TOMÁŠ BŘICHÁČEK

1. zář, 2021
Další díl románu na pokračování „Zítra už bude všechno jinak“ z daleké budoucnosti....
 
Tentokrát otevíráme už čtvrtou kapitolu (obraz 1). Rok 2083.

Bylo časné nedělní ráno a celá Ankara pod naoranžovělým nebem ještě podřimovala. I rozsáhlý administrativní komplex Beştepe Külliyesi na kraji města, někdejší sídlo tureckých prezidentů, nyní úřad turecko-kaspického Vůdce, byl víkendově ztichlý. Stovky kanceláří a sálů zůstávaly opuštěné a jedinou známkou života se zdály být pochůzky těžce ozbrojené ostrahy. A přece byl to sám šéf státu, kdo již ve své rezidenci bděl nad svými povinnostmi. Neholdoval totiž dlouhému vyspávání ani neuznával nedělní volno.

Štíhlý černovlasý muž ve středním věku s krátce střiženým plnovousem a pronikavýma tmavýma očima seděl za stolem v soukromé pracovně, kterou využíval hlavně po večerech a ve volných dnech. Pomalu dopíjel kávu a chmurně nepřítomným pohledem si měřil vysokou hromádku podkladů, která ležela před ním. V neděli se obvykle zabýval přípravou na úkoly nadcházejícího týdne a korespondencí. Dnes ale neměl ani tu nejmenší chuť dát se do díla.

Ne,Önder[1]rozhodně nebyl ve své kůži. Dostihl ho jeden ze dnů, kdy jako by na něj dopadala veškerá tíha dějin jeho národa. Stíny minulosti se znovu hlásily o slovo a jejich mrtvolně studené ruce mu svíraly hrdlo. Tvář se křivila ve směsici bolesti a zběsilé zlosti. Kdo to může pochopit? Kdo může cítit něco podobného? Leda ten, kdo je srostlý se svou zemí v jedno tělo a jednu duši.

Almandağı,[2]Kahlenberg... Z kopce dolů se valí desetitisíce nepřátel na koních jako horoucí černá smůla a kosí vše, co jim stojí v cestě. Dusot kopyt, válečný ryk, rychle se šířící zkáza. Ti nejlepší z osmanských bojovníků klesají k zemi do kaluží krve, zbabělci se dávají houfně na útěk... Vůdce střídavě zavírá a otevírá oči, ale děsivý výjev nemizí.

Lanet gün![3]Lanet gün!Vlast roní hořké slzy. Přes propast čtyř staletí na ni doléhá neštěstí onoho dne – dne, kdy se roztočila kola nemilosrdného osudu. Tehdy se do jejího mohutného těla zahryzla hniloba, tehdy začala její dlouhá sestupná dráha. Starobylá říše krůček po krůčku propadala rozvratu, slábla a ztrácela se před očima, dostávala se do vleku cizích zájmů, vyklízela jedno území za druhým, až se nakonec její torzo stalo kořistí zrádců.

Vůdce si dobře uvědomoval, že pro většinu jeho poddaných, ba i nejvyšších státních představitelů, je porážka u Vídně roku 1683 jen dějepisnou látkou bez nejmenšího emocionálního náboje. Byl ochoten pro nynější čas tento nedostatek – stejně jako tolik dalších věcí – přejít. Krátká dějinná paměť je konečně běžnou slabostí obyčejných lidí. Navíc se zde neblaze podepsala Kemalova republika, která se snažila přetnout životodárné kořeny. O to více však musí být v úzkém spojení s dějinami své země moudrý vladař. Má v nich číst jako v knize, má v nich hledat sílu, inspiraci, poučení, ale také varování. Musí umět vyzdvihnout nejlepší tradice, plně z nich vycházet a navazovat na ně. Musí rozpoznat a odvrhnout špatné vzory. Nesmí opakovat minulé chyby a měl by se všemožně snažit odčinit ty z nich, které odčinit lze.

Odčinit chyby, napravit škody z blízké i dávné historie a vrátit vlast na výsluní – přesně to byl stěžejní úkol celé epochy a právě to byla Vůdcova největší životní touha, z níž učinil samotný základ své politiky, ač základ nikterak zdůrazňovaný a přiznávaný. Byl vychován v pevné víře, že jde o úkol dosažitelný a že čas pro něj nazrává, neboť kyvadlo dějin se po dlouhém putování opačným směrem pomalu vrací zpět. Hlava státu byla ovšem obdařena uvážlivostí, která jí dávala chápat, že jde o cíl s bolestně vzdáleným horizontem, jehož splnění bude vyžadovat dlouhé roky mravenčí práce a největší obezřetnost.

Bylo zřejmé, že doby „nemocného muže na Bosporu“ byly dávno pryč. Dnes, po více než dvou desetiletích Vůdcovy vlády pevné ruky byla země na strmém vzestupu po stránce demografické, hospodářské, vojenské i územní. Stále větší příklon k tradičním islámským hodnotám a prorodinná politika se projevily v rapidním nárůstu porodnosti, který umožnil zahájit organizované osidlování vymírajících evropských zemí. Regulacemi nesvázaná ekonomika prosperovala, zdejší firmy si podmaňovaly trhy ve východních turkických státech a postupně posilovaly i v západní Evropě, kde je táhla vzhůru rozrůstající se populace krajanů. Stále intenzivnější vztahy s Ázerbájdžánem, kterémuÖnderpomohl definitivně se vypořádat s dědičným nepřítelem Arménií a zmocnit se celého jejího území, vyústily ve spojení obou států do svazu pod faktickou tureckou vládou. Země obráceného půlměsíce tak dosáhla až ke Kaspickému moři a tamním ropným nalezištím. Podařilo se též „přesvědčit“ Kypr a Řecko k souhlasu s anexí severního Kypru a velmoci potvrdily nárok Ankary na severozápadní cíp Sýrie, který po celá desetiletí držela pod svou kontrolou. Plné ovládnutí chudého, vazalského Turkmenistánu bylo otázkou blízké budoucnosti.

