PETR ŠTĚPÁNEK

5. kvě, 2020

Kdysi to prý bývala vlajková loď České televize...

Řeč je o Otázkách Václava Moravce. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Dnes je to výkladní skříň fatálního úpadku veřejnoprávní televize, etalon porušování zákona o vysílání a ukázkový extrakt toho, jak se publicistika nemá dělat.

Ale možná, že se vám to líbí. Pak ovšem patříte mezi ty fajnšmekry, kteří ponejvíce holdují přeborům ve skoku do řeči, v kteréžto disciplíně se nedostižný Václav vypracoval k virtuóznímu mistrovství. Fajnšmekry, kteří žijí v představě, že rozhodčí je na hřišti tou nejdůležitější postavou, zatímco na samotných hráčích až tak moc nezáleží. Fajnšmekry, které vlastně ani tak moc nezajímá, co si ti pozvaní nedůležití aktéři myslí a co budou povídat, neboť v neděli nemohou dospat, aby zvěděli, co objevného bude po poledni kázat Václav, neboť potřebují vědět, o čem si celý příští týden mají povídat.

Tuto neděli to bylo v atletickém kladivářském sektoru, odkud Česká televize tuhle nevšední podívanou vysílá, obzvláště výživné. Proč? Protože agitátor Václav ve svém dobývání dalšího dna nasadil ještě vyšší obrátky než obvykle. Huráevropanství, zbožnění Bruselu a eurohujerství už je málo, a tak Václav přepnul na adoraci euronáckovství a eurofašounství. 

Pod oblíbenou dezinformační falešnou vlajkou (v anglicky mluvících zemí známou jako „false flag“) a v těsném závěsu za šíleným Kundrou z nerespektovatelného Respektu si i on osvojil dobrodružnou špionážní vyprávěnku a ruském agentovi, jenž přicestoval do Prahy s ricinem v čemadáně, aby ze světa sprovodil tři naše statečné komunální politické reky, kteří ještě třicet let po konci studené války hrdinně bojují s komunismem, což na sebe vzalo podobu jejich soukromé zákopové války s širou Rusí. To byl první díl. V díle druhém, nazvaném „Impérium vrací úder“, se nyní pod ochranou čučkařů z Bisky schovávají kdesi pod postelí.

Nedosti na tom. Největší hvězda veřejnoprávní ČT 09 za peníze televizních poplatníků nám rovněž nastínila novinky na žebříčku evropských hodnot. Dodejme, že hodnot národem veskrze milovaných. Takže pokud to ještě nevíte, tak odstraňování pomníků válečných hrdinů je nyní „cool“ a stavění pomníků nacistickým válečným zločincům „in“.

Klasik by řekl, kdo z vás to má? Za pouhých sto třicet pět korun měsíčně. Děkujeme, Václave! Děkujeme, soudruhu generální řediteli Petře Dvořáku! Jen tak dál. Ještě chvíli se čiňte a již brzy si zakřičíme, jako když jsme se ve škole během výuky nudili, pročež jsme na čtverečkovaném papíru hráli oblíbené „lodě“.

„Potopená!“

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 5.5.2020


 

26. dub, 2020

Čím se vyznačují totalitní režimy?

Mimo jiné také tím, že lidem, kteří mají „nesprávné“ názory, „špatný“ kádrový profil, „nevhodný“ původ či jsou jinak „podezřelí“, znemožňuje účast na správě věcí veřejných. A je jedno, zda přímo v politických funkcích, ve veřejné správě, v bezpečnostních složkách, ve školství či jinde. 

Za tím účelem si totalitní režim vydržuje své kádrováky, práskače, biřice, udavače, kolaboranty a jinou podobnou havěť. Během obou totalit, kterými si naše země prošla, tedy během té nacistické i komunistické, jsme si podobných týpků užili víc než dost.

A už je to tady zase! Tentokrát nikoli ve jménu zářné komunistické budoucnosti, ani v zájmu tisícileté říše, nýbrž s vidinou jediného správného eurofilního a multikulturního světa. Pohůnků ochotných být apoštoly nové totality se vždycky najde dost. 

A tak se Miroslav Kalousek, kdysi předseda KDU-ČSL, později předseda TOP 09 a nyní předseda jejího poslaneckého klubu, pohoršuje nad tím, že na nového rektora Policejní akademie, jediné policejní vysoké školy v České republice, aspiruje David Dlouhý.

