PETR ŠTĚPÁNEK

Kouzlo zastupitelské demokracie je v tom, přesněji – by mělo být v tom, že zástupci nás občanů-voličů, kteří nás v zastupitelských sborech reprezentují, tam zasedají, přesněji – by měli zasedat, v poměru, který alespoň přibližně odpovídá názorovému rozložení mezi námi občany-voliči. Jak z tohoto hlediska vypadá naše zastupitelská demokracie? Podívejme se třeba na náš parlament, na jeho obě komory...

Do dolní komory Parlamentu České republiky, Poslanecké sněmovny, se volí poměrným systémem, do komory horní, Senátu, systémem většinovým. Je vcelku logické, že každý ze systémů generuje odlišné výsledky, možná se ale shodneme na tom, že ať tak, či tak, výsledky by alespoň trochu měly korespondovat s vůlí obyvatelstva. To ovšem v našem parlamentu neplatí. Minimálně co se týče jeho horní komory, výsledky jsou značně pokřivené.

Hezky to ilustruje tento příklad. Zatímco ve Směnovně má politické hnutí STAN nejmenší poslanecký klub, čítající pouhých 6 osob z celkového počtu 200 poslanců, v Senátů toto marginální politické uskupení disponuje zdaleka největším senátorským klubem, čítajícím 19 senátorů z celkového počtu 81. Skutečně právě hnutí STAN disponuje jedinci, kteří se mezi občany těší zdaleka největší důvěře?

Odkud se tahle disproporce bere? Kdyby to pramenilo ze samotného systému, bylo by to v pořádku, skutečný důvod ale leží jinde. Občané naší země druhou komoru parlamentu nikdy nepřijali, považují ji za zbytečnou a svůj názor demonstrují nohama. K volbám do Senátu zkrátka nechodí. Naposledy při doplňovacích volbách na Praze 9 se namáhalo k volebním urnám pouhých 11 procent oprávněných voličů. Výsledek pak určuje žalostně nereprezentativní menšina.

Jistě, výsledek je platný, i kdyby se k urně dostavil byť jen jeden jediný volič. I takový výsledek je legální. O legitimitě podobných výsledků ovšem můžeme s úspěchem pochybovat. Srovnejme to kupříkladu s referendy. Podmínkou platnosti jakéhokoli referenda bývá předepsané minimální procento voličů, kteří se musí dostavit. U voleb něco podobného neplatí. Právem se můžeme ptát: Proč? Jsou snad volby méně důležité než referenda?

Výsledek podobně pojatého klání se pak daleko více než skutečné volbě podobá tahání králíků z klobouku. Ale ani to není zcela přesné. Výsledkem tahání z klobouku by byl náhodný králičí výběr, zatímco senátní volební realita generuje pouze králíky podobného typu. Vzhledem k neúčasti naprosté většiny občanů, dominuje pouze jeden názorový proud. Námitka, že si za to voliči mohou sami, neboť nevolí, neobstojí. Volí nohama. Demonstrují, co nechtějí.

Má to nějaké řešení? Podobu parlamentu určuje Ústava. Odhlasovat zrušení Senátu by musely obě komory parlamentu, a to nikoli prostou, nýbrž ústavní většinou. Kapři si ale rybník nevypustí. Zvláště pak, když v horní komoře dominují ty politické síly, které z její existence nadstandardně profitují. Vlivem, mocí, mediálním prostorem i penězi.

Ale řešení přece jenom existuje. A nemusí to být zrovna revoluce. Přímo v Ústavě máme napsáno, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Co se tak toho lidu zeptat v právně závazném referendu? Otázka se přímo nabízí: Lide, chceš, nebo nechceš dvoukomorový parlament?
Jednoduché to ale nebude v žádném případě. Žijeme totiž v prapodivné době. Právě ti, kteří mají za všech okolností demokracie plná ústa, a také v Senátu hřadují v množství větším než malém, se referend, rozuměj – lidí, bojí jako čert kříže.

Závěr? Senát, takto nereprezentativně generovaný, není pojistkou demokracie, jak se nám už léta kdekdo snaží namluvit, nýbrž jejím deformátorem. Změňme to!

