlamentních frakcí, kteří mají ambici a potenciálně skutečně mohou stanout v čele Evropské komise. Proč jenom po očku? Protože spojitě bych to nedal. Tak strašné to bylo. Tolik koncentrované tuposti se fakt hned tak nevidí. Pokud by teze, které zde tyhle mluvící ploskolebé hlavy vypouštěly z úst, měly snad být naší budoucností, pak Evropa nemá šanci.

Nejkomičtější na celé věci ovšem je, že jediný, kdo tu vyčníval jak jednooký mezi slepými, leč zároveň mezi ostatními působil – jak kdosi velmi vtipně a přiléhavě okomentoval – jak Dubček zavlečený do Moskvy, byl lídr evropských reformistů a zároveň lídr kandidátky ODS Jan Zahradil. Věty, jimiž zde argumentoval, měly aspoň hlavu a patu.

Problém je v tom, že je to ten samý Zahradil, který svojí zadnicí přilepenou na sem a tam putující bruselsko-štrasburskou parlamentní dvojsesli reformuje Evropskou unii už nádherných 15 (slovy patnáct) let, rozuměj tři funkční období. A nyní proklamuje, že to, s čím nikdo ani o píď nepohnul za 15 let (naopak evropský sešup dál a dál nabírá vyšší a vyšší rychlost), uskuteční ve svém čtvrtém funkčním období, tedy v šestnáctém až dvacátém roce své eurounijní parlamentní mise.

No, a teď třeba tu O perníkové chaloupce.

Otočme raději list. Svatá Greta zavelela, pročež školáci v pátek chodí za školu zachraňovat matičku Zemi. A političtí, ekonomičtí i náboženští neandrtálci se předhánějí, kdo pubertální eko-chiliastické věrozvěstce dopřeje více sluchu. Ploskolebci na Praze 7 již v Holešovicích a okolí dokonce vyhlásili klimatickou nouzi. Tohle fakt nevymyslíš! Gretenismus na pochodu! Přitom je to tak jednoduché. I s Gretou. Stačí sledovat stopu peněz.

Ano, dělám si z toho všeho trochu legraci a moje neandrtálsko-kromaňonská přirovnání jsou dozajista za hranou, neb naprosto politicky nekorektní. Ale co jiného mi zbývá, pokud si to z čirého zoufalství nechci rovnou hodit? Směr, jejž pod vedením tupých politických ploskolebců nabral starý kontinent, je zničující, doslova sebevražedný. Humor, nadsázka a vtip jsou to jediné, s čím se tahle koncentrovaná idiocie agresivních minorit snad dá přežít.

Obávám se ale, že čas nadsázky, legrace a sarkasmu dříve či později skončí. A nebude to nejspíš nic hezkého, co nás čeká. Blíží se totiž chvíle, kdy se bude znovu rozhodovat, zdali budoucnost patří kromaňoncům, anebo tupým neandrtálcům. Takhle už to totiž dál opravdu nejde.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 24. 5. 2019

Kdysi za časů oněch nám dle komunistické společensko-politické metodologie vtloukali do hlavy, že existují země socialistické, kapitalistické a rozvojové. Přidržme se tohoto členění a podívejme se, jak skrz tyhle staré brýle vypadá současný svět...

Po dvou týdnech turistického putování po Číně ze mě jistě není sinolog ani společensko-vědní odborník, leč otevřené oči jsem měl a mozek v hlavě mi zaplaťpámbu také ještě stále funguje. Ono někdy fakt stačí se jen dívat a pak trochu přemýšlet.

Výměna rolí

V Číně už dnes zcela jistě nenarazíte na fanatiky, kteří v šedivých uniformách, čepicích s rudou hvězdou a s rudými knížkami Maových citátů nad hlavami vyřvávají svoji jedinou pravdu. Na takové totalitní týpky dnes ovšem zcela jistě narazíte na amerických a západoevropských univerzitách, kde již dávno zvítězily zločinná politická korektnost, přiblblý feminismus, klimatické šílenství, pomatený genderismus i jiné společenskovědní úchylky.

A propos, vzpomínáte na válečnickou rétoriku našich někdejších rudých soudruhů? Kterak nás imperialistický Západ ohrožuje? A jakou že jsme hrází míru a socialismu? A že vymoženosti socialismu ubráníme? Zatímco naši rudí soudruzi ideologicky pindali, na starém Západě budovali, stavěli a vyvíjeli se.

Vlastně se nic nezměnilo. Dnes se ovšem závratným tempem vyvíjí Čína a podobné země, zatímco naši politici jen pindají. Západoevropští i naši modří soudruzi dnes jen pěstičkami hrozí na opačnou stranu. Imperialistům z Východu nedáme šanci a vymoženosti liberální demokracie (co není ani liberální, ani demokracie) ubráníme. Co na tom, že imperialisté z Východu, ruští i čínští, mají dost svých vlastních budovatelských starostí a nikam na Západ se nehrnou, natož vojensky. Jistě, obchodovat chtějí. Je na tom něco špatně?

Svoboda, tak jak ji chápeme my, v Číně samozřejmě není a nikdy nebude. Ta země má jinou historii, jinou tradici, je tam jiná poptávka, jiné zvyklosti. My stále žijeme v představě, že jsme pupek světa, ke kterému všichni vzhlížejí a který budou všichni následovat, ale ono už to dávno neplatí. A propos – je skutečná svoboda u nás? Nenalháváme si něco?

