21. kvě, 2021

PETR HAMPL & IVO BUDIL: V době vážných krizí je třeba mobilizovat etnické vlastenectví

Další část rozhovoru... 

Vzdělání je náboženství prostého lidu, které opravdu funguje

Petr Hampl: Nadšení pro vědu ale předpokládá vzdělanou populaci. Jinak z toho bude jen nápis E=mc2 na oltáři, kterému nikdo nebude rozumět. Naučit široké masy aspoň základům logiky a přírodních věd, aby dokázali vědecké objevy sledovat, a do nějaké míry se jich účastnit. To je obrovský úkol. A v tuto chvíli je zpětná vazba uzavřená spíš opačným směrem. Úroveň vzdělání se zhoršuje. Nevzdělaní lidé pokládají vzdělání za zbytečné a podporují kroky k dalšímu omezení úrovně škol. Z těch pak vycházejí ještě méně vzdělaní lidé a kruh se uzavírá. Jak takový kruh protnout? Potřebujeme diktátora preferujícího přírodovědné vzdělání? Nebo alternativní hnutí kroužků matematiky a biologie? Nebo něco jiného? A pokud by takové hnutí vzniklo, je možné do něj začlenit i různé mystické a ezoterické směry, které se dnes tak rozmáhají? Pokus o spolupráci spiritismu s vědou, který ve své knize popisujete, nedopadl příliš dobře.

Ivo Budil: Myslím, že zatím rozhodně nejsme tak daleko, abychom z výuky matematiky a přírodních věd činili disidentskou činnost, nebo abychom scientismus vynucovali prostřednictvím diktatury. Důležité je, aby existoval širší společenský konsensus, že technologie a věda jsou důležité, protože jsou jednak zdrojem moci západní společnosti a její obrany proti případným civilizačním rivalům a jednak představují nástroj emancipace lidí od zaostalosti, chudoby a nevědomosti. 

Ne každý je kognitivně natolik vybaven, aby plně porozuměl nejnovějším vědeckým objevům, nicméně měl by být veden ke sdílení scientistického étosu. Nedomnívám se, že nevzdělaní lidé apriorně pokládají vzdělání za zbytečné, protože jinak by se přece nezrodila z archaických a negramotných venkovských komunit sofistikovaná a intelektuálně rafinovaná západní společnost moderního věku. Většina z nás, když zapátrá ve svém rodokmenu, nalezne alespoň v jedné linii chudé a nevzdělané venkovany, kteří se dokázali povznést díky vzdělání.

Sovětský disident Alexandr Zinověv kdysi vysvětloval přetrvávající oblibu Stalina mezi ruskými lidovými vrstvami, a to navzdory gulagu, hladomoru, čistkám a genocidě, tím, že před první světovou válkou byl ruský venkov obdobou indického rádže. Lidé byli spíše „mluvícími nástroji“ než plnohodnotnými bytostmi. Pak přišel Stalin a umožnil mužikům, aby se stali inženýry, konstruktéry a kosmonauty. Bezpochyby by podobná proměna proběhla i za odlišných historických okolností, které ale nenastaly. Byl pouze Stalin.

Vzdělání je náboženství prostého lidu, které na rozdíl od jiných příslibů opravdu fungovalo, protože viditelně zlepšovalo jeho životní podmínky. Nepřítele vzdělání nerozpoznáme na základě jeho nevzdělanosti, protože často jde o absolventa prestižních západních univerzit, ale kvůli jeho odporu vůči rozumu. A nedůvěra či nenávist k rozumu je, jak prohlásil Chestertonův otec Brown, „špatná teologie“.

Nevěřím, že by bylo žádoucí, aby scientismus uzavíral aliance s různými esoterickými a mystickými směry. Západ se neodlišil od ostatních eurasijských civilizací tím, že by disponoval vědeckým obrazem světa. Ten existoval již dříve v Indii, Číně, Střední Asii nebo abbásovském chalífátu. Západní společnost se ale jako první v dějinách lidstva stala kognitivně netolerantní v tom smyslu, že prohlásila scientismus za jediný relevantní výklad reality na úkor alchymie, astrologie, magie, věštění či okultismu. Tím dokázala soustředit veškerou intelektuální energii na ten nejefektivnější způsob využívání přírodních a lidských zdrojů. A to je platforma, na níž dnes probíhá skutečné soupeření civilizací, a to navzdory náboženskému blouznění islámu. Ústupek Západu v nastoupené strategii kognitivní netolerance by představoval civilizační regres a porážku ve „střetu civilizací“.

