PETR ŠTĚPÁNEK

Kdysi to prý bývala vlajková loď České televize...

Řeč je o Otázkách Václava Moravce. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Dnes je to výkladní skříň fatálního úpadku veřejnoprávní televize, etalon porušování zákona o vysílání a ukázkový extrakt toho, jak se publicistika nemá dělat.

Ale možná, že se vám to líbí. Pak ovšem patříte mezi ty fajnšmekry, kteří ponejvíce holdují přeborům ve skoku do řeči, v kteréžto disciplíně se nedostižný Václav vypracoval k virtuóznímu mistrovství. Fajnšmekry, kteří žijí v představě, že rozhodčí je na hřišti tou nejdůležitější postavou, zatímco na samotných hráčích až tak moc nezáleží. Fajnšmekry, které vlastně ani tak moc nezajímá, co si ti pozvaní nedůležití aktéři myslí a co budou povídat, neboť v neděli nemohou dospat, aby zvěděli, co objevného bude po poledni kázat Václav, neboť potřebují vědět, o čem si celý příští týden mají povídat.

Tuto neděli to bylo v atletickém kladivářském sektoru, odkud Česká televize tuhle nevšední podívanou vysílá, obzvláště výživné. Proč? Protože agitátor Václav ve svém dobývání dalšího dna nasadil ještě vyšší obrátky než obvykle. Huráevropanství, zbožnění Bruselu a eurohujerství už je málo, a tak Václav přepnul na adoraci euronáckovství a eurofašounství. 

Pod oblíbenou dezinformační falešnou vlajkou (v anglicky mluvících zemí známou jako „false flag“) a v těsném závěsu za šíleným Kundrou z nerespektovatelného Respektu si i on osvojil dobrodružnou špionážní vyprávěnku a ruském agentovi, jenž přicestoval do Prahy s ricinem v čemadáně, aby ze světa sprovodil tři naše statečné komunální politické reky, kteří ještě třicet let po konci studené války hrdinně bojují s komunismem, což na sebe vzalo podobu jejich soukromé zákopové války s širou Rusí. To byl první díl. V díle druhém, nazvaném „Impérium vrací úder“, se nyní pod ochranou čučkařů z Bisky schovávají kdesi pod postelí.

Nedosti na tom. Největší hvězda veřejnoprávní ČT 09 za peníze televizních poplatníků nám rovněž nastínila novinky na žebříčku evropských hodnot. Dodejme, že hodnot národem veskrze milovaných. Takže pokud to ještě nevíte, tak odstraňování pomníků válečných hrdinů je nyní „cool“ a stavění pomníků nacistickým válečným zločincům „in“.

Klasik by řekl, kdo z vás to má? Za pouhých sto třicet pět korun měsíčně. Děkujeme, Václave! Děkujeme, soudruhu generální řediteli Petře Dvořáku! Jen tak dál. Ještě chvíli se čiňte a již brzy si zakřičíme, jako když jsme se ve škole během výuky nudili, pročež jsme na čtverečkovaném papíru hráli oblíbené „lodě“.

„Potopená!“

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 5.5.2020

Čím se vyznačují totalitní režimy?

Mimo jiné také tím, že lidem, kteří mají „nesprávné“ názory, „špatný“ kádrový profil, „nevhodný“ původ či jsou jinak „podezřelí“, znemožňuje účast na správě věcí veřejných. A je jedno, zda přímo v politických funkcích, ve veřejné správě, v bezpečnostních složkách, ve školství či jinde. 

Sytý hladovému nevěří, praví staré přísloví...

A v době koronavirové to platí dvojnásob. Nouzový stav rozdělil společnost do nesmiřitelných táborů. „Zodpovědní“ panikáři versus „nezodpovědní“ chřipečkáři. Přičemž hranice mezi nimi vůbec nevedou po tradičních dělících liniích, rozuměj, babišovci versus antibabišovci, levice versus pravice, zemanovci versus antizemanovci, pražská kavárna versus vesnická hospoda. Dost se nám to pomíchalo. Možná tak trochu podle peněženek, respektive podle pravidelného přísunu peněz do nich.