„Sto let za opicema“

Když vystoupíte v Šanghaji na letišti, můžete jet do města klasicky taxíkem, autobusem, metrem… anebo Maglevem. To je těžká vychytávka. Maglev je rychlovlak na principu magnetické levitace. On vlastně nejede, ale letí. Umí až 460 km za hodinu. Necelých 50 km dává za 7 minut. Vlastně je to taková zbytečnost. Vždyť je to úplně šumafuk, jestli z letiště budete v centru za sedm minut, anebo třeba za 15. Jako vizitka a výkladní skříň to ovšem funguje dokonale.

A teď si vedle toho třeba představme naši už 30 let hubou stavěnou, leč stále neexistující rychlodráhu na ruzyňské letiště a rázem se můžeme vrátit zpátky na zem. Z tohoto pohledu jsme dnes nikoli socialistickou, nikoli kapitalistickou, nýbrž zoufale rozvojovou zemí.

Ano, neposlouchá se to dobře, ale ve srovnání s oním impozantním technologickým a infrastrukturním skokem, který Čína i jiné asijské země za poslední desetiletí udělaly, jsme dnes „sto let za opicema“. Nabízí se třeba srovnání železničních sítí. Zatímco v Číně vybudovali supermoderní síť, po které vlaky 21. století běžně jezdí rychlostí 300 km/h, a nová moderní nádraží připomínají spíše letištní terminály, naše železnice a celá její infrastruktura stále mnohdy připomíná spíše vylepšený skanzen ze století devatenáctého.

Země je kulatá

Ale to nikterak nebrání našim politikům, pisálkům hlavního proudu a jiným režimním přicmrdávačům, aby Čínu povýšeně mistrovali a téměř nikdy, když o ní hovoří či píší, neopomenuli připojit přídomek komunistická. Je to poněkud dementní a propagandistické, protože to by pak museli pokaždé zrcadlově říkat třeba kapitalistické Spojené státy či katolický Vatikán, což samozřejmě nedělají, neboť by to bylo idiotské. Stejně jako je idiotské tohle jejich nálepkování Číny.

Prostě: Komunistická Čína! Jenže i to je vlastně nesmysl. Nějak tu chybí ono společenské vlastnictví výrobních prostředků. Naopak, svoboda podnikání i hromadění majetku má v Číně zelenou. Na všech úrovních. Podnikejte, vydělávejte, do politiky a řízení státu nám ale nemluvte! Ano, v Číně skutečně vládne komunistická strana. Jenže čínští soudruzi nekoukají napravo ani nalevo, jen efektivně a závratným tempem mění svoji zemi. Samozřejmě, že to přináší také problémy. A stejně samozřejmé je, že je se svojí tisíciletou císařskou a konfuciánskou tradicí řeší jinak, než bychom je řešili my. Včetně oněch námi selektivně vytahovaných lidských práv. Proč selektivně? Protože kupříkladu na Čínu děláme ramena, ale v Saúdské Arábii ani nepípneme.

Buďme spravedliví. Čína, stejně jako třeba Rusko, hájí své imperiální zájmy. Jistě, může se nám to nelíbit. Ale liší se tím nějak od jiných světových mocností?

Možná, že by bylo lepší, kdybychom si raději zametli před vlastním prahem. Máme vlastní problémy a máme jich víc než dost. Žijeme na kontinentu, jenž tragicky zaostává, ekonomicky i intelektuálně. Žijeme ve společenství, jež vesele páchá civilizační sebevraždu, u čehož starostlivě řeší zákaz plastových uchošťourů.

Jen jsme vytáhli hlavu z moskevské řiti, už ji noříme do bruselské. Uniká nám, že svět se mezitím dost změnil, ba že se tak nějak přepóloval. Nadále bojujeme s komunismem z Východu, ač tam již v té tradiční podobě neexistuje, zatímco socialismus se vším svým totalitním dirigismem a dementní byrokracií se na nás už dávno valí ze Západu, jenž už jaksi není tím, čím kdysi býval, a naopak začíná být přesně tím, před čím jsme před třiceti lety vzali kramle.

Přímo geniálně to vystihl písničkář Pepa Nos Josef Pepa Nos v písni Země je kulatá: „Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo, kdo jde pořád doprava, přijde nalevo. Kdo jde pořád na východ, voctne se na západě, kdo jde pořád na západ, přijde na východ.“

Komunismus, nebo kapitalismus?

Zatímco u nás i v EU si můžete být jisti, že zaslepení pitomci tu znovu křísí socialismus, v Číně si na každém kroku můžete klást otázku, zdali tu kapitalisté budují komunismus (varianta „A“), nebo komunisté kapitalismus (varianta „B“). Vzhledem k tomu, že obyčejný Číňan nevstává a neuléhá s myšlenkou na Maovy spisy a rudé komunistické zítřky, nýbrž na to, jak vydělat více peněz, jak zbohatnout, jak si koupit auto a jak se mít lépe, a všechno „západní“ je tu „in“, myslím, že blíž k realitě má varianta „B“. Úplně nejblíž pravdě ale nejspíš bude, že Číňané si to prostě udělají po svém.

Co kdybychom jednou i my nevzhlíželi k žádným obzorům, ani těm východním, ani těm západním. Co kdybychom nevykřikovali, kam patříme či nepatříme, protože od vždycky jsme tam, kde jsme, a jinde nikdy nebudeme. Co kdybychom prostě dělali věci po svém, sebevědomě a efektivně. Opravdu je to nemožné? S hlavou zabořenou v řiti, ať už se nachází na jakékoli straně světa, to ovšem nejde.