20. pro, 2020

LADISLAV VĚTVIČKA: Zadrženy v Armenyji

Tuž neda se nic robit, raz to přijit muselo...
 
Ale že budu zadrženy všema konkurenčnima službama naraz, to sem netušil.

Začalo to už při přiletu na letiště Jerevan. Nemam ty zbytečne tlamy v celnich budkach rad, a tak sem se asi automatycky netvařil moc pozityvně, když se tlusta celnica už deset minut prohrabavala mojim pasem, a to sem neměl robit. Naraz sem viděl, jak kdyby hrom vjel do te hydry v unyformě.

"Jak je to možne, že mate v pase azerbajčanske razitko? Co ste robil v Baku?" vyhrkla na mě podeziravě ta osoba, kera byla nejdal od baraku na jerevanske hlavni poště. Co ji budu vykladat, že sem tam žral, prohližal si obě dvě azerbajčanske pamatky, čuměl na špinavy Kaspik plny olejovych skvrn a koštoval vino.

"Jsem spolupracovnikem azerbajčanske vlady a radil sem jim, jake si maju nakupit ponorky, kdyby je chtěl nepřitel napadnut z Kaspickeho mořa," odpověděl sem smrtelně važně. Celnica vyvalila oči, jak kdyby ji kdosik vrazil mrkvu do řiti a aniž bysem to tušil, pod stolem zmačkla neviditelne tlačitko.

Dalši tři hodiny sem stravil na vyslechu.

Synci byli slušni, nažrat mi dali, vypit mi dali, jeden hral hodneho, druhy zase teho zleho, no prostě klasika. Pak zazvonil telefon, ten hodny se postavil do pozoru, když ho přiložil k uchu a pak tři minuty odpovidal enem jednoslabičně: "Ha". "Ha". "Ha".

"Čemu ste nam neřek, že znate osobně našeho minystra vnitřku? Přejeme vam přijemny pobyt v Armenyji," podal mi pas a osobně doprovodil až k taxiku. Tuž, mohl sem mu to řict, ale to bysem zase nedostal chlebičky zdarma, že...

Kajsik za prusmykem Vorotan pass ve vyšce 2 300 metru nad Aspikem sem předjel kolonu ruskych mirovych sil. Vzpomněl sem si na osumašedesaty, zastavil a šel si s ruskyma synkama zrobit selfičko, bo to dneska mladi tak robi.

Synci byli v pohodě, někteři z Krasnodaru, někteři ze Sibiře, poptal sem se jich na vyzbroj, vystroj a na cile, jakych chtěju v Karabachu dosahnut. Pak přišel jakysik cyp s placatu čapku a synci zalezli do svojich kovovych oblud.

"Šo ty chočeš? Pačemu fotografiruješ?" zeptal se ne zrovna zdvořilym tonem.

"Jsem spolupracovnikem amerycke ambasady a zajimalo mě, čemu ste přijeli staryma obrněnyma transporterama BTR-800 a nepřivezli ste moderni Bumerangy K-16. Mohl byste mi sdělit, zda mate rozkaz byt zde pět roku, anebo tu budete na věčne časy, jako u nas v osumašedesatem?" odpověděl sem po pravdě.

Dalši tři hodiny sem stravil na vyslechu a měl sem možnost poznat pohodli transportera BTR-800 zevnitřku.

Synci byli slušni, nebili mě, na jidlo sem dostal jakusik vojensku konzervu pochybneho obsahu a synci byli překvapeni, když sem vyjadřoval spokojenost nad kvalitou stravy a vše zapil koňakem Ararat, kery si pro každy připad vozim v ruksaku. Oni sami koňak odmitli, pry to maju ještě daleko.

"Čemu ste nam neřek, že vaš kamarad dostal medajlu od Vladimira Vladimiroviča? Přejeme vam přijemny pobyt v Armenyji a někdy se zase zastavte do Povolží! Pokud pojedete přes Simbirsk, rad vas uvitam na moji dače," podal mi vizitku, pas a osobně doprovodil k mojimu autu. "My v Rusku nikoho nesledujeme, ale vime, že ameryckym agentem nejste. Mimochodem, na tu zakladnu Baltske flotyly v kaliningradske oblasti, keru ste navštivil patnacteho srpna předloňskeho roka mezi 17:15 až 17:42 už nejezděte, kolegove GRU z vas byli poněkud nervozni," zasalutoval a odjel.

Podival sem se do svojich zaznamu. Synky z GRU sem nikde neviděl, ale čas aji datum odpovidaly.

Řeka Araks odděluje lesnate uzemi narodniho parku Arevik v Armenyji od vyprahlych kopcu Iranu. Auto sem nechal už v městečku Goris a pěšky přešel most, kery pamatoval časy, kdy na jedne straně vlala ruda vlajka Sovětskeho svazu a na druhe straně vladnul ten ajatulat. Celnik na armenske straně chvilu studoval počitačove zaznamy, asi si četl zpravu svojich sofistykovanych kolegu z jerevanskeho letišťa, vrazil mi razitko do pasu a mavnul ruku, jako že možu jit do dupy.

Iransky celnik byl o poznani duležitějši.

"Kam jedete?" otazal se standardni, idyjotsku otazku všeckych celniku světa.

"Do Irana," odpověděl sem. 

Chvilu si mě prohližal. Taku odpověď už asi dluho neslyšel. "Mam tady poznamku, že ste byl před pěti rokama v Izraelu, co ste tam dělal?"

Naklonil sem se k celnikovi, bo sem začal tušit, že by z teho mohly byt zas jakesik chlebičky, vojenska konzerva nebo aspoň falafel, a zašeptal sem: "Radil sem na palestynskych uzemich, jak bojovat proti našemu společnemu nepřitelovi."

Celnikovi se rozzařily oči, usmal se a trojka vlevo nahoře na mě zasvitila ryzim, štyryadvacetikaratovym zlatem: "Přeji vam přijemny pobyt v Iranu," zmačknul tlačitko a přede mnu se odevřela brana do islamske republiky.

A bylo po falafelu. Přiště řeknu, že idu testovat, jak vysoko možu litat izraelske drony, aniž by to revolučni gardy zaregistrovaly.

PS: Nasledujici dokument obsahuje zaběry a fotografie ombudsmana Armenske republiky, Lenky Klicperove, Markety Kutilove a Ladislava Větvičky.

Neni určeny pro děcka a osoby, kere by mohlo pohoršit nasili, devastace a hruzy valky. Je určeny pro osoby, kere su schopne vyhodnotit, kam može situace dospět, když mate sluničkařsku vladu, chybi vam moderni zbraně a mate za suseda stat, kery by si mohl robit chutě na vaše uzemi.

Autor:  Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Tabriz, 20.12.2020

Zdroj:

https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=762567


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!