Jestli si dnes někdo zasloužil označit za „nemocného muže“, pak to z pohledu Turků byli ironií dějin právě evropské země, které se na ně kdysi dívaly tak svrchu. Těžko ovšem mluvit o nemocném „muži“ v jejich pomateném světě desítek pohlaví a „genderových“ identit. Spíše šlo o dožívající bezpohlavní a bezbarvé bytosti, nacházející se v pokročilém stádiu mravního a kulturního úpadku, duchovně vyprázdněné, dezorientované, rozmazlené, ustrašené, utopené v sebenenávisti, křečovité korektnosti a v nedozírných dluzích.

„Jenže nepřítele nikdy, za žádnou cenu nesmíme podceňovat a předčasně odepisovat. Jaké větší ponaučení si odnést z katastrofy roku 1683 než právě tohle?“ vykládal před několika týdny šéf státu jako na politickém školení, když ve své kanceláři v hlavní budově úřadu jednal se zástupci krajanských spolků z Rakouska. „Pamatujte, že i tehdy, když se soupeř zdá být slabý, ubohý, bezmocný a oprávněně nad ním cítíme převahu, stále může být nebezpečný. Pocit ohrožení nebo ublížení, strach, zlost, nenávist, pomstychtivost – to všechno může zafungovat jako faktor pro mobilizaci a spojování sil. Není ani v nejmenším v našem zájmu vytvářet takové klima v zemích, kde je naším hlavním spojencem čas. Jestliže samotným přirozeným vývojem náš protivník slábne, zatímco my sílíme, je vhodné jakýkoli konflikt oddalovat, a ne naopak. Zvlášť to platí pro země, kde probíhá osidlovací program. Tam potřebujeme, aby hostitelská společnost byla co možná v klidu, přátelsky naladěná, uvolněná, vstřícná, neopatrná.“

Setkání proběhlo z toho důvodu, že ústředí obdrželo znepokojivé zprávy o tom, že některá uskupení rakouských Turků hodlají využít nadcházejícího čtyřstého výročí k demonstracím, pokládání květin na bojiště na počest padlých osmanských vojáků, k výtržnostem, střetům s rakouskými nacionalisty a dalším hurónským akcím a projevům síly. Když nestačilo naléhání ze strany ambasády ani návštěva ministra pro záležitosti krajanů v zahraničí,Öndersi urychleně pozval tvrdohlavé rakouské předáky do Beştepe, aby věc vyřídil osobně.

Vůdce byl mistrem pečlivě odstupňovaného zacházení s lidmi a problémy. Jeho pestrá paleta se vinula od nejjemnějších k nejtvrdším způsobům. Jako golfista vybírá pro svůj úder tu nejvhodnější hůl, tak on volil takový přístup, který dovoloval dojít ke kýženému výsledku nejúčinněji. Mohl-li dosáhnout svého vlídným jednáním a přesvědčivými argumenty, začal vždy u toho. K hrubším metodám se uchyloval jen tehdy, pokud nebylo jiné cesty. 

Takto i tentokrát, usazen za svým pracovním stolem pod velkým zátiším se žlutými kdoulemi, nejprve trpělivě vysvětloval situaci a dovolával se taktického uvažování. Připomněl, že s Vídní se právě nyní dojednává schéma pro příchod dalších 200 tisíc mladých osadníků v horizontu do roku 2090, a to s luxusními pobídkami inspirovanými českými řešeními. Obě strany mají eminentní zájem na tom, aby došlo k dohodě. Některé události v turkické komunitě v poslední době přitom zdárné pokračování osidlovacího programu ohrožují: negativní publicita několika vražd ze cti a případů domácího násilí, zvýšená míra běžné kriminality, odhalení několika radikálních islamistických skupin, teroristický útok střelce v centru Lince. A do toho neutuchající urážky ze zahraničí – propaganda arménské diaspory, Kurdové, poštěkávající lidskoprávní fanatici, nepřátelé nynějšího státního zřízení v exilu... Ne, teď si žádný další skandál nemůžeme dovolit.

Postarší předseda největšího zastřešujícího spolku Türk-Hazar Toplomu a prezidentka Turecké kulturní obce v Rakousku – oba poněkud vylekaní už ze samotného předvolání do Ankary a předem připravení podrobit se pokynům –chápavě přikyvovali. Zato zbylá šestice ambiciózních mužů, zastupujících různé další formace, se po počáteční trémě s ohledem na Vůdcův mírný tón začala osmělovat a zvedala hlavu k obhajobě svých původních plánů. Při vší úctě, ústředí prý musí pochopit, že mezi jejich lidmi panuje velká netrpělivost, že už si nechtějí nechat všechno líbit. Komunita musí ukázat, že je nutno s ní počítat, že se nenechá urážet a ponižovat. Všichni, ale zvláště mladí chtějí rozhodnější gesta, očekávají, že jejich předáci se za ně postaví a přijmou sebevědomější linii. 

„Takže si to probereme ještě jednou,“ řeklÖnderstále ještě klidně, avšak o poznání odměřeněji. Jinými slovy zopakoval svoje hlavní body a pak připomněl, že spřátelené domácí síly z okruhuFriends abroadse iniciativně zasadily o to, že letos neproběhne rekonstrukce bitvy, ani žádné oficiální připomínkové akce ze strany spolkové vlády a hlavního města. Potom prohlásil: „Netrpělivost, ukvapenost, nepromyšlené plány, přehnané ambice, špatné načasování – tohle nic dobrého přinést nemůže. Sám Kara Mustafa Paşa z Merzifonu[4]je toho nejzářnějším příkladem. My musíme vidět dál. Nesmí tu převážit nějaké krátkodeché osobní zájmy těch, kteří chtějí v září vyniknout a připsat si zásluhy ve svém kruhu. S těmi dál počítat nemůžeme.

