NOVINKY IVK

29. dub, 2021

Sešli jsme se, dá-li se tomuto virtuálnímu aktu říkat setkání...

Abychom opět – po několika měsících – vyjádřili svůj silně kritický názor na události spojené s koronavirovou epidemií a na jejich interpretaci. Výrok v nadpisu je prezentací naší nové – nikoli radostné – hypotézy o tichém, hlasitě nevytrubovaném, ale o to nebezpečnějším přesunutí se do další fáze koronavirové éry, která ztrácí charakter dočasnosti. V tom je její novost. Ano, je to z naší strany hypotéza, že nastává nová kvalita.

Jak bylo naznačeno v úvodních poznámkách Dr. Weigla, původně jsme zamýšleli – s nemilým odstupem času – pokřtít (nebo aspoň připomenout) sborník textů „Rozum proti kovidové panice“ (IVK, publikace č. 55, Praha, únor 2021), ale pouhý křest by už byl příliš opožděný. A bylo by to málo. Tato knížka žije již třetí měsíc svým vlastním životem a jsme rádi, že si našla nemálo čtenářů.

Teď, v závěru dubna, jsme vydali, měřeno počtem stránek, daleko skromnější publikaci (jen 70 stránek) s názvem „Znovu o covidové hysterii: Kde jsme teď?“ (Newsletter Plus, duben 2021). Naše dnešní setkání-nesetkání je i jistou formou prezentace tohoto nového textu. Ptáme se „Kde jsme teď?, protože jsme přesvědčeni, že jsme kvalitativně jinde, jinde než před několika měsíci. Prožíváme

změnu epidemické situace, změnu záměrně zamlčovanou a minimalizovanou vládou, Ministerstvem zdravotnictví a částí na vládu napojených epidemiologických odborníků (či spíše aktivistů za odborníky se považujících);

změnu atmosféry v české společnosti, charakterizovanou jak zesilující rezignací veřejnosti na svůj odpor proti plošným opatřením, které vláda už čtrnáct měsíců provádí, tak jejím zrcadlovým jevem, kterým je arogantním chováním vlády přesvědčené, že tak, jak jedná, jednat – protože jí to prochází – může. Tyto procesy v české společnosti sice věrně sledují to, co se děje v okolním světě, zejména v našem evropském sousedství, ale mají jako obvykle svá česká specifika, bohužel – ve srovnání s některými okolními zeměmi – nikoli taková, na které by byl důvod být pyšný.

kumulaci vedlejších nepříznivých důsledků protikoronavirové politiky v oblasti ekonomiky, financí, vzdělávání, duševního a fyzického zdraví, mezilidských vztahů. Ty ve svém součtu znamenají likvidaci normálního života společnosti. Ničivé důsledky těchto plošných opatření jsme kritizovali od samotného počátku, jak ohledně jejích neúčinnosti v medicínské oblasti, tak ohledně jejích bohužel účinnosti ve všech dalších oblastí lidských životů.

Akutní medicínská fáze koronavirové krize je pravděpodobně za námi, alespoň data to naznačují. Nevidět to – jak nám předvádějí nomenklaturní epidemiologové – je hrubým atakem na realitu a na myšlení lidí. V rámci dělby práce mezi řečníky našeho dnešního setkání toto téma nebudu rozebírat, ponechám ho skutečnému odborníku, prof. Beranovi.

Já ve svých úvahách vycházím z triviální teze, že koronavirus SARS-CoV-2 tu s námi zůstane (ve všech svých cizokrajně se tvářících mutacích) a že to budou obhájci koronavirových lockdownů a dalších, život omezujících a degradujících opatření používat k falešnému ospravedlňování těchto opatření. Jejich neúčinnost na straně jedné a jejich nepřijatelnost pro velkou část veřejnosti na straně druhé jsou pro mne naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné.

Smutným, trochu nečekaným, ale přesto charakteristickým rysem současné reakce veřejnosti je její rezignace, podvolení se, přijetí tvrzení o marnosti vzpírání se, rezignace na to, že jde o opatření dočasná, smíření se s tím, že nastala nová fáze vývoje moderní společnosti, která už není a nemá být charakterizována svobodou a demokracií, ale vládou osvícených elitářů, kteří vědí lépe než my, co je pro nás všechny dobré a nezbytné.

