TOMÁŠ DOLEŽAL

9. čvc, 2021
Letos 22. června uplynulo 121 let od narození Ladislava Rašína, českého politika a právníka, významného představitele Československé národní demokracie...
 
Jde o osobnost méně známou, než je jeho otec, jeden z „Mužů 28. října“ a dodnes mimořádně uznávaný prvorepublikový ministr financí Alois Rašín.
 
Ladislav Rašín přišel na svět v roce 1900 v Praze jako prvorozený syn Aloise Rašína. Po první světové válce začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil jako osobní tajemník svého otce. Studia dokončil v roce 1923. Hned v roce 1924 napsal a vydal knihu „Vznik a uznání československého státu“, která mimo jiné dokazovala význam 28. října 1918 a domácí protirakouské akce pro vznik Československa. Následně připravil k vydání Paměti svého otce, které vyšly (až po jeho násilné smrti rukou atentátníka v roce 1923) v roce 1929. Po otcově smrti mladý Ladislav přísahal, že půjde v jeho šlépějích. Což bezezbytku naplnil.
 
Nadějný právník a poslanec za Národní sjednocení
 
Ve své právnické kariéře se úspěšně věnoval advokacii, obhajoval mimo jiné například Jiřího Stříbrného, dalšího z „Mužů 28. října“, národního socialistu, několikanásobného ministra, ale i rebela a kritika tzv. skupiny Hradu, kterého dokázal před soudem očistit z politicky účelového obvinění z korupce.
 
Ladislav Rašín se v Československé národní demokracii nejprve angažoval ve skupině okolo časopisu Národní myšlenka (kam patřil např. i básník Viktor Dyk), jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně působil i ve stranické mládežnické organizaci, v Mladé generaci Československé národní demokracie.
 
V parlamentních volbách v roce 1935, na počátku soumraku první republiky, by zvolen poslancem za Národní sjednocení, což byla nová národně konzervativní politická strana vzniklá na základě sloučení Kramařovi (a Rašínovi) Národní demokracie, Národní fronty profesora Františka Mareše a Národní ligy Jiřího Stříbrného - po jeho vyloučení ze strany národních socialistů.
 
Proti Sudeťákům
 
Pro obecní volby v pohnutém roce 1938 navrhoval v sídlech s vysokým zastoupením německého obyvatelstva sestavovat jednotné kandidátky všech českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené hitlerovské Sudetoněmecké strany.
 
Odpůrce kapitulace po Mnichovu
 
Tento návrh se ovšem realizovat nepodařilo. Stejně tak jako Rašínův návrh na nepřipuštění Sudetoněmecké strany k volbám z důvodu jejího protistátního a protidemokratického zaměření. Československá národní demokracie – a později i Národní sjednocení – byly vždy, i zásluhou Rašína mladšího, subjekty důsledně pronárodní, hájící tvrdě suverenitu a samostatnost československého státu, zejména proti čím dál zjevnějšímu německému nebezpečí. Jasně, jednoznačně a bez jakékoli relativizace a appeasmentu v podobě ochoty k jednání s henleinovci – např. formou jejich inkorporace do československé vlády - k čemuž byli ochotni mj. agrárníci.
 
V období tzv. mnichovské krize byl Rašín junior jedním z hlavních odpůrců československé kapitulace a rovněž jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky. Je nutné doplnit, že důležitou součást tohoto uskupení tvořili také českoslovenští komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, Václavem Kopeckým a Janem Švermou. Tento výbor pořádal dne 22. září 1938 i nejznámější a nejpočetnější „protikapitulační“ manifestaci odhodlání bránit celistvost republiky i se zbraněmi v rukou před tehdejším sídlem parlamentu v budově Rudolfina. Na jejím balkoně tehdy bok po boku hovořili právě Rašín, Gottwald, ale také i legendární legionářský generál Radola Gajda.
 
Republiku hájit a uhájit
 
Ladislav Rašín tehdy prohlásil: „Já, Rašín, vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit". Po podpisu mnichovské dohody se účastnil i jednání významných osobností z okruhu vedení armády a některých politických představitelů, které se s kapitulací odmítaly smířit a diskutovaly možnost vojenského odporu – včetně provedení vojenského převratu. Prezidentu Edvardu Benešovi tehdy, 30. září 1938, na Pražském hradě řekl: „…Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“.
 
V době tzv. druhé republiky patřil Ladislav Rašín mezi hlavní odpůrce změn politického systému směrem k jeho autoritářskému pojetí a omezení stranické plurality. Na protest proti redukci stranického systému do dvou subjektů - pravicovou Stranu národní jednoty a levicovou Národní stranu práce – zůstal Ladislav Rašín v Poslanecké sněmovně jako nezávislý (nezařazený a bezpartijní) poslanec. Hlasoval zde proti ústavním zákonům o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi i proti tzv. zmocňovacímu zákon, který eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerou výkonnou a zákonodárnou moc převáděl na exekutivu.
 
Národ je veliký jen silou své odvahy
 
V jednom ze svých posledních parlamentních projevů, 14. prosince roku 1938 mimo jiné uvedl: „V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti.“.
 
Po zahájení německé okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se ihned zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Politické ústředí. 13. prosince 1939 byl ve svém bytě v Žitné ulici číslo 562/10 zatčen gestapem a internován v pankrácké věznici. V létě roku 1940 byl pak převezen do vězení v Berlíně, kde byl následně (až) v prosinci roku 1941 postaven před soud.
 
Zde přednesl výraznou a odvážnou obhajobu, při které explicitně deklaroval věrnost svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Berlínský soud jej odsoudil k trestu smrti, kterýžto rozsudek byl po čase změněn na 15 let těžkého žaláře. Rašín posléze prošel řadou německých věznic a během pobytu v nich těžce onemocněl. Zemřel 15. března roku 1945, krátce před příchodem americké armády, ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Je ohromnou dějinnou nespravedlností (s německým podpisem a zaviněním), že se nedožil osvobození vlasti, kterou nade vše miloval.
 
Roku 1995 obdržel Ladislav Rašín nejvyšší civilní vyznamenání českého státu - Řád T. G. Masaryka I. třídy. Předčasně tak zemřel jeden z nejobdivuhodnějších politiků celých československých a českých dějin, mimořádný politický talent a člověk pevného charakteru.
 