Petr Hampl: To ovšem otevírá obrovský úkol. Ten zahrnuje mimo jiné vytyčení demarkační linie (jako to nazýval Popper) mezi vědeckým a nevědeckým myšlením. Tak, aby nehrozilo, že z „vědeckého“ stane čistě statusová záležitost nebo že „vědecké“ bude uneseno nějakou zájmovou skupinou. Vedle toho je tu úkol udržet a obhájit kombinaci kognitivní netolerance, a zároveň co nejširší tolerance politické, včetně co nejširší tolerance svobody projevu. Nevzniklo to v osvícenství spíš náhodnou kombinací historických okolností? Lze to znovu vybudovat?

Ivo Budil: Vědecký světový názor byl už v minulosti opakovaně unesen zájmovými skupinami sledujícími různé ideologické a politické zájmy. Sovětští ideologové zdůrazňovali vědecký charakter marxisticko-leninského učení. Eugenické hnutí hodlalo na základě vědeckých argumentů odvozených z darwinismu sterilizovat a ukončovat „nedůstojnou existenci“ statisíců lidí. Rudolf Hess definoval nacismus jako „aplikovanou biologii“.

Věda je velmi mocný nástroj, nejsilnější, jaký kdy lidstvo vyvinulo, takže není překvapivé, že mnozí mocichtiví jedinci se jej snaží využít či uzurpovat pro své cíle. Myslím, že se s tím musíme jednoduše smířit. Jako konzervativci nemáme řešení, které jednou pro vždy odstraní všechny problémy. Být konzervativcem znamená neustále se střetávat s nevyzpytatelností dějin a lidské povahy, aniž bychom ztratili morální a intelektuální integritu. Je to postoj, nikoliv názor, který se odvíjí od specifické životní situace a osudů jedince. Je mi přece jedno, zda někdo věří v Šivu, placatost země nebo vesmírné bytosti. Důležité je, že až s ním budu v zákopech a bude nám zbývat poslední zásobník, zachová se „správně“. A co je za daných okolností „správné“, tomu navzdory veškerému kulturnímu relativismu rozumějí všichni lidé bez ohledu na víru, rasu nebo ideologii.

Osvícenství opravdu vzniklo náhodným souběhem historických okolností. Raný novověk, období od patnáctého do osmnáctého století, představoval velmi drsné období. Hlavní světové civilizace si po Magalhãesově obeplutí planety uvědomily, že svět je konečný, a započal nemilosrdný zápas o zdroje. Osmanská expanze ve Středozemním moři a Indickém oceánu, perské tažení do Střední Asie a na Kavkaz, mughalské dobývání indického subkontinentu, čínská vojenská expedice do Střední Asie nebo ruské pronikaní na Dálný východ, to vše bylo součástí úsilí o globální hegemonii. Uvědomme si, že během sedmileté války v letech 1756 až 1763 se bojovalo nejen u Štěrbohol, ale také v Severní Americe a Indii a u pobřeží Jižní Ameriky, Afriky a jihovýchodní Asie.

A tehdy, uprostřed tohoto vyhroceného skupinového výběru, se ve společenství západních vzdělanců zrodil světový názor, který kombinoval fundamentalistické lpění na vědecké metodě s tolerancí a respektem vůči všem symbolickým systémům, jimiž lidé zaštiťují svoji existenci a zahánějí úzkost z nekonečna a smrti, jestliže se neprotiví univerzálním zásadám humanity. Spojení obrovské materiální síly Západu s milosrdenstvím a odstraněním degradace lidství včetně otroctví, nevolnictví a služebnictví vytvořilo moderní civilizaci. Nemusíme jej znovu budovat. Odkaz je stále přítomen. Stačí jej znovu pojmenovat a politicky prosazovat.

V době vážných krizí je třeba mobilizovat etnické vlastenectví

Petr Hampl: V našem rozhovoru jsme se opakovaně dotkli konzervatismu, vždy v pozitivním smyslu. Jenže konzervatismus byl historicky hlavním soupeřem osvícenství. Navíc dnes působí řada konzervativních skupin, z nichž některé prosazují obnovení středověkého náboženského státu a jiné dokonce projevují sympatie k islámu – na základě pocitu, že od vítězství nominalismu je celá západní civilizace zvrácená.

Jak najít tu správnou zdravou podobu konzervatismu? Je možné ji nějak definovat?

Ivo Budil: To, že se často staví konzervatismus do protikladu vůči odkazu osvícenství, je spíše předsudek, než odraz historické skutečnosti. Ano, mezi osobnostmi řazenými mezi konzervativce, jako byl například Joseph de Maistre nebo Louis Gabriel de Bonald, nalezneme zapálené kritiky osvícenství. Často sem patřili autoři, kteří se nostalgicky upínali na sociální hierarchii a hodnoty ancien régime před Francouzskou revolucí. Odtud pak vzešla idealizace středověku jako barvité a radostné společnosti, v níž každý znal své přirozené místo. Kdo by ale opravdu chtěl žít ve třináctém století? Pouze ten, kdo by měl jinak na výběr pouze století dvanácté. Nostalgie je často pastí na konzervativní myšlení, které svádí k falešným idolům a pseudoutopickým vzorům.