Většinou tichý, ale v řadě případů i hlasitý odvážný vzdor proti vládním opatřením nejrůznějšího druhu byl charakteristickým rysem fáze předcházející. Ta už je bohužel za námi. Toto vítězství rezignace je předpokladem a předstupněm vítězství vlád (a jejich tzv. expertů, u nás shromážděných kolem tzv. Mezioborové skupiny pro epidemické situace) nad lidskou svobodou. Tuto expertní skupinu však nikdo oficiálně nejmenoval, podivnou legitimitu ji dává nový ministr zdravotnictví.

To, co se kolem nás děje, je důsledkem a projevem nově utvářené ideologie, kterou pro srozumitelnost nazývám kovidismem. Kovidismus není nemocí. Je světonázorem, kterému se podařilo nalézt nově se tvářící motiv, důvod, ospravedlnění právě probíhající obrovské extenze role státu ve společnosti současného světa a ji doprovázejícího omezení svobody člověka. Jde to tak daleko, že kovidismus už pomalu přestává argumentovat covidem, začíná mu stačit obhajovat nejrůznější restrikce lidské svobody jako dobro samo o sobě. Kovidismus  je konec konců blízkým příbuzným komunismu, stejně jako on lidem pod vznešenými hesly odebírá svobodu a vnucuje jim, že je to nezbytné a pro ně dobré.

To, co říkám, není žádné, realitě vzdálené teoretizování. Je to deskripce chování a uvažování naší vlády, našich ministrů zdravotnictví, našich vymýšlečů a podporovatelů na dluh financovaných kovidových plateb (v rozměrech stovek miliard korun), našich nezodpovědných likvidátorů školství a výchovy mladých generací, našich znovu se objevivších vyžadovatelů jedné nediskutovatelné pravdy. Politici s vyvoláváním škod, které svým rozsahem přesahují škody způsobené epidemií samotnou, nemají problém, protože jim to dává možnost zbavovat se demokratických omezení svého jednání, svého vládnutí. O tom všem podrobněji píšeme v našem dubnovém Newsletteru Plus.

V posledních týdnech stále suverénněji pronášené výroky premiéra Babiše, ministra Hamáčka, ministra Arenbergera a naprosto pomýlené postoje zástupců MeSESu a s ním spojených kváziodborníků je třeba rezolutně odmítnout. Nelze akceptovat – stále více jako samozřejmost interpretovanou – povinnost rouškování, testování, očkování jako předpokladů otevření života země. Nelze ji akceptovat jako novou normálnost, se kterou se máme smířit. Politikům a jejich expertům je v tomto ohledu třeba říci rezolutní NE.

Václav Klaus, úvodní teze pro on-line představení nové publikace o kovidové hysterii, YouTube, 28. dubna 2021

Autor: Václav Klaus, Praha. ČR, 29.4.2021

Zdroj:

https://www.institutvk.cz/clanky/1741.html


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

 

19. úno, 2021

Občané by měli zneklidnět...

Je jen zdánlivě pozitivní, že se v dnešní chaotické  situaci vláda a opozice dohodly na kompromisním znění zákona, který vládě uvolní ruce v boji s epidemií. Společným úsilím vlády a opozice byla významně oslabena faktická právní garance základních občanských práv a svobod. Jejich omezování či dokonce suspendování ztratilo charakter absolutní výjimečnosti a přestalo být vázáno na vyhlášení nouzového stavu.

Zákon se tváří, že je „jen na jedno použití“, že se vztahuje pouze na mimořádná opatření v rámci zmírňování dnešní konkrétní epidemie. Není však vůbec jisté, zda, kdy, kdo a jak prohlásí epidemii za ukončenou. Virus, který tuto nemoc vyvolává, tu nejspíše bude navždy. Dosavadní rovnováha v dělbě moci bude u nás tímto zákonem dlouhodobě vychýlena ve prospěch exekutivy, ve prospěch vlády, ve prospěch jednoho ministerstva.

Jeden resort – ministerstvo zdravotnictví – získává právo celostátně omezit taková základní práva občanů, jako je svoboda shromažďovací, svoboda pohybu, nedotknutelnost soukromého majetku, právo na vzdělání, právo svobodně podnikat, právo na soukromí. Ministr zdravotnictví může omezovat podnikání a školství, může na území celého státu rušit dopravu, obchod, cestování a veřejné stravování a mnoho dalších oblastí lidských aktivit a činností a může ukládat drastické likvidační pokuty až do výše 4 milionů Kč.