Český vlastenec, který nikdy nekapituloval
 
Historik Jan Jandl v této souvislosti uvádí: „V moderních dějinách našeho státu není mnoho postav politiků či státníků, kteří si za každé situace stáli za svými názory a nepodléhali konjunkturalistickým či většinově převládajícím postojům ve společnosti. Nikdy nekapitulovali před silnějším protivníkem, byli důslednými českými vlastenci a v boji za prosazení svých ideálů neváhali nasadit ani to nejcennější – vlastní život.“
 
I ve světle těchto skutečností se jeví poválečný zákaz obnovy činnosti Československé národní demokracie - této historické strany, která se mimořádně zasloužila o náš samostatný stát, vždy za jeho existenci a svobodu bojovala a nikdy jej nezradila - z rozhodnutí prezidenta Beneše jako mimořádná hanebnost. A nebýt jí, možná by se naše (nejen těsně) poválečné dějiny ubíraly poněkud jiným směrem.
 
Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 9.7.2021
 
Zdroj:
 
https://www.mesicnikmy.cz/post/n%C3%A1rod-je-velik%C3%BD-jen-silou-sv%C3%A9-odvahy
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
 
8. kvě, 2021

Únorový nález Ústavního soudu, který zrušil zásadní součásti Zákona o volbách do Parlamentu upravující proces ustavení Poslanecké sněmovny,...

...čímž v tu chvíli  fakticky znemožnil převedení výsledků říjnových voleb do dolní parlamentní komory do podoby jejího faktického personálního obsazení, vyvolal mimo jiné až nepřiměřený časový tlak na urychlené přijetí novely tohoto zákona, která by systém voleb do Poslanecké sněmovny učinil opět funkčním. S tím rizikem, že omezený prostor pro zevrubnou parlamentní debatu nad tímto zákonem může generovat některá sporná místa v této  novele.
 
Na hraně ústavnosti a spravedlnosti
 
Tato sporná místa jsou následující:
 
Zaprvé jde o mechanismus určení počtu poslanců volených v jednotlivých  volebních krajích,jehož úprava je doslovným přepisem stejného ustanovení volebního zákona (paragraf 48), které bylo nedávným nálezem Ústavním soudem zrušeno jako protiústavní.
 
Hrozí zde tedy hypotetické riziko, že novela může být z tohoto důvodu opět u Ústavního soudu napadena  - včetně varianty  zrušení této její části. To by se zřejmě, z časových důvodů, stalo až po proběhnutí voleb, což by mohlo vést až ke zpochybnění jejich výsledků. A to není příliš radostná vyhlídka.
 
O co jde? O postup, kterým se na základě celkového počtu hlasů odevzdaných pro politické subjekty překročivší celostátně požadované kvorum pro strany, hnutí či koalice nejprve vypočítá tzv. republikové mandátové číslo a poté se, na základě počtu hlasů odevzdaných v jednotlivých volebních krajích, stanoví počet poslaneckých mandátů, které budou v těchto krajích obsazovány a rozdělovány.
 
Lépe řečeno, s ohledem na novou podobu způsobu převodů hlasy na poslanecká křesla jde o určení maximálního možného počtu mandátů, které mohou být v jednotlivých krajích přiděleny volebně úspěšným subjektům v tzv. prvním skrutiniu.
 
To mimo jiné znamená, že se takřka identickým způsobem jako dříve budou opakovat disproporční rozdíly v podílu zastoupení jednotlivých politických subjektů ve  větších a malých volebních krajích – opět v neprospěch menších a středně velkých stran a hnutí. Bude tak dál docházet k deformacím rovnosti jak volebního práva aktivního (čím menší volební kraj, tím nižší váha hlasů voličů stran malé a střední velikosti), tak pasivního (tam naopak bude dále platit přímá úměra ve smyslu „čím menší volební obvod a menší politický subjekt, tím méně preferenčních hlasů /kroužků/ je třeba  na „poskočení“ do čela příslušné kandidátní listiny).
 
Což byl jeden z hlavních důvodů, proč v únoru Ústavní soud tu část volebního zákona, která definovala výpočet a způsob přidělení poslaneckých mandátů do volebních krajů, zrušil.
 
Dle nálezu Ústavního soudu...
 
Jde totiž o „…neústavní problém vzniku Poslanecké sněmovny cestou čtrnácti separovaných voleb v samostatných volebních krajích bez vzájemného propojení výsledku voleb…“. A na tom novela, která prošla Sněmovnou, nezměnila ani čárku…
 
Mandáty se tedy politickým subjektům mají i nadále přidělovat na úrovni jednotlivých krajů resp. na základě výsledků v nich, prostřednictvím pomocí tzv. krajského volebního čísla, které vychází z poměru velikosti volební účasti v kraji a počtu mandátů, které mají být v onom kraji rozdělovány.
 
Což, mimo jiné, ve volbách silně zvýhodní ty politické subjekty (v letošním případě koalice), které disponují nejsilnější podporu ve velkých resp. v největších (Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj, Moravskoslezský kraj).
 
A tedy, pro celkový výsledek voleb a povolební poměr sil ve Sněmovně tak nebude (nemusí být) nejdůležitější celkový nominální počet obdržených voličský hlasů pro jednotlivé volební subjekty, ale spíše to, jak silné budou ve čtyřech největších volebních krajích, kde se mohou (a pravděpodobně i budou) letošní volby rozhodovat.
 
Riziko, že nějaký oprávněný subjekt toto ustanovení volebního zákona opět napadne soudně, je poměrně značné. Se všemi představitelnými důsledky.
 
Loterie druhého skrutinia
 
Dalším značným problémem z hlediska ústavnosti volební novely  je způsob přidělování mandátů volebně úspěšným politickým subjektům v tzv. druhém skrutiniu, tj. model přerozdělení poslaneckých mandátů, které politickým stranám, hnutím a koalicím nebyly přikázány v rámci prvního skrutinia.
 
Původně se tyto mandáty měly přidělovat politickým subjektům na základě rozhodnutí jejich vedení  do jimi vybraných volebních krajů – vždy tolik, kolik jich bylo danému subjektu vypočteno ve druhém skrutiniu. Tento způsob byl ovšem pro některé sněmovní strany nakonec nepřijatelný jako „nepřijatelné nadřazení vůle stranických sekretariátů nad vůli voličů“.
 
A tak byl schválen jiný způsob, tzv. přerozdělovací automat, na základě pozměňovacího návrhu předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka.V druhém skrutiniu tedy v rámci jednotlivých politických subjektů obdrží mandáty jim (ve druhém skrutiniu) přikázané kandidáti podle pořadí volebních krajů určeného podle nejvyšších zbytků dělení v prvním skrutiniu.
 
A to může být skutečný problém z hlediska ústavnosti resp. z hlediska dodržení zásad poměrnosti volebního systému do Sněmovny, protože diskriminace kandidátů pocházejících z menších volebních krajů je naprosto zjevná.
 
