PETR HAMPL

13. dub, 2021

520 nebezpečných slov o  prosazování absurdností a logickém myšlení...

Většina čtenářů asi nezaznamenala, že nepřeberný dav diskriminovaných se rozrostl o další skupinu. Jsou to ti muži, co se cítí ženami (ať jsou kastrovaní nebo ne), a kteří zjistili, že normální muži nejsou ochotni s nimi provozovat erotické aktivity. Možná někoho přinutí, aby je oslovoval ženským jménem, ale aby někdo s takovou bytostí vlezl do postele… fúúúj.

Boj proti diskriminaci se tedy rozbíhá. Zatím jsou „jen“ vylepovány plakátky (viz níže), vycházejí články o tom,„jak odstranit z našeho randění transfobii“ a formují se neziskovky. Pak budou následovat granty, pak povinná podniková školení o výhodách chození s transkou… a nakonec komise, kam bude člověk zván a kde bude muset prokázat, že odmítnutí sexuálního návrhu bylo dáno něčím jiným než předsudky. A při povyšování se bude přihlížet i k zásluhám v této oblasti.

Ano, takhle to bude postupovat. Vědí i ti, kdo vám dnes budou tvrdit, že je to výmysl. Stejně dobře jako já to ví šéfredaktor Respektu, funkcionáři Pirátů, Marek Wollner a všichni další. Jak se to rozběhlo, už není cesty zpět. Otázkou už zůstávají jen detaily a načasování.

Co dalšího může přijít na řadu dále? Cokoliv! Naprosto cokoliv! Je možné, že po benzínu dojde i na zákaz elektromobilů a nastane povinný přechod na šlapací autíčka? Samozřejmě, že to je možné! Není vyloučeno, že to zrovna dnes nějaké aktivistu napadne. Nebo ho to napadne příští týden. Nebo příští rok. A pak se věci dají do pohybu.

Zkrátka, ocitli jsme se ve světě, kde o žádném nesmyslu nemůžeme říct „tohle nezačnou prosazovat“ nebo „tohle nezavedou“. Neexistuje žádný filtr. To neznamená, že by existoval nějaký seznam nejhorších ničemností k prosazení. Ale podmínky jsou nastaveny tak, že pokud to někoho napadne, tak to bude uvedeno do života.

Lhář a manipulátor Jan Cemper (který je zároveň samozvaným strážcem pravdy) nedávno napadl Ivana Davida, když doktor David upozornil na riziko zákazu hrášku a zelí. „Je to absolutní nesmysl,“ tvrdí Cemper a pokračuje. „Evropská unie rozhodně nejedná o zákazu pěstování těchto potravin.“ Opravdu Jan Cemper vznesl dotazy na stovky kanceláří, odborů a pracovních skupin, odkud by takový zákaz mohl vzejít? Opravdu dostal z každé ujištění, že o ničem takovém neuvažují? Samozřejmě, že ne! Cemper si tu informaci prostě vymyslel. Kdyby to byl poctivý člověk, napsal by následující:

„Nevíme o žádném konkrétním projektu, v rámci kterého by byl připravován zákaz hrášku nebo zelí. Ochrana proti toxicitě může být řešena úplně jiným způsobem než zákazem těchto plodin.“

Jestli má kdo jaké úmysly nebo jestli takové úmysly pojme v budoucnu, to nemůže být předmětem „vyvracení hoaxů.“ Vyvracení blbostí může spočívat třeba v tom, že až někdo bude tvrdit, že předsedkyně Ursula musela Erdoganovi čistit boty, tak lovec hoaxů vysvětlí, že pro ni pouze neměl židli. Nebo, když někdo bude tvrdit, že ve Schwabově knize Velký reset se mluví o povinném vegetariánství, je možné to vyvrátit s tím, že otázka vegetariánství tam vůbec není zmíněna. Ale to všechno se týká faktů o něčem, co už proběhlo.