Základní svobody jsou podstatou politické demokracie a musejí být maximálně chráněny. To, že se na souhlasu s tímto nebezpečným krokem podílejí společně vláda i opozice, je alarmující. Už podle platné legislativy disponuje vláda a další veřejné instituce dostatečnými pravomocemi přijímat opatření proti šíření nakažlivých nemocí. Nyní však dostává do rukou novou mocnou zbraň, jejíž parlamentní kontrola bude výrazně oslabena.

Šokující je postoj naší parlamentní opozice. Ta zákon tohoto typu od vlády dokonce vyžadovala, místo aby bránila výjimečnost zásahu do občanských svobod pouze pro situace a procedury stanovené stávajícím ústavním zákonem o bezpečnosti. Příznačné je i to, že byl pandemický zákon přijímán v režimu legislativní nouze, že byla vynechána politická a věcná debata a že vláda ze dne na den získala zcela nové pravomoci, i když epidemie onemocnění Covid-19 probíhá už rok. Opozice svým souhlasem prodala demokratické principy za kompenzace skupinám, které považuje za své voliče.

Historie nám ukazuje, že zásadní útok na demokracii vždy začínal podobně, vždy byl zahalen frázemi o nezbytném posílení akceschopnosti vládnoucí moci v boji s všeohrožujícím nebezpečím.

IVK opakovaně varoval před zneužitím pandemie Covid-19 k útoku na demokracii a občanskou svobodu. Schválení tohoto zákona nám dává jednoznačně za pravdu.

Autor: Ladislav Jakl, Václav Klaus, Jiří Weigl, Praha, ČR, 19.2.2021

Zdroj:

https://www.institutvk.cz/clanky/1705.html


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

 

29. bře, 2020

Současná pandemie viru Covid-19 je natolik mimořádným jevem, že je něčím jako „stoletou vodou“, kterou nikdo z žijících ještě nezažil...

Máme sice k dispozici jak poměrně věrohodné popisy různých pandemií v minulosti, tak jejich literární ztvárnění (jako např. Camusův Mor či Boccacioův Dekameron), ale autentický pohled chybí. Nemůže být, menší epidemie v posledních sto letech je sice možné zobecňovat a extrapolovat (v prostoru, nikoli v čase), ale dnes se jedná o kvalitativně jiný jev. Nesmí nás mást stále ještě relativně nízká čísla postižených (ve kterých se pozitivně projevují přijatá restriktivní opatření), protože tato čísla vždycky zachycují realitu týden, dva starou, dneškem určitě překonanou.

Žili jsme poměrně dlouhou dobu v unikátním historickém období relativního blahobytu a bezpečí. Zvykli jsme si na to. O to je to dnes tíživější.

Změna kvality není v samotném charakteru nemoci, neboť byly i hrozivější pandemie. Ta dnešní je v zaútočení na člověka vlastně „výběrová“, ve svém vážném provedení zasahuje převážně jedince oslabené jinou nemocí či věkem. Novostí je však nejen mimořádná otevřenost a propojenost dnešního světa, ale novostí je i styl života dnešních generací, jejich nafoukaná nepokora vůči všem možným rizikům a nebezpečím, jejich spoléhání se na sílu a všemocnost moderní lékařské vědy a existujícího zdravotnického systému. Jsme dnes konfrontováni s něčím, s čím nikdo nepočítal, co už podle mnohých nemělo v „moderním“ světě 21. století co dělat. Odvykli jsme si, že se i na banální nemoci umírá. Rychle se zapomnělo, že tomu tak není.

Novost je ale také v oslabení individuální zodpovědností jedince v dnešní „nanny“ (pečovatelské) společnosti, v nadměrně pojišťované (a zajišťované) společnost, která spoléhá více na stát než na sebe samu.

A ten stát, jak se více a více lidí každým dnem přesvědčuje, tuto péči nemůže zajistit. Ne specificky náš stát, ale stát jako takový, ne náš Babiš či Vojtěch, ale kdokoli, kdo rozhoduje – a z podstaty věci rozhodovat musí – nikoli o sobě samém, ale o tisících či milionech lidí, a kdo – i při své jakkoli vysoké míře altruismu či sebeobětování na straně jedné či velikosti svých schopností na straně druhé – není „v kůži“ (a pocitech úzkosti) jednotlivého konkrétního člověka. To nás vede k varování před velkým rozsahem, extrémností či kategoričností dnes navrhovaných nebo již prováděných státních zásahů. To je zásadním postojem IVK.

