1. zář, 2021

TOMÁŠ BŘICHÁČEK: Až dozrají kdoule

Další díl románu na pokračování „Zítra už bude všechno jinak“ z daleké budoucnosti....
 
Tentokrát otevíráme už čtvrtou kapitolu (obraz 1). Rok 2083.

Bylo časné nedělní ráno a celá Ankara pod naoranžovělým nebem ještě podřimovala. I rozsáhlý administrativní komplex Beştepe Külliyesi na kraji města, někdejší sídlo tureckých prezidentů, nyní úřad turecko-kaspického Vůdce, byl víkendově ztichlý. Stovky kanceláří a sálů zůstávaly opuštěné a jedinou známkou života se zdály být pochůzky těžce ozbrojené ostrahy. A přece byl to sám šéf státu, kdo již ve své rezidenci bděl nad svými povinnostmi. Neholdoval totiž dlouhému vyspávání ani neuznával nedělní volno.

Štíhlý černovlasý muž ve středním věku s krátce střiženým plnovousem a pronikavýma tmavýma očima seděl za stolem v soukromé pracovně, kterou využíval hlavně po večerech a ve volných dnech. Pomalu dopíjel kávu a chmurně nepřítomným pohledem si měřil vysokou hromádku podkladů, která ležela před ním. V neděli se obvykle zabýval přípravou na úkoly nadcházejícího týdne a korespondencí. Dnes ale neměl ani tu nejmenší chuť dát se do díla.

Ne,Önder[1]rozhodně nebyl ve své kůži. Dostihl ho jeden ze dnů, kdy jako by na něj dopadala veškerá tíha dějin jeho národa. Stíny minulosti se znovu hlásily o slovo a jejich mrtvolně studené ruce mu svíraly hrdlo. Tvář se křivila ve směsici bolesti a zběsilé zlosti. Kdo to může pochopit? Kdo může cítit něco podobného? Leda ten, kdo je srostlý se svou zemí v jedno tělo a jednu duši.

Almandağı,[2]Kahlenberg... Z kopce dolů se valí desetitisíce nepřátel na koních jako horoucí černá smůla a kosí vše, co jim stojí v cestě. Dusot kopyt, válečný ryk, rychle se šířící zkáza. Ti nejlepší z osmanských bojovníků klesají k zemi do kaluží krve, zbabělci se dávají houfně na útěk... Vůdce střídavě zavírá a otevírá oči, ale děsivý výjev nemizí.

Lanet gün![3]Lanet gün!Vlast roní hořké slzy. Přes propast čtyř staletí na ni doléhá neštěstí onoho dne – dne, kdy se roztočila kola nemilosrdného osudu. Tehdy se do jejího mohutného těla zahryzla hniloba, tehdy začala její dlouhá sestupná dráha. Starobylá říše krůček po krůčku propadala rozvratu, slábla a ztrácela se před očima, dostávala se do vleku cizích zájmů, vyklízela jedno území za druhým, až se nakonec její torzo stalo kořistí zrádců.

Vůdce si dobře uvědomoval, že pro většinu jeho poddaných, ba i nejvyšších státních představitelů, je porážka u Vídně roku 1683 jen dějepisnou látkou bez nejmenšího emocionálního náboje. Byl ochoten pro nynější čas tento nedostatek – stejně jako tolik dalších věcí – přejít. Krátká dějinná paměť je konečně běžnou slabostí obyčejných lidí. Navíc se zde neblaze podepsala Kemalova republika, která se snažila přetnout životodárné kořeny. O to více však musí být v úzkém spojení s dějinami své země moudrý vladař. Má v nich číst jako v knize, má v nich hledat sílu, inspiraci, poučení, ale také varování. Musí umět vyzdvihnout nejlepší tradice, plně z nich vycházet a navazovat na ně. Musí rozpoznat a odvrhnout špatné vzory. Nesmí opakovat minulé chyby a měl by se všemožně snažit odčinit ty z nich, které odčinit lze.

