3. kvě, 2019

JAN SINNREICH: Obrazoborectví ve Spojených Státech

Pro člověka žijícího ve střední Evropě bylo kácení soch a nekonečné změny názvů měst, ulic a památek historickou skutečností. Po rozpadu rakouského mocnářství se kácelo velmi mocně...
 
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, sochy generálů (Radeckého). Za německého protektorátu se sochy ukrývaly (prezidenta T.G.Masaryka), a krátce nato v r. 1945 zase stavěly zpět na místa. Pak se stavěly sochy dělnického prezidenta a velikého Stalina. Pak se zase kácely. Jako příklad poslouží třeba rušná, nic netušící a stále stejně krásná  třída pražských Vinohrad: Původně Černokostelecká. Pak Jungmannova (1884), pak Fochova (1922), dale Schwerinova (1940), pak samozřejmě Stalinova (1945), a posléze (a doufejme už naposledy) jednoduše Vinohradská (1962). 
 
Zdálo by se, že podobné výstřelky se vyhnou zemi známé svojí politickou stabilitou a pragmatismem, jako byly až do nedávna Spojené státy. Bohužel. Od zrodu aktivistické levice na universitách v 60. letech minulého století až do dnešní doby sílí společenský tlak na „opravy“ historie, ne nepodobný tomu, který známe z doby po komunistickém převratu v r. 1948 u nás.  Začne se opravami školních učebnic. Děti se dozvídají, že Shakespeare byl představitelem bílé utlačovatelské třídy, a že Marc Twain byl rovnou rasista. Tento trend a tlak zesílil především za poslední dvě prezidentská období Baracka Obamy.  Ale nezůstává už jenom u učebnic. Kdepak. Objevení Ameriky Krištofem Kolumbem byl zločin (bílých kolonialistů). A proto bude americký státní svátek na památku objevení Ameriky „Columbus Day“ (12. říjen) přejmenován na „Den domorodých lidí“ (Indegenous People Day) na oslavu vyhubených původních obyvatel. Tak tomu bude ale pouze ve státu Maine. Jinde to dopadlo hůř. Svátek se ruší, úplně. 
 
Ještě hůře to vypadá s památkami na občanskou válku.  Prakticky v každém větším městě na jihu Spojených států (bývalé Konfederace) stávaly sochy jižanských politiků, významných občanů, nebo vojenských velitelů, kteří se zapsali do historie země. Již nestojí. Pomníky byly a jsou dále vandalizovány a odstraňovány.  Zničena byla například socha generála Roberta  E. Lee v New Orleansu, stejně jako  (po bouřlivých protestech a srážkách mezi aktivisty za odstranění a odpůrci) jeho socha v Charlottesvillu, ve státě Virginia.  Vše probíhá hladce, za souhlasu místní správy a nečinnosti policie. Ve státě New Jersey pro změnu odstranili z památníku svobody, na kterém jsou vlajky všech států USA, vlajku Mississippi.  Proto, že trochu připomíná vlajku konfederační. 
 
Věci zde zašly ještě dál.  Na „černé listině“ se objevilo i jméno samotného otce nezávislých Spojených Států Amerických – George Washingtona. V San Francisku existuje malba – série panelů – „Život a dílo G. Washingtona“ o rozměrech 150m2.  Je instalovaná od r. 1936 v místní škole. Na jednom z panelů je zobrazen G.W.  stojící na poli na kterém pracují černí otroci, a on ukazuje k západu. (Zajímavost: autor malby, Victor Arnautoff, byl přítelem komunistického výtvarného umělce Diego Rivery.)  Ale zpět k malbě ve škole. Školská rada nazvala toto dílo urážlivé (offensive) a lidsky ponižující (dehumanizing).  Uráží současné americké černochy. A Indiány. Speciálně ustavená komise shledala, že toto dílo oslavuje otroctví, genocidu, kolonializaci a nadvládu bílého muže, a tím určitě traumatizuje studenty. Proč se nikdo ze studentů této školy za posledních 83 traumatizován necítil, to komise nezkoumala. Velkoryse přehlédla i ten fakt, že ačkoliv G.W. černé otroky vlastnil, neb tak v té době byla společnost uspořádána, už v r. 1783 prosazoval zakládání komunit pro propuštěné otroky.  Byl vlastně prototypem abolicionisty, což v té době byl zcela výjimečný, odvážný a humanitně pokrokový postoj. 
 
Podobná 80 let stará malba už byla odstraněna ze školy ve městě Oak Park, Kalifornie. Všechny děti na ní zpodobněné byly totiž bílé.  
Zapálení „aktivisté“ jsou přesvědčeni, že když fyzicky zlikvidují památníky naší historie, zničí tím samu historii, a že v takto vzniklém vakuu získají prostor pro uskutečnění své revoluce –  t.j. svržení nespravedlivého kapitalistického a opresivního řádu a nastolení řádu nového, jejich. 
 
Ptáte se, milí čtenáři (pokud jste ještě se mnou a toto ještě čtete):  Je něco takového, po tom všem čím si lidstvo v moderních dějinách prošlo, ještě možné?  Ano, většina z nás to prohlédla a s tímto ideologickým terorem nesouhlasí. Ale jenom v duchu.  Strach z obvinění z rasizmu, obava ze ztráty zaměstnání, vláčení tiskem, dokonce z fyzických útoků je pro většinu lidí ochromující. Že vám to milí čtenáři něco připomíná? Německo v letech 30tých?  Československo po roku 1948 a znovu po 1968?
 
Co dál? Začíná to být napínavé. Není nijak přehnaná představa přejmenování hlavního města USA. Nebo třeba presidentského sídla, Bílého domu. Co třeba Černý dům?  A nebo radši rovnou  Duhový dům?  Mezi „demokratickým socializmem“ , horlivě slibovaným všemi 22 momentálními demokratickými prezidentskými kandidáty (počítáno k dnešku, 19h a 32min místního času) a mezi svobodou a zdravým rozumem je tenká čára vedoucí klikatě mezi voliči zdejší společnosti. Většina z nich totiž naštěstí (nebo bohužel?) ten zaslíbený socializmus na vlastní kůži ještě nepoznala. 
 
Autor: Jan Sinnreich, Miami, Florida, USA, 3.5.2019