Každý, kdo tvrdí, že EU nezavede to či ono, je podvodník. Nikdo z nás to nemůže vědět. Je možné z různých důvodů usuzovat, že vývoj půjde jinudy. Já si kupříkladu myslím, že s rušením hotovosti to nebude tak žhavé prostě proto, že i členové představenstev a vysocí úředníci potřebují kupovat kokain a platit za hotely s milenkami. Ale mohu se mýlit. Právě o takových věcech by měla být debata.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 13.4.2021

Zdroj:

https://www.petrhampl.com/konec-hoaxu/


 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

7. dub, 2021

Rozhovor Petra Hampla s Janem Kellerem...

Petr Hampl: Naše předchozí povídání je snad možné shrnout tak, že potřebujeme vypracovat pohled (ať už mu budeme říkat ideologie či jinak), který bude hájit zájmy místních lidí proti globálnímu kapitálu, a který překoná zastaralé dělení na levici a pravici. A který bude dostatečně srozumitelný, aby mohl být masově akceptován.

Zdá se, že v současné době probíhá takové hledání téměř výhradně na levici (či bývalé levici). Píšou se sborníky, probíhají diskuze, představitelé “staré levice” kladou nejrůznější otázky. Pravice jako by nebyla schopna překročit svět jednoduchých frází o nutnosti omezit státní pravomoci a zvyšovat zisky. To se nakonec projevilo i v tom, že Trumpova vize velké reformy atraktivní i pro Sandersovy příznivce se nakonec scvrkla na obvyklé snižování daní. Má ještě pravice co nabídnout?

Jan Keller: Myslím si, že pravice s levicí si v tomto ohledu nemají co vyčítat. Snad nejstručněji se dá jejich situace vyjádřit tím, že pravice zradila národ, zatímco levice zradila lid. Jak se jim to přihodilo?

Pravice se dala cestou konzervativního liberalismu. To je ovšem oxymóron. Není možné zároveň tvrdit, že hájím hodnoty, jako jsou věrnost odkazu předků klasická rodina, a nikoliv její karikatura, domov či víra, a zároveň podporovat přeměnu všeho na prodejné zboží, které bude pendlovat po celé zeměkouli, než si je někdo koupí, vychutná a zahodí. Jakmile se všemu přiřadí tržní cenovka, má to dvojí dopad. Jednak se tím degradují hodnoty, které by na prodej být neměly, jednak se tím stávají naprosto bezcenné věci, které cenovkou opatřeny nejsou. Když pravice popře konzervatismus, skončí u podomního prodeje domova.

Levice se dostala zase do jiné pasti. Jejími ústředními hesly jsou od počátku sociální spravedlnost a všelidská emancipace. Sociální spravedlnost ovšem předpokládá existenci státu, v jehož rámci dochází k přerozdělování vytvořeného bohatství. Když se to s přerozdělováním přežene, brzdí to motivaci bohatství vytvářet. Proč se o něco snažit, když to dostanu tak jako tak. Když se na přerozdělování rezignuje, vede to k nárůstu nerovnosti, což ohrožuje celistvost společnosti. Problém je nyní v tom, že idea všelidské emancipace byla pojata způsobem, který ignoruje hranice států a nejraději by je odstranil.

Celoplanetární sociální spravedlnost bez hranic lze uskutečňovat dvěma způsoby, přitom oba vedou ke katastrofě. Buďto budete posílat stále více peněz a dalších prostředků z tzv. ekonomicky vyspělých zemí zemím chudším v naději, že si je přerozdělí tam, anebo zrušíte hranice, aby si mohl kdokoliv ze zemí chudších dojít do země bohatší pro to, co považuje za svůj díl. V obou případech na tuto takzvaně levicovou politiku doplatí ti, jejichž zájmy by měla levice hájit – nejen zaměstnanci, ale také živnostníci a drobní podnikatelé. Ve výsledku tím pravice i levice podkopávají přímo svoje základy. Pravice nabízí místo vysokých hodnot nízké daně a levice namísto hledání alternativ vybízí chudé všech zemí, aby se spojili a odešli si užívat výdobytků kapitalismu, než budou zcela rozebrány.

Petr Hampl: Pro prosazení nové ideologie je velmi důležité, jestli existuje nějaká skupina, která má na jejím prosazení zájem a která je dostatečně organizovaná a bohatá, aby ten zájem dokázala realizovat.  Vidíte nějakou vrstvu či skupinu, která by mohla takovou roli sehrát, ať už uvnitř západních společností nebo mimo ně?