A to právě proto,  že hlasy voličů se v prvním  skrutiniu převádějí na mandáty striktně odděleně, vždy pouze na základě volebních výsledku v jednotlivých volebních krajích. Tím pádem jsou i dělitele (tzv. krajská volební čísla), od nichž se má odvíjet stanovení pořadí  nejvyšších zbytků dělení v prvním skrutiniu pro přiřazování mandátů ve skrutiniu druhém, nestejně velké - stoupají s velikostí kraje (resp. s počtem oprávněných voličů, kteří se zúčastnili voleb).
 
A proto je nelogické a nespravedlivé stanovovat pořadí volebních krajů pro finální  přidělování mandátů ve druhém skrutiniu takto, pouze na základě porovnávání veličin rozdílné povahy, kdy kandidáti politických subjektů v menších krajích jsou de facto už předem diskvalifikování, jelikož krajská volební čísla v „jejich“ krajích významně nižší než krajská volební čísla v největších krajích – a to až o 50 procent, porovnáme-li nejmenší, Karlovarský kraj, s největším, Středočeským krajem.
 
Tato krajská volební čísla, na jejichž základě se budou vypočítávat a porovnávat zbytky dělení, se budou pohybovat od cca 15 000 (v Karlovarském kraji) do cca 22 000 (ve Středočeském kraji).
 
Vezměme si hypotetický modelový příklad: straně XY bude ve druhém skrutiniu přiřknut jeden mandát. Její dva nejvyšší zbytky dělení po prvním skrutiniu budou 14 999 hlasů (tzn. 0,99 mandátu) v Karlovarském kraji a v15 001 hlasů (0,68 mandátu) ve Středočeském kraji. Mandát na základě ustanovení volebního zákona obdrží příslušný kandidát ve Středočeském kraji.
 
Jakkoli tam straně XY v prvním skrutiniu chybělo ke zisku mandátu 6 999 hlasů a v Karlovarském kraji pouhý jeden jediný hlas!!!
 
Pouze proto, že Středočeský kraj má více obyvatel a voličů.
 
Takové situaci zcela jistě reálně nastanou i v povolební praxi a mohou velmi pravděpodobně vyvolat i individuální stížnosti některých neúspěšných kandidátů na výsledek voleb resp. na konkrétní přidělení mandátu  uvnitř politických stran, hnutí či koalic.
 
Přičemž této situaci se dalo docela dobře předejít tím, že by se v rámci druhého skrutinia porovnávaly zbytky dělení po prvním skrutiniu nikoli v jejich absolutním (nominálním) početním vyjádření, nýbrž v podobě relativní – v přepočtu na desetinné číslo.
 
V tom smyslu, jakou procentuální část prvního nepřiděleného mandátu získal daný politický subjekt v kraji v prvním skrutiniu resp. jaká procentuální část mu ke zisku tohoto mandátu již v prvním skrutiniu chyběla. Tak, aby mandáty ve druhém skrutiniu v rámci stran, hnutí a koalic získali skutečně kandidáti v těch volebních krajích, kde ke zisku dalšího mandátu chyběl nejnižší počet hlasů – bez ohledu na  faktor velikosti kraje.
 
Lze dokonce i konstatovat, že aktuální nastavení podoby přidělování poslaneckých mandátů ve druhém skrutiniu  je založeno na využití tzv. většinového prvku, což narušuje povahu samotného volebního systému do Sněmovny, který má být poměrný, nikoli kombinací poměrného a většinového systému.
 
Tato změna už by byla možná pouze v tom případě, že by se novela volebního zákona vrátila ze Senátu zpět do Sněmovny, jelikož veškerá česká volební legislativa musí být oběma parlamentními komorami schválena v identickém znění. Což by ovšem současně znamenalo další časovou prodlevu v procesu schvalování zákona a jeho posun někam směrem až skoro k letním měsícům.
 
A to je je už termín opravdu šibeniční. Nehledě na to, že neexistence funkčního volebního systému do Poslanecké sněmovny už nyní např. znemožňuje konání předčasných voleb do dolní parlamentní komory, což je legitimní ústavní nástroj pro řešení vážnějších politických krizí typu té, co právě prožíváme.
 
Co je ještě reformovat? Systém kroužkování?
 
Novelizace pravidel pro volbu Poslanecké sněmovny zároveň otevírá prostor i pro širší debatu o tom, zda by si nějaké změny zasloužil i design dalších volebních systémů na jednotlivých úrovních českého politického systému. A pokud ano, tak jaké.
 
Než se ovšem, nejspíše někdy v blízké budoucnosti,  vydáme tímto směrem, zůstaňme ještě na chvíli u volebního systému do Poslanecké sněmovny.
 
Za úvahu by určitě stála např. reforma podoby hlasování resp. charakteru kandidátních listin ve smyslu způsobu a váhy tzv. preferenčního hlasování (kroužkování).
 
Nyní má každý volič možnost preferovat (zakroužkovat) maximálně čtyři kandidáty na krajské volební listině příslušného subjektu, přičemž k tomu, aby se kandidát na této listině posunul dopředu, je třeba, aby získal preferenční hlasy minimálně pěti procent voličů, kteří v daném kraji odevzdali hlas „jeho“ subjektu.
 
Pokud bychom chtěli tuto personalizaci posílit, je alternativou systém tzv. volných kandidátních listin resp. využití  finského modelu, který představuje opravdu efektivní a dostupnou možnost výběru a volby konkrétních kandidátů občany i v podmínkách poměrného volebního systému. Tento model spočívá v tom, že každý politický subjekt předkládá svůj seznam kandidátů v konkrétním obvodě v abecedním pořadí a volič “zakroužkuje“ pouze jednoho z nich. Hlas je tak tedy odevzdán jednak příslušnému subjektu, tak i  konkrétnímu kandidátovi.
 
Konečné pořadí kandidátů na listině  je tak ve finále  stanoveno pouze samotnými voliči, není vyžadována žádná hranice pro posun na kandidátce směrem vzhůru, záleží pouze na nominálním počtu preferencí. A tedy – mandáty, kterém v příslušném volebním obvodě politickému subjektu připadnou, obsadí odpovídající počet kandidátů s nejvyšším počtem preferenčních hlasů.
 
Hrozba a zjevná protiústavnost korespondenčního hlasování
 
V rámci debaty o úpravě volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny otevřely některé politické strany,  Piráti, STAN, ODS, KDU-ČSL a TOP 09,opět otázku možnosti zavedení korespondenčního hlasování pro tento typ voleb. Nyní zatím jen pro Čechy žijící, nebo zdržující se v době voleb, v zahraničí. Ovšem zástupci jmenovaných subjektů se nikterak netají tím, že po podzimních volbách, ve kterých očekávají vítězství a následné vytvoření společné sněmovní většiny a vlády,  nastolí variantu zavedení korespondenčního hlasování znovu - a tentokrát již pro všechny oprávněné voliče, včetně těch tuzemských.
 
