7. dub, 2021

PETR HAMPL: Pravice zradila národ, zatímco levice zradila lid

Rozhovor Petra Hampla s Janem Kellerem...

Petr Hampl: Naše předchozí povídání je snad možné shrnout tak, že potřebujeme vypracovat pohled (ať už mu budeme říkat ideologie či jinak), který bude hájit zájmy místních lidí proti globálnímu kapitálu, a který překoná zastaralé dělení na levici a pravici. A který bude dostatečně srozumitelný, aby mohl být masově akceptován.

Zdá se, že v současné době probíhá takové hledání téměř výhradně na levici (či bývalé levici). Píšou se sborníky, probíhají diskuze, představitelé “staré levice” kladou nejrůznější otázky. Pravice jako by nebyla schopna překročit svět jednoduchých frází o nutnosti omezit státní pravomoci a zvyšovat zisky. To se nakonec projevilo i v tom, že Trumpova vize velké reformy atraktivní i pro Sandersovy příznivce se nakonec scvrkla na obvyklé snižování daní. Má ještě pravice co nabídnout?

Jan Keller: Myslím si, že pravice s levicí si v tomto ohledu nemají co vyčítat. Snad nejstručněji se dá jejich situace vyjádřit tím, že pravice zradila národ, zatímco levice zradila lid. Jak se jim to přihodilo?

Pravice se dala cestou konzervativního liberalismu. To je ovšem oxymóron. Není možné zároveň tvrdit, že hájím hodnoty, jako jsou věrnost odkazu předků klasická rodina, a nikoliv její karikatura, domov či víra, a zároveň podporovat přeměnu všeho na prodejné zboží, které bude pendlovat po celé zeměkouli, než si je někdo koupí, vychutná a zahodí. Jakmile se všemu přiřadí tržní cenovka, má to dvojí dopad. Jednak se tím degradují hodnoty, které by na prodej být neměly, jednak se tím stávají naprosto bezcenné věci, které cenovkou opatřeny nejsou. Když pravice popře konzervatismus, skončí u podomního prodeje domova.

Levice se dostala zase do jiné pasti. Jejími ústředními hesly jsou od počátku sociální spravedlnost a všelidská emancipace. Sociální spravedlnost ovšem předpokládá existenci státu, v jehož rámci dochází k přerozdělování vytvořeného bohatství. Když se to s přerozdělováním přežene, brzdí to motivaci bohatství vytvářet. Proč se o něco snažit, když to dostanu tak jako tak. Když se na přerozdělování rezignuje, vede to k nárůstu nerovnosti, což ohrožuje celistvost společnosti. Problém je nyní v tom, že idea všelidské emancipace byla pojata způsobem, který ignoruje hranice států a nejraději by je odstranil.

Celoplanetární sociální spravedlnost bez hranic lze uskutečňovat dvěma způsoby, přitom oba vedou ke katastrofě. Buďto budete posílat stále více peněz a dalších prostředků z tzv. ekonomicky vyspělých zemí zemím chudším v naději, že si je přerozdělí tam, anebo zrušíte hranice, aby si mohl kdokoliv ze zemí chudších dojít do země bohatší pro to, co považuje za svůj díl. V obou případech na tuto takzvaně levicovou politiku doplatí ti, jejichž zájmy by měla levice hájit – nejen zaměstnanci, ale také živnostníci a drobní podnikatelé. Ve výsledku tím pravice i levice podkopávají přímo svoje základy. Pravice nabízí místo vysokých hodnot nízké daně a levice namísto hledání alternativ vybízí chudé všech zemí, aby se spojili a odešli si užívat výdobytků kapitalismu, než budou zcela rozebrány.

Petr Hampl: Pro prosazení nové ideologie je velmi důležité, jestli existuje nějaká skupina, která má na jejím prosazení zájem a která je dostatečně organizovaná a bohatá, aby ten zájem dokázala realizovat.  Vidíte nějakou vrstvu či skupinu, která by mohla takovou roli sehrát, ať už uvnitř západních společností nebo mimo ně?

Jan Keller: To je naprosto klíčová otázka. Odpověď bych rozdělil na dvě části. Jde o to, rozlišit objektivní situaci a aktivní subjekt. Existují početné skupiny obyvatelstva, které objektivně doplácejí na současnou situaci. Místní zaměstnanci jsou ohroženi přísunem laciné pracovní síly, která je ochotna pracovat za nižší mzdy a prakticky bez sociálního a zdravotního zajištění. Místní zaměstnanci se pak stávají pro firmy příliš drahými. Výsledkem je naprosto absurdní situace, kdy cizí zaměstnanci pracují v zemi pro firmy vlastněné cizími vlastníky, zisk odchází do ciziny daně do daňových rájů. Ekonomové tyto položky nesmyslně sčítají a výsledné cifře, která nevypovídá vůbec o ničem, říkají hrubý domácí produkt.