Nás musí zajímat, jak bude vypadat Rakousko za sto let. Už dnes jsme došli mnohem dále než Kara Mustafa. Nestojíme před Vídní, jsme ve Vídni, a to jako její významná a den ode dne významnější součást. V našem úsilí hraje hlavní roli naše životní síla. Pamatujte, že každá nová turkická rodina zde má větší hodnotu než tisíc provokací, než celá skladiště zbraní. Prostředkem našeho úspěchu a našeho konečného vítězství je nerušený rozvoj osidlovacího programu a plodnost našich žen.“

To už káravé expozé dostalo většinu hostů do stavu tiché odevzdanosti. Vyrovnávali se s tím, že z chystaného ukázání svalů nebude nic a že doma budou mít co vysvětlovat. Jen tři nejsebevědomější činovníci měli i nadále vzdor ve tváři, nervózně poposedávali a bylo zřejmé, že chtějí vznášet další námitky, jakmile je Vůdce pustí ke slovu. Ten jim ale nedal žádný prostor a vedl řeč k závěru: „Abychom si tedy rozuměli: Je v nejvyšším zájmu státu, aby kolem nadcházejícího trpkého výročí byl ve Vídni naprostý klid! Žádné demonstrace, žádné potyčky, žádné nevhodné výroky. Na provokace extrémistů z druhé strany nebudeme reagovat buď vůbec, nebo projevíme smířlivost. Prostřednictvím velvyslanectví dostanete bližší instrukce k případným mediálním vyjádřením. Je třeba důsledně dohlédnout na horké hlavy a také...“

„Ale můj Vůdce, vy nechápete...“ spustil rozhořčeně šéf mládežnické organizace, než mu ledový pohled osloveného zarazil slova v ústech. 

Státník měl diskuse právě dost a uměl to dát najevo bez jediné hlásky tak zřetelně, že už ani nebylo co dodat. Jeho oči říkaly, že padl rozkaz, kterému nelze odmlouvat. Několik nekonečných vteřin s nimi přejížděl po zmlklé skupince. Krčili se před ním jako krmné myšky před hroznýšem. Snad se jim přitom honily hlavou zvěsti o nepohodlných lidech, kteří náhle zmizeli ze scény. O politických vězních a pracovních táborech zaslechl člověk v posledních letech ledacos, stejně jako o lidech, kteří se beze stopy vypařili nebo se stali obětí zvláštních nehod.

Önderse nakonec hluboce opřel do křesla a direktivním tónem řekl: „Každý z vás neseosobní odpovědnostza to, že vše proběhne přesně tak, jak jsme se dnes dohodli. Je to jasné?“ Ovšemže do jednoho pochopili.

Ne ve všech případech bylo ovšem možné počítat s tím, že lidé budouchápat. Argumenty, domluva, prosba, přání, výtka, ale ani přímý rozkaz či výhrůžka nepadly pokaždé na úrodnou půdu nebo bylo předem zřejmé, že by se minuly účinkem. Potom se Vůdce nezdráhal okamžitě přistoupit k rázným řešením. Nepřátelé státu nebo osoby, které mohly představovat riziko pro jeho životní zájmy, museli být rychle pacifikováni, nebo odstraněni z cesty.

V těchto věcech Vůdce spoléhal na své silové složky a dával jim volnou ruku. Z Beştepe zpravidla nepřišlo detailní zadání a strážci bezpečnosti měli sami vyhodnotit, jaká odpověď bude ve vztahu k danému ohrožení a okolnostem ta nejvhodnější. Rozumělo se ovšem samo sebou, že závažnější rizika končila fyzickou likvidací.

Delikátnější případy, kdy úder neměl být automaticky přičitatelný turecko-kaspickému státu, dostávala na starost MİT. Ta se stala mistrnou původkyní nešťastných událostí, které předčasně ukončily nebo krutě poznamenaly bezpočet lidských osudů. Nehody, sebevraždy, neobjasněné kriminální činy, záhadná zmizení – to vše se dělo nejen na území Svazu, ale i tisíce kilometrů za jeho hranicemi, kam jen dosahovaly dlouhé prsty jeho moci. 

Takové řešení si vyžádala i jedna další nepříjemnost, která vyvstala v souvislosti s výročím bitvy u Vídně, a proti které se neklid v krajanských spolcích jevil jako neškodný odvar. Zpravodajci přinesli informaci o plánovaném teroristickém útoku na kahlenberský kostel svatého Josefa a nedalekou sochu krále Jana III. Sobieského. Měl jej připravovat dvacetiletý student chemie Haşim Eraydın ze čtvrti Kaiserebersdorf, který shromáždil v garáži menší množství podomácku vyrobených výbušnin. Jeho problémem bylo, že při noční pitce nad pozdním drinkem utrousil pár slov před svými kumpány.

„Samozřejmě je otázka, zda by takový floutek vůbec byl schopen svůj plán dotáhnout do konce. Dost možná by ho v poslední chvíli zastavil strach,“ nadhodil plukovník Mataraci v rozhovoru s Vůdcem. Ze státníkova výrazu ovšem rázem vyčetl, že nemá smysl vést úvahy o mírnějších postupech typu důrazného varování. O několik dnů později přinesla rakouská média zprávu o mladém výrobci drog, který se otrávil výpary ve své varně při neopatrné manipulaci s toluenem. V garáži byla nalezena solidní zásoba chemikálií a hotových drog, o výbušninách však nepadlo ani slovo. Operativci opět odvedli čistou práci.