Přitom tlak na zavedení korespondenčního  - ale i jakéhokoli jiného způsobu tzv. dálkového (např. elektronického) – hlasování postrádá jak racionální zdůvodnění, tak hlavně oporu v české Ústavě.Češi žijící v zahraničí (a samozřejmě i ti „domácí“) mají přece možnost účastnit se voleb, pokud o to mají opravdový zájem, standardním „fyzickým“ způsobem na příslušném (nejbližším) zastupitelském úřadu České republiky.
 
A není tedy nutné jejich procedurální volební právo radno rozšiřovat, nota bene za použití prostředků, které jsou jednoznačně za hranou ústavnosti. A to korespondenční způsob hlasování je.
 
Korespondenční (a jakékoli dálkové) totiž nepřípustně narušuje základní principy volebního práva, zejména tajnost, rovnost a přímost hlasování, což jsou naprosto zásadní konstanty způsobu provádění politických personálních voleb  v demokratických politických režimech.
 
Tajnost volby může být garantována pouze tehdy, jestliže má akt výkonu hlasovacího práva osobní a individuální charakter, když tento akt probíhá prostřednictvím fyzického vhození volebního lístku do volební urny  za plentou. Za přítomnosti volební komise, která celý proces hlasování kontroluje dle předem daných zákonných pravidel.
 
To u korespondenčního (ani u elektronického) hlasování není možné zaručit, jelikož nelze absolutně vyloučit možnost, že některé osoby hlasují pod „dozorem“ či dokonce pod nátlakem jiných osob.
 
Rovnost volebního práva znamená, že každý ve volbách odevzdaný hlas má stejnou váhu a že každý volič má v rámci výkonu volby naprosto stejné možnosti a podmínky. Tyto zásady korespondenční (a elektronický) způsob hlasování rovněž zásadním způsobem narušuje.
 
Protože buď zavádí, pokud by platilo univerzálně, dvojí typ volby (ústavně konformní a zároveň náročnější fyzický způsob a naproti tomu jednodušší, avšak neústavní způsob dálkový), anebo rovnou určitou skupinu občanů neoprávněně zvýhodňuje oproti skupině jiné, a to v tom případě, pokud by právem volit korespondenčně disponovala pouze určitá skupina voličů, např. „zahraniční“ Češi. A při dálkovém způsobu hlasování nelze rovněž vyloučit ústavně nepřípustnou variantu, že určitá osoba hlasuje v daných volbách vícekrát.
 
A ani možnost, že pod jménem a identitou určité osoby disponující aktivním volebním právem hlasuje někdo úplně jiný,  kdo např. ani toto volební právo z nejrůznějších důvodů  nemá. Čímž je zase narušen princip přímosti hlasování, jelikož v dálkovém způsobu absentuje prvek volební komise, která je mocna každého voliče identifikovat a vyloučit eventualitu vícenásobné volby jednou a tou samou osobou.
 
Argumentů proti zavádění korespondenčního (resp. dálkového) hlasování do českého právního řádu je pochopitelně více, politického i praktického charakteru a vycházejících z – vesměs neblahých – zahraničních zkušeností s tímto typem volby. Pro potřeby tohoto textu prozatím setrvejme pouze u argumentace nejzásadnější, ústavní.
 
Praktická pomoc voličům
 
Odmítání zavedení dálkové formy hlasování do našich volebních systémů zároveň neznamená zavržení jakýchkoli jiných případných změn či úprav v procesu organizace voleb v České republice, které by mj. mohly vést ke zvýšení volební účasti – ovšem ústavně konformním způsobem.
 
Jedná se např. o reformu agendy  tzv. voličských průkazů, které občanům s volebním právem umožňují hlasovat kdekoli na území České republiky, kde se právě v okamžiku voleb nacházejí.
 
Tyto průkazy se ovšem fyzicky vydávají pouze na obecních úřadech v místě trvalého bydliště voliče, což vyžaduje vynaložení určitých časových a finančních nákladů, cestování apod.
 
Přitom neexistuje jediný relevantní  důvod k tomu, aby tyto voličské průkazy nemohly našim občanům vydávat veškeré obecní (či městské) úřady v České republice, bez ohledu na místo trvalého bydliště žadatele. Anebo kontaktní místa veřejné správy (tzv. Czech POINTy) na našich poštách, podobně, jako je tomu např. u výpisu z rejstříku trestů apod. Tato zdánlivá drobnost by mohla být výrazným krokem vpřed a rukou, kterou stát podává svým občanům a voličům, Ideálem, a nikoli z říše science-fiction, by v tomto ohledu mohl být stav, kdy každý oprávněný volič hlasuje v libovolné volební místnosti v ČR pouze na svůj občanský průkaz, přičemž opakovanému hlasování by zabránil sdílený elektronický registarční systém, kde by byl údaj o hlasování voliče XY zaznamenán a pokus o případnou „volební recidivu“ by byl při jakékoli jeho další registraci odhalen.

Časovaná bomba koalic
 
Jednou z částí volebního zákona, kterou Ústavní soud v únoru zrušil, bylo ustanovení o tzv. aditivních uzavíracích klauzulích pro volební koalice. Jednalo se  o normu, která vyžadovala, aby volební spojenectví dvou politických subjektů (stran či hnutí) pro postup do skrutinia, kde probíhá již samotné přidělování poslaneckých mandátů, získala v celostátním měřítku minimálně 10 procent ze všech odevzdaných hlasů, spojenectví tří takových subjektů 15 procent a aliance čtyř a více společně kandidujících subjektů pak 20 procent z celostátně odevzdaných hlasů.
 
Novela volebního zákona pravidla pro kandidující koalice zmírnila. Napříště tak bude alianci dvou politických subjektů ke vstupu do Sněmovny postačovat celostátní zisk 8 procent hlasů a souručenstvím tří a více subjektů pak 11 procent hlasů. Potud žádný problém. Problémem ovšem je, nejen v kontextu aktuální předvolební situace, skutečnost, že volební zákon vůbec neobsahuje definici termínu „koalice“. Což může při převodu voličských hlasů na mandáty generovat nemalé problémy  - resp. může to vyvolat povolební soudní stížnosti včetně tlaku na arbitrární přerozdělení poslaneckých mandát tzv.“od zeleného stolu“.
 