Jan Keller: To je naprosto klíčová otázka. Odpověď bych rozdělil na dvě části. Jde o to, rozlišit objektivní situaci a aktivní subjekt. Existují početné skupiny obyvatelstva, které objektivně doplácejí na současnou situaci. Místní zaměstnanci jsou ohroženi přísunem laciné pracovní síly, která je ochotna pracovat za nižší mzdy a prakticky bez sociálního a zdravotního zajištění. Místní zaměstnanci se pak stávají pro firmy příliš drahými. Výsledkem je naprosto absurdní situace, kdy cizí zaměstnanci pracují v zemi pro firmy vlastněné cizími vlastníky, zisk odchází do ciziny daně do daňových rájů. Ekonomové tyto položky nesmyslně sčítají a výsledné cifře, která nevypovídá vůbec o ničem, říkají hrubý domácí produkt.

Místní zaměstnanci jsou pak biti hned dvakrát. Jednak jsou pod tlakem na snižování svých mezd, jednak z těchto mezd odevzdávají rostoucí díl daní, které se v zemi vyberou. Drobní podnikatelé jsou znevýhodněni zase jinak. Mohou podnikat jen ve skulinách, které se nevyplatí vyplnit velkým zahraničním firmám. Často fungují jako jejich subdodavatelé, takže jsou existenčně závislí na tom, aby velká firma ze země neodešla. Velké firmy mohou pod touto pohrůžku vydírat jakoukoliv vládu.

Drobní obchodníci jsou ve stejném postavení vůči obchodním řetězcům. Také oni mohou přežívat jenom ve skulinách, které se nevyplatí obsadit velkému byznysu. Zemědělci jsou pod obrovským tlakem velkoryse dotovaných dovozů potravin. Nemluvím o pomerančích, ale o plodinách, které se tradičně pěstovaly u nás. Není snadné spočítat, kolik lidí na existující situaci prodělává, ale nedivil bych se, kdyby i zde fungovalo Paretovo pravidlo v tom smyslu, že 80% populace dostává 20% šancí a zbylých 20% populace si přivlastňuje 80% výhod. Nikdo to zatím nespočítal, možná, že je poměr jiný, ale každopádně zde stojí většina proti menšině.

A teď k otázce aktivního subjektu. Tím by měla být politická síla, která by se snažila poměry změnit. Pravicové liberální strany a levicové liberální strany vytvořily ideový slepenec, který plně vyhovuje zmíněným řekněme 20% populace. Tuto jejich ideologii nazývám ve svém zatím poslední knížce „hybridní politikou“. Zbylých 80% společnosti zůstává nejen bez své vládní politické reprezentace, ale je navzájem rozeštváváno tak, aby byl zájem většiny překryt pestrou směsí náhradních sporů a konfliktů. Můžete poštvat zaměstnance proti živnostníkům a naopak, lidi v centrech proti lidem z regionů a naopak, mladé proti starým, feministky proti mužům, vysokoškoláky proti těm s nižším vzděláním atd.

Všechny tyto pseudokonflikty, které jsou vydatně živeny mediálně, dohromady spolehlivě zaručují, že 80% společnosti svůj zájem hájit nebude. Buď vůbec nepůjdou k volbám, anebo budou rezignovaně volit tu část elity, kterou považují za menší zlo. Celý systém, je doplněn tendencí ke kriminalizaci těch, kdo si dovolí skutečné zájmové rozpory otevřeně pojmenovat. Zatím se ani v západních společnostech ani u nás nenašel politický subjekt, který by dokázal tento začarovaný kruh prorazit. To není důvod k rezignaci, ale k tomu, aby se to zkoušelo znovu a znovu.

Petr Hampl: Nejde jen o vznik politického subjektu, ale celé ekosféry kolem něj, která by měla zahrnovat vzdělávací instituce, média, společenské aktivity atd. Když se podíváme do minulosti, vždy v takových okamžicích vystupoval někdo, kdo to celé podpořil svým majetkem a politickou mocí. Frankfurtská škola by neuspěla bez peněz Felixe Weila. České národní obrození by se asi nerozběhlo bez podpory hraběte Nostice. Lenin by v Rusku neuspěl bez podpory německé vlády. Francouzská revoluce uspěla, protože zájem buržoazie mířil stejným směrem. Kdo by ale mohl podporovat patriotická populistická snažení? Vidíte nějakou skupinu, která by na tom mohla mít zájem?