Většinu tísnivého nedělního dne strávilÖnderv rezidenci zavřený ve své pracovně, kde také zcela výjimečně o samotě poobědval. Nepřál si být nikým rušen. Připravenou hromádku materiálů nechal stranou. Seděl pohroužen ve svých myšlenkách, přičemž chvílemi líně listoval ve starých knihách a mapách. Odpoledne pak celé hodiny seděl u počítače a procházel zprávy o výročí a připomínkových akcích, které se objevily v rakouských, turecko-kaspických i dalších médiích.

Zdálo se, že dávná bitva už v Rakousku zajímá málokoho. Vedle shromáždění hrstky nacionalistů s vlajkami, o kterém tamní média hlavního proudu hovořila s viditelným odsudkem či jako o kuriozitě, se dohromady nestalo vlastně nic. Vyrojilo se jen množství textů a reportáží neutrálně připomínajících tuto historickou událost. Vůdce také zaznamenal zprávu o výstavě různých souvisejících uměleckých předmětů v Kunsthistorisches Museum, která však byla z mnoha stran kritizována jako zbytečně jitřící emoce. V jisté anketě dokázali správně odpovědět, co se před čtyřmi sty let stalo, jen dva z deseti oslovených Vídeňanů.

Vůdce se se zájmem zaposlouchal, když uviděl v televizi ORF povědomou tvář. Právě mluvil pohlavár turecké mládeže – a vida jak pěkně mu to šlo, když čistou němčinou říkal: „Historie je historie. Tu nepřepíšeme a měli bychom ji nechat dějepiscům. My se musíme dívat do budoucnosti. Platí to hlavně pro nás mladé. Žijeme zde spolu, potomci různých kdysi soupeřících zemí. Naši předkové proti sobě vedli války, my dnes chceme žít v míru a v přátelství. Máme pevnou vůli spolupracovat a nabízíme ruku všem – i těm, kteří ještě mají z diverzity svoje obavy." 

Bylo už krátce před šestou večer, když Vůdce přerušil práci a chystal se jako obvykle, jen o trochu později, vyrazit na odpolední modlitbu do nedaleké mešity. Výraz měl stále kalný, ale byla v něm patrná jistá úleva. Dobrá, dobrá, tak to bychom měli, pomyslel si. Kolik starostí s jedním mizerným výročím! Ještěže brzy bude za námi.

Ať si protentokrát Vídeň tančí svoje valčíky, ať se opájí svým dávným triumfem – i když se zdá, že málokterému Rakušanovi na něm dnes záleží – a hlavně, ať přetéká opulentním blahobytem a konzumem a nestará se o to, co bude za sto let. Pak už stačí nechat pracovat čas a příště už se bude tančit v jiných rytmech. Při té milé úvaze si začal pobrukovat ráznou orientální melodii, v níž by znalec poznal pochod Reşadiye Marşı.

1. Tur.vůdce.

2.Turecké označení pro vrch Kahlenberg; doslova Německá hora.

3. Tur.prokletý den!

4. Osmanský vojevůdce, který vedl vojenskou výpravu proti Vídni v roce 1683.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 1.9.2021

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773791


 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

8. čvc, 2021

Orbán, Salvini, Kaczyński, Le Penová a další představitelé národně-konzervativních sil podepsali společné prohlášení o budoucnosti evropské integrace... 

Vyzývají k reformě EU, k odklonu od centralismu a k obhajobě tradičních hodnot.

Maďarský Fidesz, francouzské Rassemblement National, polské Prawo i Sprawiedliwość, rakouští Svobodní, španělský Vox, italská Lega - Salvini Premier a dalších 10 politických subjektů podepsalo 2. července společné prohlášení o budoucnosti Evropské unie. Jde o jejich příspěvek v rámci probíhají Konference o budoucnosti Evropy, v níž podle nich „nesmí chybět hlas stran oddaných svobodě států a tradicím evropských národů“.

Signatáři oceňují historický přínos evropské integrace pro udržení míru, vzájemného porozumění a dobrých vztahů mezi státy. Série krizí posledních deseti let podle nich nicméně ukázala, že fungování integračního celku slábne, „především proto, že národy cítí, že jsou pomalu zbavovány práva vykonávat své legitimní svrchované pravomoci“.

Evropská unie se dnes namísto toho, aby chránila Evropu a její dědictví a aby umožňovala svobodný rozvoj evropských států, sama stává „zdrojem problémů, úzkosti a nejistoty“. Stává se více a více „nástrojem radikálních sil, které by chtěly uskutečnit kulturně-náboženskou transformaci a nakonec vystavět Evropu bez národů, s cílem vytvořit evropský superstát, zničit nebo vymazat evropské tradice, transformovat základní sociální instituce a morální zásady“.

Prohlášení dále uvádí, že „využívání politických struktur a práva k vytváření evropského superstátu a nových forem sociální struktury je projevem nebezpečného a invazivního sociálního inženýrství minulosti, které musí vyvolat legitimní odpor“. Všímá si též – ve zjevném odkazu na politickou hru unijních institucí s heslem právního státu –, že „moralistická hyperaktivita, jíž jsme byli svědky v posledních letech v institucích EU, vyústila v nebezpečnou tendenci vnucování ideologického monopolu“. Všechny pokusy přeměnit evropské instituce v orgány nadřazené vnitrostátním ústavním institucím prý vytvářejí chaos, podkopávají smysl smluv a zpochybňují zásadní úlohu ústav členských států.