Místní zaměstnanci jsou pak biti hned dvakrát. Jednak jsou pod tlakem na snižování svých mezd, jednak z těchto mezd odevzdávají rostoucí díl daní, které se v zemi vyberou. Drobní podnikatelé jsou znevýhodněni zase jinak. Mohou podnikat jen ve skulinách, které se nevyplatí vyplnit velkým zahraničním firmám. Často fungují jako jejich subdodavatelé, takže jsou existenčně závislí na tom, aby velká firma ze země neodešla. Velké firmy mohou pod touto pohrůžku vydírat jakoukoliv vládu.

Drobní obchodníci jsou ve stejném postavení vůči obchodním řetězcům. Také oni mohou přežívat jenom ve skulinách, které se nevyplatí obsadit velkému byznysu. Zemědělci jsou pod obrovským tlakem velkoryse dotovaných dovozů potravin. Nemluvím o pomerančích, ale o plodinách, které se tradičně pěstovaly u nás. Není snadné spočítat, kolik lidí na existující situaci prodělává, ale nedivil bych se, kdyby i zde fungovalo Paretovo pravidlo v tom smyslu, že 80% populace dostává 20% šancí a zbylých 20% populace si přivlastňuje 80% výhod. Nikdo to zatím nespočítal, možná, že je poměr jiný, ale každopádně zde stojí většina proti menšině.

A teď k otázce aktivního subjektu. Tím by měla být politická síla, která by se snažila poměry změnit. Pravicové liberální strany a levicové liberální strany vytvořily ideový slepenec, který plně vyhovuje zmíněným řekněme 20% populace. Tuto jejich ideologii nazývám ve svém zatím poslední knížce „hybridní politikou“. Zbylých 80% společnosti zůstává nejen bez své vládní politické reprezentace, ale je navzájem rozeštváváno tak, aby byl zájem většiny překryt pestrou směsí náhradních sporů a konfliktů. Můžete poštvat zaměstnance proti živnostníkům a naopak, lidi v centrech proti lidem z regionů a naopak, mladé proti starým, feministky proti mužům, vysokoškoláky proti těm s nižším vzděláním atd.

Všechny tyto pseudokonflikty, které jsou vydatně živeny mediálně, dohromady spolehlivě zaručují, že 80% společnosti svůj zájem hájit nebude. Buď vůbec nepůjdou k volbám, anebo budou rezignovaně volit tu část elity, kterou považují za menší zlo. Celý systém, je doplněn tendencí ke kriminalizaci těch, kdo si dovolí skutečné zájmové rozpory otevřeně pojmenovat. Zatím se ani v západních společnostech ani u nás nenašel politický subjekt, který by dokázal tento začarovaný kruh prorazit. To není důvod k rezignaci, ale k tomu, aby se to zkoušelo znovu a znovu.

Petr Hampl: Nejde jen o vznik politického subjektu, ale celé ekosféry kolem něj, která by měla zahrnovat vzdělávací instituce, média, společenské aktivity atd. Když se podíváme do minulosti, vždy v takových okamžicích vystupoval někdo, kdo to celé podpořil svým majetkem a politickou mocí. Frankfurtská škola by neuspěla bez peněz Felixe Weila. České národní obrození by se asi nerozběhlo bez podpory hraběte Nostice. Lenin by v Rusku neuspěl bez podpory německé vlády. Francouzská revoluce uspěla, protože zájem buržoazie mířil stejným směrem. Kdo by ale mohl podporovat patriotická populistická snažení? Vidíte nějakou skupinu, která by na tom mohla mít zájem?

Jan Keller: Věřil bych, že takoví jednotlivci a celé skupiny existují v zemích na západ od našich hranic. Ale konkrétně v naší zemi je to velice komplikované. My nemáme horní majetkovou vrstvu. Skutečně bohatých lidí je u nás zanedbatelný počet. Ve studii, která porovnává sociální rozvrstvení v jednotlivých evropských zemích, jsme popisováni jako země bez horních vrstev. Velké firmy, obchodní řetězce, banky, pojišťovny, často i půda, to všechno je v cizích rukou.