To není polemika s tím, že je omezení sociálních kontaktů nutné. Musí nám jít o rozložení postupu nákazy v čase, aby počet nemocných, vyžadujících urgentní péči, nepřesáhl kapacity zdravotního systému.

Vypadá to, že jde primárně o zdravotní, medicínský či epidemiologický problém (a téma). Jde i nejde. Mnozí – a my s nimi – oprávněně varují, že je třeba zabránit tomu, aby léčení (celospolečenské léčení, nikoli léčba konkrétního nemocného) nebylo větší újmou než choroba sama.

Nechceme předstírat, že jsme lékaři či epidemiologové, nechceme ohromovat ani vyčtenými moudrostmi z jejich oborů, ani přemírou statistických dat o úmrtnosti, smrtnosti a nakažlivosti koronaviru Covid-19 (které se navíc každým dnem mění). Nechceme líčit teď hrůzy umírajících na tento typ koronaviru, kterých jsou dnes u nás zatím „jen“ jednotlivci (až dopíšeme sérii těchto textů, jistě jich už budou desítky).

Nechceme to dělat proto, že v normální době nevšímavě přecházíme umírání z jiných příčin. V roce 2018 (v poslední datově zpracovaný rok) podle ČSÚ v České republice zemřelo 112 920 lidí, což je – zaokrouhleno – 310 našich spoluobčanů denně. Kolik tragédií a hrůz přitom nastává! Objevili jsme je právě dnes? Nebo až dnes? Dosud nás nechávali chladnými? Odpovědi na tyto otázky jistě nejsou snadné, ale v každém případě vyžadují střídmý pohled, nepaniku a neextrémní zákroky státu. Vyžadují uvědomění si toho, že vždy v životě (i teď v pandemii) existuje něco za něco, špatně překládáme do češtiny standardně používaný anglický termín „trade-off“. Zapomínat na to se nám může zle vymstít. Důsledky léčby nemoci mohou být ve svém součtu horší než nemoc sama.

Jsme přesvědčeni, že se tím vším musí zaobírat a své názory vyslovovat i institut zabývající se veřejnou politikou (lepší je anglické public policy), společenskými a ekonomickými tématy. V posledních letech či vlastně už desetiletích jsme se věnovali mnoha podobným mnohadimenzionálním problémům jako byl pád komunismu, radikální transformace ekonomického a politického systému a vytváření systému nového, důsledky vzdávání se národního státu (i když je adjektivum národní asi nadbytečné) ve prospěch nadnárodních organizací, zejména Evropské unie. Věnovali jsme se i falešnému alarmismu, který šíří věrozvěstové globálního oteplování, věnovali jsme se i fenoménu velké ekonomické recese let 2008-2009 i uměle vyvolávané masové migrace do Evropy. Proto se nyní věnujeme koronavirové krizi.

Není to předčasné, je to spíše opožděné. Na tuto krizi jsme nebyli připraveni, ne Babiš, Vojtěch či Prymula, ale my všichni. A s námi celý svět. Částečně i proto, že se na podobné krize připravit nelze. Nejde nám o politickou hru s někým nebo proti někomu. Jde nám o tento mimořádně nebezpečný jev a jeho očekávatelné důsledky. Proto budeme v dalších dnech v naší analýze pokračovat. V zítřejším díle přineseme naše střídmé hodnocení současné situace.

Autor: Václav Klaus ve spolupráci s Jiřím Weiglem, Ladislavem Jaklem, Ivo Strejčkem, Filipem Šebestou a Petrem Macinkou, Praha, ČR, 29.3.2020

Publikováno v rámci dvanáctidílného seriálu textů IVK o koronavirové pandemii pro portál iDNES.cz.

Zdroj:

https://www.klaus.cz/clanky/4503

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/inistitut-vaclava-klause-prezident-nazor-koronavirus-publicistika-analyza-komentar.A200327_175428_domaci_maka


 

 

10. pro, 2019

Přebíraný pořad od německé DW, Deutsche Welle, což je německé vysílání pro zahraničí. Neboli je to organizace německého státu...