Jan Keller: Věřil bych, že takoví jednotlivci a celé skupiny existují v zemích na západ od našich hranic. Ale konkrétně v naší zemi je to velice komplikované. My nemáme horní majetkovou vrstvu. Skutečně bohatých lidí je u nás zanedbatelný počet. Ve studii, která porovnává sociální rozvrstvení v jednotlivých evropských zemích, jsme popisováni jako země bez horních vrstev. Velké firmy, obchodní řetězce, banky, pojišťovny, často i půda, to všechno je v cizích rukou.

Ve zmíněné knize se přímo konstatuje, že když v Česku roste HDP, přispívá to ke zvýšení příjmů bohatých francouzských, nizozemských, rakouských a německých majitelů a akcionářů. Když u nás výroba a byznys jede, zvyšuje to paradoxně odstup horních vrstev ve zmíněných zemích od zbytku tamější společnosti. Je pravda, že máme poměrně početné střední vrstvy, jejich životní úroveň měřená třeba možnostmi pořídit si cenově dostupnou dovolenou anebo si pořídit vlastní bydlení je ovšem na úrovni lidových vrstev ve Francii či Německu.

Proto vidím naději spíše v politických subjektech. Pokud by uspěly u voleb, mohly by nasměrovat toky peněz, které nám zde po odvodech do ciziny zbydou, na podporu našeho podnikání, naší vzdělanosti a naší kultury. Uvědomuji si, jak obtížné to bude. Evropská unie nemá pro něco takového pochopení a využila by všech svých institucí, aby to zhatila. Ale jinou cestu momentálně nevidím. Z velké části by to byl úkol pro mladší generaci. Většina mladých ale zjistí, že jsou na tom materiálně hodně špatně, jakmile se už nebudou moci spoléhat na pomoc své rodiny původu. Nedokážu odhadnout, zda je to povede k rezignaci, anebo k prohlédnutí, že jejich zájmy skutečně nehájí politické neziskovky a piráti.

Petr Hampl: K dějinám tak nějak patří, že příjemná období a krize se střídají. Je také normální, že ti nahoře se snaží vyždímat z těch dole stále více. Současná krize ale snadno může vyústit v to, že celá naše civilizace skončí obdobným způsobem jako skončily indiánské kultury, a území bude osídleno někým úplně jiným. Jak je možné, že téměř úplně chybí vědomí toho, že se jedná o něco mnohem hlubšího než „běžné“ krize a konflikty.

Jan Keller: Myslím si, že ke kvalifikované odpovědi na tuto otázku by si museli sednout společně historik, sociolog, psycholog a možná i psychiatr. Ve hře je řada faktorů, uvedu jen některé.

Celá naše současná kultura je naprogramovaná na to, žít bezprostředním okamžikem „zde a nyní“ a odmítnout dlouhodobější perspektivu. Je to svým způsobem pochopitelné. Centrální roli v naší ekonomice a společnosti hraje ukazatel hrubého domácího produktu. Něco takového ovšem v dlouhodobější perspektivě nedává smysl. Při ročním růstu HDP o 3,5% zbohatneme za sto let 31krát, za dvě stě let téměř tisíckrát a za tři století 30.000 krát. Kdo by chtěl domýšlet důsledky, musel by se nutně zbláznit. Řídíme se prostě něčím, co v delší perspektivě nelze přežít, pokud by to skutečně fungovalo. A tak v delší perspektivě raději neuvažujeme, ekonomové nám jdou příkladem.

Dalším faktorem je přemíra informací, jimiž jsme ustavičně bombardováni. V takových kvantech se musí člověk ztratit, i kdyby kromě jejich ustavičného vyhodnocování nedělal nic jiného. Abychom si od tohoto tlaku odlehčili, zaměřujeme se buď na to, co nám momentálně připadá atraktivní, anebo na to, co nás uklidňuje. Úvahy o fatálním ohrožení naší civilizace nepatří ani do jedné z těchto dvou kategorií. K přemíře informací je třeba připojit neschopnost, anebo pouze neochotu odlišit podstatné od podružného. Zde by byla na místě dlouhá úvaha, jak tuto neochotu či neschopnost podporuje náš systém vzdělávání.