Pokud jde o islám, řada britských konzervativních aristokratů a vzdělanců viktoriánské éry jím byla fascinována. Sami Arabové je nazývali „Angličané, kteří milují poušť“. Náležel k nim generál Charles George Gordon, křesťanský fundamentalista, který byl zabit v roce 1885 islámskými fundamentalisty při obraně Chartúmu. Vůdce britské konzervativní strany Benjamin Disraeli se v mládí na svých cestách rád vydával za Araba. Nejznámějším představitelem této tradice byl plukovník Thomas Edward Lawrence neboli Lawrence z Arábie, jehož Georges Orwell označil za „posledního pravicového intelektuála“.

Intelektuální obezřetnost vůči osvícenství je na místě, protože šlo o velmi heterogenní a vnitřně rozporuplné hnutí trvající století. Co mají koneckonců společného Giambattista Vico, Voltaire a William Robertson? Nicméně osvícenství vytvořilo historický a intelektuální rámec moderní západní civilizace. Velké ideologie moderní doby, liberalismus, komunismus a fašismus, představují reakci na podněty a výzvy osvícenství.

Konzervatismus jako takový není ucelená nauka, ale životní postoj, k němuž významná část konzervativců dospěla spíše v důsledku svého vnitřního nastavení nebo životních zkušeností než silou racionálních argumentů. Myslím, že konzervatismus by měl spočívat v určité intelektuální a emocionální askezi, jakési reinkarnaci stoicismu, který se brání nechat se strhnout ideologickými vášněmi a duchem doby. Nebát se být v menšině, šetřit loajalitou, ale pokud ji něčemu věnuji, zůstat pevný až do konce, věřit v rozum a neměnnou lidskou přirozenost a pěstovat aktivní vůli, to vše jsou konzervativní hodnoty. Žijeme v době pozdního liberalismu, kdy se nespoutaný egoismus falešně vydává za projev lidské svobody a individualismu. V této souvislosti bychom si měli připomenout konzervativní zásadu Edmunda Burka, že moc vnější a vnitřní by měly být udržovány v přiměřeném vzájemném poměru, takže každé zmenšení státní moci, nemá-li být společnosti na škodu, musí být doprovázeno zvýšením sebekázně jednotlivců.

Petr Hampl: Když mluvíme o novém osvícenství, obsahuje tato vize také nový nacionalismus? Pokud ano, jak by se měl lišit od toho dosavadního?

Ivo Budil: Nemyslím si, že bychom měli zásadním způsobem měnit pojetí tradičního patriotismu. Nové osvícenství také nepředpokládá odlišný přístup k osvícenskému odkazu, ale pouze jeho rehabilitaci a znovuoživení v novém historickém kontextu. Vlastenectví či nacionalismus má dvě složky, mezi kterými by měla být zdravá rovnováha.

Za prvé je to prvek etnický úzce související s pocitem hlubší historické, kulturní či dokonce pokrevní spřízněnosti s ostatními příslušníky daného národa. Je starší a objevuje se už u archaických skupin spjatých rodovými pouty. Vyznačuje se spontaneitou, sugestivitou a emocionalitou, kvůli kterým se občas vymyká vědomé kontrole a disciplíně a degeneruje do destruktivních davových vášní. Je proto třeba jej kultivovat a ukázňovat prostřednictvím národních symbolů a pozitivních hodnot.

Za druhé jde o prvek institucionální, v jehož rámci cítí jedinec závazek a loajalitu vůči politickému útvaru, na jehož vytváření, obraně a rozvoji se podílí. Setkáme se s ním například v městských státech antického Řecka nebo renesanční Itálie. Niccolò Machiavelli byl florentským patriotem tohoto ražení. Důležitost institucionálního nacionalismu si uvědomovali otcové zakladatelé Spojených států amerických při psaní ústavy. V českých zemích se institucionální vlastenectví projevovalo například v respektu a úctě, s nimiž starší generace vyslovovala slovo „republika“. Přínosem institucionálního patriotismu je skutečnost, že souvisí s účastí v politickém a veřejném životě a přijetím občanské odpovědnosti. Úspěšnost institucionálního nacionalismu je navíc bezprostředně patrná v kvalitě zákonů, hospodářské prosperitě, bezpečnosti a schopnosti prosazovat spravedlnost.

V době ohrožení národní existence či během jiné vážné krize vyžadující kolektivní úsilí je třeba mobilizovat etnické vlastenectví. Pro dlouhodobé budování České republiky jako úspěšného národního státu potřebujeme vitální institucionální patriotismus.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 21.5.2021

Zdroj:

https://www.petrhampl.com/ivobudil4/


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!