Již delší dobu si všímám, že v sobotu odpoledne (ale možná i někdy jindy) běží na ČT24 velmi zvláštní pořad, který se vším – obsahem, osobami, tématy, názorem, formou – naprosto liší od všech dalších pořadů České televize. Je to vidět na první pohled. Dlouho mi to vrtalo hlavou, až jsem v pravém horním rohu obrazovky objevil, že to je – bez jakýchkoli poznámek či dovysvětlení – přebíraný pořad od německé DW, Deutsche Welle, což je německé vysílání pro zahraničí. Neboli je to organizace německého státu.

Vždy, když jsem tento program – zvaný nikoli česky Focus – viděl, nevěřícně jsem „kroutil hlavou“. Byla to vždy jednostranná propaganda německého pohledu na věc, propaganda progresivistických, politicky korektních agend a témat, propaganda názorů, které nejsou názory našimi (a to mám velký problém s tím, abych názory České televize označoval za naše). Rozsah této propagandy jsem netušil, až teď jsem objevil, že to v sobotu 30. listopadu 2019 byl už 713. pořad tohoto typu.

Myslel jsem si, že jsem jediný, koho se tento pořad tak silně dotknul. Pak jsem na internetu objevil už několik let probíhající diskusi, ve které byly výroky tohoto typu: „pořad mi svou jednostrannou multikulturní neomarxistickou propagandou vyrazil dech. Považuji za skandální, že veřejnoprávní televize přebírá program v duchu nejlepších německých propagandistických tradic“. Nebo jiný: „Jak dlouho ještě má ČT v úmyslu uvádět tento propagandistický, manipulativní a demagogický pořad?“. Naštěstí tedy nejsem sám.

Pořad, který mne tak popudil, byl oslavou aktivit německého „Spolku pro hledání padlých ve východní Evropě“. Nikdo nemůže mít nic proti tomu, že takový spolek existuje a že hledá hroby Němců padlých ve dvou světových válkách i ve východní Evropě. Nevidím však žádný důvod, aby byl tento pořad přejímán Českou televizí.

Je to další, zdánlivě nevinná součást přepisování historie a vytlačování z podvědomí faktu, kdo tyto války vyvolal a k jakým tragédiím vedly. Východní Evropa jsou většinou Slované a stojí za zmínku (jak ukazuje ve své nedávné knize „Mauthausen, ďábel v líbezné krajině“ Václav Vlk st.), že Slovanů zahynulo ve II. světové válce 27 milionů, daleko nejvíce ze všech jazykových a etnických skupin.  Proto dnes nemá Česká televize vysílat pořad Spolku pro hledání padlých ve východní Evropě, resp. nesmí ho vysílat bez jakéhokoli dovysvětlujícího komentáře.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 10.12.2019 (publikováno v Mladé Frontě DNES, dne 6. prosince 2019)

Zdroj:

https://www.institutvk.cz/clanky/1440.html


 

 

3. říj, 2019

Karel Gott byl fenoménem české i evropské hudební scény, jeho hlas i ohlas ve společnosti přesáhly oblast hudby i hranice naší země. Stal se všeobecně vnímaným symbolem doby, v níž několik generací až do současnosti u nás žilo...

Nespoléhal se pouze na svůj talent, celý život na sobě velmi pilně pracoval. Byl příkladem vzácné profesionality. Ve svém oboru se stal jednou z „výstavních značek“ naší země ve světě a jako jeden z mála českých umělců se v zahraničí v posledních desetiletích úspěšně prosadil.

I přes svůj věk a vážné onemocnění veřejně vystupoval téměř až do posledních dnů svého života. Jeho písně s námi zůstanou po mnoho let. V tomto smyslu od nás Karel Gott neodchází.

Jsem rád, že jsem v roce 2009 jako prezident republiky udělil Karlu Gottovi státní vyznamenání. Byla to do jisté míry i moje forma poděkování za to, že mne jeho písně provázely v průběhu celého mého dospělého života. Dobře se pamatuji na to, že jsem ho prvně viděl v roce 1959 v pražské taneční kavárně Vltava, kde nás tehdy oslňoval svou písní „Oči má sněhem zaváté“.

Autor: Václav Klaus, Praha, ČR, 3.10.2019

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1405.html