Z jednoduchého důvodu: Zatímco některá předvolební  spojenectví (Piráti s hnutím STAN a uskupení SPOLU /ODS, TOP 09, KDU-ČSL) se odpočátku deklarují jako volební koalice, které tím pádem budou muset překonávat pro vstup do Sněmovny laťku v podobě vyššího kvóra (8 resp. 11 procent hlasů ), než jaké platí pro samostatně kandidující politické strany a politická hnutí (5 procent hlasů), jiné předvolební sestavy (Trikolóra, Svobodní a Soukromníci resp. ČSSD se Stranou zelených) se označují a vydávají za volební subjekty s jednou společnou kandidátní listinou, pro které platí ona nižší, pouze pětiprocentní klauzule.
 
Klasik by řekl, že je to poněkud nečestné a nesportovní. To sice ano, ale s pouhým tímto rčením si volební senáty správních soudů s případnými stížnostmi na výsledek voleb nevystačí.
 
Proto se v rámci projednávání novely volebního zákona ve Sněmovně pokusila poslankyně hnutí SPD Monika Jarošová tuto legislativní mezeru zaplnit, když navrhla definici volební koalice do tohoto právního předpisu doplnit. A to ve znění „Koalicí je subjekt kandidující ve volbách do Poslanecké sněmovny, jehož kandidátní listiny jsou tvořeny členy nebo kandidáty více než jedné politické strany nebo politického hnutí registrovaného Ministerstvem vnitra ČR, které ve stejných volbách nekandidují samostatně prostřednictvím vlastních kandidátních listin.”.
 
Jasné, logické, stručné, jednoznačné a srozumitelné. Nabízí se použít bonmot, že právě to asi bylo důvodem k tomu, že byl tento návrh Sněmovnou zamítnut. Pokud ovšem budou po volbách spory o to, co je a není volební koalice, rozhodovat Nejvyšší správní soud popř. Ústavní soud, už to, po všech peripetiích, které jsme se soudními zásahy do naší volební legislativy a volební praxe již zažili, zas až tak velká legrace nebude…
 
Mnohá problematická místa vyzývající k příslušným změnám obsahují i volební zákony upravující systémy voleb do Senátu, krajských či (tam hlavně) obecních zastupitelstev. Ale o tom až někdy příště…
 
Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 8.5.2021
 
Zdroj:
 
https://www.prvnizpravy.cz/sloupky/rizika-a-alternativy-nove-volebni-legislativy/
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
 
9. dub, 2021
S blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny...
 
Opět ožívají i některá již tradiční rétorická klišé – včetně šermování termíny jako například „hrozba vlády extrémní levice“ (případně „extrémní pravice“, dle libosti a politické afinity mluvčího). Anebo, naopak, v mnoha médiích a „myšlenkových tancích“ oblíbené tvrzení o tom, že „v dnešní době už je dělení na pravici a levici přežilé a nemá žádný smysl“.
 
Velká francouzká revoluce
 
Pojmy pravice a levice vznikly historicky na konci 18. století, v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí, kdy v Generálních stavech (francouzský legislativní sněm, který fungoval jako poradní sbor panovníka) tehdy zasedali přívrženci tzv. nového společenského řádu, tzn. příslušníci tzv. třetího stavu (neprivilegovaný stav, měšťanstvo a sedláci) a radikálové vlevo a zastánci „starého řádu“ a monarchisté vpravo.
 
Zároveň si musíme uvědomit značnou dobovou (i geografickou) podmíněnost (a proměnlivost) významů termínů „pravice“ a „levice“ a také i jejich určitou „genetickou“ rozdílnost.
 
Levice byla v okamžicích svého zrození (a samozřejmě i dlouho poté) nedílně spjata s pojmy „svoboda (volnost), rovnost, bratrství“ a definována svým revolučním charakterem ve smyslu snahy o naprosto zásadní změnu tehdejšího společensko - ekonomického uspořádání.
 
Kompaktní levice
 
Ruku v ruce s tím kráčelo i spojení levice a hájení zájmů nižších společenských vrstev s cílem nastolení rovnosti (ba až určitého rovnostářství) v oblasti přerozdělování (ekonomického) bohatství a dalších (společensko-politických) privilegií. Termín „levice“ postupem doby zastřešoval množství nejrůznějších ideově-politických hnutí, a to počínaje socialisty a sociálními demokraty, přes anarchisty a anarchokomunisty až po klasické komunisty, řekněme „bolševického“ typu.
 
Jejich společnými charakteristikami byly mj. orientace na ekonomicko-společenský pokrok, boj za zájmy zaměstnanců, sociální spravedlnost a solidaritu či internacionalismus v mezinárodních vztazích. Dalším důležitým definičním znakem politické levice se následně stala i preference státního, družstevního nebo jiné formy společenského vlastnictví (zejména tzv. výrobních prostředků) před vlastnictvím soukromým. Zdůrazňována byla významná - a možno říci i dominantní - úloha státu v národním hospodářství a prosazovaní tzv. sociálních práv občanů (právo na práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na důstojné sociální zabezpečení).
 
Roztříštěná pravice
 
Politická a ideová pravice byla od samých počátků své existence a sebeidentifikace mnohem roztříštěnější a rozmanitější než levá část ideopolitického spektra. Termín „pravice“ byl prapůvodně užíván pro označení těch politických skupin a myšlenkových směrů, které upřednostňovaly tradiční společenské (i hodnotové) uspořádání, strukturu a hierarchii.
Kromě „zakladatelských“ konzervativců v období dalšího vývoje zahrnul a absorboval první (původní) klasické ekonomické a politické liberály, křesťanské, či křesťansko-sociální, demokraty, mnohá národní a nacionalistická hnutí (v době, kdy tyto pojmy nebyly pejorativními účelovými dehonestačními nálepkami), identitáře i libertariány.
 
Pokud bychom měli hovořit o základních axiomech a společných myšlenkových a programových jmenovatelích proudů hlásících se k pravici, neměli bychom určitě vynechat úctu k tradičním staletým a věky prověřeným společenským a kulturním hodnotám či zvyklostem (včetně důležité role víry), zachování určité formy sociální hierarchie, silný (byť třeba rozsahem agend nevelký) právní stát, řád, spravedlnost, úctu k vlastnictví, práci či podnikání, respekt ke svobodě a základním lidským právům.
 
Politické ideologie
 
Ve druhé polovině 19. století se poté na těchto „pravo-levých“ základech začaly formovat první „klasické“ ucelené politické ideologie. Téměř ruku v ruce se vznikem prvních (tradičních) politických stran. Šlo o neoddělitelné procesy. Nejprve se takto ustavila konstitutivní ideologická triáda (trichotomie) - konzervatismus, liberalismus a socialismus, později (ve století dvacátém) k ní „přistoupily“ komunismus, fašismus a nacismus. Přičemž poslední dva ze jmenovaných směrů se dodnes - v naprostém rozporu s realitou – směšují či zaměňují.
 
