LADISLAV JAKL

4. zář, 2021
Intervence do Afghánistánu, pyšně zvaná „Trvalá svoboda“, končí porážkou Západu, nikoli překvapivou...
 
Překvapeni jsou jen ti, co léta obelhávali svět tak usilovně, až své lži sami uvěřili. 

Od samého počátku vůbec nešlo o vojenskou bezpečnostní operaci s jasně vymezeným strategickým cílem, jehož naplnění by pak znamenalo ukončení operace. Šlo o typický sociálně inženýrský projekt, jehož završení nikdy nemůže být jasně definováno a který proto – jako ve všech případech – trvá tak dlouho, dokud z něj příslušné zájmové síly mohou těžit nějaký profit. Nakonec ale takový projekt vždy nutně končí fiaskem, protože – jak je u sociálních inženýrů obvyklé – nikdy nebere v potaz místní společenské poměry, potřeby a cítění obyvatel, jelikož jeho autoři veřejností pohrdají a mají pocit, že to je jen pasivní materiál pro jejich společenské konstrukce. 

Americký prezident Biden, který ještě před měsícem tvrdil, že vzestup Tálibánu je nemožný, nyní pláče nad tím, že Afghánci prý nechtěli bojovat za svobodu. Ono to bude možná tím, že představy o svobodě mohou být různé. A že velká část afghánského obyvatelstva (včetně – jak se ukázalo – příslušníků afghánské provládní armády) si pod pojmem svoboda nepředstavuje například duhovou civilizaci z rukou amerických vojsk, civilizaci, kterou místním strkali pod nos třeba i tím, že americká a britská ambasáda v Kábulu na konci června vyvěsily na svých budovách symbol homosexuálních aktivistů. Není překvapivé, že třeba zrovna za tohle se Afgháncům umírat nechtělo.

Je nutno si z afghánského fiaska vzít poučení, a to především domácí. Většina naší politické reprezentace propadla dojmu, že měřítkem oddanosti ideálům demokracie je intenzita nekritičnosti vůči jakémukoli rozhodnutí našich západních vzorů, a to bez ohledu na naše vlastní zájmy. Tím ale naši politici riskují svou směšnost, když po náhlé změně rozhodnutí našeho velkého vzoru nestíhají „vybrat zatáčku.“ To by se nám nemohlo stát, pokud bychom si vždy kladli otázku, zda je to či ono rozhodnutí v našem zájmu (například posílat naše mladé muže střílet po domorodcích kdesi v horách a pouštích), a pokud bychom si nevystačili s odpovědí, že naším jediným zájmem je pověst poslušného a snaživého satelita. 

Pozn.: Nemám potřebu hrát si na pobitevního generála. Už během bitvy jsem říkal například toto (před dvěma lety) a psal například toto (před třema lety).

Naše společnost, naše civilizace má dost svých problémů a dost svých domácích úkolů. Nehrajme si na to, že je u nás vše dokonalé a že jedinou naší starostí je, jak tuto svou dokonalost vyvézt všude po světě. Intervence v dalekém zahraničí je neúčinná, zhoubná a odvádí nás od našich reálných dilemat. Pojďme řešit své vlastní domácí krize a těžkosti.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 4.9.2021 

Zdroj:

https://www.ladislavjakl.cz/?p=12267#more-12267


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

5. srp, 2021

V posledních týdnech jsme svědky extrémního počasí, které ohrožuje lidské životy, obydlí a infrastrukturu...

Televize CNN Prima NEWS na toto téma nabídla zajímavý duel. V něm se proti sobě postavili ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause Ladislav Jakl, podle kterého extrémní počasí se změnou klimatu nesouvisí, zmiňuje snahy zavést diktaturu a Mikoláš Opletal z Extinction Rebellion, který naopak bije na poplach, že ohrožující změny klimatu již započaly a lidem jde doslova o život. 

V posledních několika týdnech jsme byli svědky ničivého tornáda, velkých veder, silných bouřek a dešťů s následnými povodněmi. Podle Jakla takové výkyvy počasí nejsou historicky výjimečné. „Mě to nepřekvapuje. Svět je veliký a propojený, každou chvíli se někde něco děje,“ podotkl nezainteresovaně.