No představte si to, jaká je to opovážlivost. Ten Dlouhý byl členem hnutí Trikolóra, ba dokonce byl jejím odborným garantem pro bezpečnostní oblast. A kdyby jen to! On dokonce v minulosti vyslovil kritický názor na Evropskou unii. Taková drzost! Taková neodpovědnost! A tak eurosoudruh Kalousek už bije na poplach, trochu vyhrožuje a pro jistotu zároveň zodpovědného ministra předem ostouzí. Na Twitteru napsal:

„´Pomáhat a chránit´. V čele Policejní akademie má stát osoba, která si přeje naše vystoupení z EU. Pokud s tímhle nic neuděláte, @jhamacek, nejste k ničemu.“ 

(Ponechme stranou, že pan předseda poslaneckého klubu ty zápory trochu popletl, takže to moc nedává smysl. To bychom pak museli rovněž spekulovat, v jakém se pan předseda nacházel stavu, což opravdu není předmětem tohoto článku.)

Není to poprvé, co bezpáteřní a bezcharakterní Kalousek takhle vyskakuje. Mám s tím ostatně osobní zkušenost. Když jsem se před časem ocitl v nominaci do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, také neváhal pozvednout hlas, ba dokonce přispěchal na promptně svolanou demonstraci podobných novototalitních pohůnků, aby vlastním tělem chránil novou totalitu. To by tak hrálo, aby v mediálně radě seděl někdo, kdo tvrdí, že veřejnoprávní média nemají být hlásnou troubou pouze jednoho jediného „správného“ názoru.

A propos. Stále je to ten samý Kalousek, kdysi pionýrský recitátor budovatelských veršů a dnes verbální bolševikobijec, který chtěl s Paroubkem sestavovat vládu za tiché podpory komunistů, a když tehdy u vlastních lidovců narazil, obratem přispěchal s vyprávěnkou, že to vlastně celé myslel úplně jinak a že jen my ostatní hlupáci jsme genialitu jeho mocenských úskoků nepochopili.

Kdepak, soudruhu Kalousku! Mýlíte se. My vás pochopili už dávno. A právě proto vámi pohrdáme. 

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 26. 4. 2020


 

24. dub, 2020

Sytý hladovému nevěří, praví staré přísloví...

A v době koronavirové to platí dvojnásob. Nouzový stav rozdělil společnost do nesmiřitelných táborů. „Zodpovědní“ panikáři versus „nezodpovědní“ chřipečkáři. Přičemž hranice mezi nimi vůbec nevedou po tradičních dělících liniích, rozuměj, babišovci versus antibabišovci, levice versus pravice, zemanovci versus antizemanovci, pražská kavárna versus vesnická hospoda. Dost se nám to pomíchalo. Možná tak trochu podle peněženek, respektive podle pravidelného přísunu peněz do nich.

Obyvatelstvo se rozdělilo. Na jedné straně máme lidi, kteří ze dne na den přišli o obživu. A nějaké milodary typu „pětadvacet“ na tom nic nemění. Ale kdyby jen to. V důsledku pokračujícího nouzového stavu jim hrozí, že přijdou o své živnosti, o své investice, o své firmy, o svoji práci, o svoji existenci. Opravdu to není žádná legrace.

A pak tu máme jinou skupinu lidí. Nouzový stav je nijak extra netrápí. Vlastně je to docela pohoda. Peníze berou pořád stejné, ba dokonce ani u toho mnohdy nemusí chodit do práce. Povinná karanténa? Vítané volno. Tuhle jsem potkal jednoho známého. Nesmírně si to pochvaloval. Vrátil se z cest a musel do povinné karantény. Za téměř plný plat. V životě prý toho doma a na zahradě tolik neudělal. Tak se mu to zalíbilo, že si karanténu nastavil ještě o ošetřovačku na děti. Žádné předškoláky, velké děti.

Úřady a mnohé další instituce spíš nefungují, než fungují, ale úřednický stav na tom nic netratí. Peníze na účty mu chodí pravidelně. Jenže úřady ekonomiku nepohánějí. Od toho tu jsou firmy. Ale mnohé úplně stojí nebo jedou v provizoriu. Náklady naskakují, příjmy ani náhodou. Jak dlouho lze takhle existovat? Jak dlouho může stát takhle existovat?

Dluhy narůstají. To, co teď projíme, probendíme, proalmužnujeme, bude v budoucnosti někdo muset zaplatit. My sami, naše děti, naši vnuci. Jasně, lze taky natisknout další peníze. Spoustu peněz. Tím se ovšem zcela znehodnotí veškeré úspory. Samozřejmě, těm, kteří žádné nemají, to může být – a také opravdu je – šumafuk. Tady platí jiné přísloví. Z cizího krev neteče.