Co se týče moderních, novodobých politicko-ideových směrů, jakými jsou mj. enviromentalismus, feminismus, euroskepticismus či tzv. pirátství, existují (nejen) v akademické politologické obci vážné pochybnosti o tom, zda vůbec splňují základní kritéria pro to, aby mohly být považovány za komplexní politické ideologie celostního typu na úrovni jejich starších předchůdců.
 
Potom, co se základními pilíři politického života a klíčovými aktéry tvorby zásadních společenských rozhodnutí staly politické strany, začaly se příslušné společensko - vědní obory zabývat jejich podrobnějším výzkumem, včetně pokusů o jejich typologizaci či klasifikaci.
 
Politické strany
 
V souvislosti s pravolevou dichotomií, respektive s dělením myšlenkových proudů a inklinací ve společnosti, je snad nejpozoruhodnější teorie tzv. štěpících linií norského politologa Steina Rokkana. Jakkoli se jedná o práci, která se původně věnovala analýze geneze vzniku prvních novodobých politických stran, můžeme ji plnohodnotně využít i dnes, když hovoříme o charakteru současných zásadních stranicko-politických a ideových štěpeních a rozdílech.
 
Rokkan v roce 1967 definoval čtyři typy historických štěpících linií v politickém prostoru národních států vedoucích ke vzniku masových politických stran, jakožto akumulátorů zájmů různých společenských skupin. Tato štěpení jsou zároveň produktem národní a průmyslové revoluce a existují ve dvou základních dimenzích: teritoriální a funkční.
 
Odtud pocházejí i čtyři základní (politické) konflikty, které přetrvaly po mnoho desetiletí a o kterých můžeme směle a s jistotou hovořit i dnes, byť třeba v trochu jiných konotacích a kulisách.
 
Jde o: Konflikt centrum versus periferie: Původně se odehrával ve smyslu sporu multinacionálních, povětšinou feudálních říší resp. jejich vládců a národních či národnostních hnutí nejrůznějšího typu. Dnes probíhá mezi stoupenci nadnárodní politické a ekonomické integrace a zastánci primátu suverenity národních států coby klíčové záruky zachování svobody a demokracie.
 
Konflikt město versus venkov
 
Konflikt církev versus stát: Dříve byl typický snahou o oddělení církve a (od) státu, respektive šlo o ukončení dominance církevní hierarchie ve veřejném prostoru. Dnes je do značné míry transformován do hodnotového sporu zastánců společenských tradic - často vycházejících z víry či věrouky a hodnotových relativistů.
 
Konflikt město versus venkov: Historicky šlo spíše o modernizační spor mezi agrárním způsobem života a moderním kapitalismem, dnes se jedná o více společenský, názorový, hodnotový a sociodemografický konflikt. Jak ostatně bohatě dokládá tzv. volební geografie, mezi městskou a venkovskou společností.
 
Konflikt zaměstnavatelé versus dělníci: Dříve se jednalo o spíše třídní a sociální spor, dnes je možná výrazněji akcentovaný na linii globální (korporátní) kapitalismus versus. národní ekonomika a živnostenské podnikání.
 
Jakékoli teorie či teoretické koncepty nemohou plnohodnotně existovat a fungovat, nemají-li být pouhou intelektuální exhibicí samy o sobě, bez propojení s realitou. Proto dává dělení na pravici a levici skutečný význam a relevanci až jeho osvojení si a vnímání občany.
Jde o to, zda se lidé dokážou na pomyslné pravolevé škále (či spíše kontinuu) zařadit či (sebe)identifikovat. Prakticky stejně důležitý je i symbolický význam tohoto dělení, například ve formě usnadnění (voličské) orientace v existující politické nabídce.
 
Česká specifika
 
Pokud hovoříme o typologiích politických ideologií (resp. politických stran) nesmíme vynechat jejich české obohacení. Jde o vcelku jednoduchou, ale o to přesnější a relevantnější klasifikaci právníka a historika Víta Zvánovce, který tři základní stranicko-politické směry (pravice, střed, levice resp. konzervatismus, liberalismus, socialismus) dále rozdělil do šesti skupin podle toho, zda ve své praxi upřednostňují realismus či idealismus (realistický anebo idealistický politický přístup).
 
Na tomto základě zde tedy máme tři „realistické“ proudy, kterými jsou paleokonzervatismus, klasický liberalismus a tzv. stará (konzervativní) levice. A na druhé straně tři proudy „idealistické“: neokonzervativce, progresivisty a tzv. novou levici. Při bližším „ohledání“ a aplikaci zjistíme, že jde o mimořádně přiléhavý koncept.
 
Ať už z neznalosti či záměrně jsou v současné době termíny „pravice“ a „levice“ často používány chybným a zavádějícím způsobem. Ten například nebere vůbec v úvahu existenci dvou základních os, které musíme brát v úvahu při klasifikaci každé politické strany či ideologie, má-li být považována za seriózní. Jde o osu hodnotovou na kontinuu konzervatismus až relativismus (žádné hodnoty neexistují) a osu socioekonomickou (laissez faire až komunismus).
 
Život už je jinde
 
Mnohé objektivně a vědecky se tvářící texty na dané téma jsou už navíc od samého počátku determinovány svou normativní povahou a snahou o adoraci - respektive naprosté zadupání do země - jednoho vybraného politického směru. Přestože je tedy možné konstatovat, že tradiční dělení na politickou pravici a politickou levici svůj smysl a obsah neztratilo, k plnohodnotnému vnímání a hodnocení současných politicko-ideových sporů a konfliktů už nám, z mnoha důvodů, nemůže stačit. Je tomu tak částečně i proto, že život už je, řečeno s Milanem Kunderou, „jinde“.
 
Pokud máme definovat zásadní dělící ideové příkopy v politické aréně dneška, můžeme tak pracovně (i v návaznosti na „čtvero štěpení“ Steina Rokkana) učinit například takto:
vztah k hodnotám, tradicím a podobě společnosti, vztah k národní suverenitě, národnímu státu, národnímu zájmu a nadnárodní politické a ekonomické integraci, vztah ke globálnímu a korporátnímu kapitalismu, vztah ke svobodě a lidským právům respektive k jejich omezování.
 
Pokud bychom si pak měli na jednotlivé „strany barikád“ dosadit konkrétní politické subjekty či politické ideologie, docílíme podobných výsledků jako Vít Zvánovec, když konstruoval svou variantu politicko-ideologického dělení.
 