Jedním dechem naznačil, že spíše informační doba je přehnaná. „Žijeme v době, kdy v Americe uvízne koňské kopyto v kanále, a hned sledujeme dojemnou reportáž málem v přímém přenosu, jak ho zachraňují. Na začátku 19. století, když vyhořela téměř celá Dobruška, nedozvěděli se to lidi ani 200 km daleko,“ poukázal na paradoxy s tím, že dnes se o všem dozvídáme téměř okamžitě. 

Připomíná, že studie, které by dokládaly, že četnost takových jevů v podobě výkyvu počasí je větší než v minulosti, neexistují. „Museli bychom mít data za dlouhou sběrnou dobu, aby se z nich dalo něco vyvodit,“ zmiňuje neprokazatelnost změny klimatu.

Zničující záplavy v Německu byly i před 110 lety téměř na stejném místě jako dnes. „Tedy v době, kdy tam bydlelo mnohem méně lidí,“ dává Jakl dál za příklad. Je přesvědčen, že spousta lidí nemusela v Německu dnes zemřít, pokud by se veškerá energie nedávala na ideologii, ale na ochranu lidí. „Jsem přesvědčen, že v Německu by se obětem na životech dalo zabránit, kdyby se pořád nemlelo o klimatických změnách a o tom, co si má kdo kupovat a čím se má jezdit. Kdyby se raději více zamýšleli nad integrovaným záchranným systémem,“ konstatoval Jakl.

Aktivista Mikoláš Opletal z Extinction Rebellion sedící proti Jaklovi očividně nevycházel z údivu, po dobu jeho řečnění se nepřestával usmívat, jeho slovům oponoval: „Před extrémními výkyvy vědci varují už hrozně moc let. Klimatická krize není něco, co bychom řešili až pro příští generaci,“ zdůraznil.

„Není to o uvíznutém koňském kopytu, ale o tom, že umírají lidi! Katastrofy vidíme všude ve zprávách. Třeba v Kanadě, ty extrémní teploty. Takové výkyvy tu před pěti lety naměřeny nebyly,“ ohradil se Jaklovi, čímž mu zároveň potvrdil, že doba je informacemi přesycena. 

Jakl jeho slovům kontroval: „Každou chvíli je někde naměřená extrémní teplota. Těch čísel je tisíckrát více, než jich bylo před sto lety. Není pravda, že extrémní teploty dříve nebyly, existují i teplotní ostrovy. Ze starých kronik lze vyčíst, že různé roky sněžívalo v červenci a kvetly květiny a stromy v lednu,“ vysvětloval trpělivě mladému muži. 

Na to konstatoval, že lidi se změnou klimatu akorát straší. „Dnes je moderní se plašit a strašit. Argumenty na to neexistují. Provalily se skandály ohledně falšování dat o údajném globálním oteplování, argumenty docházejí a svědčí to o tom, že zájmové skupiny mají zájem na poplašné náladě, na alarmisus a vysílají do prvních řad děti a začínají hrát na emoce.

To je něco jako kmenové armády v Africe. Ty vědí, že se děti nad ničím moc nezamýšlejí, postaví je do prvních řad. Takové byly prověrkové komise v padasátých letech. Mládež nemá žádnou zodpovědnost, nic nikdy nebudovala, o nic se nebála a neměla o nikoho starost,“ poznamenal Jakl.

Opět se aktivista pousmál, přidal také nesouhlasné kroucení hlavou a spustil: „Mě mrzí, že vůbec vedeme debatu o tom, jestli je to normální nebo ne. Na světové úrovni se už taková debata nevede,“ zdůraznil, že témeř všechny státy světa se zabývají aktivně tím, jakým způsobem klimatickou krizi řešit.

Spolu s tím zmínil nedávný výzkum Českého rozhlasu, který prý odhalil, že skoro 70 procent Čechů vnímá klimatickou změnu jako problém, který je potřeba řešit okamžitě. „Pan Jakl tu reprezentuje sotva pět procent, který jsou okrajový a skoro až konspiračně vlastně… jakoby… schovaný v tom, že se nic neděje a že člověk nemůže přírodu ovlivňovat,“ uvedl Opletal. 

Tentokrát svými argumenty rozesmál naopak Jakla on. „Konspirace par excellence – tohle co jste teď řekl,“ reagoval ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause pobaveně na aktivistu.