Signatáři proto požadují hlubokou reformu Unie a nastiňují některé její základní linie:

  • „Spolupráce evropských národů by měla být založena na tradici, respektu ke kultuře a dějinám evropských států, respektu k židovsko-křesťanskému dědictví Evropy a ke společným hodnotám, které spojují naše národy, a nikoli na jejich zničení“;
  • Suverény musejí zůstat evropské státy a národy. Evropská unie jimi přece byla založena toliko k dosažení cílů, které mohou být dosaženy účinněji Unií než jednotlivými členskými státy.
  • Je nutné vytvořit soubor nedotknutelných pravomocí členských států Evropské unie a vhodný mechanismus pro jejich ochranu se zapojením vnitrostátních ústavních soudů nebo rovnocenných orgánů;
  • Základním prostředkem pro nacházení společného postoje v Unii by měl zůstat konsenzus; pokusy obejít tento postup nebo úvahy o jeho zrušení hrozí vyloučit některé země z vlivu na rozhodování a transformací Unie ve zvláštní formu oligarchie;
  • Rodina je základní stavební jednotkou našich národů. „V době, kdy Evropa čelí vážné demografické krizi s nízkou porodností a stárnoucím obyvatelstvem, by odpovědí měla být prorodinná politika, nikoli masové přistěhovalectví.“

V době, kdy jsme si zvykli, že z prostředí unijní politiky nepřicházejí příznivé zprávy, máme konečně co do činění s jednou výjimkou. Je moc dobře, že skoro dvě desítky národně-konzervativních politických stran a hnutí napříč Unií – a mezi nimi i subjekty velmi významné – byly schopny formulovat společný program ve vztahu k EU.

Vize je to sice spíše obecná, bez podrobnějšího nastínění konkrétních potřebných kroků, i tak je namístě tento počin přivítat. Především proto, že vysílá signál, že jsou zde spolupracující síly z mnoha členských států, které vnímají jako prvořadá témata v diskusi o dalším směřování evropské integrace boj s centralismem a kulturní revolucí, proti nimž vztyčují prapor státní svrchovanosti a tradičních hodnot.

Evropa potřebuje – jak už se před mnoha lety uvádělo ve známém manifestu Václava Klause –, aby se demokraté v jejích zemích vzbudili. Snad je toto prohlášení náznakem toho, že takové probouzení už nastává. Snad je závdavkem něčeho většího v budoucnu.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 8.7.2021

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=772757


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

24. čvn, 2021
Letošní mimořádně studené jaro nijak neochladilo zápal unijních klimatických alarmistů pro jejich věc...
 
Zelený úděl dále triumfuje. Čeká nás politicky velmi „horké“ léto. Přichází Evropský klimatický zákon a balíček Fit for 55.
 
Europoslanec Alexandr Vondra v souvislosti s letošním chladným jarem nedávno trefně poznamenal: „Každý teplotní rekord směrem nahoru je mohutně propagován médii i opinion makery jako důkaz, jak se na Zemi brzy usmažíme. Zatímco o rekordech směrem dolů se decentně mlčí. Nehodí se dominantní propagandě.“

European Green Deal v každém případě přežil nízké teploty bez újmy a připsal si několik dalších bodů. V nadcházejícím období můžeme očekávat kolem této agendy velmi prudký vývoj, který zajistí, že toto léto bude „horké“ přinejmenším v přeneseném slova smyslu. 

V nejbližších týdnech bude Evropským parlamentem a Radou definitivně přijat tzv. Evropský klimatický zákon neboli Evropský právní rámec pro klima, jehož obsah byl předběžně dohodnut již v druhé polovině dubna. Půjde o unijní nařízení, které stanoví obecný rámec pro dosažení tzv. klimatické neutrality k roku 2050.

Klimatický zákon má být ústředním prvkem Zeleného údělu, od kterého se bude vše ostatní odvíjet. Portugalské předsednictví ho nikoli náhodou označilo jako „zákon zákonů“. (A místopředseda Komise Frans Timmermans jej měl podle Alexandra Vondry titulovat dokonce jako „Bibli všech Biblí“.)

Komise takový předpis avizovala hned v úvodním sdělení Zelená dohoda pro Evropu v prosinci 2019 (ještě předtím se o něm letmo zmínila Ursula von der Leyenováve svém kandidátském projevu v červenci 2019) a uvedla, že bude mít za cíl jasně stanovit podmínky pro účinnou a spravedlivou transformaci, garantovat předvídatelnost pro investory a zajistit, že transformace bude nezvratná. Klimatický zákon má rovněž zaručit, že veškeré politiky EU budou přispívat k cíli klimatické neutrality a že veškerá odvětví budou mít svou úlohu.

 

1) Nařízení předně zakotví do práva EU závazné klimatické cíle:

  • Jednak jde o cíl k roku 2050. Nejpozději do té doby má být v Unii (jako celku) dosaženo nulových čistých emisí skleníkových plynů neboli stavu, kdy jsou emise a jejich pohlcování vyrovnané. To odpovídá závěrům Evropské rady z prosince 2019. Nad rámec toho je z popudu Evropského parlamentu doplněno, že po roce 2050 má Unie usilovat o negativní emise, tj. o stav, kdy pohlcování skleníkových plynů přesahuje zbývající emise.
  • Dále jde o mezitímní cíl k roku 2030, do kdy má dojít ke snížení čistých emisí skleníkových plynů v EU (= emisí po odečtení pohlcení) alespoň o 55 % v porovnání s rokem 1990. To odpovídá závěrům Evropské rady z prosince 2020 a původnímu návrhu Komise. Evropský parlament si nicméně vymohl upřesnění v tom smyslu, že prioritou má být skutečné snižování emisí, zatímco pohlcování lze započítat pouze do výše 225 MtCO2Eq.
  • Mezitímní cíl k roku 2040 bude stanoven teprve dodatečně, a to na základě řádné novely nařízení. Komise má předložit příslušný návrh po prvním globálním hodnocení Pařížské dohody, které je plánováno na rok 2023. (Komise původně předpokládala, že mezitímní cíle po roce 2030 bude určovat sama formou aktů v přenesené pravomoci, což bylo ovšem pro členské státy i pro EP nepřijatelné.)

2) Bude ustavena patnáctičlenná Evropská vědecká poradní rada pro změnu klimatu, což je další ústupek vůči europarlamentu. Toto expertní těleso má být mimo jiné pověřeno poskytováním vědeckého poradenství při uplatňování tohoto nařízení a v rámci klimatické politiky EU obecně.