Odčinit chyby, napravit škody z blízké i dávné historie a vrátit vlast na výsluní – přesně to byl stěžejní úkol celé epochy a právě to byla Vůdcova největší životní touha, z níž učinil samotný základ své politiky, ač základ nikterak zdůrazňovaný a přiznávaný. Byl vychován v pevné víře, že jde o úkol dosažitelný a že čas pro něj nazrává, neboť kyvadlo dějin se po dlouhém putování opačným směrem pomalu vrací zpět. Hlava státu byla ovšem obdařena uvážlivostí, která jí dávala chápat, že jde o cíl s bolestně vzdáleným horizontem, jehož splnění bude vyžadovat dlouhé roky mravenčí práce a největší obezřetnost.

Bylo zřejmé, že doby „nemocného muže na Bosporu“ byly dávno pryč. Dnes, po více než dvou desetiletích Vůdcovy vlády pevné ruky byla země na strmém vzestupu po stránce demografické, hospodářské, vojenské i územní. Stále větší příklon k tradičním islámským hodnotám a prorodinná politika se projevily v rapidním nárůstu porodnosti, který umožnil zahájit organizované osidlování vymírajících evropských zemí. Regulacemi nesvázaná ekonomika prosperovala, zdejší firmy si podmaňovaly trhy ve východních turkických státech a postupně posilovaly i v západní Evropě, kde je táhla vzhůru rozrůstající se populace krajanů. Stále intenzivnější vztahy s Ázerbájdžánem, kterémuÖnderpomohl definitivně se vypořádat s dědičným nepřítelem Arménií a zmocnit se celého jejího území, vyústily ve spojení obou států do svazu pod faktickou tureckou vládou. Země obráceného půlměsíce tak dosáhla až ke Kaspickému moři a tamním ropným nalezištím. Podařilo se též „přesvědčit“ Kypr a Řecko k souhlasu s anexí severního Kypru a velmoci potvrdily nárok Ankary na severozápadní cíp Sýrie, který po celá desetiletí držela pod svou kontrolou. Plné ovládnutí chudého, vazalského Turkmenistánu bylo otázkou blízké budoucnosti.

Jestli si dnes někdo zasloužil označit za „nemocného muže“, pak to z pohledu Turků byli ironií dějin právě evropské země, které se na ně kdysi dívaly tak svrchu. Těžko ovšem mluvit o nemocném „muži“ v jejich pomateném světě desítek pohlaví a „genderových“ identit. Spíše šlo o dožívající bezpohlavní a bezbarvé bytosti, nacházející se v pokročilém stádiu mravního a kulturního úpadku, duchovně vyprázdněné, dezorientované, rozmazlené, ustrašené, utopené v sebenenávisti, křečovité korektnosti a v nedozírných dluzích.

„Jenže nepřítele nikdy, za žádnou cenu nesmíme podceňovat a předčasně odepisovat. Jaké větší ponaučení si odnést z katastrofy roku 1683 než právě tohle?“ vykládal před několika týdny šéf státu jako na politickém školení, když ve své kanceláři v hlavní budově úřadu jednal se zástupci krajanských spolků z Rakouska. „Pamatujte, že i tehdy, když se soupeř zdá být slabý, ubohý, bezmocný a oprávněně nad ním cítíme převahu, stále může být nebezpečný. Pocit ohrožení nebo ublížení, strach, zlost, nenávist, pomstychtivost – to všechno může zafungovat jako faktor pro mobilizaci a spojování sil. Není ani v nejmenším v našem zájmu vytvářet takové klima v zemích, kde je naším hlavním spojencem čas. Jestliže samotným přirozeným vývojem náš protivník slábne, zatímco my sílíme, je vhodné jakýkoli konflikt oddalovat, a ne naopak. Zvlášť to platí pro země, kde probíhá osidlovací program. Tam potřebujeme, aby hostitelská společnost byla co možná v klidu, přátelsky naladěná, uvolněná, vstřícná, neopatrná.“

Setkání proběhlo z toho důvodu, že ústředí obdrželo znepokojivé zprávy o tom, že některá uskupení rakouských Turků hodlají využít nadcházejícího čtyřstého výročí k demonstracím, pokládání květin na bojiště na počest padlých osmanských vojáků, k výtržnostem, střetům s rakouskými nacionalisty a dalším hurónským akcím a projevům síly. Když nestačilo naléhání ze strany ambasády ani návštěva ministra pro záležitosti krajanů v zahraničí,Öndersi urychleně pozval tvrdohlavé rakouské předáky do Beştepe, aby věc vyřídil osobně.