„Život je víc než ekonomika nebo politika,“ zaklínají se panikáři, přičemž střízlivé realisty nazývají chřipečkáři. „Korona přece není nějaká chřipečka,“ rozčilují se. No jistě, není. V téhle fázi už ale nejvíc proto, že o chřipkové epidemii a počtech jejích obětí nevíme vůbec nic – koho by také zajímalo, kolik lidí dennodenně umírá na obyčejnou chřipku a jiné nemoci –, zatímco koronavirus nám Česká televize i ostatní média hustí do hlavy 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, ve dne, v noci, ráno, v poledne, večer, pořád dokola, znovu a znovu. Realita je ovšem taková, že zemřelých na chřipku a jiné nemoci je mnohem mnohem mnohem víc než na covid-19. Ten titulek z jedné polské televize, co koluje po sociálních sítích, je vlastně dokonalý: „Ludzi pojebalo z koronawirusa.“

Původním účelem přísných epidemiologických opatření bylo zabránit zahlcení zdravotnických zařízení. To se povedlo. Všechna čest! Ale život běží dál, už jsme v jiné fázi. Nouzový stav pomohl. Není tu ale proto, aby se Hamáčkovi hezky nakupovalo. Jeho pokračováním nezabíjíme koronavirus, nýbrž sami sebe.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 24.4.2020


 

23. dub, 2020
O zločinné propagandě jednoho veřejnoprávního redaktora...
 
Fakt č. 1: Náš politický systém je dle naší Ústavy založen na soutěži politických stran.
 
Fakt č. 2: Lidé, kteří se chtějí zabývat politikou, se sdružují v politických stranách a hnutích. Děje se tak podle zákona. Politické strany a hnutí, a zvláště pak jejich financování, podléhají kontrole. Za účelem této kontroly dokonce existuje speciální úřad.
 
Fakt č. 3: A pak jsou tu jiní lidé, kteří se také zabývají politikou, ale namísto politických stran či hnutí k tomu používají neziskové organizace. Podobné kontrole jako strany a hnutí ale nepodléhají. Jejich financování je neprůhledné, často jsou přisáté na státní instituce nebo jsou vydržovány ze zahraničí.
 
Fakt č. 4: Existence takových politických neziskovek a jejich zneužívání v politickém boji je zvláště v poslední době předmětem čím dál častější kritiky. Pozor! Kritiky zprava i zleva. Co vadí? Vadí to, že čím dál větší část správy věcí veřejných si uzurpují aktivisté, kteří k tomu nemají žádný mandát, které nikdo nezvolil a kteří se nikomu nezodpovídají.
 
Fakt č. 5: Někteří politici naopak existenci takových neziskovek hájí a vydávají je za součást a za projev občanské společnosti. Především politici tzv. nové levice. Aby taky ne, když je používají jako své pretoriány, alibi, informační zdroj, argumentační výmluvu, spolubojovníky, nástroj mocenského nátlaku, prostě jak se to zrovna hodí.
 
Střih. ČT24, Události, komentáře, 14. 4. 2020, hostem moderátora Jakuba Železného je Monika Granja, ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, která slaví 30 let od svého založení.
 
Výbor dobré vůle (VDV) samozřejmě není politická neziskovka, nýbrž chvályhodná charitativní organizace. Proti takovým nikdo nic nemá. Naopak.
 
Jakub Železný ovšem jako správný demagog a umanutý ideologický aktivista využil rozhovoru s ředitelkou VDV, aby mezi charitativní neziskovky a politické neziskovky vsunul rovnítko a ředitelku vmanévroval do jejich obhajoby. Prostě klasický manipulační zločin, informační faul a propagandistická – promiňte mi to slovo, ale jinak to nazvat nejde – prasárna.
 
Ale kdyby jen to. Železný samozřejmě smlčel, že existenci a praxi samozvaných politických neziskovek už dávno kritizují lidé nejrůznějšího politického přesvědčení, ale účelově vytáhnul pouze kritiku od předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Tak nějak ve smyslu, ha, podívejte se, jaký totalitní pohrobek si to dovoluje kritizovat naši skvělou občanskou společnost, ergo, veškerá kritika politických neziskovek je něco špatného.
 
Prostě jeden faul za druhým. Extrakt toho, jak se novinařina nemá dělat. Ostuda! Hanba! Zločin! Železného ostuda, Železného hanba, Železného zločin. Ostuda České televize, hanba České televize, další z ideových zločinů České televize.
 
Pokud tohle má být podoba žurnalistiky veřejnoprávní televize, nezbývá než s tím zakletým zámkem na Kavčích horách udělat to samé co s politickými neziskovkami. Co? Nekompromisně je odstřihnout od našich peněz, od financování z veřejných zdrojů. Proč bychom si také měli platit něco, co nám škodí, že? Prostě zastavit penězovody. Dřív, než bude pozdě.
 
Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 23.4.2020
10. dub, 2020

Pokud se mýlím, tak mne opravte, ale myslím, že to bylo poprvé, kdy namísto planého řečnění se někdo opravdu pokusil legislativní cestou něco udělat s naší absolutní podřízeností zahnívajícímu byrokratickému molochu, jenž se nazývá Evropská unie. 

Předseda Trikolóry Václav Klaus mladší navrhnul zařadit na pořad jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bod nazvaný Jednostranné vypovězení Lisabonské smlouvy Českou republikou.

Aby tomu každý správně rozuměl. Následně se ve sněmovně nehlasovalo o vypovězení Lisabonské smlouvy, nýbrž pouze o tom, zda se o tom bavit, zda o tom jednat, zda se tím zabývat, zda o tom mluvit. Výsledek se samozřejmě dal předpokládat, nicméně pohled na hlasovací listinu přesto nabízí docela zajímavé informace.

O tom, že eurohujerské strany, rozuměj ODS, TOP 09, ČSSD, Piráti, KDU-ČSL a STAN, budou proti zařazení, nikdo samozřejmě nepochyboval, ani to nepředpokládal. Speciálně u ODS to pouze potvrzuje, že její občasná kritika EU je pouhým bzučením mouchy v našich uších. Tahle kdysi euroskeptická strana se již dávno přeměnila na Stranu mírného pokroku v mezích bruselských zákonů.

Mnohem zajímavější je postoj Babišova hnutí ANO. Také z něj se občas ozývají výhrady. Ale i v tomto případě je to jenom plané řečnění. Když došlo na lámání chleba, Klausem navržený bod podpořil jediný Babišův poslanec, Patrik Nacher. Asi ví, proč. Je totiž autorem knížky Šílenosti doby moderní. Ale ani postoj hnutí ANO není nic nového pod sluncem. Že se Babišovo hnutí chová jinak doma a jinak v Bruselu, víme už dávno.

Předseda KSČM Vojtěch Filip hlasoval pro, poslanec Jiří Dolejš samozřejmě proti. Nic překvapivého.

Úplně nejzajímavější byl ovšem postoj poslanců, kteří se hlásí k vlastenectví a namísto zglajchšaltované byrokratické unie preferují Evropu spolupracujících národních států. Pro zařazení Klausova bodu hlasovali všichni přítomní nezařazení poslanci a také všichni přítomní poslanci SPD. Se dvěma výjimkami! Ruku pro nezvedli první dva muži SPD, předseda SPD Tomio Okamura a první místopředseda SPD Radim Fiala. Zajímavé! Pokrytectví? Žárlivost? Rivalita?

Za zmínku stojí také vyjádření Františka Matějky, předsedy mimoparlamentní Strany nezávislosti České republiky. Ten Klause zkritizoval, že něco takového, jako je jednostranné vypovězení Lisabonské smlouvy evropská legislativa nezná a že Klausův postup myšlence nezávislosti České republiky prý škodí. Inu, to jsou věru zajímavé věty. Proč? Protože ty nejdůležitější historické změny se obvykle nedějí se zářivou legislativní čistotou, nýbrž právě naopak revoluční, netradiční či radikální cestou. Netradiční akt prostě vytvoří novou situaci, novou realitu, jež přinutí zainteresované strany či země jednat a dospět k nějakému řešení.

On se snad zrod Československa v roce 1918 odehrál podle rakousko-uherských zákonů? On snad Protektorát Čechy-Morava vznikl podle československých zákonů? Ono se snad parašutování poslanců Občanského fóra do Federálního shromáždění v prosinci 1989 uskutečnilo podle tehdejší komunistické legislativy? Ono snad vyhlášení svrchovanosti Slovenska Slovenskou národní radou proběhlo dle tehdy platných federálních zákonů? Ono snad rozdělení Československa v roce 1992 proběhlo přesně podle Ústavy? On snad Cromwell uctivě klepal na dveře anglického parlamentu? Ne. Ne. Ne.

Co z toho všeho plyne? V naprosté nahotě tu vidíme realitu, možná přesněji bídu české politiky. Pokud se euroskeptičtí politici a vlastenecké strany nedokážou domluvit na elementární spolupráci a

vzájemné podpoře, nebudou mít proti spojeným silám Bruselu a jeho zdejších Quislingů nikdy šanci. Jenže to si kriticky naladěná veřejnost, čím dál více znechucená praxí Evropské unie, opravdu nezaslouží.

To, co vidíme, je vážné varování. Vzpomínat na knížete Svatopluka snad netřeba.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 10. 4. 2020