Obyvatelstvo se rozdělilo. Na jedné straně máme lidi, kteří ze dne na den přišli o obživu. A nějaké milodary typu „pětadvacet“ na tom nic nemění. Ale kdyby jen to. V důsledku pokračujícího nouzového stavu jim hrozí, že přijdou o své živnosti, o své investice, o své firmy, o svoji práci, o svoji existenci. Opravdu to není žádná legrace.

A pak tu máme jinou skupinu lidí. Nouzový stav je nijak extra netrápí. Vlastně je to docela pohoda. Peníze berou pořád stejné, ba dokonce ani u toho mnohdy nemusí chodit do práce. Povinná karanténa? Vítané volno. Tuhle jsem potkal jednoho známého. Nesmírně si to pochvaloval. Vrátil se z cest a musel do povinné karantény. Za téměř plný plat. V životě prý toho doma a na zahradě tolik neudělal. Tak se mu to zalíbilo, že si karanténu nastavil ještě o ošetřovačku na děti. Žádné předškoláky, velké děti.

Úřady a mnohé další instituce spíš nefungují, než fungují, ale úřednický stav na tom nic netratí. Peníze na účty mu chodí pravidelně. Jenže úřady ekonomiku nepohánějí. Od toho tu jsou firmy. Ale mnohé úplně stojí nebo jedou v provizoriu. Náklady naskakují, příjmy ani náhodou. Jak dlouho lze takhle existovat? Jak dlouho může stát takhle existovat?

Dluhy narůstají. To, co teď projíme, probendíme, proalmužnujeme, bude v budoucnosti někdo muset zaplatit. My sami, naše děti, naši vnuci. Jasně, lze taky natisknout další peníze. Spoustu peněz. Tím se ovšem zcela znehodnotí veškeré úspory. Samozřejmě, těm, kteří žádné nemají, to může být – a také opravdu je – šumafuk. Tady platí jiné přísloví. Z cizího krev neteče.

„Život je víc než ekonomika nebo politika,“ zaklínají se panikáři, přičemž střízlivé realisty nazývají chřipečkáři. „Korona přece není nějaká chřipečka,“ rozčilují se. No jistě, není. V téhle fázi už ale nejvíc proto, že o chřipkové epidemii a počtech jejích obětí nevíme vůbec nic – koho by také zajímalo, kolik lidí dennodenně umírá na obyčejnou chřipku a jiné nemoci –, zatímco koronavirus nám Česká televize i ostatní média hustí do hlavy 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, ve dne, v noci, ráno, v poledne, večer, pořád dokola, znovu a znovu. Realita je ovšem taková, že zemřelých na chřipku a jiné nemoci je mnohem mnohem mnohem víc než na covid-19. Ten titulek z jedné polské televize, co koluje po sociálních sítích, je vlastně dokonalý: „Ludzi pojebalo z koronawirusa.“

Původním účelem přísných epidemiologických opatření bylo zabránit zahlcení zdravotnických zařízení. To se povedlo. Všechna čest! Ale život běží dál, už jsme v jiné fázi. Nouzový stav pomohl. Není tu ale proto, aby se Hamáčkovi hezky nakupovalo. Jeho pokračováním nezabíjíme koronavirus, nýbrž sami sebe.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 24.4.2020

Pokud se mýlím, tak mne opravte, ale myslím, že to bylo poprvé, kdy namísto planého řečnění se někdo opravdu pokusil legislativní cestou něco udělat s naší absolutní podřízeností zahnívajícímu byrokratickému molochu, jenž se nazývá Evropská unie. 

Předseda Trikolóry Václav Klaus mladší navrhnul zařadit na pořad jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bod nazvaný Jednostranné vypovězení Lisabonské smlouvy Českou republikou.