3) Nařízení bude dále obsahovat ustanovení o přizpůsobení se změnám klimatu (adaptace). Orgány Unie i členské státy mají zajistit trvalý pokrok v této věci a mají za tím účelem přijmout adaptační strategie a plány. (Tato oblast činnosti EU není nijak nová – už v roce 2009 Komise vydala k tomuto tématu Bílou knihu a v roce 2013 nastínila strategii EU pro přizpůsobení se změně klimatu a takové strategie přijímají i jednotlivé členské státy včetně ČR. Komise v únoru 2021 představila novou strategii EU – v ní označila adaptaci na změnu klimatu za nedílnou součást Zeleného údělu a uvedla, že v roce 2050 by měla být EU společností odolnou vůči změně klimatu, která bude plně přizpůsobena nevyhnutelným dopadům změny klimatu.)

4) Nařízení bude dále upravovat postupy pro sledování a hodnocení plnění klimatických cílů i pokroku v oblasti adaptace. Tyto postupy se zaměří a) na Unii, respektive společný pokrok členských států, b) na opatření jednotlivých členských států. Obojí bude v rukou Evropská komise. Hodnocení by mělo proběhnout poprvé do 30. září 2023 a poté každých pět let.

5) Konečně pod hlavičkou Účast veřejnosti se předpokládá, že Komise bude usilovat o zapojení občanů do boje proti změnám klimatu. Komise má spolupracovat se všemi složkami společnosti, aby jim umožnila podnikat příslušné kroky k dosažení klimaticky neutrální společnosti odolné vůči změně klimatu. Prostředkem k tomu má být mimo jiné evropský klimatický pakt, což je nová platforma pro takové angažované jedince (v této souvislosti se Komise vyjádřila, že „vítá každého, kdo se chce připojit k cestě za lepší a zelenější Evropou. Razíme cestu, po které jdeme společně a s jednotným cílem. Jednat mohou všichni. Každý může přispět. Žádný krok není tak malý, aby nemohl přinést změnu.“)

Evropský klimatický zákon, utopený v procentech, datech, právnických formulkách a odkazech na vědecké poznatky, by se na první pohled mohl jevit jako nenápadný technický předpis. Pod bruselsky sterilní, šedivě byrokratickou slupkou se ale skrývá politicky mimořádně citlivá materie, která má potenciál zásadně ovlivnit život celých generací.

Představuje vtělení Zeleného údělu do právního řádu (a jeho zabetonování). Ač je sám abstraktním aktem, jehož důsledky nejsou na první pohled zřejmé, otevírá dveře velmi konkrétním opatřením, která pocítíme všichni velmi silně. Vše bude jasnější už 14. července, kdy se Komise chystá předložit balíček opatření Fit for 55. Tím míní připravit půdu pro dosažení veleambiciózního mezitímního klimatického cíle k roku 2030. Znovu se vracím k textu Alexandra Vondry, který si všimnul, že se tak má stát na výročí dobytí Bastily. „Francouzská revoluce jako předobraz revoluce zelené.“

Občany zemí EU čeká v nejbližších letech zdražování (elektřiny, topení, pohonných hmot, dopravy, zboží z dovozu), nové příkazy a zákazy. Musí se připravit na astronomické výdaje veřejných rozpočtů, společné zadlužení se zemí EU a s ním i jejich větší vzájemnou závislost a podřízenost bruselskému centru a velmi pravděpodobně také na krachy podniků či jejich únik mimo Unii, růst nezaměstnanosti, zelenou indoktrinaci a všudypřítomné sledování našeho chování. 

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 24.6.2021

Zdroj:
 
https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=772312
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!
 
28. dub, 2021
European Green Deal nebyl koronavirovou pandemií ani zastaven, ani zpomalen, ani upozaděn...
 
Paradoxně vyšel posílen a úspěšně si razí cestu k novým metám. Tou nejbližší je Evropský klimatický zákon.

Je to už delší čas, kdy jsem se zde na blogunaposledy věnovalunijnímu Zelenému údělu – tehdy v souvislosti s jeho připravovaným provázáním s pokoronavirovou obnovou. Různé publikační počiny loňského léta a podzimu i celková situace v naší zemi mě potom odvedly jinam. Teprve v posledních týdnech se k „zelené transformaci“ vracím a snažím se zpoždění dohnat. Fascinovaně přitom sleduji rychlé vítězné tažení jejích propagátorů, které – ostatně jako Green Deal sám – těžko najde v dějinách evropské integrace srovnání.

První velkou události od našeho minulého zastavení nad tímto tématem byla právědohodavedoucích představitelů členských států o podoběhospodářské obnovy, k níž došlo na summitu v červenci 2020. Rekonstrukce, v jejímž středu bude stát gigantický balík půjčených peněz Next Generation EU (NGEU) o objemu 750 miliard eur, má být v podstatné míře zapřažena do služeb Zeleného údělu a má ho popohnat ještě rychleji vpřed. Jestliže původně se předpokládalo, že v období 2021–27 půjde na boj proti změnám klimatu 25 % rozpočtových výdajů EU, nakonec to při zahrnutí nástroje NGEU bude 30 % (což bude znamenat něco přes 547 miliard eur). Za účelem splácení těchto dluhů se připravuje zavedení celé řady nových rozpočtových příjmů EU.

Rada a Evropský parlament následně přijaly úpravuNástroje pro oživení a odolnost, což je hlavní složka NGEU, na kterou připadá téměř 90 % prostředků. Podle daného nařízení platí, že v rámci národníchplánů pro oživení a odolnost, na základě kterých budou jednotlivé členské státy čerpat pomoc z tohoto nástroje, bude muset alespoň 37 % finančních prostředků směřovat na „zelenou transformaci“, respektive účinně k ní přispívat.