„Vy snad nějak víte, jak se vařily škeble před 130 lety v Kanadě, když tyto končiny objevil bílý člověk někdy kolem roku 1890?“ tázal se zamračně vzápětí Jakl bojovníka za ochranu klimatu. „Mimochodem v tom roce 1890 zbořila také obří povodeň Karlův most! A v roce 1745 zaplavila povodeň téměř celou Prahu!“ šel dosud klidný Jakl do otáček.

„My se tváříme, jako by se tyto věci děly právě teď a děly se naprosto vždycky. Je nesmysl, že teploty jsou takové a takové… Až budou zase nízké, tak budete říkat, že to je zase projev nějakého extrému,“ mávl Jakl nad podobnými výmysly bezradně rukou. 

Celý rozhovor najete ZDE

Podobné nesmysly podle něj padají bohužel i z úst členů české vlády. „Před rokem a půl ministr životního prostředí Brabec vystoupil s dramatickým projevem, že zažíváme největší sucho za 500 let. Možná že bychom ho měli poslat do Německa, aby měl přednáškové turné v těch postižených městech a vysvětloval tam, že to, co jim padá na hlavu není voda, ale Brabcovo pětisetleté sucho. A mohl by jim vnutit dotační program dešťovka,“ rýpl si Jakl s poklepáním na čelo.

Následně objasnil důvod, proč alarmisté a ti, co potřebují plašit, ve všem budou vidět doklad svých teorií: „V regulovaném prostředí uspějí totiž nejlépe lobbisti, kteří se přes politiky a zájmové síly dostanou k penězům daleko snáz a ovládnou dotační programy,“ snažil se Jakl vysvětlovat Opletalovi širší spojitosti, ten však slova odrážel obracením očí v sloup.

„Nepřijde mi to fér vůči lidem, kteří jsou klimatickou krizí zasaženi a vůči lidem, kteří tím zasažení ještě budou. My jako hnutí chceme být součástí toho řešení,“ zopakoval aktivista z hnutí Extinction Rebellion, které se snaží šířit osvětu o klimatické změně, mnohdy i extrémními způsoby…

Poté Jakl vyslovil názor, že ona klimatická politika a klimatické strašení je především asociální: „Je hrubě necitlivé vůči lidem. Lidé, kteří nemají ani na drahé auto, budou ze svých daní doplácet dotovaná elektroauta a dotované dobíjecí stanice,“ hrozil se nad plánovaným koncem spalovacích motorů v Evropě v roce 2035. „To je nereálný nesmysl,“ doplnil.

Mladý aktivista se hlasitě ozval: „Není pravda, že je to necitlivé, to jenom vy to zkreslujete,“ bránil svá přesvědčení.

„Zabýváme se hloupostmi, jelikož přemíra oxidu uhličitého není nijak nebezpečná,“ pokračoval Jakl. „Mnohokrát v historii byla hodnota oxidu uhličitého až osmkrát vyšší a když k tomu byly i vyšší teploty, byl život na zemi bohatší a vegetace bujnější,“ zmínil Jakl. Opletalovi opět nezbylo nic, než to na kameru zhluboka rozdýchávat. 

Závěrem pak Jakl shrnul: „Vždy, když se vymyslí nějaký velký, krásný a bohulibý cíl ke zlepšení lidstva a záchraně planety, je zatím diktatura, demontáž demokracie tak, jak ji známe, a zavedení diktatury. Protože lidi nebudou dělat dobrovolně věci, které vy chcete, vy jim musíte sebrat peníze a donutit je k chování, jaké si přejete,“ dodal Jakl s tím, že pro lidi je dnes lepší se zajímat o požáry v Austrálii a chodit na demonstrace, než za vlastní vesnicí vyčistit potok.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 5.8.2021

Zdroj:

https://www.ladislavjakl.cz/?p=12078#more-12078


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

13. čvc, 2021
Na podzim nás čekají volby do Poslanecké sněmovny...
 
O všech nadcházejících volbách se vždy mluví jako o přelomových. A všechny do jisté míry v něčem přelomovými jsou.

Ale zároveň jsou každé z nich jen jedním z milníků dlouhé cesty, po které se ubírá společnost. A je nutno říci, že daleko více, než (jakýkoli) výsledek voleb „zamává“ se společností, je naopak výsledek voleb sám určen autonomním stavem společnosti. Volby tedy nejsou hybatelem společnosti, ale spíše naopak jedním z projevů, jedním z důsledků pohybu společnosti, který má svou vlastní, na volbách nezávislou dynamiku. 