Euroskeptici a patrioté
 
Bok po boku by tu stáli například euroskeptici, patriotistické formace, tradicionalisté, (ultra)konzervativci a část klasické staré socialistické levice – a naproti nim mj. neoliberálové, sociální liberálové, většina evropských socialistických a sociálnědemokratických stran, multikulturalisté, zelení či piráti.
 
Obdobné sestavy bychom zřejmě identifikovali na pomyslných bojových liniích, i kdybychom jako dělící kritérium zvolili například vztah k rovnosti, majoritám, minoritám a jednotlivým „generacím“ lidských práv, kdy by se na protilehlých stranách pomyslné bariéry nacházeli stoupenci rovného přístupu k právům a povinnostem odmítající pozitivní diskriminaci jakékoli společenské entity a zastánci respektu k základním občanským, politickým a sociálním právům – a v opozici k nim pak zastánci plošné privilegizace všemožných menšin, často i umělých, definovaných například na základě tzv. genderu či sexuální orientace nejrůznějšího typu.
 
I na základě výše použitých „pohledů politickým mikroskopem“ vidíme, že levice a pravice nejsou synonymy pro politické ideologie, ale že jde spíše o prostorové metafory, které nikdy nebyly pevně a rigidně definované. Vždy se jednalo o relativní, nikoli o absolutní, termíny, které by měly být (občanům-voličům) nápomocny při deskripci sporů mezi politickými postoji, idejemi a programy, jež jsou přítomny v dané (demokratické, s volnou soutěží politických stran, to je základní podmínka) společnosti.
 
Není pravice bez Boha
 
V tomto kontextu je docela vypovídající, i při vědomí určitého zjednodušení, citát italského politologa Norberta Bobbia, autora velmi ceněné a citované monografie „Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény“: „Všechno v demokratické politice musí být buď levicové, anebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň“.
 
Z výše uvedeného mj. vyplývá, že dělení politického spektra na pravici a levici nepozbylo smyslu a není překonaným dogmatem. Musí ale vycházet z úcty k faktům, z terminologické a obsahové přesnosti a preciznosti, z předem jasně určených a zdůvodněných kritérií.
 
Má navíc smysl možná o to větší, oč silnější byla a je snaha o vyprázdnění a zatemnění těchto termínů, která se projevila i v praktickém politickém provozu mj. tím, kam tradiční levici „unesli“ svými neoliberálními reformami například Bill Clinton, Tony Blair či Gerhard Schröder, kteří dali téměř zapomenout na to, co bylo po desetiletí základní konstituantou levicové politiky, tj. na primát sociálních práv a obrana práv zaměstnanců.
 
Zmíněná snaha o vyprázdnění a zatemnění termínů se na druhé straně spektra projevuje například tím, jak je ve veřejném diskursu pravice čím dál silněji, záměrně a jednostranně, ztotožňována s ekonomickým liberalismem a primátem tzv. volného trhu.
 
 
Až by se kolikrát chtělo zvolat: „Levice, která opustila pracujícího a neprivilegovaného člověka, už nemá právo nazývat se levicí. Stejně tak jako pozbyly právo být nazývány pravicí ty subjekty, které opustily Boha, ve smyslu věčných mravních, morálních a etických hodnotových principů…“
 
Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 9.4.2021
 
Zdroj:
 
https://www.mesicnikmy.cz/post/pravice-a-levice
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
 
6. úno, 2021

Politický převrat jedenácti hlasy? 

Tíseň, chaos a nespravedlnost. Kavárna se potřebuje k moci dostat stůj co stůj. Možnost odvolání neexistuje. Podraz na občany.
 
Nález Ústavního soudu (ÚS), který zrušil některé klíčové součásti zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, lze komentovat z mnoha úhlů pohledu – a to ať už v jeho obsahové rovině, anebo v některých širších souvislostech. V prvé řadě je velmi zarážející načasování tohoto rozhodnutí. Proběhlo jednak až několik týdnů po vyhlášení termínu sněmovních voleb prezidentem republiky – a tudíž již v průběhu oficiální (před)volební kampaně – ale hlavně až více než tři roky po podání stížnosti na příslušné části volebního zákona skupinou senátorů. Což je, i v kontextu běžné délky rozhodování ÚS v obdobných záležitostech, naprosto nepřiměřené, nepochopitelné a budí to zásadní pochybnosti o čistotě a apolitičnosti tohoto rozhodnutí.

Nekompetentní těleso

Ke změně (novele) volebního zákona je nutný souhlas obou parlamentních komor, Sněmovny i Senátu, vždy prostou nadpoloviční většinou hlasů přítomných zákonodárců – kdy Sněmovna ovšem, na rozdíl od „běžných“ zákonů, nemůže případné senátní veto přehlasovat tzv. „stojedničkou“. Pokud by novelu volebního zákona obě parlamentní komory schválily, je tu však ještě teoretická možnost využití práva veta ze strany prezidenta republiky. A vrácení návrhu zpět do Poslanecké sněmovny, kde by se o jeho finálním (ne)schválení nakonec rozhodovalo.

Celý tento proces může trvat i několik měsíců. Takže se klidně může stát i to, že ještě někdy na prahu léta, v horké fázi volební kampaně, nebude jasné, dle jakých pravidel se budou přidělovat poslanecké mandáty jednotlivým kandidujícím subjektům - a jaká budou platit pravidla pro (před)volební koalice. To všechno velmi negativně ovlivní a naruší politickou soutěž a celý letošní volební proces.

Zrušením mechanismu postupu, kterým se stanoví počet mandátů připadajícím celkově na jednotlivé volební kraje a d'Hondtova dělitele jakožto metody převodu voličských hlasů na poslanecké mandáty nastolil ÚS stav, kdy je bezpodmínečně nutné tuto matematickou formuli ve volebním zákoně nahradit jinou přepočítávací metodou (buď jiným dělitelem nebo tzv .volební kvótou), protože jinak by absolutně nebylo možné volební výsledky převést do podoby konkrétního složení Poslanecké sněmovny. Zvláště, když ÚS nařídil zrušit i ustanovení zákona o tom, jakým způsobem se vůbec v první fázi přepočtu volebních výsledků vypočítává přidělování mandátů do jednotlivých volebních krajů.

Převod hlasů na mandáty pomocí metody volebního dělitele ve vícemandátových volebních obvodech je přitom přímým ztělesněním podstaty poměrného volebního systému, který česká ústava předpokládá a vyžaduje používat pro volby do Poslanecké sněmovny. Čili ze samotné podstaty věci nemůže být protiústavní ani využívání d'Hondtova dělitele. I v tomto ohledu je tedy nález ÚS velmi nekompetentní.