Aby tomu každý správně rozuměl. Následně se ve sněmovně nehlasovalo o vypovězení Lisabonské smlouvy, nýbrž pouze o tom, zda se o tom bavit, zda o tom jednat, zda se tím zabývat, zda o tom mluvit. Výsledek se samozřejmě dal předpokládat, nicméně pohled na hlasovací listinu přesto nabízí docela zajímavé informace.

O tom, že eurohujerské strany, rozuměj ODS, TOP 09, ČSSD, Piráti, KDU-ČSL a STAN, budou proti zařazení, nikdo samozřejmě nepochyboval, ani to nepředpokládal. Speciálně u ODS to pouze potvrzuje, že její občasná kritika EU je pouhým bzučením mouchy v našich uších. Tahle kdysi euroskeptická strana se již dávno přeměnila na Stranu mírného pokroku v mezích bruselských zákonů.

Mnohem zajímavější je postoj Babišova hnutí ANO. Také z něj se občas ozývají výhrady. Ale i v tomto případě je to jenom plané řečnění. Když došlo na lámání chleba, Klausem navržený bod podpořil jediný Babišův poslanec, Patrik Nacher. Asi ví, proč. Je totiž autorem knížky Šílenosti doby moderní. Ale ani postoj hnutí ANO není nic nového pod sluncem. Že se Babišovo hnutí chová jinak doma a jinak v Bruselu, víme už dávno.

Předseda KSČM Vojtěch Filip hlasoval pro, poslanec Jiří Dolejš samozřejmě proti. Nic překvapivého.

Úplně nejzajímavější byl ovšem postoj poslanců, kteří se hlásí k vlastenectví a namísto zglajchšaltované byrokratické unie preferují Evropu spolupracujících národních států. Pro zařazení Klausova bodu hlasovali všichni přítomní nezařazení poslanci a také všichni přítomní poslanci SPD. Se dvěma výjimkami! Ruku pro nezvedli první dva muži SPD, předseda SPD Tomio Okamura a první místopředseda SPD Radim Fiala. Zajímavé! Pokrytectví? Žárlivost? Rivalita?

Za zmínku stojí také vyjádření Františka Matějky, předsedy mimoparlamentní Strany nezávislosti České republiky. Ten Klause zkritizoval, že něco takového, jako je jednostranné vypovězení Lisabonské smlouvy evropská legislativa nezná a že Klausův postup myšlence nezávislosti České republiky prý škodí. Inu, to jsou věru zajímavé věty. Proč? Protože ty nejdůležitější historické změny se obvykle nedějí se zářivou legislativní čistotou, nýbrž právě naopak revoluční, netradiční či radikální cestou. Netradiční akt prostě vytvoří novou situaci, novou realitu, jež přinutí zainteresované strany či země jednat a dospět k nějakému řešení.

On se snad zrod Československa v roce 1918 odehrál podle rakousko-uherských zákonů? On snad Protektorát Čechy-Morava vznikl podle československých zákonů? Ono se snad parašutování poslanců Občanského fóra do Federálního shromáždění v prosinci 1989 uskutečnilo podle tehdejší komunistické legislativy? Ono snad vyhlášení svrchovanosti Slovenska Slovenskou národní radou proběhlo dle tehdy platných federálních zákonů? Ono snad rozdělení Československa v roce 1992 proběhlo přesně podle Ústavy? On snad Cromwell uctivě klepal na dveře anglického parlamentu? Ne. Ne. Ne.

Co z toho všeho plyne? V naprosté nahotě tu vidíme realitu, možná přesněji bídu české politiky. Pokud se euroskeptičtí politici a vlastenecké strany nedokážou domluvit na elementární spolupráci a

vzájemné podpoře, nebudou mít proti spojeným silám Bruselu a jeho zdejších Quislingů nikdy šanci. Jenže to si kriticky naladěná veřejnost, čím dál více znechucená praxí Evropské unie, opravdu nezaslouží.

To, co vidíme, je vážné varování. Vzpomínat na knížete Svatopluka snad netřeba.

Autor: Petr Štěpánek, Pardubicko, ČR, 10. 4. 2020