K tomu přistupuje fatalismus lidí, kteří nemají zrovna pocit, že by mohli něco ovlivnit. Já osobně jsem strávil nějakých dvanáct let běháním kolem toho, aby se dálniční obchvat města, ve kterém bydlím, nestavěl v rekreační zóně. To, co jsem přitom zažil, by vydalo na celou učebnici politologie. Taková zkušenost v člověku příliš neposílí v přesvědčení, že by mohl zabránit věcem mnohem důležitějším a mnohem obtížněji dosažitelným.

No, a nakonec tady máme docela pochopitelnou obrannou reakci. Řada věcí se vyřeší, když strčíme hlavu do písku. Obrovské pískoviště nám ochotně nabízejí naše média, naši politici a jejich, opravdu jen jejich strany. Jako bonus za pštrosí taktiku se nám dostane uznání, že uvažujeme přímo vzorně proevropsky. Jenom nerozumný člověk by odmítal tak báječné uznání.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 7.4.2021

Zdroj:

https://www.petrhampl.com/keller-per-partes3/


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

6. dub, 2021
Leona si možná mnozí pamatují...
 
Z jeho krátkého improvizovaného vystoupení na Dni rebelů. Byl to ten typ člověka, se kterým se nikdy nenudíte. A zároveň neustále trochu trnete, kdy dojde na další průšvih.
Tak už žádný další průšvih neudělá. A člověk může jenom přemýšlet, jak se mohl jeho život odvíjet, kdyby přežil ty divoké roky, a kdyby se našla dívka, která by ho ochočila.
Chlapi. Druh na vymření.
 
Čest Leonově památce. Kéž je Bůh milostiv jeho duši.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 6.4.2021
2. dub, 2021
Můj myšlenkový rozchod s pravicí...
 
Není dán tím, že by pravicové ideály (zejména svoboda a odpovědnost) přestaly být atraktivní. Nelze ale nevidět, že pravicové myšlení degenerovalo v mechanické opakování pseudonáboženských frází a servilní klanění se před jakoukoliv hromadou peněz. Lidem, pro které je důležité svobodné a otevřené myšlení, nemá v tuto chvíli co nabídnout.
 
V tom smyslu se cítím lépe mezi lidmi z druhé strany spektra. Nesdílím některé jejich postoje, ale vážím si jejich otevřenosti a schopnosti diskutovat. Hodně je to vidět v sborníku Budoucnost levice, který právě vyšel (měl jsem možnost si ho přečíst s předstihem). Jsou to výpovědi lidí schopných si přiznat, že jejich směr zplodil anticivilizační extrémisty. Schopných otevírat těžké otázky a hledat úplně nové odpovědi. Schopných vidět, že nepomohli těm, kterým pomoci chtěli, a naopak jim ublížili. Schopných myslet otevřeně a racionálně.
 
Najdete tam autory jako Krejčí, Švihlíková, Keller, Votruba či Petr Kužvart, ale i třeba mladého Stropnického. Pro ty, kdo chtějí přemýšlet o budoucnosti západních společností, je to opravdu hodně inspirativní.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 2.4.2021
 
Zdroj:
 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
31. bře, 2021

Rozhovor Petra Hampla s Janem Kellerem...

Petr Hampl: Vidíme tedy trend neustálého zhoršování situace, s perspektivou, že se blíží kolaps, jeho důsledky opět dopadnou hlavně na příslušníky nižších tříd. Vidíte také nějakou možnost změny tohoto trendu?

Jan Keller: Já si myslím, že dopadnou spíše na příslušníky středních vrstev. Nižším třídám totiž není možno vzít tolik jako těm středním, jejich příjmy jsou už tak nízké a majetky prakticky nemají. A v souvislosti se středními vrstvami bych parafrázoval výrok německého sociologa Klause Offeho, který kdysi prohlásil: Kapitalismus není schopen žít ani se sociálním státem, ani bez něho. Měl tím na mysli, že sociální stát ubírá prostředky, které by bylo možno investovat do výroby. Tím snižuje možnosti soukromého zisku. Zároveň ale sociální stát přerozděluje tyto prostředky způsobem, který zvyšuje kupní sílu obyvatel, což prospívá i těm, kdo vyrábějí. Bez koupěschopné poptávky není sebevětší produkce k ničemu.