V září 2020 Komisepředložila viziskokovéhozvýšení klimatického cíle EU k roku 2030. Namísto dosavadního plánu omezit emise skleníkových plynů o alespoň 40 % v porovnání s rokem 1990, byl nyní na stole požadavek snížení čistých emisí (emisí po odečtení pohlcení) v Unii alespoň o 55 % v porovnání s rokem 1990. Lídři členských států tento cíl hned na summitu v prosinci 2020schválilia otevřeli tak cestu pro jeho zanesení do Evropského klimatického zákona.

Do konce roku 2020 došlo mezi unijními institucemi ještě k předběžné dohodě o podoběFondu spravedlivé transformaces rozpočtem 17,5 miliardy eur, který by měl se svými granty zmírňovat socioekonomické dopady „zelené transformace“ v nejvíce dotčených regionech. Podobně se instituce dohodly o programuInvestEUk povzbuzení investic, který má rovněž z významné části Zelenému údělu sloužit.

Aktuálně nejžhavějším tématem v rámci diskuse o Zeleném údělu jeEvropský klimatický zákon. Jde ostatně o ústřední prvek celé „zelené transformace“, od kterého se má vše ostatní odvíjet. Toto budoucí nařízení EU by mělo zakotvit klimatické cíle do unijní legislativy a učinit je tak právně závazné a rovněž upraví postup pro sledování a hodnocení jejich naplňování. Vymezen zde bude cíl klimatické neutrality k roku 2050 a dílčí cíl k roku 2030. Budou zde také určitá vodítka ohledně dodatečného stanovení dílčího cíle či cílů po roce 2030. Komise odůvodňuje potřebu takového předpisu tím, že budou jasně stanoveny „podmínky pro účinnou a spravedlivou transformaci“, bude garantována předvídatelnost pro investory a zajistí se, že transformace bude nezvratná.

Vyjednávání o Evropském klimatickém zákonu jsou náročná, protože Evropský parlament se vytasil s celou řadou požadavků. Především mu ani cíl snížení čistých emisí o nejméně 55 % nestačí a požaduje rovnou redukci o 60 % bez odečtení pohlcení (!). Nespokojí se ani s cílem dosažení klimatické neutrality k roku 2050 pro Unii jako celek, ale požaduje k tomuto horizontu také nulové čisté emise pro každý jednotlivý členský stát (!) a vedle toho od roku 2051 záporné čisté emise skleníkových plynů pro Unii i každý jednotlivý stát (!). Ne, že by se dalo předpokládat, že členské státy v této věci ustoupí – koncese nabídnou spíše v dalších méně závažných bodech –, ale ukazuje to, v jakém duchu se nyní celá rozprava o Zeleném údělu vede. Nejde už o to, zda tento radikální plán přestavby hospodářství a vůbec života kolem nás bude prosazen, ale jen o to, zda nebude ještě dále zostřen.

Instituce nicméně velmi pravděpodobně dosáhnou dohody ještě na jaře, protože jen tak bude vše zapadat do napjatého harmonogramu. Komise totiž avizovala, že v červnu předloží výsledky svého posouzení unijní legislativy co do jejího souladu se zvýšeným klimatickým cílem pro rok 2030 a příslušné navazující legislativní návrhy a další iniciativy. Chystaný balík opatření se označuje jako „Fit for 55“ a už nyní je zřejmé, že půjde o velmi odvážné návrhy, které tvrdě zasáhnou řadu odvětví. Bude zde tlak na ještě mnohem větší využívání tzv. obnovitelných zdrojů energie, na vyšší energetickou účinnost, na další zpřísňování standardů pro emise automobilů, na větší vytěžení systému obchodování s emisemi, na zavedení uhlíkového cla, apod. Bohužel asi až v tu chvíli dojde k širšímu uvědomění si toho, co dramatické zvýšení klimatických ambic unijních institucí v praxi znamená.

Možné důsledky můžeme předvídat už nyní. Užitečným zdrojem jsou v tomto směru četná sdělení, jež vydala Komise v uplynulých měsících a které se vztahují k různým odvětvím, předně k dopravě, průmyslu, energetice, stavebnictví a zemědělství. Při jejich studiu se jen utvrzuji v původním závěru, že „zelená transformace“ má být dalekosáhlou, všeprostupující proměnou reality kolem nás, která ekonomiku a společnost zcela podřídí diktátu jedné ideologie.

V dopravě Komise pod heslemudržitelná a inteligentní mobilitapředpokládámimo jiné, že do roku 2050 téměř všechny osobní automobily, dodávky, autobusy i nová těžká nákladní vozidla budou bez emisí, že dojde k masivnímu přesunu dopravy (osobní i nákladní) na železnici, že se podstatně zvýší využívání městské hromadné dopravy, cyklistiky a chůze. Měly by být zavedeny „pobídky pro uživatele dopravy, aby přijímali udržitelnější rozhodnutí“. Do roku 2030 by měla být připravena k uvedení na trh zaoceánská plavidla s nulovými emisemi a do roku 2035 velká letadla s nulovými emisemi.

Pokud jde o průmysl, Komisemá za to, že Unie potřebuje „nové pojetí průmyslu, takové, které dokáže držet krok s ambicemi dneška a realitou zítřka“, což má znamenat mimo jiné schopnost evropského průmyslu postavit se do čela zelené a digitální transformace a začlenění oběhovosti do celého hospodářství.

V energetice Komisechce, aby do roku 2030 podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny stoupl až na 65 % nebo více (v roce 2020 činil tento podíl cca 38%) a aby jejich podíl na hrubé konečné spotřebě energie dosáhl 38 % až 40 % (v roce 2020 to bylo kolem 20 %). Naopak spotřeba uhlí by v téže době měla klesnout o více než 70 % ve srovnání s rokem 2015, spotřeba ropy o více než 30 % a zemního plynu o více než 25 %. Komise dále maluje futuristické vize ohledně využití vodíku jako energetického zdroje a o masivním rozvoji výroby elektřiny na moři, zejména pomocí větrníků.