Lze si položit tři otázky. Zaprvé: co je otevřeně deklarovaným tématem těchto voleb. O co se v nich hraje, pokud vycházíme z předvolební rétoriky, z volebních programů, z explicitních politických střetů. Zadruhé, o čem v nich jde implicitně, nepřiznaně, skrytě a potichu. K čemu by vedl různý výsledek voleb, jaké politické kroky by v tom či onom povolebním uspořádání mohly následovat, jaké změny či korekce politického kursu by mohly nastat. Ve vzduchu ale visí ještě otázka třetí: o čem nadcházející volby určitě nebudou, nebo přesněji řečeno v jakém smyslu bude jejich dopad nepodstatný.

Nejzajímavěji se kupodivu jeví otázka třetí, protože ta negativně vymezuje prostor, na kterém se bude volební a povolební politická soutěž hrát. Zároveň tato otázka obnažuje, jak plytká a umělá jsou všechna ta zástupná a stínová všude vytrubovaná témata, která pouze mají zakrýt fakt, že téměř všechny strany a kandidující formace chtějí vlastně totéž a rozdíly mezi nimi jsou v těch nejbazálnějších věcech zanedbatelné. Proto se v předvolební polemice tolik akcentují zdánlivě zásadní rozpory v nepodstatných technikáliích či v personáliích, aby se vytvořil dojem, že po vítězství jednoho se naše republika bude ubírat jedním směrem, zatímco po vítězství druhého se bude ubírat směrem úplně opačným. Kdepak. V obou případech nás čeká vývoj stejný. Protože na otázku „o čem tyto volby nebudou“ je nutno odpovědět, že bohužel nebudou o žádném ze všech důležitých politických témat, o která by ve volbách mělo jít. 

Především v těchto volbách nepůjde o žádný střet Východu se Západem. Takový střet u nás neexistuje, není žádná politická síla, která požaduje nějaký náš civilizační posun do Indie, Tibetu, Japonska nebo Kazachstánu. Jen jsou některé subjekty takto cejchovány zvenčí, svými soupeři, než že by se k něčemu takovému samy hlásily a něco takového požadovaly. Tato nálepka se používá nejen k ostrakizaci soupeřů, ale také coby náhražkové téma v momentě nouze o skutečné politické obsahy. Kulturně, civilizačně, geograficky i politicky jsme samozřejmou součástí Západu už po tisíc let, ať už můžeme význam Západ v různých dobách definovat různě. Nic a nikdo nás (naštěstí) nemůže připravit o civilizační bohatství, na kterém je celá naše společenská struktura vybudována. A nic a nikdo (bohužel) nás nemůže dostatečně uchránit od existenciálních otřesů, kterými nyní Západ prochází a v příštích desetiletích procházet bude. Nejsou to cizí problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize. Jsou to i naše problémy, dilemata, otřesy, devalvace, eroze, krize.

Někoho může v tomto smyslu napadnout, že projevy aktuálního „přeformátovávání“ západní civilizace se všemi zničujícími dopady na společnost, rodinu, vlastnictví a staré ctnosti jsou k nám vnášeny pouze ze zahraničí a vlastně by stačilo je sem nepouštět. Ono by to bylo nereálné, i kdyby východisko této teze bylo pravdivé. Hermeticky uzavřít svobodnou zemi nelze. Jenže východisko té teze navíc pravdivé není, lépe řečeno: neobsahuje zdaleka pravdu celou a pravda necelá je užitečná asi jako vědro bez dna.

Všichni známe jistě oprávněný postřeh, že postup militantního extremistického progresivismu, který lze pozorovat na Západě od 60. let, k nám za socialismu úplně naplno nedolehl, protože jsme žili v jakémsi skleníku, v nenormálních podmínkách izolace. Mnozí z nás si malovali individualistický Západ někdy z roku 1958, jenže ten už dávno neexistoval. A když byl komunistický skleník zbourán, vtrhl sem Západ nikoli vzor 58, ale kolektivistický Západ devadesátých let. Jenže žít ve skleníku trvale nelze, je to stav nenormální, mrzačící, degenerující. Musíme žít v počasí, jaké je. A to také žijeme. A protože naše původní civilizační „západní“ základy nemohlo rozbít ani několik desítek let komunismu, proděláváme stejné bolesti a nemoci jako ostatní Západ. Ne pouze kvůli importu (to také, pochopitelně), ale protože máme podobnou civilizační živnou půdu, na které se daří podobné květeně, jakou obrůstá celý Západ. Vše, s čím se v rámci sebedestrukce Západ potýká, má i naše zcela původní, domácí zdroje. Tím hůř.