Stejné napětí, domnívám se, existuje i mezi elitou a středními vrstvami v rovině mocenské. Mocenská elita nemůže žít ani se středními vrstvami, ani bez nich. Skutečná majetková elita, která tvoří v ekonomicky vyspělých zemích desetiny procenta obyvatel, potřebuje střední vrstvy (hlavně ty nové a v době globalizace ty nejnovější) k tomu, aby vykonávaly její panství nad společností. Proto říká Pierre Bourdieu, že střední vrstvy jsou podřízenou součástí vládnoucí třídy. Já pro ně používám výraz „pomocná elita“, který to jejich rozpolcení rovněž vyjadřuje. Zároveň se ale mocenská elita nechce dělit o majetky a příjmy. Tuším, že v roce 2015 mělo jedno procento nejbohatších lidí na zeměkouli už souhrnně vyšší majetky než zbylých 99% dohromady. A pořád je jim to málo, pořád slyšíme o tom, že lidé jsou velice rozmazlení a žijí si nad poměry. O tom, že by nad poměry mohla žít třeba zrovna elita, o tom se nějak nemluví.

Nedávno jsem slyšel vykládat nějakou americkou ekonomku o tom, že ti nejbohatší chtějí střední vrstvy zcela zlikvidovat (ať už pomocí zrušení papírových peněz, pomocí covidu anebo jinými způsoby). Myslím si, že nemá tak docela pravdu. Mocenská elita potřebuje střední vrstvy či jejich část nejen k tomu, aby v jejím zájmu ovládaly společnost, ale také k tomu, aby existovala řevnivost mezi středními a nižšími (či také lidovými) vrstvami. Všimněme si, že střední vrstvy obvykle nekladou vinu ta problémy ve společnosti těm nad sebou, ale těm pod sebou. Ty nad sebou vnímají jako svoji referenční skupinu, které se chtějí podobat. Pokud by na tom byla celá společnost stejně mizerně, ovládala by se těm horním mnohem hůře.

Proto se domnívám, že bude posilován trend k udržení či vzestupu zlomku středních vrstev, konkrétně těch nejnovějších a deklasován bude ten zbytek. Pro zvrácení těchto trendů bude klíčové, nakolik bude obětovaná většina středních vrstev schopna si uvědomit, odkud jí hrozí nebezpečí. Pokud si bude myslet, že od vrstev lidových, skončí velice brzo mezi nimi.

Petr Hampl: Existuje ale velmi rozšířené alternativní vysvětlení současného dění. Lidem se prý dařilo příliš dobře, blahobyt rozvrátil jejich morálku, a současné problémy jsou důsledkem toho nedostatku morálky. Případně to může mít ještě specifičtější podobu, jakou můžeme slyšet třeba od myslitelů z okruhu IVK: Lidé jsou líní a rozmazlení, proto chtějí velký stát, a to další už je důsledkem příliš velkého sociálního státu. Není na tom přece jen kus pravdy?

Jan Keller: Tento způsob uvažování má dlouhou historii. Někteří ekonomové ve Francii před první světovou válkou například tvrdili, že by nebylo správné zavádět starobní důchody. Argumentovali tím, že když člověk, který je v letech, bude dostávat pravidelný měsíční příjem, pak zleniví a nebude chtít pracovat až do smrti, jak by bylo ekonomicky správně. Jak vidno, určitý směr ekonomického myšlení dokáže „vědecky“ zdůvodnit, že senioři jsou paraziti.

Nejdříve k prvé části otázky. Pokud dobrá životní úroveň a solidní příjmy rozvracejí lidskou morálku a podkopávají výkonnost, pak logicky musejí být nejlenivějšími a nejméně výkonnými velcí bankéři, investoři, špičkoví manažeři a odborníci v žádaných a vysoce nadstandardně odměňovaných profesích. Pokud jejich pracovní morálku blahobyt nerozvrátil, proč by měl rozvrátit morálku někoho, kdo pracuje na tři směny a jeho roční příjem je zlomkem měsíčního příjmu výše uvedených?