VestavebnictvíKomise vidí budoucnost takto: „Za deset let budou budovy v Evropě vypadat naprosto jinak než dnes. Budou to mikrokosmy odolnější, ekologičtější a digitalizované společnosti, které budou fungovat v oběhovém systému, v němž se všude budou snižovat energetické potřeby, vytváření odpadu a emisí a vše potřebné se bude opětovně používat. Jejich střechy a zdi zvýší zelený povrch našich měst a zlepší klima a biologickou rozmanitost ve městech. V budovách budou umístěny inteligentní a digitalizované spotřebiče, které v reálném čase poskytnou údaje o tom, jak, kdy a kde se spotřebovává energie.“ Komise zde významně spoléhá na renovace: do roku 2030 má být cílem alespoň zdvojnásobit roční míru energetické renovace obytných budov a domů s nebytovými prostory.

Vzemědělstvíchce Komise posílit úsilí zemědělců a rybářů v boji proti změně klimatu, za ochranu životního prostředí a zachování biologické rozmanitosti a nastiňuje strategii pro „spravedlivé, zdravé a ekologické potravinové systémy“. Komise hovoří o „přechodu na udržitelné potravinové systémy“, k němuž je nutná změna způsobu stravování – je prý třeba přijmout opatření zaměřená na změnu spotřebních návyků a omezení plýtvání potravinami. Na opatření v oblasti klimatu má jít v tomto rozpočtovém období nejméně 40 % celkového rozpočtu společné zemědělské politiky.

Brusel hodlá rovněž do naplňování Zeleného údělu zapojit veřejnost, respektive podpořit širokou společenskou angažovanost v těchto věcech. Pro tyto účely byl především v prosinci 2020 spuštěn tzv.Evropský klimatický pakt. Jde o platformu, v rámci které jednotlivci, kolektivy, či různé organizace mají přijímat dobrovolné závazky s ohledem na klima a „udržitelnější chování“ nad rámec svých zákonných povinností. Z angažovaných občanů budou jmenováni vyslanci paktu – ti mají jít svým jednáním příkladem a stát se aktivními prostředníky mezi občanskou společností, zúčastněnými stranami a Evropskou komisí. Pakt se svouinternetovou stránkoumá též sloužit jako kontaktní místo, prostor pro sdílení informací a má se i zapojit do osvětové činnosti. Komise uvedla, že „vítá každého, kdo se chce připojit k cestě za lepší a zelenější Evropou. Razíme cestu, po které jdeme společně a s jednotným cílem. Jednat mohou všichni. Každý může přispět. Žádný krok není tak malý, aby nemohl přinést změnu.“

Dlouho jsme zůstávali zahledění na Covid-19 a zatím v pozadí pandemie–a do určité míry s její pomocí–Zelený úděl jako Otesánek nabýval na síle. Dostával další a další potravu a razil si cestu dále, aniž by kde byla vidět vůle postavit se mu na odpor. Ekonomika trpící pod lockdowny nedostala šanci znovu se nadechnout, namísto toho byl Green Deal postaven do centra údajné hospodářské obnovy a přisál se na její penězovody. V tuto chvíli se nejeví jako možné tento projekt zastavit. Spirála zmaru hospodářství, omezování svobody, zaostávání za dynamickými ekonomikami jiných koutů světa a eroze zbytků svrchovanosti členských států se dala do pohybu. Je jen otázkou kolik škod Otesánek napáchá, než v budoucnu narazí na svoje limity.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 28.4.2021

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=768111


 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

19. lis, 2020

Vážení přátelé, právě vychází moje nová kniha „Unie ve stínu brexitu“...

Mám-li její obsah shrnout do jedné věty, jde o to, jak se EU proměnila v odpověď na odchod Spojeného království. Přesněji řečeno jde o pojednání o rozpravách o budoucnosti evropské integrace, které se vedly v letech 2016 až 2019. 

Nápad na zpracování tohoto tématu přišel brzy po britském referendu. Dlouhé měsíce jsem potom zaznamenával a rozebíral klíčové události, jak přicházely. Nebyla to práce právě radostná, ale nechyběly ani některé vtipné momenty. Možná Vám stejně jako mně vykouzlí úsměv na tváři třeba vzpomínka na bratislavský summit v září 2016, Římské prohlášení z března 2017 nebo výstupy pracovní skupiny bádající nad oživením principu subsidiarity.

Kniha uzavírá trilogii „Unií“ – po té „blízké i vzdálené“ (2014) a „ve víru migrační krize“ (2016).
Krásnou obálku s bruegelovským motivem navrhl redaktor Filip Šebesta, kterému celkově patří díky za trpělivou a pečlivou spolupráci. 
V těchto dnech je obtížné uvést knihu jinak než dálkově po internetu. Brzy Vás tedy pozvu alespoň na nějaké představení tohoto typu, a to na Facebooku a na YouTube.

ANOTACE

„Výsledek britského referenda v červnu 2016 znamenal pro Evropskou unii silný otřes. Nemyslitelné se stalo skutkem: Unie měla poprvé v historii přijít o jeden členský stát, a to navíc stát klíčový. Série krizí a neúspěchů, která právě dospěla k novému vrcholu, poskytla naléhavý podnět k uvědomění si, že evropská integrace se už dlouhou dobu ubírala špatným směrem.
Odvážné rozhodnutí Britů vzbudilo naděje, že se Brusel změní.
 
Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid…

Tři roky se vedla velká diskuse o budoucnosti zúžené EU-27. Nyní je načase poohlédnout se po jejím průběhu a rozebrat její výsledky. Právě o tom je kniha Unie ve stínu brexitu.“
 
Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 19.11.2020
 
Zdroj:
 
PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!