Progresivismus ale kupodivu není hlavním, ba ani vedlejším tématem podzimních voleb. Přitom společností hýbe zdaleka nejvíce, mění ji mnohem podstatněji než třeba aktuální výše státního dluhu. Progresivisté totiž dobře vědí, že svou agendu nemohou protlačovat otevřeně v rámci soutěže idejí. Ve společnosti stojící (pořád ještě) na staletých osvědčených tradicích by s ní pohořeli. Proto nemají zájem tuto svou agendu explikovat. Volí raději salámovou metodu, metodu vařené žáby, prostě postupují neustále krůček za krůčkem, prosakují institucemi, školstvím, kulturou. Boj za normální svět se sice v programech některých menších stran objevuje, ale nastolit ho coby ústřední motiv doby se nepodařilo a už asi nepodaří. Bohužel.

Nejvíce společností v posledních dvou letech zahýbala vládní opatření proti šíření viru způsobujícího nemoc Covid – 19. Přes drtivé dopady těchto opatření na svobody lidí, na prosperitu hospodářství, na veřejné finance ba i na mezilidské klima nejsou nadcházející volby zápasem zcela odlišných přístupů státu k epidemii, jak by možná někdo logicky očekával. Zásadně odmítavý postoj vůči restrikcím si (snad s výjimkou SPD a Svobodných) nikdo nedovolí, a tak se za hlavní střet vydávají náhradní dílčí technická témata ve stylu, jestli je lepší očkovat v pátek a testovat v pondělí, nebo obráceně. Plamenně se strany tepají za naprosté malichernosti, nevybočující z celkového katastrofálního restriktivního postoje státu k epidemii.

Když už jsme se dotkli veřejných financí: ani ty nejsou ústředním tématem předvolebního politického diskursu. Ne každý je takový fiskálně expanzívní extremista, jakým je ministryně Maláčová, ale navrhovat citelné řezy do výdajů státu a do rozsahu státní agendy se bojí vesměs všichni. Takže střet je jen o různé varianty „mírného pokroku v mezích zákona“ 

Zrůdné přitvrzování extremistické ekoagendy nechává naši politickou scénu také v klidu. Bez povšimnutí pomalu realizujeme reálnou transformaci tržní ekonomiky na ekonomiku coby nástroj boje s podnebím. Green Deal a Great Reset nemusí nikdo dávat do volebních či vládních programů, stejně poslušně přejímáme jeho největší nesmysly, protože nechceme být zlobivými žáky v bruselské škole.

A když už jsme u Bruselu, ani ohromné téma budoucnosti evropské integrace není motivem těchto voleb. Opatrnými kritiky eurocentralismu jsou jen malé okrajové strany, zatímco jednotlivé součásti hlavního politického proudu se předhánějí, kdo bude ochotnějším vykonavačem pokynů bruselské vrchnosti. Z mnoha možností směřování evropské integrace je ta vedoucí k co nejtužší unifikaci považována za jedinou možnou, za samozřejmost, stojící mimo politickou debatu.

Tak o čem ty volby tedy vlastně budou? Jen o tom, kdo z kariéristů skončí po volbách v kravatě a kdo v teplákách? A není to málo? Je, ale je to realita dnešních dnů. České společnosti jsou nadcházející volby v zásadě ukradené. Vše je stejně rozhodnuto a dávno běží. Nejsilnější motivací pro většinu voličů k tomu, aby zvedli zadek a šli navštívit volební místnost, tak zůstává jen to, že nesnášejí nějakého politika. Nebo se jim líbí účes jiného.

Budou tedy ještě někdy nějaké příští volby vůbec o něčem? Začnou lidem přece jen chybět skutečná politická témata? Pokud si to někdo myslí, pokud si to někdo přeje, měl by začít být hodně slyšet.

Autor: ladislav Jakl, Praha, ČR, 13.7.2021

Zdroj:

https://www.ladislavjakl.cz/?p=12053


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

2. čvc, 2021

Nelíbilo by se mi to, práce už má moc...