V rozporu s právem

I v odborné obci přitom panuje prakticky stoprocentní shoda na tom, že d'Hondtův dělitel, coby způsob přepočtu hlasů na mandáty, je metoda vlastní pouze poměrným volebním systémům, jelikož umožňuje rozdělení mandátů subjektům v konkrétním volebním obvodě na základě určitého poměru hlasů mezi nimi. O tom nemůže být pochyb. 

ÚS taktéž zrušil tzv. násobící (načítací) aditivní uzavírací klauzuli pro volební koalice (10 % pro dvoučlenné, 15 % pro tříčlenné a 20 % pro čtyř a vícečlenné). Takže nyní aktuálně platí pro všechny kandidující subjekty (strany, hnutí i koalice) pouze celostátní pětiprocentní uzavírací klauzule.

Což je jednoznačně méně spravedlivé a méně férové než stav, který platil dosud. V podstatě jde o vychýlení opačným směrem, o disproporční zvýhodnění volebních koalic oproti samostatně kandidujícím stranám. S lehkou nadsázkou jde o situaci, která je taktéž „zralá“ na další ústavní stížnost.

A navíc – zrušení způsobu převodu hlasů na mandáty prostřednictvím d'Hondtova dělitele a tzv. násobící aditivní uzavírací klauzule pro koalice je problematické - a na hranici protiprávnosti - i z jiného důvodu: Jde o to, že Ústavní soud už přesně o těchto věcech v obou případech v minulosti rozhodoval. Pokud jde o uzavírací klauzule pro koalice, v roce 2001 na podnět prezidenta Havla. Tehdy ovšem její podobu a nastavení shledal v souladu s ústavou a ve volebním zákoně ji ponechal. Totéž platí o testu ústavnosti ohledně způsobu určování počtu mandátů pro jednotlivé volební kraje a používání d'Hondtova dělitele. I zde ÚS v roce 2009 (na základě stížnosti podané skupinou senátorů) odmítl zrušit příslušná ustanovení, čímž je prohlásil za ústavně konformní.

To tedy znamená, že nyní došlo k závažnému porušení jedné ze zásad (ústavního) soudnictví jako takového: principu, že nesmí být opakovaně rozhodováno o stejné věci – tzv. res iudicata. V uvedených bodech tudíž měla být stížnost skupiny senátorů nyní zamítnuta, resp. tato její část neměla být vůbec projednávána. Jelikož není únosné a možné, aby jedna a táž záležitost byla jednou soudem prohlášena za ústavně konformní a podruhé za protiústavní. 

Bohužel, v českém ústavním systému již proti rozhodnutí – i zjevně vadnému a v rozporu s právem – Ústavního soudu neexistuje možnost odvolání. Je zde pouze prostor pro politickou odpověď, která by měla být pádná. Protože Ústavní soud (moc soudní) se v tomto případě svévolně postavila nad moc zákonodárnou (a přeneseně i nad moc výkonnou) i nad občany. A to nikoli poprvé – což by nemělo být v právním a demokratickém státě akceptovatelné.

Jedenáct

Dalším smutným paradoxem v celé věci je skutečnost, že jedinou problematičtější část volebního zákona, která, sama o sobě, může svými účinky směřovat k určitému narušení rovnosti volebního práva, ústavní soud v platné volební legislativě ponechal. Jde o enormně rozsáhlý rozptyl velikosti jednotlivých čtrnácti volebních krajů (obvodů), kdy v těch největších se přerozděluje 22 - 26 poslaneckých mandátů (a ke zisku křesla ve Sněmovně zde stačí získat okolo 3% hlasů) a v těch nejmenších pak pouze 5 – 10 mandátů, přičemž na zisk alespoň jednoho z nich zde nemusí stačit ani 10 % dosažených hlasů.

Volební systém je vždy tzv. závislou proměnnou širšího politického a společenského systému. Nikdo nikdy „od stolu“ nevyprojektuje zázračný a pro všechny plně uspokojivý volební mechanismus. Na chování a rozhodování voličů mají primárně silnější vliv – než technická podoba volebního systému – jiné faktory: společenská, politická a ekonomická situace, aktuální programatika a dlouhodobé chování politických stran, osobnosti a působení jednotlivých volebních a politických lídrů, různá síla a pozice politických stran v jednotlivých regionech republiky atd. Jinými slovy, tzv. malá strana může být za pár let (v příštích volbách) stranou velkou a silnou – a naopak. Obé jsme v našich moderních dějinách již opakovaně zažili. Systém - nesystém.

Ve vztahu k občanům, kteří mají být v zemi suverény, byť třeba prostřednictvím svých volených zástupců, je podstatné, aby volební pravidla byla pevná, stabilní a pokud fungují a neexistuje-li reálná silná veřejná poptávka po jejich reformě, i dlouhodobě neměnná.

Aby je - například - nemohlo během okamžiku roztrhat jedenáct nikkým nevolených osob. Což se nyní, v podobě nálezu ústavního soudu, stalo.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 6.2.2021

Zdroj:

https://www.protiproud.cz/politika/5605-soudcokracie-kona-politicky-prevrat-jedenacti-hlasy-tisen-chaos-a-nespravedlnost-kavarna-se-potrebuje-k-moci-dostat-stuj-co-stuj-moznost-odvolani-neexistuje-podraz-na-obcany.htm


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

17. říj, 2020

Vystoupení české fotbalové reprezentace ve Skotsku lze zhodnotit stručně, obrovské zklamání...

A tentokrát nejde ani tak o zklamání z výkonů našich fotbalistů na hřišti, byť i ty mají v poslední době značně klesající tendenci. Jakkoli částečně omluvitelnou mimořádností současné zdravotní, epidemiologické i společenské situace.

Ale sborové klečení hráčů před zápasem, na počest hnutí Black Lives Matter, bylo naprostou hanebností a  ničím neodůvodnitelným projevem podpory zhoubné pozitivní diskriminace a zahraničního násilnického rasismu.

Sympatie s aktivitami tohoto typu nemá v české reprezentaci absolutně co dělat, je to plivnuti do tváře svobodě, demokracii i národní hrdosti. Plivnutí do tváře všem, kdo kdy bojovali „se lvem na hrudi“ za svou vlast, za Českou (či dříve Československou) republiky. Nikdo z nich se - až do včerejšího dne – „jménem republiky“ nikdy takto demonstrativně nepoklonil myšlenkám a činům, které jsou v tak flagrantním rozporu  s hodnotami, na který je náš stát založen.

Ale hlavně - česká sportovní reprezentace jako celek se nikdy a za žádnou cenu nesmí politicky a názorové jednostranně vymezovat, to ať si dělají hráči v soukromí, sami za sebe, mají-li tu potřebu.

Autor: Tomáš Doležal, Praha, ČR, 17.10.2020


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!