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 23. 4. 2019

Pařížská katedrála Notre Dame ještě vesele plápolá, ale z obrazovky veřejnoprávní České televize už jsme ubezpečováni, že požár nijak nesouvisí. S čím že nesouvisí, ani není třeba dodávat...

Nic nového. Děje se tak pokaždé, dá se to přímo zobecnit. Ať se v Evropě či jinde přihodí prakticky cokoli, někoho zamordují, někoho zastřelí, někoho podřežou, někoho znásilní, zblázní se náklaďáky, vybuchuje metro, vybuchují autobusy, vybuchují kavárny, padají letadla, a tak dále a tak podobně, seznam možno libovolně doplňovat, téměř vždy jsem ubezpečování, že to nesouvisí. A to i v případech, kdy to evidentně souvisí.

Obrázky či videa rozradostněných obyvatel jistých zemí, jistých etnik, jistých národů a vyznavačů jistého náboženství, kteří naopak po pádu dvojčat, během požáru Notre Dame či při kterékoli z výše zmiňovaných událostí, propukají v nadšení a na sociálních sítích vítají neštěstí bezpočtem smajlíků, nám oficiální média raději nikdy neukazují.

To ale neznamená, že ty obrázky a videa neexistují. To neznamená, že po sociálních sítích i jinde nekolují. To neznamená, že si lidé souvislosti nedomýšlejí, že o souvislostech nepřemýšlejí, ba že si někdy – ano, je to lidská přirozenost, zvláště pak v reakci na „nesouvisí“ – souvislosti nepřidávají. A hlavně, že někteří lidé prostě mají strach. Oprávněný.

Odbýt tuhle realitu našeho světa, že to jsou všechno fake news, je podvod. Novinářský podvod. Seriózní novinařina si nemůže dle svých vlastních sympatií či antipatií nasazovat klapky na oči. Povinností seriózních médií je i tyhle věci ukázat, rozebrat a případně odsoudit. Nikoli je selektovat a zatajovat.

Střih. Ten samý den, ten samý večer, co hoří Notre Dame. Na ČT1 běží Reportéři ČT a v nich reportáž o důchodci-teroristovi, o pomateném staříkovi s berlí, který pokácel na trať stromy a kolem rozházel infantilní letáky předstírající, že jde o akt migrantů. Důchodce před soudem vypovídá, že motivací jeho činu byl strach. Strach z migrantů a jejich věrouky. Jinými slovy, jeho čin souvisí.

Tuhle souvislost ovšem reportáž víceméně pomíjí. O to úporněji ale hledá, ba přímo vytváří souvislost jinou. Totiž, že ruku pomatenému staříkovi vedlo jisté politické hnutí. Co na tom, že hnutí se od staříka i jeho činu distancuje, co na tom, že žádný důkaz, přímý ani nepřímý, že by kdokoli z hnutí pomateného staříka inspiroval, naváděl či úkoloval, neexistuje.

Proč ta úporná snaha vytvořit souvislost tam, kde ve skutečnosti není? Přece proto, že ono hnutí, na rozdíl od propagandistické veřejnoprávní televize, před souvislostmi onoho mordování, znásilňování, ničení, zapalování a odpalování oči nezavírá.

Záměrně neuvádím konkrétní národnosti, vyznání ani jméno onoho politického subjektu, ostatně každý si je umí domyslet. To vše je vedlejší. Můj text je o něčem jiném. O mizerné práci redakce publicistiky, kterou musíme spolu s celou veřejnoprávní televizí povinně financovat.

Redaktor, který natočí podobný paskvil, by měl chodit kanálama, taková je to ostuda. Dramaturg, jenž to pustí do vysílání, by měl raději míchat povidla, neb to je práce, na kterou stačí. Generální ředitel, který je za to za všechno zodpovědný, by měl být neprodleně odvolán. A Rada České televize, jež nad onou permanentní propagandou a manipulací, jichž se nám namísto seriózní novinařiny z veřejnoprávní obrazovky dostává, drží ochranou ruku, jakbysmet.

Proč? Protože zamlčovat souvislosti tam, kde evidentně jsou, a naopak vytvářet je tam, kde chybějí, je prostě zločin. Propagandistický zločin. Neexistuje jediný důvod, proč bychom měli financovat zločince.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 17. 4. 2019