Vůdce byl mistrem pečlivě odstupňovaného zacházení s lidmi a problémy. Jeho pestrá paleta se vinula od nejjemnějších k nejtvrdším způsobům. Jako golfista vybírá pro svůj úder tu nejvhodnější hůl, tak on volil takový přístup, který dovoloval dojít ke kýženému výsledku nejúčinněji. Mohl-li dosáhnout svého vlídným jednáním a přesvědčivými argumenty, začal vždy u toho. K hrubším metodám se uchyloval jen tehdy, pokud nebylo jiné cesty. 

Takto i tentokrát, usazen za svým pracovním stolem pod velkým zátiším se žlutými kdoulemi, nejprve trpělivě vysvětloval situaci a dovolával se taktického uvažování. Připomněl, že s Vídní se právě nyní dojednává schéma pro příchod dalších 200 tisíc mladých osadníků v horizontu do roku 2090, a to s luxusními pobídkami inspirovanými českými řešeními. Obě strany mají eminentní zájem na tom, aby došlo k dohodě. Některé události v turkické komunitě v poslední době přitom zdárné pokračování osidlovacího programu ohrožují: negativní publicita několika vražd ze cti a případů domácího násilí, zvýšená míra běžné kriminality, odhalení několika radikálních islamistických skupin, teroristický útok střelce v centru Lince. A do toho neutuchající urážky ze zahraničí – propaganda arménské diaspory, Kurdové, poštěkávající lidskoprávní fanatici, nepřátelé nynějšího státního zřízení v exilu... Ne, teď si žádný další skandál nemůžeme dovolit.

Postarší předseda největšího zastřešujícího spolku Türk-Hazar Toplomu a prezidentka Turecké kulturní obce v Rakousku – oba poněkud vylekaní už ze samotného předvolání do Ankary a předem připravení podrobit se pokynům –chápavě přikyvovali. Zato zbylá šestice ambiciózních mužů, zastupujících různé další formace, se po počáteční trémě s ohledem na Vůdcův mírný tón začala osmělovat a zvedala hlavu k obhajobě svých původních plánů. Při vší úctě, ústředí prý musí pochopit, že mezi jejich lidmi panuje velká netrpělivost, že už si nechtějí nechat všechno líbit. Komunita musí ukázat, že je nutno s ní počítat, že se nenechá urážet a ponižovat. Všichni, ale zvláště mladí chtějí rozhodnější gesta, očekávají, že jejich předáci se za ně postaví a přijmou sebevědomější linii. 

„Takže si to probereme ještě jednou,“ řeklÖnderstále ještě klidně, avšak o poznání odměřeněji. Jinými slovy zopakoval svoje hlavní body a pak připomněl, že spřátelené domácí síly z okruhuFriends abroadse iniciativně zasadily o to, že letos neproběhne rekonstrukce bitvy, ani žádné oficiální připomínkové akce ze strany spolkové vlády a hlavního města. Potom prohlásil: „Netrpělivost, ukvapenost, nepromyšlené plány, přehnané ambice, špatné načasování – tohle nic dobrého přinést nemůže. Sám Kara Mustafa Paşa z Merzifonu[4]je toho nejzářnějším příkladem. My musíme vidět dál. Nesmí tu převážit nějaké krátkodeché osobní zájmy těch, kteří chtějí v září vyniknout a připsat si zásluhy ve svém kruhu. S těmi dál počítat nemůžeme.