Argument z okruhu IVK by mne snad přesvědčil, pokud by byl doprovozen ověřitelným indikátorem lenivosti a rozmazlenosti. Jinak totiž není možno měřit vztah mezi rozmazleností a politickými preferencemi, takže zdánlivě vědecké úvahy ekonomů nelze pak zcela spolehlivě rozlišit od hospodských řečí. Skutečná ekonomická věda už déle než sto let poněkud zjednodušeně, ale docela funkčně dělí lidi na typ podnikatelský a typ rentiérský. Podnikatelský typ preferuje možnost vyššího zisku i za cenu většího rizika. Typ rentiérský dává před rizikem přednost sic nižšímu, ale jistému zisku. Obě strategie mají svoji racionalitu a nelze jednu z nich ztotožnit jednoduše s lenivostí a rozmazleností.

Sociální stát je forma pojištění pro ty, které před sociálními riziky nepojišťuje jejich majetek. Majetní lidé sociální stát nemusí, protože jsou pojištěni svým jměním. To je z jejich hlediska naprosto rozumné. Lidé, kteří majetkem pojištění nejsou, by však byli krajně nerozumní, pokud by odmítali pojistku i v podobě sociálního státu. Pak už by je pojišťovala jen jejich rodina a je prokázáno, že v rámci rodin se pomáhá podle výše majetku, nikoliv podle míry nouze, ve které se někdo z jejich členů ocitne. Pomáhá se tehdy, když na to rodina má, ne tehdy, když by to bylo nejvíce potřeba.

Samozřejmě nepopírám, že jsou případy zneužívání pomoci ze strany sociálního státu. Poměrně přesně se ví, jak jsou tyto případy rozloženy. Je snadnější předstírat nezaměstnanost, brát příslušné dávky a načerno pracovat než předstírat, že jste samoživitelka, pokud nemáte dítě. Na druhé straně platí, že lidé jsou kritičtí vůči těm formám sociálního zabezpečení, o kterých se domnívají, že jich osobně se dané riziko netýká. Málokdo má něco proti starobním důchodům anebo proti hrazené nemocenské péči. Mnohem větší je odpor k podpoře právě matek samoživitelek, dlouhodobě nezaměstnaných, či dokonce bezdomovců. Přitom na tyto formy podpory jdou v porovnání se stářím a nemocemi jen zanedbatelné částky.

Takže když to shrnu: Je třeba odhalovat konkrétní případy zneužívání sociálního státu línými a vychytralými lidmi. Tvrdit však, že sociální práva obecně jsou projevem rozmazlenosti, mohou pouze lidé, kteří jsou líní myslet.

Petr Hampl: “Pro zvrácení těchto trendů bude klíčové, nakolik bude obětovaná většina středních vrstev schopna si uvědomit, odkud jí hrozí nebezpečí,” píšete. Míříte tím k ideologiím?

Zdá se totiž, jako by nižší vrstvy neměly žádnou ideologii použitelnou pro obhajobu svých zájmů. Se shora je jim vnucováno to, co nazýváte hybridní ideologií, tedy kombinace neoliberalismu a neomarximu, přičemž součástí balíčku je ještě neokonzervatismus. Z druhé strany konspirační teorie, které mohou obsahovat zrnko pravdy, ale nepomáhají dosáhnout změny. Starý marxismus je už spíš muzeální záležitostí, nacionalismus je na ústupu.  Kde vzít potřebnou ideologii? A je vůbec zapotřebí?