Václav Klaus aktivní politiku neplánuje, už tak má příliš hodně práce a měl by naopak zvolnit. Myslí si to Ladislav Jakl, jeho letitý spolupracovník a současný ředitel Centra společenských studií Institutu Václava Klause. Představa, že by se exprezident znovu stal hlavou českého státu, by se mu „asi moc nelíbila“, řekl v pořadu K věci na CNN Prima NEWS. 

Jakl nemá pocit, že by někdejší prezident i premiér plánoval velkolepý návrat do aktivní politiky. V jistém ohledu totiž stále je součástí politického života. „Cítí se být účastníkem veřejného dění – mluví, přednáší, jezdí po světě, vydává knihy. Včera vydal pět knih, to se mi nezdá jako role glosátora,“ vysvětlil svůj pohled Klausův dlouholetý spolupracovník. Podle něj opravdu aktivní politika není na pořadu dne a přinejmenším nebyl svědkem žádného plánování či hlasitých úvah.

Jako příklad, co by se mohlo stát impulsem pro návrat do politiky, uvedl zásadní změnu ve společenském uspořádání nebo „vědomí vážného ohrožení“. Na něco takového má ale Klaus až příliš hodně práce.

„Už měl dávno zvolnit, trošku víc se nadechnout a porozhlédnout, užít si života. Pořád je zasažen svojí hyperaktivitou, pořád má pocit, jako kdyby byl padesátiletý,“ pokračoval v pořadu K věci. Míra pracovního nasazení tak někdejšího pracovníka Kanceláře prezidenta republiky není příliš v souladu s tím, jaké možnosti mu nabízí současná politická scéna.

„Mám pocit, že dělá důležitější věci, než aby se snažil vecpat do Poslanecké sněmovny a jako člověk, který už v politice dosáhl všeho, se ze šesté řady hlásil o slovo. To si neumím moc představit,“ rozvedl dále Jakl na CNN Prima NEWS, čímž také vyjádřil pochybnosti nad spekulacemi, že by exprezident plánoval kandidovat do podzimních voleb za hnutí Trikolóra.

Stejně tak si nemyslí, že by byla v plánu účast v nadcházejících prezidentských volbách. Na otázku, zda by rád viděl Václava Klause jako staronovou hlavu státu, odpověděl po chvilce přemýšlení. „Asi by se mi to moc nelíbilo,“ řekl nakonec Jakl.

Jakl s Václavem Klausem dle svých slov aktivně spolupracoval až od konce roku 1997, chvilku po tzv. sarajevském atentátu. Coby předseda dolní komory měl možnost sedět v Lánech jak s Klausem, tak s tehdejším prezidentem Václavem Havlem.

„Jejich názory byly diametrálně odlišné. Václav Havel byl klasický levicově-liberální intelektuál, který měl pocit, že je společnost třeba řídit směrem k nějakému ideálu. Václav Klaus vždycky vsázel na lidskou svobodu,“ zavzpomínal v pořadu K věci.

Odmítl, že by Havel zastával stejnou ideu o svobodě ve společnosti. „Odjakživa se vymezoval vůči soukromému vlastnictví a soukromé iniciativě. Měl své ideje o společnosti řízené a regulované, vychází to i ze všech jeho projevů,“ pokračoval Jakl. I přes různé pohledy na svět ale dokázali oba politici spolupracovat v zájmu České republiky a nedělali si žádné naschvály.

„Ta ideologie byla velmi odlišná, ale nebránila tomu – a v tom je třeba poděkovat oběma – aby probíhala pragmatická spolupráce. Oba si byli vědomi, že nebyli Venca a Venca, ale představitelé ústavních institucí, a že by v zájmu země nebylo správné napětí mezi nimi. Myslím, že po jejich odchodu jsme mnohokrát byli svědky mnohem vyhrocenějších vztahů nejvyšších ústavních institucí, než to bylo za těchto dvou Václavů,“ konstatoval ve vysílání CNN Prima NEWS.

Autor: Ladislav Jakl, Praha, ČR, 2.7.2021 

Zdroj:

https://cnn.iprima.cz/jakl-vaclav-klaus-jako-prezident-asi-by-se-mi-to-nelibilo-prace-ma-uz-moc-27755

http://www.ladislavjakl.cz/?p=12043#more-12043


 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!