Ve zmíněné knize se přímo konstatuje, že když v Česku roste HDP, přispívá to ke zvýšení příjmů bohatých francouzských, nizozemských, rakouských a německých majitelů a akcionářů. Když u nás výroba a byznys jede, zvyšuje to paradoxně odstup horních vrstev ve zmíněných zemích od zbytku tamější společnosti. Je pravda, že máme poměrně početné střední vrstvy, jejich životní úroveň měřená třeba možnostmi pořídit si cenově dostupnou dovolenou anebo si pořídit vlastní bydlení je ovšem na úrovni lidových vrstev ve Francii či Německu.

Proto vidím naději spíše v politických subjektech. Pokud by uspěly u voleb, mohly by nasměrovat toky peněz, které nám zde po odvodech do ciziny zbydou, na podporu našeho podnikání, naší vzdělanosti a naší kultury. Uvědomuji si, jak obtížné to bude. Evropská unie nemá pro něco takového pochopení a využila by všech svých institucí, aby to zhatila. Ale jinou cestu momentálně nevidím. Z velké části by to byl úkol pro mladší generaci. Většina mladých ale zjistí, že jsou na tom materiálně hodně špatně, jakmile se už nebudou moci spoléhat na pomoc své rodiny původu. Nedokážu odhadnout, zda je to povede k rezignaci, anebo k prohlédnutí, že jejich zájmy skutečně nehájí politické neziskovky a piráti.

Petr Hampl: K dějinám tak nějak patří, že příjemná období a krize se střídají. Je také normální, že ti nahoře se snaží vyždímat z těch dole stále více. Současná krize ale snadno může vyústit v to, že celá naše civilizace skončí obdobným způsobem jako skončily indiánské kultury, a území bude osídleno někým úplně jiným. Jak je možné, že téměř úplně chybí vědomí toho, že se jedná o něco mnohem hlubšího než „běžné“ krize a konflikty.

Jan Keller: Myslím si, že ke kvalifikované odpovědi na tuto otázku by si museli sednout společně historik, sociolog, psycholog a možná i psychiatr. Ve hře je řada faktorů, uvedu jen některé.

Celá naše současná kultura je naprogramovaná na to, žít bezprostředním okamžikem „zde a nyní“ a odmítnout dlouhodobější perspektivu. Je to svým způsobem pochopitelné. Centrální roli v naší ekonomice a společnosti hraje ukazatel hrubého domácího produktu. Něco takového ovšem v dlouhodobější perspektivě nedává smysl. Při ročním růstu HDP o 3,5% zbohatneme za sto let 31krát, za dvě stě let téměř tisíckrát a za tři století 30.000 krát. Kdo by chtěl domýšlet důsledky, musel by se nutně zbláznit. Řídíme se prostě něčím, co v delší perspektivě nelze přežít, pokud by to skutečně fungovalo. A tak v delší perspektivě raději neuvažujeme, ekonomové nám jdou příkladem.

Dalším faktorem je přemíra informací, jimiž jsme ustavičně bombardováni. V takových kvantech se musí člověk ztratit, i kdyby kromě jejich ustavičného vyhodnocování nedělal nic jiného. Abychom si od tohoto tlaku odlehčili, zaměřujeme se buď na to, co nám momentálně připadá atraktivní, anebo na to, co nás uklidňuje. Úvahy o fatálním ohrožení naší civilizace nepatří ani do jedné z těchto dvou kategorií. K přemíře informací je třeba připojit neschopnost, anebo pouze neochotu odlišit podstatné od podružného. Zde by byla na místě dlouhá úvaha, jak tuto neochotu či neschopnost podporuje náš systém vzdělávání.

K tomu přistupuje fatalismus lidí, kteří nemají zrovna pocit, že by mohli něco ovlivnit. Já osobně jsem strávil nějakých dvanáct let běháním kolem toho, aby se dálniční obchvat města, ve kterém bydlím, nestavěl v rekreační zóně. To, co jsem přitom zažil, by vydalo na celou učebnici politologie. Taková zkušenost v člověku příliš neposílí v přesvědčení, že by mohl zabránit věcem mnohem důležitějším a mnohem obtížněji dosažitelným.

No, a nakonec tady máme docela pochopitelnou obrannou reakci. Řada věcí se vyřeší, když strčíme hlavu do písku. Obrovské pískoviště nám ochotně nabízejí naše média, naši politici a jejich, opravdu jen jejich strany. Jako bonus za pštrosí taktiku se nám dostane uznání, že uvažujeme přímo vzorně proevropsky. Jenom nerozumný člověk by odmítal tak báječné uznání.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 7.4.2021

Zdroj:

https://www.petrhampl.com/keller-per-partes3/


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!