Nás musí zajímat, jak bude vypadat Rakousko za sto let. Už dnes jsme došli mnohem dále než Kara Mustafa. Nestojíme před Vídní, jsme ve Vídni, a to jako její významná a den ode dne významnější součást. V našem úsilí hraje hlavní roli naše životní síla. Pamatujte, že každá nová turkická rodina zde má větší hodnotu než tisíc provokací, než celá skladiště zbraní. Prostředkem našeho úspěchu a našeho konečného vítězství je nerušený rozvoj osidlovacího programu a plodnost našich žen.“

To už káravé expozé dostalo většinu hostů do stavu tiché odevzdanosti. Vyrovnávali se s tím, že z chystaného ukázání svalů nebude nic a že doma budou mít co vysvětlovat. Jen tři nejsebevědomější činovníci měli i nadále vzdor ve tváři, nervózně poposedávali a bylo zřejmé, že chtějí vznášet další námitky, jakmile je Vůdce pustí ke slovu. Ten jim ale nedal žádný prostor a vedl řeč k závěru: „Abychom si tedy rozuměli: Je v nejvyšším zájmu státu, aby kolem nadcházejícího trpkého výročí byl ve Vídni naprostý klid! Žádné demonstrace, žádné potyčky, žádné nevhodné výroky. Na provokace extrémistů z druhé strany nebudeme reagovat buď vůbec, nebo projevíme smířlivost. Prostřednictvím velvyslanectví dostanete bližší instrukce k případným mediálním vyjádřením. Je třeba důsledně dohlédnout na horké hlavy a také...“

„Ale můj Vůdce, vy nechápete...“ spustil rozhořčeně šéf mládežnické organizace, než mu ledový pohled osloveného zarazil slova v ústech. 

Státník měl diskuse právě dost a uměl to dát najevo bez jediné hlásky tak zřetelně, že už ani nebylo co dodat. Jeho oči říkaly, že padl rozkaz, kterému nelze odmlouvat. Několik nekonečných vteřin s nimi přejížděl po zmlklé skupince. Krčili se před ním jako krmné myšky před hroznýšem. Snad se jim přitom honily hlavou zvěsti o nepohodlných lidech, kteří náhle zmizeli ze scény. O politických vězních a pracovních táborech zaslechl člověk v posledních letech ledacos, stejně jako o lidech, kteří se beze stopy vypařili nebo se stali obětí zvláštních nehod.

Önderse nakonec hluboce opřel do křesla a direktivním tónem řekl: „Každý z vás neseosobní odpovědnostza to, že vše proběhne přesně tak, jak jsme se dnes dohodli. Je to jasné?“ Ovšemže do jednoho pochopili.

Ne ve všech případech bylo ovšem možné počítat s tím, že lidé budouchápat. Argumenty, domluva, prosba, přání, výtka, ale ani přímý rozkaz či výhrůžka nepadly pokaždé na úrodnou půdu nebo bylo předem zřejmé, že by se minuly účinkem. Potom se Vůdce nezdráhal okamžitě přistoupit k rázným řešením. Nepřátelé státu nebo osoby, které mohly představovat riziko pro jeho životní zájmy, museli být rychle pacifikováni, nebo odstraněni z cesty.

V těchto věcech Vůdce spoléhal na své silové složky a dával jim volnou ruku. Z Beştepe zpravidla nepřišlo detailní zadání a strážci bezpečnosti měli sami vyhodnotit, jaká odpověď bude ve vztahu k danému ohrožení a okolnostem ta nejvhodnější. Rozumělo se ovšem samo sebou, že závažnější rizika končila fyzickou likvidací.

Delikátnější případy, kdy úder neměl být automaticky přičitatelný turecko-kaspickému státu, dostávala na starost MİT. Ta se stala mistrnou původkyní nešťastných událostí, které předčasně ukončily nebo krutě poznamenaly bezpočet lidských osudů. Nehody, sebevraždy, neobjasněné kriminální činy, záhadná zmizení – to vše se dělo nejen na území Svazu, ale i tisíce kilometrů za jeho hranicemi, kam jen dosahovaly dlouhé prsty jeho moci. 

Takové řešení si vyžádala i jedna další nepříjemnost, která vyvstala v souvislosti s výročím bitvy u Vídně, a proti které se neklid v krajanských spolcích jevil jako neškodný odvar. Zpravodajci přinesli informaci o plánovaném teroristickém útoku na kahlenberský kostel svatého Josefa a nedalekou sochu krále Jana III. Sobieského. Měl jej připravovat dvacetiletý student chemie Haşim Eraydın ze čtvrti Kaiserebersdorf, který shromáždil v garáži menší množství podomácku vyrobených výbušnin. Jeho problémem bylo, že při noční pitce nad pozdním drinkem utrousil pár slov před svými kumpány.