Jan Keller: Už samotný termín „ideologie“ budí nedůvěru, a to docela zaslouženě. Ideologie jsou vynálezem moderní společnosti a nepanuje shoda v tom, co vlastně představují. Podle marxismu je ideologie zapotřebí k tomu, aby si velké skupiny lidí uvědomily, v čem spočívá jejich skutečný zájem. Jako v celém marxismu, také v tomto bodě se vlastně jen reprodukuje Hegelovo myšlenkové schéma. V tomto případě jde o proces sebeuvědomění ducha. Tvořívá síla si v konfrontaci s tím, co vytvořila, uvědomuje (u Marxe stejně tak jako u Hegela), kým vlastně je. Je to těžká metafyzika, která byla naroubována na realitu. Hegelův duch by se patrně divil, čím se nakonec stal. Zcela jinak se dívají na ideologii třeba neopozitivisté. Považují ji za myšlenkové harampádí, která nám brání realitu exaktně poznat a prozkoumat. Jeden z nich to shrnul slovy: Posuzovat svět podle ideologií je podobné, jako posuzovat stav auta podle toho, jak mu fungují stěrače.

Takže si můžeme vybrat. Buď budeme pohlížet na ideologii jako na nezbytnost, bez které není možná organizovaná akce těch, kdo doplácejí na poměry, anebo budeme každou ideologii považovat za způsob, jakým se jedni snaží manipulovat druhými tak, aby z toho sami měli prospěch.

Obávám se, že platí obojí zároveň. Bez toho, aby si neprivilegovaní lidé uvědomili, co je v jejich zájmu a co je poškozuje, nejsou schopni pro zlepšení své situace prakticky nic udělat. Kdykoliv však nějaká ideologie vznikne, stane se prioritou prosazení moci svých nositelů, nikoliv nástrojem změny poměrů ve prospěch těch, na které se odvolává.

Na tuto skutečnost poukazuje takzvané postmoderní myšlení, které chce „dekonstruovat“ nejen ideologie, ale jakýkoliv komplexnější výklad světa. Záhadné slůvko „dekonstruovat“ v podstatě znamená znevěrohodnit. Až bude jakýkoliv výklad světa znevěrohodněn, fantazírují postmodernisté, nebudou se už lidé v jeho jménu zabíjet. Tito myslitelé bohužel nepostřehli, že navzájem se můžeme zabíjet, aniž bychom čemukoliv věřili. Tak je tomu minimálně od vzniku žoldnéřského vojska.

Takže zpět k otázce, zda je ideologie zapotřebí a kde ji v tom případě vzít. Ideologie se prostě nezbavíme. Tvrzení, které říká, že nastal konec ideologií a každý jednotlivec si může podle svého svobodného výběru sám konstruovat, kým se cítí být, má všechny rysy ideologie. Pomáhá udržovat status quo a zabraňuje tomu, aby se lidé spojovali ve snaze poměry změnit. Skutečná elita (nikoliv elita pomocná) si je svých zájmů dobře vědoma a dělá vše proto, aby je prosadila. To není konspirační tvrzení, ale evidence potvrzená například způsobem výchovy dětí ve vysokých kruzích, jejich sňatkovým chováním, sídelními vzorci, profesními dráhami či způsobem ovlivňování politiky ze strany skutečné mocenské elity.

Kde vzít ideologii, která by vyjadřovala zájmy těch, kdo na poměry doplácejí? Jsem přesvědčen, že nic úplně nového vymyslet nejde. Politické myšlení krystalizuje podél dvou os. Jedna z nich vyjadřuje protiklad pravice a levice. Druhá protiklad mezi těmi, kdo chtějí zrušit hranice všeho druhu (geografické i normativní), a těmi, kteří si dokáží představit důsledky takového počínání. V geografickém smyslu by to vedlo k likvidaci demokracie, protože ta se vyvinula a dokáže fungovat jen v jasně vymezených hranicích. V normativním smyslu by to vedlo k anomii, tedy ke zpochybnění každého pravidla a všech norem.

Pravolevé myšlení prokázalo své limity. Stavět proti sobě kapitál a práci je v nových podmínkách nešťastné. Znemožňuje to třeba chránit drobné domácí podnikání proti nadnárodnímu korporátnímu byznysu, vytváří to dojem, že například aktivisté neziskových organizací placení za propagaci masové migrace pracují v zájmu námezdních.

Domnívám se proto, že je třeba vytvořit kritickou platformu, která přehodnotí pravolevé myšlení z hlediska oné druhé osy, která bude čím dále aktuálnější. Jsem si vědom toho, že se to snadno řekne, ale obtížně udělá.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 31.3.21021

Zdroj:

https://www.petrhampl.com/keller-per-partes2/


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!