„Samozřejmě je otázka, zda by takový floutek vůbec byl schopen svůj plán dotáhnout do konce. Dost možná by ho v poslední chvíli zastavil strach,“ nadhodil plukovník Mataraci v rozhovoru s Vůdcem. Ze státníkova výrazu ovšem rázem vyčetl, že nemá smysl vést úvahy o mírnějších postupech typu důrazného varování. O několik dnů později přinesla rakouská média zprávu o mladém výrobci drog, který se otrávil výpary ve své varně při neopatrné manipulaci s toluenem. V garáži byla nalezena solidní zásoba chemikálií a hotových drog, o výbušninách však nepadlo ani slovo. Operativci opět odvedli čistou práci.

Většinu tísnivého nedělního dne strávilÖnderv rezidenci zavřený ve své pracovně, kde také zcela výjimečně o samotě poobědval. Nepřál si být nikým rušen. Připravenou hromádku materiálů nechal stranou. Seděl pohroužen ve svých myšlenkách, přičemž chvílemi líně listoval ve starých knihách a mapách. Odpoledne pak celé hodiny seděl u počítače a procházel zprávy o výročí a připomínkových akcích, které se objevily v rakouských, turecko-kaspických i dalších médiích.

Zdálo se, že dávná bitva už v Rakousku zajímá málokoho. Vedle shromáždění hrstky nacionalistů s vlajkami, o kterém tamní média hlavního proudu hovořila s viditelným odsudkem či jako o kuriozitě, se dohromady nestalo vlastně nic. Vyrojilo se jen množství textů a reportáží neutrálně připomínajících tuto historickou událost. Vůdce také zaznamenal zprávu o výstavě různých souvisejících uměleckých předmětů v Kunsthistorisches Museum, která však byla z mnoha stran kritizována jako zbytečně jitřící emoce. V jisté anketě dokázali správně odpovědět, co se před čtyřmi sty let stalo, jen dva z deseti oslovených Vídeňanů.

Vůdce se se zájmem zaposlouchal, když uviděl v televizi ORF povědomou tvář. Právě mluvil pohlavár turecké mládeže – a vida jak pěkně mu to šlo, když čistou němčinou říkal: „Historie je historie. Tu nepřepíšeme a měli bychom ji nechat dějepiscům. My se musíme dívat do budoucnosti. Platí to hlavně pro nás mladé. Žijeme zde spolu, potomci různých kdysi soupeřících zemí. Naši předkové proti sobě vedli války, my dnes chceme žít v míru a v přátelství. Máme pevnou vůli spolupracovat a nabízíme ruku všem – i těm, kteří ještě mají z diverzity svoje obavy." 

Bylo už krátce před šestou večer, když Vůdce přerušil práci a chystal se jako obvykle, jen o trochu později, vyrazit na odpolední modlitbu do nedaleké mešity. Výraz měl stále kalný, ale byla v něm patrná jistá úleva. Dobrá, dobrá, tak to bychom měli, pomyslel si. Kolik starostí s jedním mizerným výročím! Ještěže brzy bude za námi.

Ať si protentokrát Vídeň tančí svoje valčíky, ať se opájí svým dávným triumfem – i když se zdá, že málokterému Rakušanovi na něm dnes záleží – a hlavně, ať přetéká opulentním blahobytem a konzumem a nestará se o to, co bude za sto let. Pak už stačí nechat pracovat čas a příště už se bude tančit v jiných rytmech. Při té milé úvaze si začal pobrukovat ráznou orientální melodii, v níž by znalec poznal pochod Reşadiye Marşı.

1. Tur.vůdce.

2.Turecké označení pro vrch Kahlenberg; doslova Německá hora.

3. Tur.prokletý den!

4. Osmanský vojevůdce, který vedl vojenskou výpravu proti Vídni v roce 1683.

Autor: Tomáš Břicháček, Praha, ČR, 1.9.2021

Zdroj:

https://brichacek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773791


 

PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!